Hospodářská restrikce -- na čí úkor?

17. 12. 2012 / Immanuel Wallerstein

Hospodářská restrikce je všude na denním pořádku. Jistě, existují prozatím zdánlivé výjimky, v několika zemích -- Číně, Brazílii, státech Zálivu, možná v několika dalších. Jsou to ale výjimky z požadavku, který dnes prostupuje celý světosystém. Zčásti je tento požadavek absolutně falešný. Zčásti odráží skutečný ekonomický problém. O co jde?

Na jedné straně vede neuvěřitelná plýtvavost kapitalistického systému opravdu k situaci, v níž je světosystém ohrožován tím, že není reálně schopen pokračovat v globálním konzumování dosavadním tempem, zejména proto, že absolutní úroveň spotřeby neustále roste. Doopravdy vyčerpáváme základní prvky přežití lidstva, a to kvůli konzumerismu, který byl a je základem našich produkčních a spekulačních aktivit.

Na druhé straně víme, že globální spotřeba je vysoce nerovná, jak mezi jednotlivými zeměmi, tak v jejich vlastním rámci. Kromě toho se neustále rozšiřuje mezera mezi těmi, kdo mají ze současného stavu prospěch a kdo v něm prohrávají. Tyto divergence jsou příčinou základní polarizace našeho světosystému, nejen ekonomické, ale také politické a kulturní.

To už není pro většinu lidí na světě velkým tajemstvím. Změny klimatu, nedostatek potravy a vody se všemi jejich důsledky jsou na očích stále většímu množství lidí, z nichž mnozí začínají volat po změně civilizačních hodnot -- po opuštění konzumerismu.

Politické důsledky tohoto vývoje vyvolávají samozřejmě značné obavy u některých z největších kapitalistických producentů, kteří si uvědomují, že už ztratili pevnou politickou pozici a že je čeká nevyhnutelná ztráta schopnosti ovládat zdroje a bohatství. Současný požadavek hospodářské restrikce je projevem snahy zadržovat do posledního dechu nápor strukturní krize světosystému.

Dnes praktikovaná hospodářská restrikce je restrikcí uvalovanou na ekonomicky slabší části světového obyvatelstva. Vlády se snaží zachránit samy sebe před hrozbou bankrotu a krýt megakorporace (zejména, ale nikoli výlučně, megabanky) před tím, aby musely zaplatit (ve formě ztráty příjmů) za své skandální pošetilosti a za rány, které si samy zasadily. Dělají to hlavně tak, že omezují (nebo úplně likvidují) bezpečnostní sítě, který byly historicky nataženy, aby chránily jednotlivce před důsledky nezaměstnanosti, vážných nemocí, zabavování domů a všech dalších konkrétních problémů, kterým pravidelně čelí lidé a jejich rodiny.

Ti, kdo usilují o krátkodobé výhody, dál hrají na trhu cenných papírů a nepřetržitě uzavírají rychlé obchody. Ale tato hra závisí ve střednědobé perspektivě na schopnosti nalézat kupce pro nabízené zboží. A efektivní poptávka neustále mizí, jak kvůli uvedenému omezování bezpečnostních sítí, tak z masivního strachu před tím, že přijdou další škrty.

Zastánci hospodářské restrikce nás pravidelně ujišťují, že už zahýbáme za roh nebo že za něj brzy zahneme a že se opět vrátí všeobecná prosperita. Ve skutečnosti ale za tento mýtický roh nezahýbáme a sliby oživení začínají být stále skromnější a na delší lokte.

Pak jsou zde také lidé, kteří si myslí, že je k dispozici sociálnědemokratické řešení. Namísto restrikce bychom měli zvýšit vládní výdaje a zdanit bohatší segmenty obyvatelstva. I kdyby se to dalo politicky uskutečnit, bylo by to řešení? Zastánci restrikce mají jeden věrohodný argument. Není dost zdrojů na to, aby se dala udržet taková úroveň spotřeby, jakou si všichni přejí, když stále víc a víc lidí chce patřit mezi větší konzumenty a klade v tomto směru politické požadavky.

Právě zde vstupují do hry výjimky, o nichž jsem se zmiňoval. V tomto okamžiku zvyšují počet velkých konzumentů, nejen mění jejich zeměpisné rozmístění. Země, jež jsou dosud "výjimkami" tím prohlubují hospodářská dilemata, ne že by je řešily. Jsou jen dvě cesty, jak se dostat z reálného dilematu, který je součástí této strukturní krize. Jednou je zavedení nekapitalistického autoritářského světosystému, který bude namísto "trhu" používat sílu a klam, aby umožnil a ještě zvýraznil nerovné světové rozdělení základní spotřeby. Druhou je změna našich civilizačních hodnot.

Aby se stal skutečností relativně demokratický a relativně rovnostářský historický systém, který by byl k životu, nepotřebujeme "růst", ale to, čemu se v Latinské Americe říká buen vivir. Znamená to zapojit se do trvalé racionální diskuse o tom, jak může celý svět alokovat světové zdroje, abychom všichni měli nejen to, co reálně potřebujeme k udržení života, ale abychom zachovali tutéž možnost také pro budoucí generace.

Pro některé části světového obyvatelstva to znamená, že jejich děti budou "spotřebovávat" méně, pro jiné, že budou "spotřebovávat" víc. Všichni ale můžeme v takovém systému mít "bezpečnostní síť" života garantovanou společenskou solidaritou, kterou takový systém umožní.

Příštích dvacet až čtyřicet let bude svědkem obrovské politické bitvy nikoli o přežití kapitalismu (který jako systém vyčerpal své možnosti), ale o to, jaký typ systému kolektivně "vybereme", aby jej nahradil -- autoritářský model, který bude vynucovat neustálou (a prohlubující se) polarizaci, nebo systém, který bude relativně demokratický a relativně rovnostářský.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 343, 15.12.2012. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2010

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

0
Vytisknout
5089

Diskuse

Obsah vydání | 19. 12. 2012