Výročí Charty 77 a dnešní demokracie

7. 1. 2017 / Boris Cvek

Čtyřicáté výročí vzniku Charty 77 a úmrtí jednoho z jejích prvních mluvčích, Jana Patočky, mne zrovna v dnešní době a v této chvíli naplňuje pocitem nesouměřitelnosti. Už nejde jen o to, že v této společnosti existuje stesk po Husákově režimu a že tento stesk může být zčásti oprávněný (jak by asi dopadli disidenti dnes? zmrzli by jako bezdomovci na ulici?).

Upozorňování na situaci dnešních nejchudších nás ostatně může posunout jen dál. Jestli by dnes měl být vytvořen nějaký nový VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných), tak by to měla být především organizace na ochranu obětí vykořisťování, nespravedlivých exekucí apod.

Ten můj pocit nesouměřitelnosti vyplývá z toho, že i vedení Husákova režimu chtělo, aby se aspoň navenek zdálo, že dodržuje lidská práva, zatímco dnes se lidským právům kdekdo pod heslem svobody a demokracie otevřeně vysmívá. Dokonce to dospělo tak daleko, že lze běžně narazit na pojetí demokracie, podle kterého Hitler bude brán stejně vážně jako vězeň z Osvětimi. Jistě tento paradox není dán morálními vlastnostmi vůdců tehdejší KSČ, je dán rétorikou, k níž se komunisté pod vlivem osvícenství a moderního pokrokového hnutí hlásili či hlásit museli. Museli si hrát na pokrokové a demokratické, museli tak vypadat. Doba to tak chtěla.

Co chce naše doba? Ekonomickou prosperitu? Hlavně neztratit to, co už ekonomicky máme. A je to snad i pochopitelné. Blahobyt jako hra velkých zájmů, v nichž pro konkrétní lidské osudy není moc místa. Kdo nám zajistí plyn, ropu, elektřinu? A na kterých lidských právech nám má vlastně záležet? Rusů, Číňanů, Saudů, uprchlíků? Jistě: všech. Ale kdo to dokáže navzdory politickým aliancím? A nebyl Nixonův vstřícný postoj k Číně, navzdory jejímu porušování lidských práv, správný? A co ještě mezi ta lidská práva patří? Gay marriage? Charta bojovala za právní minimum proti bezprávnému mafiánskému státu. Tam to bylo jasné. Dnes už mnohem více záleží na politické, filozofické, náboženské orientaci toho či onoho člověka. Pokrok chce být – logicky (cožpak např. gayové a lesby nečekali již příliš dlouho na svá práva?) – rychlejší než konsensus a konsensus se vleče s koulí minulého myšlení na své noze.

A pak možná není tak úplně překvapivé, že jasná představa žádoucí demokracie a lidských práv v kontrastu s totalitami a útlakem je dnes na pozadí blahobytu, svobody a strachu ze ztráty blahobytu (který je větší než strach ze ztráty svobody) stále více rozostřená. Přestává být jasné, co je pokrok a zda je vždy žádoucí. Svoboda a otevřenost zkoumání umožňují vnímat neuchopitelnou složitost a prázdnotu dějin, která vzdoruje jasným hodnotovým příběhům. Nechtěné důsledky pokroku a blahobytu (ekologická katastrofa), globalizace (daňové ráje) a „válek“ proti drogám a teroru nás dohánějí. To nepřidává na kuráži a přesvědčení, tak typickému pro moderní pokrokový projekt, že dějiny jsou v zásadě v našich rukou.

Ostatně dnešním ideálem komunistů je Putin. Že není pokrokový a demokratický, že to je sociálně naprosto necitlivý, velkokapitalistický, ultrakonzervativní režim? Nevadí. Dříve by v situaci, kdy jsou v rámci demokratického kapitalismu opozicí, sázeli na boj za chudé, na sociální otázku. Dnes by předstírat lidská práva už ostatně nemuseli. Mají stejný ideál jako nově zvolený prezident USA. Ten chválí ruského prezidenta za to, jak vládne svojí zemi.

Jenže příběh blahobytu a odvážného měnění světa nezačal v Rusku a nestál na slavjanofilství, k němuž se Putin hlásí. Putinův režim, podobně jako kdysi režim Husákův, potápí sám sebe do bažiny stagnace. Svobodnou, kreativní, progresivní společnost nelze ničím nahradit. A cestu zpátky už vyzkoušeli Rudí Khmerové a Mao Ce-Tung. Blahobyt nás nesmí udělat zbabělými a otupělými, neboť to je nejjistější cesta, jak ho na dlouho dobu a dost možná i nenávratně ztratit. Chceme-li ho udržet, musíme myslet na to, jak vzniknul.

Být na straně Charty proti okupantskému režimu je dnes jakési demokratické minimum. Byl to odvážný začátek cesty, v níž nelze bez odvahy a původních ideálů pokračovat ani v době svobody a prosperity, a to právě proto, že svoboda a prosperita se bez odvahy a ideálů Charty nedají udržet. Jedinou alternativou je otroctví a bída, otroctví a bída pro běžné lidi, jak nám ukazují už dnes poměry v Rusku i v Číně.

Vzhledem k tomu, že jste na těchto stránkách, máme na vás malou prosbu. Britské listy čte hodně lidí, ale na jejich provoz přispívá jen zlomek čtenářů. Zvlášť v nynější zhoršující se mezinárodní situaci jsme přesvědčeni, že věcné informace a analýzy, které BL přinášejí do českého prostředí, hrají nezastupitelnou roli. Server se však nedá provozovat zadarmo. Prosíme, přispějte finančně na jeho provoz.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

0
Vytisknout
1440

Diskuse

Obsah vydání | 10. 1. 2017