Populismus není příčinou destabilizace společnosti, je populární, když už je společnost destabilizovaná

5. 2. 2023

 
Když přijde na otázku, proč má Británie takové potíže, jako jeden ze standardních důvodů se nyní uvádí odchod z EU - jako by šlo o vnější katastrofu, která zemi zasáhla jako asteroid a vyřadila  ji z normální oběžné dráhy. Po celém světě je nyní Británie spojována s brexitem jako identitou, je to ostrov sužovaný svou nadutostí. "Brexit zlikvidoval britské ekonomické základy", hlásal koncem loňského roku titulek CNN. "Deky, potravinové banky a uzavřené hostince: Brexit přinesl rozbitou Británii", uvedl minulý týden časopis Foreign Policy.

Je pochopitelné, že se tak obrovská událost stala jedinou optikou, kterou je země vnímána, a to jak uvnitř, tak navenek. Pravdou však je, že Británie byla rozbitá mnohem dříve než přišel brexit.

Brexit nezničil trh s bydlením, takže bydlení je tak nedostupné, že průměrný kupující prvního bytu v Londýně musel loni složit zálohu ve výši 150 000 liber (4,5 milionu Kč), a nedávné zvýšení úrokových sazeb se přenese z majitelů nemovitostí určených k pronájmu na nájemníky. Brexit nevyvolal potřebu potravinových bank, jejichž využívání se mezi lety 2010 a 2014 zvýšilo více než desetkrát. Brexit neoslabil ruku regulačních orgánů, aby energetické společnosti mohly dosahovat největších zisků za více než sto let a nebyly za to ani řádně zdaněny. Brexit nesnížil financování zdravotnictví. Brexit nevymyl ideologicky mozek Liz Trussové tak, aby během několika dní poslala libru na historicky nejnižší úroveň vůči dolaru.

Co brexit způsobil, bylo zvýšení tlaku na zemi, která se již tak potýkala se slabou veřejnou infrastrukturou a stagnujícími mzdami, a to především omezením trhu práce a snížením objemu obchodu.

Je zřejmé, že od brexitu došlo ke dvěma velkým událostem - válce na Ukrajině a pandemii -, které svým způsobem přispívají k ekonomickým bolestem a zatížení veřejných služeb. Obě však přišly do země, jejíž schopnost vyrovnat se s cenovými šoky, narušením dodavatelského řetězce a rozsáhlými nemocemi byla již ohrožena.

Brexit také nezpůsobil, že by naši politici byli méně schopní, nebo že by byli více lživí a náchylní ke kulturně-válečným pózám a dezinformacím. Británie se po léta dusila v protiimigračních náladách, které zůstávaly bez odezvy a daly vzniknout Ukipu a Nigelu Farageovi, který se o protiimigrační hlasování o brexitu zasloužil více než konzervativci. Brexit nenapsal desítky bulvárních titulních stran, které strašily přistěhovalci a muslimy. A brexit nezpůsobil, že britští levicoví politiciproti xenofobii nebojovali.  Jejich trestem bylo, že je pohltila.

K brexitu došlo především proto, že se Británie rozllžila. V tomto smyslu to byl úspěch. Protože když k brexitu  došlo, byl to tak obrovský šok, že odvedl pozornost od všech důvodů, proč k němu došlo. Pro odpůrce brexitu byl odchod z EU nejen politickou, ale i emocionální a kulturní událostí: fyzickým vytržením z liberálního bratrstva, které měli na svědomí lháři a šarlatáni a možná i pochybný zahraniční vliv. Pocity, které brexit vyvolává, jsou pochopitelně silné. Jsou však také do značné míry promarněné, pokud je jejich cílem pouze zvrátit brexit, fixovat brexit jako jedinečnou kalamitní událost, která přináší úpadek Británie, a nikoli jako druhotnou příčinu tohoto úpadku.

Tím, že na sebe neustále upozorňuje, je brexit jak výsledkem selhání Británie, tak jeho kouřovou clonou. Stal se posedlostí dvou extrémů: těch, kteří věří, že nebudeme prosperovat, dokud nebude brexitu umožněno vzkvétat, a těch, kteří věří, že nebudeme prosperovat nikdy, dokud brexit nebude nějak poražen. Uprostřed převládá jiný pocit - únava -, který vylučuje jakékoli další zkoumání toho, proč k brexitu došlo.