Oslava přírody

28. 2. 2023 / Soňa Svobodová

čas čtení 15 minut
Foto Petra Hajská

Není to tak dlouho, co výběr z děl velikánů barokní opery Antonia Vivaldiho a Georga Friedricha Händela zakončil o loňském srpnu na koncertě Canto della Ninfa v kostele sv. Šimona a Judy 23. ročník mezinárodního festivalu Letní slavnosti staré hudby, který byl zasvěcen dílům známých i méně známých skladatelů, jak renesančních tak i barokních, jenž se ve své tvorbě nechali inspirovat zvuky zvířat, zahradami, květinami, živly, krajinou či přírodními božstvy. Jeho dramaturgyní, tak jako každým rokem byla světově uznávaná flétnistka a současně i umělecká vedoucí souboru Collegium Marianum, Jana Semerádová.

Paní Semerádová, loňský ročník je už za vámi, ale skladby, které na něm zazněly byly vlastně jakousi pomyslnou oslavou přírody. Co vás přimělo zvolit přírodu jako jeho hlavní téma?

Napodobování přírody, jejích zvuků a živlů bylo oblíbeným inspiračním zdrojem barokních skladatelů. Nejen hudební nástroje, ale i lidský hlas se převtělovaly do zpěvu slavíka, stehlíka či kukačky, šumění větru, klidných i rozbouřených vln... V tvorbě Antonia Vivaldiho a Georga Friedricha Händela nalézáme výjimečné ukázky zvukomalebného umění v těch nejrůznějších podobách. Na závěrečném festivalovém koncertě jsme představili instrumentální a vokální příklady tohoto umění, které zároveň zpodobňují různé lidské emoce. Právě vášněmi a city zmítané lidské srdce je jako křehká loď nesená tu klidnými, tu rozbouřenými vlnami…

To jste vystihla krásně...

Ale přece jen, už víte, jaké téma bude mít ten letošní 24. ročník?

Letošní ročník Letních slavností staré hudby bude vpravdě múzický, neboť patronkami festivalo

vých koncertů bude devět Múz. Můžeme se těšit na hudbu renesanční a barokní v různých podobách, přijdou si na své milovníci múzy tance Terpsichore stejně jako obdivovatelé sborového zpěvu Polyhymnie.

Tak to se máme zase na co těšit, neboť to bude opět něco přenádherného...

Zrovna tak jako koncert, který jste s vaším souborem měli svého času v Refektáři kláštera dominikánů v Praze, na němž zazněl Canon perpetuus á 4 „Quaerendo invenietis“ a Triová sonáta c moll z Bachova cyklu Hudební obětina, o němž se hovoří jako o vysoké škole barokní kompozice. Jak hodně náročné bylo jejich nastudování pro váš soubor?

Foto Petra Hajská


Pamatuji si na tento koncert. Vlastně jakýkoliv koncert, na kterém zazní Bach, se mi vryje hluboko do paměti. Nejen, že to je jistý svátek, když hrajeme jeho skladby, ale také velká výzva. Zvláště jde-li o komorní a sólové kusy. Protože v každé jeho triové sonátě nebo dialogu dvou hráčů se odehrává něco mezi nebem a zemí, jakoby nás Bachovo vedení hlasů, jež vytváří nadpozemské souzvuky, vedlo do jiné dimenze, byť ona cesta nemusí být vždycky lehká. Bach znal možnosti každého nástroje, pro který psal, i přesto si dovolil modulovat do tónin, ve kterých se tyto barokní nástroje běžně nepohybují. A nemůžeme říct, že by to nešlo zahrát, jen musíme víc cvičit 😊

Stále mi to nedá, abych se vás nezeptala, jak jste se vlastně dostala ke studiu hry na flétnu, a co vás přimělo zvolit si tu barokní?

Na příčnou flétnu jsem začala hrát v osmi letech, předtím jsem proháněla prstíky na zobcových flétnách. Od malička jsem byla obklopena hudbou, sourozenci také muzicírovali, zpívali jsme a tančili, považovali jsme to za samozřejmost. Maminka hrála na klavír, její opravdová vášeň však bylo cembalo, barokní hudba, Bach. A její láska ke staré hudbě se brzy přenesla i na nás. Pravidelně jsme jezdili na kursy staré hudby, do Kroměříže a pak do Valtic, ty byly pro naše budoucí zaměření asi rozhodující. Barokní flétnu jsem poznala již během svého studia na konzervatoři, nicméně jsem v té době byla ponořena do hudby 20. století, ráda jsem uváděla soudobé skladby, dost jsme hráli s dechovým kvintetem, takže jsem si tehdy ještě nedovedla představit, že by se ten „kus dřeva, jenž ani pořádně klapek nemá“, mohl stát mou vášní, pro kterou se na „čas“ zřeknu moderní flétny. Byl to sladkobolný tón barokní flétny, který mi tehdy učaroval, ale bylo to i celé hnutí kolem staré hudby.

A jak to máte během koncertu, střídáte flétny?

Ve své flétnové „skříni“ mám nespočet nástrojů, kopie zobcových fléten různých epoch a ladění, renesanční příčné, nemálo barokních, klasicistních a romantických. Nedávno jsem si pořídila flétnu, která je kopií nástroje, který údajně vyrobil kolem roku 1720 slavný francouzský flétnista Buffardin. Využila jsem její barevný a charakteristický zvuk i na své poslední sólové nahrávce, „Chaconne for the Princess“. V orchestru hraji převážně na kopii italské flétny podle Carla Palancy, pokud je na programu klasicistní repertoár, tedy od Mozarta a Haydna až k Schubertovi, tehdy používám hlavně flétny podle Augusta Grensera. Na koncertech s ansámblem Collegium Marianum střídám většinou příčné a zobcové flétny, na sólových recitálech používám i více rozličných typů příčných fléten a ráda o nich něco vyprávím…

Intenzivně se také věnujete badatelské činnosti v českých a zahraničních archivech. Stalo se vám někdy, že jste nalezla i nějakou skladbu, které chyběl závěr?

Přesně tak. Hledání neprávem zapomenutých skladeb se stalo mojí vášní už za dob studií na konzervatoři a na univerzitě jsem díky skvělým pedagogům na katedře muzikologie nabyla potřebné znalosti, jež mi byly oporou při bádání. A nedokončených kompozic, resp. poškozených stránek či chybějících konců, se mi v průběhu těch let dostalo do ruky nemálo. Některé se podařilo rekonstruovat na základě srovnání s jinou autorovou skladbou, např. Zelenkova sepolkra, která se zachovala ve fragmentárním stavu, dopracoval Václav Kapsa a Immisit Dominus pestilentiam ještě během natáčení opravoval David Erler, (příklad dokonalého propojení dobové praxe s muzikologií), který dokonce složil hudbu k chybějícímu recitativu. A co se týče instrumentální hudby, před lety se Sergio Azzolini ujal dopsání konce dvou unikátních fagotových koncertů Františka Jiránka.

To, ale není zcela vše. Kromě toho se věnujete i pedagogické činnosti, vedete interpretační kurzy a studujete barokní gestiku, deklamaci a tanec. Kdy to všechno stíháte, vždyť den má jen 24 hodin?

Přiznám se, že jsem mé velké lásce, baroknímu tanci a gestice, v posledních letech dosti „nevěrná“. Ale to neznamená, že se k nim nevrátím, jakmile budou naše děti starší a samostatnější, zatím jsou na prvním stupni ZŠ. Konečně, péče o ně, byť časově náročná, přináší také nápady a obohacení v plánování akcí pro ansámbl a připravování dramaturgie cyklu Barokních podvečerů a festivalu. Určitá svěžest a mladost tzv. „staré“ hudbě sluší.

Velmi ráda prý také hrajete skladby od Jana Dismase Zelenky, s jehož hudbou jste se poprvé setkala ve svých devatenácti letech. Čím si vás jeho hudba získala?

Zelenkova hudba mne fascinovala dávno předtím, než jsem začala hrát na barokní flétnu. Dráhu barokní flétnistky jsem příznačně začala koncertem, na kterém jsme hráli jeho oratorium… Bavilo mne přepisovat Zelenkovy autografy, např. Alma redemptoris mater, Salve regina. Občas to byla dřina, z ortografie by dostal nedostatečnou, ale cítila jsem se tak blíž jeho hudbě, skrze rukopis poznávala jeho styl a hudební vyjadřování textu. A často jsem jeho tvorbu stavěla do konfrontace s českými a drážďanskými autory, vycházel mi pak dost zajímavý obrázek o tehdejší hudební produkci. Nahrávky Zelenkových Sepolker a Lamentací byly rovněž plody mého dlouhodobého bádání a objevování pozapomenutých pokladů české hudby.

Někdo považuje Zelenku za katolický protipól Bacha. Je to do jisté míry pravda, i když mají odlišný hudební jazyk. Ve své době Zelenka nepatřil k mainstreamovým skladatelům. V jednom z dopisů píše Bachův syn Carl Philipp Emanuel, že jeho otec vlastnil Zelenkovy opisy a velice si ho vážil. V každém případě Zelenka se pro mimořádnou obtížnost některých skladeb vymyká domácí katolické hudební produkci a píše tak náročné a nezřídka krkolomné pasáže až to houslisty opravdu „bolí“. Nepíše to pro ukázání virtuosity, ale všechny tyto prostředky používá k hudebnímu vyjádření své osobité umělecké a náboženské horlivosti, pokory a zároveň monumentální oslavy Trojjediného Boha. Pro zpěváky je tato hudba zvláště velkou výzvou. Není mnoho zpěváků jako Tomáš Král, kteří dokážou tak pravdivě a s naprostou samozřejmostí zazpívat Zelenkovu hudbu. Nestačí totiž dokonale zpívat, ale musí mít cit pro latinu a znát rétoriku, v níž Zelenka tolik vynikal. Ale tajemstvím, že naši zpěváci zpívají tak dobře Zelenku je asi to, že jsme v jeho hudbě i v hudbě jeho českých současníků jako doma, že ji hrajeme a zpíváme často, že ji máme jednoduše „pod kůží“.

Foto Petra Hajská


Váš soubor Collegium Marianum tvoří Lenka Torgersen, Vojtěch Semerád, Hana Fleková, Filip Hrubý, Jan Krejča, Andreas Torgersen a vy. Jak jste se našli, neboť vám to skvěle hraje a ladí?

Collegium Marianum má od počátku svůj osobitý styl daný skvělými hudebníky, kteří v něm hrají. Našli jsem se tak trochu díky Týnské škole, kterou založili, vlastně obnovili mojí rodiče v 90. letech jako jednu z prvních škol v České republice specializovanou na výuku hry na historické nástroje. Barokní knihovní sál Týnské školy v Melantrichově ulici se stal místem setkávání hudebníků nadšenými historickou provozovací praxí staré hudby a také jakýmsi magnetem přitahujícím posluchače, kteří dychtili po barokní hudbě na původní nástroje. Když se podívám zpětně na programy, které jsme s Lenkou tehdy hrály, musím konstatovat, že byly veskrze dramaturgicky nesmírně zajímavé, za což vděčíme spolupráci s muzikology jako byl např. Václav Kapsa. A myslím, že společná energie a nasazení, které dnes z koncertů čiší, je dáno tím, že všichni tuto hudbu milujeme a taky, že je nám spolu dobře. Naše první houslistka a koncertní mistr, Lenka Torgersen, má obrovský smysl pro detail a zároveň na housle zpívá. A zpěvem se necháváme vést, o čemž svědčí i výběr CD našeho repertoáru, jehož velká část představuje hudbu Prahy první poloviny 18. století, tedy v zásadě v italském stylu. Nicméně francouzská barokní hudba se na našich programech objevuje dost často. Je to dáno nejen tím, že hraji na barokní flétnu, která je spjata s Francií, tak mou slabostí pro období Grand Siècle. Představení s francouzským divadlem a tancem jsou toho dokladem.

Nejen toto představení, ale i diskografie vašeho souboru je toho dokladem, neboť je velmi bohatá, a já z ní vybírám vaše nejčerstvější album Cachua Serranita, na němž je zastoupena hudba, která se hrála v období baroka v Bolívii, Peru, na Moravě. Co vás přimělo zaměřit se právě na tyto dvě vzdálené země?

K netradičnímu spojení dvou od sebe tolik vzdálených koutů světa, jihoamerického baroka a českých a moravských lidových písní, mě přivedl nejen pomyslný lodní kufr, v němž se do Jižní Ameriky dostávaly partitury barokních mistrů, ale především vášeň pro lidovou hudbu a objevování ‚vskutku barbarské krásy‘, jak se Telemann vyjádřil o hanáckých písních a tancích. Stejně tak byli evropští misionáři uchváceni muzikalitou původních obyvatel dnešní Bolívie a Peru. V baroku bylo totiž běžné, že jezuité, když se vydávali na misie do Jižní Ameriky, do svých kufrů přibalili též hudebniny. A to byl případ i hudby Josefa Ignáce Brentnera, jehož hudba se díky kontaktům s drážďanskými jezuity dostala z Prahy až na druhý konec světa, do Bolívie, kde zdomácněla. Zipoliho mariánská Zuipaqui nebo roztančená Cachua serranita, tak stojí vedle poutních písní k Panně Marii na Svatém Kopečku a Hostýně. A kdoví, možná za tím vším je moje zbožná hanácká babička, také Mařenka…

Když jsme u toho baroka, tak jste také dramaturgyní Barokních podvečerů, ale nejen to, neboť na nich vystupujete jako sólistka spolupracující s Enricem Onofrim, Sergiem Azzolim či s Magdalenou Koženou. Jak se vám s nimi hraje?

Se Sergiem Azzolinim jsem spolupracovala na několika platformách, začalo to komorními koncerty s Barbarou Marií Willi, kde jsme mohli popustit uzdu naší hudební fantazii, a tak jsme si hudebně „sedli“, že jsem jej přizvala na několik projektů s Collegiem Marianum, v rámci Letních slavností staré hudby a natáčení dvou Jiránkovských CD. S Magdalenou Koženou jsem se setkala na úplném začátku mé kariéry barokní flétnistky, bylo mi 19 let, a naše další hudební setkání s Vivaldiho áriemi a koncerty se uskutečnilo skoro o dvě dekády později 😊… A konečně Enrico Onofri, s nímž jsem měla tu čest hrát Vivaldiho koncerty v Esterháze, patří rovněž k osobnostem, které nesmírně obdivuji a jejichž umění mě hodně inspirovalo.

Když by naši čtenáři projevili zájem navštívit některý z jedinečných koncertů vašeho souboru, kde se s vámi mohou setkat?

Ráda bych pozvala na orchestrální, vokální i komorní koncerty v cyklu Barokní podvečery, které hrajeme v úchvatných prostorách barokní Prahy, v Lobkovickém paláci či v Tereziánském sále na Břevnově. Roztančený program Cachua serranita představíme v Uhreském Hradišti 7.3. Příznivce krásných hlasů zvu na Pergolesiho Stabat Mater se Simonou Šaturovou 4. 4. u Šimona a Judy. A kdo by měl před Velikonocemi cestu do Amsterodamu, tak v Muziekgebouw vystoupíme s naším milovaným Zelenkou a sólisty Tomášem Králem a Markétou Cukrovou. Těšíme se na vás!

Koncerty - Collegium Marianum

Děkujeme za pozvání, i za rozhovor.

0
Vytisknout
2940

Diskuse

Obsah vydání | 2. 3. 2023