Proč má smysl zajímat se o lidi a jejich myšlenky, spíše než o ideologie

Čechy ze všeho na světě nejvíce ohrožuje vlastní kulturní sterilita a malost

6. 1. 2016 / Karel Dolejší


Llewellyn Vaughan-Lee je předním představitelem amerického súfismu. V rozsáhlém listopadovém rozhovoru pro časopis Parabola ZDE popisuje životní cestu z britské internátní školy do súfijského centra v severní Kalifornii. Ačkoliv formálně je súfismus řazen k islámské tradici (ve skutečnosti je jako každá autentická mystická škola svým způsobem nadkonfesionální), v celém rozsáhlém textu se ani jednou nevyskytuje výraz "Alláh". Jiní súfíjové, také západní, to ovšem mají docela jinak ZDE. A ještě jiní v Iráku úzce spolupracují s "islámským státem" od samotného jeho vzniku ZDE (pdf).


Llewellyn Vaughan-Lee a generál Izzat Ibráhím ad-Dúrí, který velí iráckému vojenskému řádu Nakšbandíja ZDE, teoreticky patří ke stejné spirituální tradici, avšak v praxi nemají téměř nic společného. Vaughan-Lee je a vždy byl pokojný občan, který zajímá o mystiku mnohem víc, než o islámské kořeny súfismu, nemluvě o sektářské politice na Blízkém východě. Dúrí je kariérní důstojník Saddáma Husajna a jeho organizace se v praxi řídí ideologií, která představuje směs islamismu a panarabského nacionalismu zděděného po původně sekulární straně Baas. Nakšbandíja zejména na počátku tvořila hlavní zdroj vojenské expertízy IS, později doplněný o know-how mezinárodních džihádistů.

Pro neseznámeného Evropana je ovšem dost obtížné pochopit propasti dělící Vaughana-Leeho od Dúrího, osoby spadající pod společnou exotickou nálepku. Jsou ovšem ještě větší, než rozdíly mezi vietnamským a peruánským křesťanem, případně mezi srílanským a americkým buddhistou (případně "buddhistou"). Islám, který se vyskytuje v britských městech, se dosti výrazně liší od jordánského, který má zase velmi daleko k tomu, co se za islám považuje třeba v Africe. Rozdíly jsou zde nejméně stejně významné, jako shody.

Evropa má za sebou například dlouhé období nekritického obdivování čínské tradice, kterému propadla řada významných postav především v 17. století a jež výrazně poznamenala evropskou kulturu, kromě jiného na poli filosofie. Zrovna tak má za sebou především meziválečný kult indických nauk, který na Západě zažil renesanci s nástupem hnutí hippies. Zhruba ve stejné době začal také masivní vliv zen-buddhismu.

Způsob, jakým k islámu od 30. let přistupoval třeba René Guénon s jeho nejasnými předpověďmi o nástupu závěrečné fáze "protitradice" v podobě destrukce rovnostářské ideologie, se podstatným způsobem liší od toho, jak islám chápou muslimští učenci.

Evropa během své dlouhé historie vstřebala celou řadu nejrůznějších kulturních impulsů, včetně více či méně problematických. Vždy byla oblastí, kterou charakterizovala masivní kulturní difúze, nikoliv snad nějaké nepřetržité izolované rozvíjení "domácích" tradic (Jakých? Snad z kultury halštatské?).

Zejména v českých zemích jsou povídačky o potřebě chránit jakousi kulturní svébytnost doslova k smíchu. Od dob problematického husitského hnutí a především jeho zajímavých intelektuálních pokračovatelů dal tento prostor okolnímu světu velice málo originálního. Již nějakých sto let si poctiví pozorovatelé všímají, že silnou stránkou je zde něco úplně jiného, než originalita: Schopnost rychle převzít a rozvinout impulsy přicházející odjinud. To se v plné míře týkalo i takových fenoménů, jako například česká moderna nebo meziválečná umělecká avantgarda. Možnost rychle převzít a rozvinout k maximálnímu potenciálu se tu celé dekády - někdy ovšem i ke škodě věci - cení mnohem výše, než kritické přezkoumávání. Historie českého úspěchu v Rakousku-Uhersku a za 1. republiky je historií bezprecedentní kulturní difúze chabě maskované vlastenčením. Poláci nás dodnes mají za germanizované Slovany, zatímco jejich kultura je mnohem více ovlivněna u nás spíše omezenými francouzskými vlivy.

Ti, kdo kdysi křísili český národ, se inspirovali především německou romantikou. Masaryka nelze pochopit bez studia rakouských, francouzských a později anglosaských vlivů, které jej zformovaly a oddělily od domáckého učitelování a vlasteneckého veršování. Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, jež měly dokázat nepřetržitou kontinuitu české kultury od dob praotce Čecha, byly, jak známo, účelově vyrobenými padělky. Asi jako falešný výtisk Přítomnosti s mýtickým Peroutkovým článkem...

Kde byli Češi v moderní době úspěšní, dělo se to téměř vždy díky jejich otevřenosti vůči "cizímu", které si obratem osvojovali. Pokud podlehnou politicky podněcované tendenci chovat se k "cizímu" apriori podezřívavě, jak je k tomu intenzívně podněcují bývalý komický epigon Friedricha von Hayeka či věčný trousitel Churchillových citátů, podříznou si v nevelké zemi bez podstatných zásob surovin pod sebou jedinou větev, na které se jim od národního obrození jakž takž dařilo sedět.

Zůstane z nich ještě tak nanejvýš skanzen s dechovkami a cimbálovkami, ve kterém si imperiální Číňané uspokojí potřebu potvrdit údajnou nadřazenost nad politováníhodnými západními barbary.

0
Vytisknout
2874

Diskuse

Obsah vydání | 8. 1. 2016