Získat "srdce a mysli" - past morálního kýče

31. 12. 2015 / Karel Dolejší


Když Američané konečně pochopili, že po invazích v letech 2001 a 2003 války v Afghánistánu a Iráku prohrávají, byli zmatení a bezradní. Pod heslem převzatým od velmi vousatého francouzského teoretika protipovstaleckých operací Lyauteya, že je třeba získat "srdce a mysli" populace zasažené konfliktem, začali egocentricky prohrané války integrovat do vlastní, preexistující terapeutické kultury. Přesvědčit, získat místní a zvítězit, to se jim už stejně nepodařilo. Avšak začali přinejmenším konflikt jinak prožívat.


Je jistě subjektivně úžasné, pokud trpíte obrovskými pochybnostmi, ale někdo vám dá rozhřešení. Je jistě omračující, jestliže věci dosud nesmyslné začnou jakoby do sebe zapadat. Právě to se přihodilo Američanům, kterým dnes již zapomenutý generál Petraeus opakoval slova ještě zapomenutějšího Francouze.

Lidé často strádající PTSD a dalšími "radostmi", které máte velkou šanci poznat během guerillové války, najednou objevili "smysl toho všeho". Antropologové, psychologové a další jim radili, jak to dělat, aby navázali lidský kontakt s kulturou a populací okupované země.

Bohužel pro ně a bohužel také pro nás, terapeutická kultura slouží především psychologickým potřebám na naší straně. Získat "srdce a mysli" není tak jednoduché, jak bylo sugerováno. Nestačí udělat v srdci místo druhému, nestačí ho symbolicky obejmout, snažit se jej pochopit, prostě navázat s ním lidský kontakt. Ani charita nestačí.

Jedním z hlavních důvodů, proč prezident Putin tak tvrdošíjně hájí syrského Asada, je na Západě pozapomenutý, ale ve starších kulturách plně funkční model vztahů "patron - klient". Patron Putin dělá kdeco, aby ukázal, že dokud je klient pro něj užitečný, chrání jej zuby nehty. Soucitný a komunikativní patron Obama naopak nechá své klienty topit se v potížích a sotva pro ně hne prstem.

Jedním z paradoxů klientských vztahů je fakt, že lidské kvality, vřelost vztahu, zde nejsou na prvním místě. Patron, který je impotentní, který vyhledává "lidský kontakt", ale nedokáže klienta chránit, se necení ani dost málo. Můžete se přetrhnout, abyste porozuměli cizí kultuře a prožívání; ale pokud neumíte zajistit bezpečí klienta, jste coby patron na nic.

To co se před pár lety týkalo obyvatel Afghánistánu a Iráku, dnes se stejně týká uprchlíků z krizových oblastí. Teplé slovo a otevřená náruč ani zdaleka nestačí. Uprchlíky je třeba chránit. Před režimy, před nimiž utekli, před rasisty, kteří je tu nechtějí - a před teroristy, jimž nejde ani zdaleka o tu či onu redakci, ten či onen stadion či fotbalový klub, na něž jakoby v první řadě útočí. Hlavním cílem teroristů je zdiskreditovat dnešní i dřívější vlny uprchlíků a přistěhovalců, vytvořit stav, kdy je budeme všechny šmahem považovat za stejné teroristy, diskriminovat je. Kdy je v zásadě donutíme a neponecháme jim jinou možnost, než postavit se právě na stranu teroristů, před nimiž mnozí z nich původně utíkali - jenže už nemají kam.

Získat "srdce a mysl" není "sluníčkářský" úkol. Nejde jen o to nalézt v sobě soucit, poslat nějakou korunu na humanitární účely, veřejně se zastat lidí v nouzi. Pokud lidi v nouzi nezabezpečíme nejen materiálně, ale právě ve smyslu ochrany před možnými hrozbami, selžeme na celé čáře.

Získat "srdce a mysl" není fenomén terapeutické kultury současného Západu. Znamená to především zajistit bezpečnost těch, kdo jsou ohroženi - ostatní záležitosti jsou vítaným bonusem navíc.

Jestliže nedokážeme stále znova, včas a operativně, odlišovat přistěhovalce a uprchlíky od teroristů, kteří je infiltrují a které musíme zneškodňovat, selžeme v nejzákladnějším úkolu ochránit je - a uděláme ze své strany vše proto, aby jim nezbyla jiná možnost, než podporovat ty, kdo se mezi ně vmísili. Srdce a mysl lidí v nouzi vyhrají ti, kdo se je teď snaží zdiskreditovat, protože symbolický jazyk zastrašování a zabezpečování v krizových situacích funguje lépe a přesvědčivěji, než logika psychoterapie soustředěná kolem egocentrického prožívání.

Jiný francouzský teoretik protipovstaleckých operací Bernard Fall, který zahynul 21. února 1967 ve Vietnamu, patřil k tomu málu jasnozřivých, kteří to, o čem nyní píšu, věděli velmi dobře již koncem 50. let minulého století; k lidem, kteří svého krajana, maršála Louise Huberta Gonzalva Lyauteya, jenž zemřel v roce 1934, už "nežrali". Bylo by nanejvýš žádoucí, kdybychom se více než o pět dekád později konečně dopracovali alespoň na intelektuální úroveň takovýchto osob.

0
Vytisknout
2842

Diskuse

Obsah vydání | 31. 12. 2015