Lyrická poezie a pubertální úvaha

6. 1. 2016 / Boris Cvek

K článku Jana Čulíka „Originalita české kultury zřejmě vyvrcholila v šedesátých až osmdesátých letech“ bych měl dvě poznámky. První je ta, že když někdo píše o době svého mládí jako o nějakém kulturním vrcholu, je to nedůvěryhodné. Mládí vždycky přikrašluje a hlavně vlastní kořeny v dané kultuře neumožňují odstup od ní. Myslím, že máme ještě pořád malý odstup dokonce od 19. století nebo avantgardy a potřebujeme je promyslet znovu, zejména ve světle toho, co se dělo po nich.

Druhá poznámka se bude týkat pro mne šokujícího názoru, že lyrická poezie je „charakteristickým rysem“ nezralosti. Že si to myslí Milan Kundera s jeho racionalistickým pojetím románu, je spíše důsledkem jeho předsudků a slepoty. První republika byla možná v jistém smyslu pubertální, možná bylo pubertální spíše národní obrození se svým povinným optimismem a zahleděností do sebe. Máj mladého Máchy už ale vyšel mnohem dále než optimističtí dospělí mužové, kteří mu nerozuměli. Máj byl možná dále než většina prvorepublikové poezie, ale ta se také vyvíjela už v jiném mezinárodním kontextu.

Kdybychom třeba velmi zjednodušeně řekli, že česká kultura našla nějaký nový začátek v 19. století, je to samozřejmě úplně jiný kontext, než by měl případný „začátek“ německé kultury za Luthera (nebo ještě dále za Mistra Eckharta). Tím si česká kultura prostě už nemohla v 19. a 20. století projít. Jestli je to však podmínka nějaké „dospělosti“, to opravdu netuším. Co se mi vlastně především nelíbí na článku Jana Čulíka, je jakási představa o „nezralosti“ či „dospělosti“ té které kultury. Pokud byla česká kultura za první republiky pubertální, byla za Komenského nebo Husa embryonální? Mně třeba Komenský přijde mnohem dospělejší než celá „moderní“ česká kultura. S kulturou se mohou dít různé věci, není jako člověk, který má nějaká biologicky daná životní stádia. Může různě dětinštět, dopívat a zase dětinštět a zase dospívat. To, co považuje za vrchol, se může výrazně měnit. Např. naši osvícenští předci by asi nikdy nepochopili, že můžeme uctívat Shakespeara. Považovali by to asi za projev dětinskosti nebo senility, v každém případě úpadku.

Goethe, který měl značný vliv na to, že dnes – na rozdíl od racionalistických klasicistů – uctíváme Shakespeara (a mnohem méně Racina), by se asi i ve svém pokročilém stáří vysmál představě, že lyrická poezie je něco pubertálního. Svůj perským básníkem Háfizem inspirovaný Západovýchodní díván psal ve svých 65-70 letech. Vysmál by se tomu zcela jistě i Ginsberg nebo Prévert, kteří měli v druhé půlce dvacátého století obrovskou popularitu mezi lidmi v USA, Francii i jinde na světě.

0
Vytisknout
2001

Diskuse

Obsah vydání | 8. 1. 2016