Je Německo vzorem pro EU?

18. 12. 2012 / Karel Dolejší

Jedním z největších Marxových omylů byla představa, že Anglie jeho doby je jakýmsi univerzálním prototypem kapitalistického státu. Proto také vnímal všechny "feudální přežitky" v kontinentální Evropě s takovým rozhořčením a odsuzoval je jako absurdní. V jeho mysli byla přece Anglie "předskokanem" univerzálních tendencí, které se musí dříve nebo později uskutečnit i v ostatních zemích. Dnes už je ovšem zřejmé, že vývoj šel úplně jinudy.

Představa, podle níž se všechny jednotlivé státní jednotky od sebe liší maximálně tím, že zaujímají různé místo na společné časové ose, je založena na motivu univerzálních dějin, které prý "samy od sebe" ženou vývoj kupředu. V tomto vývoji vždy prostě jen "někteří dočasně zaostávají". Taková představa zaměňuje virtuální prostor dějinné konstrukce vytvořený v lidské hlavě za prostor skutečný, fyzický, přístupný empirickému zkoumání, a proto také do značné míry zanedbává funcionální utváření tohoto prostoru.

Dějiny nepostupovaly vpřed tak, že by ostatní evropské země napodobily první dlouhodobě úspěšnou kapitalistickou mocnost a začaly se jí tak podobat, až nakonec vytvořily víceméně uniformní množinu srovnatelně rozvinutých národních ekonomik. Britský kapitalismus byl místo toho vystřídán americkým a německým, které měly řadu společných rysů, ale především se oba značně lišily od svého předchůdce. Když se Německo po několika válkách a velkém hospodářském úsilí na Britské impérium začalo dotahovat, muselo se pokusit také o rozvrácení všech již ustálených mezinárodních struktur, které i přes narůstající zaostávání britského průmyslu postavení stárnoucí mocnosti konzervovalo. Tomuto šoku dnes říkáme I. světová válka.

Sociálně psychologická teorie nápodoby nezaujímá v ekonomické historii příliš důležité místo. Český historik Robert Kalivoda kdysi ukázal, že právě fenomenální úspěch anglického textilního průmyslu úzce navázaný na boom chovu ovcí podmíněný zase rozvratem středověkého potravinářského zemědělství na Britských ostrovech vytvořil prostor pro vznik velkého mezinárodního trhu s obilím. "Klasickým" modelem ekonomiky kontinentální části Evropy se proto nestal britský systém založený na textilním průmyslu, ale feudální velkostatek. Takové ekonomické subjekty ovšem středověké vztahy neodstraňovaly, ale naopak konzervovaly, v některých případech dokonce obnovovaly (druhé znevolnění). Německo se posléze k pokusu sesadit Britské impérium z postavení nejvlivnější světové mocnosti muselo propracovat složitou vlastní cestou, v níž hrál hlavní roli silný stát, schopný organizovat ve větším měřítku a efektivněji než britský konkurent, celní ochrana vlastních výrobců - a ovšem také otevřené násilí.

Řečeno jazykem blízkým teorii světosystému Immanuela Wallersteina, prostor je nejméně stejně tak důležitý jako čas. A není radno zaměňovat funkcionalizaci prostoru (centrum, semiperiferie, periferie) za nějaký (údajně náhodný a labilní...) soubor předchozích vývojových stadií toho, kdo aktuálně vede. Mezinárodní společenství není žádná školní třída známkovaná historikem, kde sedí jeden vedle druhého, premiant dostane za jedna a ostatní hůře podle míry svého zaostávání. Naopak: To co chápeme jako "zaostávání" jedněch je do značné míry právě strukturální podmínkou úspěchu jiných, ve své neúspěšnosti jsou proto "zaostalí" cíleně udržováni a brání se jim, aby ji překonali. Veškeré povrchní napodobování jednotlivostí nemůže tento fakt fundamentální odlišnosti postavení v systému mezinárodní dělby práce překrýt. Feudální velkostatek nebyl "přežitkem", ale funkčním doplňkem anglického ohrazování a textilního průmyslu. Hrůzy tzv. rekonstrukce Jihu USA po občanské válce či Mexika za Porfiria Díaze nejsou žádnými politováníhodnými výjimkami v univerzální vývojové logice směřující k všezahrnující prosperitě, ale pevnou a zákonitou součástí systému vztahů, který má vždy charakter privilegií zvýhodňujících centrum, který je ze své podstaty nerovný a tedy jej nikdy nelze rozšířit na všechny údajně rovné prvky.

***

Ze všech stran je teď slyšet, že se členské země EU mají řídit německým příkladem. Jenže tak jako v případě Marxovy Anglie jde o představu, která nedává smysl. To, co Německu skutečně přineslo úspěch, se takřka napodobit nedá - a kdyby se o to opravdu někdo pokusil, Berlín bude první, kdo to začne odsuzovat. Pokud jde o to, co se evropským zemím doporučuje napodobit, to ovšem samo o sobě k žádnému fenomenálnímu úspěchu vést nemůže.

Německo je ohromnou exportní ekonomikou spoléhající především na zahraniční poptávku a příznivou měnovou politiku Evropské centrální banky, jež podporuje německý export. Váha evropské poptávky postupně klesá, dnes je někde na 40%. Naopak výrazně narůstá podíl exportu na trhy v USA a zejména v Číně, aktuálně oba tvoří kolem 30%. Čínský boom německé ekonomiky je zatím takřka 100% postaven na automobilovém průmyslu a to může vést k vážným obtížím, pokud by u toho mělo zůstat; nicméně toto téma zde rozvíjet nebudu.

Jak by Německo reagovalo, kdyby - zcela hypoteticky ovšem - řekněme Francie začala opravdu napodobovat jeho úspěch, tj. vytlačovat je z čínského automobilového trhu? Nepochybně by se objevila obvinění z neférové konkurence, podplácení čínských činovníků, technické nespolehlivosti francouzských aut, průmysl by tlačil na vládu, aby něco udělala, atd., atd. K takovému napodobování ovšem Francii nikdo nevyzývá.

Místo toho dostává Evropa za vzor reformy pracovního trhu zavedené "sociálně demokratickým" kancléřem Gerhardem Schröderem, v jejichž důsledku se již pětina německé pracovní síly propadla do pozice pracující chudoby a které dokonce i konzervativní kabinet Merkelové, jenž je tak vřele v zahraničí doporučuje, hodlá doma revidovat a omezit. Tento systém, který značně asymetricky zasahuje východní spolkové země, možná dokázal zvýšit zaměstnanost, ovšem pouze za cenu vytvoření sekundárního pracovního trhu, na němž za mzdu třeba jen 55 eurocentů na hodinu pracují občané druhé kategorie. V důsledku existence této deregulační černé díry nemají teď němečtí zaměstnavatelé motivaci vytvářet klasická plnoúvazková a zabezpečená pracovní místa, ale raději práci rozdělí mezi několik výrazně levnějších "minijobs".

Takový postup omezuje poptávku na vnitroněmeckém trhu a vyvolává i určité politické tenze. Pokud však podíl "podprivilegovaných" zaměstnanců zůstává dostatečně nízký, politická radikalizace z toho plynoucí má jen omezený charakter (i regionálně). Pokud jde o jednu izolovanou exportní ekonomiku mezi všemi ostatními, která takto postupuje, příliš nevadí ani to, že narůstá nerovnováha mezi poptávkou a nabídkou. Jakmile by však obdobným způsobem začali postupovat všichni, globální ekonomika spadne do smrtící spirály vyvolané nadprodukcí.

Němečtí exportéři se ovšem - to je zcela zřejmé - nechtějí dál spoléhat na vývoz do zemí EU, který v éře Berlínem ordinovaných škrtů ztrácí perspektivu dalšího rozvoje, a orientují se na jiné trhy ve světě. Jakou roli pak ale v EU mohou hrát ostatní členské země, pokud provedou, co od nich žádá Merkelová, tj. zkopírují Schröderovu reformu pracovního zákonodárství?

Snížení pracovních nákladů v důsledku sražení mezd může opravdu částečně zvýšit konkurenceschopnost řekněme italského zboží na světových trzích. V soutěži s německými firmami se však stále bude jednat pouze o jediný z působících faktorů. Dalšími jsou například už sám fakt, že Německo trhy, které hodlalo obsadit, již obsadilo a udržet se je mnohem snazší než expandovat do nových oblastí; dále pak kontrola nad měnovou politikou ECB (tu Itálie nemá, bylo by pro ni výhodné připustit vyšší inflaci, současná politika asymetricky zvýhodňuje Německo); vnitřní rezervy německých firem, eventuelně dostupnost podnikových úvěrů; úspory z rozsahu atd. A ekonomika nízkých mezd motivuje především k využívání pracovně náročných technologií, přičemž chybí podněty k inovacím.

Přímo na dosah ruky máme příklad české ekonomiky, kde už v konkurenčních podmínkách diktovaných od 90. let zahraničními firmami plus domácími rozkradači a sabotéry (V. Dlouhý, který zrušením PZO přes noc fakticky přinutil podniky prodávat přes distribuční sítě převážně německých konkurentů) zanikla většina finálních výrobců a asi 40% obchodní výměny má dnes podobu vývozu levných polotovarů do Německa výměnou za hotové spotřební zboží. Česká republika je postupně transformována v hospodářský doplněk německé ekonomiky a stále více se blíží postavení periferie světosystému. (Pro takové Španěly nejde o nic nového, ti to znají nejméně od 50. let.) Souběžně s tím je prováděna finanční politika, která vede k další destrukci domácí poptávky, a vyvíjí se tlak na deregulaci mezd. V ekonomice, která hraje primárně roli levného subdodavatele a jen sekundárně roli odbytiště substandardních šuntů, to ovšem nijak zvlášť nevadí, ba naopak. Dodávky pro zahraniční finalisty se tím ve výsledku ještě dál zlevňují. O nic víc nejde.

Je opravdu tak těžké zahlédnout, že se do obdobného postavení postupně dostávají další a další evropské země? A v čem by jim mohlo napodobování německé sociální politiky z této pasti pomoci?

***

Německo nepředstavuje žádný životaschopný, šíře uplatnitelný model uspořádání evropské ekonomiky v éře po ztrátě západní technologické superiority. Nachází se uprostřed rozvinutého systému vztahů, které mu umožňují úspěch právě proto a jen tehdy, pokud jsou ostatní v tomtéž málo úspěšní až neúspěšní, což je odsuzuje do role podřízených článků německého kolosu.

I kdyby se některému z konkurentů podařilo německý úspěch překonat, musel by zároveň dosáhnout zrušení systému vztahů, který německou hospodářskou dominanci v Evropě fakticky konzervuje, včetně takových věcí, jako politika ECB.

Toho mohou samozřejmě ještě nejspíše dosáhnout země, které nejsou nuceny podřizovat se zdánlivě neutrálním kontrolním režimům typu evropské měnové politiky či fiskálního paktu.

0
Vytisknout
5436

Diskuse

Obsah vydání | 19. 12. 2012