Čtyři stručné poznámky k zajímavé kulturní kritice od Borise Cveka

6. 1. 2016 / Jan Čulík

1. Boris Cvek konstatuje: "Když někdo píše o době svého mládí jako o nějakém kulturním vrcholu, je to nedůvěryhodné. Mládí vždycky přikrašluje a hlavně vlastní kořeny v dané kultuře neumožňují odstup od ní."

To je určitě pravda, ale Jan Čulík se nemůže definovat jako "kulturní produkt šedesátých let".  Já jsem dítě sedmdesátých let. Kulturní vzepětí šedesátých let mě minulo a jako dvanáctiletý - třináctiletý jsem nemohl chápat, co se děje. Ovlivnily mě samozřejmě jako patnáctiletého události Pražského jara, avšak to byla politika, nikoliv kultura a vnímání patnáctiletého člověka je nutně povrchní. Když jsem začal začátkem sedmdesátých let konečně pořádně vnímat, o co jde, kultura šedesátých let už byla zakázaná a nepřístupná. Takže jsem se věnoval studiu anglosaské kultury, která byla v normalizačním Československu daleko přístupnější a byla necenzurovaná. Pars pro toto: Svobodnou Evropu v češtině se v Praze díky divokému rušení poslouchat nedalo, avšak zahraniční vysílání BBC v angličtině samozřejmě zcela nerušeně ano. Normalizace mě vyhnala do anglosaské kultury. K tomu přispělo i to, že anglickou a americkou literaturu na pražské FFUK i v sedmdesátých letech vyučovali Američané a Britové, kdežto českou literaturu většinou jen normalizační kolaboranti a psychopati.

Během studia bohemistiky na pražské filozofické fakultě v sedmdesátých letech se samozřejmě o šedesátých let ani o nezávislé literatuře let pozdějších nic nevyučovalo - literární přednášky končily někde opatrně kolem roku 1960.

K české kultuře šedesátých let jsem získal systematický přístup paradoxně až na Západě koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let, kdy jsem tam české literatuře začal ve svobodném západním prostředí vyučovat. Teprve když něco vyučujete, se to pořádně naučíte. Dověděl jsem se pořádně o české literatuře šedesátých let až tehdy jako outsider. Mé předchozí znalosti kultury šedesátých let byly útržkovité a hlavním dojmem o kultuře z té doby bylo, že byla nepřístupná, a tedy systematičtěji nepoznatelná.

Jestliže jsem po letech vyučování českého filmu na Glasgow University a navštěvování filmových festivalů v České republice od devadesátých let dospěl k tomu, že liberalizační československá kultura od konce padesátých a pak během šedesátých let patřila zřejmě k tomu nejzralejšímu, co v tomto prostředí za poslední dvě století vzniklo, byl to nezávislý úsudek outsidera, který se s tou kulturou nemohl osobně identifikovat, protože do té doby nepatřil.

Mimochodem, Igor Hájek docela přesvědčivě vysvětlil, proč byla kultura v Československu šedesátých let tak výjimečná:

"V první polovině šedesátých let nastal prudký rozkvět ve všech oblastech české kultury. Takový, jakého se většině národů podaří dosáhnout jen jednou nebo dvakrát za století. K tomuto výbuchu potlačeného talentu přispívala i skutečnost, že nejméně po celou jednu generaci nacházeli podnikaví mladí lidé v umělecké oblasti jedinou možnost, jak se v sešněrované společnosti relativně svobodně uplatnit. V Československu se najednou vyrojili nadějní básníci, filmoví režiséři a spisovatelé, jejichž snem původně bylo stát se právníky, obchodníky nebo lékaři. Situace v šedesátých letech byla výsledkem souhry příznivých politických, sociálních a hospodářských okolností a zároveň důsledkem tlaku, který na stranické vedení vyvíjeli spisovatelé spolu s vědci a novináři." ZDE

2. K Máchovu Máji. Je pravda, že v české kultuře je to na prostoru posledních dvou století jedinečné dílo, avšak je velká otázka, zda je tak jedinečné i v celkovém světovém kulturním kontextu, a to nejen v důsledku své nepřeložitelnosti. Zajímavé je, že anglosaští bohemisté, dobře seznámení s českou i s anglosaskou literaturou, jako Američan William Harkins, autor klasické monografie o Karlu Čapkovi, nebo nedávno zemřelý oxfordský bohemista James Naughton, nutně nepovažovali Máchův j za tak výjimečné dílo, protože byli odkojeni anglickými romantiky Byronem a Shelleym.

3. Lze považovat lyrickou poezii za pubertální? Kundera to svým odsudkem lyrické poezie přehání, jako často přehání (možná záměrně, že si z nás dělá legraci) skoro všechno. Jenže část jeho argumentu se zdá být nosná, nebo alespoň k úvaze: Kundera upozorňuje, že estetický náboj lyrické poezie a její emocionalita nás může zmanipulovat k přesvědčení, že určité tvrzení, třeba lživé, je pravda, protože je zformulována esteticky libým způsobem. Vyplývá z toho zajímavá otázka, zda může být estetický náboj uměleckého díla prostředkem k poznávání, anebo spíš manipulace.

4. Nedefinoval jsem jasně, co míním pubertální kulturou. Jsou to kulturní pokusy, které zůstávají na povrchu a nedosahují větší hloubky při svědectív o životě a o světě.

0
Vytisknout
1638

Diskuse

Obsah vydání | 8. 1. 2016