Selhání multikulturalismu: K vyhlídkám rozpolcených společností

2. 1. 2016 / Karel Dolejší


Kenan Malik v článku pro Foreign Policy nazvaném "The Failure of Multiculturalism" (Selhání multikulturalismu) shrnuje dějiny kontroverzního západoevropského politického projektu ZDE. V centru Malikovy analýzy stojí nahrazení skutečné inkluzívní politiky chybně institucionalizovanou růzností, zánik levicové politiky a neexistence funkčního modelu občanství v současných západních společnostech.


Dojem, že dnešní západní společnosti jsou snad nějak nebývale kulturně pestré, je iluze, konstatuje Malik. Příkladem může být třeba předrevoluční Francie, kde pouze polovina lidí mluvila francouzsky, a jen 12 % dobře. Ve skutečnosti bývaly evropské společnosti mnohem více kulturně rozdělené než dnes. Chudé dělnictvo a obyvatelstvo venkova byly prvky považovanými za "cizí" a dokonce často vnímanými v rasových termínech. Sociální přehrady a propasti dneška jsou ničím ve srovnání s minulostí. A zrovna tak je tomu s podezřívavostí vůči "cizím", ať už sociálně odcizeným, nebo příchozím odjinud.

Co Malik už nezmiňuje, je projekt, který se v dané době snažil tento stav odstranit. Byl to nacionalismus, který včlenil i ty nejnižší sociální vrstvy do jediného velkého společenství, jemuž sliboval rozvoj, územní expanzi a koloniální dobrodružství. Když se ti, kdo byli ještě nedlouho předtím vnímáni jako cizí rasa, vrhli zapáleně do boje za nacionalistické projekty, Evropa se zničila ve dvou kataklyzmatických konfliktech. Každá inkluze nemusí být nutně přínosem. Od 1. máje 1890 vede přímá linie k 28. červenci 1914.

Podle Malika je samotný multikulturalismus sporný fenomén, a to nejméně ze dvou důvodů. Za prvé se tímto výrazem označují dvě věci současně: Samotný stav, kdy je společnost kulturně pestrá, a vedle toho i normativní politiky, které o to usilují. A za druhé se s politikou multikulturalismu začalo v reakci na problém, který jeho prostřednictvím nebyl odstraněn, pouze přeložen do jiného kódu.

Malik se zaměřuje na tři hlavní "multikulturní" evropské společnosti: Francii (která je kulturně pestrá, ale aplikuje asimilacionistickou politiku, nikoliv multikulturalismus), Británii a Německo. Pouze dvě posledně jmenované společnosti má smysl označovat za multikulturní ve smyslu určitého typu politiky.

A obě tuto politiku založenou na identitě místo na politickém a sociálním občanství začaly aplikovat proto, aby zneškodnily emancipační a sociální požadavky příslušníků menšin. Británie podpořila vybrané menšinové komunity přistěhovalců proto, aby je postavila navzájem proti sobě a přiměla je soupeřit o prostředky z veřejných rozpočtů. A Německo podpořilo tureckou komunitu proto, že nemělo chuť řešit požadavky na lepší přístup k německému občanství a lepší integraci "gastarbeiterů".

Francouzská společnost, nominálně integrující každého občana zvlášť, systematicky přehlíží rasismus a diskriminaci, zatímco společnost britská či německá jsou rozpolcenější než dříve právě proto, že stát záměrně podpořil politiku identity namísto politiky integrace. Žádný z těchto modelů ve skutečnosti není funkční. Francouzský je silný v tom, že jednotlivci přiznává právo nebýt vázán zděděnou identitou, což oba další modely nedělají. Ty naopak systematicky uznávají kulturní pestrost, jenže tím, že stát privileguje určité zástupce určitých komunit na úkor všech ostatních, vytváří nefunkční institucionalizaci této pestrosti. Jednotlivec musí mít právo definovat identitu sám, nebýt zajatcem institucionalizovaných komunit, říká Malik; a současně uznání jiných kultur nemá vycházet od úředního šimla, ze státu, ale z občanské společnosti.

Kritické texty jako Malikův mají velký význam. Rozbíjejí narativ, podle nějž jsou současné evropské společnosti velmi hrubě děleny na "tolerantní a solidární" (čili normální) a "netolerantní a nesolidární". Ukazuje, že ve skutečnosti dosud nemáme opravdu fungující model integrace přistěhovalců z jiných kultur, protože všechny tři zmíněné (a na jiných úrovních také skandinávský model) nefungují a je třeba je zásadním způsobem dopracovat. (Stejně tak nemáme žádný fungující model boje s terorismem motivovaným sektářskými verzemi náboženství.)

Zároveň Malik zmiňuje "kolaps levice" jako jednu z výchozích podmínek zavádění multikulturních politik. To budou někteří opět číst tak, že se máme "vrátit" a velmi upadlé třídní vědomí podpořit, pozdvihnout jako alternativu k politikám identity. Nepatřím k zastáncům ani této, ani jiné představy o potřebě proměnit rybí polévku v akvárium. Třídní politiku, na niž není proč nostalgicky vzpomínat, zdevastovaly nejpozději před sto lety nacionalistické kolektivní identifikace - a od té doby téměř vždy, když s nimi byla přímo konfrontována, prohrála. Potřebujeme testovat kolektivní identifikace jiného druhu. Překračující hranice náboženského sektářství, rasového blouznění, nacionálního fangličkářství, ale nikoliv těmi způsoby, které se historicky neosvědčily. Ani třídní politikou, ani normativní politikou multikulturalismu, která v konečném důsledku společnosti rozštěpila podle kulturního klíče.

V tuto chvíli nelze nijak závazně definovat, co by mělo být cílem takových pokusů, a rozhodně ne bez solidní společenské diskuse. Proto zůstanu u několika možných orientačních bodů, pro případ, že by taková diskuse v ČR přece jen vznikla.

Popperova "otevřená společnost" je zřejmě lepším východiskem diskuse než "multikulturalismus". Kde je namístě prosazovat multikulturalitu a hovořit o ní, je třeba zpřesňovat, že jde o faktickou žitou zkušenost s kulturní pestrostí, ne o normativní politický projekt, jenž selhal.

Další tradiční pojem západní teorie, "sociální občanství" T. H. Marshalla, je třeba přeformulovat a zachovat v rámci diskuse o začleňování kohokoliv kamkoliv. Je téměř jisté, že v mezinárodním kontextu se propadající evropské země nebudou moci garantovat občanům tak bohatou sadu nároků jako v polovině 20. století. To ovšem neznamená, že nebudou garantovat nic, případně rozparcelují občanstvo na příznivce několika sekt a "pokrevních" svazků, kteří se mezi sebou poperou o zbytky ze společného talíře.

Za třetí, kontext bezpečnosti je základní a sociální nároky jsou jeho součástí. Není principiálně možné integrovat společnosti a nezajistit v nich bezpečnost. Smiřme se s tím, že nás, kteří jsou ochotni akceptovat poněkud větší bezprostřední bezpečnostní rizika za cenu zachování společenské pestrosti a otevřenosti (protože jejich zničení by bylo přece ve svých důsledcích mnohem větší bezpečnostní hrozbou), je zejména v postkomunistických společnostech malá menšina. Ostatní přijmou nově příchozí jen tehdy, když je nebudou spojovat s žádným druhem bezpečnostní hrozby. Od okamžiku, kdy je zřejmé, že se organizace typu "islámského státu" zaměřila na infiltraci uprchlické vlny a na diskreditaci evropských muslimů vůbec, nelze dál věrohodně tvrdit, že "uprchlíci  nejsou hrozbou". Dokud nedokážeme teroristy operativně identifikovat a zneškodňovat, je marné opakovat takové proklamace, protože jim většina spoluobčanů jednoduše neuvěří.

Za čtvrté, nově příchozí musejí mít úplně stejné právo zacházet se svou kulturní a náboženskou identitou dle vlastního uvážení, jaké mají "bílí" Evropané. Žádná politika, ani multikulturalistická, je nesmí kolektivně přikovat k nějaké tradici. Ani k evropské, ani k islámské.

0
Vytisknout
3187

Diskuse

Obsah vydání | 5. 1. 2016