Originalita české kultury zřejmě vyvrcholila v šedesátých až osmdesátých letech

6. 1. 2016 / Jan Čulík

Nejsem dostatečně vzdělán na to, abych dokázal kompetentně posoudit interakci mezinárodních a českých kulturních vlivů v jednotlivých údobích moderní éry, avšak Karel Dolejší má pravdu, že české národní obrození začátkem devatenáctého století bylo vyvoláno především německým romantismem a pak, zejména v posledních desetiletích devatenáctého století, kdy už neexistoval v Rakousko-Uhersku útlak a docela svobodně se rozvíjela česká občanská společnost (což je zdokladovatelné vznikem obrovských množství nejrůznějších spolků), byl bohužel český kulturní diskurs vážně poškozován fangličkářstvím a nacionalismem. Ten samozřejmě zuřil v té době jak mezi česky, tak mezi německy mluvícím obyvatelstvem české kotliny. Jedna naše postgraduantka na Glasgow University před časem napsala velmi zajímavou doktorskou práci o vývoji české a německé kunsthistorie v Rakousko-Uhersku v druhé polovině devatenáctého století a zjistila, že páni profesoři a kunsthistorici nedělali skoro vůbec žádnou vážnou akademickou práci, jen se ve vědeckých časopisech nacionalisticky hašteřili o tom, zda je podřadné umění české nebo německé...

Přitom však ta česko-německá nacionalistická nenávist byla zvláštní: i ti největší čeští nacionalisté či slavjanofilové (třeba skladatel Leoš Janáček) měli německé manželky...

Avšak v druhé polovině devatenáctého století a začátkem dvacátého století měla podstatnou originalitu česká vážná hudba (Dvořák, Smetana, Janáček), což je dokázáno tím, že se jejich skladby mezinárodně stále hrají a v podstatě je tato hudba to jediné, co z české kultury v mezinárodním povědomí dnes ještě zbylo. (Nehrají se přitom v zahraničních rozhlasech jen skladby Dvořákovy, Smetanovy a Janáčkovy, ale také hudba českých skladatelů z osmnáctého století, jako byl Zelenka, Stamic či Huml.) Karel Dolejší má pravdu, že v těchto případech šlo bezpochyby o tvůrčí rozvíjení západní kulturní tradice, ovšem se silným využíváním dobové domácí, sofistikované hudební kultury.  

Opakuji, že nejsem dostatečně vzdělán na to, abych mohl kompetentně hodnotit, do jaké míry je česká kultura průsečíkem západních vlivů. To, co česká kultura dala světu, lze však docela kompetentně hodnotit podle toho, co z ní vstoupilo do světové kultury a stalo se její trvalou součástí - tedy co z české kultury bude znát informovaný zahraniční intelektuál, který se nespecializuje na Českou republiku. Tak, jako skoro každý vzdělanec v Čechách četl něco ze Shakespeara, můžeme se ptát, co českého četli či znají vzdělaní Němci, Francouzi, Angličani.

Kultura první Republiky československé je v tomto smyslu docela podstatným zklamáním: byla totiž nesmírně pubertální - jako by v tom relativně šťastném dvacetiletí (1918-1938)  si česká kultura potřebovala projít svým obdobím dospívání. Čas ke skutečnému vyzrání už tehdy neměla. Typické pro tu pubertální nezralost je skutečnost, že snad nejvýznamnější součástí české kultury té doby byla poezie - která je ovšem natolik zakletá do českého jazyka, že je v podstatě nepřeložitelná. A lyrická poezie je, jak na to později docela přesvědčivě poukázal Milan Kundera - charakteristickým rysem nezralosti.

Jiná dosud velmi oceňovaná díla jsou nesmírně přeceňována - nevím, kolik čtenářů si kdy otevřelo tištěné vydání her Voskovce a Wericha - je to nudné. Šarm, který ty hry zřejmě ve své době dostávaly na jevišti, z knižního vydání vyvanul. Nesmírně amatérské jsou i filmy jako Pudr a benzín, i když film Hej rup je zřejmě o něco sevřenější, lépe strukturovaný a zralejší... Karel Čapek, v předválečném období velmi populární v anglosaském světě, nepřežil a po druhé světové válce je zcela zapomenut. Můj někdejší kolega z Glasgow University Robert Porter napsal ve své knize o české literatuře, nevím jestli úplně přesvědčivě, že Čapek po hrůzách druhé světové války už nemohl být pro evropské publikum přesvědčivý, protože "nepoznal skutečnou hloubku zla". Paradoxně snad jediným českým literárním dílem, které se z meziválečného období dostalo do světové literatury, je Haškův Švejk. Jeho mezinárodní úspěch je ovšem zasloužený. To je originální a hluboce přemýšlivé dílo.

Ale pak přišla, jaksi zázračně, šedesátá léta.To bylo období, kdy po přerušeném vývoji, způsobeném nacismem a stalinismem, se česká kultura začala nově rozvíjet, a to především v oblasti literatury a filmu.

Otázkou originality české kulturní identity se zabýval ve svém slavném projevu na IV. sjezdu československých spisovatelů v červnu 1967 Milan Kundera. Varoval, že existence samostatné české národní kultury nemá smysl, pokud bude ta česká kultura produkovat pouze plzeňské pivo na vývoz. (Což se bohužel v podstatě stalo.)

Avšak Kundera argumentoval i dál:

"Celý příběh tohoto národa mezi demokracií, fašistickou porobou, stalinismem a socialismem (násobený ještě zcela jedinečnou problematikou nacionální) obsahuje v sobě všechno podstatné, co dělá dvacáté století dvacátým stoletím. To nám umožňuje klást možná podstatnější otázky než ti, kteří touto anabází neprošli. Toto větší vědění by se mohlo proměnit v ono osvobozující překročení dosavadních hranic, v překročení hranic dosavadních vědomostí o člověku a jeho údělu a dát tak české kultuře smysl, dospělost a velikost."

Kundera argumentoval, že jedinečná traumatická zkušenost Čechoslováků ve dvacátém století by mohla vést českou kulturu k obnažení základních otázek lidství daleko hlouběji, než to dokáže kultura jiná. A kupodivu se zdálo, že to začíná fungovat, aspoň soudě podle recepce děl českých spisovatelů a filmařů v zahraničí. Paradoxně se originalita české kultury ještě rozvinula v utlačitelských sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy měla domácí česká disidentská kultura těsné vazby na české kulturní pracovníky v zahraničí, a spisovatelé a filmaři, kteří odešli do zahraničí (Lustig, Kundera, Škvorecký, Forman, Jasný) se tam často globálně uplatnili. Jejich tvorba přijala zahraniční interkulturní vlivy, a získala tak invenci a originalitu (Forman). Někdy začátkem osmdesátých let věnoval britský deník Guardian, jak to činil každé pozdní jaro, celou stránku svého tehdy velkého (rudoprávního) formátu anketě Čtení na léto. Britské osobnosti veřejného života doporučovaly, co mají lidé číst. Skoro celá stránka byla doporučením k četbě českých autorů: Kundera, Škvorecký, Havel, Hrabal. To se už pak nikdy neopakovalo.

Samozřejmě, určitým katalyzátorem tehdejšího věhlasu českých autorů byla i politika. Novináři i veřejnost měli zájem o autory z utlačovaného "Východu" a někteří komentátoři měli tendenci interpretovat díla českých autorů čistě politicky. Kundera je musel poslat kamsi. Když jakýsi komentátor napsal v recenzi jeho Žertu, že je to "přesvědčivé odsouzení stalinismu", Kundera ho odmítl v následné předmluvě k anglickému vydání této knihy: "Spare me your Stalinism. This is a love story." ("Dejte pokoj se stalinismem. Tohle je milostný příběh.")

Přesto je docela záhadou, že s pádem komunismu a příchodem svobody pro tvůrčí pracovníky se už česká kultura na mezinárodní fórum v podstatě nikdy už nevyšvihla, navzdory donkichotskému, gigantickému snažení asi tří nakladatelů a překladatelů, jakými jsou v anglosaském prostředí například, bez valné podpory českého státu Robert Wechsler (jeho nakladatelství už bohužel české knihy nevydává, protože je nikdo nekupuje), překladatel Alex Zucker či  vydavatel Michael Tate.

Je skutečně paradoxní, že v současné době, kdy tolik sílí v České republice na základě strachu šířeného prostřednictvím bludů a hoaxů defenzivní nacionalismus a obranné postoje vůči české kultuře, že ta kultura je tak nepůvodní a slabá. Je pravda, že je nyní velkou měrou založena na napodobování západních vzorů, což pro zahraniční společnosti je nezajímavé, protože proč by se měl někdo zajímat o českou druhořadou imitaci něčeho, co existuje v zahraničí v čisté, kvalitní a originální formě?

Přitom je ovšem také zajímavé, že české prostředí celou řadu zahraničních vlivů blokuje určitým kulturním filtrem - a vpouští tak vlastně do Čech jen to, co se tam považuje za přijatelné, co tam už je - jen to, co potvrzuje domácí kulturní "hodnoty" - nic z toho, co by je zpochybňovalo nebo nutilo k inovacím.

0
Vytisknout
2777

Diskuse

Obsah vydání | 8. 1. 2016