Jidáš byl ufon

19. 12. 2012 / Štěpán Kučera

Záhady nás zajímají všechny. Aspoň doufám.
Dan Brown v pořadu BBC, 7. dubna 2006

I.

"Zítřek, tedy dvacátý první prosinec 2012, je z astrologického hlediska jedno z nejvýznamnějších dat vůbec," říkala právě docentka Ipek Sakarya z institutu kosmických věd Istanbulské univerzity a hlas se jí neznatelně třásl vzrušením. "Zítra za rozednění se Slunce po 26 000 let ocitne v konjunkci průsečnice Mléčné dráhy a roviny ekliptiky."

Robert Langdon se nenápadně podíval na svoje hodinky s Mickey Mousem. Ne že by konference v historickém sále Istanbulské univerzity nebyla zajímavá, ale Roberta čekala ještě autogramiáda jeho nové knihy a před odletem domů chtěl stihnout návštěvu chrámu Hagia Sofia, jedné z nejvýznamnějších staveb světa, která je zároveň, ostatně jako každý velký chrám, hotovým bludištěm symbolů.

Svůj příspěvek na konferenci měl Robert už za sebou. Téma všech příspěvků mělo spojovat magické datum 21. 12. 2012, které bylo podle mayského kalendáře datem konečné apokalypsy. Robert pro tuto příležitost upravil svoji přednášku o symbolech spojovaných se zánikem civilizací, kterou dobře znali jeho harvardští studenti z hodin symbologie.

"Například hákový kříž používaný nacisty," vyprávěl Robert svým mladým posluchačům na Harvardu, "obecně chápeme jako symbol smrti a zkázy. Ale co kdybych vám řekl, že hákový kříž je zároveň symbol štěstí a zdobí průčelí křesťanských kostelů?"

"To není možné!" vyráželi ze sebe studenti. "Něco takového si nedovedeme ani představit!"

"A přesto je tomu tak," usmál se Robert, když mírným, ale autoritativním gestem zklidnil vzrušený šum v posluchárně. "Hákový kříž, neboli svastika, se vyskytuje v mnoha kulturách po celém světě. V hinduismu je považován za svatý symbol a bývá umísťován na chrámy, oltáře nebo šperky... V buddhismu představuje svastika dharmu, tedy univerzální harmonii a rovnováhu protikladů."

"Ano, ale mluvil jste o křesťanských kostelech!" osmělil se jeden ze studentů. "Dokážu si představit, že hákový kříž používají buddhisti někde za polárním kruhem, ale nechápu, jak by člověk věřící v Ježíše mohl..."

"Hákový kříž se okrajově vyskytuje i v křesťanství," vysvětloval trpělivě Robert. "Symbolizuje Kristovo vítězství nad smrtí a je použit na některých románských a raně gotických kostelech. Svastika má v křesťanství podobný význam jako spirála. Odkazuje k věčnému koloběhu život a smrti, k přesahům naší pozemské existence. Svastika je v naší kultuře po porážce nacismu tabuizována, ale spirálu můžete vidět třeba každý den. Řekne mi někdo příklad?"

V posluchárně se rozhostilo ticho. Robert se znovu usmál. Rád svoje studenty překvapoval a rozkrýval jim fascinující svět symbolů.

"No třeba na ulitě malého šnečka, kterého najdete v parku před školou," řekl a posluchárnou zazněl úlevný smích a potom bouřlivý potlesk.

Teď ale Robert sledoval ručičku hodinek s Mickey Mousem a nepříliš zaujatě poslouchal závěr výkladu docentky Sakaryi. "Zítra se na obloze objeví hvězdy a planety zformované do tvaru obrovského kříže. Mnozí lidé věří, že tato konstelace v sobě skrývá jakési poselství, ale to by vám lépe než já vysvětlil kolega Langdon," řekla Ipek skoro rozverně a Robert měl pocit, že na něj mrkla. "Já vám tedy v tuto chvíli děkuji za pozornost."

Posluchači zatleskali a za řečnickým pultem Ipek vystřídal moderátor. "Vyslechli jsme poslední příspěvek a můžeme se těšit, co za zázraky se objeví zítra na ranní obloze. Ještě než však nadejde den, na který všichni čekáme, bych vás rád pozval do vestibulu naší univerzity, kde za několik minut začne náš vzácný host profesor Robert Langdon podepisovat svoji novou knihu Ježíš, Marie z Magdaly a já."

Konečně. Robert pokynul hlavou moderátorovi a zamířil do vestibulu k připravenému stolku, následovaný desítkami lidí s jeho poslední knihou v ruce.

Když se usadil, jako první ke stolku přistoupila Ipek.

"Zaujala mě vaše přenáška," řekla, zatímco jí podepisoval knížku. "Zvlášť ten závěr o šnečkovi byl k popukání. Kdybyste měl chuť na šálek turecké kávy, ozvěte se." Podala mu svoji vizitku. Teprve teď si Robert docentku Sakaryi pořádně prohlédl. Shlížela na něj žena asi třicetiletá, s havraními vlasy, kaštanovýma očima a zářivě bílými zuby. Pohled těch půvabných očí Robertovi vehnal růměnec do tváří, což Ipek s uspokojením zaznamenala.

"Děkuji," přijal kartičku. "Chci ještě odpoledne navštívit pár památek, ale jestli mi potom zbude trochu času, zavolám."

Ipek v širokém úsměvu odhalila svoje sněhobílé zuby a uvolnila místo další obdivovatelům.

Po půl hodině měl Robert pocit, že mu umdlí ruka a opět pohlédl na hodinky s Mickey Mousem. Vtom před něj předstoupil muž, který Roberta svým zjevem okamžitě zaujal. Měl blonďaté vlasy, chladné modré oči a na sobě dlouhý černý kabát. Určitě má na vnitřní straně límce odznak jednotek SS, ušklíbl se Robert sám pro sebe a hned se za svoji nekorektnost zastyděl.

Muž mu podal knížku k podpisu, a když ji Robert otevřel, ztuhl. Na první stránce bylo napsáno: Váš otec je v našich rukou.

Robert vzhlédl k muži se směsí údivu a pobouření. Otec zemřel, když Robertovi bylo šestnáct, a každý opravdový fanoušek by to měl vědět!

"Nemyslím vašeho biologického otce, ale duchovního otce," řekl muž s téměř neznatelným německým přízvukem, jako by četl Robertovy myšlenky. "V našich rukou je Dan Brown!"

Robert překvapením upustil propisku.

"Lžete..." dostal ze sebe přidušeným hlasem.

"Snad vás přesvědčí tohle," odpověděl klidně muž a podal Robertovi předmět, který na první pohled vypadal jako krabice od bot. Robert si předmět pečlivě prohlédl a zjistil, že to skutečně je krabice od bot. Otevřel ji a rozbušilo se mu srdce -- uvnitř ležely gravitační boty, které Dan Brown používal při přemýšlení. Gravitační boty se připevní ke stropu a umožní nositeli ocitnout se hlavou vzhůru. Dan vždycky tvrdil, že mu to pomáhá podívat se na zápletku knihy z nové perspektivy! Byly to nepochybně jeho boty, Robert si je kdysi dobře prohlédl ze stránek Danova poznámkového bloku.

"Kde je?! Chci s ním mluvit!" skoro vykřikl. "Zavolám policii!"

"To není dobrý nápad," odvětil muž. "Tím byste velice vážně ohrozil jeho život. Potřebujeme, abyste nám s něčím pomohl. Když budete spolupracovat, propustíme vás i pana Browna do zítřejšího rozbřesku."

"Co to znamená my?!" opáčil Robert.

Muž k němu beze slova otočil vnitřní stranu límce kabátu. Robert uviděl odznak jednotek SS.

II.

Nemo seděl na nejvyšším ochozu beyazitské věže a hledáčkem pušky sledoval dění pod sebou. Měl rozhled po celém náměstí, ale jeho pozornost se soustředila ke vchodu Istanbulské univerzity. Robert Langdon musí zemřít. Nemo věděl, že profesor Langdon jako jediný člověk na světě dokáže rozluštit tajemství, které zničí všechno, čemu Nemo a miliony dalších lidí zasvětili svoje životy. Jestli má zítra opravdu přijít Apokalypsa, bude to Landon, kdo ji rozpoutá. A já mu v tom musím zabránit.

Nemo byl albín a leckdo z jeho známých mu připomínal podobnost se zabijáckým mnichem Silasem z románu Šifra Mistra Leonarda. Nemo si to vysvětloval tak, že není snadné vytvářet pořád nové prototypy padouchů a že čtenáři stejně chtějí číst hlavně to, co už sami znají. Ale jméno si vybral sám a byl na něj hrdý. Pocházelo ze středověkého spisu Historia de Nemine, tedy Historie o panu Nikdo. "Nemo" znamená latinsky "nikdo", ale autor spisu, jistý mnich Radulphus, to slovo začal psát s velkým písmenem jako vlastní jméno. Věta z Písma svatého "nemo deum vidit" (nikdo neviděl Boha) tak v jeho podání znamenala "Nemo deum vidit" (Nemo viděl Boha). Tímhle způsobem zpřevracel spoustu biblických příkazů a zákazů -- všechno nedosažitelné a nemožné se stalo možným a dosažitelným pro tajemného Nema. V té době vznikla dokonce sekta s názvem Secta neminima, vzývající tajemného pana Nikdo, a církevní autority proti ní vedly rozzuřená kázání. Nemo si vybral svoje jméno, protože se cítil spřízněný s mystickým Nikým, který jako jediný člověk směl uvidět Boží tvář.

Robert Langdon s mužem v černém kabátě vyšli z hlavní brány a zamířili přes náměstí k parkovišti. Nemo sledoval Langdonovu chůzi přes hledáček pušky. Pak na několik vteřin zadržel dech a zhluboka vydechl. Byl připraven. "Nemo deum vidit," šeptl a zmáčkl spoušť.

Robert byl v šoku. Když vycházeli z univerzity, podal mu Johan, jak se jeho nový společník představil, fotografii starého pergamenu. Byla to první stránka delšího rukopisu a Robert bez větších potíží rozluštil název Kosmovo evangelium.

To tedy bylo ono tajemné apokryfní evangelium, které se nedávno zjevilo v horách za vesnicí Sart! Objevil ho pasák, když hledal zatoulanou ovci, a protože nedokázal odhadnout význam svého nálezu, prodal hliněný džbánek plný pergamenů starožitníkovi v Izmiru. Evangelium se pak dostalo na černý trh a k lítosti akademické obce i světových muzeí se po něm slehla zem. Předpokládalo se, že svitek koupil nějaký šejk z Emirátů nebo bankéř z Curychu a že v ústraní čeká, až se ještě zvýší jeho cena.

Teď se tedy Robert dozvěděl pravdu. Kosmovo evangelium získala tajná společnost Secta svástika, která věří v Apokalypsu a příchod rasy nadřazené člověku. A věří, že klíč k přerodu vyvolených v Nadlidi je skryt právě v Kosmově evangeliu. A že -- což je na tom všem nejhorší -- Robert Langdon je jediný, kdo dokáže tajné poselství svitku rozluštit, a že to musí stihnout do zítřejšího východu slunce.

Robert zíral na fotografii a říkal si, že podobné úkoly k němu přicházejí pravidelně jako cyklické povodně nebo jiná přírodní danost. Lidem nepřijde nehorázné chtít po něm, aby vypátral Svatý Grál nebo ztracený symbol zednářů...

"Všechny ty záhady jste přece objasnil," promluvil Johan a Roberta napadlo, že snad opravdu umí číst myšlenky.

"Ale nechcete po mně doufám, abych uskutečnil příchod Nadčlověka pomocí téhle rozmazané fotky!"

"Až přijdeme k nám, dostanete samozřejmě k dispozici celé Kosmovo evangelium," ujistil ho Johan. "Támhle je moje auto, pojďte."

"Vy to nechápete! Příchod Nadčlověka je jenom legenda. I kdybych nad tím pergamenem strávil zbytek života, nedokážu z něj vyčíst, co po mně chcete."

Johan prudce zastavil a popadl Roberta za rameno.

"Zbytek života? Máte na ten úkol zhruba deset hodin. A pokud nebudete spolupracovat, můžu vás ujistit, že těch deset hodin a zbytek vašeho života jsou to samé..."

Vtom třeskl výstřel. Obrovská síla mrštila Robertem na zem a do hlavy mu narazila kamenná dlažba. Viděl jenom tmu. Když se mu před očima konečně rozednilo, s námahou zaostřil a zjistil, že na něm leží bezvládné Johanovo tělo. Tolik snad může vážit jenom Nadčlověk! Robert se pracně vymanil zpod svého únosce, kolem se mezitím začali sbíhat lidé. Robert odmítl jejich nabídky pomoci a snažil se protlačit davem co nejdál odsud. Japonští turisté začali zuřivě fotit.

Bože můj, Bože můj! Proč jsi mě opustil?! Vteřinu předtím, než Nemo zmáčkl spoušť, ten muž v černém kabátě smýkl Langdonem a sám se postavil na jeho místo. Kulka zasáhla nepravého. K druhé ráně nebyla příležitost, protože kolem Langdona se shlukli kolemjdoucí. Taková šance se už nemusí opakovat! Nemo chvatně složil pušku do pouzdra a seběhl z věže.

Rychlým krokem přešel náměstí a doufal, že Bůh udělá zázrak a promění prchajícího Langdona v solný sloup. Bůh však udělal jiný zázrak a proměnil zastřeleného muže v Lazara, jenž vstal z mrtvých.

Johan se ztěžka zvedl a snažil se popadnout dech. Cítil, že má zlomené žebro. Ještě že si do akce beru neprůstřelnou vestu. Dral se houfem zvědavců ke svému autu, než se na místo seběhnou policisté. Rozhlížel se kolem sebe, hledal útočníka, dlaň připravenou na pažbě svého lugeru. Odhadoval, že zabiják střílel z beyazitské věže, to bylo v okolí nejvhodnější místo. Rána vyšla z odstřelovací pušky, tu už mezi tolika lidmi nemůže použít. Musím se soustředit na Langdona. Profesor byl pochopitelně pryč. Johan přemýšlel. Nastudoval o Robertovi hodně materiálů a snažil se do něj vcítit. Nepůjde na policii nebo na ambasádu, jako by to udělal normální člověk. Místo toho vyhledá nějakého přítele. Koho Langdon zná v Istanbulu? Listoval v hlavě spisem, který si o profesorovi založil během přípravy plánu. Nikoho. Pak si vzpomněl na tureckou docentku, co přednášela na konferenci. Dávala mu svůj telefon!

Johan se rozeběhl zpátky do budovy univerzity. Za chvíli vyběhl ven s adresou docentky Ipek Sakaryi.

Nemo stál ve stínu hlavní brány a sledoval Johana. Věděl, že ten člověk hledá Roberta Langdona. A že ho k němu dovede.

III.

"Tady Langdon!" vyštěkl Robert do mobilu.

"Nečekala jsem, že se ozvete tak rychle," řekla Ipek polichoceně.

"Já taky ne. Jsem na cestě k vám. Kde bydlíte?"

Telefon rozpačitě mlčel.

"Pane profesore," ozvalo se nakonec. "Nepopírám, že vaše přednáška byla poutavá a že i pověst, která vás předchází, vzbuzuje u žen řekněme zvědavost... Zároveň nejsem přísně věřící muslimka, ale přesto... Nemyslíte, že na to, abych vás pozvala k sobě domů..."

Robert v duchu soptil a ohlížel se, jestli ho někdo nepronásleduje. Pak se konečně zastavil a vysvětlil docentce Sakaryi svoji situaci.

Telefon se zase odmlčel.

"Ach, Roberte!" řekla pak Ipek. "Ty romány o vás nelhaly."

Robert doběhl na nábřeží, ani se moc nezadýchal (v mládí hrával vodní pólo a dodnes se udržoval ve slušné kondici), naskočil do tramvaje a vydal se přes Galatský most do čtvrti Taksim. Přejížděl tenké hrdlo Bosporské úžiny, kudy se plavili už argonauti za zlatým rounem. Až jednou úžina vyschne, odhalí se v nánosech bahna celá historie lidstva -- římské mince budou ležet vedle kadilaku, ve kterém do úžiny sletěl před půl stoletím místní gangster. O tom se Robert dočetl ve sbírce fejetonů jistého tureckého novináře z deníku Millyet. Ohlížel se za sebe, jestli nezahlédne kopuli Hagie Sofie, která se mu nenávratně vzdalovala, stejně jako istanbulské letiště, odkud měl dnes večer vyrazit domů. Z minaretů zazněl táhlý zpěv svolávající muslimy k modlitbě a Robertovi bylo najednou smutno v tom velkém cizím městě na hranici světů, v tom labyrintu symbolů.

Dům v Taksimu, kde žila Ipek, našel celkem snadno. Přivítala ho tureckou kávou a kořalkou raki. Ipek bydlela v malém bytě s velkou knihovnou, spoustou map hvězdného nebe a portrétem Attatürka. V rohu pokoje stál astronomický dalekohled.

"Tady jste v bezpečí," řekla Ipek.

"Rád bych tomu věřil," odpověděl Robert a obrátil do sebe panáka raki.

"Chcete ještě dolít?"

Robert zavrtěl hlavou. "Do východu slunce musím rozluštit největší tajemství lidstva, tak bych chtěl zůstat střízlivý."

"Chápu."

"Ti lidé, co drží Dana jako rukojmí, věří, že Kosmovo evangelium umožní příchod Nadčlověka na Zemi. Je to samozřejmě nesmysl, ale musím jim nabídnout něco, abych s nimi mohl vyjednávat o Danův život."

"Není to nesmysl," překvapila ho Ipek.

"Jak to myslíte?"

"Nevím nic o Nadčlověku, ale vím, že Kosmovo evangelium zjeví tajemství vesmíru." Robert tiše zaúpěl.

"Víme to všichni tady v Turecku. I Attatürk to věděl," upřela významný pohled na obrázek na zdi. "Pátral po tom svitku, ale neúspěšně. Víte, v Koránu se píše, že každý národ má svou dobu, a když ta doba přijde, nedokáže ji nikdo posunout nebo urychlit ani o hodinu. Attaturk se trápil, že za jeho života nepřišla doba vhodná k odhalení Kosmova tajemství. Ale všichni víme, že ta doba nastane zítra. Není náhoda, že se evangelium objevilo právě teď."

"Promiňte, ale mluvíte jak mystik v osvícení. Od docentky z institutu kosmických věd bych tohle nečekal..."

"Tajemství toho svitku má v naší zemi dlouhou tradici. I můj otec mi o něm vyprávěl, než... než od nás odešel. Evangelista Kosmas žil v Turecku, celou dobu byl ten svitek ukrytý v našich horách..."

"Ehm... V době, kdy psal Kosmas svoje evangelium, patřilo tohle území křesťanům. Turci sem přišli o staletí později. Vesnice Sart, kde se teď evangelium našlo, stojí na troskách starověkého města Sardy. Sídlila v něm jedna ze sedmi prvních církevních obcí."

Robert si vzpomněl, jak o podobném tématu přednášel svým studentům na Harvardu.

"Dnešní Turecko patřilo kdysi křesťanům," řekl tenkrát.

"Něco takového si nedovedeme ani představit!" zvolali studenti.

"A přesto je tomu tak," usmál se Robert.

Dneska se ale neusmíval.

"Dobře, dobře," couvala Ipek. "Takže vy jste tedy viděl Kosmovo evangelium?"

"Jenom fotografii části první strany," upřesnil Robert. "A měl jsem ji v ruce zhruba půl minuty."

"A všiml jste si něčeho zajímavého?"

Samozřejmě, nedělám tohle poprvé! Robert si odkašlal a spustil: "Stačil jsem přečíst první větu: 'Milost vám a pokoj od synů božských, kteří jsou a kteří byli a kteří přicházejí, i od sedmi duchů před jejich trůnem a od Jidáše, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země.` Vlastně jsem ji ani nemusel číst, protože ten text znám. Pochází ze Zjevení Janova, známého i jako Apokalypsa. Cítím z té Kosmovy verze tak trochu výsměch. Podle mě se nejedná o obyčejnou parafrázi, ale přímo o parodii. Kosmas v Janově textu změnil několik slov -- nepochybuji, že právě na ta zaměněná slova kladl největší důraz."

"Jakých slov?"

"Dostanu se k tomu." Robert neměl rád, když mu studenti skákali do výkladu. Postavil se k oknu, jako to někdy dělával o přednáškách, když ho jeho vlastní proud slov příliš strhl, a s pohledem upřeným na štíhlé krky minaretů pokračoval: "Nejdřív bych chtěl rozebrat celkový kontext Kosmova stylu. Jestli je správná moje hypotéza, že první věta paroduje Zjevení Janovo, pak si musíme položit otázku proč. Když paroduji nějaký text, používám obvykle stejnou formu, ovšem skutečné vyznění mého textu je vůči předloze právě opačné."

"Proč tedy Kosmas parodoval Jana?"

"Byla to šifra. Obyčejný člověk četl v Kosmovi jedno z gnostických evangelií, jakých se v té době vyskytovalo hodně, ale člověk dostatečně obeznámený s --"

Robert se zarazil. Ohromeně shlížel z okna na ulici před domem.

"Co se stalo?" postavila se za něj Ipek.

"To... auto..." vykoktal Robert. "Před vaším domem parkuje auto Danova únosce."

V nastalém tichu uslyšeli kroky za dveřmi.

0
Vytisknout
4511

Diskuse

Obsah vydání | 19. 12. 2012