Ústavy Ruska a Ukrajiny činí mír téměř nemožným

27. 2. 2023

čas čtení 8 minut
Základní zákony obou států výslovně zakazují územní kompromisy. Prezidenti jsou jimi vázáni. To znamená, že před věcnými mírovými rozhovory by musela být změněna jedna nebo obě ústavy, upozorňuje Andreas Umland.

Diskuse o tom, jak by rusko-ukrajinská válka mohla a měla být ukončena, se každým měsícem zintenzivňuje. Bez ohledu na to, zda je považováno za žádoucí a možné ukončit válku vyjednáváním, všichni účastníci debaty musí uznat obtíže spojené s takovým finále. Zkušenosti různých zemí s neoimperiálním vměšováním Moskvy za poslední tři desetiletí nabízejí dostatek důvodů ke skepsi.

Pokud jde o současnou válku, existuje řada důvodů, proč je nepravděpodobné, že by se jednání mezi Kyjivem a Moskvou uskutečnila nebo přinesla výsledky – natož aby zajistila trvalý mír.

Jedním z hlavních důvodů je zásadní konfrontace mezi ústavami Ukrajiny a Ruska. Nedávná nezákonná anexe čtyř území na jihovýchodě Ukrajiny ze strany Ruska představuje obrovskou výzvu.

Umocňuje problém, který představovalo ruské skandální vojenské dobytí a nezákonné začlenění Krymského poloostrova o dobrých osm let dříve. Od března 2014 a ještě více od září 2022 je před produktivní rozhovory mezi Ukrajinou a Ruskem položena téměř neřešitelná otázka.

Obě země mezi sebou musí nejen projednat řadu politických otázek, ale také urovnat zásadní právní spor. Nejen, že Rusko již téměř devět let dříve nepředstavitelným způsobem porušuje mezinárodní právo. Moskevské anexe také zásadně změnily domácí právo. Ukrajinská a ruská ústava si nyní výslovně nárokují jedno a totéž území na východní a jižní Ukrajině, včetně Krymu.

Vladimir Putin a Volodymyr Zelenskij jsou – jako prezidenti svých zemí – také svými lidmi považováni za "garanty" svých ústav a jsou povinni je uplatňovat. I kdyby jeden nebo oba chtěli dělat územní kompromisy, ústavy jejich dvou států jim to výslovně zakazují.

Smysl krymské otázky

To znamená, že než budou moci začít jakákoli podstatná mírová jednání, bude třeba změnit jednu nebo obě ústavy. K tomu by však bylo třeba dosáhnout velké většiny v odpovídajících parlamentních hlasováních. To je v případě Putinova Ruska přinejmenším obtížné a v případě Ukrajiny nereálné.

Až donedávna byla krymská otázka možná otázkou, jejíž řešení bylo možné buď odložit do vzdálené budoucnosti, nebo jednou vyřešit částečně v souladu s preferencemi Moskvy.

K tomu druhému mohlo dojít například dočasnou mezinárodní správou pro poloostrov nebo dalším posílením již tak vysoké úrovně nezávislosti Autonomní republiky Krym na Ukrajině. Od té doby, co Rusko v září 2022 anektovalo další čtyři ukrajinská území, se však zdá, že takové možnosti došly.

Nejen, že argument Kremlu pro nedávnou druhou anexi jižní a východní pevninské Ukrajiny je ještě chabější než pro ruskou anexi Krymu v roce 2014.

Otázka Krymu je nyní nedílnou součástí širší otázky práva na existenci zakládajícího člena Organizace spojených národů (Ukrajinská sovětská socialistická republika byla členem OSN v letech 1945 až 1991). Výsledkem je, že kompletní přepracování celé nelegální expanze Ruska na západ nyní podporuje více lidí a zemí po celém světě než dříve.

Moskevské dokumenty o anexi ze září 2022 a odpovídajícím způsobem revidovaný ruský základní zákon hrozivě výslovně uplatňují nárok na ukrajinská území, která Rusko ani nevlastní. Místo toho jsou tyto oblasti buď stále, nebo znovu pod kontrolou Kyjiva a nikoli pod kontrolou Moskvy.

Ve skutečnosti žádná ze čtyř nově anektovaných pevninských oblastí Ukrajiny nebyla plně dobyta ruskými silami. To je v bizarním rozporu s novou sebedefinicí ruského státu a porušením ruské ústavy, která zahrnuje tyto oblasti do oficiálního území Ruské federace.

Žádná plná kontrola nad novými územími

Rusko se nyní skutečně proměnilo v to, co politologie a mezinárodní diplomacie nazývají "selhávající stát". Před rokem 2022 byla Moskva zaneprázdněna používáním vojenských a nevojenských prostředků k podkopání suverenity a integrity jiných států, jako je Moldavsko, Gruzie a Ukrajina. Nyní je sama Ruská federace – podle své vlastní ústavy – zemí, která plně nekontroluje své hranice a území.

To není jen trapná politická situace pro Kreml, jak na domácím, tak mezinárodním poli. Vytváří také podivný právní rámec pro jednání mezi Kyjivem a Moskvou, v jejichž úspěch doufají mnozí politici, diplomaté, učenci a laici mimo Ukrajinu. Pokud se nezmění ruská ústava, Putin nebo jakýkoli jiný ruský prezident by nejenže nebyl oprávněn vrátit ukrajinská území, která v současnosti ovládá Moskva, pod kontrolu Kyjiva.

Zdá se, že ruská ústava nařizuje ruské hlavě státu dodatečnou okupaci ukrajinských území. Oficiální ruský vyjednávací partner by musel ze zákona trvat na tom, aby Kyjiv postoupil Moskvě více ukrajinského území - uvést text ruské ústavy do souladu s politickou realitou na místě.

Někdo by si mohl myslet, že zdánlivá absurdita takové diplomatické konstelace stačí k tomu, aby ji rovnou zavrhl. Ruský prezident nebo jiný vyjednavač by však riskoval, že bude obviněn z velezrady, pokud navrhne porušení ruské ústavy, bude s ním souhlasit nebo se k němu přikloní.

Totéž platí pro každého ukrajinského prezidenta nebo jiné vyjednavače, kteří jsou rovněž ústavně zavázáni usilovat o co nejrychlejší obnovení plné územní celistvosti a politické suverenity Ukrajiny.

Jen politická vůle nestačí

Tato obecná slepá ulička je důvodem, proč od března 2014 již téměř devět let neprobíhá seriózní jednání mezi Ukrajinou a Ruskem ohledně Krymu. Na rozdíl od dneška Kyjiv a Moskva intenzivně jednaly od léta 2014 do začátku roku 2022, a to i v rámci Minské trilaterální kontaktní skupiny a normandského formátu.

Jelikož se však otázka statutu černomořského poloostrova stala po jeho oficiální anexi Ruskem mezi Moskvou a Kyjivem hrou s nulovým součtem, nebylo v otázce Krymu o čem diskutovat. Od září 2022 Moskva uvalila stejnou blokádu na čtyři další regiony na jihovýchodě Ukrajiny.

Mnoho pozorovatelů se domnívá, že dosažení moskevsko-kyjivského příměří závisí na politické vůli několika vybraných politických osobností, jako jsou prezidenti Ruska, Ukrajiny, Spojených států, Francie, Evropské komise a tak dále. Tento názor ignoruje, že ústavní změny Ruska z let 2014 a 2022 týkající se oficiálního území Ruské federace vytvořily strukturální překážky pro produktivní mírová jednání s Ukrajinou.

Rozšířený předpoklad, že k dosažení trvalé dohody s Moskvou by stačila lepší nebo jiná politická akce a diplomatická angažovanost Západu nebo Kyjiva nebo obou, je proto naivní.

Ústavní slepá ulička, která se objevila po anexi Ruska v letech 2014 a 2022, není jedinou překážkou smysluplných jednání. Ale to samo o sobě stačí k tomu, abychom byli skeptičtí ohledně potenciálu trvalého nevojenského řešení současného konfliktu. Takový konec současné války, za předpokladu pokračující ruské neústupnosti, by byl možný pouze v případě, že by Ukrajina revidovala svou vlastní ústavu, a tím se vzdala postavení nezávislého státu.

Kromě toho, že je to spíše nepravděpodobné, bylo by to nejen pro většinu Ukrajinců nevyhovující, ale také by to zpochybnilo budoucí stabilitu a stávající hranice jiných států. V souladu s moskevskou strategií od roku 2014 by také současná území jiných sousedů RF mohla být připojena prostřednictvím vojenské intervence a politických anexí.

Celý článek v němčině: ZDE

2
Vytisknout
5368

Diskuse

Obsah vydání | 2. 3. 2023