Trumpův přístup ke konfliktu na Ukrajině se dá shrnout jako pragmatický a oportunistický. Ve světle událostí v posledních týdnech se zdá, že Trump přeběhl na Putinovu stranu  a na místo morálního stanoviska zaujal chladně kalkulující oportunistické stanovisko, ze kterého mají těžit především Spojené státy. Například podle jeho bývalého poradce pro národní bezpečnost Johna Boltona, Trump často upřednostňoval osobní nebo politické cíle před konfrontací s Putinem. Ztráta území na Ukrajině, vztahy s Evropskými státy a podpoření expanzivní autoritářské politiky Putina jsou pro něj přijatelnými náklady. Donald Trump má dlouhodobě sklony k autoritářskému stylu vládnutí a neskrývá svůj obdiv například k ruskému prezidentovi Putinovi a jeho stylu vládnutí. Už v roce 2022 označil ruskou invazi na Ukrajinu za „geniální“ a „prozíravou“, což zapadá do jeho širšího vzorce chvály autoritářských vůdců.

Zároveň opakovaně kritizuje NATO a západní podporu Ukrajiny, což slouží nejen jeho politice „America First“, ale také jako nástroj k útoku na jeho předchůdce Joea Bidena a vládu demokratů. Trump se nechal opakovaně slyšet, že za jeho vlády by „k válce na Ukrajině nikdy nedošlo“. Podstatná část amerických voličů je proti finanční podpoře Ukrajiny, a to mimo jiné i v důsledku nezodpovědné fiskální politiky Spojených států za vlády jeho předchůdce Joea Bidena. Trump se tak nyní stylizuje do role vyjednavače, který díky osobnímu vztahu s Putinem dokáže uzavřít mír především ve prospěch Spojených států i kdyby takový mír měl trvat pouze po dobu jeho vládnutí. Pro něj je tedy Ukrajina spíše vyjednávací figurkou než strategickým spojencem. Zastavení americké vojenské pomoci Ukrajině naznačuje, že Trump chce Kyjev dotlačit k ústupkům, aby mohl svým voličům prezentovat „rychlé vítězství“ a podílet se na nerostném bohatství Ukrajiny.

Elon Musk sice zpočátku pomáhá Ukrajině prostřednictvím Starlinku, ale postupem času stále častěji vystupuje s názory, které kopírují kremelskou rétoriku. Jeho návrhy na „mír“, spočívající v územních ústupcích Ukrajiny, byly na Ukrajině i na Západě ostře odmítnuty. Musk tvrdí, že Ukrajina i se západní pomocí nemá šanci na to, získat svá dobytá území zpět a že Putin by takovou ztrátu nikdy nedovolil. Mnozí jej proto označují za podpůrce Putina, což Musk odmítá a podle něj pouze na situaci hledí realisticky. Zároveň Elon Musk často říká, že se obává jaderné eskalace, která by mohla „zdevastovat Ukrajinu a celý svět“ a věří tedy, že kompromis s Ruskem je tím menším zlem. To ladí s jeho snahou kolonizovat Mars, která je, jak opakovaně zmiňuje hnána touhou po zachování lidské rasy v případě apokalyptických scénářů na Zemi. Muskovy zájmy ale sahají mnohem dál. Jeho společnost Tesla je závislá na globálních dodavatelských řetězcích, přičemž Čína je pro Teslu klíčovým trhem i výrobním centrem a zároveň nejvýznamnějším spojencem Ruska. Pro Teslu je geopolitická stabilita (tedy konec války) naprosto klíčová. Udržení dobrých vztahů s Pekingem tak pro Muska znamená i nepřímé udržování alespoň neutrálního vztahu s Moskvou. Také jeho projekt Starlink je velmi zranitelný v případě konfrontace s ruským režimem. V duchu této filosofie Musk využívá své nástroje jako je právě bezdrátové připojení k internetu přes Starlink, nebo svůj vliv na X a celkově na internetu k tomu, aby v souladu s Trumpem zatlačil na Kiev, který se ocitá ve velmi zranitelné pozici bez vší americké podpory. Ukrajina bez silné a jednotné podpory Evropy bude nucena válku ukončit. Trump sází právě na to, že Evropa je příliš fragmentovaná a slabá na to, aby mohla Kievu kompenzovat ztrátu americké vojenské pomoci.

Přestože Trump a Musk působí v odlišných světech, v klíčové otázce vztahu k Rusku se jejich zájmy protínají. Oba mají společnou skepsi vůči „establishmentu“, což zahrnuje i kritiku dlouhodobé západní podpory Ukrajiny. Oba se snaží stylizovat do role „pragmatiků“, kteří odmítají oficiální narativ a nabízejí konzervativní přístup. Pro Trumpa je proruský postoj způsob, jak se vymezit proti Bidenovi a upevnit podporu mezi jeho voliči. Pro Muska jde o kombinaci osobního strachu z války a ekonomické kalkulace. Výsledkem je shodná pozice, která objektivně hraje do karet právě Moskvě. Oba ovšem riskují, že jejich proruské postoje poškodí vztahy s evropskými spojenci. Trump se zřejmě domnívá, že Evropu lze k poslušnosti donutit později ať už obchodními válkami nebo manipulací se zárukami bezpečnosti v rámci NATO.

Ať už jde o Trumpovu snahu získat politické body rychlým „mírem“, nebo Muskovo pragmatické manévrování mezi byznysem a geopolitikou, oba sledují primárně svůj vlastní prospěch. Žádný z nich se pravděpodobně nevidí jako Putinův spojenec, ale jejich kroky objektivně vyhovují Putinovým cílům: oslabit západní jednotu, podkopat ukrajinskou morálku a vnutit Kyjevu mír za ruských podmínek.