Vraž do toho stepní identitu, čili Válka, tyranie a kulturní tradice

5. 1. 2022 / Karel Dolejší

• Německu trvalo dekády, než se zbavilo patologické části své kulturní tradice. Neměli bychom očekávat, že to snad v Rusku jednoho dne půjde rychleji. 

Pozn. JČ: Uwe Ladwig z Hamburku upozorňuje, že žádné "kulturně jednotné" Německo neexistuje. Hamburčani nemají absolutně nic společného se Sasy či Bavory.

Pozn. KD: Bez ohledu na názor pana Ladwiga mezi německými historiky panuje shoda, že mobilizace proti Napoleonovi na počátku 19. století (kterou např. Goethe rozhodně odmítl) fakticky vytvořila agresívní německý nacionalismus, který se pak stal v zemi univerzálním dokonce i v prostředí "antisystémového" dělnického hnutí - jak se to projevilo na počátku 1. světové války, kdy sociální demokracie většinově podpořila "národní válečné úsilí". 

Když po 2. světové válce Američané podrobně studovali německou vojenskou kulturu, často s úmyslem ji napodobit, končili závěrem, že velmi mnohé v ní spočívalo na "implicitní komunikaci", která je v ozbrojených silách USA nerealizovatelná - protože těm chybí její hlavní předpoklad, totiž německá kulturní uniformita.

"Putinova rétorika připomíná signály, které vydával před začátkem 2. světové války Adolf Hitler", prohlásil včera bývalý velvyslanec v Moskvě Petr Kolář. 

Na konci 2. světové války se ovšem roztrhl pytel s hledáním kořenů nacismu v německé kultuře. Anglosaští konzervativci například mínili, že hlavní důvod představuje německá pedagogika s důrazem na znalosti a silným meritokratickým prvkem, protože správné může být přece pouze britské školní "formování charakteru", jehož nesmírně idealizovanou podobu jsme jako děti poznali ve Verneově románu Dva roky prázdnin. (Bohužel znalosti upřednostňující Němci právě kvůli svému školství měli až dosud v každé válce k dispozici kvalitnější důstojnictvo než Británie, kde minimálně do 50. let rozlišení mezi důstojnictvem a mužstvem téměř dokonale kopírovalo tradiční třídní strukturu, protože "anglickým důstojníkem se zkrátka musíte narodit".)

Všeobecně a svým způsobem logicky se hovořilo o tradici "pruského militarismu", třebaže zrovna jeho představitelé Hitlera docela nesnášeli (a bylo to vzájemné). Komunisté často za původce nacismu označovali Nietzscheho, aniž se ovšem obtěžovali vysvětlit filozofovy rozzuřené a skrznaskrz znechucené výpady proti antisemitům. Psychoanalytik Erich Fromm viděl kořen nacismu v autoritářském a sadomasochistickém charakteru německé reformace (Luther jako anální charakter atd.), zatímco logikové se zapřísahali, že za všechno může relativistický metafyzický chaos hegelovské dialektiky.

Postupně nicméně alespoň mezi historiky převládl názor, že nešťastná tradice německého národovectví nasáklého xenofobií, mindrákem, resentimentem a nenávistí k individuální svobodě vzešla především z konzervativní mobilizace Němců proti Napoleonovi na samém počátku 19. století.

Bylo by jistě pohodlné uchýlit se zde k lacinému zobecnění a tvrdit, že tedy také ruské obranářské národovectví se všemi svými psychologickými (nebo psychiatrickými) "skvosty" vlastně vyrostlo z událostí, které Tolstoj zpracoval v románu Vojna a mír. A že tedy i v ruské kultuře, podobně jako v německé, je smrt vzývající expanzívní militaristická tyranie historickou aberací, třeba byla po dekády až staletí úporně udržována v chodu.

Bohužel, tím bychom si věci nepřiměřeně zjednodušili.

Rusové sami velmi dobře vědí, že pokud se chtějí vrátit na křižovatku, kde (z pohledu Evropy) "špatně odbočili", povede je cesta až k protikladu mezi Kyjevskou a Moskevskou Rusí, mezi monarchií tolerující samosprávné městské republiky (Novgorod) a filiálkou tatarského chanátu.

Mluvíme o kultuře, kde se vliv evropského humanismu velmi dlouho omezoval nanejvýš na úzkou vrstvičku elitních intelektuálů a umělců - přinejmenším dokud ždanovovští kulturtrégři nevyslali "socialistické realisty" do Itálie studovat renesanční malbu.

Evropská renesance a reformace, které oproti středověku vedly k mimořádnému vyzdvižení významu jednotlivce, zasáhly Rusko vesměs jen slabou ozvěnou.

Rusové otevřeně uznávají, že jejich kulturní tradici naopak definuje vyzdvihování státu a připisování minimálního významu jednotlivému lidskému životu. Nenajdeme u nich sice až tak extrémní podřízení jedince státu jako třeba v Číně, z evropského pohledu zůstává však i ruský standard velmi daleko od běžného průměru.

Dvě skupiny, které lze přibližně označit jako zapadniky a eurasianisty, se v Rusku již nejméně od dob Petra Velikého (1672-1725) přou o to, co se zděděnou tradicí Velkoknížectví moskevského vlastně podniknout. Zapadnici ji chtějí postupně adaptovat tak, aby šla dohromady také s evropským individualismem. Naopak eurasianisté se prsí návazností Ruska na tradici mongolského poddanství, které prý jediné dává Rusku tu správnou, výjimečnou národní identitu.

Bohužel, po relativně krátké epizodě dominance zapadniků (1985-1999) nastoupil do Kremlu vládce, který se zcela otevřeně hlásí k eurasianistické protievropské tradici. Putinův osobní postoj k zásadní dělící linii ruské kultury bývá často přehlížen nebo podceňován, záleží však na něm mnohem více, než byste si možná mysleli. Eurasianisté odjakživa tvrdili, že se Moskva musí orientovat jen a jen na Východ, protože Evropa prý hodlá Rusko okrást o jeho národní identitu a tak jí není co věřit. Spojenectví s Čínou a paranoidní odmítání Západu nepředstavují nějakou historickou náhodu, ale jsou z pohledu přesvědčeného eurasianisty vnitřně zákonité.

Smyšlené historky o tom, co všechno prý Západ na konci minulého století slíbil a nesplnil, přicházejí až někde ve třetí nebo čtvrté propagandistické vrstvě připevněné k základní eurasianistické tezi, podle níž je Západ odjakživa skrznaskrz zlý, zákeřný a zkažený.

S Putinem a jeho nohsledy ovládli Rusko na čas autoritářští eurasianisté, s nimiž se Evropa nemá možnost doopravdy domluvit - protože pokud nezačne sama vypadat jako Rusko, bude už jen proto, že se od něj liší, vždycky považována za zákeřného ohrožujícího nepřítele.

Opravdu nezbývá než vydržet, až se cyklus ruské kultury opět jednou překlopí a větší slovo získají zapadnici.

Mezitím nenaděláme o mnoho více, než že si budeme od Kremlu - čímž nemyslím od jednotlivých Rusů - důsledně držet bezpečný distanc a ubráníme se iluzím ohledně "mírové budoucnosti ve společném evropském domě" s kýmsi, kdo zaťatě tvrdí, že do něj s takovými sousedy v žádném případě nepatří, patřit nebude a ani patřit nechce.