Stranická nenávist "až za hrob": Budoucnost také České republiky?

5. 1. 2016 / Karel Dolejší


V odpovědi na pravidelnou výroční anketu časopisu Edge, prováděnou mezi prestižními zástupci různých profesí, uvedl sociální psycholog Jonathan Haidt ZDE, že za nejdůležitější nedávný objev považuje studii Shanto Iyengara a Seana J. Westwooda "Fear and Loathing Across Party Lines: New Evidence on Group Polarization" (Strach a averze napříč stranickými liniemi: Nové důkazy skupinové polarizace) ZDE (pdf). Studie ukazuje, že pokud jde o sílu a pronikavost negativních postojů a předsudků, stranické preference jsou dnes v USA větší problém než rasismus. Rasismus je přitom dlouhodobě označován za nejnebezpečnější příčinu rozdělení americké společnosti.


Polarizace amerického elektorátu se v posledních čtyřech desetiletích dramaticky zhoršila. Výzkumníci studovali afektivní polarizaci s pomocí implicitních, explicitních a behaviorálních indikátorů a zjistili několik překvapivých skutečností.

Nepřátelské pocity vůči zastáncům opozičního politického názoru jsou v myslích stranických příznivců pevně zakořeněny a aplikovány automaticky. S protivníkem se automaticky nesouhlasí, jeho názory se naprosto nezvažují racionálně, navíc jsou mu připisovány nečestné motivy a je zpochybňován jeho charakter. Tato polarizace je nyní stejně silná jako polarizace založená na rasové příslušnosti. Protože však projevy rasové nenávisti společnost reguluje nebo i trestá, zatímco nenávist k politickému protivníkovi je tolerována a dokonce povzbuzována, skutečné projevy stranické zášti jsou ještě horší než u zášti rasové. Negativní pocity vůči nesouhlasícím mají větší vliv a jsou silnější, než pozitivní pocity vůči členům vlastní skupiny.

Příznivci politických stran také nechávají působit své politické názory i mimo politickou sféru. Příznivce jiných politických názorů systematicky diskriminují, a to i na úrovni internetových seznamek či v rámci úvahy rodičů o možném životním partnerovi dětí. To se v USA dosud v podobné míře nikdy nedělo.

Podle výzkumníků výsledky ukazují, že v oblasti politické soutěže nefungují egalitární normy soužití, což mj. motivuje elity k tomu, aby se více orientovaly na konfrontaci, než na kooperaci. Politická identifikace je založena afektivně, nikoliv instrumentálně nebo ideologicky. To lze doložit např. důkazy o tom, že příznivci strany zaujímají silná stanoviska vůči oponentům a současně jsou často o programu a politice strany sami velmi špatně informováni.

Je zřejmé, že popisovaný stav je pro každou demokracii mimořádně nebezpečný - a kromě jiného prakticky vylučuje dohodu v těch oblastech, kde je žádoucí dosáhnout nadstranického konsensu. A takové nepochybně existují a mají vysokou důležitost.

Domnívám se, že obdobně koncipovaný průzkum v ČR by dnes dosti pravděpodobně přinesl velmi podobné výsledky. Politické názory jsou i zde stále méně často diskutovány a zkoumány, stále častěji slouží jen jako signál k pouhému automatickému vylití žluči, jímž se ostentativně prokazuje příslušnost ke skupině stejně nenávidějících. A také v tomto státě je stále méně pravděpodobné, že se zastánci různých politických názorů shodnou na některých zásadních opatřeních, která by ošetřila společné zájmy, nebo zajistila budoucnost křehké demokracie.

Pokud je to pravda, bude to mít zřejmé důsledky. Například neustálé vzájemné rozeštvávání neumožní postavit do příští prezidentské volby konsensuálního prezidentského kandidáta a Česká republika pak bude pokračovat v sesuvu až na samotné dno orbánizace.

0
Vytisknout
2224

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2016