Jan Čulík, Knihy za ohradou: Česká literatura v exilových nakladatelstvích, Trizonia, Praha, 1991

Obsah

PŘEDMLUVA


I. ÚVODEM: ČESKÁ LITERATURA OD ZAČÁTKU PADESÁTÝCH DO KONCE ŠEDESÁTÝCH LET


II. NEZÁVISLÁ ČESKÁ LITERATURA V ZAHRANIČÍ


III. PRÓZA


1.

Josef Škvorecký

Milan Kundera

Bohumil Hrabal


2.

Pavel Kohout

Ludvík Vaculík

Milan Šimečka

Jan Trefulka

Mojmír Klánský

Karel Pecka

Vilém Hejl

Ota Filip

Jaroslav Putík

Vladimír Škutina


3.

Arnošt Lustig

Ivan Klíma

Alexander Kliment

Karol Sidon


4.

Viktor Fischl

Ferdinand Peroutka


5.

Vratislav Effenberger

Egon Bondy

Jiří Gruša

Jan Křesadlo


6.

Sylvie Richterová

Zuzana Brabcová

Eda Kriseová

Iva Kotrlá

Eva Kantůrková

Zdena Salivarová

Lenka Procházková

Iva Procházková


7.

Vlastimil Třešňák

Jaroslav Hutka

Ivan Binar

Jiří Dědeček


8.

Jaroslav Vejvoda

Karel Friedrich

Jan Beneš

Ota Ulč

Jan Drábek

Jan Novák

Stanislav Moc

Martin Harníček

Jan Pelc


IV. POEZIE


1.

Ivan Diviš

Petr Král

Vratislav Effenberger

Jindřich Heisler

Milan Nápravník

Emil Juliš

Vladimíra Čerepková


2.

Jaroslav Seifert

Oldřich Mikulášek

Jan Skácel

Oldřich Kryštofek

Karel Šiktanc

Pavel Šrut

Ivan Wernisch

Jiří Pištora

Antonín Brousek


3.

Ivan Blatný

Jiřina Hauková

Jiří Kolář

Jan Hanč

Jan Vladislav

Ivan Jelínek

Josef Lederer

František Listopad

Milada Součková

Viktor Fischl


4.

Ladislav Fikar

Ivo Fleischmann

Jaromír Hořec

Josef Škvorecký

Miroslav Červenka

Lumír Čivrný

Zbyněk Hejda

Petr Kabeš

Pavel Janský

Petr Burian

Iva Kotrlá

Antonín Konečný

Ivan Martin Jirous

Jaromír Šavrda

Egon Bondy


5.

Zdeněk Rotrekl

Josef Palivec

Josef Kostohryz

Václav Renč

Jan Zahradníček

Zdeněk Kalista

Bohuslav Reynek

Rio Preisner

Jan Opasek

František Lazecký

Vladimír Vokolek

Jan Kameník

Jana Dufková


6.

Daniel Strož

Václav Hrabě

Vlastimil Třešňák

Jaroslav Hutka

Karel Kryl

Libor Koval


7.

Pavel Javor

Stanislav Mareš

Otakar Štorch

Ivan Schneedorfer

Bronislava Volková

Olga Neveršilová

Libuše Čačalová

Jarmila Malendová

Inka Machulková

Jiřina Fuchsová

Eduard Dvořák

Zbyněk J. Gertler

Michal Racek

Richard Host


8.

Petr Prouza

Petr Cincibuch


V. DRAMA

Václav Havel

Pavel Landovský

Milan Uhde


VI. LITERATURA FAKTU

1. Práce o druhé světové válce

2. O období 1945 - 1948

3. O padesátých letech

4. O Pražském jaru

5. O normalizačním dvacetiletí

6. O komunistickém systému obecně

7. Publikace o významných postavách československých dějin

8. Svědectví významných osobností o životě ve dvacátém století

9. Literárně teoretické a literárně historické práce, literární sborníky, antologie, slovníky a bibliografie

10. Historické, filozofické a náboženské práce

11. Zkušenosti čs. exulantů v zahraničí, díla se zahraniční tematikou a překladová literatura (včetně beletrie)


SEZNAM PUBLIKACÍ VYDANÝCH V HLAVNÍCH EXILOVÝCH NAKLADATELSTVÍCH

1. 68 Publishers, Toronto

2. Index, Kolín nad Rýnem

3. Poezie mim Domov, Mnichov

4. Konfrontace, Curych

5. Rozmluvy, Londýn

6. Opus bonum, Frankfurt nad Mohanem

7. Edice Arkýř, Mnichov

8. CCC Books, Mnichov, CCC Haarlem a Edice Archa - Freie Presse Agentur

9. Křesťanská akademie, Řím


PŘEDMLUVA

Předkládám československé veřejnosti kritický přehled knižní produkce českých exilových nakladatelství v letech 1971 - 1989. Výklad se především soustřeďuje na původní českou prózu a poezii: informace o dramatu a literatuře faktu se omezují jen na základní stručná shrnutí. Publikace si nečiní nárok na úplnost. Pro srovnání uvádím v Dodatku ediční řady nejvýznamnějších exilových nakladatelství.

Přehled obsahuje ta díla, která byla v letech 1971 - 1989 vydána knižně v českých exilových nakladatelstvích. Tituly, které vyšly pouze v cizích jazycích nebo v československém samizdatu, tato publikace pomíjí.

Domnívám se, že česká nezávislá literatura, která dvacet let vycházela na Západě, ať už její autoři žili v Československu nebo v zahraničí, vytvořila v československé diaspoře určitou svébytnou kulturu s vlastní filozofií a s vlastním hodnotovým systémem. Z tohoto silného, sebevědomého proudu mezinárodní české literární kultury pak hojně čerpali překladatelé do cizích jazyků, jejichž zásluhou se zejména v osmdesátých letech řada českých autorů stala součástí celoevropského literárního povědomí.

Redaktoři českých exilových nakladatelství měli poměrně dobrý přehled o novinkách českého samizdatu, a tak se z české samizdatové literární produkce do mezinárodní české literární kultury dostávala většinou nejkvalitnější díla. Exilová nakladatelství do jisté míry podléhala tržním zákonům poptávky a nabídky (všechna tato nakladatelství byla sice zcela nevýdělečnými podniky, jejich redaktoři si však jen málokdy mohli dovolit vydat titul, o němž tušili, že si ho objedná minimum čtenářů), a tak dost často fungovala vůči české samizdatové literatuře jako kvalitativní síto.

V oddílech zabývajících se prózou, poezií a dramatem bylo mým cílem vytvořit přehledné monografické studie o jednotlivých autorech. Aby byly informace pokud možno úplné, zahrnuje kniha i nejzákladnější fakta o jejich díle, které vyšlo v Československu před r. 1968 (v některých případech před r. 1948). Vzhledem k tomu, že jde většinou o nejnovější literaturu, rozhodl jsem se nevytvářet uměle literární "školy" či skupiny. Pro přehlednost jsem však přece jen z pojednání o jednotlivých autorech sestavil několik větších celků.

V knize jsem se snažil vyhnout abstraktnímu teoretizování, které je často dobově omezené (nezřídka jde o módní záležitosti, na nichž si západní univerzitní pracovníci budují kariéru) a pokusil jsem se podat základní informace o kulturním jevu, který na Západě existoval po dobu dvaceti let a o němž se v jeho celistvosti v Československu dosud příliš neví.

Od listopadu 1989 však už řada jednotlivých titulů, rozbíraných v této publikaci, v Československu vyšla tiskem. Publikační historii nezávislých českých knih v porevolučním Československu se nepokouším mapovat: je to úkol pro literární vědce a bibliografy žijící v Československu. Účelem této studie je ale připomenout, že publikační historie mnohých děl nezačala až po listopadu 1989: u některých titulů nyní svobodně vycházejích v Československu je chybně uváděno, že jde o první vydání, ačkoliv tato díla před lety vyšla (někdy dokonce několikrát) v zahraničí.

Za pomoc, připomínky a rady děkuji Karlu Friedrichovi, Adolfu Müllerovi, Heleně a Vilému Prečanovým, Danielu Strožovi, Josefu Škvoreckému a Igoru Hájkovi, který také pro tuto studii poskytl jako úvod svůj anglicky napsaný článek o české literatuře padesátých a šedesátých let v jejím kulturně politickém kontextu. (Výkladu o české literatuře, která vycházela v exilových nakladatelstvích, samozřejmě obecný kulturní kontext chybí, protože nezávislá česká literatura existovala v západní diaspoře víceméně ve vakuu.) Za pomoc jsem vděčen také Ludmile Šeflové z univerzitní knihovny v holandském Groningen, která mi poskytla chybějící bibliografické informace.

Dík patří i scheinfeldskému Čs. dokumentačnímu středisku nezávislé literatury a pražskému Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV, které můj počítačový materiál připravily k tisku, a oxfordské Central and East European Foundation, která financovala výrobu fotosazby.

Jan Čulík, Glasgow, 1991


I.

ÚVODEM: ČESKÁ LITERATURA OD ZAČÁTKU PADESÁTÝCH DO KONCE ŠEDESÁTÝCH LET

Igor Hájek

Ještě nedlouho před Stalinovou smrtí věštily oslavné články a básně uveřejněné při příležitosti diktátorových sedmdesátin, že sám svět by se zastavil na své dráze, kdyby jej tento velikán pevnou rukou neřídil. Avšak když se proti všemu očekávání v březnu 1953 ukázalo, že ani Stalin není nesmrtelný, svět nezůstal stát. Posmrtné ódy na velkého vůdce lidstva se sice příliš nelišily od chvalozpěvů, jež vycházely za jeho života, nicméně přesvědčený zápal se z nich rychle vytrácel. Brzy bylo zřejmé, že se tu jen ze setrvačnosti dodržuje rituál z období, které ve skutečnosti už minulo. Poslední projevy zbožňování velikého diktátora tak byly zároveň předzvěstí, že pouta nehybné ortodoxie se brzy mají uvolnit.

Právě dovršená pětiletá nadvláda socialistického realismu se jevila čím dál tím méně jako éra převratných úspěchů. Dosáhlo se snad jediného cíle: veškerá literatura byla donucena hovořit stejným hlasem - byl to však hlas konformní a jednotvárný.

Poválečný vývoj, který slibně směřoval k oživení názorové různorodosti a k pestrosti literárních metod, byl přerván, když se v únoru 1948 v Československu dostala k moci komunistická strana. Už v dubnu 1948 volal Klement Gottwald po »znárodnění kultury«. Zdůrazňoval, že literatura bude muset hrát vzdělávací roli v boji o výstavbu socialismu a o zrod nového člověka. O rok později první sjezd Svazu československých spisovatelů vyhlásil metodu socialistického realismu za závaznou pro všechny své členy. Kromě této neúhybné doktríny, vypracované sovětským teoretikem A. A. Ždanovem, se jiná literární metoda nepřipouštěla. Všechny ostatní přístupy i postupy tím byly rázem zavrženy. Spisovatelé, kteří nebyli ochotni se přeškolit na nový způsob psaní, byli umlčeni, zbaveni možnosti publikovat a někteří byli dokonce obviněni z vymyšlených zločinů (jako bylo například organizování protistátní surrealistické skupiny) a uvrženi do vězení. Proces přeměny literatury v politický nástroj byl dokončen v lednu 1950, kdy Ladislav Štoll pronesl na konferenci Svazu spisovatelů dlouhou řeč, která později vyšla knižně a stala se základní směrnicí české marxistické kritiky. Štoll v přednášce zhodnotil českou básnickou tvorbu předchozích třiceti let a zcela zatratil většinu nejlepší moderní české poezie z období mezi dvěma světovými válkami včetně poezie příslušníků levicové a komunistické avantgardy. Loajalita vůči stranické politice se stala měřítkem literárních kvalit. Nebylo divu, že v kulturní atmosféře, kdy ani avantgardní komunističtí básníci neušli odsouzení, nebylo místa pro takzvané buržoazní autory. Potlačením a vyloučením podstatné části národního literárního dědictví se vyklidilo pole pro přívržence nové ideologie.

Jak této příležitosti stoupenci socialistického realismu využili? Někteří - patřili k nim zkušení spisovatelé i začátečníci - se pro nově zjevenou doktrínu nadchli se stejnou upřímností, s jakou básníci věřili, že v nadcházející nové éře budou »poroučet větru a dešti«. V budovatelských románech zobrazovali nové lidi, kteří byli vzorem všech ctností: tváří v tvář nepředstavitelným překážkám táhli jako rytíři v pohádkách ve jménu strany do boje proti zaostalé technice, zbahnělosti, ideologické diverzi a přežitkům minulosti, zápasíce při tom s neúrodnou půdou, s egoismem, s liberalismem, s úzkými profily ve výrobě a s nedostatkem surovin. Jako by nejvhodnějším způsobem, jak se s těmito opravdovými i fiktivními problémy vyrovnat, bylo přenést je do oblasti románové fantazie.

Snad nejvýznamnějším pokusem vytvořit v tomto duchu obraz nedávné minulosti bylo dílo Václava Řezáče (1901 - 1956), který se během válečných let představil veřejnosti jako autor pozoruhodných psychologických románů. Ze zamýšlené trilogie o poválečném osídlování pohraničí byla první část, Nástup (1951) patrně nejúspěšnějším příkladem pokusu o zavedení nové tradice v české literatuře. Řezáč měl nesporně talent, a proto se dokázal vyhnout některým úskalím, na nichž ztroskotali jeho méně zkušení kolegové. Už v druhé části trilogie, v románu Bitva (1954), se však ukázalo, že slabiny socialisticko-realistické literární metody nelze překonat. Řezáč trilogii nedokončil, a když se krátce před smrtí pokusil o návrat k psychologické próze, v níž dříve vynikal, bylo už pozdě. Jiným nadaným autorem, který podobně promrhal svůj talent a zničil se pokusy psát podle ideologické formule, byl Jan Drda (1915 - 1970).

Dnes se zdá nepochopitelné, že literaturu tohoto období mohl někdo brát vážně. Všechny ty stereotypní romány a povídky s černobílými postavami a předvídatelnými zápletkami si totiž byly podobné jako vejce vejci. Myšlenkový obsah v nich byl omezen na minimum nebo jej zcela nahradila ideologie podávaná obvykle prostřednictvím neobratných politických dialogů mezi pozitivními (a šablonovitými) hrdiny a několika »váhavci«. Výstavbou i zpracováním silně připomínaly dobrodružné příběhy se vzorným kladným hrdinou, několika zloduchy a hrstkou nerozhodných postav, které hrdina nakonec vždycky získá na svou stranu. Díla socialistického realismu se vlastně nepokoušela o společenskou analýzu. Skutečnost v nich mnohdy nahrazoval růžový, zidealizovaný obraz budoucnosti, ke které údajně byl už jen nepatrný krůček. Vzdálený cíl se předkládal jako něco, čeho už bylo dosaženo. Z formálního hlediska byla tato literatura nesmírně konzervativní. Odmítala jakékoliv experimenty: všechno, co nějak překračovalo poetiku prózy 19. století, z ní bylo vyloučeno.

Víra a nadšení však začaly ochabovat, jak spisovatelé tváří v tvář realitě stalinismu postupně ztráceli iluze o zářných zítřcích. Také literární vkus československých čtenářů byl příliš vytříbený na to, aby se spokojili s naivními propagandistickými báchorkami. Je paradoxem, že postavení socialistických realistů vlastně podrýval i stát tím, že zpřístupnil kulturní dědictví minulosti široké veřejnosti. Díla světových klasiků se v padesátých letech začala vydávat v obrovských nákladech. Ve srovnání s uměleckým mistrovstvím Balzacovým či Shakespearovým suchopár soudobé české literatury nemohl obstát ani u méně náročných čtenářů.

V polovině padesátých let bylo stále zřejmější, že v krunýři strnulých norem, zákazů a nařízení se zrodu nových mistrovských literárních děl nedaří. Výsledkem snahy spisovatelů vyhovět přívalu mnohdy protikladných požadavků stranických ideologů bylo, že v české literatuře zavládla prostřednost. Neomylnou komunistickou stranu za to ovšem nebylo možno kritizovat, a proto se vina připisovala spisovatelům samým: nejsou prý dostatečně obeznámeni se životem, nenabyli dosti hluboké znalosti marxismu-leninismu a chybně si vykládají stranické směrnice. Ještě v roce 1960 napsal význačný literární historik o autorech tohoto období, že »se nepokusili řešit problémy, které doposud nebyly objasněny«. Nedomyslel ovšem, co by takovým pokusům zasahovat do pravomoci a výsad všemocného ÚV KSČ asi byla řekla Hlavní správa tiskového dohledu (cenzura).

Když se ukázalo, že v literatuře nelze dobře předstírat, to znamená odbývat současnost, jako by to byla už překonaná minulost, a přitom navíc dodržovat veškerá pravidla hry daná socialistickým realismem, autoři se začali vracet do historie, i když to byla historie většinou nedávná. Úpadek budovatelského románu (a krach poezie naivního, nadšeného optimismu) souvisel se vznikem nového pohledu na druhou světovou válku. Objevila se řada románů inspirovaných osobní zkušeností. Koneckonců, válka této generaci ještě kolovala v krvi jako rozdrcené sklo, jak to vyjádřil básník Jiří Šotola.

Válečná tematika skýtala bohatší rejstřík postav, odlišujících se různými odstíny černé a bílé, které pak mohli spisovatelé rozehrát v zápletkách, jejichž rozuzlení se nedalo automaticky předvídat. Platí to například o románu Karla Ptáčníka (nar. 1921) Ročník jedenadvacet (1954), který líčí příběh skupiny mladých mužů, nasazených na nucené práce do říše. Do této kategorie literárních děl patří také román Norberta Frýda (1913 - 1976) Krabice živých (1956), který se odehrává v nacistickém koncentračním táboře. Oproti předchozímu období hrdinové těchto a dalších románů působili přesvědčivěji. Ve vývoji postav někdy docházelo k překvapivým zvratům a občas dal autor nahlédnout i do jejich vnitřního života. Nejúspěšnějším spisovatelem, který takto zpracoval současnou tematiku, byl Jan Otčenášek (1924 - 1979). V románu Občan Brych (1955) vytvořil postavu intelektuála, který po komunistickém převratu váhá, zda má emigrovat, nebo má-li se stát novým, »socialistickým« člověkem. Autor takto získal možnost vyjádřit jisté pochyby a formulovat otázky, které se dosud obcházely. Nová byla také tendence zaměřit se v tak rozsáhlém románu na problémy jednotlivce, který byl navíc spíše slabochem než hrdinou.

Monotónní jednotvárnost začátku padesátých let zároveň ustupovala větší stylové různorodosti. Próza byla v tomto směru odvážnější než poezie. Roku 1955 například vydal Ludvík Aškenazy (1921 - 1986) Dětské etudy, osobitou sbírku zajímavých, humorných a mírně moralizujících povídek.

Politické události roku 1956 vytvořily prostor pro svobodnější vývoj české literatury. II. sjezd československých spisovatelů se konal krátce po XX. sjezdu sovětské komunistické strany, na němž její vedoucí představitel Nikita Chruščov učinil výrazný pokus o likvidaci stalinské mytologie. Zatímco vedení KSČ tonulo ve zmatku, čeští spisovatelé se chopili příležitosti a znovu vzali na svá bedra tradiční odpovědnost mluvčích národa. Jejich kritika svévole stranického vedení se neomezila pouze na literaturu. Básník Jaroslav Seifert (1901 - 1986), sám oběť nevybíravé politické kampaně v padesátých letech, promluvil na tomto sjezdu na obranu básníků a prozaiků, kteří byli dosud ve vězení.

Sjezd v očích veřejnosti výrazně pozvedl prestiž českých spisovatelů a jejich tisku (zejména týdeníku Svazu československých spisovatelů Literární noviny, který o průběhu sjezdu informoval). Dosáhlo se také značného uvolnění v oblasti ediční politiky časopisů i nakladatelství, a to i proto, že mnozí kritikové už nebyli ochotni hrát roli strážců ideologické čistoty a vykladačů oficiální kulturní politiky. Mladým spisovatelům bylo poprvé poskytnuto jejich vlastní fórum v měsíčníku Květen, který se zanedlouho stal ohniskem nových myšlenek. Kolem časopisu se vytvořila skupina, jejíž program byl charakterizován jako »poezie všedního dne«. Tvorba členů této skupiny byla reakcí na pseudohrdinskou bombastičnost předchozích let. (Většina význačných autorů z období šedesátých let včetně Miroslava Holuba, Jiřího Šotoly a Ivana Klímy debutovala právě v měsíčníku Květen.)

Zatímco do domácí literární produkce postupně pronikala věrohodná skutečnost a životné postavy, v uvolněnější atmosféře také přibylo překladů z děl významných soudobých zahraničních autorů, východoevropských i západoevropských. Někdy bylo nejprve třeba kritickými esejemi rehabilitovat ty spisovatele, jejichž dílo se donedávna odsuzovalo jako buržoazně dekadentní - a to se týkalo i velkého množství českých autorů. ( Dokonce i český národní klasik Karel Čapek se mohl v Československu znovu začít vydávat, teprve když ho kladně zhodnotili v Sovětském svazu.) Mnoho práce v tomto ohledu vykonal nový dvouměsíčník Světová literatura. Jedním z nejpodnikavějších redaktorů tohoto časopisu byl Josef Škvorecký (nar. 1924), který brzo dosáhl uznání jako vynikající překladatel a kritik americké literatury. Bylo to zejména díky Škvoreckého úsilí, že autoři jako Hemingway a Faulkner přestali být považováni za »trubadúry nenávisti« a »duchovní kolaboranty imperialismu«.

Došlo i k dalším ústupkům. Spisovatelům, kteří nebyli přímo spojeni s komunistickou stranou, a dokonce i některým autorům, o nichž se vědělo, že jsou nekomunistického politického přesvědčení, bylo nyní občas povoleno vydat některé své dílo. Už roku 1956 vyšel nový román Edvarda Valenty, umlčeného od roku 1948. Jeho kniha Jdi za zeleným světlem byla psychologickou studií intelektuála žijícího za druhé světové války, který tápe mezi pasivitou a rozhodnutím jednat. Introspektivní básník František Hrubín (1910 - 1971), který se na šest let uchýlil ke psaní veršů pro děti, využil liberálnějších poměrů k vydání dvou nových sbírek, jimiž se zařadil do popředí české poezie. Hrubínova hra Srpnová neděle (1958), jemná studie psychologických krizí a konfliktů, byla uvítána jako důkaz, že i v dramatu je vláda nudy na ústupu.

Z mladších autorů vzbudil patrně nejvíce pozornosti Arnošt Lustig (nar. 1926); jeho dílo obsahovalo velkou škálu uměleckých prostředků, k nimž se česká próza navrátila téměř přes noc. Ve dvou knihách povídek, většinou založených na vlastních zážitcích z koncentračního tábora, Noc a naděje (1958) a Démanty noci (1958) Lustig faulknerovsky zkoumal »to, co leží na samém dně, co zbude z člověka, když zůstane stát sám tváří v tvář zlu, hrůze, bolesti, noci...« (Jungmann).

Posun od kolektivní k individuální zkušenosti byl zřejmý všude. Novela Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma (1958), příběh lásky vzplanuvší mezi českým chlapcem a židovskou dívkou, končila tragicky, což by bývalo zcela nemyslitelné ještě před několika lety, kdy se požadovalo, aby veškeré umění bylo prodchnuto historickým optimismem dělnické třídy.

Stále více porozumění pro složitost moderního umění prokazovali také kritici. Někdy dokonce předstihovali spisovatele ve snaze rozšiřovat prostor pro neobvyklá umělecká díla. Když však liberalizace v kulturní oblasti začínala prosakovat do oblasti ideologie a politiky, straničtí konzervativci se usnesli, že je na čase vývoj, který by v budoucnu mohl ohrozit jejich postavení, zastavit. Jako odstrašující příklad, který měl ospravedlnit takový zásah, zvolili román Josefa Škvoreckého Zbabělci, jenž vyšel koncem roku 1958, ale byl napsán už deset let předtím. Až do vydání Zbabělců bylo v próze zvykem doprovázet subjektivní postoj hlavního hrdiny méně osobně viděným obrazem světa, při jehož líčení autoři obvykle dbali na zavedené socialistické konvence. Ve Škvoreckého románu však obě tyto roviny splynuly ve vysoce subjektivní a komickou výpověď dvacetiletého mladíka o událostech, které se sběhly na českém maloměstě koncem války. Užití slangu v románu vyprávěném v první osobě bylo další nezvyklostí: vzorní románoví hrdinové začátku padesátých let nikdy nevyřkli jediné nespisovné slovo.

Vydání Zbabělců posloužilo jako záminka k zavedení dlouho připravovaných opatření, která měla v zárodku udusit pokusy o mírnou liberalizaci konce padesátých let. Zároveň se zákazem knihy byla zahájena ústředně režírovaná kampaň, která se snažila Josefa Škvoreckého ztotožnit s údajně mravně narušeným hrdinou Zbabělců. V celé kulturní oblasti proběhla rozsáhlá čistka, která postihla skoro všechny obory, od nakladatelství až po filmový průmysl. Nakladatelé museli stáhnout vydání řady knih (mimo jiné také českého překladu Salingerova románu Kdo chytá v žitě). Už hotová sazba některých titulů byla rozmetána (například sbírky povídek dosud neznámého autora Bohumila Hrabala [nar. 1914]); časopis Květen byl zrušen. Byl povolán Ladislav Štoll, aby na mimořádné konferenci Svazu československých spisovatelů, která se konala v roce 1959, spisovatele znovu zkrotil.

Neočekávaným důsledkem snahy postavit liberalizačnímu proudu v oblasti literatury do cesty politickou přehradu však bylo to, že tento proud zaplavil veškerý československý kulturní život. Škvoreckého román »demaskoval sklerotickou prózu, která vznikla po roce 1948, a odmítl názor, že staromódní realismus je jediným ortodoxním socialistickým stylem« (Jungmann). Bylo zřejmé, že se česká literatura bude muset s tíživým dědictvím padesátých let dříve nebo později vyrovnat.

Následující tři roky se umělci věnovali ohledávání a zkoušení terénu, aby opět zjistili, kam až mohou zajít. Umění trvalo na svém nezadatelném právu experimentovat, i když bylo nutno počínat si při tom opatrně. Nesporně se však zcela změnilo kulturní povědomí společnosti. Kritika odhodila starou normativní estetiku plnou frází a pokoušela se najít nový jazyk, jímž by mohla vyjádřit individuální, otevřený přístup k literatuře. Poezie začala experimentovat s novými formami a hledala přitom inspiraci v nejnovějších západních směrech i v předválečné české a sovětské avantgardě. Na dveře nakladatelství klepala nová generace prozaiků: a tentokrát to byli autoři skutečně mladí, bylo jim málo přes dvacet. (Do té doby totiž byli za »talentované mladé autory« vydáváni většinou pětatřicátníci.) Po celém Československu začala po vzoru pražských experimentátorů Ivana Vyskočila, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra vznikat divadla malých forem. Vyskočil, Suchý a Šlitr uvedli na jeviště směs poezie, dramatu a jazzu (který teď už nebyl považován za kakofonické skřeky odumírajícího kapitalismu). Experimenty těchto divadelníků výstižně vyjadřovaly všeobecnou atmosféru a náladu doby a našly živou odezvu u mladé generace. Pavel Kohout (nar. 1928), na počátku padesátých let autor přehnaně optimistické poezie, se dočkal velkého ohlasu svých důmyslných, i když poněkud mělkých her, které zkoumaly vztahy mezi opravdovými jednotlivci, nikoli už vztahy mezi nevěrohodnými představiteli jednotlivých společenských tříd. Novým jevem byla i spontánně vzniklá popularita některých soudobých umělců a děl: lidé četli, navštěvovali divadla a výstavy ze zájmu a protože se jim to líbilo, nikoli proto, že je k tomu vedla politická propaganda.

Začátkem šedesátých let česká literatura podstatně pokročila na cestě vymaňování se z politického područí. Přestávala být nástrojem propagandy a byla nyní připravena zbavit se své zjednodušeně výchovné role, která - s výjimkou jen krátkých dějinných úseků - byla jejím údělem po staletí.

Přes všechny nedostatky přítomnosti a navzdory všemu zlu napáchanému v minulosti v Československu skutečně vznikala poněkud svobodnější společnost, která se mnoha rysy lišila nejen od zemí západní Evropy, ale i od ostatních východoevropských států. Za právo prosazovat národní zvláštnosti, znovu zkoumat a objevovat národní minulost a pokusit se definovat charakter národa bylo však stále nutno bojovat proti silám doktrinářského autoritářství. Byl to boj, na němž se podílela i literatura. Tou dobou už vzniklo větší množství literárních a kulturních časopisů a některé z nich si troufaly tu a tam se odchylovat od úzce vymezené oficiální linie. Na stránkách těchto časopisů se tiskly i polemické články, pokoušející se přehodnotit význam a úlohu literární minulosti, v předchozích letech hrubě zkreslené.

Vzhledem k hospodářským, společenským a politickým problémům, které se začátkem šedesátých let nahromadily a hrozily vyústit v krizi, nezbývalo komunistické straně příliš času věnovat se kultuře. Zároveň se strana snažila potlačit požadavky některých členů, aby byly revidovány stalinské procesy padesátých let. Nicméně XII. sjezd komunistické strany, který se konal roku 1962, schválil obvyklou dávku kritických připomínek, varování a výzev určených intelektuálům a umělcům. Nepůsobily příliš přesvědčivě, neboť tlak požadující liberalizaci natolik zesílil, že se už nedal přehlížet. Vlastním úsilím a přes značné překážky, které jí byly kladeny do cesty, si česká kulturní obec na komunistické straně vydobyla důležité ústupky a prokázala svou zralost. (Další stranický sjezd, který se konal v červnu 1966, přijal zvláštní rezoluci o kultuře, která potvrdila právo »demokratické, humanistické« literatury na existenci vedle literatury »socialistické«, vyjadřující zájmy a ideje komunistické strany.)

Po desetiletích nejisté existence se tedy literatura mohla těšit sice omezené, avšak oficiálně schválené svobodě. Redaktoři se už nemuseli obávat, že narazí na potíže pokaždé, když pošlou do tiskárny nebo předloží cenzuře rukopis, který je příliš originální nebo formuluje poněkud nepohodlné otázky. Dokonce i pracovníci, kteří byli během čistky v roce 1958 dosazeni na odpovědná místa, aby zajistili dodržování stranické linie, nyní přebírali liberální myšlenky svých předchůdců, jež předtím pomáhali likvidovat. Tak například nový ředitel nakladatelství Československý spisovatel vydal Hrabalovu sbírku povídek Perlička na dně (1963), zatímco čtyři roky předtím dal zničit její původní verzi nazvanou Skřivánek na niti; v témže nakladatelství vyšlo i nové vydání Škvoreckého Zbabělců. Spolu s dalšími dvěma vydáními dosáhla pak tato původně zakázaná kniha celkového nákladu přes 100 000 výtisků.

V první polovině šedesátých let nastal prudký rozkvět ve všech oblastech české kultury. Takový, jakého se většině národů podaří dosáhnout jen jednou nebo dvakrát za století. K tomuto výbuchu potlačeného talentu přispívala i skutečnost, že nejméně po celou jednu generaci nacházeli podnikaví mladí lidé v umělecké oblasti jedinou možnost, jak se v sešněrované společnosti relativně svobodně uplatnit. V Československu se najednou vyrojili nadějní básníci, filmoví režiséři a spisovatelé, jejichž snem původně bylo stát se právníky, obchodníky nebo lékaři. Situace v šedesátých letech byla výsledkem souhry příznivých politických, sociálních a hospodářských okolností a zároveň důsledkem tlaku, který na stranické vedení vyvíjeli spisovatelé spolu s vědci a novináři. Články v tisku, hry, filmy, dokonce i populární hudba se domáhaly stále větší svobody, občanské i tvůrčí. Tento soustředěný nápor bylo ovšem třeba vést co nejobezřetněji, takže zahraničním pozorovatelům často unikal, zatímco pozornosti domácích cenzorů mnohdy neušel. Kolektivní vědomí české společnosti se probudilo z bezmocné apatie.

V režimu, kde nebylo možno řešit problémy otevřeně a nazývat věci pravým jménem, se lidem vyvinul šestý smysl: naučili se číst mezi řádky. V tomto ohledu se metaforičnost umění ukázala být neobyčejně účinnou zbraní. Intelektuálně vyspělá veřejnost si zároveň uvědomovala, že každé vzepření se reglementaci je i bojem proti omezování svobody obyčejných lidí, bez ohledu na to, jak odtažité se téma sporu s úřady mohlo zdát. Klasickým příkladem byla konference o díle Franze Kafky, která se konala v roce 1963 a jejímž inspirátorem byl profesor Eduard Goldstücker.

Franz Kafka, ač se narodil v Praze, byl v Československu po léta zakázán a ještě začátkem šedesátých let čekala většina jeho děl na vydání. Duch jeho tvorby byl považován za zosobnění buržoazní dekadence a byl tudíž v přímém rozporu s revolučním optimismem, který měli spisovatelé svým čtenářům údajně vštěpovat. Když pak některé Kafkovy texty začaly v Československu vycházet, čtenáři ihned postřehli, že děsivé scény z jeho románů jsou jim víc než povědomé z jejich vlastní zkušenosti života ve východní Evropě. V zemi, kde podle zákona neexistovala cenzura, kde však každé slovo, které mělo být vytištěno, musela podle tajných stranických směrnic předem schválit Hlavní správa tiskového dohledu, byl Franz Kafka opravdu doma.

Na mezinárodním fóru konference došlo k otevřenému střetnutí mezi ortodoxními neostalinisty, zastoupenými hlavně východoněmeckými delegáty, a přívrženci marxismu jako otevřeného systému, schopného přizpůsobit se novým myšlenkám a změněným okolnostem (který vyznávali například Roger Garaudy a Ernst Fischer). Zůstalo by při obyčejném literárním symposiu, kdyby východoněmecký ideolog Alfred Kurella po návratu domů nenapadl výsledek konference v tisku. A tehdy si Literární noviny opět upevnily svou prestiž: otiskly Kurellův článek spolu s odpověďmi Garaudyho, Fischera a dalších účastníků konference. Veřejnosti bylo okamžitě jasné, že jde o mnohem víc než o interpretaci díla jednoho pražského židovského autora.

Česká literatura mezitím pokračovala na cestě, která se před ní konečně otevřela, a jejímž prvním mezníkem byli Škvoreckého Zbabělci. Rozmanitost, které dosáhla během několika málo let, byla podivuhodná. To, že vycházelo několik literárních časopisů, umožňovalo různorodost názorů a jejich výměnu tam, kde předtím existoval jen jeden normativní pohled. Role kritiky se v těchto letech opět pozměnila. Nejenže komentovala a interpretovala literární díla a povzbuzovala novátory, ale zároveň se snažila vytyčovat další možné cesty a upozorňovat spisovatele na nové, dosud neprozkoumané oblasti tvorby. Kritici upustili od nařizování a poučování a dokonce začali zpytovat vlastní minulost.

Křivdy z let svévole však zůstávaly neodčiněny a zlo přežívalo. To vedlo řadu autorů k zamyšlení nad etickými problémy, především nad otázkou svědomí. Tyto tendence v literatuře stejně jako rozmáhající se hodnocení politické praxe podle skutečných lidských měřítek a nikoli z hlediska okamžitých potřeb státu či utopického ideálu, byly úřadům větším trnem v oku než například čistě experimentální tvorba. Proces postupného uvolňování se neobešel bez občasných konfliktů a nezdarů. Zlověstné hromobití se ozývalo, kdykoliv se někdo pokusil překročit hranici toho, co komunistická strana byla zdráhavě ochotna tolerovat. Hřímalo poměrně často. Nový časopis mladých autorů Tvář byl zakázán necelé dva roky poté, co začal vycházet. Celkově však neustálé potyčky s dogmatiky byly součástí liberalizačního vývoje a porážky byly obvykle jen dočasné. Bylo pozoruhodné, že stranické vedení, které se povýšilo na jedině oprávněného vykladače marxistického učení, se nikdy ani nepokusilo analyzovat konkrétní kořeny nemoci, jež zachvacovala skoro celou společnost a na niž umělci reagovali neobyčejně citlivě. Když někdo kritizoval nešvary, strana většinou potrestala kritika, místo aby se nešvarem začala zabývat.

První vlnu nové české literatury šedesátých let, zejména pokud šlo o mladé autory, pro něž se stal vzorem Škvorecký, charakterizovaly lyrismus a hledání výrazu pro uměleckou upřímnost. Byla to reakce na odosobněné, kolektivně zaměřené kronikářské romány předchozího desetiletí. Autoři zpracovávali náměty, v nichž mohli uplatnit svou osobnost a vlastní prožitky. Vyjadřovali zároveň i životní pocit sdílený značnou částí obyvatelstva. Zvlášť úspěšný byl v tomto ohledu Jan Procházka (1929 - 1971) se Zelenými obzory (1960). Jeho příběh mladého agronoma, který se dostane do sporu se zavedenými pořádky zemědělského družstva, se sice zápletkou příliš nelišil od nepřesvědčivých budovatelských románů, avšak to, že se autor nijak nesnažil přizpůsobovat skutečnost předem připravenému schématu, mu vdechlo život.

Empiricismus tohoto druhu si vynucoval lepší výrazové prostředky, a proto autoři věnovali větší pozornost stylu: plochý, bezbarvý jazyk minulosti se rozrůznil, přecházel od solidního, zemitého vyjadřování, nezřídka nasáklého slangem, až k abstraktnímu stylu Věry Linhartové (nar. 1938). Ta se dvěma díly, Prostor k rozlišení (1964) a Meziprůzkum nejblíže uplynulého (1964) uvedla jako autorka, pro niž je »umění psát otázkou jazykové tvorby - s důrazem na výraz »jazykové«« (Karfík).

Bohumil Hrabal, po jehož Perličce na dně následovali Pábitelé (1964), stál na opačném pólu od Linhartové. Tento jadrný vypravěč byl v české literatuře novým jevem: v jeho příbězích se prolínaly prvky surrealismu - nyní opět tolerovaného - s groteskními příběhy pijáků piva. Přitahovali ho »lidé, kteří utrpěli nějaký šok, jehož zdroj přišel zevnitř či zvenčí, lidé posedlí silnou vášní či touhou, ať třeba zvrácenou nebo zdeformovanou« (Chvatík). Hrabal vydával novou knihu skoro každý rok, veřejnosti to však nějakou dobu trvalo, než přišla na chuť jeho originalitě. Pro mnohé čtenáře Hrabal zůstal kontroverzním spisovatelem. Dosáhl však určité popularity i na Západě: zřejmě díky filmové verzi režiséra Jiřího Menzla se tam stalo nejznámějším Hrabalovo nejkonvenčnější dílo, Ostře sledované vlaky. Jiným autorem, který v zahraničí okamžitě zaujal, byl Ladislav Fuks (nar. 1923). Vzbudil pozornost románem Pan Theodor Mundstock (1963), příběhem žida, který se připravuje k odsunu do koncentračního tábora. Kniha působila jako »podivná, šokující směs hrůzy a absurdna, vznešenosti a nízkosti, zoufalství a naděje« (Jungmann).

Objevily se desítky nových jmen, která pak po mnoho dalších let představovala v české literatuře to nejlepší. Hodina ticha Ivana Klímy (nar. 1931) byl raný pokus o politický román analyzující počátek padesátých let. Pronikavý rozbor současnosti, psaný prózou, která se podobala laboratorní zprávě, podnikal výzkumník a chemik Vladimír Páral (nar. 1932). Jeho prvním výrazným dílem byl Veletrh splněných přání (1964). V této knize, stejně jako v řadě románů, jež následovaly, Páral klinicky zkoumal životní jevy, které byly dotud výlučně připisovány Západu: »mechanizaci člověka, automatizaci jeho každodenních úkolů, dehumanizaci a hmotařství způsobené rytmem práce na běžícím pásu a spěchem konzumní společnosti« (Chvatík). Fascinující na Páralově díle byl způsob, jakým jsou tato všeobecně se vyskytující zla spojena se specifickými rysy československé existence: v Páralově próze lze jasně vystopovat první náznaky zpodobení socialistické společnosti jako svébytné civilizace.

Podobně jako se próza stávala filozofičtější, prohlubovala se intelektuální úroveň poezie i kritiky. Kritici se vraceli k předválečné pražské strukturalistické škole. Nejvýznamnější událostí v poezii bylo, že se na scéně - po patnácti letech nuceného odmlčení - znovu objevil Vladimír Holan (1905 - 1980). Okamžitě se mu dostalo uznání jako básníkovi prvního řádu. Zároveň začaly překlady jeho děl vycházet i v zahraničí. Udělení titulu národního umělce tomuto abstraktnímu, metafyzickému básníkovi roku 1963 svědčilo o tom, jak pronikavě se poměry změnily.

Zatímco racionalistické, intelektuální podněty se projevily nejsilněji v poezii vědce Miroslava Holuba (nar. 1923), daly se v menší míře vystopovat i v díle dalších básníků této generace, například Jana Skácela (1924 - 1989) a Jiřího Šotoly (1924 - 1989). Střízlivý, věcný postoj spojený s rozbíjením mýtů a iluzí byl pro českou literaturu těchto let příznačný. S jemnou inteligencí zpracovával toto téma dramatik Josef Topol (nar. 1935). Lví podíl na úspěchu jeho her měl kongeniální režisér Otomar Krejča, který brzy dosáhl evropského věhlasu. Drama Majitelé klíčů (1962), o něž se pokusil básník Milan Kundera (nar. 1929), obdobně řešilo konfliktní situaci etické a filozofické povahy. Nejpůvodnějším dramatickým talentem byl však Václav Havel (nar. 1936), který ve svém díle skloubil filozoficko-analytický pohled s postupy absurdního divadla. Brilantně groteskním způsobem zesměšňoval české národní zvyklosti a bezduchou frázovitost byrokratů stejně jako odlidštění a zmechanizované myšlení lidí v moderní společnosti. Sžíravá kritika těchto všeobecně platných společenských jevů okamžitě zajistila Havlovým hrám široký ohlas i na Západě, kde diváci správně rozpoznali, že líčené situace mají hodně společného s jejich vlastními životními pocity a nevztahují se jen na zkušenosti obyvatel Evropy na opačné straně železné opony.

Havlovy hry nebyly jediným příkladem návratu české kultury do evropského kontextu. Nikdy dřív se z češtiny tolik nepřekládalo do cizích jazyků jako v šedesátých letech. Čeští autoři měli v tomto období najednou světu co říci. Jejich svědectví vycházelo z jiného prostředí, ale zabývalo se otázkami, které se překvapivě podobaly otázkám, jež trápily i spisovatele na Západě. Odpovědi, s nimiž Češi přicházeli, působily na západního čtenáře mnohdy přesvědčivěji, neboť se rodily v obtížnějších životních podmínkách, a vyvěraly proto z hlubokých společenských a lidských prožitků. Západní literatura se naproti tomu mohla leckdy zdát poněkud povrchní, byla však základním zdrojem nových idejí a formálních experimentů. Plodná výměna tak probíhala oběma směry a Praha se rychle stávala jedním z předních evropských kulturních středisek.

Tento vývoj probíhal bez větších výkyvů po celou první polovinu šedesátých let. Všem, kdo na přelomu desetiletí vstoupili do literatury, dále vycházely nové knihy a většina těchto autorů byla velmi plodná. Největší popularitě se patrně těšili prozaici Škvorecký, Hrabal a Páral. Tvorba tohoto období byla natolik různorodá, že se nedají vytyčovat výrazné mezníky. Postavení spisovatelů a literatury se prostě stalo normální - nebo téměř normální - a vydání nového titulu už nebylo politickou událostí. Jakmile se literatura vymanila z přímé poplatnosti vládnoucí ideologii, mohla se na druhé straně postupně vyvazovat i ze zápasu o větší míru veřejných svobod a svěřit jej jiným, vhodnějším prostředkům.

Česká literatura nacházela opět půdu pod nohama a vzpomínka na traumatické události padesátých let se stále více vzdalovala. To umožnilo ohlédnout se na prožitou dobu útlaku nejen s určitým odstupem, ale dokonce i s jistou dávkou humoru. Spisovatelé se tu přirozeně pohybovali po velmi tenkém ledě a museli si počínat opatrně, jinak hrozilo, že jejich dílo skončí v koši cenzora. Nicméně se o padesátých letech mohlo psát, zejména pokud analýza nevybočila z rámce osobní zkušenosti. Zkoumat vztah mezi jednotlivcem a společností bylo nanejvýš aktuální ve společnosti ovládané ideologií, jež podřizovala úděl jednotlivce mlhavě definovanému vyššímu, nadosobnímu cíli. Spisovatelé, kteří se zabývali tímto tématem, často vlastně obraceli naruby schéma starých budovatelských románů. V těch jednotlivec svým životem pouze napomáhal plnění grandiózního společenského plánu, popřípadě ho mařil. Nyní se naopak zdůrazňovalo, že velikášské záměry se příliš lehce zvrhávají v pouhé abstrakce a že obětovat štěstí a život jedinců budování kolektivního ráje je příliš velká cena za pomyslnou vidinu, jakkoli lákavou.

Tato nová vlna humanismu dosáhla svého vrcholu v druhé půli šedesátých let, kdy krátce po sobě vyšly dva romány, které českou literaturu okamžitě pozvedly k evropské špičce. Milan Kundera (nar. 1929) se ve svých časopisecky uveřejňovaných povídkách (později souborně vydaných jako Směšné lásky) zaměřil na drobné ironie života, převážně v erotické oblasti. V románu Žert (1967) ukázal, s jakou ironií si historie - nebo možná jen míjení času - pohrává s těmi, kdož se bláhově domnívají, že jsou jejími strůjci. Žert měl vysoce politický podtext tím, že autor uvedl v pochybnost schopnost lidí být pánem svého osudu: každý pokus hrdinů vzít osud do svých rukou končí nečekaně tragikomickým fiaskem.

Ještě hlubší skepsí byl prodchnut román Ludvíka Vaculíka (nar. 1926) Sekyra (1966), který s mýty a iluzemi minulosti účtoval daleko radikálněji. Baladickým stylem a jazykem napájeným z dosud neznečištěných pramenů moravského nářečí tu vypravěč líčí příběh svého otce, který stráví polovinu života v sebeobětování a v úporné snaze přiblížit den, kdy bude nastolen vysněný socialismus, v němž budou všichni šťastni. Když však kýžený okamžik nadejde a hrdina má možnost proměnit svůj dávný sen ve skutečnost, zničí tím život nejen sobě a svým bližním, ale zabije i svůj sen. Explozívní etický náboj, který se skrýval pod lehce plynoucím humorným vyprávěním, veřejnost okamžitě rozpoznala: z vlastní zkušenosti dobře věděla, jak dalece byl původní socialistický ideál zdiskreditován. Dlužno podotknout, že autor připisoval veškerou vinu za morální úpadek a za zpustošení lidského prostředí, které jsou průvodními jevy téměř všech průmyslových společností, výlučně politickým poměrům panujícím v Československu. Komunistická strana, která si činila absolutní právo na vládu v zemi i nad životy všech občanů, nemohla ovšem očekávat, že bude zproštěna své absolutní odpovědnosti.

Vaculík se stal bezmála národním hrdinou, když zformuloval myšlenky obrazně vyjádřené v románu Sekyra a otevřeně je vyslovil na čtvrtém sjezdu Svazu spisovatelů. Na tomto sjezdu, který se konal v červnu 1967, vzplál naplno dlouho doutnající konflikt mezi spisovateli a stranickým vedením: spisovatelé prakticky obvinili vedení, že zkrachovalo a nesplnilo očekávání národa. Odvetná opatření sice nenásledovala bezprostředně, zato však byla tvrdá. Tři nejvýmluvnější kritici, spisovatelé Ivan Klíma a Ludvík Vaculík a novinář Antonín Liehm, byli vyloučeni z komunistické strany, mnohem vážnější důsledky však mělo stranické rozhodnutí odebrat Svazu spisovatelů jeho týdeník Literární noviny (vycházející v nákladu 120 000 výtisků), který byl tribunou reformistických intelektuálů.

V tu dobu by býval málokdo uvěřil, že politické utužení nepotrvá déle než pár měsíců. Události měly rychlý spád a po odstoupení prezidenta Novotného a starého stranického vedení na začátku roku 1968 se karta opět obrátila ve prospěch spisovatelů domáhajících se liberalizace.

V následujících sedmi měsících, které později vešly do historie jako Pražské jaro, se česká literatura konečně plně oprostila od svých tradičních společensko-politických povinností. To, co se dotud mohlo vyjadřovat jen obrazně či v náznaku, se nyní - po zrušení cenzury - bez obalu přetřásalo v tisku, v rozhlase a v televizi: doslova přes noc národ nabyl řeči. Během tohoto období se spisovatelé k psaní knih příliš nedostali. Byla to bouřlivá doba a většina se vrhla do víru veřejného života, který najednou vyvřel z bahna apatie. Možná, že by osobní politická angažovanost spisovatelů nakonec bývala vedla ke vzniku nové vlny společensky orientované literatury, která by se ovšem lišila od literatury padesátých let. Měla by mnohem širší záběr než některé dílčí individuální studie, které - jak se dnes s odstupem jeví - vzniku takové literatury zřejmě připravovaly cestu.

Musí však zůstat u pouhých dohadů. Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 liberalizační politický vývoj v zemi brutálně přetrhl a přivodil další hluboký zvrat i v kultuře. Trvalo ještě nějakou dobu, než se změněná kulturní atmosféra plně projevila. Protože výroba knih v Československu trvala neobyčejně dlouho, rukopisy, které nakladatelství odeslala do tiskárny v letech 1967 a 1968, přicházely na knižní trh ještě v první polovině roku 1969. Konečně se tak objevilo první vydání Škvoreckého satirického románu Lvíče (1969), odhalujícího intriky a machinace v nakladatelství řízeném literárním byrokratem; avšak druhé vydání tohoto titulu už bylo zastaveno a náklad 90 000 výtisků šel do stoupy. Několik dalších důležitých románů jako například Brána blažených (1969) Jaroslava Putíka vyšlo doslova na poslední chvíli. Podobně jako Putíkovo předchozí dílo Smrtelná neděle (1967), zpytovala Brána blažených se značnou psychologickou dovedností stopy, jež na lidské duši zanechaly četné historické proměny a převraty: společenský kontext v obou Putíkových knihách ustoupil do pozadí.

Hlavní úder české kultuře byl zasazen několik týdnů poté, co Gustáv Husák v dubnu 1969 nahradil v čele komunistické strany Alexandra Dubčeka. Byly postupně zastaveny veškeré české literární a kulturní časopisy, v prvé řadě ty, které vydával Svaz spisovatelů. Uvážíme-li, jakou jedinečnou roli tyto časopisy sehrály v liberalizačním procesu a při probouzení české společnosti, znamenala jejich likvidace nenahraditelnou ztrátu nejen pro literaturu: rovnala se umlčení hlasu národa. Zůstal jen jediný kulturní týdeník, který vydávala komunistická strana. Otiskoval příležitostně články hrstky kritiků druhého a třetího řádu, kteří se rozhodli podporovat politiku Husákovy normalizace. Literární život země, ve smyslu neustálého proudění myšlenek mezi spisovateli, kritiky a veřejností, byl v podstatě zadušen. Ozývaly se jen halasné výpady politických pisálků proti spisovatelům jako celku i jako jednotlivcům.

Svaz českých spisovatelů, vzniklý rozdělením dřívějšího společného československého svazu, pod předsednictvím Jaroslava Seiferta po určitou dobu hrdinně odolával soustředěnému útoku, bylo však zřejmé, že v nerovném boji musí podlehnout a že ho brzy úřady rozpustí. V říjnu 1970 vydalo ministerstvo kultury první seznam zakázaných autorů a knih. Byla na něm jména skoro všech osobností, které se zasloužily o vysokou úroveň české literatury v šedesátých letech. Náklady na likvidaci rozpracovaných nebo už vytištěných titulů činily jen v tomto případě 12 178 900 Kčs. Následovalo mnoho dalších seznamů, které Československo proměnily v »kulturní hřbitov« (Heinrich Böll). Spolu s rozsáhlou čistkou veřejných knihoven byla tato opatření drastičtější než cenzurní zásahy za nacistické okupace.

V květnu 1972 se konal první sjezd nového Svazu českých spisovatelů, jehož členská základna se oproti bývalému Svazu snížila asi na šestinu. V hlavním projevu připomínajícím policejní zprávu vyjmenoval spisovatel a stranický pracovník Jan Kozák, jeho nový předseda, všechny spisovatele, kteří se údajně provinili nějakou »revizionistickou« či »kontrarevoluční« činností. Socialistický realismus byl opět prohlášen za jedinou správnou a závaznou metodu literární tvorby.

Tehdy se začínalo rýsovat, jakou podobu český literární život - či spíše to, co z něho zbylo - na sebe vezme. I když se estetická měřítka nepřestávala teoreticky uznávat, hrála pouze druhořadou roli. Byl-li autor přijatelný či nikoliv, to záleželo na jeho osobním postoji k novému režimu a také na tom, zda se nějakým způsobem nepodílel na potlačeném reformním hnutí. Bylo tedy nasnadě, že přicházely v úvahu zhruba dvě kategorie členů: hrstka dogmatiků (kteří teď ovládali veškerá klíčová postavení) a početnější skupina autorů, jací v každé zemi produkují většinu vydávaných titulů. V druhém případě šlo většinou o zkušené a pilné profesionály, kteří se nikdy nevypracovali na literární špičku (anebo měli svůj umělecký vrchol už dávno za sebou), kteří však každý druhý rok vydávají nové romány s nejrůznějšími tématy: třeba o životě ve starém Římě nebo o rodinné při mezi slovenskými dřevaři v období mezi dvěma světovými válkami. K těmto autorům se přidalo pár spisovatelů z literární elity: mezi nimi Ladislav Fuks a Vladimír Páral, kteří se vždy drželi stranou politického dění. Od všech oficiálně činných spisovatelů se ovšem vyžadovalo vyjádření podpory poinvaznímu režimu. Pro většinu z nich to byla malá cena za výsadu být ponechán v klidu a mít možnost i nadále publikovat.

Mnohem větší nebezpečí však spočívalo v tom, že v době, kdy se tvůrčí jádro české literatury podařilo skoro celé vyhladit, se dostali do popředí literáti třetího a čtvrtého řádu, pro něž byla čistka reformátorů a liberálů velkou životní příležitostí. Rychle se jí chopili a své dosavadní neúspěchy svalovali na minulé politické poměry, které jim byly údajně nepříznivé. Tito oportunisté zakrátko nahradili vypuzené liberály v nakladatelstvích, ve sdělovacích prostředcích, ve Svazu spisovatelů i v tisku. A všude, kam nastoupili, vnesli měřítka své vlastní prostřednosti, která začali bez prodlení prosazovat.

Důsledky byly tragické: po řadu let pak v Československu nevyšlo jediné dílo, které by sneslo srovnání s úrovní běžnou u literární produkce šedesátých let.

Igor Hájek, 1977

(Z angličtiny přeložil a zkrátil Jan Čulík)


II.

NEZÁVISLÁ ČESKÁ LITERATURA V ZAHRANIČÍ

Česká knižní kultura, která na Západě vznikla od roku 1970, je pozoruhodně mnohotvárná a rozmanitá. Obsahuje množství žánrů a v každém řadu zajímavých titulů, z nichž mnohé by si zasloužily samostatné studie. Vycházela próza, poezie i drama, esejistická a memoárová literatura i literatura faktu. Zvláštní kapitolu tvoří politologické, sociologické a filozofické práce.

Vydávání českých knih v zahraničí má dlouhou historii, jejíž některé kapitoly zůstávají dodneška téměř nezmapovány. Nejstarším obdobím, v němž byla nezávislá česká literatura poprvé vytlačena mimo Čechy, byla doba pobělohorská. Převážně náboženské (protestantské) publikace vydávali a do Čech pašovali zejména Češi žijící v německé Žitavě, Kristián Pešek (1676 - 1744) a Václav Klejch (1678 - 1737). Později vydávali české nekatolické knihy v zahraničí např. Jan Liberda (1701 - 1742), Jan Theofil Elsner (1717 - 1782) a Jiří Petrmann (1710 - 1792). Zajímavá byla i činnost hraběte Františka Antonína Šporka (1662 - 1738), který v sedmnáctém století vytiskl v Čechách v němčině i v češtině více než sto padesát neortodoxních, převážně teologických prací. Některé tituly Špork vyráběl ve vlastní tiskárně v Lysé ve východních Čechách, ale když byla tato tiskárna r.1712 násilně jezuity uzavřena, nechal většinu svých publikací tisknout za hranicemi, často bez udání místa vydání a autora. Hotové knihy pak dával do Čech pašovat nejdůmyslnějšími způsoby: r.1721 např. bylo provezeno tisíc výtisků knihy vydané v Drážďanech v hracím automatu v podobě dudáka.

Složitou a rozvětvenou historii má vydávání českých knih a časopisů ve Spojených státech během devatenáctého století. Jak o tom několikrát psal Josef Škvorecký, řadu prozaických prací v Americe uveřejnili příslušníci české emigrační vlny, která do Spojených států přišla po porážce povstání z r. 1848. Existuje několik českých románů z období americké občanské války Severu proti Jihu z pera autorů jako byli Pavel Albieri, Josef Buňata, Hugo Chotek a F. Staňková-Bujárková. Některé z těchto děl byly uveřejněny v kalendáři Amerikán, který v Chicagu vydával český nakladatel August Geringer až do dvacátých let našeho století (i po Geringerově smrti kalendář vycházel ještě mnoho let dále), jiné vyšly knižně. Všichni autoři těchto románů ostře vystupovali proti jižanskému otrokářskému systému. Nejde o prózy vynikajících kvalit: i když je prostředí těchto děl většinou líčeno realisticky, příběhy jsou romanticky kýčovité, plné neočekávaných náhod a překvapení. Soustřeďují se většinou kolem milostné zápletky. Snad není bez zajímavosti zjištění, že v devatenáctém století vycházelo v Americe kolem 340 českých novin a časopisů. O této kapitole českého novinářství se dnes v Československu téměř nic neví.

Po roce 1948 se české knihy na Západě vydávaly jen sporadicky, a to převážně v mizivých nákladech, i když už tehdy existovaly některé kulturní a politické časopisy. Systematičtěji vycházela původní česká próza v edici Sklizeň svobodné tvorby, kterou ve švédském Lundu r. 1958 založil básník Robert Vlach (1917 - 1966). Tituly této edice nejprve vycházely v Lundu, později příležitostně i v jiných evropských městech. Významná díla českých autorů vydávalo už od padesátých let římské exilové nakladatelství Křesťanská akademie.

V padesátých a šedesátých letech na Západě česky publikovali své prózy a eseje zejména spisovatelé Jan Čep (1902 - 1974) (Cikáni, Mnichov, 1953; Květnové dni, Řím, 1954; Samomluvy a rozhovory, Lund, 1959; Zápisky Jiljího Klena, Mnichov, 1963; Poutník na zemi, Řím, 1965, aj.), Egon Hostovský (1908 - 1973) (Nezvěstný, Toronto, 1955; Dobročinný večírek, New York, 1958 [nové vydání 68 Publishers, Toronto, 1985]; Půlnoční pacient, New York, 1959; Tři noci, New York, 1964, aj.) a Zdeněk Němeček (1894 - 1957) (Tvrdá země, New York, 1954; Na počátku bylo slovo, 1956; Stín a jiné povídky, 1957; Bloudění v exilu, 1958). Sbírky poezie tiskli básníci Ivan Jelínek (nar. 1909), Robert Vlach a Pavel Javor (1916 - 1981). V letech 1961 - 1968 vydal politik Ladislav Feierabend (1891 - 1969; čs. ministr zemědělství v letech 1934 - 1938 a později ministr financí v Benešově londýnské exilové vládě) vlastním nákladem v sedmi svazcích své paměti. (Jejich zkrácená reedice vyšla znovu ve dvou dílech v redakci Václava Šikla r. 1986 a 1988 v londýnských Rozmluvách.) Antonín Kratochvil (nar. 1924) sestavil literární antologii exilové prózy Peníz exulantův (Mnichov, 1956). Zároveň je autorem stručné Bibliografie krásné české literatury vydané v exilu, únor 1948 - květen 1967 (Řím, 1968).

Po roce 1968 vydávání české literatury v exilu v porovnání s předchozími obdobími skutečně rozkvetlo. Způsobily to zejména dva faktory. Především: po sovětské invazi se v různých zemích Západu usadilo asi 100 000 - 150 000 Čechů a Slováků, mezi nimi i řada spisovatelů a překladatelů. Tito noví příchozí, mnozí z intelektuálních vrstev, byli v šedesátých letech v Československu zvyklí na bohatý kulturní život a byli ochotni i v zahraničí kupovat české knihy. Nebylo proto divu, že zanedlouho na Západě vzniklo několik českých exilových nakladatelství, zatímco v Československu se od r. 1969 - 1970 mnoho autorů octlo na indexu. Druhým významným faktorem byla skutečnost, že navzdory oficiálním překážkám po roce 1968 od samého počátku existovaly relativně úzké styky mezi zakázanými spisovateli žijícími v Československu a českými exilovými nakladateli. Tyto styky během času neustále sílily. V sedmdesátých a osmdesátých letech železná opona nebyla neprůchodná - alespoň směrem z Východu na Západ. Česká exilová nakladatelství nežila ve vakuu: po celé dvacetiletí měla možnost předkládat své čtenářské obci výběr toho nejlepšího, co vzniklo doma i v exilu. Kontinuita s předinvazním literárním vývojem byla tedy víceméně zachována, i když po roce 1968 čeští spisovatelé doma i v zahraničí psali v radikálně změněných podmínkách.

I po únoru 1948 v Československu živořili zakázaní spisovatelé, od života na Západě však byli zcela izolováni. V stalinském Československu padesátých let byla jakákoliv spolupráce literárních »neosob« s případnými zahraničními nakladateli naprosto nemyslitelná. Pokus o navázání styků se zahraničím by pro československé občany býval skončil dlouholetým vězením, ne-li smrtí. V sedmdesátých a osmdesátých letech byly naštěstí politické poměry liberálnější a stykům mezi českou diasporou na Západě a nekonformními spisovateli v Československu se nikdy nepodařilo plně zamezit.

Snad nejvýznamnějším exilovým nakladatelstvím je dodnes 68 Publishers, které v Torontu vedou spisovatelé Zdena a Josef Škvorečtí. Toto nakladatelství, stejně jako Index v Kolíně nad Rýnem, vzniklo v roce 1971. Jako první titul vyšla v Torontu Škvoreckého satira na armádu, komický román Tankový prapor. Počátky nakladatelství 68 Publishers popsal v roce 1977 v knize Samožerbuch, jubilejní, padesáté publikaci 68 Publishers, Josef Škvorecký takto:

Někdy začátkem roku 1971 mi dr. Hanuš Lexa z Československé společnosti pro vědy a umění v Americe napsal, jestli bych Společnosti nesvěřil k vydání svůj Tankový prapor. Věděli, že román byl v Praze ve stránkové korektuře zabaven, a chtěli mi pomoci (po pravdě řečeno, nevím, zda měli tehdy Tankový prapor už taky přečtený, ale ať ano nebo ne, podali mi vzácnou pomocnou ruku). Byl bych knihu tenkrát svěřil každému, kdo by ji vydal. Ukázal jsem dopis ženě a řekl jí, že dr. Lexovi rukopis pošlu. V noci mě žena vzbudila. »Co je?« »Vydáme to sami!« »Co?« »Tankovej prapor.« »Neblbni,« řekl jsem a opět jsem usnul.

Ale jí to vrtalo hlavou. V průběhu několika horečných dnů, s angličtinou, jež tehdy byla ve stádiu Aj goink bai sigaret, zjistila možnosti, tiskárnu, poštovní předpisy, celní omezení a opakovala: »Vydáme to sami! Založíme nakladatelství!« »Kde na to vezmem?« zděsil jsem se. Prohlásila, že do toho vrazíme úspory, ona napíše známým, aby posílali adresy, a já kamarádům, aby dodali rukopisy.

Ukecala mě. Dodnes nevím, jak vybudovala tu objemnou kartotéku adres. Známí a známí známých posílali, psala na všechny strany, obtěžovala lidi telefonem. Já vzkázal kamarádům a někteří skutečně poslali rukopisy, protože co s nimi v exilu? Heda Kovályová, Beneš, Lustig, Kohák. Přemluvil jsem Otu Ulče, aby počeštil svůj anglický spis o každodenním soudcování za stalinismu, a Jana Drábka, aby dal přeložit rukopis Whatever Happened to Wenceslas, který se nám taky podařilo střelit kanadskému nakladateli. A měli jsme ovšem Honzlovou. A Voskovec slíbil napsat Paměti. A Egon Hostovský nám dal svoje v exilu nevydané Všeobecné spiknutí a radu, abychom to nedělali, protože zkrachujeme. Pan Prokop Havlík se nabídl, že nám gratis povede účty, a tak to Zdena rozjela.

Probouzel jsem se zpocen, zděšený vidinami krachu. Ale ona, jako buldok, se zakousla do myšlenky, a náš obývák ve věžovém domě v torontském sídlišti St. James Town se proměnil v kancelář. Zdá se to dávno. Přišly korektury textu vysázeného Polákem. Podle toho vypadaly. Přišel účet za sazbu linotypem a já trávil noci zbrocen potem a konto se scvrklo na 38 centů. Pozdě se ukázalo, že jsme také zvrzali kalkulaci a že při ceně 2 dolary 80 budeme muset zpeněžit alespoň 3 000 výtisků, abychom aspoň zaplatili tiskárnu, nemluvě o poštovném a obalu. Adres jsme tou dobou měli asi 400 a na inzerci nebyly peníze. Egon smutně kýval hlavou a odhadoval, že střelíme 300 - 400 výtisků, víc se prý ani v přednacistickém, ani v poúnorovém exilu nikdy neprodalo.

Podobným způsobem vznikala i ostatní česká nakladatelství na Západě. Vedli je nadšenci po práci, ve volném čase. Zejména díky současné technologické úrovni (tiskárenskou sazbu dnes může vyrobit na domácím komputeru v podstatě kdokoliv) je na Západě výroba knih relativně levná. Česká exilová nakladatelství se tak mohla udržet nad vodou - ovšem pouze za předpokladu, že jejich majitelé a redaktoři pro ně pracovali bezplatně, bez naděje na jakýkoli zisk. Profesor Adolf Müller z nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem řekl v jednom interview o práci svého nakladatelství toto: »Dělám skoro všechno. Mnozí lidé si myslí, že jsme opravdový nakladatelský podnik. Zavolá někdo a chce být spojen s účtárnou. A tak si se ženou přehazujeme sluchátko, aby to vypadalo, že přepojujeme...«

Na to, aby se finanční prostředky vynaložené na vydání titulu vrátily, bylo podle Alexandra Tomského z Rozmluv nutno prodat přibližně pět set výtisků. V nakladatelství 68 Publishers se podle svědectví Josefa Škvoreckého rentabilita vydaných knih podstatně lišila titul od titulu. Závisela hlavně na rozsahu díla. U některých titulů bylo třeba prodat až 1200 výtisků, aby se vrátily přímé náklady (sazba, tisk, vazba). Aby nakladatelství na knize neprodělalo, bylo ovšem nutno pokrýt i nepřímé náklady (výdaje na provoz nakladatelství). Mnohé rozsáhlé publikace nakladatelství 68 Publishers nebo sbírky poezie byly výrazně dotovány z prodeje bestsellerů.

Česká exilová nakladatelství byla vlastně jakýmisi kluby čtenářů - knihy se rozesílaly do nejexotičtějších koutů světa poštou. (Čeští čtenáři jsou například i na Nové Guinei či v rovníkové Africe.) Ve »větších« exilových nakladatelstvích jako 68 Publishers či Index vycházely české knihy průměrně v počtu jednoho až dvou tisíc výtisků. Čtenářům v Československu se to může zdát málo. Ve srovnání s vnitřními československými poměry, kde je k dispozici stokrát větší čtenářská obec než na Západě (15 miliónů Čechoslováků) byly však náklady československých knih uveřejňovaných na Západě vlastně úctyhodné. V Československu by totiž exilovému nákladu dvou tisíc výtisků odpovídal podle této aritmetiky náklad stokrát větší: dvě stě tisíc. A prodalo-li se první a zřejmě nejúspěšnější publikace nakladatelství 68 Publishers, románu Tankový prapor, celých 9 000 výtisků, srovnatelný náklad v Československu by byl neuvěřitelných 900 000 výtisků. Zároveň je nutno si uvědomit, že náklady nových beletristických děl vycházejících na Západě v jazycích západních zemí nejsou o mnoho vyšší. Nový román britského autora, který vyjde v Anglii, bude mít náklad sotva vyšší než dva tisíce výtisků - přesto, že vychází v zemi, která má 55 miliónů obyvatel.

Torontské nakladatelství 68 Publishers vydalo za devatenáct let své existence dvě stě deset titulů. Nakladatelství se specializuje zejména na vydávání původní prózy, a to od autorů, kteří žijí na Západě, i od autorů, kteří žijí v Československu, ale nemohli tam publikovat. Kromě toho Škvorečtí tisknou také množství memoárové literatury z pera významných kulturních a politických osobností. Ve své práci budou pokračovat až do r. 1992. Pozoruhodným dílem české memoárové literatury jsou bezesporu obsáhlé, třídílné Paměti profesora Václava Černého (1905 - 1987), které v Torontu postupně vyšly v letech 1977, 1982 a 1983 (druhý až čtvrtý díl). Černý v nich líčí svůj život od roku 1921, kdy jako šestnáctiletý studentík zahájil svá středoškolská studia v rámci kulturní výměny mezi Československem a Francií na gymnáziu v městě Dijonu, píše o své kulturní činnosti v Československu a ve Švýcarsku koncem předmnichovské republiky, pojednává o odboji za nacistické okupace, jehož byl aktivním účastníkem, a rozepisuje se o padesátých letech. Jiným monumentálním dílem jsou například čtyřdílné paměti tajemníka prezidenta Beneše dr. Prokopa Drtiny (1900 - 1980), vydané v roce 1982 pod názvem Československo, můj osud. Populárnější jsou memoáry dvou slavných českých hereček, Adiny Mandlové, Dneska už se tomu směju (1976; 1977; 1981) a Lídy Baarové, Útěky (1983), a vzpomínky významných českých jazzových hudebníků meziválečné éry (Jiří Traxler, Já nic, já muzikant, 1980; Kamil Běhounek, Má láska je jazz, 1986). V Torontu vyšla i čtivá autobiografie Martiny Navrátilové Já jsem já (1985). Dále vydalo nakladatelství 68 Publishers řadu literárněkritických a literárněhistorických prací. Mezi ně patří například Knížka o Babičce od Václava Černého (1982), komentovaná korespondence Jiřího Wolkera a Zdeňka Kalisty z jejich studentských let (Zdeněk Kalista, Přátelství a Osud, 1978), a životopis Karla Havlíčka Borovského, založený na podrobném studiu pramenného materiálu uloženého v rakouských archívech (Jiří Morava, C.k. disident Karel Havlíček, 1986). 68 Publishers publikovalo také několik historických a politologických studií a cestopisů. Zajímavou historickou prací je sedmisetstránková studie Jiřího Kovtuna, odborníka americké Library of Congress, pojednávající o roli T. G. Masaryka a vlády Spojených států amerických při vzniku samostatného československého státu (Masarykův triumf: Příběh konce velké války, 1987). V Torontu dále vydali mj. i dvě sbírky Ivana Blatného (Stará bydliště, 1979; Pomocná škola Bixley, 1987), básníka, který žil dlouhá léta v Anglii v ústavu pro duševně choré. V roce 1977 vyšel u 68 Publishers sborník pěti dramat Václava Havla (Hry 1970 - 1976) a v roce 1982 svazek her Pavla Landovského (Jiné komedie a Sanitární noc). V roce 1985 vydali Škvorečtí Havlovy esejistické Dopisy Olze, které jejich autor psal manželce z vězení od června 1979 do září 1982. Dopisy Olze pak úspěšně vyšly i v německém a anglickém překladu v NSR, v Británii a ve Spojených státech. Ve spolupráci s nakladatelstvím Index vydalo 68 Publishers vzpomínky Jaroslava Seiferta Všecky krásy světa (1981), a to rok předtím, než vyšly v Praze v Československém spisovateli (v poněkud upravené verzi). Seifertovy vzpomínky vyšly později také německy, ale už s menším ohlasem.

Kolínské nakladatelství Index se specializovalo na esejistickou, odbornou, memoárovou a politologickou literaturu často levicového zaměření, i když zde zároveň vycházely knihy autorů širokého názorového spektra. Index vydával i značné množství původní beletrie. V tomto nakladatelství vyšly například vzpomínky a úvahy českého nakladatele a dlouholetého ředitele čs. vysílání rozhlasu Svobodná Evropa Julia Firta (Knihy a osudy, 1972; Rozmluvy, Londýn, 1988; Záznamy: ze starých deníků, 1985), poněkud kontroverzní eseje Ivana Svitáka ( Dialektika moci, 1973; Dialektika pravdy, 1984 a Dialektika dějin, 1989), druhé, rozšířené vydání studie Pavla Tigrida Politická emigrace v atomovém věku (1974; první vydání bylo vytištěno péčí časopisu Svědectví r. 1968; třetí vyšlo v Praze v únoru 1990), Tigridova studie dělnických revolt v komunistických zemích Dnešek je váš, zítřek je náš (1982), Program společenské samosprávy (1982) od Petra Uhla a kolektivu autorů, práce Ivana Pfaffa Historické kořeny reformního hnutí v české společnosti (1988), obhajoba třetí ekonomické cesty z pera hospodářského odborníka Oty Šika (Ekonomické reformy a demokratizace, 1987), sborník Srpen 1968 s příspěvky od Jiřího Dienstbiera, Karla Lánského, Věnka Šilhána a Bohumila Šimona (1989) a pod pseudonymem »J. Sládeček« vynikající politologická práce Petra Pitharta Osmašedesátý (1980; druhé vydání Rozmluvy, Londýn, 1987; třetí vydání Rozmluvy, Praha, duben 1990). Významnými událostmi v historii tohoto nakladatelství byla také publikace dvou svazků esejistických prací bratislavského autora Milana Šimečky Obnovení pořádku (1979; druhé vydání Rozmluvy, Londýn, 1984) a Kruhová obrana (ve spolupráci s časopisem Svědectví, Paříž, 1985). Skutečnými bestsellery nakladatelství Index se staly memoáry bývalého československého agenta Josefa Frolíka Špión vypovídá (1979; 1980; 1981; 1982) a kniha Mráz přichází z Kremlu (1978; 1979; 1981), vzpomínky Gorbačovova spolužáka na moskevské univerzitě, člena dubčekovského vedení československé komunistické strany, Zdeňka Mlynáře. Mlynář v nich líčí zejména události roku 1968. Tyto vzpomínky byly i zfilmovány: jako inscenace britské televizní společnosti Granada obletěly celý svět. (Vysílaly se například i v Číně.) Index vydal také soubory Mlynářových článků a politologických studií (např. Problémy politického systému: texty o roce 1968, normalizaci a současné reformě v SSSR, bez data [1987]).

Z prozaických prací vyšly v Indexu mj. povídky Jana Beneše Až se se mnou vyspíš..., budeš plakat (1973), normalizační atmosférou prodchnuté povídky Karla Hvížďaly Nevěry (1980), dále vynikající symbolická novela o nezničitelnosti lidské tvořivosti Vyhnanství od Mojmíra Klánského (1976; Praha, 1990), skoro celé prozaické dílo Vlastimila Třešňáka (Jak to vidím já, 1979; Babylon, 1982; Bermudský trojúhelník, 1986; To nejdůležitější o panu Moritzovi, 1989) a Evy Kantůrkové (Pozůstalost pana Ábela, 1977; Černá hvězda, 1982; Člověk v závěsu, 1988), tři knihy Pavla Kohouta (Katyně, 1980; Kde je zakopán pes, 1987; 1988; Hodina tance a lásky, 1989) a několik próz Bohumila Hrabala (Jak jsem obsluhoval anglického krále [sic, 1980]; Příliš hlučná samota [1980]; Něžní barbaři [sic, 1981]; Poupata [1982], Proluky [1986], vše bez data). Občas Index vydával i překlady cizojazyčných děl světového významu (Graham Greene, Monsignore Quijote, 1987; Jevgenij Zamjatin, My, 1985; Czeslaw Milosz, Hymnus o perle, 1986; György Konrád, Spoluviník, 1985; George Orwell, Zvířecí statek, 1981 a 1984, 1984). Pozoruhodný byl například i výbor z básní Osipa Mandelštama Topůrko pro kata, který vyšel v Indexu roku 1979 v překladu Jiřího Kovtuna.

Od roku 1975 se zabývá v Mnichově večer po příchodu ze zaměstnání (přes den pracuje jako skladník) básník a publicista Daniel Strož podnikem zcela donkichotského ražení: v útlých bibliofilských knížkách, jejichž náklad obyčejně nepřesáhne 350 výtisků, vydává v zahraničí českou poezii. V posledních letech v jeho edici Poezie mimo Domov vyšly například básně Karla Šiktance, Václava Hraběte, Jana Skácela, Jaromíra Hořce, Josefa Kostohryze, Oldřicha Kryštofka, Miroslava Červenky, Ivana Diviše, Františka Lazeckého, Ivana Wernische a mnoha dalších. Daniel Strož vydal i Máchův Máj spolu s básníkovým necenzurovaným erotickým deníkem z roku 1835 a s erudovanou máchovskou studií. (Původně však necenzurovaný Máchův deník vyšel v nakladatelství 68 Publishers v roce 1980 jako čtenářská prémie.) V poslední době tiskne Daniel Strož i útlé svazky prózy. Kromě toho Strož vydal i nejnovější hry Václava Havla (Largo desolato, 1985; Pokoušení, 1986 a Asanace, 1988). Od roku 1981 do prosince 1990 Strož redigoval významný literárně kulturní čtvrtletník Obrys.

Jiné mnichovské nakladatelství, Arkýř, v jehož čele stál Karel Jadrný, se specializovalo na vydávání esejistických a prozaických prací pro náročného čtenáře. Bestsellerem tohoto nakladatelství bylo dílo historika Zdeňka Kalisty Tvář baroka (1982; Rozmluvy, Londýn, 1983; 1989). Jako katolický historik (odborník na české baroko) byl Kalista (1900 - 1982) v Československu v padesátých letech vězněn. Později dlouhá léta neměl možnost uplatnit se ve svém oboru. Jak Kalista uvádí v předmluvě k tomuto svazku, když se konečně v polovině sedmdesátých let chystal zahájit práci na syntetickém díle o barokní epoše, na něž se připravoval celý život, postihla ho těžká rána: téměř úplně oslepl. Postupně se však přesto naučil znovu psát na stroji. Tvář baroka proto není syntetickým dílem, jsou to podle autorových slov jen »Poznámky, které zabloudily na okraj života«. Jde o vynikající esejistickou práci, kterou autor napsal doslova poslepu - bez přístupu k odborné literatuře - jen na základě svých celoživotních znalostí a zkušeností. V edici Arkýř vyšly např. i eseje pražského výtvarného teoretika Jindřicha Chalupeckého Na hranicích umění (1987), zabývající se životními osudy devíti současných československých výtvarníků (mj. Milana Knížáka, Evy Kmentové, Jiřího Koláře a Vladimíra Boudníka) a svazek surrealistické poezie Petra Krále, českého básníka žijícího v Paříži (Éra živých, 1989). Výjimečným dílem, které bylo před časem vydáno také v této edici, je první část vzpomínek pražského literárního kritika a nakladatele Bedřicha Fučíka (1900 - 1984) na významné české literární osobnosti tohoto století. Vyšly r. 1981 pod názvem Sedmero zastavení (o této publikaci je zmínka i v prvním díle Lexikonu české literatury pražského nakladatelství Academia z r. 1985). Ocitujme pasáž ze vzpomínky na Františka Halase:

Jednou odpoledne jsme se po polních cestách vraceli z lesnatých kopců do vsi. V hladivé pohodě a v hlubokomyslném rozjímání, ovšem. Halas se přitom držel - jak ho asi k tomu podněcovala celá kouzelná a přísná západomoravská letní krajina - jednoho tématu mezi námi už dávno ne nového: i tentokráte se sice stejně útočně, ale podivně zjihle, posmíval mně a ostatním přátelům, hlavně Čepovi, Zahradníčkovi, pro jejich »uzemnění«, pro jejich lidské i umělecké zalíbení v rodném kraji. A samosebou Demlovi, který mu šel ještě pořád »na nervy«, protože ho tehdy málo znal. [...] »Regionální snobství povýšené na další článek víry«, býval jeho závěr, z něhož se přesto dalo vycítit cosi jako závistivý stesk. Tenkrát na těch čáslavických kopcích s dalekým a širokým výhledem na poslední vlnu Vysočiny, uklidňující se v jaroměřické rovině, jeho parodování přerušované nečekanými zámlkami znělo chabě a skončilo nenadálým uznáním: »No, něco na tom asi je, to vidím.«

Vtom, tři sta čtyři sta kroků od humen, nás přepadla drobná hustá přeháňka, před kterou se chtěl Halas spasit pod nejbližší střechu, ve včelíně na naší zahradě. Jenže to bylo ještě daleko a já ho proto střízlivě, vyzbrojen zkušenostmi venkovského kluka, takřka proti jeho vůli, zatáhl do mnohem bližšího stohu slámy a ukázal mu, jak hezké a bezpečné přístřeší se dá rukama, nohama i zády na obrátku zařídit.

A jen jsme se uvelebili, bylo to tu. Schoulili jsme se k sobě, neprůhledná clona deště spustila oponu, nejintimnější hra mohla začít - veškeren obzor zmizel, byli jsme najednou sami dva na světě a svět nebyl. A Franta po zdánlivě nelogické apostrofě »No jo, copak vy« začal, jako by četl připravený text, monotónně povídat - po celou tu dobu se mi nepodíval do tváře, jakoby za tím šedobílým závojem deště byla naprostá tma a nebylo vidět - začal vyprávět o mamince, o babičce, o otci, o Svitávce, věci mně už známé, ale zároveň a najednou docela, docela jiné, jiné úhlem pohle- du, zabarvením a hlavně teskným podtextem, puštěným z uzdy a tak pohnutě vibrujícím, že byly překročeny všechny přehrady, které přátelům ukládá stud. Teď, právě teď nebyl najednou už na místě! Octli jsme se v náhlém bezčasí a prostoru bez hranic tam, kde tyto kategorie neplatí. Všechno ostatní se dohrávalo v mlčení, ve kterém doznívalo to, oč se znovu a znovu marně pokoušíme. A po dlouhé, dlouhé pomlce se odkudsi zdaleka prodral přidušený závěr: »Já se tam vrátím!«

Londýnské nakladatelství Rozmluvy, které vedl Alexander Tomský, bylo konzervativního zaměření, i když zdaleka nevydávalo pouze knihy konzervativní orientace. (Rozmluvy se po demokratické revoluci přestěhovaly do Prahy.) Alexander Tomský vydával rychle a operativně reedice úspěšných titulů jiných nakladatelství a některých klasických děl české literatury (Jakub Deml, Jaroslav Durych) a českého dějepisectví (Josef Pekař) a kromě původní prózy se specializoval na filozofické a teologické práce (Patočka, Havel, Bělohradský, Bochenski, Preisner, Heidegger, Vogelin, Nietzsche - tyto tři poslední tituly vyšly ve spolupráci s Rozmluvami v edici Athenaeum). Záslužná byla ediční činnost Rozmluv v oblasti poezie. Rozmluvy vydaly například tři básnické sbírky Ivana Diviše, jehož někteří čeští kritikové žijící na Západě považují za největšího současného českého básníka, poému moravské básnířky a prozaičky Ivy Kotrlé (Února, 1985) a zejména ve dvou svazcích kompletní básnické dílo Bohuslava Reynka (1892 - 1971). Značně úspěšnou publikací tohoto nakladatelství byl rozhovor žurnalisty, redaktora a autora Karla Hvížďaly s dramatikem Václavem Havlem. V knize, která se jmenuje Dálkový výslech (1986; 1989), Václav Havel hovoří podrobně o svém zázemí a dětství, o svém životě a díle i o svých filozofických názorech a politických i uměleckých postojích. Dálkový výslech vyšel se značným úspěchem i v německém překladu a po listopadové revoluci 1989 byl jedním z prvních nezávislých titulů, který byl v Praze vydán v bestsellerovém nákladu. Rozmluvy také vydaly ve spolupráci s historikem Vilémem Prečanem a s pařížským časopisem Svědectví svazek Havlových esejistických prací (O lidskou identitu, 1984; 1989), jehož přetisk vyšel v Praze v červnu 1990, a soubor tří starších Havlových her (Ztížené možnosti, 1986, obsahující dramata Zahradní slavnost, Vyrozumění a Ztížená možnost soustředění).

V curyšském nakladatelství Konfrontace vyšlo přes sto titulů. Patřily k nim např. původní prózy Jana Beneše, Oty Filipa a Viktora Fischla, ale i překlady klasiků moderní prózy (Franz Kafka, Friedrich Dürrenmatt, Stefan Zweig, Ephraim Kishon) a literatura faktu, eseje a filozofické práce (Eduard Táborský, Prezidentův sekretář vypovídá, T. G. Masaryk, Jak pracovat? a Jan Hus, Božena Komárková, Sekularizovaný svět a evangelium). V Konfrontaci také vyšel český překlad Solženicynova Souostroví Gulag, obsáhlé práce o systému nucených prací v období stalinismu v Sovětském svazu.

Vůbec prvním českým exilovým nakladatelstvím, které vzniklo po roce 1968 na Západě, bylo nakladatelství CCC Books (Czechoslovak Cultural Club) v Mnichově. U jeho zrodu stáli pracovníci rozhlasové stanice Svobodná Evropa Jaroslav Kučera, Karel Friedrich a Richard Belcredi. Vydavatelskou činnost zahájili publikací dokumentace Jaroslava Kučery o srpnu 1968 Pražský srpen (1971; další vydání 1978 a 1982); pro čtenáře z řad exulantů z r. 1948 vydali několik titulů klasické české literatury (Čapek, Povídky z jedné kapsy, 1971; Povídky z druhé kapsy, 1971; Erben, Kytice, 1972; Václav Beneš Třebízský, Povídky karlštejnského havrana, 1972); vysoce úspěšnými publikacemi tohoto nakladatelství byly např. prózy Karla Friedricha Cvokárna (1972; druhé vydání Archa, Wurmannsquick, 1980) a Malý Evropan (1976). Od r. 1975 do r. 1978 vydával knihy pod značkou CCC také Josef Staněk v holandském Haarlemu. Nejvýznamnějším edičním činem nakladatelství CCC Books byla zřejmě trilogie Antonína Kratochvila Žaluji, dokumentující politickou a kulturní perzekuci po komunistickém převratu r. 1948 (Antonín Kratochvil, Žaluji, 1. Svědectví a myšlenky o deformacích stalinské justice v Československu, Mnichov, 1973; Žaluji, 2. Vrátit slovo umlčeným, Haarlem, 1975; Žaluji, 3. Cestou k Sionu, Haarlem, 1978). R. 1978 převzal Jaroslav Kučera nakladatelství plně do vlastní režie, dal mu nový název Freie Presse Agentur - Edice Archa a odstěhoval se s ním do bavorského Wurmannsquicku a pak do Eggenfeldenu. Nakladatelství ukončilo svou činnost r. 1983. Jaroslav Kučera byl postižen mozkovou mrtvicí a od té doby žije na kolečkovém křesle.

Nejstarší české nakladatelství na Západě, Křesťanská akademie v Římě, se specializovalo převážně na vydávání publikací s náboženskou a teologickou tematikou. Literární edice Vigilie publikovala od padesátých let díla českých katolických autorů; edice Studium přinášela esejistické a filozofické práce. V edici Sůl země vyšlo postupně třináct děl věnovaných českým svatým. Přibližně sto titulů bylo do r. 1988 vydáno v různorodé náboženské edici. V nakladatelství Křesťanská akademie vycházejí také dva časopisy: Nový život od r. 1949 a od r. 1958 náročná revue Studie, která v osmdesátých letech přetiskovala převážně samizdatové texty, vzniklé v československém disidentském prostředí.

Řadu publikací vydala také křesťanská organizace Opus bonum, kterou v Západním Německu vedl opat Anastáz Opasek. (Organizace Opus bonum proslula zejména svými několikadenními setkáními, na něž se každoročně k diskusi na vybrané téma do bavorského Frankenu sjížděli čeští intelektuálové žijící na Západě.) Informace o nezávislé československé literatuře doma i v zahraničí systematicky soustřeďovalo pod vedením Viléma Prečana Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu v NSR, ve kterém od r. 1987 vychází čtvrtletník ACTA. Scheinfeldské dokumentační středisko také vydalo několik knih, např. druhý svazek Havlových esejů (v edici Viléma Prečana) Do různých stran (1989; r. 1990 vyšel v Praze znovu jako první svazek Knihovny Lidových novin) a studii Miroslava Synka (vlastním jménem Jiřího Vančury) Naděje a zklamání: Pražské jaro 1968 (1988; druhé vydání Praha, únor 1990).

Závěrem některé základní bibliografické informace. Nejsystematičtějším syntetickým dílem o české literatuře je kniha profesora slavistiky freiburské univerzity Antonína Měšťana Česká literatura 1785 - 1985 (68 Publishers, Toronto, 1987). Před časem vyšla tato práce také německy (Geschichte der tschechischen Literatur im 19. und 20. Jahrhundert, Böhlau Verlag, Köln, 1984). Její německá verze obsahuje i tři kapitoly o česko-německém literárním pomezí, zejména o pražské německé literatuře tohoto století. Měšťanovy dějiny české literatury byly některými českými kritiky na Západě odmítnuty jako neuspokojivé. Podle vzoru obdobných západních prací totiž Měšťan napsal zcela objektivní, faktografickou příručku a zdržel se při tom jakýchkoli pokusů o interpretaci jednotlivých literárních děl. Pouhý výčet fakt a jmen a stručná charakteristika titulů může ale působit na některé čtenáře, zvyklé na české hodnotící pojetí historie české literatury, poněkud monotónně a mechanicky.

Jinou základní příručkou je Slovník českých spisovatelů: Pokus o rekonstrukci dějin české literatury 1948 - 1979. Uspořádal ho pražský literární vědec Jiří Brabec s kolektivem spolupracovníků. Slovník vyšel nejprve roku 1978 v Praze ve strojopisném vydání. Na Západě ho v r. 1982 vydalo nakladatelství 68 Publishers v Torontu. Některé údaje o českých autorech působících v zahraničí doplnil pro knižní vydání Igor Hájek. Podobně jako v obdobných západních slovníkových příručkách definice »českého spisovatele« je v tomto slovníku značně široká: zahrnuje i žurnalisty, esejisty a autory odborných publikací. V slovníku jsou zařazeni čeští autoři, kteří v období mezi lety 1948 - 1979 nemohli v Československu publikovat - buď celé své dílo, nebo jeho část. (Je jich kolem pěti set.) Na některých místech je Slovník doveden až do r. 1982.

Důležitými dílčími studiemi jsou knihy Hledání ztracené generace (68 Publishers, Toronto, 1987), od Heleny Koskové, která se zabývá nezávislou českou literaturou od šedesátých let do současnosti, a Skrytá tvář české literatury (68 Publishers, Toronto, 1987) od Zdeňka Rotrekla, pojednávající převážně o českých katolických autorech. Pozoruhodným sborníkem literárně kritických studií o moderní české literatuře (Linhartová, Skácel, Kundera, Vaculík, Hašek) je práce české bohemistky a prozaičky Sylvie Richterové, Slova a ticho (Arkýř, Mnichov, 1986). Autorka soudí, že se v české literatuře jako specifikum projevuje »nesamozřejmost jazyka«, vědomí, že by český jazyk mohl být potlačen. Toto vědomí má kořeny v obrozenské době počátku devatenáctého století. Zároveň je ohrožena i individuální promluva a nakonec zpochybňován i spisovatel sám, který proti nespolehlivosti jazyka staví ticho, jehož pomocí se navrací k autentické skutečnosti. Nakladatelství Rozmluvy vydalo literárněkritické stati o nejnovější české literatuře, a to i o té, která vycházela v předrevolučním Československu oficiálně, z pera pražského kritika Milana Jungmanna, Cesty a rozcestí (Rozmluvy, Londýn, 1988). Z publikací pojednávajících o kulturně-politickém zázemí českých nezávislých spisovatelů je třeba se zmínit o dvou knihách rozhovorů. Svazek nazvaný České rozhovory (Index, Kolín nad Rýnem, 1979) od Jiřího Lederera (1922 - 1983) obsahuje šestnáct interviewů s českými spisovateli tehdy žijícími v Československu (například s Vaculíkem, Havlem, Kohoutem, Klímou, Grušou, Kolářem, Pavlíčkem, Topolem, Sidonem). Symetrickým doplňkem je pak kniha rozhovorů s českými spisovateli tehdy žijícími v zahraničí, České rozhovory ve světě (Index, Kolín nad Rýnem, 1981) od Karla Hvížďaly. Obsahuje interviewy s dvaceti českými spisovateli žijícími na Západě, mj. se Škvoreckým, Lustigem, Hutkou, Fischlem, Škutinou, Jedličkou a Benešem.

Z publikací o české literatuře od západních autorů je třeba zaznamenat obsáhlou studii Tschechische Erzählkunst im 20. Jahrhundert od Heinricha Kunstmanna (Bohlau Verlag, Köln, 1974), sborník Czech Literature since 1956: A Symposium (Columbia Slavic Studies, Columbia University, New York 1980), který redigovali William E. Harkins a Paul I. Trensky (kniha pojednává o Páralovi, Hrabalovi, Kunderovi, Vaculíkovi, Havlovi a Krejčovi) a syntetické dílo australského profesora klasických jazyků Alfreda Frenche Czech Writers and Politics: 1945 - 1969 (Columbia University Press, New York, 1982). Relativně zevrubné informace o jednotlivých českých autorech je též možno nalézt v Encyclopaedia of World Literature in the 20th Century, Frederic Ungar, New York (doposud vyšly čtyři objemné díly a má vyjít ještě Dodatek). V angličtině vyšly také dvě důležité studie o moderním českém dramatu. Jsou to práce Paula Trenského (Paul I. Trensky, Czech drama since World War II, M. E. Sharpe, White Plains, N. Y., 1978) a Markéty Goetzové-Stankiewiczové (Marketa Goetz-Stankiewicz, The silenced theatre: Czech playwrights without a stage. University of Toronto Press, Toronto, Buffalo, 1979).

Základní bibliografickou prací je dílo Ludmily Šeflové, Bibliografie literatury vydané českými a slovenskými autory v zahraničí, 1948 - 1972 (s dodatkem do srpna 1978) (Index, Kolín nad Rýnem a Svědectví, Paříž, 1978). Nové, zcela přepracované vydání Bibliografie české a slovenské literatury v zahraničí do r. 1978 vyjde v blízké budoucnosti v pražském nakladatelství Rozmluvy. Od roku 1980 L. Šeflová pravidelně redigovala obsáhlý bibliografický oddíl zabývající se nejnovějšími na Západě vycházejícími díly československých autorů a knihami pojednávajícími o Československu, který vycházel v kulturně politickém čtvrtletníku Svědectví. (I před rokem 1980 tisklo Svědectví pravidelný bibliografický přehled českých knih a knih o Československu vycházejících v zahraničí.) Bibliografii české a slovenské literatury v angličtině vydala r. 1988 již v druhém vydání knihovna amerického kongresu ve Washingtonu (George J. Kovtun, Czech and Slovak Literature in English, Library of Congress, Washington, 1988). (Tato bibliografie není však zcela úplná.) Bibliografické informace o českých knihách vycházejících na Západě je též možno získat (podle jmen autorů) v obsáhlé mezinárodní bibliografii National Union Catalogue americké Library of Congress. Tato standartní celosvětová bibliografická příručka by měla být přístupná například v pražské či bratislavské univerzitní knihovně. Seznam titulů, které během let vyšly v jednotlivých exilových nakladatelstvích uveřejnil spolu se stručnými charakteristikami těchto nakladatelství Aleš Zach v časopise Čtenář, ročník 42/1990, č. 6 - 12. Základní bibliografii historických prací nezávislých čs. historiků do r. 1980 obsahuje sborník Unabhängige Geschichtsschreibung in der Tschechoslowakei 1969 - 1980/Independent Historiography in Czechoslovakia 1969 - 1980, který původně vyšel v redakci Viléma Prečana v srpnu 1980 při příležitosti 15. mezinárodního kongresu historických věd v Bukurešti a který r. 1988 znovu vydalo scheinfeldské Dokumentační středisko.

Vývojem české nezávislé literatury za poslední dvě desetiletí se průběžně zabývalo několik československých kulturně politických časopisů vycházejících na Západě. Nejznámějším a nejproslulejším byl čtvrtletník Svědectví s dlouhou publikační tradicí. Vychází od roku 1956, nyní ho vydává nakladatelství Melantrich v Praze. Kromě již výše zmíněné podrobné bibliografie bohemistické a slovakistické literatury uveřejňovalo Svědectví v každém čísle několik literárních recenzí nových českých a slovenských knih (občas vycházely i recenze publikací vydaných oficiálně v Československu). Svědectví také otiskovalo ukázky z nových literárních děl, často dlouho předtím, než vyšla knižně. Důležitý byl také již zmíněný kulturní čtvrtletník Obrys Daniela Strože, vycházející v Mnichově. Časopis scheinfeldského dokumentačního střediska ACTA uveřejnil mj. bibliografii samizdatové edice Petlice (později na pokračování přetištěnou pražským týdeníkem Nové knihy) a v budoucnu plánuje tisknout další bibliografické práce. (Adresa: ACTA, Dokumentationszentrum, Schwarzenberg 6, D-8533 Scheinfeld, Německo. Vedoucí střediska, dr. Vilém Prečan, nyní působí i jako ředitel pražského Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV.) Československá společnost pro vědy a umění, organizace, která sdružuje vědce a univerzitní pracovníky českého původu z celého západního světa, vydává čtvrtletník Proměny. (Adresa administrátorky: Růžena Bunžová, 75-70 199th Street, Flushing, N.Y. 11366, USA.) Tři čísla každého ročníku Proměn jsou česká, poslední (čtvrté) číslo je vždy slovenské. Proměny uveřejňovaly zejména studie od českých vědeckých pracovníků působících na západních univerzitách a texty nezávislých autorů žijících v Československu. V každém čísle Proměn je rubrika Kritických marginálií. Dvojměsíčník československé socialistické opozice Listy, který vycházel v Římě péčí Jiřího Pelikána, vydával každoročně hustě tištěnou třistastránkovou antologii nejnovější české literatury. Sborník se jmenoval Čtení na léto a vycházel vždy v červenci. (Pražská adresa redakce Listů je: Listy, Janáčkovo nábřeží 37, 150 00 Praha 5 - Smíchov.) Z cizojazyčných časopisů je důležitá tlustá anglická ročenka velkého formátu Cross Currents: A Yearbook of Central European Culture, kterou redigoval na michiganské univerzitě ve Spojených státech profesor Ladislav Matějka. (Adresa: Cross Currents, Slavic Department, The University of Michigan, Ann Arbor, Michigan 48109, USA.) Ročenka se souhrnně zabývala středoevropskou kulturní tematikou, obsahovala však vždy několik zajímavých studií o české a slovenské literatuře a kultuře.


III.

PRÓZA

Obecně je možno říci, že česká próza, která v posledních dvaceti letech vycházela na Západě, je neobyčejně skeptická vůči veškerým hodnotovým systémům, které nabízejí zjednodušenou a stereotypní interpretaci skutečnosti. V ohnisku jejího zájmu je člověk-jednotlivec a přirozená realita ve své neopakovatelné jedinečnosti. Tato próza je v pravém slova smyslu nezávislá. Není totiž kritická pouze vůči československému »reálnému socialismu«, ale často i vůči mnohým aspektům života v západních společnostech. Na vysvětlení citát z Josefa Škvoreckého:

Literatura jeví jednu zvláštní vlastnost (nemluvím o výjimkách: fakt, že některé vrány jsou bílé, neruší platnost zoologického popisu druhu jakožto vybarveného černým peřím): je to kritika života, jak po Matthewu Arnoldovi konstatovali tak mnozí: kritika radikální, nekomunální, a happy end ve smyslu (přesvědčivě) optimistického vyznění je v ní bílá vrána. Souvisí to asi s postřehem Colina Wilsona (The Craft of Fiction, 1976), že »velký spisovatel je prokurátor, jenž si dává záležet, aby obhajobu nepřipustil ke slovu... Je vždycky svědkem obžaloby života, nikdy se nesnaží prezentovat také obhajobu života...« Je-li ten postřeh správný (no, ověřte si jej statisticky na klasicích), zdálo by se, že knihy takových spisovatelů musí vést k deprimující pochmurnosti, a stalinští literární plácalové také často zatracují díla, která »ubíjejí čtenáře svým pesimismem«. Ale z dějin literatury samozřejmě známe ten banálně evidentní jev, jemuž staří Řekové říkali katarze a který se dá psychologicky vysvětlit mnoha způsoby. Také tím, že už čirá tvůrčí energie sálající z velkého, byť mahagonově černého díla, intenzita morálního rozhořčení, úděsná nádhera vize, která náš konvenčně barevný svět zabarvuje smolným temnem pekla, vyvolává prostě ve čtenáři pravý opak ubíjející deprese. V literatuře ubíjí a deprimuje pouze mělkost nebo předstíranost citu: nikoli nadsázka, nikoli jednostrannost, ohnutí leninského realisticky odrážejícího zrcadla tlakem imaginace tak, že se promění v křivé zrcadlo Jonathana Swifta.

(Josef Škvorecký - Antonín Brousek, Na brigádě, 68 Publishers, Toronto, 1979, str. 217 - 218.)

1. Snad nejvýznamnějšími současnými českými prozaiky, skutečnými moderními klasiky české prózy, jejichž dílo také různou měrou proniklo do světa v překladech, jsou Josef Škvorecký, Milan Kundera a Bohumil Hrabal.

JOSEF ŠKVORECKÝ (nar. 1924) vystudoval náchodské reálné gymnázium a od roku 1943 do konce války byl totálně nasazen v místní továrně. Po válce absolvoval filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a pak učil na středních školách v Polici nad Metují a v Hořicích v Podkrkonoší. Po vojenské službě v letech 1951 - 1953 se stal nakladatelským redaktorem, v letech 1956 - 1958 působil jako redaktor týdeníku Světová literatura. Od r. 1963 byl ve svobodném povolání, r. 1969 odešel se svou ženou Zdenou Salivarovou do exilu. Od téhož roku vyučoval na torontské univerzitě anglickou literaturu, nyní je v důchodu.

Josef Škvorecký vstoupil do literatury románem Zbabělci o konci druhé světové války na českém maloměstě, viděném subjektivníma očima dospívajícího mladíka. Úřady román interpretovaly jako útok na literární metodu tzv. socialistického realismu a první vydání Zbabělců (napsaných v letech 1948 - 1949) bylo r. 1958 zakázáno. Do r. 1968 však v Československu Zbabělci vyšli ještě třikrát; byli také jedním z prvních titulů nakladatelství 68 Publishers, kde byl tento román vydán r. 1973. (Nejnovější reedice Zbabělců vyšla v londýnském nakladatelství Rozmluvy v září 1989.)

Novela Legenda Emöke (1963), lyrický monolog o krátkém setkání dvou mladých lidí na bezútěšné rekreaci v Československu koncem padesátých let a o jejich začínajícím milostném vztahu, který zničí primitiv, vyšla v Československu ve třech vydáních; na Západě pak r. 1982 v jednom svazku s jinou Škvoreckého lyrickou »legendou« z roku 1965, nazvanou »Bassaxofon«. »Bassaxofon« je Škvoreckého vyznáním hluboké lásky k jazzu.

V šedesátých letech napsal Škvorecký také řadu povídek a textappealových próz (četly se v pražských divadlech malých forem). Mnohé tyto povídky vyšly časopisecky a v různých povídkových souborech (Sedmiramenný svícen, 1964 a další vydání; Ze života lepší společnosti, 1965; Babylónský příběh a jiné povídky, 1967; Konec nylonového věku, 1968). R. 1969 vyšel pak ještě v Praze vynikající výbor z těchto textů pod názvem Hořkej svět (druhé vydání Toronto, 68 Publishers, 1978; třetí Rozmluvy, Londýn, 1989). Svazek obsahuje texty z období od posledních let předválečné Československé republiky, kdy se schylovalo k německé okupaci a civilizace starosvětského, tolerantního a demokratického Československa mizela do nenávratna, přes dobu německé okupace, kdy Škvoreckého autobiografický hrdina Danny (který se poprvé objevil ve Zbabělcích) prožívá léta dospívání v městě Kostelci, až po dobu padesátých let, kdy je lidský život skryt pod neprodyšným ideologickým příklopem. Škvoreckého ovšem zajímá právě to, co se děje na malé scéně, kde žijí prostí lidé, které tlak ideologické totality ohýbá a často ničí. Zejména v prvních povídkách sbírky Škvorecký silně soucítí s českými židy, kteří až do příchodu nacistů žili většinou zcela integrováni do československé společnosti, pak z ní byli brutálně vytrženi - a zlikvidováni.

Škvorecký je odborníkem na anglické a americké detektivky. Ještě v Československu uveřejnil kritickou studii tohoto literárního žánru Nápady čtenáře detektivek (1965; rozšířené vydání 1967; fotografický přetisk druhého vydání Rozmluvy, Londýn, 1988). Svůj zájem o detektivky projevil i prakticky: napsal sbírku detektivních povídek Smutek poručíka Borůvky (1967), z nichž některé byly zfilmovány (roli poručíka Borůvky ztvárnil Lubomír Lipský), a napínavý román s detektivní zápletkou z nakladatelského prostředí Lvíče (1969; 1970 - zabaveno; 68 Publishers, Toronto, 1974), zfilmovaný jako Flirt se slečnou Stříbrnou. Škvorecký se v Československu autorsky podílel na scénářích k pěti českým celovečerním filmům, z nichž pravděpodobně nejpozoruhodnější je Farářův konec Ewalda Schorma, archetypální »pohádka« o souboji dobra se zlem (kostelníka, který se v době nedostatku kněží vydává za vesnického faráře, a místního učitele, který ve vesnici diktátorsky vládne). Scénář k filmu Farářův konec vyšel také v Československu tiskem (r. 1969).

Jak už bylo řečeno, prvním titulem, vydaným u 68 Publishers, byl Tankový prapor (1971 a další vydání), sžíravá satira na armádu, kterou Škvorecký napsal v Československu v zimě 1954. V Československu mohly z Tankového praporu vyjít pouze úryvky v časopise Plamen (1967). R. 1969 byla kniha připravena k vydání, ale byla zničena ve stránkových korekturách. Román v devíti kapitolách líčí příhody Škvoreckého poloautobiografického hrdiny Dannyho Smiřického během jeho vojenské služby v Čepičkově armádě v padesátých letech. Je to jedna z mála knih, při jejíž četbě se čtenáři smějí nahlas. Přitom však na rozdíl od jiných próz tohoto ražení (Miloslav Švandrlík) má Tankový prapor hluboký metaforický význam. V druhém, obecném plánu je totiž výrokem o stavu československé společnosti. Armáda je metaforou nesmyslného zotročení celé země stalinským dogmatem. Autor vychází z víceméně realistické literární metody: text je však subjektivizován zejména spisovatelovým výběrem materiálu a jeho úhlem pohledu. Už v tomto raném díle má však Škvorecký tendenci situace a postavy, které popisuje, stylizovat do karikatury. Při selekci a montáži svého materiálu prokazuje neobyčejnou citlivost vůči nejrůznějším stylistickým polohám mluvené češtiny (a »českoslovenštiny«, protože na vojně se často mluví podivnou směsicí obou jazyků). Jádrem satiry je konfrontace tužeb a potřeb normálních lidí (prostých vojáků) s absurdním tlakem, který na ně vyvíjí stalinský režim. Tomuto tlaku se Škvoreckého protagonisté různými způsoby snaží vyhýbat. Takto například reaguje rotný Peňáz, když má při vojenských zkouškách na »Fučíkův odznak« (z literatury) charakterizovat knihu Daleko od Moskvy (kterou nečetl):

Ďaleko od Moskvy - to je vraj taká - taký - ako sa hovorí - taká - je to iba - taká kniha - čo sa v nej - čo teda oni - v tej knihe - ako on - ten spisovatel - nám v tej knihe - nám vraj - iba napísal - ako oni - ono - ako to bolo - všetko vraj - čo sa tam dialo - vtedy - že vraj to bolo - aaleko od Moskvy - že velmi ďaleko od Moskvy - a on nám tam napísal - ako tí - vtedy - tam - iba - oni boli - vraj že tam oni oné - pracovali, pravda? - ako oni dobre - naozaj nie veľmi dobre - aaleko od Moskvy - tí ľudia - dlho tam pracovali - vraj nie všetci dobre pracovali - len tí - oni - nie veľa - no potom oni - že vraj počuli, že je treba - lebo že teraz už všetci pre seba - pracujú - vtedy oni - tam v tých - v tých krajinách - krajinách - ďaleko od hlavného mesta Sovietskeho sväzu - že už niet kapitalistov - ktorí - čo by - akosi - tých robotníkov vykorisťovali - a takže musia - vraj - dosiahnuť - iba lepšie - ako sa to volá - tých - tie - tie - normy - lebo čo oni dorobia, to že teda patrí ľudu - a tu oni napokon - nielen čoby - oni vraj - aj zlepšovacie návrhy - aj tie - tieto - že vraj socialistické záväzky si dali - lebo tam v tých krajinách - nie len - neboli ľudia takí uvedomelí - lebo že vraj farári im povedali - že všetci prídu do pekla - ak budú pracovať - a vtedy aj kulaci - aj diverzanti - veru - do tých - tých - do tých krajín tam ďaleko od Moskvy, hlavného mesta Sväzu sovietskych socialistických republik -

Josef Škvorecký je rozený vypravěč. Na toho, kdo měl štěstí se s ním někdy osobně setkat, udělá takové setkání dojem na dlouhou dobu. Škvorecký totiž nepřetržitě vypráví zábavné historky, příběhy a anekdoty. Linou se z něho doslova bez ustání. Komika je neobyčejně významným prvkem jeho literární metody. Škvorecký je skutečným mistrem surrealismem inspirované karikatury. Jeho knihy jsou však zároveň nesmírně vážné. Autor si je ale přitom plně vědom, že právě komično naplňuje jeho texty životem a dynamičností. Tím, že Škvorecký vlastně píše (tragikomické) frašky, čerpá ze skrytých rezervoárů energie, která čtenáře unáší a zároveň ho jakýmsi záhadným způsobem přivádí do přímého kontaktu se samou podstatou života.

Škvoreckého komika a jeho vypravěčský um je do značné míry založen na jazykovém experimentu. Postavy jeho románů jsou charakterizovány především tím, že je karikována jejich mluva. Už ve svém díle vydaném v Československu Škvorecký dokázal věrně reprodukovat hovorovou řeč mladistvých nebo třeba východočeský dialekt z oblasti kolem Náchoda. V jeho novějších textech se experimentování s jazykem podstatně rozšířilo. Slavné jsou například ty pasáže jeho děl, v nichž krutě karikuje makarónštinu českých přistěhovalců do Kanady. Až legendární postavou se stala jedna z hrdinek Škvoreckého románu Příběh inženýra lidských duší, jistá Blběnka Cabicarová. Blběnka takto vypráví českým přátelům v Torontu o své nedávné návštěvě Československa:

»U hausbáru seděli ty dva kolegové toho chlapa. A ten bár, jú šudv sínit! Číves Rígl, Gilbys, Džek Denielz, Koantró, Tekila - ounly vodku měli moskevskou. Vel, my sme si sedly u báru, vzala sem ven cigarety a ten jeden, co nás tam vzal, mi dal oheň - měl gás lajtr, a jak se mu vyhrnul rukáv, mohla sem vidět, že má tenhle novej fensy elektronik didžital ristvoč. A jeden ze dvou vostatních řek: »Na tyhle hodinky bych si dal bacha, Boby. Víš, že Korytenko po takovejch jede. Jedny už ukrad Pepovi, a asi taky Jiřímu, tak bacha!« Já cítila, že na tom všem bylo něco fany, takovej strenžovej fílink, tak se nahnu k Lídě a povídám pod svym dechem: »Lído, to sou nějaký fouks z vestern embasis?« a Lída začne giglovat a povídá: »Ty seš dobrá! To sou přece vnitráci!« [...]

Já byla šokt a hů vudnt. Ale to nebylo celé. Ty chlapi vyskočili a začali stripovat! Já byla ívn mór šokt! Chtěla sem říct něco hodně šárp, ale jak sem byla atrly šokt, tak sem absolutly nemohla najít žádný slova!« Odmlčí se, ale hned najde další slova: »Musela sem blašovat, protože tenhle jeden chlap, co už tam stál jenom v džokovejch šorts, povídá: »Co vejráš? Nepovídej mi, žes eště nikdy neměla grupsex!««

Vliv angličtiny na tento druh »češtiny« je značně složitý. Nejde pouze o mechanické vsouvání anglických výrazů do českých vět. Syntaktické struktury češtiny jsou hloubkově ovlivněny anglickou větnou stavbou a anglickými idiomy. Jazykový humor této makarónštiny zůstane však zřejmě bohužel skryt čtenářům, kteří nehovoří anglicky. Blběnka Cabicarová je ovšem extrémní případ. Řečové zvyklosti Škvoreckého postav jsou nicméně do jisté míry karikovány vždycky.

Prvním velkým dílem, které Josef Škvorecký napsal poté, co se usadil v Kanadě, byl jeho román Mirákl (68 Publishers, Toronto, 1972; 1977; Rozmluvy, Londýn, 1986). V tomto románu Škvorecký poprvé použil techniky mozaikového vyprávění. V knize se zároveň odvíjí několik příběhů, které jsou roztrhány na krátké, často třeba jen půlstránkové epizody a vzájemně promíchány. Dosahuje se tak silného dojmu synchroničnosti - děje probíhají současně a jsou přitom vlastně zároveň generalizovány a typizovány. Jsme svědky teatru mundi. Mirákl je kritickou historií prvních dvaceti let socialismu v Československu. Román obsahuje množství nezapomenutelných historek, například o vídeňském setkání sovětského autora Arašidova s britským levicovým spisovatelem Crazyhandem (Arašidov Angličanovi v opilosti popisuje anabázi, kterou v Moskvě musel podstoupit, aby v ruštině mohl vyjít překlad Crazyhandovy novely odehrávající se v polepšovně) nebo o maturitních zkouškách ze sociální vědy na dívčí střední škole, na jaké Smiřický v padesátých letech vyučoval (škola k výuce této »nové vědy« z ministerstva dostane jen jedinou nacyklostylovanou stránku učební látky. Studentky se ji všechny naučí zpaměti, nicméně je však nutno opít a »užrat« - tj. nechat přejíst - maturitní komisi). Mirákl vrcholí událostmi roku 1968. Podtitul knihy je »politická detektivka«. Jádrem příběhu je totiž snaha rekonstruovat události kolem záhadné smrti faráře Doufala, který byl v padesátých letech zatčen a obviněn, že ve svém venkovském kostele inscenoval zázrak. (Toto jádro příběhu je založeno na skutečné události. I mnoho dalších epizod tohoto románu stojí na hranici mezi fikcí a dokumentárním záznamem skutečných událostí.) Záhada však nakonec zůstane nevyřešena. Mozaikový příběh opět vypráví Škvoreckého alter ego, hlavní hrdina několika jeho románů, Danny Smiřický. Děj sledujeme Smiřického očima. Danny je skeptik a staví se jako cynik. Události roku 1968 jsou proto často ironizovány. Jako už ve Zbabělcích i zde používá Škvorecký této subjektivační metody k dokreslení charakteristických rysů svého hlavního hrdiny.

Za snad nejlepší dílo, které kdy napsal, považuje Josef Škvorecký sbírku nostalgických, volně na sebe navazujících povídek Prima sezóna (68 Publishers, Toronto, 1975; druhé vydání knihkupectví Dialog, Frankfurt am Main, 1984; třetí vydání Praha, 1990). Tím, že napsal tento »text o nejdůležitějších věcech života«, chtěl Josef Škvorecký vytvořit jakýsi šrámkovský Stříbrný vítr vlastní generace. Autor se v knize navrací do válečného města Kostelce, kde se jeho autobiografický hrdina, gymnasista Danny Smiřický, neúspěšně pokouší namluvit si postupně řadu kosteleckých dívek. Jde o hravé a komické příběhy, odehrávající se na pozadí brutality okupace, která však do života protagonistů probleskuje jen okrajově. Poslední text sbírky předznamenává příchod komunistické diktatury. Komika těchto povídek je založena na náhlém, neočekávaném vzniku bezvýchodných, neřešitelných situací, jejichž absurditu autor svou imaginací rozvíjí dál a dál. Povídky jsou plné lidskosti a mají i silný lyrický náboj. Jako ve většině Škvoreckého díla, i zde je významným motivem jazzová inspirace. Páteří textů jsou hovorové konverzační variace: Dannyho sofistika, jíž se vyvolené dívky pokouší »ukecat«. Někdy tyto dialogy mají pozoruhodně hluboký podtext.

Cítil jsem, jak mě [Irena] slabounce líbla do dlaně. Sevřel jsem ruku v pěst. Dal jsem si ji blízko k očím a pootevřel jsem ji.

»Co to tady je divnýho?«

»Jakto divnýho?«

»No já nevim. Nikdy sem nic takovýho neviděl.«

»To je duše, ty trumbero!«

»Čí duše?«

»Hádej!«

»Je taková - ňáká - «

»Jaká?«

»Přelítavá nebo jaká. Koukej, jak tam sebou cuká! Z jednoho prstu na druhej!«

»Náhodou vůbec neni přelítavá. Jenom neví. Proto sebou cuká,« řekla Irena.

»Já jí poradim, jo?«

»Tak poraď. Ale dobře!«

»Duše,« řekl jsem. »Koukej. Vidíš támhletu borovici?« a druhou rukou jsem ukázal po směru, co jím Irena odfoukla mou duši. »Tak tam lítá sem tam jedna taková vosamělá duše. Duše mužskýho pohlaví.«

»Jak se to pozná, u duše?«

»Že je smutná. Všechny mužský duše sou smutný. A ženský duše se hihňaj.«

»Tadle se taky hihňá?«

»Teď ne,« řekl jsem. »Teď poslouchá. Aspoň to tak vypadá.«

»Tak jí raď!«

»Radím ti, duše. Leť támhle k tý borovici, a až tam uvidíš tu mužskou duši, tak se na ní nalep a drž se jí zuby nehty a už se jí nikdy nepouštěj. Vona je to děsně věrná mužská duše.«

»Nevěř mu, duše,« řekla Irena. »Je to ta nejproradnější duše v celym Kostelci.«

»To se jen tak zdá. Poněvadž žádná duše vo ní nestojí. Tak ta duše furt hledá a hledá, ale duše sou většinou blbý. Myslím ženský duše.«

»Dej si majzlíka, duše,« řekla Irena.

»Nedej. Nemusíš,« řekl jsem. »A leť rychle! Leť!« a odfoukl jsem Ireninu dušičku mezi borovice, ztratila se mi v tom mladém stínu svěžích borovic, už jsem ji nikdy nenašel.

Obsáhlý román Příběh inženýra lidských duší (68 Publishers, Toronto, 1977; 1978) je formálně vystavěn obdobně jako Mirákl. Jeho hlavní postavou je opět Danny Smiřický, nyní profesor anglické literatury na kanadské univerzitě. Jednotlivé kapitoly nesou jména klasiků americké literatury, o nichž Smiřický v daném oddílu příběhu učí své studenty. Dílo těchto amerických klasiků se tematicky nepřímo vztahuje k jednotlivým částem Škvoreckého románu. Dějiště Inženýra lidských duší se oproti Miráklu podstatně rozšiřuje, prostorově i časově. Zahrnuje Smiřického období dospívání a jeho totální nasazení v německé zbrojovce za druhé světové války (kde se Smiřický pokusí o sabotáž), líčí život v Československu v padesátých a šedesátých letech a konfrontuje středoevropskou zkušenost s životní zkušeností Kanaďanů. Vznikají paradoxy. Jedním z nich je například rozhovor oficiálního čs. umělce, cellisty Jiřího Krupky, který je v Kanadě z Prahy na návštěvě, s torontským věčným studentem, manželem české emigrantky, Krupkovy bývalé kolegyně Jiřiny, levičáckým budižkničemou O'Reillym. Krupka ostře kritizuje komunistický režim v Československu: úřady mu totiž nepovolily, aby si koupil rokokový lovecký zámeček a adaptoval si ho na víkendovou chatu. O'Reillyho irituje, že »socialistický umělec« potřebuje zámek, a rozpoutá se ostrá kontroverze, z níž vyplyne, že oba účastníci diskuse vnímají skutečnost dvěma zcela odlišnými, naprosto neslučitelnými síty předsudků. Jinou klasickou variací na téma nedorozumění díky odlišným životním zkušenostem protagonistů je incident, kdy je nakladatelka české literatury Santnerová vykázána z českého večírku v Torontu, protože prodává »vulgární literaturu«, obsahující výrazy, které se »nehodí k jídlu«. Mezi klasické komické scény patří epizoda, v níž je na nádraží ve válečném Kostelci zastaven německou potravinářskou kontrolou občan Leneček, který do města pašuje několik půlek poražených vepřů, a scéna, v níž se bojácný český emigrant snaží Dannymu Smiřickému pro nakladatelku Santnerovou předat údajně cenný rukopis na kanadském veřejném záchodku. Smutnou postavou je emigrant Pohorský, který neustále kuje různé absurdní plány, jak zničit československý komunistický režim. Pohorský například plánuje zřídit vysílačku, která bude do Československa vysílat z Etiopie:

Občané se vybídnou, aby si každý koupil nejméně deset krabiček zápalek. Koupí-li si jenom každý pátý, a jenom těch deset krabiček, bude to znamenat něco kolem pětadvaceti miliónů krabiček, komunisté budou narychlo muset vyrobit nové a tím se dosáhne prvního strategického cíle: zasadí se citelná rána komunistickému hospodářství.

Smutný je i příběh Veroniky Prstové, nedávné emigrantky, která se nedokáže citově adaptovat na svobodné kanadské prostředí, kde je všechno relativní a »o nic nejde«. Do Veroniky se zamiluje bohatý mladý Kanaďan Percy Svensson, který kvůli ní projevuje zájem i o osud Československa. Snaží se jí ukázat, že i v Kanadě existují sociální problémy. Veronika však pro ně nemá smyslu. Rozhodne se vrátit se do Prahy. Inženýr lidských duší je skutečně monumentálním obrazem dvacátého století. Jeho struktura se však zejména v druhé polovině díla poněkud uvolňuje.

Posledním velkým dílem Josefa Škvoreckého, které dosud vyšlo tiskem, je Scherzo capriccioso: Veselý sen o Dvořákovi (68 Publishers, Toronto, bez data [1984]). Tento román o Dvořákovi, o Čechách a o Spojených státech v devatenáctém století je vlastně milostným příběhem. Je to kniha o podstatě tvůrčího génia, o lásce a o smrti. Je zároveň nepokrytou Škvoreckého poctou Spojeným státům. Škvorecký zde opět vychází z dokumentárního materiálu, který tematicky a stylisticky transformuje. Obohacuje ho svou představivostí a vytváří tak vlastní, subjektivní vizi světa.

Autor se snaží vytvořit iluzi, že vypráví příběh, který se skutečně stal. Každá z dvaceti šesti kapitol díla obsahuje osobní svědectví: jsou to vzpomínky různých osob, které Dvořák znal. »Dokumentární« aspekt díla je zdůrazněn množstvím dobových rytin a fotografií.

Postupně vzniká obsáhlý, složitý obraz Čech a Spojených států před sto lety. Román se zabývá převážně tou částí Dvořákova života, kterou skladatel strávil v devadesátých letech minulého století v New Yorku jako ředitel americké národní konzervatoře. Vzpomínky jednotlivých postav však rozšiřují záběr knihy daleko do minulosti i budoucnosti.

Scherzo capriccioso je především láskyplný portrét Spojených států, pocta Americe z pera přistěhovalce. Škvorecký ovšem zároveň neváhá kritizovat různé nedostatky života v Americe. Nejvíce ho dojímají osudy talentovaných černochů, kteří kvůli rasovým předsudkům v Americe 18. a začátku 19. století jen těžko nacházeli uplatnění. Navzdory obecné americké omezenosti, úzkoprsosti a nevkusu se Škvoreckému Spojené státy líbí: obyčejní lidé tam totiž nakonec vždycky dosáhnou toho, co si předsevzali. Autor tuto skutečnost jemně karikuje, když líčí dlouhý boj českých přistěhovalců, kteří milují pivo, proti prohibici. Takto promlouvá jeden z českých osadníků:

»Jak řek náš velkej Lincoln: všechny lidi můžete balamutit ňákou dobu. Některý lidi můžete balamutit věčně. Ale nemůžete věčně balamutit všechny lidi. Vůle lidu zvítězila, a teď je to tu mokrý, až by jeden, pane profesor, kvůli zdraví snad i zradil a dal se k prohibičníkum!«

(Anglicismus »mokrý« [wet] znamená, že je povoleno konzumovat alkohol.)

I když je Scherzo capriccioso také napsáno metodou mozaikových reminiscencí, je podstatně lyričtější a experimentálnější než Mirákl a Příběh inženýra lidských duší. V současné době Škvorecký dokončil román o Češích v americké občanské válce. Jmenuje se Nevěsta z Texasu a vyjde v nakladatelství 68 Publishers v Torontu během r. 1991.

Josef Škvorecký v Kanadě česky napsal a vydal ještě řadu dalších děl. Ze života české společnosti (68 Publishers, Toronto, 1985) je třídílná kniha fraškovitých textů, přímo založených na jazykové komice. Škvorecký zde vyšel z textappealů, které kdysi psal pro pražské divadélko Paravan (mnohé z nichž už byly předtím zařazeny v jiných svazcích jeho knih). Texty z prvního oddílu, údajné domácí práce Josefa Macháně (v dřívějších vydáních některých těchto textů Josefa Krátkého), žáka obecné školy chlapecké v K., karikují archaickou, školně dřevěnou mluvou život příslušníků Macháňovy rodiny za první republiky. Nezletilým autorem textů v druhém oddíle, který karikuje stalinismus, je žák Vasil Machanin. Nejzábavnější je třetí oddíl těchto próz, které byly přepsány »z kazetového záznamu Dereka MacHane«, kanadského školáka, syna českých rodičů, který mluví směsicí češtiny a angličtiny. V těchto prózách dovedl Škvorecký svůj experiment se směšováním češtiny a angličtiny ke skutečné dokonalosti:

»Chudáček pitomá!« pravila maminka (což jest špatná gramatika, jak nás učí Mrs. Pochopená-Nutney v sobotní české škole, neb kočkoun je mužského žánru), a příští den ráno koupila pro kočkouna v supermárketu petfůd v kenech. Od toho dne dál každé ráno a každý večer nosil jsem mu ken s petfůdem. Stal se na to tak zvyklý, že jak brzo mě viděl [as soon as he saw me], začal běžet nahoru ke mně, mňoukající.

To bylo, jak to bylo, celý týden dokola. [That was how it was the whole week round]. Tu sobotu jsme se vraceli z dětské party sv. Nikoláše [Nicolas] s maminkou a byl hrůzostrašný blizrd. Sníh byl tři stopy hluboko, a nikdo nebyl venku, protože pro blizrd, konsekventně byl sníh nedotknutý. Skrz velké dveře poštovního ofisu svítilo světlo a nedotknutý sníh před ofisem spárkloval jako diamanty. Z něho zvedal se přede dveřmi malý hillok. To byl kočkoun, který tam pořád byl sedící, čekající na svého pána. Maminka ho zvedla vzhůru, oprášila sníh a byl kočkoun pod ním zmrzlý tuze [frozen stiff].

(Anglické verze v závorkách jsou uvedeny pro srovnání.)

V poslední části tohoto třetího oddílu jede Derek MacHane na návštěvu do Československa. V řadě komických situací je jeho kanadská zkušenost konfrontována se značně zkarikovanou verzí čs. reálného socialismu.

Škvorecký také na Západě pokračoval v psaní detektivních próz (Hříchy pro pátera Knoxe, 68 Publishers, Toronto, 1973; Konec poručíka Borůvky, 1975; a Návrat poručíka Borůvky, 1981). Jeho hrdina, poručík Borůvka, odmítne překazit únos dětí českých emigrantů z Československa na Západ a je odsouzen do vězení. Po čase se objeví v Kanadě, kde je zaměstnán jako hlídač na parkovišti.

Jubilejní, padesátou publikací nakladatelství 68 Publishers je Samožerbuch od Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové (1977; »samožerbuch« je ironický výraz Evy Pilarové pro sešit, do něhož si zpěvačka údajně vlepuje oslavné novinové články a kritiky pojednávající o její osobě), v němž vylíčili historii svého nakladatelství. Knížka obsahuje i řadu čtenářských reakcí na některé tituly 68 Publishers.

Z dalších Škvoreckého prací je třeba se zmínit o dvou svazcích kritických studií. Na knize Na brigádě (68 Publishers, Toronto, 1979) Škvorecký autorsky spolupracoval s Antonínem Brouskem. Dílo obsahuje Brouskovy studie o české oficiální poezii sedmdesátých let a Škvoreckého eseje o české próze z téže doby, mj. o Vladimíru Páralovi, Ladislavu Fuksovi a Danielle Duškové. Dalším svazkem Škvoreckého esejů na literární a kulturně politické náměty je Franz Kafka, jazz a jiné marginálie (68 Publishers, Toronto, 1988). V tomto svazku je například podrobné vylíčení případu Jazzové sekce, článek o tom, co se dělo v pražských oficiálních literárních kruzích, když Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu, a studie »Americké vlivy v díle Bohumila Hrabala«. Výborem recenzí americké literatury, které Škvorecký psal pro vysílání Hlasu Ameriky do Československa, je kniha Hlas z Ameriky (68 Publishers, Toronto, 1990). Dvě sbírky raných Škvoreckého básní vyšly v nakladatelství Obrys/Kontur - Poezie mimo Domov (Nezoufejte! 1980; a Dívka z Chicaga, 1980; druhé vydání Praha, 1990). Pro torontské české Nové divadlo Škvorecký napsal trochu schematickou frašku Bůh do domu (68 Publishers, Toronto, 1980). Cestopis Velká povídka o Americe, který vycházel v Listech a ve Světě práce byl v nakladatelství 68 Publishers vydán knižně také r. 1980.

MILAN KUNDERA (nar. 1929), syn brněnského muzikologa Ludvíka Kundery (1891 - 1971), byl po roce 1948 přijat ke studiu na filozofické fakultě Karlovy Univerzity v Praze, ale po několika semestrech musel z této vysoké školy odejít. V druhé polovině padesátých let vystudoval filmovou fakultu na AMU a na téže fakultě později působil i jako univerzitní učitel (vyučoval tam světovou literaturu). Od r. 1975 žije ve Francii a nyní učí na pařížské pedagogické škole L'école normale supérieure.

Kundera debutoval básněmi; ve sbírce Člověk, zahrada širá (1953) se pokoušel polemizovat s metodou socialistického realismu důrazem na osobní, subjektivní zkušenost. Námětem poémy Poslední máj (1955; přepracované vydání 1961) bylo zatčení Julia Fučíka gestapem: toto téma Kunderovi posloužilo jako odrazový můstek k úvahám o smyslu života. Monology (1957; přepracované vydání 1964) jsou sbírkou milostné, avšak dosti antifeministické poezie. R. 1960 Milan Kundera vydal podnětnou studii o Vladislavu Vančurovi Umění románu, která byla silně ovlivněna marxistickou ideologií. V této originální práci se už začaly objevovat některé rysy Kunderova charakteristického literárního stylu (důraz na racionální analýzu, rozhovor s čtenářem formou otázek a odpovědí, stručné a pádné - někdy zjednodušující - definice a teze, vytváření vlastní terminologie). Pod stejným názvem, L'Art du Roman, vydalo r. 1986 francouzské nakladatelství Gallimard soubor sedmi Kunderových literárních esejů a rozhovorů na zcela jiná témata: Cervantes, středoevropská literatura, Broch, struktura Kunderových románů, Kafka, 63 klíčových termínů, pomocí nichž Kundera definuje svou filozofii, román a Evropa.

Kundera je také autorem několika dramat. Majitelé klíčů (1962) se vracejí do dob druhé světové války. Hra má typický kunderovský námět, zasazený ještě do pozdně socialisticko-realistického rámce: Hrdina je v nebezpečí života (čeká zásah gestapa) a snaží se zachránit sebe i manželku tím, že ji odvede z místa bydliště. Manželka však kvůli jakési maličkosti propadá emocionálnímu záchvatu a není s ní rozumná řeč. Hrdina čelí dilematu, zda ženu nechat na pospas německé policii nebo zůstat a zemřít s ní. Ptákovina, která vyšla v příloze časopisu Divadlo r. 1969, je groteskní fraška o moci a sexu. Poslední Kunderovo drama Jakub a pán je hra napsaná na motivy Diderotova románu Jacques le fataliste, česky však zatím nevyšla.

Dílem, jímž Kundera podle vlastních slov »našel sám sebe«, byly Směšné lásky (1963; Druhý sešit směšných lásek, 1965; Třetí sešit směšných lásek, 1968; souborné vydání Směšné lásky, 1970. Definitivní autorizované vydání 68 Publishers, Toronto, 1981 obsahuje sedm textů vytvářejících dohromady jednotný celek). Směšné lásky jsou mistrně napsané povídky na téma odlidštěnosti moderních milostných vztahů. Jiným významným kunderovským leitmotivem, který se objevuje v tomto díle, je vědomí, že skutečnost je nezvládnutelná. Realita se s katastrofickými důsledky vymyká z rukou těm, kdož se pošetile domnívají, že sedí »na kozlíku dějin« a ovlivňují jejich průběh podle vlastního přání.

Milan Kundera později toto téma rozvinul do šířky i hloubky v mnohovrstevném románu Žert (1967; 1968; 68 Publishers, Toronto, 1989). Tato kniha je klasickým dílem, významným mezníkem české poválečné literatury, v němž se autor jako jeden z prvních pokouší zúčtovat s československou stalinistickou minulostí. Žert líčí proces trpkého vystřízlivění mladých komunistů, kteří v roce 1948 v Československu začali nadšeně budovat »socialismus«, ale posléze zjistili, že jejich nadšení a energie byly režimem zneužity k vytvoření totalitního státu. Hrdina, Ludvík Jahn, pošle během studií začátkem padesátých let své příliš vážné dívce Markétě, idealistické svazačce, kterou s kolegy často záměrně mystifikují a provokují, pohlednici s tímto textem: »Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!« Dívka pohlednici předá fakultní svazácké organizaci, svazáci s Jahnem uspořádají soud a provinilec je vyloučen ze studií: skončí jako pétépák. Na ponížení, kterého se mu dostalo, nemůže ani po letech zapomenout. Jeho strůjci, svazáku Zemánkovi, se chce pomstít. Připraví složitý plán, jehož cílem je svést Zemánkovu manželku. Skutečně se mu podaří učinit ji svou milenkou, jenže souřadnice situace, pro niž Jahn připravoval svou pomstu, se nenápadně a neočekávaně změnily: v šedesátých letech, kdy se Jahn se Zemánkovou manželkou setkává a kdy hodlá provést svou pomstu, už Zemánek není stalinistou, je liberálním komunistou stojícím »na téže straně barikády« jako Jahn. Zemánkovi spolu už nežijí jako manželé a tím že Jahn Helenu svede, Zemánkovi vlastně poslouží. Účinek zamýšleného plánu se původci vymkne z rukou, stejně jako celý jeho život. Název románu (»Žert«) neodkazuje pouze na text na osudové pohlednici; postupně si při četbě uvědomujeme, že čímsi »žertem« je celá naše nesrozumitelná a neovladatelná existence.

Jako většina Kunderových děl se Žert skládá ze sedmi částí. Tyto části-kapitoly vyprávějí v první osobě střídavě čtyři postavy. Tak jsou konfrontovány názory různých protagonistů na tytéž události: protože se jejich názory diametrálně odlišují, jsou tím brány v potaz. Kundera se ve svých románech zejména hrozí tzv. »lyrických«, emocionálních osobností (jsou to převážně ženy), které jsou obětí předsudků založených na iracionálních citových stavech a nejsou přístupné logickým argumentům. Takovýchto »lyrických« či částečně »lyrických« postav je v románu Žert několik. Naprosto nechápou skutečnost kolem sebe. Vysoce paradoxní je však vyústění románu Žert - nakonec se ukáže, že ani Ludvík Jahn, který si vysoce cení svých intelektuálních a analytických schopností, není blíže porozumění skutečnosti než jeho »lyričtí« spolubližní.

Směšné lásky i Žert vynikají neúprosně matematickou, racionální konstrukcí, z níž však během četby vyvstává nehmatatelné, závratné svědectví o životě, které proniká daleko za klinickou, matematickou spekulaci. (V jednom ze svých esejů se Kundera přiznává, že přísně matematická struktura Žertu vznikla zcela intuitivně a že když se o ní později dočetl v literárněvědném článku, bylo to pro něho skutečné překvapení.)

Prvním románem, který Kundera vydal na Západě, byl Život je jinde (68 Publishers, Toronto, 1979). Kniha byla dokončena v Čechách v roce 1970. Život je jinde má v porovnání s jinými Kunderovými díly relativně lineární strukturu. Počínaje tímto románem se v Kunderových textech začínají objevovat snové, fantastické pasáže. Je jich - stejně jako jiných prvků Kunderovy prózy - užíváno k ilustraci autorových výchozích myšlenek. Román v Kunderově pojetí má být vyváženou strukturou obsahující filozofické, narativní a snové (oneirické) sekvence. Takto různorodé prvky je ovšem neobyčejně obtížné sjednotit v ústrojný celek. Kundera se o to snaží vytvářením, jak to sám nazývá, polyfonní románové skladby. Jeho romány jsou převážně souhrnem řady graficky výrazně oddělených krátkých podkapitol, tvořících stavební kameny většinou sedmi hlavních oddílů jeho literární struktury. Život je jinde je ironickým příběhem slabocha, básníka Jaromila, vystaveného silnému vlivu milující matky, vzdáleně připomínající matku Jiřího Wolkera. Mladík není schopen čelit realitě, a vytváří si proto kolem sebe subjektivní lyrické světy. Jaromil váhá mezi představami o své vlastní nadřazenosti (které mu vštípila matka) a komplexem z toho, že se nedokáže zařadit do světa svých vrstevníků. Postupně se uzavře ve vlastním světě a po roce 1948 se oddá komunistické revoluci. Díky své touze ovládat skutečnost a zachovat si schopnost stát v řadě se svými »revolučními« spolubojovníky se Jaromil stává udavačem; když se dozví, že bratr jeho dívky chce z Československa emigrovat, informuje o tom policii. Dívka i její bratr zmizí ve vězení. Jaromilův »lyrický«, militantně emocionální postoj ke skutečnosti nakonec způsobí i jeho osobní katastrofu. Život je jinde je ironickým a groteskním dílem a Jaromilův konec je proto parodií na konce slavných básníků: když Jaromila kdosi na večírku urazí, že místo poezie píše oficiální nesmysly (je užito podstatně silnějšího výrazu), Jaromil začne trucovat a odejde oblečen jen v košili na balkón. (Jde o raný projev kunderovské »lítosti«. Tento pojem je podrobně vysvětlen v Knize smíchu a zapomnění.) Je mráz, Jaromil dostane zápal plic a zemře.

Leitmotivem románu Život je jinde je autorovo varování před arbitrárním, iracionálním, lyrickým, vlastně hysterickým postojem ke světu (ať již ho ilustruje chování Jaromilovy matky nebo akce československých či pařížských revolucionářů). Kundera ukazuje, že lyrické, impulzívní jednání má v našich životech ničivé následky.

Posledním dílem, které Kundera napsal ještě v Československu (r. 1972), byl Valčík na rozloučenou (68 Publishers, Toronto, 1979). I tento román je složitou matematickou konstrukcí. Autor sám říká, že podobně jako Směšné lásky je Valčík na rozloučenou dílem zábavným, hrou. Román je modelován podle struktury divadelní frašky. Fraškou Kundera míní žánr, který silně zdůrazňuje zápletku, obohacenou celým systémem neočekávaných a přehnaných náhod. Podle Kundery je námětem Valčíku na rozloučenou otázka: zaslouží si člověk žít na této zemi, anebo by planeta měla být od člověka osvobozena?

Tematicky i formálně je Valčík do jisté míry spřízněn s Kunderovými Směšnými láskami. Je to příběh slavného trumpetisty Klímy, který během své návštěvy českých lázní stráví noc s tamější zdravotní sestrou Růženou. Sestra otěhotní (otcem dítěte je však zřejmě někdo jiný) a svého těhotenství se snaží využít ke Klímově vydírání. Klíma miluje svou manželku a je jí nevěrný s jinými ženami jen proto, aby se k ní mohl navracet (sic!). V zoufalství znovu přijíždí do lázní, aby problém vyřešil a Růženu přiměl, aby si dítě dala vzít. Mezi další protagonisty příběhu patří lázeňský lékař doktor Sláma, snílek, který léčí údajnou neplodnost svých pacientek (ve skutečnosti však sterilitu jejich manželů) tím, že jim v ordinaci vstřikuje do těla injekční stříkačkou vlastní sperma, postarší Čechoameričan, světec Bertlef, který si v lázních léčí srdeční chorobu, a bývalý politik, vězeň a disident Jakub, který se v lázních zastavuje těsně před vystěhováním ze země. Mezi těmito postavami a jejich ženami či milenkami vzniká celá síť složitých vztahů. Jedním z leitmotivů, s nímž si autor v tomto románu pohrává, je motiv nepřítomného otce (pater absconditus).

Tak jako v Žertu i zde Kundera důsledně konfrontuje odlišné názory různých svých protagonistů na tytéž události. Z tohoto hlediska je román opět dílem o lidském neporozumění skutečnosti, o obtížnosti mezilidské komunikace a o skrytých motivech lidského jednání. Dosti silně se v této knize projevuje Kunderovo misogynství. Jak Kundera sám zdůrazňuje, všichni protagonisté jsou pouhým ztělesněním jeho idejí, nelze tedy očekávat, že by působili realisticky. Z psychologického hlediska jsou však ženské postavy Valčíku na rozloučenou většinou skutečně nepřesvědčivé: je příliš znát, že byly vytvořeny mužskou rukou. Výroky Kunderových postav jsou díky své pádnosti a bystré analytičnosti na první pohled vždy imponující (»Mít dítě znamená vyslovit absolutní souhlas s člověkem«). Život je však obyčejně složitější. Uvědomujeme si, že se nedá dost dobře shrnout do lakonických, brilantních bonmotů.

Prvním dílem, které Milan Kundera napsal na Západě, je Kniha smíchu a zapomnění (68 Publishers, Toronto, 1981). V porovnání s předchozím Kunderovým dílem v této próze zesílila spisovatelova didaktická tendence. Po příchodu na Západ si Kundera zřejmě uvědomil, že konzumní západní publikum není většinou schopno nad literárním dílem složitější abstraktní reflexe, a že nadto má i velice mizivé povědomí o situaci ve východní části Evropy. Zvláštní tvůrčí metodou proto čtenáři otevřel pohled do své »spisovatelské kuchyně«. Buduje složitou literární strukturu, zároveň však čtenáři podrobně popisuje všechno, co dělá; má totiž důvodné obavy, že čtenář by se nedovtípil a komplikovanější aspekty jeho díla by zůstaly nepochopeny. Ve svých literárních esejích Kundera neváhá podrobně popisovat, jak jsou jeho romány vystaveny, a čtenáře přímo informovat, co je jejich hlavní myšlenkou. Přiznává, že při tvorbě románů vychází z několika ústředních tematických pojmů, jejichž prostřednictvím »existenciálně zkoumá« skutečnost. Román píše tak, že tato svá ústřední témata rozvíjí jednak narativně, jednak diskurzívně. Jednotícím prvkem Kunderových pozdních »románů« není příběh (dílo může obsahovat různé, zdánlivě spolu zcela nesouvisející příběhy), ale obecná tematická souvislost.

Tato tvůrčí metoda, kterou si Kundera zcela zřejmě vytvořil v reakci na tlak západní konzumní společnosti, mu přinesla obrovský mezinárodní úspěch. Kundera je dnes jediným skutečně mezinárodně známým českým spisovatelem. (Ne každý na Západě si přitom uvědomuje, že Kundera je spisovatelem českým.) Přitažlivost Kunderova díla spočívá zřejmě především v tom, že matematická struktura, kterou Kundera ve svých textech vytváří ze svých myšlenek, je svou složitostí opravdu esteticky zajímavá, a to proto, že je inteligentní. Složitost Kunderových děl však západního čtenáře neodpuzuje, protože Kundera všechno, co má na mysli, zároveň dokáže stručně, pádně a jasně vysvětlit. Čtenáři lichotí, že knize dokázal porozumět: potvrzuje si tím, že je intelektuál. (Podobnou přitažlivost má často pro mladé lidi na Západě také zdánlivě složitá, »chytrá«, ale nicméně lehce pochopitelná struktura marxistické filozofie. Jsou uchváceni její krásou a domnívají se, že získali klíč k pochopení skutečnosti.)

Kniha smíchu a zapomnění je především příběhem české emigrantky Taminy, která se po roce 1968 usadí ve Francii a pracuje tam jako číšnice. V novém prostředí však uvízne v atmosféře malosti a neporozumění jako moucha v jantaru. Její osamělost je znásobena tím, že hrdinka nemůže udržovat styky se svými blízkými, kteří zůstali v Československu. Marně se od nich snaží získat dopisy a poznámky, které si psala o letech, prožitých se svým zemřelým mužem, a vzpomínky na tato léta se jí postupně vytrácejí z mysli, ač se tomu zoufale brání. Leitmotivem románu je smích, radostné, primitivní »bezvědomí« davu, který žije bez paměti v bezčasí přítomné chvíle a vše okamžitě zapomíná, nemaje nejmenšího povědomí třeba o složité a rozvětvené kulturní historii svého národa. Lidé jsou tak pouhými dětmi. Smích a zapomnění podle Kundery vládne ve Francii i v Československu - v obou zemích však jinak.

Mezi vedlejší příběhy patří např. vyprávění o osudu disidenta Mirka, který si ve snaze bojovat proti zapomnění přesně zaznamenává do deníků veškerou svou činnost i činnost svých přátel (nedělá přece nic nezákonného), a je pak spolu s přáteli na základě těchto svých záznamů odsouzen do vězení. Dále je zde např. oddíl o tom, jak vypravěč románu v Československu psal horoskopy pro socialistický mládežnický týdeník a jak za to byla jeho redaktorka potrestána, nebo sekvence o setkání hašteřících se velikánů české poezie. Kromě »andělského«, optimistického smíchu a dětinského chování je projevem zapomnění i mrtvá, komerční zábavná hudba, jejímž symbolem je šašek československého »prezidenta zapomnění« Husáka zpěvák Karel Gott.

Taminu ke konci románu odveze anděl na snový ostrov, obývaný dětmi, které žijí svou šťastnou, kolektivní existenci výhradně v přítomnosti a svůj čas tráví hraním týmových kolektivních her. Soukromí na ostrově neexistuje. Tamina se z ostrova nakonec pokusí uniknout, i když však plave celou noc, nedostane se dále než pár desítek metrů od ostrova. Děti nasednou do člunu a zvědavě vyčerpanou Taminu pozorují. Dívají se, dokud se Tamina neutopí.

Kunderovo dílo je paradoxem. Kunderu zajímá filozofie, jeho próza je však »antifilozofická«: spisovatel používá literárněfilozofické kontemplace k tomu, aby poukázal na nesmyslnost snah vytvářet všeobsáhlé filozofické systémy. Podle Kundery možnost spolehlivého a objektivního poznání skutečnosti neexistuje. Člověk na světě nemá k dispozici pevná fakta: je obklopen mnohoznačností. Jeho jednání je proto nutně nelogické a libovolné. Člověk jedná zásadně na základě emocí a předsudků; zpětně si ovšem svá rozhodnutí racionalizuje.

To se zdá být jednou z hlavních myšlenek posledního Kunderova románu, který vyšel česky, a vůbec nejrozšířenějšího Kunderova díla - mimo jiné díky americkému filmu Philipa Kaufmana - Nesnesitelná lehkost bytí (68 Publishers, Toronto, 1985). V tomto románu Kundera mimo jiné podrobně zkoumá obecně lidskou tendenci vytvářet falešné mýty. Nástrojem vytváření těchto mýtů je metafora. Z nepřehledného množství rysů, které charakterizují fakta či události, si člověk uměle, na základě emocí vybírá jeden rys, který dvě fakta či události zcela náhodně sdílejí - a pomocí tohoto rysu je pak spojuje.

Nejzhoubnějšími metaforickými napodobeninami skutečnosti jsou ty, které záměrně potlačují záporné rysy života. Tyto napodobeniny jsou podle Kundery kýčem. Jedním z nejzákladnějších rysů kýče je jeho militantní boj proti soukromí. Pokud jsme totiž kategoricky přijali názor, že život je ve všech svých aspektech dobrý, na světě přece nemůže existovat nic, co by bylo nutno skrývat.

Nesnesitelná lehkost bytí je příběh Tomáše, pražského neurochirurga, a jeho ženy Terezy, kteří po srpnu 1968 opustí Československo. Tomáš dostane dobré místo chirurga ve Švýcarsku, o snímky jeho ženy fotografky z okupace Československa však v západním tisku brzo přestane být zájem. Jednoho dne se Tereza zcela impulzívně rozhodne vrátit se do vlasti (je to typické emocionální, a tedy ničivé rozhodnutí) a aniž se Tomášovi svěří, odcestuje do Prahy. Tomášovi nezbývá nic jiného, než jet za ní. Román pak mistrně líčí nedýchatelnou atmosféru normalizačního Československa. V Praze Tomáš pracuje jako čistič oken a má množství milostných afér, které však prý nikterak nenarušují jeho lásku k Tereze. Aby se vyhnuli nátlaku policie, Tomáš s Terezou se v závěru románu přestěhují na (poněkud idylický) venkov, kde později zahynou při automobilové nehodě.

Jednou z Tomášových sexuálních partnerek je Sabina, pražská malířka, která roku 1968 také emigruje do Švýcarska. Po Tomášově návratu do Prahy se Sabina seznámí se švýcarským univerzitním asistentem jménem Franz, jehož postava v románu funguje jakožto symbol naprosté neschopnosti porozumět skutečnosti a vlastně i nemohoucnosti západních vzdělanců. Sabina se s Franzem brzo rozejde, Franz však na ni nemůže zapomenout. Na její památku se v Thajsku účastní pochodu intelektuálů na protest proti genocidě v Kambodži. Demonstrace je naprostým neúspěchem. Franze pak v Thajsku náhodou napadnou pouliční gangsteři a zabijí ho. Jde o typickou nesmyslnou, groteskní kunderovskou smrt.

Na začátku tohoto románu se Kundera vrací k tématu zapomnění. Nejzákladnějším problémem lidské existence je podle jeho názoru problém času. Člověk není schopen zachovat si zážitek žádné události po dobu delší, než je trvání té události. Jakmile je zážitek od události oddělen časem, stává se neživotným, zkresleným a teoretickým. Proto »všechno je cynicky dovoleno, protože si nikdo nebude pamatovat, jak tomu ve skutečnosti bylo«. Navíc přirozená realita je tak složitá, že události nedokážeme porozumět ani během doby, kdy se odehrává. Naše interpretace skutečnosti zůstávají vždy pouhými hrubými aproximacemi. Jsou založeny na předsudcích, které jsou výsledkem naší přechozí zkušenosti, totiž dalších hrubých aproximacích, a tak dále až donekonečna. Místo abychom svět pochopili, vytváříme jeho zjednodušené ideologické modely, které potom považujeme za skutečnost. Negujeme tak život, včetně sebe samých. Většina událostí v Nesnesitelné lehkosti bytí je opět líčena několikrát, pokaždé z hlediska jiné postavy, přičemž se různá líčení téže události od sebe naprosto liší. I zde tato již zavedená Kunderova technika ilustruje, že jeho protagonisté chápou skutečnost zcela zkresleně, i když každý jinak.

Nesnesitelná lehkost bytí je dílo vybudované na tzv. »sebereferenčním paradoxu«. (»Sebereferenční paradox« je například výrok tohoto typu: »Následující věta je pravdivá; předchozí věta je lživá«.) Kundera totiž nepřímo argumentuje, že veškerá argumentace je falešná. To, co říká, tím vlastně zároveň popírá. Ocítáme se tak v slepé uličce - jediné, co nám zbývá, je mlčení.

Nejnovější román Milana Kundery Nesmrtelnost vyšel začátkem roku 1990 francouzsky v Paříži. Jeho české vydání se připravuje v nakladatelství 68 Publishers v Torontu. Nesmrtelnost se odhrává skoro výlučně ve Francii a ve Švýcarsku, duchem je to ale román celoevropský. Kundera v něm převážně dále rozvíjí témata, jimiž se zabýval ve svém předchozím díle.

BOHUMIL HRABAL (nar. 1914) studoval v letech 1934 - 1939 a 1945 - 1946 na právnické fakultě Karlovy Univerzity. Doktorát práv mu byl udělen r. 1946. Během německé okupace pracoval v pivovaře, pak jako skladník, úředník, traťový dělník a výpravčí. Z vlastního rozhodnutí nikdy nepůsobil jako právník. V roce 1946 se vrátil mezi obyčejné lidi bez vysokoškolského vzdělání: působil nejprve jako pojišťovací agent, pak jako obchodní cestující. V letech 1949 - 1954 pracoval v kladenských ocelárnách, od konce padesátých let byl baličem starého papíru a kulisákem. Od r. 1963 se profesionálně věnuje literatuře.

Svérázným osobním stylem, který si spisovatel vytvořil po mnoha letech literárního experimentování, píše Hrabal automatické texty, které jsou přímým plodem jeho podvědomí. Hrabalovy prózy, ovlivněné moderním výtvarným uměním (např. licí metodou amerického abstraktního expresionisty Jacksona Pollocka) a současnou angloamerickou literaturou, mají strukturu koláže a respektují některé prvky surrealistické poetiky.

Hrabalův styl je vysoce charakteristický a okamžitě identifikovatelný. Jeho základem je mluvený jazyk, vyprávění hospodských štamgastů. Nejtypičtější texty tohoto spisovatele se skládají z dlouhých souvětí, která citlivě respektují zvyklosti mluvené řeči. Všechy prvky Hrabalova díla jsou podřízeny jedinému cíli: dosažení co nejvyšší míry naléhavosti a intenzity. Z tohoto důvodu autor používá opakování, kontrastu protikladů a komických, groteskních a drastických motivů. Intenzitou svého textu se Hrabal snaží čtenáře osvobodit od šedivé životní monotónnosti a ukázat mu záblesk magična, které se skrývá za skutečností. Jak o Hrabalovi napsal jeden britský kritik, jeho text se skládá z neustálých rozběhů a skoků: jako by se autor pokoušel na křídlech své imaginace vzlétnout. Často se mu to daří.

Hrabalovo dílo bude skutečným oříškem pro bibliografy a literární kritiky. Své náměty totiž spisovatel často zpracovává několikrát, takže mnohé jeho texty existují v různých verzích. Někdy se Hrabal k již použitému námětu vrací pod tlakem politických poměrů: snaží se vytvořit takovou verzi díla, která by mohla oficiálně vyjít. Narušuje tím však autentický tvar, který intuitivně vytvořilo jeho podvědomí, a takové texty proto nebývají dokonalé. Jindy se spisovatel k starému námětu vrací prostě proto, že ho zaujala jiná možnost zpracování. Čtenáři předkládá všechny varianty svých děl.

Už Hrabalova první literární práce připravená do tisku, sbírka básní Ztracená ulička, která měla podle Susanny Rothové vyjít r. 1948, se stala obětí cenzury. Péčí Jiřího Koláře byly r. 1956 vydány Hrabalovy Hovory lidí v malém nákladu jako příloha Zpráv Spolku českých bibliofilů. Sbírka povídek Skřivánek na niti (1959) byla zakázána, když se už kniha tiskla, takže Bohumil Hrabal debutoval jako spisovatel až ve věku 49 let, kdy konečně mohl vyjít svazek jeho povídek Perlička na dně (1963). Jsou to texty ze života obyčejných lidí, v jejichž existenci autor hledá jiskry nevšední, jedinečné zkušenosti. R. 1964 následovalo druhé, rozšířené vydání Perličky na dně a téhož roku vyšla Hrabalova sbírka povídek Pábitelé (1964 a další vydání). Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964 a další vydání) byl experimentální text skládající se z jediné věty. Novela Ostře sledované vlaky, napsaná relativně tradiční, realistickou metodou, vyšla poprvé r. 1965. Režisér Jiří Menzel podle ní natočil klasický stejnojmenný film. (Podle svědectví Hrabalových přátel však raná, vysoce experimentální verze tohoto příběhu existovala už koncem čtyřicátých let. Jmenovala se Legenda o Kainovi a byla později zařazena do Morytátů a legend.) R. 1965 Hrabal vydal i vynikající soubor povídek zarámovaných kafkovskou atmosférou staré Prahy převážně na náměty z padesátých let Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Jinou knihou povídek, částečně inspirovanou městským ústním folklórem, jsou Morytáty a legendy (1968). Po sovětské invazi bylo Hrabalovo dílo potlačeno. Náklad souboru esejů Domácí úkoly, který měl vyjít r. 1970, byl zničen. (Jiný výbor Hrabalových kritických esejů, rozhovorů a poznámek o literatuře a životě vyšel v Praze r. 1982 pod názvem Domácí úkoly z pilnosti.) Zničen byl i soubor Hrabalových raných textů z let 1938 - 1952 Poupata (1970). Tento svazek, obsahující dosti syrové texty silně ovlivněné surrealismem (se skatologickými, erotickými i drastickými motivy) a mj. i záznamy Hrabalových snů, vyšel až o mnoho let později v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem (vydání bylo bez vročení [1982]).

Hrabalovo dílo bylo v Československu zakázáno až do r. 1975, kdy kulturní týdeník Tvorba uveřejnil rozhovor s Hrabalem, v němž spisovatel zaujal vyhýbavě konformní postoj. Určité pasáže tohoto rozhovoru však zřejmě nebyly autentické. Od roku 1976, kdy vyšly Postřižiny, knihy Bohumila Hrabala směly být opět vydávány v oficiálních československých nakladatelstvích. Oficiálně vydávané prózy tohoto autora se však svou intenzitou nevyrovnaly Hrabalovým pracím, které v Československu vyšly před rokem 1970 nebo které kolovaly v samizdatových opisech a později začaly vycházet v čs. exilových nakladatelstvích na Západě. Ukázalo se, že Hrabalovy texty vycházející v oficiálních československých nakladatelstvích se od samizdatových próz na tytéž náměty často podstatně odlišují. Nešlo jen o to, že z oficiálních vydání byly vyškrtány veškeré motivy, které by komunistickému režimu mohly vadit z politických důvodů. Šlo často o zcela nepolitické, hloubkové změny v textu, kterými byl rozbit typický Hrabalův styl a znásilněna obecnější, významová rovina díla.

Srovnejme pro zajímavost začátek úvodní kapitoly Hrabalovy prózy Městečko, ve kterém se zastavil čas, napsané r. 1973, s úvodními řádky Krasosmutnění (Československý spisovatel, 1979):

Městečko, ve kterém se zastavil čas:

Když jsem se vracel ze školy, rád jsem sběhl na náplavku, kde stály šífy s pískem, čluny, ze kterých vedla prkna a po nich pískaři vyváželi v kolečkách mokrý písek z ohromných hromad, tak lehce nakládali lopatami ten písek, vypadalo to, jako by nabírali lehounký sypký mrak, který se na slunci třpytil, protože každý ten maličký valounek písku hrál duhovými barvami. Jednou jsem poprosil, abych mohl naložit jedno kolečko toho písku, který přitekl z ker, a kdyby nebyl vybagrován, jistě by jej Labe dovalilo až do Hamburku a potom do samého moře, ale když jsem chtěl zvednout lopatu, myslil jsem nejdřív, že jsem chytil za plát dna člunu, musel jsem ještě jednou zabořit mokrou lopatu do hory písku, a pak těžce, pomalu, jako bych vytahoval lopatu z téru nebo arabské gumy, zvedl jsem lopatu nad prkno, ale do kolečka jsem ji už nedonesl, vypadla mi z rukou a pískaři se mi smáli a já jsem se díval na jejich nahé trupy, každý pískař měl tetované ruce kotvami a slečnami, a jeden pískař mi učaroval, na prsou měl vytetovanou lodičku, plachetku, díval jsem se na ni a zalily se mi oči slzami ne pláče, ale poznáním a vědomím, že si musím nechat vytetovat taky takovou lodičku na prsa, že bez takové lodičky nemohu žít, že taková lodička musí hřát, že je odznakem duše, a že já ji budu taky mít. Povídám, tady ta lodička, dá se umejt?

Krasosmutnění:

Ze školy jsem vyběhl rovnou na náplavku, kde stály šífy s pískem, čluny, ze kterých po prkně a na kolečku vyvážel z břicha lodí pískař písek. Pískaři byli vždycky do půl těla opálení, ne tak jak se opalují naháči na plovárně, ale tak nějak jinak, při práci. Byli opálení jako nějaká reklama na opalovací krém. Jeden ten pískař mi učaroval už dávno. Na prsou i rukou měl vytetované mořské panny, kotvy, plachetní lodě. Jedna ta vytetovaná plachetka se mi tak líbila, že jsem si přál mít ji vytetovanou na prsou taky. Už dopředu jsem cítil, jak na mých prsou se vzdouvá ta lodička. Dodal jsem si dneska odvahu a povídám: Taková lodička, jakou máte vy, ta je nesmytelná na celej život?

Zpočátku psal Hrabal kratší, povídkové texty, v nichž svou zvláštní literární metodou hledal fragmenty poezie v životech obyčejných lidí. Později však vytvořil i delší prózy, z jejichž příběhu vyplývá složitější myšlenková struktura a konkrétní filozofický názor na svět. V Hrabalových textech, které v Československu oficiálně vycházely po roce 1975, je však myšlenková rovina - stejně jako ostatní vrstvy jeho díla - narušena cenzurními zásahy.

Městečko, ve kterém se zastavil čas (Comenius, Innsbruck, 1978; autorizované vydání 68 Publishers, Toronto, 1989 pod názvem Městečko, kde se zastavil čas) je jednou z těchto delších próz. Jde v podstatě o historii dvacátého století, tak jak se promítala do událostí v nymburském pivovaru, kde byl Hrabalův otec správcem a kde Hrabal vyrůstal. Kniha je poctou dvěma nezapomenutelným bratrům: Hrabalovu otci Francinovi, nadšenému šoférovi a mechanikovi, a samorostlému strýci Pepinovi, který do rodiny přišel na návštěvu na čtrnáct dní a zůstal mnoho let. Městečko je zároveň úpěnlivým žalozpěvem nad koncem starých časů, nad zánikem meziválečné demokratické Československé republiky. Dojemné a nostalgické, místy téměř filigránské líčení mnohosti, barevnosti a rozmanitosti života ve dvacátých a třicátých letech je vystřídáno nářkem nad zánikem těchto idylických starých časů a příchodem »nové doby« po komunistickém převratu, s nímž se bratři Pepin a Francin nedokážou vyrovnat. Francin je zbaven správcovství pivovaru (symbolem neúprosnosti »revoluční« éry je nový dělnický ředitel, který Francinovi nedovolí, aby si z pracovny odnesl starodávné lampy se zelenými stínítky: když Francin odejde, ředitel lampy demonstrativně vyhodí z okna na smetiště, kde se roztříští). Doba po únoru 1948 je pro Hrabalova otce i strýce dobou stárnutí, dobou života bez významu, dobou odcizení. Strýc Pepin odchází do domova důchodců a v závěrečné kapitole příběhu, která je neobyčejně dojemná a působivá, umírá.

Když v Československu Městečko, kde se zastavil čas, nemohlo oficiálně vyjít, Hrabal se k tematice této novely vrátil znovu a podrobně ji rozvedl v trilogii Městečko u vody (Postřižiny, Krasosmutnění a Harlekýnovy milióny). Automatický text, vycházející ze spisovatelova podvědomí, autor však tentokráte redigoval a cenzurně upravoval s pomocí své vědomé mysli ve snaze, aby tyto prózy v Československu mohly být publikovány. Během své návštěvy Británie v květnu 1990 Hrabal výslovně potvrdil, že jeho texty neupravovali nakladatelští redaktoři, ale byl to on sám. Jak uvedl, vždycky se snažil dát svým textům »takovou formu, aby to publikovat šlo«.

Podobný osud potkal i delší lyrickou prózu Příliš hlučná samota (Index, Kolín nad Rýnem, bez data [1980]), monolog zřízence Hanti, který ve sběrně starého papíru pětatřicet let obsluhuje hydraulický lis, v němž za tu dobu slisoval obrovské množství vzácných knih:

Jedno odpoledne mi přivezli řezníci z Masny nákladní auto plné krvavých papírů a zakrvácených kartónů, plné lodny papíru, který jsem nesnášel, protože ten papír sladce voněl a já jsem byl celý zakrvácený jako řeznická zástěra. Na obranu jsem do prvního balíku vložil rozevřeného Erasma Rotterdamského Chvála bláznovství, do druhého balíku jsem pietně uložil Friedricha Schillera Dona Carlose a do třetího balíku, aby i slovo bylo učiněno krvavým masem, jsem rozevřel Friedricha Nietzscheho Ecce homo. A pracoval jsem neustále v roji a mračnu masařek, ty děsné mouchy, které s sebou přivezli řezníci z jatek, a oblaka masařek vířila šíleným bzukotem a vrážela mi do tváře jak krupobití. A když jsem pil čtvrtý džbán piva, zjevil se mi vedle mého presu líbezný mladík a já jsem hned poznal, že to není nikdo jiný než sám Ježíš. A vedle něj pak stál stařec s pomačkaným obličejem a já jsem hned shledal, že to nemůže být nikdo jiný než sám Lao-c'. A tak tam oba stáli, abych mohl porovnat starého pána a mladého muže, a tak tam oba stáli a tisíce masařek a kobaltových much tisíci křivkami poletovaly jako šílené sem a tam a kovový zvuk jejich křídel a těl vyšíval do vzduchu sklepení veliký živý obraz sestavený z neustále se pohybujících křivek, cákanců zrovna tak, jak litím barev sestavoval svoje gigantické obrazy Jackson Pollock.

Příliš hlučná samota je pohledem na svět očima společenského párii, člověka, který žije v ústraní. Na výsluní systému, který masově ničí vzácné tisky, knihy, které tvoří základ evropské civilizace, nemá místo, a ani o ně nestojí. Tento Hanťův monolog také existuje v několika verzích. Verze, v níž se ke konci celý svět slisuje v obrovskou přízračnou kostku, nebyla nikdy publikována tiskem. V Československu byly Příliš hlučná samota a Hrabalův text Něžný barbar, pocta malíři Vladimíru Boudníkovi (vydán pod titulem Něžní barbaři, Index, Kolín nad Rýnem, bez data [1981]), po úpravě mozaikově spojeny v jeden příběh a vyšly v Mladé frontě r. 1981 pod názvem Kluby poezie. Příliš hlučná samota pak byla publikována v Praze samostatně na podzim r. 1989.

Román Obsluhoval jsem anglického krále napsal Bohumil Hrabal r. 1971. Na Západě vyšel až o mnoho let později v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem pod názvem Jak jsem obsluhoval anglického krále (vydání bez vročení [1980]). V Československu ho roku 1982 vydala v omezeném počtu výtisků pražská Jazzová sekce. Oficiálního vydání se dočkal až na podzim roku 1989.

Hrdina tohoto díla, malý, dětinský číšník Jan Dítě, trpí silným komplexem kvůli svému malému vzrůstu. Má pocit, že ho jeho kolegové a spolupracovníci přehlížejí. Ve snaze přimět je, aby ho přijali do své společnosti a jednali s ním jako rovný s rovným, se snaží přizpůsobit se bez ohledu na morální principy vládnoucímu dobovému etosu. Pracuje v luxusních hotelích předválečného Československa, v nichž obsluhuje diplomaty a bohaté obchodníky, a jeho snem je stát se milionářem. Nakonec se mu to skutečně podaří.

Hrdina se však vnucuje do horních společenských vrstev nelegitimním způsobem. V době německé okupace se postaví na stranu Němců a ožení se s Němkou. Češi ho nenávidí a Němci jím pohrdají. Jeho manželství se brzo promění v ideologický rituál: nacistická ideologie mu velí za »vědeckých podmínek« počít »čisté árijské dítě«. Hrdinův flirt s ideologií končí katastrofou.

Relativně krátkodobá německá okupace je však jen jakoby přípravou na daleko větší společenský rozvrat: příchod stalinského komunismu v roce 1948. Paradoxně tato druhá a mnohem trvalejší negace přirozené reality prostřednictvím ideologie Hrabalova hrdinu osvobozuje. Jan Dítě si konečně uvědomuje, že je pošetilé a nesmyslné snažit se přizpůsobit se měnícím se hodnotám tohoto světa. Vzdá se veškerých ambicí a rozhodne se být věrný jen sám sobě. Cenou, kterou za toto rozhodnutí musí zaplatit, je samota. Zjišťuje, že ztratil schopnost komunikovat se svými bližními, a odstěhuje se do zapadlé horské samoty, kde žije jako cestář jen ve společnosti několika zvířat.

Neobyčejně důležitým a působivým Hrabalovým dílem, skutečnou tour de force, je jeho trojdílná, beletristická autobiografie, Svatby v domě (68 Publishers, Toronto, 1987), Vita nuova (68 Publishers, Toronto, 1987) a Proluky (68 Publishers, Toronto, 1986; také londýnské nakladatelství Rozmluvy a kolínský Index). Tato trojdílná próza není jednolitým, lineárně vyprávěným příběhem, který by bylo možno lehce shrnout, ale souhrnem na první pohled samostatných epizod. Opět jde o koláž občas zdánlivě si protiřečících scén a historek, neučesaný shluk rozmanitých prvků nezřídka působících zcela protikladnými směry. I toto Hrabalovo dílo stojí na rozhraní mezi prostým záznamem hospodských tlachů, lyrickou básní v próze a složitou, v podstatě hudební kompozicí s navracejícími se a proměňujícími se motivy. Vypravěčem je Hrabalova manželka Eliška: Hrabala vnímáme jejíma očima. Na začátku Svateb v domě se Eliška s Hrabalem seznamuje koncem první poloviny padesátých let, v době, kdy odešel z Kladna, kde pracoval v železárnách, a přestěhoval se do téměř neobyvatelné místnosti ve starém domě na libeňské periférii. Hrabal tou dobou pracuje jako balič ve sběrně starého papíru. Eliška je původem Němka a byla proto roku 1945 jako šestnáctiletá v obnoveném Československu zatčena a nevinně pronásledována. Při odsunu rodičů do Německa nedostala povolení se k nim připojit. Zůstala v Čechách jako outsider. Eliška se s Hrabalem setkává v době, kdy i Hrabal je outsiderem - společenská vyvrženost se pro ně stane základem, z něhož postupně vznikne jejich vzájemný citový vztah. Svatby v domě jsou historií vzniku tohoto vztahu a vrcholí Hrabalovou svatbou. Tento první díl Hrabalovy autobiografie se odehrává v zdevastovaném prostředí prvního desetiletí po komunistickém puči. Hrabalův svět je zabydlen společenskými vyvrženci, postavami, které rok 1948 poškodil nebo úplně zničil. Představitelé vítězného poúnorového řádu se v něm nevyskytují. Ve své periferní existenci Hrabal svou budoucí ženu uvádí do země vzpomínek: vypráví jí historky ze své minulosti a vodí ji krajinou plnou zanedbaných, polorozpadlých a rozbitých památek na předrevoluční éru. První polovina padesátých let je tak v knize především dobou deprivace a nostalgie.

V dalším oddíle, knize Vita nuova, odehrávajícím se koncem padesátých let, se jeviště trochu mění. Ačkoliv autorova pozornost zůstává soustředěna na okraj společnosti, společenská periférie přestává být zcela nehostinná. V knize se pravidelněji objevují Hrabalovi přátelé - významnou úlohu hraje zejména grafik Vladimír Boudník - a v nekonečném kolotoči hrabalovských pitek a vysedávání po hospodách pomalu začíná být jasné, že poznenáhlu vzniká nekonvenční umělecká pospolitost - jednotliví umělci vycházejí ze své samoty. Koncem oddílu je Hrabal alespoň neoficiálně přijat literárním establishmentem: jeho texty jsou nakladatelskými redaktory považovány za skutečný hit. Vydat je však není možno. Hrabalovi se dostane instrukcí, aby psal bez vulgarismů a vyhnul se pornografickým scénám. Spisovatel poslechne: píše, jak je mu přikázáno. Při tvorbě se radí s redaktory, aby »nepohoršil ředitele spisovatele nakladatelství československých spisovatelů«, sazba jeho knihy povídek Skřivánek na niti je však stejně nakonec rozmetána.

Proluky se zprvu zabývají koncem šedesátých let, kdy se z Hrabala stane hvězda. Vyjde mu pět knížek, stane se laureátem mnoha různých cen a významnou československou kulturní osobností. Pak však následuje sovětská invaze a pád, normalizace začátku sedmdesátých let a likvidace československé reformní kultury. Tak jako v Městečku, kde se zastavil čas, bylo poúnorové období dobou úpadku pro bratry Francina a Pepina, pro Hrabala a jeho přátele jsou v Prolukách obdobím stáří, zmaru a zkázy normalizační sedmdesátá léta. Ve Sběrných surovinách, kde nyní pracuje Hrabalova manželka, se znovu hromadně ničí celé náklady zakázaných knih. Hrabalovi přátelé a příbuzní umírají, on sám je nemocen a musí se podrobit nemocničnímu léčení. Metaforou života v znormalizovaném Československu se stává dlouhá epizoda ze života ochrnutých invalidů: ačkoliv jsou plni energie a vůle žít, jsou upoutáni na kolečkovou židli a s existencí, jež je podle Hrabalových slov »svazuje do kozelce«, se prostě musí smířit. I svázán do kozelce však lze žít, soudí Hrabal: nejhorší je ovšem, než si člověk zvykne. Závěrem knihy dochází k určitému zklidnění: motivy zkázy a úpadku mizí.

Dynamičnost Hrabalova automatického textu je nenapodobitelná. V následující ukázce ze Svateb v domě Hrabal líčí jeden libeňský podvečer. Jde o virtuózní variace na témata světlo, tma a pohyb. Scéna připomíná balet, v němž se kolem dvou hlavních protagonistů dávají do pohybu odlišnými směry předměty nejrůznějších rozměrů. Co se na scéně odehrává, sledujeme z neustále se proměňujícího úhlu pohledu obou tanečníků:

A zvedl se vítr, a kráčeli jsme proti světlům mostu, na kterém řinčely tramvaje, drželi jsme se za ruce, a kráčeli jsme vzhůru po pešunku na most, a když jsme přecházeli přes most, z hlubiny řeky se zvednul vítr, prudký náraz, drželi jsme se v pase a kráčeli do Libně a vítr vál a nesl s sebou všechno to, co nasbíral na Maninách, všechen ten svinčík periférií, mrskal ty papírky, větvičky, škatulky, černým nebem nad mostem přeletěla plachta a mykla sebou do dvora garáží, ten vichr mrskal písek a drobnou škváru do tváří, drželi jsme se, a pak jsme přešli most a na hlavní ulici plesklo několik dešťových kapek, vysoké lucerny na stožárech klinkaly zběsile, přeběhli chodci zprava na levý chodník, dolů teď sjížděla osvětlená tramvaj a řinčela, průvan od řeky vehnal na hlavní třídu několik kontejnerů odpadků papíru, krámy už byly zavřené, jen výkladní skříně svítily hluše, zahnuli jsme do naší ulice, pak v předklonu jsme se opírali do vichru, v plynových lucernách to rachotilo, cvakalo a jektalo jako falešný uvolněný chrup...

Snad nejvýznamnějším motivem všech tří dílů Hrabalovy autobiografie je česko-německá otázka: problém německého fanatismu a barbarství za druhé světové války a problém kruté české odplaty po válce. Hrabal zdůrazňuje, že německé barbarství sejíc vítr, sklidilo bouři: bylo to německé barbarství, které útokem na Sovětský svaz rozšířilo sovětskou sféru vlivu a přivedlo ruský despotismus do střední Evropy. Hrabal odmítá ideu revoluce: revoluce a povstání podle něho osvobozují nejnižší lidské pudy a vzniká smršť násilí a krutosti. Hrozí se barbarství: v celém díle tohoto spisovatele nacházíme hrůzné motivy brutality páchané na zvířatech i lidech. Autor jimi celou svou bytostí protestuje proti nelidskosti. Nejinak je tomu i v jeho autobiografii. Do kategorie Hrabalových hororů, apelujících na naši lidskost, patří i následující historka ze Svateb v domě, v níž se spisovatelovi podařilo zachytit směsici ruské citovosti, prostoty a krutosti s téměř geniální výstižností:

To už bylo měsíc po válce, už bylo veselo a zrály třešně a tam, jak jsem bydlel, tak přijeli vojáci Rudé armády a dostali chuť na třešně, a vyvrátili plot, jak byli zvyklí z války, lámali celé větve... a jedli a smáli se... a přišel majitel, jeden malíř, a ten vysvětloval, co mu to dalo za práci, než tyhle třešně vypěstoval, mluvil s nima rusky, a kreslil do písku, jak roste takovej strom, a vojáci přestali jíst a skoro se rozplakali, a říkali o sobě, že jsou děsnej dobytek, když mohli tak krásný stromy zničit... ale profesor kreslení a malování je těšil, že už se to napravit nedá, tady ale že mají štafle, ať si natrhají třešní, kolik chtějí, a ať přijdou zejtra zas... A oni, než odešli, tak slíbili, že se malíři bohatě odmění... a za čtrnáct dní přišel jeden z nich a smál se a dal mu něco zabalený do novin... a smál se a odejel na koni. A malíř, když to tam ve slunci rozbalil, ty noviny, tak tam byly zakrvácený uši s briliantovými náušnicemi, ženský uši, poklad, protože těch uší bylo šest...

2.

PAVEL KOHOUT (nar. 1928) byl v padesátých letech jedním z nejtypičtějších autorů stalinské poezie. V roce 1968 o něm napsal kritik František Buriánek (Česká literatura 20. století, Praha 1968, str. 271), že spolu se Stanislavem Neumannem se Kohout »optimismem, mládežnickým politickým radikalismem, melodramatičností a působivým gestem« stal »mluvčím mládežnického hnutí a jeho budovatelského úsilí«. Kohoutova raná poezie vypadala např. takto:

Já nemohu zpívat skromně,

radostí jsem bez sebe,

představte si, že se do mě

zamiloval SNB.

Pranic nedbám o starosti,

pranic nedám na řeči.

Vždyť u člena bezpečnosti

nejvíc budu v bezpečí.

(Podivuhodní kouzelníci, uspořádal Antonín Brousek, Rozmluvy, Londýn, 1987, str. 133.)

Když bylo Kohoutovi jednadvacet let, byl jmenován čs. kulturním atašé v Moskvě. Později působil jako šéfredaktor týdeníku Dikobraz a pracoval i v dalších významných funkcích v československých sdělovacích prostředcích. V padesátých letech napsal tři původní dramata, z nichž první (Zářijové noci, 1955) mu vysloužilo pověst společenského kritika. V šedesátých letech Kohout zejména experimentoval s dramatizací textů jiných autorů. V roce 1968 byl jedním z nejvýznamnějších protagonistů Pražského jara a brzo po invazi se stal zakázaným spisovatelem. Koncem roku 1976 a začátkem r. 1977 stál u zrodu Charty 77 a byl úřady pronásledován. V roce 1978 mu bylo povoleno strávit rok na Západě, při návratu do Československa v roce 1979 byl však pohraničníky fyzicky vytlačen z čs. území. Od té doby žije v Rakousku.

První tři prozaická díla Pavla Kohouta mají náměty, které spolu dosti úzce souvisejí. Ve všech těchto románech jde o zvláštní, nezvyklý, nebo dokonce zázračný jev a o to, jakým způsobem se k němu vztahuje byrokratická mocenská struktura totalitního státu. V Kohoutových románech Bílá kniha a Nápady svaté Kláry jsou úřady nadpřirozeným jevem zaskočeny. Jde o skutečnosti, které se zcela vymykají zjednodušenému, ideologickému vidění světa, negujícímu přirozenou realitu. V románu Katyně je tomu naopak: praktiky, které se čtenáři nutně musí jevit jako hrůzné, si totalitní byrokratická struktura osvojila, jako by šlo o nejběžnější každodenní jevy.

Odrazovým bodem pro Kohoutův groteskní, satirický román Bílá kniha ve věci Adama Juráčka (68 Publishers, Toronto, 1978) je zázrak: překonání platného fyzikálního zákona. Hrdina Adam Juráček je středoškolský profesor kreslení a tělocviku na malém okresním městě. Je to neurotik chabého tělesného vzezření, který je silně traumatizován dávnou tragikomickou nehodou, která se v jeho dětství stala otci železničáři. Od maloměstské společnosti, v níž žije, je zcela izolován. Už jako malý chlapec je terčem posměchu. Tím více se proto upíná na svou dívku Kateřinu Horovou, která se s ním přátelí od útlého dětství. Pro Kateřinu se Juráček rozhodne vejít do historie; podrobí se přísnému mnohaměsíčnímu cvičení v soustřeďování myšlenek a nakonec se mu tak podaří překonat zákon přitažlivosti - začne chodit po stropě. Místní představitel strany, primitivní s. Kreperát se nejprve pokusí Juráčkovo vítězství nad gravitačním zákonem zatajit a zakázat, v městečku však posléze převládne lokálpatriotismus a Juráček je oficiálně prohlášen za hrdinu. Tento postoj je potlačen ústředními úřady: Juráček je nakonec obviněn z množství trestných činů a končí v blázinci.

V románu, který obsahuje mnoho »dokumentárních« oddílů s »autentickými« dokumenty, Kohout satirizuje celou škálu reakcí oficiálních míst na Juráčkovo »vítězství nad hmotou«. Příběh však po jisté době začne působit poněkud únavně. Kniha zahrnuje úsměvné, komické pasáže, zejména tam, kde se Kohout vysmívá způsobům myšlení a vyjadřování různých stranických byrokratů. Celkově je však román příliš přetížen materiálem. Účinek díla je do jisté míry mařen i autorovým chladným odstupem od svých postav. Román je krutá, nemilosrdná, výsměšná karikatura, kde není jediného protagonisty, k němuž by mohl čtenář pociťovat sympatie. Kniha proto postrádá vnitřní přesvědčivost. Jako vnější, neústrojný efekt působí i autorova zvyklost trhat vyprávění do odstavců uprostřed vět (a později dokonce i uprostřed slov). Toto stylistické ozvláštnění má zřejmě navozovat dojem postupného rozkladu světa románu i jeho protagonistů.

S podobným studeným, klinickým, racionálním odstupem je vytvořen i román Katyně (Index, Kolín nad Rýnem, 1980; 1988; Index a nakladatelství Atlantis, Brno, 1990; Index a nakladatelství Jana Kanzelsbergera, Praha, 1990)), který je námětově i stylisticky Bílé knize příbuzný, i když je podstatně propracovanější. Katyni autor napsal se značnou dávkou černého humoru. Hrdinkou je patnáctiletá dívka Lízinka Tachecí, která se v úvodu nedostane na střední školu. Zoufalá matka proto interpeluje u úřadů a nakonec je dceři nabídnuto studium »úkonářky«, což je »speciální obor humanitního směru s maturitou«. Eufemistický název skrývá hrůzný učební obor: katovství. Děj románu se pak soustřeďuje na osudy katovské třídy a jejích učitelů. Pavel Kohout se před psaním svých prozaických děl vždy připravuje pečlivým studiem pramenného materiálu. Katyně je tak zároveň jakousi děsivou encyklopedií světové historie popravování (katovští studenti se tuto historii učí ve škole). Autor na svých postavách paroduje spojení lidské krutosti a hlouposti. Román zároveň protestuje proti relativizaci hodnot: pokud člověk a společnost bezpodmínečně nepřijme základní etická a humanistická pravidla jakožto neporušitelné morální imperativy, lehce se stane, že i nejhrůznější jevy a skutečnosti začnou být lidmi přijímány jako zcela banální samozřejmost. Na konkrétnější rovině je Katyně protestem proti trestu smrti. Svou šokovou terapií však tento román působí až odpuzujícím dojmem. Jako Bílá kniha i Katyně stojí na rozhraní mezi uměleckou prózou a novinářským textem, který je příliš racionálně schematický a neproniká k podstatě skutečnosti. Katyně nicméně na Západě vyšla v mnoha překladech do cizích jazyků.

Naproti tomu neobyčejně zábavná, čtivá a hravá je láskyplná parodická fraška Nápady svaté Kláry (68 Publishers, Toronto, bez data [1982]), kterou Kohout napsal podle scénáře své manželky Jeleny Mašínové. Oba autoři se psaním tohoto příběhu zřejmě rádi vrátili do školních let. V knize jde opět o nadpřirozený jev, s kterým se pokoušejí vyrovnat totalitní úřady na malém městě (modelem pro maloměsto byla pravděpodobně Sázava, kde měli Kohoutovi letní byt). Skutečnost však nezvládnou a souhra dějů vyúsťuje do menší lokální - komicky pojaté - katastrofy. Na začátku románu se ukáže, že hlavní hrdinka, žačka osmé třídy základní školy v S., Klára Zimová, má jasnovidné schopnosti. (Jak tomu u Pavla Kohouta bývá, i ten nejabsurdnější námět si u něho uchovává alespoň tenké pouto ke skutečnosti. Prý se totiž opravdu stává, že mladé dívky někdy dokážou předvídat budoucnost.) U Kláry Zimové však byla jasnovidná schopnost dovedena k naprosté dokonalosti, takže je zdrojem mnoha komických situací. Klára dokáže uhodnout dlouho předem, jaké příklady matematik Brunát uloží její třídě v písemné práci, a to i tehdy, když znejistělý Brunát (»měl divý výraz strážného, kterému ukradli muniční vlak«) příklady na stupínku těsně před písemkou vylosuje. Obyvatele městečka Klára informuje například i o tom, jaká čísla vyjdou ve Sportce, takže první ceny se pak na městské poště dožaduje celé srocení lidu. Klára také nevinně předpovídá různé dramatické události, které v daném bodě vyprávění působí vždy zcela absurdně. Později se však ukáže, že jsou nevyhnutelným, logickým vyústěním děje. Struktura tohoto komického románu je tak důsledně vybudována na momentu překvapení. »Skoky do budoucnosti« totiž nedělá pouze Klára. Román je přímo programově vystavěn na motivech, jejichž kontext zůstává skryt a které proto dočasně působí komicky (viz třeba tento výrok jedné z ženských postav, který je bez kontextu zcela absurdní: »Slušná žena šije jen ve dne.«) Dalším zdrojem komiky jsou zároveň různé mimomanželské milostné aféry a politické intriky městských potentátů.

Bezpochyby dosud nejlepším Kohoutovým dílem je však jeho »memoáromán« Kde je zakopán pes (Index, Kolín nad Rýnem, 1987; 1988). Tyto Kohoutovy paměti ze sedmdesátých let jsou vyprávěny ve dvou prolínajících se rovinách: hlavním námětem knihy jsou napínavé události léta roku 1978, kdy Kohout obdržel anonymní vyděračský dopis, vyžadující od něho půl miliónu korun. V retrospektivním pásmu, které hlavní děj pravidelně přerušuje, autor postupně líčí všechno to, co předcházelo. Toto historické pásmo sahá až do raných šedesátých let, do doby, kdy se Kohout seznámil se svou nynější manželkou, Jelenou Mašínovou. Dílo je - mimo jiné - poctou Jeleně Mašínové a autorovým veřejným vyznáním lásky k této ženě.

Podle Pavla Kohouta byla čs. kultura s konečnou platností rozdělena na umělce povolené a umělce zakázané roku 1972, kdy poinvazní režim začal zatýkat své první oběti a několik spisovatelů zformulovalo petici s prosbou o amnestii nebo alespoň vánoční dovolenou pro politické vězně, čímž se v očích režimu stali disidenty. Kniha pak obsahuje historii československého nezávislého kulturního hnutí až do Kohoutova odchodu z Československa. Nejdramatičtější pasáže Kohoutových memoárů se podrobně zabývají událostmi kolem vzniku Charty a policejním terorem vůči jejím signatářům. V březnu 1977 pražská Stb uvyslýchala k smrti profesora Jana Patočku, jednoho ze tří prvních mluvčích Charty. Patočkův pohřeb Pavel Kohout líčí takto:

Když začal mluvit kněz, ozval se nervy drásající zvuk, jako by nahodila motorové pily parta dřevorubců. To se na těsně přilehlém plochodrážním stadiónu postavilo do řady závodní družstvo policejní sportovní jednoty Rudá hvězda. S telecím úsměvem chlapáků, kterým nic nehrozí, a proto si mohou dovolit cokoli, vydrželi naplno túrovat motory vysokoobrátkových strojů celou tu půlhodinu.

Když povolily popruhy pod rakví, zavěsil se patrolující policejní vrtulník přímo nad hrob. A ten řev a ten vichr byly tak šílené, že překročily tajemný práh a proměnily se v stojaté ticho.

Tím tichem klesal náš pan profesor a první mluvčí Charty 77 Jan Patočka do českých dějin.

Z Kohoutových memoárů je zřejmé, že státní a policejní orgány proti části společnosti rozpoutaly přímo nelítostnou občanskou válku - zatímco se většina národa nenápadně dívala stranou. Akce státních orgánů se podle Kohouta vyznačovaly úhybností, úskočností a téměř patologickou, iracionální, hysterickou zlobou. Viz scéna, která se odehrála v lednu 1977 v Praze nedaleko Pohořelce, když Kohout vezl zraněnou ženu do nemocnice a najednou ho zastavila policie:

Z auta za námi vyletěl jako čert na péru postarší hubený civilista. Měl řídké šedivé vlasy, úzké rty a bledou tvář, ale to možná z přetlaku vzteku, který jím přímo lomcoval, jako on teď postupně všemi dveřmi renaulta. Jak jej obíhal kolem dokola, řinula se z něho znovu a znovu tři slova, kterými se zřejmě vařila jeho duše.

»Otevři, svině spisovatelská! Svině, otevři!«

Ten výbuch nenávisti byl tak šokující, že jsme se vzali se Zet [Jelenou] bezděky za ruce. Ještě neuvěřitelnější bylo, když hrábl nižší šarži po koženém pouzdru u pasu, vyrval z něho služební pistoli a zamířil na nás. Viděl jsem palec, který ji odjistil.

»On nás zastřelí,« řekla Zet spíš překvapeně.

»Ale jednou ho za to zavřou,« řekl jsem spíš nejapně.

Kohout zdaleka nebyl nejvíce pronásledovaným disidentem - nikdy například neskončil ve vězení a jeho výslechy, při nichž zásadně mlčel a odmítal cokoli podepsat, zpravidla neměly dlouhého trvání. Nicméně výčet toho, co proti němu bylo postupně úřady podniknuto, je neuvěřitelný. Nejprve byl roku 1971 degradován z kapitána v záloze na vojína: když se pokusil protestovat, bylo mu řečeno: »Zradil jste Stalina!« Před vraty Kohoutovy sázavské usedlosti byla instalována silná pouliční lucerna, aby bylo obyvatele domu možno sledovat ve dne v noci: činili tak kromě policie i místní dobrovolníci s divadelními kukátky. Na jaře 1973 byl Kohout s manželkou dočasně uvězněn v karanténním pavilónu pražské nemocnice na Bulovce na základě absurdního výmyslu, že je nakažen slintavkou. Na podzim 1973 se vydíráním spisovatele Oty Filipa policie pokusila Pavla Kohouta a Ludvíka Vaculíka obvinit z vykonstruovaného spiknutí se západními imperialisty. Nedlouho poté Kohoutovým neznámý pachatel na Sázavě podpálil dům. Na jaře 1974 Kohoutovi policie vyhrožovala, že rozšíří pomluvy, že byl jejím konfidentem a že udržuje milostný poměr s manželkami svých disidentských přátel. Po zveřejnění Charty byla Kohoutova manželka v lednu 1977 za bílého dne v Praze na Hradčanském náměstí fyzicky napadena a unesena policií. Tehdy Kohout dostal také během dvou dnů 128 výhružných dopisů, zjevně odeslaných policií. V novém autě se Kohoutovi za jízdy zablokoval volant a řadicí páka. Jeho manželce v autě selhaly brzdy. Později byla v jejím fiatu nalezena bomba. Ze svého pražského bytu byli Kohoutovi úředně vystěhováni.

V létě 1978, po obdržení vyděračského dopisu žádajícího půl miliónu korun, se Kohout obrátil na pražskou kriminálku. Vyšetřováním tohoto případu se zabývá primární, »současné« pásmo Kohoutových memoárů. Knize dodává ráz čtivé detektivky. Nic se však nikdy nezjistí. Neznámí pachatelé nakonec otráví koňskou dávkou strychninu psa, jehož milovala zejména Kohoutova manželka, paní Jelena. Kohout »tragédii« psovy smrti snad trochu zveličuje - smrt má však velký symbolický význam. Prudký jed zamoří celou zahradu, takže v ní Kohoutovi ráno pravidelně nacházejí mrtvoly lesních a polních zvířat. Pavel Kohout se začne obávat o tělesné i duševní zdraví manželky a nevidí jiné cesty z obležení než na čas uniknout přijetím nabídky stáže v Rakousku.

Lidské jednání Pavel Kohout v této knize důsledně poměřuje nemilosrdnými, přísně morálními měřítky. Odsuzuje západní intelektuály, kteří své veřejné postoje vůči československým disidentům podřizují politickému taktizování. Kriticky pohlíží i na své československé spoluobčany, kteří v sobě podle jeho názoru nenašli odvahu zaujmout morální postoj a ve své zemi žijí životem »pragmatického cynismu«. Podobně jako mnozí lidé na Západě, i Kohout je přesvědčen, že lidé mají koneckonců takový režim, jaký si zaslouží. Uvažuje, jaké asi dědictví zanechají Češi svým potomkům. Ptá se: »Bude to onen Švejk, který vypráví své vtípky nejhlasitěji, když jeho trápení krajané volají o pomoc?«

Posledním Kohoutovým prozaickým dílem, vytvořeným na základě původní filmové povídky, kterou napsal v šedesátých letech se svou ženou Jelenou, je »německá romance« Hodina tance a lásky (Index, Kolín nad Rýnem, 1989). Tento román, k jehož napsání byla zřejmě Kohoutovi částečně pohnutkou i nedávná aféra rakouského prezidenta Kurta Waldheima, o němž vyšlo najevo, že má nacistickou minulost, je v první řadě pokusem vyrovnat se s vlastní ideologickou minulostí. V této knize se Kohout snaží přijít na kloub tomu, co to vlastně znamená, jsou-li lidé zasažení ideologickou slepotou. Chce zjistit, do jaké míry jsou touto slepotou sami vinni a do jaké míry jsou pouhými obětmi nemilosrdného kola dějin. Příběh se odehrává za války v pevnostním městě v Čechách vzdáleně připomínajícím Terezín, kde je jednak židovské ghetto, jemuž krutě vládne primitivní rakouský esesák (člověk, který po anšlusu Rakouska sice před nacisty utekl do Československa, ale později oportunisticky »pochopil, kde je jeho místo«), a jednak tábor politických věznů, který vede korektní a čestný nacistický důstojník Kleinburger, jeden z prvních členů nacistického hnutí. Kleinburger je v románu obdobou československých idealistických komunistů z padesátých let. K nacistům se dal z nadšení už jako mladík. Tak jako českoslovenští reformističtí komunisté ze šedesátých let Kleinburger lituje, že »Hnutí« bylo později infiltrováno primitivy, sadisty a oportunisty. Nalhává si však, že původní Hitlerova myšlenka zůstala nepošpiněna.

Pro dnešního čtenáře je ovšem neobyčejně obtížné pochopit, že Hitlerovy ideologické bláboly (citáty z Mein Kampfu) mohli někdy i zcela slušní a počestní lidé brát vážně. (Je to však nesporný historický fakt. Stalinistickou ideologií padesátých let bylo v Československu přece také »svedeno« množství obyčejných lidí - i tato skutečnost je dnes neuvěřitelná.) Otázkou však nicméně zůstává, zda je nacismu opravdu možno použít jako obecné metafory moderních totalitních hnutí, jak to v tomto svém románu učinil Pavel Kohout. Je totiž známo, že nacistický režim byl natolik nepokrytě zločinný a násilný, že by se za jeho vlády idealista asi sotva mohl déle udržet na vyšším odpovědném místě. Kohoutovi však o tento problém nejde. Kleinburger je nadto vybaven dostatečným množstvím charakterových a psychických vlastností, které jeho postoje vysvětlují, takže v textu působí poměrně přesvědčivě.

Klíčovým námětem románu je zásadní otázka, co v psychickém ustrojení lidí způsobuje, že se stávají nekritickými stoupenci ničivé ideologie, v jejíž službách páchají nejen morální poklesky, ale i zločiny, a přesto si dovedou své jednání před sebou samými přesvědčivě ospravedlnit. Kohoutovy postavy se v tomto románu dostávají do jakéhosi »ideologického víru«. Jakmile totiž totalitní ideologii jednou přijmou za svou, stačí, aby se nadále chovali zcela pasívně, a už jsou automaticky zataženi do činnosti, o níž se nakonec - jakmile spadnou ideologické brýle - prokáže, že šlo o nejhorší zločiny proti lidskosti. I když román může v Československu působit poněkud »německy« (nacističtí vojáci a dokonce i příslušníci SS nejsou všichni automaticky považováni za vrahy a sadisty), jeho námět je i pro Čechy a Slováky neobyčejně aktuální. I v Československu přece za vlády komunistů většina národa setrvávala »pasívně ve strukturách«, a nese tak vlastně podíl viny na tom, co se dělo třeba ve věznicích.

Kohout nikoho nekritizuje, snaží se pouze přijít na kloub motivaci lidského jednání. Zjišťuje, že nejfanatičtějšími stoupenci totalitního režimu jsou jedinci, které systém v mládí mentálně deprivoval či poškodil. Jakmile se etabluje, vytváří totalitní systém takové jedince zcela záměrně a programově. Kohout soucítí s těmi svými protagonisty, kteří se octnou v mlýně totalitní mašinérie a mají na vybranou: buď být zabit, nebo sám zabíjet. Nenalézá však odpověď na otázku, co si má člověk počít v takových extrémních situacích.

Pavel Kohout na Západě také napsal řadu divadelních her, z nichž však skoro žádné v zahraničí nevyšly česky. Mezi těmito hrami jsou např. tři aktovky ze života spisovatele Vaňka, poloautobiografické postavy, kterou původně vytvořil Václav Havel ve své hře Audience (1975) a které Kohout použil po dohodě s Václavem Havlem (Atest, 1987; Marast, 1984; Safari, 1986), a drama o kostnickém procesu s Janem Husem Ecce Constantia (1988), jehož hlavním námětem je boj o moc. Středověké drama upálení Jana Husa je zde aktualizováno tak, že děj je průběžně reportován a komentován moderní televizní stanicí.

LUDVÍK VACULÍK (nar. 1926) prošel pracovními kursy firmy Baťa jako jeden z »Baťových mladých mužů«, po válce pak vystudoval novinářství. Nejprve pracoval jako vychovatel, později jako novinář v tisku i v rozhlase. Od r. 1965 působil v Literárních novinách, Literárních listech a Listech. Proslul zejména v období Pražského jara, když v červnu 1968 uveřejnil výzvu »Dva tisíce slov«, kterou podepsalo mnoho významných československých osobností. Výzva byla stručnou, avšak brilantní analýzou totalitní vlády KSČ v Československu během předchozích dvaceti let. Vaculík požadoval, aby občané podpořili demokratizační proces osobní aktivitou zdola: v místě bydliště, v okresech a obcích:

Požadujme veřejná zasedání národních výborů. K otázkám, které nechce nikdo znát, ustavujme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté: sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout.

Zejména tento apel na osobní angažovanost jednotlivých občanů Vaculíkovi později českoslovenští neostalinisté nemohli odpustit. »Dva tisíce slov« bylo v období »normalizace« odsouzeno jako jeden z nejpodvratnějších »kontrarevolučních« dokumentů.

Vaculíkovým literárním debutem byl román z prostředí učňovského internátu Rušný dům (1963), v němž autor kritizoval šablonovité praktiky při výchově mladých lidí. Velký ohlas měla Vaculíkova stylisticky experimentální próza Sekyra (1966; Index, Kolín nad Rýnem, bez data [1977]), generační román o tom, jak komunismus zneužil naivního idealistického nadšení svých stoupenců. Český novinář v tomto díle vzpomíná na mládí svého otce, nemajetného komunistického tesaře, který je v době nezaměstnanosti za první republiky nucen odejít za prací do Persie. Tesař si idealisticky představuje, co všechno bude nutno po komunistické revoluci podniknout, aby vznikly ideální poměry. Realizace však krásné sny obrací vniveč.

R. 1970 začal v Československu kolovat ve strojopisné verzi Vaculíkův román Morčata (68 Publishers, Toronto, 1977). Hrdinou tohoto orwellovského příběhu, odehrávajícího se ve fantasmagorických Čechách, jejichž mlhavá atmosféra vzdáleně připomíná ovzduší normalizace sedmdesátých let, je omezený a školometský bankovní úředník, zaměstnaný v podivné bance v Praze na Václavském náměstí. Úkolem zaměstnanců této banky je inventarizovat oběživo a např. obracet jednotlivé bankovky tak, aby byly všechny obrázkem nahoru. Bankovní úředníci jsou při odchodu ze zaměstnání prohlíženi jako na hranicích, nevynášejí-li z banky peníze. Záhadou je, že ty peníze, které se úředníci skutečně pokoušejí ukrást a které jsou jim při odchodu z práce zabaveny, se už nikdy nevrátí do peněžního oběhu. Jde o zákeřný útok na podstatu národního hospodářství? O problému leccos ví starý inženýr Chlebeček, jinak zvaný Maelstrom, kterého si podnik udržuje jako posledního odborníka na ekonomické záležitosti předchozího (»kapitalistického«?) systému. Chlebeček však na příkaz ředitelství o problému odmítá mluvit. V bance vládne atmosféra strachu. Příčiny strachu jsou skryty, takže děs vládne nerušenou silou. Všechno je řízeno tajemně, neosobně a nevypočitatelně ze zákulisí.

Na radu bankovního kolegy Karáska koupí hlavní hrdina svým dvěma synům postupně několik morčat. Vztahem mezi bankovním úředníkem a morčaty nabývá Vaculíkův román podivné nové dimenze. Tupá a bojácná zvířátka hrdinu neodolatelně fascinují a přitahují. Ve snaze zjistit, jak budou v různých situacích reagovat, je začne (často uprostřed noci) nutit k tomu, aby podstupovala nejrozličnější experimenty. Mnohé tyto pokusy jsou vlastně mučením. Hrdina Morčat svým vlastnicko-sadistickým pudům zanedlouho zcela propadne. Není sám. Stejné vášni holdují nejméně dva další jeho bankovní kolegové. Proč? Ukazuje se, že vztah mezi morčetem a bankovním úředníkem je v podstatě totožný se vztahem mezi úředníkem a společenským systémem, v němž žije. Je pozoruhodné, že hrdinova omezenost má řadu styčných bodů s omezeností jeho zvířat. Jde zřejmě o obecný výrok v tom smyslu, že neschopnost tvorstva porozumět svému okolí a prostředí je součástí údělu všeho živého na této planetě. Záhadný neosobní zaměstnavatel-stát se vůči hrdinovi chová právě tak tajemně a nevypočitatelně, jak se hrdina chová vůči svým morčatům. Jako morčata i úředníci státní banky jsou vrženi do situace, jíž nerozumí, v níž si nevědí rady a v níž mohou kdykoli očekávat to nejhorší. Není divu, že je-li zotročenému a bojácnému úředníkovi žijícímu v potencionálně nepřátelském a nesrozumitelném prostředí poskytnuta možnost něco či někoho plně vlastnit, vládnout nad nějakým tvorem životem i smrtí, tato moc se mu brzo stane drogou. Nelidské poměry znelidšťují i vztahy obětí těchto poměrů k ještě bezmocnějším tvorům.

Ludvík Vaculík strávil dlouhá léta jako editor a organizátor samizdatové edice Petlice, v níž od sedmdesátých let vycházela v několika desítkách strojopisných výtisků díla zakázaných autorů. (Morčata byla prvním svazkem této edice.) O své práci na edici Petlice mimo jiné Vaculík píše i v obsáhlé experimentální próze Český snář (68 Publishers, Toronto, 1983; Brno, 1990). Český snář je objemným deníkem (kniha má 630 stran) zaznamenávajícím události jednoho roku ve Vaculíkově životě, od 22. ledna 1979 do 2. února 1980. Text zároveň líčí osudy Vaculíkových přátel. Je to intenzívní, čtivé líčení života v disidentském ghettu. Po celých 630 stránek dílo osciluje na hranici dokumentárního záznamu a »snu«, beletristické fikce. Čtenář nikdy nedokáže přesně určit, kudy vlastně probíhá hranice. Rozdíl mezi skutečností a snem je však jen minimální. Jak píše Sylvie Richterová v recenzi uveřejněné v časopise Svědectví, čím menší je posun mezi skutečností a textem, tím silnější má čtenář pocit, že skutečnost sama je fantastická. Český snář je obtížné zařadit do nějakého konkrétního žánru. Autor však zřejmě vytvořil žánrový hybrid úmyslně: tím, že jeho mnohofunkční »deník« nelze žánrově přesně identifikovat, je dosaženo výjimečného efektu. Richterová též poukazuje na to, že hlavním námětem Českého snáře je otázka totožnosti člověka: vypravěčovo já, které se realizuje v různých dimenzích subjektivního i objektivního vědomí. Vaculík říká o svém psaní: »Svou myšlenku nevydávám za pravdu o myšleném: je to pravda o mé mysli«.

Vaculík je bez nadsázky mistrem českého jazyka. Jeho jadrný styl, ovlivněný rodnou moravštinou, je neobyčejně obtížné překládat do cizích jazyků. Základním principem Vaculíkova stylu je jazykové ozvláštnění, někdy na první pohled působící až negramaticky. Je to však pouze forma, nástroj, jehož pomocí autor zprostředkuje svou pronikavou analýzu skutečnosti. Zkoumáme-li Vaculíkovy stylistické »zádrhely« pozorněji, zjistíme, že jsou neobyčejně složité. Na jejich dně se pokaždé skrývá perla poznání, která vede k hlubokému zamyšlení. Na ukázku jen jeden, náhodně vybraný citát z Českého snáře: »Divím se, že lidi mají děti, když pro ně nemají život.«

Na začátku Českého snáře se Vaculík vrací ke svým deníkům z dětství a ze studentských let a dochází k názoru, že »já mám napsáno vše«. V denících jsou prý zformulovány základní myšlenky jeho života. Proto se deníky rozhodl v mírně zredigované a komentované verzi vydat. Tiskem vyšly pod názvem Milí spolužáci: 1. Kniha indiánská, 2. Kniha dělnická v roce 1986 v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem jejich první dva svazky.

Velký důraz autor klade na dokumentárnost těchto textů: kromě dobových fotografií obsahují Milí spolužáci i řadu reprodukcí původních rukou psaných stránek Vaculíkova deníku, i s jeho dětskými kresbičkami. Pro Vaculíka jsou jeho deníky především zdrojem nenahraditelného materiálu o letech dětství a dospívání. Píše o svých školních letech a o době, kdy byl v učení v Baťově učilišti ve Zlíně. V knize před námi ožívají protektorátní léta - v lecčems se příliš neliší od let normalizace po roce 1968. Je pozoruhodné, že v ohnisku autorova zájmu nejsou významné historické události. Je to do jisté míry dáno politickou situací: autor v textu přiznává, že o poměrech za německé okupace nechce psát lži, pravdu však psát nemůže - proto se této tematice raději vyhýbá. Rozhodnutí nepsat o dějinných meznících bylo však bezpochyby založeno na něčem víc: jako by autor podvědomě cítil, že esenci života je možno se nejspíše přiblížit, když se člověk zabývá obyčejnými, každodenními záležitostmi: jak vypadala krajina kolem autorovy vesnice, kdo byli jeho kamarádi, s kým se chlapci prali, kam chodili pást kozy. Kniha indiánská je zprvu psána s jistou mírou dětského školometství, které se však vytrácí, když autor dospívá. Kniha dělnická obsahuje řadu jasnozřivých úvah na obecná témata: o přátelství, o kariérismu, o češství, o nacionalismu, o Bohu. (Poslední záznam je z 22. dubna 1945.) Zajímavé jsou i autorovy komentáře z osmdesátých let:

Měl bych čtenáři povědět, jak jsem se v roce 1956 chtěl stát esenbákem. Můj vedoucí se dozvěděl, že časopis ministerstva vnitra »Bezpečnost« hledá redaktora. Zeptal se, zda mám o tu práci zájem, řekl jsem ano. Už jsem mohl mít rozum, byl jsem však teprve polovičně blbý. Můj vedoucí mě doporučil. Za nějakou dobu mi s úlevou oznámil, že nejsem prověřen na tu práci, protože jsem - tak jako i on - hlasoval pro mimořádný sjezd KSČ, když padl Stalin. To je exemplární ukázka, jak člověka, jenž je poctivý, avšak trošku ještě hloupý, ochrání před špatnou věcí ta věc sama, když je dost špatná. Buďte proto klidni v obtížných a choulostivých rozhodováních. Jednejte vždy ve shodě se sebou, a věc neshodná s vámi vás sama odvrhne. (Zkráceno.)

Od roku 1975 (s přestávkou během období, kdy pracoval na Českém snáři) psal (v posledních letech pravidelně jednou měsíčně) Ludvík Vaculík své proslulé fejetony. V Československu kolovaly ve strojopisných opisech, na Západě vycházely průběžně v českých exilových časopisech (Listy, Proměny, aj.) Jejich první souborné vydání bylo anglické (A Cup of Coffee with my Interrogator, Šálek kávy s mým vyšetřovatelem, Readers International, Londýn, 1987); Vaculíkovy fejetony z let 1981 - 1987 vyšly v kolínském Indexu r. 1988 pod tímto autorem často užívaným názvem Jaro je tady (druhé vydání Praha, 1990). Jak napsal Václav Havel v předmluvě k cizojazyčnému vydání Vaculíkových fejetonů, spisovatel si z hybridního žánru během let vytvořil vlastní tvůrčí formu: je to »jakýsi nový a zcela osobitý útvar, v němž jsou nejrůznější obecné reflexe, konkrétní dojmy, postřehy, aktuality a osobní zkušenosti přetaveny a velmi zvláštně a dovedně zkomponovány do určitých uměleckých mikrostruktur, jejichž účinek mnohostranně přesahuje rámec toho, co je běžně od fejetonu očekáváno«. Jednotlivé motivy těchto krátkých textů jsou navzájem hlubinně spojeny a vytvářejí složitou strukturu s hlubokým obecným významem. »Robustní venkovan« Vaculík (tak ho nazval Ivan Klíma) v těchto fejetonech léta protestoval proti kulturní a civilizační devastaci všeho druhu. Vaculíkovy fejetony jsou účinným protilékem proti myšlenkové pohodlnosti a ideologickým stereotypům.

Autorem vynikajících fejetonů byl také »filozof politiky« (jak ho charakterizuje Vilém Prečan) MILAN ŠIMEČKA (1930 - 1990), známý svou klasickou studií o potlačení Pražského jara po r. 1968 Obnovení pořádku (Index, Kolín nad Rýnem, 1979; Rozmluvy, Londýn, 1984). Šimečka byl silně ovlivněn dílem George Orwella a zejména jeho románem 1984 o hrůzné, technokratické diktatuře budoucnosti, jejíž rozličné aspekty měly s husákovským režimem mnoho podobností. (Šimečka k tomuto tématu napsal pro české vydání románu 1984, které vyšlo r. 1984 v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem, studii »Náš soudruh Winston Smith«.) R. 1985 vydal Index ve spolupráci s časopisem Svědectví Šimečkovy »Záznamy z roku 1984«, »sbírku fejetonů, které bych psal do Literárek, kdyby nějaké byly«, Kruhová obrana. Jde o soubor čapkovských textů na aktuální témata (»O mlčících většinách«, »O umělém zapomnění«, »O veřejném mínění«). Je to obrana před umrtvujícím etosem totalitní společnosti, v níž autor musel žít. Jeho texty jsou prodchnuty jemným smutkem nad stavem světa. Šimečka byl v mládí idealistickým komunistou a ve stáří se potýkal se silným pocitem studu, nejen proto, že prohlédl, k čemu kdysi vzhlížel jako k zářnému ideálu, ale také z toho důvodu, že ho neustále překvapovalo, do jakých hloubek špatnosti dokáží jeho spoluobčané bez skrupulí klesnout. Šimečkovy fejetony jsou upřímné, bezprostřední, přátelské, otevřené a neobyčejně osobní. Zároveň jsou silně analytické. Čtenář má dojem, jako by poslouchal hovor nejbližšího přítele, člověka, který je skutečným ztělesněním slušnosti a tolerance. V atmosféře všeobecné devastace v pozdních letech komunistického režimu se Šimečka pokoušel vrátit do všeobecného povědomí základní civilizační hodnoty. Jeho ideálem bylo humanitní, kulturní a demokratické lidství, k němuž se Evropa propracovala od dob osvícenství. Komunistická totalita byla pro něho nevysvětlitelnou odchylkou od normy, anachronismem, o němž ovšem nebylo jisté, jestli ve středoevropském a východoevropském prostoru nepotrvá věčně, nebo jestli v konfliktu mezi Východem a Západem nedojde ke zničení evropské civilizace. Tak jako je Obnovení pořádku pronikavou analýzou prvních let úpadku poinvazního Československa do husákovské normalizace (kniha vznikla v letech 1975 - 1977), Kruhová obrana je v první řadě souborem úvah o životě v Československu v první polovině osmdesátých let, i když obsahuje i eseje na obecnější náměty a zamyšlení nad některými celosvětovými problémy, viděnými z československé perspektivy. Jak to formuloval Květoslav Chvatík, mistrovská je zejména Šimečkova schopnost přejít od věrohodného detailu, od nejautentičtější osobní zkušenosti se světem reálného socialismu, k hlubšímu zamyšlení nad smysluplným lidským bytím:

Ve vězení jsem četl sto let starou knihu. Když jsem dospěl k místu, kde Nataša Rostovová přichází v bílé noční košili k umírajícímu Andreji Bolkonskému, otočil jsem se ke zdi, aby spoluvězni neviděli, jak se mně, člověku úplně jiné epochy, plní nos a oči vodou. Staré knihy mi často vyprávěly příběhy o nic méně poutavější než strojem rozepsané dílo, které mi poslal nějaký kamarád.

Ptal jsem se tedy, jaký dějinný čas se tak těsně stýká s mým, že ho bez ohledu na jeho stáří ctím jako svůj vlastní? Jaké lidské dějiny mi mohou poskytnout radu a vyvolat dojetí? Určitě ne ty velké, nepřátelské dějiny válek, států a ideologických fanatismů. To, co nás spojuje přes propasti času, jsou malé dějiny lidského života, vymezené narozením a smrtí. Vždyť i v nich dochází k převratným historickým událostem, zápasům a revolucím, agresím a převratům, obětem a zradám, vítězstvím a porážkám, vesměs dějům, které se tak velkolepě vyjímají v dějepisných knihách. Jenže v malých dějinách je nevysvětlujeme jako důsledky umělých abstrakcí, ale jako následky pohnutek, které odedávna doprovázejí lidský život, lásky a nenávisti, víry a beznaděje, skromnosti a pýchy, ctižádosti a slabosti, všeho toho, co se velkolepě vyjímá v lidských příbězích, které se nám dochovaly a které si znovu a znovu vypravujeme. Jen prostřednictvím malých dějin jsme schopni rozumět si s těmi, kteří žili v jiných historických epochách, a dokonce i s těmi současníky, které nám velké dějiny odcizují, protože jim namlouvají, že jejich malé dějiny jsou bezcenné ve srovnání s epochou, ve které žijí a která směřuje k abstraktnímu historickému poslání.

(Z eseje »O velkých a malých dějinách«.)

Prozaik a literární kritik JAN TREFULKA (nar. 1929) začal v r. 1948 studovat filozofickou fakultu UK, r. 1950 však byl nucen studium přerušit a několik let pak pracoval jako dělník. V polovině padesátých let pokračoval v studiu na brněnské univerzitě, po absolutoriu působil jako kulturní referent a redaktor. V šedesátých letech byl redaktorem brněnského literárního časopisu Host do domu, v letech 1969 - 1970 pak jeho šéfredaktorem. Po zrušení časopisu r. 1970 Trefulka jistou dobu pracoval jako noční hlídač a vazač.

V Československu Trefulka debutoval protistalinskou novelou ze všedního života mladých lidí Pršelo jim štěstí (1962); posléze uveřejnil i prózu Třiatřicet stříbrných křepelek a dvě knihy povídek. Obě výše jmenované Trefulkovy prózy byly zfilmovány.

Díla, která Jan Trefulka vydal v českých exilových nakladatelstvích na Západě, jsou převážně psychologickými sondami do osobností jejich protagonistů. V některých Trefulkových textech jsou postavy pod značným tlakem společenských poměrů, v jiných stojí líčení společensko-politické situace více méně stranou. Ve všech Trefulkových prózách, z nichž většina je psána relativně bezpříznakovým, až novinářským, ale nicméně živým jazykem, jsou v ohnisku autorova zájmu osobnosti hrdinů. Román O bláznech jen dobré (68 Publishers, Toronto, 1978) je příběhem poddajného staršího muže, penzisty Cyrila Duši, který celý život ustupoval nemilované manželce i společenským poměrům a má pocit, že vlastně nežil. Kniha začíná v nemocnici, z níž je Cyril Duša na prvních stránkách románu propuštěn po operaci. Duša se domnívá, že brzo zemře, a proto se rozhodne proti celému svému dosavadnímu údělu revoltovat. Manželku šokuje tím, že se odstěhuje na půdu a později si dokonce namluví o mnoho let mladší dívku Evu a jistou dobu s ní žije v barabizně mimo domov. I když se nakonec k manželce vrací, přestává být otrokem společenské konvence a maloměstských poměrů: nadále je svým vlastním pánem a žije tak, jak si sám předsevzal. Vědomí, že je možná nablízku smrt (nakonec se ukáže, že tato obava je falešná) vyburcuje hrdinu tohoto úsměvného románu z šedivé každodennosti a pasivity k smysluplnějšímu a autentičtějšímu životu.

V románu Zločin pozdvižení (Index, Kolín nad Rýnem, 1978) se obnovuje důraz na společensko-politické souvislosti. Dílo je psychologickou analýzou řady individuálních osobností, jejich postojů a pohnutek jejich jednání. Všechny postavy tohoto příběhu jsou však v přímém styku s mechanismem moci: buď jako vykonavatelé státní vůle nebo jako její oběti. Trefulka se v této knize zajímá zejména o to, jak charakterové vlastnosti jednotlivých protagonistů ovlivňují způsob, jímž je vykonávána státní moc. Zrcadlovým obrazem tohoto autorova zájmu je snaha prozkoumat, jaký vliv má na psychiku různých jednotlivců silný tlak úřadů. (V tomto ohledu byl Zločin pozdvižení bezpochyby ovlivněn zkušeností československých bojovníků za lidská práva.) Příběh se odehrává v mladé Československé republice začátkem prosince 1920 v městečku Nespery na jižní Moravě, kde se skupina dělnických vzbouřenců zmocní zbraní, obsadí a vyřadí z činnosti místní elektrárnu a pokusí se v kraji vyhlásit komunistický režim. Vzpoura je potlačena vojskem, jemuž se vzbouřenci vzdají bez boje. Trefulkovi se v této knize podařilo vytvořit barvitý a plastický dobový obraz situace na malém moravském městečku na začátku tohoto století, i když autor zdůrazňuje, že spojitost jeho příběhu se skutečnými osudy a názory lidí, kteří prožili prosinec 1920 na Brněnsku, je zcela náhodná a nepodstatná.

V Trefulkově přízračné kafkovské novele Velká stavba (Index, Kolín nad Rýnem, 1982) hlavní hrdina, čtyřicetiletý úředník Richard Baumann, zaměstnanec blíže neurčeného socialistického podniku, je pověřen, aby na místě prošetřil záhadné okolnosti skandálu okolo jedné gigantické stavby socialismu. Uprostřed panenské přírody byla nepromyšleně zahájena výstavba obrovského průmyslového kombinátu, přestože nebylo zajištěno, odkud bude továrna získávat suroviny a zda její provoz bude rentabilní. Když se po několika letech ukáže, že projekt kombinátu je zcela absurdní, práce na komplexu je v tichosti zastavena. Později vyjde najevo, že na zrušené staveniště je i nadále dodáván stavební materiál a že tak došlo k mnohamiliónové škodě.

Baumann má zjistit, co se s dodávanými stavebninami na staveništi děje, kdo podepisuje dodací listy a jak je možné, že stavba navzdory tomu, že byla dávno zastavena, pokračuje dál. V podniku, kde neexistují normální mezilidské vztahy a kde vládne jenom manipulace a boj o pozice, si Baumann vyčítá, že se nechal vmanévrovat do nebezpečné situace, v níž se na něm požaduje, aby zaujal konkrétní, a proto napadnutelné stanovisko. Na staveniště gigantického komplexu však přesto odcestuje.

Velká stavba (jmenuje se Úval) je svým arogantním velikášstvím, marnotratnou rozhazovačností, totální nepraktičností a neužitečností a ekologickou škodlivostí výstižnou metaforou komunistického systému. V průběhu historie východoevropských komunistických států bylo několikrát zjištěno, že komunismus zkrachoval a nemá smyslu v jeho »rozvoji« pokračovat. Přesto však až donedávna bylo proti vůli rozumných lidí toto zřízení uměle, násilnými prostředky udržováno při životě. Baumann na staveništi socialistické megastavby zjišťuje, že situace v Úvalu je obdobná. Četa pěti pracovníků, která zůstala na místě poté, co byla výstavba průmyslového komplexu uzavřena, a jejímž úkolem bylo projekt zlikvidovat, se příkazu vyšších míst vzepřela. Pod vedením nesmiřitelného podivína, stavbyvedoucího Rykra, který, jak vyjde najevo, působil v padesátých letech jako soudce při politických procesech a jehož činy jsou motivovány silným iracionálním citovým vztahem k nesmyslné stavbě, čtyři dělníci tvrdošíjně a donkichotsky ve stavbě odepsané továrny pokračují.

Baumannovy pocity po příchodu na staveniště jsou velmi podobné dojmům západního cizince, občana demokratického státu, který se náhle octne uprostřed tuhé stalinské diktatury. Hrdina nejprve nevěří svým očím: chování Rykra a jeho čety se zdá šílené a absurdní. Zanedlouho však je donucen přizpůsobit se militantně stalinskému počínání Rykrovy pracovní skupiny: jako by vnější svět se svými civilizovanými, normálními lidskými zvyklostmi přestal existovat. Baumann se Rykrovi vnějškově podrobí, i když si umiňuje, že až se mu podaří Úval opustit, podá úřadům takovou zprávu, aby řádění šílence Rykra bylo ukončeno. Rykr na stavbě své spolupracovníky podřizuje tvrdému polovojenskému režimu. Když jeden z dělníků Rykrovu disciplínu odmítne dodržovat, je s ním v nepřítomnosti uspořádán monstrproces. Baumann je při tomto procesu nucen vystoupit proti obžalovanému jako svědek. Do poslední chvíle se domnívá, že se před ním odehrává jen bezvýznamná, nechutná fraška: je však pro něho skutečným šokem, když zjistí, že už před zahájením soudu byl »obžalovaný« dělník svými kumpány brutálně usmrcen. Po procesu je oběť pohřbena do betonových základů stavby.

Baumann s hrůzou z Úvalu utíká: Rykr ho přitom varuje, aby se proti stavbě nikde nepokusil nic podniknout. Pokud by něco takového udělal, spolupracovníci tohoto podivného stavbyvedoucího »si ho už najdou«. Je tomu, jako by hrdina utíkal z přízračné stalinské civilizace zpět do normálního demokratického světa, ale už se nikdy nemohl navrátit k svému předchozímu životu. Jakmile se jednou dostal do styku s totalitním světem, je nadále nucen žít pod hrozbou vydírání komunistických výzvědných služeb.

Po návratu ze staveniště Baumann nachází útočiště u své milenky Miriam. Tato žena je zručná manipulátorka a hrdinu se rozhodne zachránit. Vymyslí plán, podle něhož má Baumann vypracovat zprávu, dokazující, že zastavení výstavby Úvalu bylo chybou a že by se stavba měla obnovit. Baumannova zpráva, sestavená ze starých novinových frází a předložená primitivním stranickým funkcionářům, má skutečně úspěch. Milenec Miriam je povýšen: paradoxně je jmenován hlavním stavbyvedoucím Úvalu. Nesmyslná stavba megalomanského projektu je znovu zahájena. Zdánlivě je všechno v pořádku. Příběh končí happy endem pro všechny hlavní protagonisty: to že Baumann musel popřít své přesvědčení, nikomu nevadí. Vedlejší je i to, že pokračuje šílená a nesmyslná devastace přírody, která se brzo stane časovanou bombou, s níž lidé budou muset těžce zápolit.

Snad nejzajímavějším Trefulkovým dílem je román s ironickým názvem Svedený a opuštěný (68 Publishers, Toronto, 1988). Námětem této knihy je subjektivně vyprávěný životní příběh typického trefulkovského hrdiny. Je jím Jindřich Dvořák, počestný a morálně bezúhonný, sexuálně frustrovaný katolický intelektuál, oběť středoevropských poměrů. Jako Cyril Duša i Jindřich Dvořák od mládí v podstatě živoří na okraji společnosti. Jeho životní zklamání je však intenzívnější než Dušovo. I Dvořákův životní příběh nakonec vyvrcholí revoltou, k níž je pokorný a trpělivý hrdina dohnán téměř proti své vůli. Revolta se odehrává těsně před začátkem vyprávění. Ve stínu této blíže nedefinované šokující události se pak v útržkovité retrospektivě, v níž je kategorie času zrušena a vzpomínky přicházejí páté přes deváté, tak, jak tomu velí zákon asociace myšlenek, odvíjejí klíčové scény Dvořákova života, až po onu noc před začátkem příběhu, jíž Dvořákův život - paradoxně - zřejmě vrcholí.

Hrdinův život byl poznamenán pocity hrůzy, bezmocnosti, frustrace a hořkosti už od samého dětství. Pod vlivem strýce, venkovského faráře, se Jindřich po komunistickém převratu rozhodne stát se knězem. K takovému rozhodnutí však není zrovna nejpříhodnější doba. Jindřichovi je znemožněno teologická studia dokončit; je poslán do nápravné vojenské jednotky a pak dlouhá léta pracuje jako dělník. V továrně se seznámí se svou ženou Eliškou, bývalou studentkou, vyloučenou v padesátých letech ze studií.

V šedesátých letech se Jindřichův život dostává do trochu normálnějších kolejí. Hrdina je šťastně ženat a má dva syny. V redakci známého časopisu se mu podaří získat místo pomocného pracovníka. V novém místě sice jako nestraník zůstává pouhým poskokem, ale po letech manuální dřiny mu práce v redakci připadá jako zázrak. Pak však následuje sovětská invaze, která je pro Dvořáka skutečnou katastrofou, existenční i osobní. Redakce časopisu je rozmetána a hrdina je nucen nastoupit na místo nočního hlídače a pomocného skladníka na stavbě. Jako Cyril Duša i Jindřich Dvořák je pln hořkosti: odměnou mu má být celoživotní prohra, ačkoliv se vždycky choval naprosto slušně a čestně.

Příčinou Dvořákovy osobní krize je zejména to, že 21. srpna 1968 jeho manželka utrpěla psychický šok, který měl i další závažné následky. Od návratu domů není schopna fyzického kontaktu se svými spolubližními, ani se svým manželem. Jindřich Dvořák nuceným celibátem neobyčejně trpí. Domov se mu stává peklem. V sedmdesátých letech, v době nejtužší československé normalizace, kdy se lidé před neutěšenou společenskou realitou utíkají do rodinného soukromí, je Dvořákovi odepřeno teplo domácí intimity. Peklem je mu zároveň i poinvazní zaměstnání. Jeho nadřízenému, mefistofelskému donchuánu Rudolfu Krásovi, se podaří zjistit, že Jindřich Dvořák kdysi studoval na kněze. Umíní si proto, že Dvořáka svede na scestí. Ačkoliv Dvořák dlouho odolává, nakonec se poddá. S Krásovou pomocí se seznámí se ženou středních let, kterou opustil manžel, a posléze dojde k sexuální orgii ve třech. Tato orgie je onou revoltou, která se odehrála před začátkem příběhu a k níž se Trefulkova próza v závěru navrací. Je neartikulovaným výkřikem zoufalství člověka celý život zaháněného do úzkých, oním - poněkud pochybným - vyvrcholením Dvořákovy existence, v jehož stínu pak hrdina rekapituluje svůj život. Dochází k vyrovnání a k zklidnění. Dvořák si s překvapením uvědomuje, že ho víra v Boha po letech najednou opustila. Téměř radostně dospívá k poznání, že i když Bůh není, člověk je přesto za všechno, co činí, plně odpovědný.

Příběh se odehrává téměř výlučně v městském prostředí. Obsahuje řadu lyrických pasáží, které živě evokují atmosféru různých městských situací. Jsou založeny na souhrnu detailů, také seřazených podle zákona asociace myšlenek. Tento dynamický, konkrétní, lokalizovaný popis je hrdinovi často pobídkou k abstraktním úvahám. Zdůrazněna je šedivost a často i brutálnost popisovaných míst a situací.

Kromě těchto lyricko-kontemplativních pasáží román obsahuje sekvence, v nichž se Jindřich pokouší řešit různé filozofické a teologické problémy. Jeho snaha svou víru racionálně analyzovat je však strýcem farářem a kolegy seminaristy odmítána. Jejich argumentem je, že člověk by měl věřit srdcem: intelektem by se teologické problémy vůbec neměl pokoušet rozebírat. Jindřich však s takovým postojem nesouhlasí. Podle jeho názoru by to znamenalo, že náboženství je doménou jen skupiny vyvolených; těch, kterým se dostalo milosti slepé víry. Zajímavá je i Jindřichova úvaha o rozporu mezi osobním, individuálním časem (definovaným naší smrtelností) a neosobním časem historie vývoje lidského rodu. Na jiném místě Jindřich dospívá k závěru, že dobro nikdy nelze hromadně organizovat. Dobro navždycky zůstává čistě osobní záležitostí. Váže se jedině na soukromé, osobní vztahy mezi jednotlivci. Jakmile se je pokusíme organizovat v masovém měřítku, vzniká zlo. Jinde Dvořák poznamenává s trpkostí, že »naděje se musí ukrývat v srdci co nejhlouběji, zakrytá několika vrstvami úzkostí a pochyb, aby Bůh ani ďábel k ní při letmém pohledu nedohlédli. Jenom tak, a tudíž vlastně omylem se může stát, že se vyplní«.

MOJMÍR KLÁNSKÝ (1921 - 1983) vystudoval v letech 1941 - 1945 pražskou konzervatoř a po válce estetiku na filozofické fakultě UK. Pak působil jako novinář v rozhlase a v tisku; zabýval se zejména zemědělskou tematikou. R. 1968 pomáhal založit nezávislý Svaz zemědělců. Po roce 1969 byl zbaven publikačních možností. Pracoval pak v JZD a v plemenářském středisku v severočeském pohraničí. V Československu vydal román Sedm dní (1963) a reportážní prózu Ranč (1967). Několik jeho dalších prací zůstává v rukopise.

R. 1976 vydalo nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem Klánského zdařilou novelu Vyhnanství (r. 1990 vyšla znovu v pražském nakladatelství Vyšehrad s nesprávnou informací v tiráži, že jde o první vydání). Jejím námětem je konflikt mezi pracovitým a odpovědným přístupem nadaného a schopného člověka k životu i ke světu a lidskou zlobou a omezeností, která tvořivé práce není schopna - když dosáhne absolutní moci, veškerou svou energii vynaloží na to, aby svět kolem sebe zdevastovala.

Hrdinou novely Vyhnanství je bývalý sedlák Hrazděra, který je (zřejmě začátkem padesátých let; asi záměrně - aby výpověď zůstala v obecné rovině - v knize není ani jednou použito slov komunista či komunismus) donucen stoupenci nového pořádku odejít ze svého statku v rodné vesnici. Jeho vzorná usedlost, plod usilovné práce několika generací, je začleněním do jednotného zemědělského družstva zničena. Při vyhánění z domova Hrazděrovi zemře manželka. Jeho syn je vyloučen ze střední školy tři měsíce před maturitou: je poslán do dolů. Nad všemi Hrazděrovými příbuznými visí Damoklův meč obvinění, že mají v rodině kulaka - jeho děti se tedy ze strachu přestanou s otcem stýkat. Horlivě se snaží, aby se ničím nelišili od svých spoluobčanů a aby vedli stejný stereotypní život jako oni. Nový »životní pořádek« neničí pouze těžkou, pokornou prací nashromážděné materiální hodnoty, ale devastuje i rodinné a mezilidské vztahy.

Hrazděra je zaskočen. Likvidaci své osobní a rodinné existence pociťuje jako hlubokou křivdu. Vznikla nová, pro něho nepochopitelná situace: »Nezáleželo už na tom, co uměl. Najednou se svět tak změnil, že vůbec na ničem nezáleželo.«

Klánského Vyhnanství je studií vzpoury primitivní záštiplné většiny nad talentovanými jedinci. Latentní konflikt mezi vysoce nadanými osobnostmi a neschopnou většinou jistě existuje v každé společnosti: je důsledkem základní nevysvětlitelné nerovnosti mezi lidmi. Klánský tento konflikt studuje v extrémní, čisté formě. Ukazuje, jak ničivou silou může působit spiknutí neschopných, je-li mu dána naprostá volnost.

Hrazděra je odsunut do zemědělského družstva, kde je mu určeno zaměstnání krmiče býků. Nedá mu to a ve všeobecném zmatku a nepořádku dělá i tam svou práci dobře: stane se nejlepším zaměstnancem. Mezi jeho spoluobčany to však většinou vzbudí proti němu jen další nenávist. Začátkem novely zastihujeme hrdinu nemocného a téměř úplně zničeného; snaží se přesvědčit tajemníka okresního národního výboru, aby mu dovolil vrátit se před smrtí do rodné vesnice: chce být jako poslední ze svého selského rodu pochován do tamější rodinné hrobky. Úředník jeho žádost odmítne.

Hrazděrovi však pomůže jeho nadřízený z družstva, zootechnik Veis, výjimka v prostředí, v němž hrdina žije. Veisovi záleží na dobře odvedené práci a během času vycítí, že Hrazděra má obrovský tvořivý talent. Veis Hrazděrovi vyjedná, že se může na pět let odstěhovat do opuštěné a zanedbané hájovny v katastru rodné vesnice. Bývalý sedlák tam nejprve zamýšlí jen pasívně čekat na smrt. Brzo mu to ale nedá, hájovnu opraví a vytvoří z ní dokonalé, prosperující hospodářství. Tvořivá práce působí blahodárně na jeho fyzický i psychický stav. Do pěti let, jak původně počítal, tedy nezemře. Žije však ve vakuu. Množství zemědělských produktů, které se mu hromadí pod rukama, nemá komu odvést, dát či prodat. Jde o člověka, jehož nepotlačitelnou přirozeností je vytvářet hodnoty - má to však zakázáno. Je proto v pasti. Když uplyne vymezená lhůta pěti let a Hrazděra předpokládá, že se z hájovny bude muset zase vystěhovat, hospodářství vybudované s láskou rozboří a spáchá sebevraždu. Hned po jeho smrti lidé z vesnice všechny zásoby z lesní usedlosti rozkradou.

KAREL PECKA (nar. 1928) maturoval na obchodní akademii a po studiu pracoval jako úředník v Tesle. Roku 1949 byl zatčen a odsouzen na jedenáct let za velezradu. Napsal totiž pro podnikový časopis barrandovských ateliérů zápornou recenzi na sovětský film. Ve vězení strávil deset let. Vězeňská zkušenost ho silně poznamenala a stala se námětem mnoha jeho prozaických prací. Někteří kritikové proto Peckovi přezdívají »český Solženicyn«. V šedesátých letech Pecka v Československu vydal řadu vězeňských povídek a próz (Úniky, 1966; Horečka, 1967; Veliký slunovrat, 1968; Na co umírají muži, 1968; Hra na bratrství, 1968). Sbírka povídek Na co umírají muži vyšla také v reedici v Západním Německu (CCC Books, Mnichov, 1976). Jsou to texty, které popisují poměry v táboře Bytíz u Příbrami, v prostředí, kde byl autor sám dlouhodobě vězněn. Tyto realistické prózy líčí skutečnost bez snahy o zkrášlování a stylizaci: důraz je kladen na autentičnost otřesné zkušenosti. Kniha je svědectvím o lidech existujících v situaci, v níž jde o holé přežití. Autor své příběhy nijak nekomentuje: nechává je hovořit samy za sebe. Jsou vášnivým protestem proti nelidským podmínkám ve stalinských pracovních táborech.

První Peckův velký román, který vyšel na Západě, se jmenuje Štěpení (68 Publishers, Toronto, 1974). Vypráví příběh částečně autobiografického hrdiny, spisovatele a scénáristy Mikuláše Sovy, skeptika, který se v Československu nemohl z kádrových důvodů uplatnit, a rozhodl se proto opustit vlast. Rok 1968 vidí očima outsidera, jehož životní zkušenosti způsobily, že si nedělá naprosto žádné iluze. Když se však hrdinovi nakonec podaří vycestovat na Západ, v cizím prostředí se ukáže, že je vlastně přece jen úzce vázán ke své zemi. Odpovědnost mu nedá a Sova se navrací domů, přestože může očekávat, že bude v Československu vždycky hrát roli pouze druhořadého občana. Osud nekomunisty Sovy kontrastuje s osudem úspěšného, oficiálně uznávaného spisovatele Lahodného, jehož dílo je známé i na Západě, protože tam vychází v překladech. Když se r. 1968 Lahodný rozhodne emigrovat, všude na Západě se mu otvírají dveře.

Současné dějové pásmo je prokládáno příběhem z bělohorského období. Mikuláš Sova totiž pracuje na scénáři filmu o Valdštejnovi. Hrdinou dějového pásma ze sedmnáctého století je Rašín, Jaroslav Sezima z Riesenburka, emisar protestantských stavů. Po smrti Albrechta z Valdštejna má Rašín možnost emigrovat do Švédska: jako Lahodný i Rašín má styky v zahraničí a je mu nabídnuta pomoc. Na rozdíl od spisovatele Lahodného však Rašín z Čech neodejde. Aby se zachránil, musí pro rakouskou vládu napsat prohabsburský spis, jímž pomluví památku Albrechta z Valdštejna. Je pak pardonován a dostane dokonce odměnu: jedno zničené panství v Čechách. Rašín se rozhodne, že se na panství usadí a založí tam sad, který snad ponese ovoce příštím generacím. Mikuláš Sova s jeho osudem zcela zřejmě sympatizuje.

Dále vyšla v torontském nakladatelství 68 Publishers Peckova kafkovská, alegorická novela Pasáž (1976), která se odehrává v blíže neurčené zemi a v blíže neurčeném městě, jejíž dějiště má však řadu styčných bodů s československou skutečností sedmdesátých let. Novela je opět psána objektivním, nevzrušeným, realistickým jazykem, jímž však autor tentokrát postupně evokuje silnou fantasmagorickou atmosféru. Hrdinou novely je úspěšný, pracovně neobyčejně vytížený univerzitní učitel docent Antonín Tvrz, který se na začátku příběhu náhodou octne v jedné z pasáží města, v němž žije a pracuje. Brzo se ukáže, že pasáž je nekonečným labyrintem s množstvím navzájem propojených podlaží, schodišť, chodeb a průchodů. Je to svět sám o sobě, jehož kanceláře, instituce, obchody a zábavní podniky fungují zcela samostatně, nezávisle na vnějším světě. Docent Tvrz se na univerzitě zabývá výzkumem využívání volného času. Pasáž vzbudí jeho pozornost: něco nedefinovatelného a tajemného způsobí, že v ní zůstane natrvalo. Živí se občasnou výpomocnou prací, v závěru příběhu si však uvědomí, že se bude muset zcela oprostit od všech závazků vnější civilizace. V zemi, v níž se Peckova novela Pasáž odehrává, zuří politický boj mezi hnutím »Čistých«, kteří požadují, aby lidstvo odvrhlo technickou civilizaci a vrátilo se k předtechnologickému stavu, a vládnoucí vrstvou »technokratů«, kteří existující technologickou úroveň chtějí zachovat, techniku však doufají zvládnout, aby lidem neškodila. Mezi stoupenci těchto dvou táborů vypukne občanská válka. Těsně poté, co se Antonín Tvrz rozhodne s konečnou platností zbavit se zbytku veškerých civilizačních pout, je jako náhodná oběť této občanské války v pasáži usmrcen. Zajímavé jsou Tvrzovy rozhovory s hlavním vrátným pasáže, který se objevuje na scéně v neočekávaných okamžicích, většinou je však k nedostižení. Hlavní vrátný je zřejmě Bůh. Některé aspekty novely byly bezesporu ovlivněny každodenní životní zkušeností pražských disidentů sedmdesátých let. Vzhledem k své mnohoznačnosti je novela otevřena různým symbolickým interpretacím.

Druhým rozsáhlým dílem Karla Pecky je román z prostředí vězeňských táborů, Motáky nezvěstnému (68 Publishers, Toronto, 1980). Podobně jako Peckovy vězeňské povídky i Motáky nezvěstnému jsou především podrobným, realistickým svědectvím o poměrech v československých pracovních táborech padesátých let. Základním kamenem výstavby textu tohoto obsáhlého románu je autentický detail. Motáky nezvěstnému se na komunistický systém v Československu dívají »zezdola«, z hlediska člověka, kterého režim vyřadil ze společnosti a pokusil se ho učinit bezprávným otrokem. Pecka popisuje podmínky v několika československých pracovních táborech, v nichž jeho poloautobiografický hrdina Vilém Svoboda stráví přes deset let. Zájem autora se soustřeďuje na hrdinovu osobnost, na způsob, jakým se vyrovnává s tím, že byl vržen do extrémní situace. Svoboda se snaží za každých okolností zůstat svůj: zatvrdit se a získat odolnost, aby koncentráčnický režim přežil. Zachovává si vnitřní svobodu a víru v demokracii, která je pro něho jedinou alternativou ke komunistickému násilí.

Snad nejzdařilejší knihou Karla Pecky jsou jeho Malostranské humoresky (68 Publishers, Toronto, 1985). Pecka, který bydlí v Nerudově ulici na pražské Malé Straně, tímto dílem vytvořil pozoruhodný protějšek k Nerudovým Malostranským povídkám. Pomocí nestranných, úzkostlivě realistických portrétů postav a postaviček žijících na Malé Straně koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let našeho století autor vytvořil výmluvné svědectví o bezvýchodnosti a nedýchatelné atmosféře Československa v období pokročilé husákovské »normalizace«. Důležitou roli v těchto Peckových povídkách hrají malostranské hospody, v nichž se jeho protagonisté pravidelně setkávají. Peckovy postavy se snaží žít normálním životem, jejich životní aktivita je však poměry omezována, podvazována a umrtvována. Někteří Peckovi protagonisté žijí v téměř naprostém vakuu, například hrdina jednoho z nejlepších textů sbírky, povídky »Poslední štísko pana Žorže«. Pan Žorž je architekt, který měl po dokončení studií koncem šedesátých let možnost podívat se do světa. V Americe dosáhl značných úspěchů ve své profesi a také se tam oženil. Nedlouho po sovětské invazi však v Praze zemřela Žoržova matka a Žorž se proto vrátil do Československa, aby tam vyřídil matčinu pozůstalost. Nedostal ale už povolení odcestovat za ženou opět do Ameriky a byl nucen zůstat v Praze. Žorž rezignovaně žije na Malé Straně v přízračném bezčasí, převážně z peněz, které mu ze zahraničí každý měsíc posílá jeho americká manželka Linda. Paradoxem je, že Žorž v závěru povídky tragicky umírá, zrovna když začíná být pravděpodobné, že se bude moci z Československa vystěhovat. Zajímavá je mj. i povídka »Malá a velká mafie«, která srovnává bezmocnost obyvatel Malé Strany se supervýkonností amerického produkčního týmu, který do Prahy přijel pod vedením režiséra českého původu natáčet velkofilm. Malostraňáci se na hektickou aktivitu amerických filmařů dívají trochu spatra, žárlí na ni. Film považují za příklad profesionálně provedené komerční manipulace, jejíž obětí se stal i jeho český režisér, protože mu rukama protéká příliš velké množství peněz. Odpůrci režimu a ti, kdo se snaží vyhnout přímé kolaboraci s úřady, jsou u Pecky nuceni promarňovat svůj život v nečinnosti. Osoby, které se režimu zaprodaly, však na tom nejsou vlastně o nic lépe než lidé, kteří žijí v politickém ústraní, spíš hůře. Tlak, který na režimní protagonisty systém vyvíjí, je ničí. Příkladem je například politicky exponovaný rozhlasový hlasatel Martin Kostečka z povídky »Pokušení«, kterému emigruje družka a který pod tlakem poměrů duševně onemocní, stráví jistou dobu v blázinci a jehož životní kariéra končí ve čtyřiceti letech odsunem do invalidního důchodu. Lyrický »Dopis Josefu K.« se od ostatních próz svazku trochu odlišuje. Je jeremiádou nad nehostinností československých poměrů, které možná budou trvat věčně. Obsahuje i tento apokalyptický obraz:

Pane K., o té Kněževsi chci také psát příště, procestoval jsem s maringotkou všelijakou díru, ale takovou kloaku, tak ošklivou, zanedbanou a ubohou jsem dosud neviděl. Z té obce čišelo zoufalství. Voda potoka a rybníka páchla naftou, vzduch sírou, prostředí bičované decibely rachotu, jediné útočiště knajpa, kde vysedávali chlapi v zašmírovaných montérkách, tak jak slezli z traktorů až do zavírací hodiny, zlití pivem a rumem padali bez převlékání do pelechů, aby ráno zase zasedli na své mašiny, většina z nich bez zubů, které jim vymlela snad ta otrávená voda, a to vše kilometr od místa slavnostních vítání delegací, přehlížených za zvuků kutálek, kolikrát mě napadlo, kdyby tak konvoj vládních vozů vyrazil omylem na druhou stranu a ztroskotal na návsi před hospodou. Je to kraj pustoty, kde během dvou let chemizace vyhubila zajíce a dnes čerstvě napadlý sníh v neporušené vrstvě rychle šedne jedovatým spadem.

Prozaik, scénárista a překladatel VILÉM HEJL (1934 - 1989) napsal kromě řady filmových scénářů (zejména pro krátké filmy) i několik rozhlasových her. Podle jeho detektivky Sebrané zločiny Vladimíra Hudce (1967) natočil r. 1968 režisér Martin Frič komedii Přísně tajné premiéry. Od roku 1978 žil Vilém Hejl v Mnichově, kde pracoval v rozhlasové stanici Svobodná Evropa.

Na Západě vydal tento autor tři prozaická díla. Zásada sporu (68 Publishers, Toronto, 1979), brilantní, napínavý historický román, fiktivní příběh básníka Šimona Lomnického z Budče, který se snaží orientovat a jednat v politické smršti stavovského povstání v letech 1618 - 1620. Důraz v tomto románu však neleží na historických událostech, ale na postojích a argumentech Hejlových protagonistů, které mají moderní, aktuální význam. Formálně je dojem současnosti a aktuálnosti podpořen jazykovými prostředky: Hejlovy postavy nemluví archaizující češtinou, ale běžným hovorovým jazykem dvacátého století. Román se pokouší řešit otázku, jak se mají lidé chovat v době velkých mocenských střetnutí, kdy jsou nuceni bezvýhradně podpořit buď jednu nebo druhou stranu, i když je jasné, že skutečnost není černobílá a že v konfliktu mají obě strany svou pravdu. Katolík Šimon Lomnický nechce podlehnout ideologickému zjednodušení skutečnosti a zachovává si proto kritický odstup k oběma válčícím stranám, i když podporuje evangelickou věc. Ve víru událostí kličkuje a předstírá: výsledkem je, že ho literární historie nakonec označí za »bezcharakterního literárního obojetníka«. Zajímavé jsou zejména Šimonovy rozhovory s jezuitským zvědem páterem Ambrožem Janderou, kterému Lomnický dopomůže k útěku. Atmosféra celého románu je neobyčejně dramatická.

Nebezpečí ideologického zjednodušování skutečnosti a netolerance vůči jiným názorům je ústředním tématem i Hejlova druhého románu, Ex offo (68 Publishers, Toronto, 1980). Román je historizující detektivkou. Odehrává se jednak v Praze začátkem sedmdesátých let dvacátého století, jednak v době prusko-rakouské války r. 1866. Příběh začíná smrtí historika a žurnalisty Lubora Stárka, který podobně jako jeho přátelé a kolegové z redakce zakázaného časopisu Perspektivy je po roce 1968 zbaven možnosti pracovat ve svém oboru a publikovat. Přátelé se domnívají, že Stárka usmrtili příslušníci státní bezpečnosti, protože napsal článek o radikálním novináři Václavu Marholtovi z devatenáctého století. Marholt r. 1865 koncipoval revoluční manifest, manifest mu však byl zabaven důstojníkem rakouské armády. V období kolem Pražského jara byla tato historická epizoda interpretována jako aktuální obdoba incidentů z komunistické éry.

Během příběhu však vychází najevo, že skutečný význam této historické události byl jiný, než jak ji zkresluje aktuální intepretace. Ukazuje se, že Marholt koncipoval svůj manifest proto, aby vytvořil v době prusko-rakouské války českou alianci s pruským nepřítelem a vytrhl tak Čechy z rakouské říše. Důstojník, který Marholtovi zabránil v uveřejnění tohoto dokumentu, byl vlastenec dobře si uvědomující nebezpečí spolupráce Čechů s Prusy. Nebyl rakouskou obdobou příslušníka komunistické tajné policie. Zároveň také v příběhu dochází k odhalení řady neočekávaných faktů ohledně Stárkovy smrti. Vypravěč se nakonec dostane do situace, v níž je nucen čelit morálnímu dilematu a konfliktu s bývalými redakčními kolegy, kteří se obávají, že by pravdy, kdyby vyšla najevo, mohlo být politicky zneužito.

Hodina hvězdopravců (Konfrontace, Curych, 1980) je také román odehrávající se na dvou časových rovinách: v současnosti a v Německu za nacismu. Námětem je opět vztah jednotlivce k totalitní ideologii a totalitní moci. Hrdinou (či spíše antihrdinou, odstrašujícím příkladem) je důstojník SS Helmut Kollinger, vzdělanec, v jehož hodnotovém systému neexistuje kategorie morálky. Kollinger je egoista, přesvědčený nacista, který se zcela programově rozhodne vybudovat si v nacistickém režimu kariéru. O skálopevnou víru, že žije v dokonalém světě, je však připraven zdánlivě bezvýznamným zážitkem. Jako důstojník zpravodajské služby dostane za úkol zjistit, kde je v Itálii v této fázi války internován Benito Mussolini. Pro hlavního šéfa SS Himmlera, který má slabost pro okultismus, musí být výsledky zpravodajské práce potvrzeny astrology, dopravenými za tímto účelem z koncentračních táborů. Hrdina je »práci« astrologů přítomen; akce však je zcela neúspěšná. Pro Kollingera je zjištění, že nacistický režim postrádá vnitřní jistotu a hledá své potvrzení u hodnot a u osob, jimiž oficiálně pohrdá, neobyčejným šokem. Hrdina ztratí svou ideologickou víru, jeho vystřízlivění však neunikne jeho nadřízeným. Ve váhavém postoji tohoto intelektuála vidí nebezpečí, a proto na něho zosnují atentát. Kollinger pokus o vraždu sice přežije, jeho duchovní svět je však roztříštěn.

Vilém Hejl byl také autorem a spoluautorem prací z moderní československé historie. S Karlem Kaplanem napsal studii o stalinismu v Československu Zpráva o organizovaném násilí (68 Publishers, Toronto, 1986); v témže nakladatelství vyšla nedávno i Hejlova studie Rozvrat: Mnichov a náš osud (1989).

Ostravan OTA FILIP (nar. 1930) pochází z mnohojazyčného prostředí ve Slezsku na hranicích mezi Polskem a Československem, z mnohonárodnostní oblasti, kde před válkou žili Češi, Poláci, Židé, Němci i Slezané mluvící vlastním nářečím stojícím mezi češtinou a polštinou. Hovoří a píše stejně dobře česky jako německy. Filip pracoval v padesátých letech jako novinář v tisku a v rozhlase, r. 1960 ztratil z politických důvodů zaměstnání a byl pak nucen živit se manuálně. R. 1967 získal literární cenu města Ostravy za román Cesta ke hřbitovu (Profil, Ostrava, 1967) a krátce pak pracoval jako nakladatelský redaktor. V srpnu 1969 byl zatčen a odsouzen k 18 měsícům vězení za »podvracení republiky«. Po propuštění koncem r. 1970 pracoval opět manuálně; r. 1974 byl vypovězen do Západního Německa, kde je nyní zaměstnán jako odborník na slovanské literatury ve významném frankfurtském nakladatelství Fischer Verlag.

Ve svých dvou rozsáhlých románech Cesta ke hřbitovu (druhé vydání vyšlo v Konfrontaci, Curych, 1978) a Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (4 díly, Index, Kolín nad Rýnem, 1974, 1975) autor kreslí široké panoráma života na ostravském maloměstě. Romány jsou plné sžíravé, posměšné ironie, za níž se skrývá hluboký smutek. Významnou součástí jejich struktury jsou fantasmagorické, snové obrazy, které se vynořují ve vědomí hlavní postavy-vypravěče převážně na základě otřesných životních zážitků a událostí. Tyto lyrické pasáže často poněkud retardují děj. Vypravěčem a hlavním hrdinou, pozorovatelem okolního života, je v obou románech mírně neurotický mladý muž se sklonem k snění. Na široké ploše obou románů rozehrává autor příběhy mnoha postav a figur. Ironickým přístupem k životu Filipovy texty připomínají dílo Karla Poláčka, i když tematicky jsou situovány do drastických období moderní čs. historie, o nichž už Karel Poláček neměl příležitost psát.

Cesta ke hřbitovu je příběh syna maloměstského kavárníka, který si vybudoval svůj restaurační podnik v blízkosti jednoho z ostravských hřbitovů a jemuž se podařilo postupně zbohatnout na pohřební klientele. V ostravském kadlubu nejrůznějších národností a politických přesvědčení se kavárník v předválečné době pokouší vyjít s každým svým zákazníkem, bez ohledu na jeho názory, rasu či jazyk. Zároveň se, jako většina Filipových postav, neustále snaží využít událostí kolem sebe sobecky ve svůj prospěch. To se však netýká jen hrdinova otce. Schopnost skoro všech Filipových postav jednat nezištně a morálně je jakoby pozastavena. Za německé okupace kavárník obsluhuje důstojníky gestapa stejně úslužně jako kohokoliv jiného a vyslouží si tak pověst kolaboranta. Skutečnost je však složitější. Kavárník Němce nenávidí, protože jeho manželka udržuje milostný poměr s jedním důstojníkem od gestapa. Tento poměr vznikl, když se vydala prosit za svého zatčeného bratra komunistu.

Svět Filipových románů je skutečnou pouští v oblasti mezilidských vztahů. Nezištné přátelství a upřímná láska mezi lidmi v podstatě neexistují. Bariéry neporozumění a nenávisti většinou rozdělují i členy téže rodiny. Filipovy postavy jsou podobny tichým dravým šelmám, které neustále vyčkávají, kdy se jim naskytne příležitost tvrdě jednat ve vlastní prospěch. Lidé se ve Filipových románech dopouštějí společensky zdánlivě malicherných morálních prohřešků, jejich nepřímý dopad však uvádí do pohybu lavinu násilí a uvolňuje síly zla, které pak už nikdo nezastaví. Slušní lidé jsou považováni za hlupáky, slabochy a výstředníky. Vír dějinných událostí je ničí. Autor je skeptický vůči nacionalismu - i českému - a ideologiím všeho druhu. Pod ideologickou maskou hledá lidské bytosti a soudí je podle jejich jednání. Neváhá projevit soucit i s Němci, pokud si ho zaslouží. Nacionalismus a ideologie jsou útočištěm darebáků, kteří jich bezostyšně zneužívají pro své osobní cíle. V dobách dramatických historických událostí, jako například v posledních měsících druhé světové války, se Ostravsko mění ve skutečný Divoký západ: mnozí jednotlivci neváhají vyřizovat si se spoluobčany osobní účty a v revolučním období se nezastaví ani před vraždou.

Román Cesta ke hřbitovu začíná v období před Mnichovem a končí v květnu 1945 příchodem Rudé armády. Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka má širší záběr: pokrývá období od dvacátých let až do roku 1968. Působí však poněkud statičtěji než Filipova neobyčejně čtivá a dynamická prvotina. Lojzek Lapáček je syn chudého pekaře; jednatele ostravského fotbalového klubu. Život klubu a jeho fotbalové jedenáctky je ohniskem společenského dění na Ostravsku; zároveň je však metaforickou paralelou životních osudů většiny postav románu. Většina Filipových hrdinů v některém období hraje v Ostravě fotbal a stejně, jak členové fotbalové jedenáctky jednají na hřišti, se posléze chovají i v občanském životě. Některé hlavní postavy tohoto románu hraničí s karikaturou. Je to zejména hrdinova babička, kdysi v dávné minulosti provdaná za rytmistra von Zabalského, který však zanedlouho zmizel a usadil se v Americe. Babička celý život na rytmistra vzpomíná, a to v dobrém i zlém. Skutečnost kolem sebe postupně přestane vnímat. I v Lapáčkově rodině chybějí mezilidské vztahy. Hrdina zejména trpí naprostou nemožností komunikovat se svou matkou. Filipovi hrdinové se především snaží v každé situaci sobecky vykalkulovat, jak by měli jednat ke svému největšímu prospěchu. Většinou se jejich kalkulace míjí úspěchem. Celkový výsledek toho, čeho v životě dosáhli, je i u těch, kteří byli zdánlivě vítězi, naprosto mizivý a směšný. V obdobích, kdy se běh historie neočekávaně zrychluje, se mnohé postavy dostávají mezi mlýnská kola. Ačkoliv se Lapáčkův otec za války snažil vyjít v podstatě s každým, po roce 1945 je (na základě osobní zášti svých spolubližních) odsouzen na tři roky do vězení. Brzo po propuštění umírá. Ota Filip neváhá řadu svých hrdinů násilně sprovodit ze světa často krutou a nemilosrdnou smrtí. V Lojzkovi Lapáčkovi je však nechává i po smrti dále vystupovat na scéně. Neurotický a snivý Lojzek je totiž vynikající médium, které jednotlivé postavy dokáže lehce vyvolávat ze světa stínů. V rozhovorech s Lojzkem mrtví hovoří o svém bývalém životě (který si převážně heroizují) a komentují další děj. I v tomto románu autor ostře kritizuje oportunismus svých hrdinů (některé postavy mění své politické názory skutečně mnohokrát, a to pozoruhodným způsobem) a nemilosrdně ironizuje jejich bombastičnost, ačkoliv společným jmenovatelem jejich životů je jenom bezbřehá trapnost. Do jisté míry je Lojzek Lapáček postavou autobiografickou: shodou okolností se po roce 1948 na jistou dobu octne na straně vítězných »revolucionářů«. Je odměněn místem v krajském rozhlasovém studiu. Pár let se mu podaří proplouvat mezi nejrůznějšími politickými úskalími, když je však přímo požádán místním prokurátorem, aby udělal špinavost (aby do fotbalového klubu, jehož se po otcově smrti sám stal jednatelem, odmítl přijmout nadaného brankáře, jehož otce, soukromě hospodařícího zemědělce, se prokurátor snaží zničit), musí z rozhlasu odejít. Pracuje pak dlouho v ostravských dolech jako horník a jednou jen o vlásek unikne smrti při závalu. Rok 1968 ho zastihuje psychicky zcela vyčerpaného a vyprázdněného, bez iluzí; jen plného studu, že v životě selhal.

Jiným obrazem maloměstského pekla je formálně poněkud nezvykle pojatý román Blázen ve městě (Konfrontace, Curych 1975). Kniha je záměrně pouze náčrtem románu: po celý příběh autor uvažuje o různých možnostech toho, co jeho postavy v další části textu podniknou, a dává tak čtenáři možnost nahlédnout do své dílny. Svým způsobem tak knihu píše a zároveň ji i recenzuje. Příběh je proto vyprávěn v budoucím čase. Zpočátku působí tento formální prostředek zajímavě a neotřele, v jeho užívání však nedochází k žádnému vývoji, takže za nějakou dobu autorovy opakovaně se navracející úvahy o tom, kam román dál povede, začnou unavovat. Příběh se neodvíjí chronologicky, ale v útržcích hrdinových reminiscencí. Hlavní postavou románu Blázen ve městě je bývalý učitel Jan Gajdoš, který na sebe připoutal podezření místních úřadů tím, že v padesátých letech švejkovsky zparodoval slavnostní štafetový závod. Později byl - hlavně zásluhou stranického tajemníka Vymazala, na jehož příkaz se tehdy závod konal - odsouzen na třináct let do pracovního tábora, protože údajně věděl o pokusu dvou kolegů učitelů emigrovat na Západ. Gajdošova manželka byla těhotná, ale po mužově zatčení si dítě dala vzít. Po odpykání osmi let v pracovním táboře se Gajdoš navrací do bytu v paneláku na maloměstě, do zcela rozvrácené společnosti odcizených, záštiplných a sobeckých lidí. Jistou dobu se pokouší žít normálně (je donucen vydělávat si na živobytí v nepříjemném manuálním zaměstnání), ale nakonec na pokusy vyjít se spoluobčany normálním způsobem zcela rezignuje. Dochází k závěru, že zatímco ve vězení byl jeho život a život spoluvězňů přesně vymezen, v civilním životě spolu lidé soutěží o »místo na slunci« - jejich životy se do jisté míry »překrývají«. Nikdo proto nedokáže žít šťastně. Gajdoš se pokusí z maloměsta utéci. Dokáže si vytvořit vztah jen k člověku na periférii společnosti: během útěku naváže dočasný milostný poměr s dívkou od houpaček. Román vrcholí v hrůzné, groteskní scéně oficiálního »vinobraní« v Gajdošově rodném městě, kam se hrdina ke konci příběhu se svou dívkou navrací. Je zatčen - lpí na něm mlhavé podezření z vraždy, ale jeho hlavním proviněním je, že je prostě černá ovce. S uspokojením se vrací do vězení. Román Blázen ve městě je čtivý, ale ve své grotesknosti neobyčejně deprimující. Jak uvedl recenzent časopisu Svědectví, »působivost této knihy je podobně skličující jako působivost kráteru«.

Ještě grotesknější karikaturou života je román Poskvrněné početí (68 Publishers, Toronto, 1976). Odehrává se na moravském maloměstě jménem Božíles v období normalizace sedmdesátých let. Sžíravá, krutá satira tohoto textu však autorovi zabránila vytvořit dostatečně přesvědčivé postavy či scény naplněné skutečným humorem (jak se to v obdobných karikaturách o Československu poinvazních let většinou podařilo Josefu Škvoreckému). Skoro všechny postavy tohoto díla jsou výstředníci, blázni či neurotici, jejichž jednání postrádá jakoukoli logickou motivaci. Hrdinou je neúspěšný »spisovatel« (napsal jen řadu předmluv k svým budoucím románům) Hugo Hugon a opilý surrealistický básník Josef Kovanda, kteří k sobě neopatrnými řečmi v hospodě připoutají pozornost tajné policie. Po 1. máji 1974, kdy Hugon a Kovanda shodou okolností nesou v čele prvomájového průvodu socialistické heslo, jsou oba zatčeni. Kovanda předstírá šílenství, aby se vyhnul vězeňskému trestu, Hugon je odsouzen na rok do vězení. Zdá se, že tento text vznikl pod přímým vlivem autorovy traumatické vězeňské zkušenosti. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že zatímco líčení života v městě Božíles je nepřesvědčivě papírové, kniha oživne, jakmile se s hlavním hrdinou dostaneme do vězení. Vězeňská epizoda však celkově do žánru díla nezapadá. »Poskvrněné početí« z titulu knihy se váže ke klíčové epizodě příběhu, inspirované emocionální a sexuální deprivací odsouzených, kteří vykonávají své tresty v československých věznicích. Po lanovce vyrobené z provázku, zavěšeného tajně mezi okny dvou vězeňských cel, posílají vězňové v lahvičce vězeňkyním do ženského křídla svoje sperma. Těhotná žena má totiž ve vězení nárok na značné úlevy, dokonce někdy i na propuštění. Hugonovi později porodí jeho přítelkyně, prostitutka Anča, takto počatého syna.

Vynikající je Filipova novela Valdštýn a Lukrecie (68 Publishers, Toronto, 1979), která je pro tohoto autora zcela novým začátkem. Příběh je psán barokizujícím, durychovským stylem. Přestože se odehrává v sedmnáctém století, je zakotven v nedávné minulosti. Mladý Vsetíňan, vědecký pracovník Martin Ország, který se stal historikem nelegitimním způsobem (jako maturitní písemku z češtiny totiž napsal dogmaticky marxistický esej o Valdštejnovi, a byl pak vsetínskými stranickými šéfy protlačen ke studiu na filozofické fakultě) je stále více fascinován několikaletým obdobím, jež začátkem sedmnáctého století strávil na Vsetíně mladý zeman Valdštejn, poté co se tam na příkaz katolické církve oženil se stárnoucí a souchotinářskou šlechtičnou Lukrecií Nekšovou z Landeku. Před čtenářem vzniká romantický obraz barokní doby plné napětí a tajemství, politických svárů a machinací, milostné vášně, touhy po moci a po majetku a strachu ze smrti. Valdštejna na Vsetíně nutí jezuité, aby na Lukreciině panství pronásledoval protestanty. Nový zeman má však spíše tendenci zavádět na svém území snášenlivý a ekonomicky liberální režim. Má důvod obávat se vlivu církve - i když jsou v jejích službách inteligentní a moudří jedinci, nikdy neváhají manipulovat skutečnost tak, aby se na Moravě posílil vliv katolicismu. Valdštejn se hrozí svého horoskopu, který mu sestavil Johannes Kepler. Předpověděl v něm nejen, že se Valdštejn ožení s Lukrecií, ale i že Lukrecie záhy zemře a že Valdštejn bude později zavražděn. Valdštejn se snaží ze všech sil zabránit Lukreciině smrti - nakonec i tím, že se pokusí na Boha (či Osud) činit nátlak pomocí rukojmí. Nechá zatknout svého pobočníka Martina Országa - předka historika, který příběh vypráví - a jeho manželku, svou vlastní bývalou milenku, která pod srdcem nosí Valdštejnovo dítě. Rozkáže, že jestliže Lukrecie zemře, oba zatčení budou popraveni. Smrti staré šlechtičny se mu tak však nepodaří zabránit. Valdštejn je zajatcem Osudu stejně tak, jak je moderní Martin Ország otrokem komunistických poměrů.

JAROSLAV PUTÍK (nar. 1923) byl do r. 1970 reformistickým komunistickým žurnalistou: postupně působil jako redaktor Tvorby, Kulturní tvorby a nakonec dvouměsíčníku Orientace. Kromě žurnalistických prací je autorem několika psychologických próz (např. Zeď, 1962; Smrtelná neděle, 1967; Brána blažených, 1969). Od začátku sedmdesátých let bylo Putíkovo dílo na indexu. V zahraničí tento autor vydal obsáhlý román Muž s břitvou (Index, Kolín nad Rýnem, 1986).

Dílo je příběhem holiče, který strávil celý svůj život na českém maloměstě, kde zažil první republiku, německou okupaci i poúnorový komunistický režim. Holičův život postupně rekonstruuje hrdinův synovec, který se na začátku knihy zúčastní venkovského pohřbu svého strýce. Strýcova přítelkyně, jistá paní Červená, mu přitom předá svazek papírů s množstvím strýcových dosti výstředních poznámek. Tyto poznámky synovce přimějí k tomu, aby se pokusil zjistit, kdo byl jeho strýc. Zvědavost tak synovce učiní vypravěčem Putíkova románu.

Autor se zprvu soustřeďuje převážně na osobní vztahy mezi obyvateli onoho konzervativního maloměsta, v němž holič Jan Baudyš působí, kde se všichni navzájem důvěrně znají a nikomu nic neunikne. Líčení tohoto maloměstského života (zejména v období první republiky) je hluboce ironické. Jako Ota Filip i Jaroslav Putík zde za leckteré ze svých uměleckých postupů vděčí Karlu Poláčkovi, který ve svých románech vytvořil nenapodobitelný portrét českého měšťáka. Jako u Poláčka i většina Putíkových postav stojí na hranici karikatury: plukovník Žalud, který strávil většinu života ve francouzských koloniích v Kočinčíně a je posedlý vášní studovat železniční jízdní řády, strýcova přítelkyně paní Červená, nadšená šiřitelka esperanta, která pevně věří, že až se tato umělá řeč rozšíří všude na světě, zavládne všeobecný mír a porozumění, či anglofil lékárník Pipota, který jezdí do Prahy a vede tam inkognito život »anglického džentlmena«, aniž by znal jediné anglické slovo. Na rozdíl od Poláčka je však u Putíka vypravěčem sarkastický skeptik, kterého nic nepřekvapí: jeho postoj je hluboce ovlivněn traumatickými zkušenostmi života v dvacátém století ve středoevropské oblasti.

Všechny maloměstské postavy Putíkova románu jsou v jistém smyslu zakrnělé: vývoj důležitých aspektů jejich osobnosti se předčasně zastavil - hlavně proto, že jde o lidi omezené inteligence. Autor se však svým postavám nevysmívá: předvádí prostě panoráma života a staví jej před nás bez komentáře jako obecně platný obraz lidského údělu. I řada Putíkových postav přichází o život násilnou nebo potupnou smrtí.

Hrdinu knihy, holiče Jana Baudyše, považuje okolí za nenapravitelného výstředníka a za neodolatelně komickou figuru. Holiče totiž sžírá neukojitelná, neklidná touha po poznání - touha, která se v uzavřeném a stagnujícím prostředí maloměsta zdá absurdní. Baudyš neúnavně shromažďuje informace z mnoha oblastí lidské činnosti. Jeho znalosti jsou však zcela nesystematické a diletantské. Do jisté míry je holič oprávněným objektem parodie, zejména když ve své laboratoři konstruuje předměty, které lidé znají a používají už mnoho století, nebo když vynalézá látky, které, ač bezpochyby zajímavé, mají poněkud omezenou praktickou hodnotu (například výbušné rybízové víno). Navzdory jeho výstřednosti je však nesporné, že Baudyš je, na rozdíl od svých spoluobčanů, osobností, která zásadně uvažuje samostatně a důsledně se chová svobodně.

Brzo po komunistickém převzetí moci se Baudyš stane nadšeným stoupencem myšlenky družstevnictví a přes varování úřadů přemění své holičství v kadeřnické družstvo. Skončí proto jako »nebezpečný anarchosyndikalistický rozvratník« ve vězení. Vysvobodí ho až intervence vysokého ministerského úředníka, kterému je Baudyš během vězeňské inspekce náhodou předveden a který si uvědomí, že Baudyš byl za války významným tajným spolupracovníkem jeho ilegální protinacistické skupiny. Baudyš se po válce o své podzemní činnosti nikdy nikomu nesvěří: zřejmě proto, že po roce 1945 si většina jeho spoluobčanů začne na základě svých (často pouze imaginárních) zásluh z protinacistického odboje horlivě budovat kariéru.

Navzdory oficiálním napomenutím Baudyš ve výkladní skříni svého holičství vystavuje filozofické aforismy. Tato jeho »návěští« ve městě vyvolávají značný rozruch. Tak výrok »Svět je řízen lidskou hloupostí a božím milosrdenstvím« je například příčinou vzniku sporu mezi místním katolickým knězem a evangelickým farářem. Po vyvěšení výroku »V hovnech jsme pořád, jenom hloubka se mění« je Baudyš r. 1964 povolán na národní výbor a donucen se zavázat, že další aforismy už nebude vyvěšovat.

Putíkův román se dlouho pohybuje po území travestie, postupně však vážný podtón sílí a ke konci se zcela vynořuje na povrch. V závěrečných kapitolách dílo nabývá téměř hymnického rázu. Ve svém vyústění je poctou obyčejnému člověku, ve své jedinečnosti nenapodobitelnému a nepotlačitelnému. Je holdem nezničitelné tvůrčí jiskře v lidské duši, která se dokáže projevit i za nejnepříznivějších okolností - a která člověka činí vpravdě člověkem.

Humorista a televizní publicista VLADIMÍR ŠKUTINA (nar. 1931) se dostal do konfliktu s komunistickým režimem už r. 1962, kdy byl odsouzen na deset měsíců do vězení za urážku prezidenta Antonína Novotného. Škutinovo autobiografické svědectví z vězení v šedesátých letech Prezidentův vězeň stačilo ještě vyjít v Československu r. 1969 (druhé vydání Mnichov, CCC Books, 1971; třetí vydání Rozmluvy, Londýn, 1989; kniha byla přeložena i do několika světových jazyků). V druhé polovině šedesátých let Škutina napsal a vydal ve spolupráci s Jaroslavem Šiklem zejména tři knihy věnované kriminalistice, ve spojitosti se svou televizní publicistikou. V letech 1967 - 1969 Škutina pracoval jako redaktor Československé televize a vytvořil několik televizních seriálů. Během tohoto období se stal v Československu známou osobností. R. 1968 proslul zejména svým pořadem »Co tomu říkáte, pane Werichu?«, v němž s Janem Werichem pravidelně reagoval na aktuální události. Škutinovy vzpomínky na spolupráci s Janem Werichem v roce 1968 vyšly až po smrti tohoto velkého herce. R. 1981 je vydal curyšský Magazín pod názvem Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu. (Název odkazuje k metaforické očišťovací ceremonii, kterou Werich se Škutinou prováděli při každém setkání místo pozdravu.) Kniha byla neobyčejně úspěšná a následovalo několik dalších vydání. (Na jaře 1990 vyšel tento titul v Československu v nákladu 250 000 výtisků.) Je to čtivý a místy skutečně dojemný text. Obsahuje řadu humorných příhod a anekdot. Škutina však Wericha trochu monumentalizuje: snaží se z něho vytvořit lidového filozofa a národního mluvčího, jimiž Jan Werich asi nebyl.

Od září 1969 do května 1974 byl Vladimír Škutina vězněn za svou účast na televizním vysílání v srpnu 1968. Byl odsouzen za »vzbuzování falešných nadějí, pobuřování hromadnými sdělovacími prostředky a snižování vážnosti dr. Husáka«. Třiadvacet měsíců strávil v samovazbě. Skutečně otřesným dokumentem z tohoto období Škutinova života je jeho vzpomínková kniha Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů (Konfrontace, Curych, 1979). Je to svědectví o hrůzné brutalitě, která vládla v československých věznicích husákovské éry. »Hradem plným bláznů« je myšlena věznice na Mírově, kde si Škutina za nepředstavitelně nelidských podmínek odpykával svůj trest. Věznění vážně podlomilo Škutinovo zdraví, a proto od propuštění v r. 1974 pobíral invalidní důchod. Po podpisu Charty 77 v roce 1977 mu byl důchod odejmut. Koncem roku 1978 bylo Škutinovi po dlouhých odkladech povoleno vystěhovat se do Švýcarska.

Na Západě Vladimír Škutina vydal téměř dvě desítky knih. Píše převážně vzpomínkovou a humoristickou prózu a žurnalistické práce. Knihu Svět jako skleněná duhová kulička (Konfrontace, Curych 1979) napsal na základě příběhů, které v sedmdesátých letech posílal v dopisech z vězení své malé dceři. V těchto vzpomínkách na dětství v Praze se jí snažil objasnit, z jakého prostředí pochází, v co věří a co je podstatou jeho osobnosti. Rodič v síti (Konfrontace, Curych, 1978) jsou humoristické příhody třináctileté dívky, z níž se otec snaží vychovat tenisovou hvězdu. Škutina mj. napsal i reportážní knížku o Martině Navrátilové, Martina: Z Řevnic na wimbledonský trůn, Edice »S«, Curych, 1984) a o Františku Schwarzenbergovi (Český šlechtic František Schwarzenberg, Polygon, Curych, 1989; Rozmluvy, Praha, 1990). Máš na hlavě zahrádku, řekli moji rozkošní spolužáci (Magazín, Curych, 1980) jsou úsměvné historky z doby, kdy Vladimír Škutina studoval na gymnáziu v Křemencově ulici v Praze. V exilu vyšlo i několik oddechových titulů (Kriminalistický případ s autoporodem, Magazín, Curych, 1981; Jezdec a smrt, Magazín, Curych, bez data, a další). Na několika publikacích autorsky spolupracoval s Jaroslavem Gillarem (Josef Švejk a Josef K., dva osamělí chodci na Karlově mostě, Curych 1982; a mnoho cizojazyčných překladů) a s Jaroslavem Gillarem a Jiřím Hochmanem (Lenin v Curychu. Padělaná vražda, Curych 1985). Vladimír Škutina a Jaroslav Gillar jsou také autory komedie ...a na hrušce sedí diktátor ( Magazín, Curych, 1981). S V. Valentou napsal Škutina předlohu filmového scénáře Přesilovka, která vyšla knižně v Curychu v r. 1986. Scénář pojednává o tom, jak bylo v roce 1950 rozmetáno čs. národní hokejové mužstvo, které nedlouho předtím získalo titul mistrů světa a Evropy, a mnozí jeho členové byli za údajný pokus »nezákonného opuštění republiky« odsouzeni na dlouhá léta do vězení. O scénář sice nejprve projevil zájem kanadský producent; americký distributor, který udržoval intenzívní obchodní styky se sovětským blokem, však na film s tak »ožehavým« námětem odmítl podepsat smlouvu; námět proto zůstal nerealizován.

Vladimír Škutina vstoupil i na půdu literatury pro děti. Švýcarské nakladatelství Bohem Press vydalo roku 1985 ve vysokém nákladu s ilustracemi známé belgické malířky M. J. Sacré Škutinovu pohádku Kde bydlí čas. Je to poetický příběh holčičky, pro kterou nikdo doma nemá kdy. Holčička se proto vydá hledat čas - aby ho bylo dost pro všechny. Nakladatelství Bohem Press knihu vydalo v jedenácti evropských jazycích.

Vladimír Škutina je redaktorem populárního exilového dvouměsíčníku Reportér, který vychází v Curychu.

3.

ARNOŠT LUSTIG (nar. 1926) musel v patnácti letech, r. 1941, z rasových důvodů opustit školu, o rok později byl poslán do Terezína. Prošel pak koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald. V březnu 1945 uprchl z vězeňského transportu a až do květnové revoluce se skrýval v Praze. Není divu, že drastická zkušenost z koncentračních táborů ho hluboce ovlivnila na celý život. Skoro celým svým prozaickým dílem Lustig podává umělecké svědectví o osudu židů za nacismu. Trauma zkušenosti z koncentračního tábora je přítomno i v Lustigových dílech, které se osudem židů za druhé světové války přímo nezabývají.

Po válce začal Lustig studovat na Vysoké škole politických a sociálních věd, avšak před dokončením studia se stal novinářem. Později pracoval jako rozhlasový a časopisecký redaktor a filmový scénárista.

Světoznámými se staly Lustigovy prózy Noc a naděje (1958), Démanty noci (1958), Ulice ztracených bratří (1959; Index, Kolín n. Rýnem, 1973 [pod názvem Ulice ztracených]), Dita Saxová (1962; 68 Publishers, Toronto, 1982) a román z izraelsko-arabské války Miláček (1969; 68 Publishers, Toronto 1973). Některé z Lustigových děl byly v Československu v šedesátých letech i zfilmovány. Od roku 1968 žije Arnošt Lustig na Západě. V současnosti vyučuje film a literaturu na Americké univerzitě ve Washingtonu. Zkušenost života na Západě se mu však dosud nepodařilo přetvořit v umělecké dílo. Hodnoty současné Ameriky, například důraz na soutěživost a povrchní optimismus, jsou totiž Lustigovi naprosto cizí. Lustig se důsledně zajímá o lidi, kteří se ocitli v mezních situacích, v nichž čelili hrůze a smrti a pod jejichž tlakem u nich došlo k morálnímu a duchovnímu přerodu.

I dnes se Lustig skoro neustále navrací k druhé světové válce a zabíjení židů. Tato otřesná zkušenost je v jeho životě stále přítomna a zřejmě přehlušuje všechny ostatní dojmy. Starší prózy Lustig stále přepracovává, takže jeho texty existují v několika různých verzích. Na Západě vydal převážně upravená vydání starších děl, která původně vyšla už v Československu před rokem 1968. Z některých příběhů, původně zpracovaných ve formě povídek, autor později vytvořil delší prózy. Týká se to například povídky »Bílé břízy na podzim«, odehrávající se ve vojenské jednotce v Československu padesátých let. Tuto povídku, která vyšla v Praze r. 1966 značně okleštěná cenzurou, Lustig nyní rozšířil na delší novelu. Podobně i Lustigův text nazvaný »Můj známý Vili Feld« byl rozšířen v román, který má vyjít v nakladatelství 68 Publishers v Torontu pod názvem Král promluvil, neřekl nic. Snad jedinou v Československu nepublikovanou prací, kterou Lustig vydal na Západě, je novela o mladé prostitutce v terezínském ghettu, Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. (68 Publishers, Toronto, 1979).

Lustig má velké nadání vytvářet intenzívní, lyrickou, mléčně mlhavou »faulknerovskou« atmosféru pomocí nevzrušené, objektivní výpovědi o tom, co se z prvního, povrchního pohledu může jevit jako zcela »běžný«, »obyčejný« život. Mocná síla Lustigových textů vyplývá z paradoxu, že ony zdánlivě každodenní skutečnosti, o nichž jeho próza přináší svědectví, všední vůbec nejsou: jde o líčení poměrů v otřesném totalitním režimu, který masově zabíjí lidi, jako by vůbec o nic nešlo: vede o tom dokonce technicky přesné, věcné, až pedantské záznamy. Hrůznost zřízení, proti němuž Lustig protestuje, spočívá v tom, že i jeho oběti jsou nuceny - alespoň vnějškově - akceptovat zvrácený hodnotový systém nacistického režimu. I vězňové v terezínském ghettu jsou nuceni jednat »jako by o nic nešlo«, jako by žili normálním, obyčejným životem. Lustigův Deník Perly Sch. obsahuje kromě pravidelných záznamů o sexuálních službách, které hrdinka poskytuje mužské části terezínského ghetta a o tom, co za to dostává (»28. srpna. Třikrát. Dvě gramofonové desky. Osminka žitného chleba. Dostojevský, Zločin a trest. Cestovní manikýrová souprava«), úvahy dospívající dívky, pro kterou je svět ještě novým, neznámým vzrušujícím místem a snaží se ho proto prozkoumat a ohmatat, přijít na kloub tomu, jak funguje. Tragické je, že toto hrdinčino »zkoumání světa« se odehrává za vysoce nepříznivých podmínek. Končí smrtí. Do transportu je nejprve povolána Perlina nejbližší přítelkyně Ludmila a posléze - poté, co se strašlivým způsobem pomstí mladému esesáku, s nímž spala - i Perla sama.

Na ukázku, jaké intenzity dosahují některé Lustigovy texty, uvádím úryvek z povídky »Noc«. Je to nářek nad osudem Lidic, vesnice, kterou v červnu 1942 nacisté srovnali se zemí jakožto odplatu za atentát na Heydricha. Mužské obyvatelstvo vesnice bylo postříleno, ženy a děti byly odvezeny do koncentračních táborů. Na místo zničené vesnice bylo pak z Terezína přivezeno židovské komando, aby pro mrtvé vykopalo hrob. Nikde v textu nejsou Lidice (ani Terezín) jmenovány, takže Lustigova jeremiáda nad zničením přirozeného, lidského života má obecné vyznění:

Muži, kteří kopali, byli skoro až po ramena v zemi. Stále vyhazovali hlínu a nad nimi přelétali ptáci, hmyz a pomalý jarní vítr. S postupující nocí přinášel vítr chlad, který znásobovala čerstvá země. Kopali a vyhazovali hlínu pro někoho, kdo ještě včera žil a dnes už nežije, kdo tu měl dům i zemi, na které jeho dům stál. Naslouchali větru, ptákům, stromům a koním, kozám a ovcím, a chvílemi kohoutu, který kokrhal, ale ještě ne proto, aby oddělil noc od dne. [...]

Dým jim vnikal do chřípí a hrdla. Vítr se chvílemi točil v kruzích. Mraky se snížily. Zdálo se, že začne pršet.

Muži nahoře začali podávat těm dole, na dně jámy, první z těl srovnaných podél ohořelé zdi, jako špalky. Někteří byli zpola svlečeni, jiní jen zuti, někteří ve spodním prádle.

»Snad ještě někdo žije,« zašeptal chlapec.

»Ne,« řekl stařecky znavený hlas.

»Víc hlíny, rychleji,« řekl mladý SS.

»Házej,« pobídl stařecký hlas chlapce.

Chlapec se podíval k ohořelé zdi, ke které stáli muži z obce, než je postříleli, čelem, s rukama nahoře. Mezitím házel hlínu na mrtvá těla, ale díval se na lopatu, na hlínu, ke zdi, které se dotýkali zastřelení, než padli, rukama. Zeď začernily plameny. V dálce se začalo ohlašovat ráno. Ale ještě to nebylo ráno. Jen briliantová stužka, první doteky světla, poslední doteky noci. Oči chlapce, uvyklé tmě, začaly rozpoznávat s prvními záchvěvy rána půdorys vesnice, splývající do této chvíle se vším. Nechtěl se dívat na mrtvé. Nechtěl se dívat na hlínu, která dopadala na prsty, nosy, oči mrtvých. Tady stál dům, tady kůlna, zde chlév. Tady stál plot, kolem vedla cesta, tudy projel prve traktor. Tohle mohla být škola, tohle kampelička. Před nimi, za nimi, vedle nich, pod nimi a nad nimi byla vesnice, která už není. Házel dost rychle, aby viděl první zasypaná těla a pak už jen hlínu. V uších mu zněla ozvěna slov mladého SS, aby házeli víc hlíny, rychleji, rychleji. Násada lopaty byla teplá jeho rukama, vlhká jeho potem. Hlína pršela dolů. Mrtví neměli boty. Pochovávali je bosé. Díval se jim na nohy. Někdy sprška hlíny vyhodila paži vzhůru, pohnula prstem, hlavou. Nohy už měli zasypané.

»Dost,« řekl mladý SS.

A pak: »Máte pět minut na jídlo. Můžete se najíst.«

Jiným českým autorem, který v dětství strávil několik let v terezínském ghettu a jehož tato traumatická zkušenost ovlivnila na celý život, je IVAN KLÍMA (nar. 1931). Po maturitě byl r. 1951 přijat na Vysokou školu politických a hospodářských věd, po prvním semestru však přešel na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval češtinu a literární vědu. Od poloviny padesátých let pracoval jako časopisecký i nakladatelský redaktor, od r. 1964 pak působil v týdenících Literární noviny, Literární listy a Listy až do jejich zákazu po sovětské okupaci. Žije v Praze.

Výrazný vliv na Klímovo tvůrčí zrání mělo dílo Karla Čapka a Franze Kafky. O Čapkovi Klíma v šedesátých letech uveřejnil monografii (Karel Čapek, 1962; přepracované vydání 1965). Literárně debutoval r. 1960 knihou reportáží ze Slovenska (Mezi třemi hranicemi) a téhož roku vydal i knihu čapkovských povídek Bezvadný den. Klímův román Hodina ticha (1963), který se odehrává na východním Slovensku, byl ještě ovlivněn socialistickými ideály. Svým způsobem tvoří toto dílo pendant k meziválečným prózám Ivana Olbrachta z Podkarpatské Rusi.

V triptychu povídek Milenci na jednu noc (1964; 1967 a Rozmluvy, Londýn, 1988) si Klíma vytvořil vlastní naléhavý, lyrický styl, v němž experimentoval i s technikou proudu vědomí. Tyto a další Klímovy prózy z šedesátých let jsou ovlivněny existencialistickou filozofií. Milenci na jednu noc jsou převážně subjektivními monology mladých lidí, kteří se pokoušejí uniknout šedivé jednotvárnosti života v moderní společnosti hledáním intenzívního citového vztahu k partnerovi opačného pohlaví. V povídce »Lingula« se např. student biologie pokouší namluvit si krasavici, jíž vídává v menze. Oba mladí lidé spolu víceméně bezcílně stráví odpoledne a pak prochodí noc. Dívka, která je zpočátku pod tlakem banality své existence naprosto pasívní a mlčenlivá, ke studentovi nakonec začne pociťovat náklonnost, není ji však schopna vyjádřit slovy, protože všechna slova jí připadají nevýstižná a mělká. V druhém textu nazvaném »Pás« sní o skutečně živé existenci mladý dělník pracující u běžícího pásu. Dostává se mu však jenom chvilkového intenzívního zážitku při milování s prodavačkou z automatu: okamžitě po milostném aktu je jeho skutečnost opět zahlcena banalitou. Lyrický, snový, náznakový text »Poprava koně«, monolog dívky, která se stopem dostane k norkové farmě a je tam svědkem toho, jak tři zřízenci vlečou do stodoly a pak zabíjejí starého šedivého koně, lze interpretovat jako autorův nářek nad mladými hrdiny těchto povídek, uvězněnými v šedivosti zmechanizované skutečnosti.

Útlá knížka jiného Klímova povídkového triptychu Milenci na jeden den byla v Československu vytištěna r. 1970, vydání však bylo skartováno. Z jednoho z výtisků, které se zachránily, vydaly knihu ve fotografickém reprintu r. 1985 londýnské Rozmluvy. Všechny tři silně lyrizované texty tohoto svazku líčí vztah mezi mileneckými dvojicemi: muž je vždy podstatně starší než žena. Povídka »Klára a dva páni« je silně ovlivněna poetikou absurdního dramatu: projevuje se to kruhovitými, na první pohled téměř nesmyslnými dialogy obou hlavních protagonistů a děsivými rekvizitami a efekty (klece a ostnatý drát ve skříni, noční zvonění telefonu, na jehož druhé straně se však nikdo nehlásí). Tyto motivy jsou během povídky vysvětleny jen částečně. Kláře přichází do bytu mužská návštěva. K návštěvníkově šoku vyjde najevo, že ve vedlejší místnosti umírá na rakovinu Klářin bývalý milý, který strávil jistou dobu v pracovním táboře a dožaduje se teď, těsně před smrtí, pro pocit bezpečí ostnatého drátu a psů. Jak napsala Helena Kosková, pokus o manželskou nevěru s mladou dívkou se zde mění v uměleckou hyperbolu zkratkovitého setkání se všemi hrůzami dvacátého století. »Svatební cesta« je svým způsobem přípravnou studií na Klímův pozdější román Milostné léto. Starší ženatý muž jede na svatební cestu s dívkou, která se právě provdala za někoho jiného. Pro mladou dívku je milostná aféra pouhou hrou. Třetí text, »Nebe, peklo, ráj«, se podobá zlému snu. K dívce se do Československa z Anglie navrací milenec: jejich rozhovor, který se zřejmě odehrává těsně po sovětské okupaci, je zarámován atmosférou strachu. Milenec dívce vypráví o tom, jak v Londýně pronásledoval zrzavého mrzáka na berlích, který se objevoval na neočekávaných místech. Zrzavý invalida se pak objeví i v blízkosti dívčina paneláku a ke konci textu do bytu kafkovským způsobem vtrhnou tři zřízenci, jedním z nichž je zrzavý muž. Kafkovská byla také Klímova alegorická próza Loď jménem Naděje (1969) a jeho drama Zámek (1964) aj. Rozhlasovou hru Porota (1968) Klíma později přepracoval v novelu. V sedmdesátých letech Ivan Klíma napsal několik dalších dramat (Klára a dva páni, Cukrárna Myriam, Ženich pro Marcelu, Malomocní, Hromobití) která však zatím nevyšla knižně česky.

R. 1979 Klíma vydal v nakladatelství 68 Publishers Torontu román Milostné léto, který se odehrává v Československu šedesátých let a německy vyšel už r. 1972. Je to příběh šestatřicetiletého biologa Davida, který se seznámí s mladou, impulzívně jednající, avšak psychicky nevyrovnanou dívkou Ivou, představitelkou dospívající generace, jejíž »páskovský«, zcela lehkomyslný a nezávazný přístup k životu je pro Davida naprosto šokující, ale velice ho přitahuje. David se do dívky hluboce zamiluje. Čtenář je uchvácen intenzitou Davidovy iracionální milostné posedlosti. Hrdina hodí veškeré své rodinné závazky, povinnosti i starosti (má dvě děti a uštvanou manželku) úplně za hlavu. Iva se stane jediným smyslem jeho existence. Nejen že s touto dívkou na základě zcela impulzívního rozhodnutí odjede na výlet do Londýna (utratí dlouho střádané rodinné úspory), ale vzdá se kvůli ní i cenné roční vědecké stáže v Anglii. Vztah k Ivě Davidovi zcela rozvrátí manželství a v závěru románu pak Iva spáchá sebevraždu. Milostné léto líčí osud muže, který vedl spořádaný, nudný, racionálně zorganizovaný život, do něhož však najednou bez zjevného důvodu vstoupila agresívní iracionalita a obrovskou silou své nezaměřené energie ho rozbila na tisíc kousků.

V dílech, která Klíma vydal koncem sedmdesátých a v osmdesátých letech, výrazně dozrál jeho autorský styl. Klímovy prózy z tohoto období jsou podstatně implicitnější, jemnější a zároveň složitější než jeho dílo z šedesátých let. Tyto pozdější Klímovy prózy jsou zároveň méně experimentální. Lyričnost a subjektivita v nich většinou hrají podřadnější roli než v dřívějších pracích. Pozdější Klímovo dílo je často až klasicky uměřené, zároveň však nic neztrácí na typické klímovské naléhavosti. Úhel spisovatelova pohledu se rozšiřuje: do většiny jeho próz sedmdesátých a osmdesátých let více vstupuje společenská realita. Klímovy pozdní prózy mají autobiografické rysy (autor si uvědomuje, že je »nemožné vyprávět příběhy jiných lidí«). Zároveň se v Klímově díle znovu hlásí ke slovu traumatická zkušenost z terezínského ghetta. Klímovy prózy ze sedmdesátých a osmdesátých let stojí ve stínu smrti. Autor je si palčivě vědom nesamozřejmosti našich životů: ví, že můžeme kdykoli zemřít. V některých Klímových prózách z tohoto období se objevují i náznaky ekologické tématiky (»Auto používám zřídka. Připadá mi rouhavé, když kvůli sobě ženu po silnici tunu hmoty.«)

Sbírka povídek Má veselá jitra (68 Publishers, Toronto, 1979; Rozmluvy, Londýn, 1985; Rozmluvy, Praha, 1990) je sedm zjevně autobiografických textů, z nichž každý je vsazen do atmosféry rána jednoho dne obyčejného týdne v Československu sedmdesátých let. V období »normalizace« Ivan Klíma pracoval postupně v řadě manuálních zaměstnání. Povídky jsou výsledkem této zkušenosti. Jsou realistickým svědectvím o životě obyčejných lidí v československém reálném socialismu, o jejich filozofii, hodnotovém systému a mentalitě. Komunistický režim lidem odebral všechny etické a náboženské hodnoty a neposkytl jim náhradou zhola nic. Bez vedoucích osobností s ryzím morálním kreditem, bez zlidšťující role literatury a kultury se československá společnost stala polomrtvým tělem bez hlavy, jejíž zbrutalizovaní a zkorumpovaní členové se bezcílně potáceli životem. Jedinou hodnotou, pro niž se podle Ivana Klímy stálo zato namáhat, byl zisk, nabytý jakkoli nečestným způsobem. Všeobecně vládl konzumerismus. Autor v těchto textech stojí bezradně, v rozpacích nad naprostou společenskou demoralizací. V první, »šmelinářské povídce«, je obětí »normálních« (t.j. zdegenerovaných) poměrů malý sousedčin syn Bedříšek, který se bojí, že se jeho otec podvodník vrátí z vězení (policie ho propouští, protože s ní spolupracuje) a bude ho, jak má ve zvyku, terorizovat. V nepřítomnosti matky proto vyskočí z okna. V druhé, »sentimentální« povídce, se zakázaný spisovatel setkává se svou někdejší láskou, která se vystěhovala do Ameriky a vrací se na návštěvu do Prahy jako bohatá turistka. Z někdejšího mileneckého vztahu autora s touto ženou nezbývá nic, tak jako nezbývá skoro nic z lesíka, kde se kdysi milovali. I Praha a Československo pod tlakem totality pomalu mizejí před očima. Spisovatel je nicméně rozhodnut vytrvat ve svém městě (kde i »dláždění vytrhávají, kostky prý prodávají na stavbu jakýchsi hrází v Holandsku«), i když vlastně neví proč. Ve »vánoční spiklenecké« povídce hrdinu přesvědčí přítel, aby si před vánocemi pokusili vydělat peníze prodejem kaprů. Od vedoucího řeznictví, před nímž mají kapry prodávat, se jim dostane této pozoruhodné instruktáže:

Musíme cenu samozřejmě zaokrouhlovat, a to k nejbližšímu celému vyššímu číslu, anebo je-li možno k devítce, která je ze všech celých čísel nejpříznivější. K tomu celému číslu pak přidat podle vlastní úvahy nějaké haléře, neboť to vypadá seriózněji. Příklad! A pan vedoucí jediným hmatem vylovil z kádě kapra a mrštil jím na váhu. Kilo devatenáct deka! To znamená cenu sedmnáct devadesát, zaokrouhlujeme na devatenáct korun. Podle vlastní úvahy přidáváme halířovou hodnotu, která vzbudí dojem serióznosti. Řekněme tedy devatenáct šedesát. Zákazník většinou platí nějakou větší papírovou bankovkou a drobné nazpět nežádá. Tím dostaneme přijatelnou cenu dvaceti korun. Je ovšem také možné, pokud je zákazník roztěkanější, poučoval nás vedoucí s nepokrytým potěšením, zaokrouhlit částku ještě poněkud výše a místo devatenácti korun šedesát říci rovnou dvacet korun dvacet. V tom případě vždy požadovat od zákazníka drobné. Pokud mu to činí potíže, lze ovšem říci: nechte to, dvacetník mám u vás. Do příštích vánoc! Vypadá to nejen velice seriózně, ale zákazník na to obvykle nepřistoupí a vnutí vám korunu anebo dokonce dvoukorunu navíc k dvacetikoruně.

Protože oba hrdinové nemají nejmenšího ponětí o podvodnických praktikách pražské obchodnické mafie, na prodeji kaprů tvrdě prodělají.

Klímova Má veselá jitra jsou apoteózou odlišnosti, havlovského »bláznovství«, věrnosti hodnotám, jimž v degenerované společnosti už dávno nikdo nevěří, k nimž se však autor i nadále hrdě hlásí, protože jenom v nich spočívá naděje pro budoucno. Symbolickými postavami jsou v tomto ohledu zejména hrdinové poslední »bláznovské« povídky, různí venkovští výstředníci či pomatenci, v jejichž bláznění je však více smyslu než v bezduchém hromadění majetku »normálních« lidí. Povídka končí obrazem povodně, která zničila procovské vybavení víkendových chalup. Povodní na loďce plují »nade vším« tři archetypičtí podivíni: vypravěč, místní »padlá dívka« a disidentský profesor filozofie.

Jiným povídkovým souborem Ivana Klímy jsou Moje první lásky (68 Publishers, Toronto, 1985), v nichž Klíma dosáhl pozoruhodné stylové vyváženosti a dokonalosti. Kniha obsahuje čtyři nostalgicko-idylické návraty do autorova mládí, vzpomínky na jeho první nesmělé zkušenosti s láskou, na první prchavá setkání s dívkami a ženami. Ve většině těchto textů tvoří nenásilnou kulisu dobové společensko-politické okolnosti. Povídka »Myriam« vypráví příběh z terezínského ghetta, kde k autorovi-hrdinovi pocítí náklonnost dívka, která každodenně vězňům vydává mléko. Hrdinovi totiž beze slova po několik dní dává dvojitou porci. Mladík se do dívky po uši zamiluje, ve své ostýchavosti se však neodváží ji ani oslovit: Myriam je zklamána a hrdina je zoufalý. Povídka »Má vlast«, na první pohled komické, trochu úsměvně poláčkovské líčení idyly ve venkovském hostinci v prvních poválečných letech, kde sedmnáctiletý hrdina tráví s rodiči a s bratrem letní prázdiny, je ve skutečnosti také lyrickou evokací chlapcovy touhy po lásce, jejíž nedostatek mladík kompenzuje četbou klasiků. V této povídce se hrdina setkává s neuspokojenou paní doktorovou, jejíž pokoj v hostinci sousedí s jeho. Jejich láska však také zůstává nenaplněna. V povídce »Hra na pravdu« se hrdina po zatčení svého otce v raných padesátých letech seznamuje s »dívkou z lidu« a několikrát se s ní miluje v jejím sklepním bytě. Nikdy se mu však o ní nepodaří nic konkrétního zjistit: dívka ho mate protikladnými historkami ze svého života a nakonec zmizí. Čtvrté prchavé milostné setkání líčí lyrický text »Provazochodci«. Hrdina se v něm seznamuje s nemocnou dívkou svého nejlepšího přítele. Dívka v mladíkovi objeví stejný senzitivní typ, jakým je sama, a hluboce se do něho zamiluje. Svého chlapce chce opustit, hrdina však její hluboký cit nedokáže opětovat a dívku ztrácí.

Snad nejvýznamnějším dílem Ivana Klímy, na němž autor pracoval třináct let (od r. 1972 do r. 1985) je rozsáhlý, částečně autobiografický román Soudce z milosti (Rozmluvy, Londýn 1986). (Dřívější, ne zcela dokonalá verze tohoto díla se jmenovala Stojí, stojí, šibenička.) Hlavní postavou románu je právník Adam Kindl, který v šedesátých letech napsal článek proti trestu smrti a neváhal své názory otevřeně hájit na ÚV KSČ. Přišel tak o privilegované místo ve výzkumném ústavu a musel přijmout zaměstnání řadového soudce. První, objektivní rovina vyprávění (v protikladu k druhé, subjektivní rovině Kindlových úvah a vzpomínek) se odehrává v Praze počátkem sedmdesátých let, kdy byl Kindl zbaven členství ve straně a je považován za politicky nespolehlivého, i když u soudu se ještě udržel. Šéf mu přidělí případ, na němž má Kindl prokázat svou loajalitu. Jde o proces s pravděpodobným vrahem Karlem Kozlíkem. Šéf činí na Kindla nátlak, aby Kozlíka poslal na šibenici přesto, nebo právě proto, že je mu dobře znám Kindlův zásadně odmítavý postoj vůči trestu smrti.

Pod tlakem tohoto morálně existenčního dilematu se soudce Kindl vrací v subjektivních kapitolách románu do minulosti, aby se v situaci, kdy všechno, v co kdy věřil a zač se angažoval, je v troskách a kdy cítí, že jeho dny jsou naplněny nicotou, pokusil odkrýt kořeny svého jednání, odhalit podstatu svého já a zjistit, zda jeho život může znovu nabýt smyslu. Ukazuje se, že faktorem, který zásadně a nezměnitelně ovlivnil Kindlův osud, je jeho židovství. Za nacistické okupace byli desetiletý Kindl s tříletým bratrem a maminkou odvezeni do Terezína, kde strávili pět let. Adama Kindla tato zkušenost nadosmrti poznamenala. Už nikdy se nedokázal zbavit úzkosti, že bezpečí, kterého užívá, je pouze dočasné, že v každém okamžiku může znovu dojít k výbuchu zkázy. Rozhodl se, že zasvětí život tomu, aby se katastrofa nikdy nemohla opakovat. Stal se proto komunistou. Z perspektivy sedmdesátých let na to vzpomíná se smutkem a ironií. K postupnému Kindlovu ideologickému vystřízlivění dochází, až když je jeho otec zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen do vězení.

Po absolutoriu dostane Kindl umístěnku do malého okresního města, kde má vykonávat úřad soudce spolu se stranickým primitivem, který v opilosti brunátní a střílí do stropu, a s bezpáteřným právníkem z první republiky. Je nucen podepisovat nespravedlivé rozsudky. Později pracuje v pražském výzkumném ústavu, kde dochází ke kontroverzi ohledně jeho (nikdy nepublikovaného) článku proti trestu smrti. Článek je významnou etapou v procesu Kindlova ideologického střízlivění a duševního zrání. Je sporem s Kindlovými někdejšími názory, s třídním pojetím, které měří hodnotu života jen jeho účelem a věří, že život nepřítele nemá hodnotu života spojence. Kindl dospívá k přesvědčení, že ti, kdo nedokáží čelit pokušení zbavit své bližní života, sami sebe vylučují z lidského společenství: platí to jak pro ty, kdo zločiny páchají, tak pro ty, kdo je potírají. Mesianistická snaha napravovat společnost Kindla neopouští ani za Pražského jara 1968, kdy se se vší energií věnuje prosazování reforem. V tomto období se Kindlovi zdá, že konečně po dlouhé době našel ztracený smysl života. Je to omyl. Přichází sovětská invaze a Kindlovy znovunalezené jistoty se obracejí v prach.

Až potud je možno k Soudci z milosti najít paralelu v jiných dílech poválečné české literatury, zabývajících se procesem deziluze u původně nadšených straníků, který nakonec vyúsťuje v katastrofický pocit nicoty. Snad nejtypičtějším příkladem je Kunderův Žert, v němž se mladému komunistovi, který má opojný pocit, že stojí u kormidla dějin, najednou události katastroficky vymknou z rukou. Ivan Klíma však v Soudci z milosti překonává hranici nicoty.

Ačkoliv se tento román odehrává v krajině krutě zdevastované ideologií, vyskytují se v něm i okamžiky milosti, kdy se lidé ocitají v harmonickém souladu se svou podstatou a dosahují intuitivního pocitu sounáležitosti s přirozeným světem. Některé tyto chvíle mají sílu až mystického zjevení. I když Kindl touží po smysluplnosti a pravdě (i jemu se - jako dítěti v Terezíně - dostalo iracionálního mystického zážitku), dlouho netuší, jak jich dosáhnout. Teprve když odmítne Kozlíka poslat na smrt a je nucen opustit svůj úřad, zpřetrhá tak veškeré své svazky s usmrcující ideologickou mocí a osvobodí se od pocitu nicoty. Překročí svůj stín: je mu dáno si uvědomit, že to, oč se celý život snažil, totiž změnit svět k lepšímu, je vlastně bezpodstatné a pošetilé. Soudce z milosti má hluboce náboženské vyznění. Bez ohledu na okolnosti, jediné, na čem záleží, je pracovat na vlastní osobnosti: snažit se dosáhnout sebezdokonalení, moudrosti a pravdy. To je cesta, která podle Ivana Klímy vede k milosti, jež jediná člověka osvobozuje od prázdnoty, úzkosti ze světa a strachu ze smrti a spojuje ho s podstatou života a existence.

Láska a smetí (Rozmluvy, Londýn, 1988; Československý spisovatel, Praha, 1990), Klímovo poslední dílo, které vyšlo na Západě, je bezpochyby ještě víc než jeho předchozí prozaické práce založeno na autorově osobní zkušenosti, i když spisovatel v knize upozorňuje, že její postavy nejsou totožné s žádnou žijící postavou. Hrdinou knihy je pražský disidentský spisovatel. Láska a smetí je vyprávěna v první osobě: je hrdinovým psychologickým deníkem a zároveň záznamem obyčejných, zdánlivě nedůležitých událostí, jichž je autor-hrdina svědkem v době, kdy dočasně pracuje jako metař. Ivan Klíma se v této knize rozhodl vyhnout se tradičnímu lineárnímu příběhu. Dílo je lyrickou mozaikou setkání, vzpomínek a událostí. Tento materiál je pro vypravěče odrazovým můstkem, z něhož se hrdina vydává do minulosti, oddává se filozofickým úvahám a zkoumá podstatu svých vztahů k lidem kolem sebe. Autorovy úvahy jsou uzemňovány realistickým líčením jeho metařského života. Páteří knihy je vypravěčova láska k milence Darje, sochařce. Hrdinovy příběhy se odehrávají v historických částech Prahy. Barokní scenérie starobylých pražských uliček působí na čtenáře místy až přízračně.

Láska a smetí je do jisté míry inspirována literárně. Nejvýraznější je vliv Bohumila Hrabala: kniha obsahuje hrabalovské surrealistické motivy (zejména jde o obraz mozaiky odpadků, které se metaři pokoušejí z ulic odstraňovat, ale které vítr znovu rozfoukává na všechny světové strany). Motiv odpadků a smetí je spojován s motivem smrti. Autor se v knize často navrací k osudu a k dílu Franze Kafky. Jako Milan Kundera zkoumá Klíma motivy a obrazy svého literárního díla znovu a znovu, a to z různých úhlů a stran, přitom je proměňuje a těmito proměnami je pevně integruje do celkové struktury. Láska a smetí je jako tapisérie, v níž jsou všechny motivy navzájem propojeny pomocí sekundárních svazků a asociací.

Podobně jako v Soudci z milosti a v Mých prvních láskách i zde se vypravěč znovu navrací k drastickým zážitkům z koncentračního tábora. Snaží se je pochopit a asimilovat. Neustále si intenzívně uvědomuje svou smrtelnost a smrtelnost celého lidského rodu. Motiv smrti spojuje s ideou konzumerismu a s bezmyšlenkovitou masovou výrobou nepotřebných a zbytečných věcí, která dnes dosáhla přímo apokalyptických rozměrů. Hrdina má nesmlouvavě kritický postoj vůči slepé víře v techniku a zároveň varuje před nebezpečím, které lidstvu hrozí od pokleslých a zjednodušujících ideologií, jež se tváří, jako by měly odpověď na každou otázku. Uměle vykonstruovaná ideologická schémata a naše závislost na majetku negují přirozenou realitu. Rozsévají smrt a přivádějí nás na práh propasti. Vypravěč vidí přímou souvislost mezi hrůzou nacistických plynových komor, komunistickým ideologickým žargonem, západní povrchností, touhou vlastnit majetek a hrozbou nukleární katastrofy.

Pražská skutečnost nabývá v Lásce a smetí groteskních, někdy až drastických rysů. Kdykoli se vypravěč začne podrobněji zabývat osudy příslušníků metařského týmu, jehož je dočasným členem, uvědomujeme si, že životy těchto lidí byly hluboce poznamenány utrpením. Jedním z nejvýznamnějších témat knihy je otázka osobních vztahů, zejména vypravěčových vztahů k členům vlastní rodiny. Hrdina trpí silným pocitem viny, protože se domnívá, že je neschopen se svými blízkými komunikovat. Dlouhou dobu stojí nerozhodně mezi svou manželkou a milenkou Darjou. Teprve v závěru románu se rozhodne se vztahem k Darje skoncovat.

Láska a smetí překypuje motivy úzkosti, frustrace, smutku a bezmoci. Odehrává se na pochmurné, temné scéně. Na poslední stránkách díla se však hrdina-vypravěč se svým údělem vyrovnává a téměř radostně ho přijímá. Jako Soudce z milosti, i Láska a smetí má vlastně optimistické vyznění. Nábožensko-mystická dimenze však v tomto pozdějším díle chybí.

Tematicky trochu příbuzný Klímovu románu Láska a smetí je román Alexandra Klimenta Nuda v Čechách (68 Publishers, Toronto, 1979). ALEXANDER KLIMENT (vl. jm. Klimentiev, nar. 1929) začal studovat na FF UK a FAMU, studia však nedokončil. Od r. 1953 pracoval jako redaktor. Kliment debutoval v roce 1960 psychologickou novelou Marie (1960), jejímž námětem byl rozpad manželského svazku. Povídka byla r. 1964 zfilmována. V šedesátých letech vydal též psychologickou prózu Setkání před odjezdem (1963) a knihy povídek Hodinky s vodotryskem (1966) a Bezúhonní (1968). Je také autorem několika dramat, z nichž nejznámější je televizní hra Barometr (v Anglii byla vysílána jako rozhlasová hra).

Nuda v Čechách je lyrický příběh pražského architekta Mikuláše Svobody, který v období těsně před Pražským jarem přemýšlí, zda má z Československa emigrovat se svou přítelkyní, malířkou Olgou. Jako hrdina Lásky a smetí i Mikuláš Svoboda se vlastně v románu rozhoduje mezi dvěma ženami. Mikulášovo manželství se rozpadlo, ale v závěru románu se hrdina s manželkou opět sbližuje - Mikuláš, Olga a Jarmila nakrátko dokonce vytvoří milostnou trojici. Zároveň však v románu hrdina hodnotí i dvacet let své existence v poválečném Československu. Základním rysem jeho života je frustrace: stal se architektem, ale v totalitním režimu není schopen řádně se uplatnit. Všechny jeho smysluplné projekty jsou úřady odmítány: Svoboda je nucen kreslit projekty utilitářských, špatně navržených sídlišť, s jejichž koncepcí nesouhlasí. Svůj talent tak v komunistickém systému proti své vůli zahazuje. Závidí kolegovi, kterému se i za komunistů podařilo prorazit s dobrými a inteligentně navrženými projekty: v závěru románu se však ukáže, že to bylo jen proto, že se tento architekt zapletl s nejvyššími státními činiteli. Nikdo, kdo se nějak nezkompromitoval, nemá naději na úspěch. Převažující atmosférou příběhu je sklíčenost. Zároveň je však Klimentův text jemný a mírný. Společnosti, v níž hrdina žije, vládne hloupost: je tomu, jako by se lidská omezenost odpoutala od konkrétních osob, zhmotnila se a zcela ovládla realitu. Román je naplněn tichou atmosférou bezčasí, v němž občané váznou v nehybnosti. Navzdory tomu, že se hrdina ve své zemi nemůže realizovat, zůstává silně připoután k rodnému prostředí. Z toho důvodu se nakonec rozhodne z Československa neodejít. Kliment je skutečným mistrem v evokaci dřeně češství. Silného dojmu dosahuje tím, že se soustřeďuje na základní, klíčové detaily skutečnosti, které jsou zcela obyčejné, ale tím, že je autor staví do samého ohniska pozornosti, je přiměje, aby vydaly silnou, zcela mimořádnou chuť a vůni. Jsou tak povýšeny na úroveň archetypálních zážitků. (»Jíst švestky a mít na jazyku tu pevnou chuť, o níž není omylu.« »Navždycky si budeš pamatovat, jak čerstvě otevřená země voní.«) K intenzitě textu přispívá i to, že dějiště románu je důsledně lokalizováno do zcela konkrétních míst, která jsou autorsky uchopena stejným způsobem jako výše zmíněné klíčové detaily skutečnosti. Román je mimo jiné autorovou poctou Čechám. Navzdory všemu zlému, co hrdina musel v této zemi přetrpět, jinou vlast nemá. Kliment pozoruhodně využívá básnických prostředků: následující ukázka je metaforou milostného aktu:

Byl slyšet tah damašku a přesyp peří a růst sosen a pnutí klihu, z nichž tu sestávala její postel, ale ona se tu k spánku neukládala, ona do své postele nastupovala jako do vozu. Šel jsem chvíli zamyšleně bokem spolu s koly, která rzila moji krajinu, potom v čele s koňmi a potom jako dítě v nákladu voňavého sena; to přece musíš taky znát, necháš hlavu spadnout naznak, zelený horizont se obrátí vzhůru nohama a po cestě, která vede modří nemodří, se nad tebou, se pod tebou houpe lucerna a bílý oblak s kulovitým břichem. Vemena jeřabin ti pohladí tvář.

V obou Klimentových románech vydaných v zahraničí zaujímá erotický motiv významné postavení.

Námět novely Basic love (68 Publishers, Toronto, 1981; 1982) byl dozajista ovlivněn atmosférou normalizačních sedmdesátých let, kdy se lidé v Československu snažili uzavřít se do soukromí. Autor se v této knize pokusil proniknout k samé esenci lidské existence a oprostit ji od všeho podružného. Hrdinou novely je kuchař a číšník, pocházející ze skromných poměrů. Snaží se ignorovat politickou situaci: cílem jeho života je dělat dobře své povolání. Vařit a obsluhovat bližní patří v jeho filozofii k nejzákladnějším věcem na světě. Zcela programově hledá hrdina ve zmatku světa hlubinu bezpečnosti ve své práci. Jistou dobu pracuje v restauraci »Na závisti« na plzeňské silnici nedaleko Prahy. Seznámí se se stopařkou Martou, která se stane jeho ženou. Zanedlouho se oba odstěhují na samotu v pohraničí, kde zvelebí zanedbanou horskou hospodu. Hrdina románu žije v polosnění: vzpomíná na dětství za první republiky, na chudé rodiče; maminku baptistku, která myla nádobí v drahé pražské restauraci, na otce revolucionáře, který pracoval u benzínové pumpy, a na dva bratry, kteří po únoru 1948 z Československa emigrovali. Vrací se také ke svým nejrůznějším láskám. Pro manželku však hrdinův výhost světu, jeho oproštění od všeho zbytečného, jeho únik k práci, do soukromí a do snění není řešením. Marta je stále neklidnější a v závěru příběhu hrdinu v jeho magickém, zapomenutém koutě světa s malým synem opouští - přesto, že se těsně před jejím odchodem na samotě odehraje něco jako zázrak. Hrdinovo oproštění od společenské existence se Martiným odchodem stává téměř absolutní.

KAROL SIDON (nar. 1942) je prozaikem, filmovým scénáristou a autorem rozhlasových a televizních her. Vystudoval FAMU a pracoval v čs. animovaném filmu, později působil jako redaktor Literárních listů a Listů. V šedesátých letech spolupracoval mj. s filmovým režisérem Jurajem Jakubiskem. Snímky Zběhové a poutníci (1967) a Ptáčkové, siroty a blázni (1968), pro něž napsal scénář, byly sice oceněny cenami na filmových festivalech, do filmové distribuce se však nedostaly. V Československu Sidon uveřejnil dvě snové, filozoficko-kontemplativní prózy, ovlivněné zejména zážitkem smrti otce v posledních letech války, Sen o mém otci (1968) a Sen o mně (1970). V období normalizace Sidon nemohl vykonávat své spisovatelské a žurnalistické povolání. V sedmdesátých letech napsal kromě románu Boží osten a několika divadelních her i nábožensko-filozofický esej Evangelium podle Josefa Flavia, v němž hledal svůj osobní obraz Boha. Konflikt mezi dobrem a zlem není podle tohoto eseje bojem Boha a ďábla, ale svárem mezi láskou k Bohu Otci a Duchu Matce.

Na Západě vyšly tiskem dvě Sidonovy prózy v jednom svazku nazvaném Dvě povídky o utopencích (Index, Kolín nad Rýnem, 1988). Obě novely tohoto svazku jsou navzájem svým zrcadlovým obrazem. Hlavními postavami obou těchto psychologických příběhů jsou jedinci z různých příčin »poznamenaní«; nejsou schopni navázat a udržovat normální styky se svými bližními a se svým prostředím. O to je jejich snaha dobrat se smyslu lidského údělu intenzívnější a palčivější. Odrazovým můstkem pro poznání světa je v obou textech oblast mezilidských vztahů, zejména v rámci hrdinovy rodiny. Obě novely končí tragicky. Autor používá netypických, psychicky do jisté míry »vyšinutých« hrdinů jako nástroje, s jehož pomocí se pokouší o obecnou analýzu lidského údělu. Netypičtí jedinci s psychickými problémy, kteří mají posunuté vidění skutečnosti a nejsou schopni začlenit se do prostředí, v němž žijí, občas totiž dokáží zahlédnout leccos, co »normálnímu«, vyrovnanému člověku zcela uniká.

Hrdinou prvního příběhu, nazvaného »Polské uši« je židovský chlapec Arno Schlesinger, oblíbenec svého dědečka, úspěšného pražského obchodníka. Stařec vnuka miluje z poněkud iracionálního důvodu: protože po něm zdědil uši bez lalůčků. Příběh, který se odehrává v posledních letech druhé světové války a pak po roce 1945, je pokusem o psychoanalýzu Arnova bolestivého a v konečné instanci neúspěšného procesu dospívání. Důležitou roli zde hraje motiv citového a erotického zrání. Arno Schlesinger se sexu hrozí a zároveň je jím přitahován. Jako v díle Milana Kundery je erotická tématika u Sidona jedním z nejvýznamnějších motivů. Pro Kunderu je sex klíčem k analýze mezilidských vztahů. U Sidona je to však složitější. Sexuální motiv je pro něho nástrojem, s jehož pomocí se autor pokouší proniknout k záhadě lidské existence, jejíž kořeny leží mimo náš svět, jaksi za našimi životy. Podobně jako naturalističtí spisovatelé na přelomu devatenáctého a dvacátého století, Sidon dochází v této povídce k názoru, že lidské chování je určeno zdánlivě iracionálními, sobeckými emocemi a pudy. Jejich významu a účelu však nerozumíme, protože nás přesahuje. Je zakotven kdesi mimo náš svět.

Sidonova povídka »Polské uši« je také brilantní analýzou dětství. Dětství je pro nás určující: to, co prožijeme v prvních několika letech, nás neodčinitelně ovlivňuje po celý život. Dětství se skládá z množství intenzívních, avšak útržkovitých zážitků a počitků, jejichž význam a kauzální souvislost dítěti uniká. Tyto počitky však zůstávají uloženy v jedincově podvědomí i v dospělosti. Určují jeho jednání a chování, ačkoliv je jeho vědomá mysl dávno zapomněla. Tento poznatek je v povídce »Polské uši« zdůrazněn příběhem hlavního hrdiny Arna, jehož vývoj k dospělosti je retardován společenskými okolnostmi. Smrti v koncentračním táboře tento židovský chlapec unikne tak, že několik let dětství prožije s matkou na Slovensku. Ve venkovské izolaci, v níž tam žijí, si Arno nutně vytvoří silnou citovou závislost na matce.

Arnova životní zkušenost (příběh je vyprávěn z chlapcova hlediska) je útržkovitá a nejasná. Arnův stav neustálé zmatenosti je pro Sidona metaforou obecného lidského údělu. Chlapec je nadto pronásledován nejasným pocitem viny. Tento pocit sílí v období rané puberty, kdy se Arno začne pravidelněji stýkat s bratrancem Michalem a sestřenicí Helenou. Mezi těmito třemi mladými lidmi se vytvoří latentní erotické napětí. K sexuálnímu sblížení však nedojde, i když Michal a Arno se načas stanou přáteli a Michal, přesvědčený trockista, vysvětluje Arnovi zásady marxistické filozofie. Motiv zdánlivě komplikované, ale přitom však omezené, papírové intelektuální »analýzy« reality je zde záměrně uváděn do kontrastu s přirozenou realitou, jíž vládne temný, nezmapovaný a hrozivý svět pudovosti a emocionálnosti.

Ke konci příběhu dochází u Arna k děsivému prozření. Zjistí totiž, že tři manželské páry přátel jeho rodičů mezi sebou pěstují promiskuitní sexuální vztahy. Na těchto vztazích se podílí i Arnova matka. Arno se tak stává obětí vážného psychického traumatu, jehož součástí je i žárlivost na matku. Toto trauma mu s konečnou platností znemožní vstoupit do světa dospělých.

Druhá novela svazku, »Brány mrazu«, se odehrává v nedávné minulosti. Mapuje poslední týdny života sedmašedesátiletého penzisty Tomáše Sokola. Jako Arno Schlesinger i Tomáš Sokol je od mládí postižen téměř patologickou ostýchavostí a neschopností vytvořit si normální přátelské vztahy k lidem kolem sebe, zejména k ženám. Jeho vrozené psychické potíže se postupem času zhoršují vlivem Sokolových životních zkušeností. Manželku Terezu, s kterou ho ožení rodiče, začne jeho matka chorobně nenávidět a posléze ji otráví. Sama pak skončí v ústavu pro choromyslné. Tomáš Sokol potom naváže ještě krátký milostný vztah. V době německé okupace se zamiluje do židovské dívky Agneši, s níž ho seznámí jeho přítel z vojny, její bratranec William. Sokol se s Agnešou chce oženit, ale ze sňatku nakonec jeho vinou sejde. Dívka pak zahyne v koncentračním táboře. Většinu života stráví Sokol jako samotář: nejprve jako zaměstnanec rodinné firmy, po únoru 1948 jako poštovní úředník, nakonec jako osamělý důchodce s několika stovkami penze. Příteli Williamovi Sokol po válce nevěří, když poslouchá jeho vyprávění o hrůzách koncentračních táborů. Uvěří teprve až po roce 1948, kdy se sám stane obětí politického pronásledování. Jako v první povídce svazku i v »Bránách mrazu« je dřeň existence hlavního hrdiny spjata s hrůzným a děsivým tajemstvím, které hlavního protagonistu neustále pronásleduje. V první povídce byl tímto tajemstvím mysteriózní, temný kontinent erotiky. V druhém textu jsou jím vzpomínky na klíčové události Sokolova života, ke kterým se hrdina neustále navrací a které ho nesmírně trau- matizují. Zejména proto, že se hrdina za celý život nikdy neodhodlá k činu. Straní se společnosti a věnuje se četbě. Ve své téměř mnišské samotě se sna- ží přijít na kloub záhadě lidského bytí. Nahromadí však jen obrovské množ- ství neužitečných fakt a informací. Zjistí, že ačkoliv se mu několikrát podaří dosáhnout intuitivního poznání, novost, výjimečnost a jedinečnost této zkušenosti mizí, jakmile se svůj zážitek pokusí podepřít logickou stavbou racionálního uvažování. Sokol dochází k závěru, že k tomu, aby se člověk dostal do přímého styku s esencí bytí, je nutno, aby se vzdal sebe sama a popřel své já. Tento krok však hrdina není schopen učinit. Jeho vzpomínky, představy a sny hrají postupně stále větší roli, takže nakonec skutečnost jeho bezbarvého života zcela vytěsní. V obou textech Karola Sidona je příběh vyprávěn neuceleně a útržkovitě a je silně subjektivizován. Čtenář tak začíná váhat, co je Sokolovo blouznění a co je líčení skutečnosti. Autor tím nepřímo naznačuje, že i náš život je možná jen sen. Ke konci povídky, těsně před hrdinovou smrtí, ztrácí jistotu o tom, co je snění a co skutečnost, i sám Tomáš Sokol. Líčení hrdinových blouznivých stavů, do nichž se Sokol nakonec téměř úplně propadá, obsahuje řetězce surrealistických obrazů. V následující ukázce si penzista na půdě povšimne staré, odložené kolébky:

Dřív, nežli cokoliv zřetelně zahlédl, vycítil Tomáš jakýsi hemživý pohyb z nitra oprýskaného dřeva. Ale když na kolébce zaostřil zrak, spatřil, jak z prkének vyrůstají ve větším a větším množství, jakoby se dřevo rozplakalo... živé růžové prstíčky. Ne nebyla to pryskyřice. Těžko říci, byly-li to rostlinky nebo živočichové, ale bylo to živé a rodilo se to, bylo to nesmírně, dojemně hloupoučké, až děsivě rozhodně to však toužilo být, být, být, desítky, stovky, tisíce nových prstíčků si pomalým, bezmocným a přitom tvrdošíjným pohybem, kterému se nic nemohlo postavit do cesty, otevíralo prostor k životu, rostlo k světu, chvělo se to a trhavě sebou cukalo, a když se zaposlouchal do ticha, splynuly vzdechy všech těch bytostí v nesrozumitelnou melodii, v nějakou vzdálenou, cizokrajnou píseň.

Jde o prstíčky nicoty, předzvěst hrdinovy smrti. Příběh však hrdinovou smrtí nekončí. Podobně jako lidé, kteří na operačním sále zažili klinickou smrt a po resuscitaci k životu pak svědčí o tom, že byli schopni jako při plném vědomí z nezvyklého úhlu pohledu nezúčastněně pozorovat své bezvládné tělo a to, co se s ním při operaci dělo, si Tomáš Sokol s překvapením uvědomuje, že zcela hladce opustil svou tělesnou schránku. Po krátké době se vydává na cestu vstříc Soudu a možná - i nové existenci. Základní otázka lidského bytí, kterou Sidonovy prózy naléhavě nastolují, ovšem zůstává nevyřešena.

4.

VIKTOR FISCHL (nar. 1912) studoval v Praze práva a sociologii. V Československu ve třicátých letech uveřejnil tři halasovské básnické sbírky: Jaro (1933), Kniha nocí (1936) a Hebrejské melodie (1936). Osobitější nota se v jeho tvorbě objevila v době druhé světové války, kdy byl v Londýně jako zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí československé prozatímní vlády. Fischlova uměřená, avšak neobyčejně zpěvná poezie z válečného období vyšla v Praze v roce 1946 pod názvem Anglické sonety. Ve čtyřicátých letech Viktor Fischl dále vydal mimo jiné cyklus elegií o Lidicích (Mrtvá ves, Londýn 1943, Praha 1945) a sbírku básní Lyrický zápisník (Praha 1946).

Fischl byl blízkým spolupracovníkem čs. ministra zahraničí Jana Masaryka, a to nejen za války v Londýně, ale i po roce 1945 v Československu. V československých diplomatických službách pracoval až do října 1949, kdy se z Československa vystěhoval do Izraele. Dále pak působil jako diplomat ve službách tohoto státu. Předtím, než odešel do důchodu, byl dlouholetým izraelským velvyslancem ve Vídni.

Těsně před komunistickým převratem v roce 1948 vyhrál Fischlův prozaický debut Píseň o lítosti soutěž pražského Evropského literárního klubu. V Československu však tato novela už nesměla vyjít. R. 1953 byla vydána v hebrejském překladu v Izraeli, česky vyšla až r. 1982 v nakladatelství 68 Publishers.

Svou beletristickou tvorbou Viktor Fischl rozvíjí linii klasicizující, lyrizující prózy, která navazuje na dílo ze zlatého fondu českých autorů z období mezi dvěma světovými válkami. Většina Fischlových próz existuje téměř jakoby mimo čas a prostor. V jejich jádru stojí základní otázky o smyslu lidské existence.

Píseň o lítosti je láskyplnou evokací života chudé židovské pospolitosti z období konce první republiky. Na své dětství v této vesnické pospolitosti vzpomíná v prvních poválečných letech mladý muž Daniel, který jediný z celé obce přežil hrůzy nacistického koncentráku. Píseň o lítosti je lyrické vyprávění, v němž autor líčí život tří generací židovských vesničanů. Nejstarší generaci představují zejména tři starci: mírný a přemýšlivý Filip, prudký Gabriel a pekař Spitzer, který neustále čeká na dopis od syna z Ameriky. Střední generace je zastoupena Gabrielovým synem Jakubem, jehož manželka je těhotná. Hlavní konflikt příběhu vzniká tím, že se v této době Jakub vášnivě zamiluje do jiné ženy a uvažuje o tom, že manželku opustí. K tomu však nakonec nedojde, protože uvážlivý Filip zamilovaného mladíka moudrými slovy »přivede k rozumu«. Život ve vesnici plně podřízený náboženskému rituálu pozoruje příslušník nejmladší generace, dospívající chlapec Daniel, který v novele poprvé nahlédne do světa dospělých. Je to traumatizující zkušenost: Daniel se mimoděk stává svědkem lásky i smrti. Chlapec se ze všech sil snaží věcem kolem sebe porozumět. Trápí se mučivými a nezodpověditelnými otázkami: Proč na světě existuje utrpení? Proč ho Bůh strpí? Existuje Bůh? V klíčové scéně novely nabízí stařec Filip pro tyto otázky alespoň částečné praktické řešení:

Nevíme. Můžeme jen věřit. Vědět nebudeme nikdy. [...] Nikdo nikdy nebude vědět. Jsme ubozí, Jakube. Všichni, všichni jsme tu ubozí, protože nikdy nebudeme vědět. Jsme jako děti ve tmě. Jako děti v hustém lese. Proto, snad jen proto, Jakube, musíme být dobří. Musíme být k sobě dobří. Musíme se vést ve tmě za ruce, abychom aspoň jeden druhého neztratili. Říká se, že se máme milovat, Jakube. Máme, pravda, máme. Ale hlavně musíme být plni lítosti k druhým, k těm, kteří jsou stejně ubozí, a snad ještě víc než my. Na každém kroku si to musíme říkat. Jenom tak nikomu neublížíme. V kom je dost lítosti, ublíží raději sobě. V kom je lítost, nese život lehčeji. V kom není, ten zahyne.«

Píseň o lítosti je metaforou o ubohosti lidského údělu, metaforou, jejíž působivost je silně zvýrazněna čtenářovým vědomím, že pospolitost, kterou autor v novele láskyplně vylíčil, byla smetena smrští nacistické apokalypsy.

Lyrická novela Kuropění (Konfrontace, Curych, 1975) je životní příběh starého vesnického lékaře, kterému v mládí zemřela při porodu manželka, již nesmírně miloval. Hrdina se nikdy z manželčiny smrti nevzpamatuje, podruhé se neožení a zůstane sám. Dožívá svůj život na vesnické samotě, kde se věrně stará o zdraví několika generací vesničanů: občas urovnává i jejich sváry. Vesničané sice mají česká jména, celkově však venkovské prostředí atmosférou připomíná spíše jižní Francii či Španělsko. Svou samotu starý lékař sdílí s kohoutem Pedrem, s nímž se pouští do dlouhých filozofujících konverzací. Pedro je toho názoru, že navzdory všem hrůzám světa by se člověk měl těšit ze života a aktivně vnímat jeho krásu. Starý lékař tento programově optimistický postoj dlouho nedokáže přijmout. Trápí ho totiž množství otázek, na něž - podobně jako chlapec Daniel v Písni o lítosti - nenalézá odpovědi. Teprve v posledních týdnech života se smiřuje s nevěděním, s Bohem i se světem.

Hymnický jazyk novely je oživován množstvím klasicizujících metafor a romantizujících prvků. Ve většině svých próz Fischl živě evokuje starosvětské venkovské prostředí (starý dřevěný stůl, jablka na skříni, víno a sýr), po němž člověk, žijící v dnešní technické civilizaci, pociťuje silnou nostalgii. Novela Kuropění obsahuje i pasáže virtuózní lyriky:

Někdy v noci psi vyjí na měsíc.

A jindy píseň z Pavlovy křídlovky vlaje nocí jako bílá stuha.

Někdy slyším mízu stoupat kmeny stromů do větví.

A jindy tajím dech, když náměsíčný Marko tápe při úplňku na hřebenu střechy.

Někdy slyším ržání koní, někdy táhlou litanii krav, někdy i Pedro procitne uprostřed noci a stříbrným nožem kuropění rozřízne temné ticho.

Někdy kameny mlčí víc než jindy.

Někdy pláč nemluvňat, někdy nářek stařen.

Někdy vzdechy osamělých, někdy tep milenců v objetí bije v souzvuku jak dobře sladěné zvony.

R. 1981 vydal Fischl v nakladatelství Poezie mimo Domov v Mnichově sbírku básní o Praze Dům U tří houslí a v roce 1982 v nakladatelství Polygon v Curychu prózu Hrací hodiny. Je to hravý text, v němž Fischl ústy svého částečně autobiografického hrdiny líčí život jeho rozšafných rodičů, žijících na českém maloměstě v prvních desetiletích tohoto století. Veškeré rozpory a tragédie světa se Fischl snaží překonat programově hřejivým přístupem k spolubližním a k světu. Metaforou tohoto důsledně optimistického a láskyplného postoje jsou hrací hodiny z titulu prózy. Hodiny podle vypravěčova svědectví stály v bytě rodičů na pianinu a kdykoli odbily plnou hodinu, zahrály menuet. Byli-li rodiče přítomni, otec nechal všeho a manželku šarmantně políbil. Někdy otec a matka i chvíli »tančili k stříbrným zvukům menuetu«. Vypravěčův otec je z rodu hrabalovských strýců Pepinů. Rád si hraje. Je světem kolem sebe vzrušován a okouzlován a atmosféru okouzlení přenáší i na své bližní.

Jeruzalémské povídky (Index, Kolín nad Rýnem, 1985) jsou sbírkou filozofujících, lyrických textů, které používají jako odrazový můstek scény a postavičky z té části města Jeruzaléma (ulice vedoucí k Jaffské bráně), kde autor žije už více než čtvrt století. I tyto texty jsou plné autorovy lásky a hřejivosti. I ony jsou psány květnatým, mírně archaizujícím a romantizujícím jazykem a navracejí se k neřešitelným otázkám lidské existence. Zároveň jsou poctou magickému, mystickému městu Jeruzalému.

Poněkud méně úspěšné jsou Fischlovy fejetonistické texty shrnuté ve svazku nazvaném Figarova zlatá svatba (Index, Kolín nad Rýnem, 1987). Jsou to převážně pokusy »pohlédnout do kuchyně« slavným autorům evropské literatury a dovyprávět, co se stalo s hrdiny nejrůznějších klasických děl poté, co dílo skončilo. Fischl zde například hovoří s údajným potomkem holiče Figara, spekuluje o tom, jak Franz Kafka psal svou povídku »Proměna«, vypráví o Golemových pravnucích a informuje nás, jak tomu prý ve skutečnosti bylo s Hamletem. Problém však je, že se tyto jeho hravé »spekulace« samozřejmě nikdy nemohou vyrovnat původním klasickým dílům: nadto vlastně narušují jejich dokonalou strukturu.

V Československu jsou nejznámějším dílem Viktora Fischla jeho Hovory s Janem Masarykem (Tel Aviv, 1952; Chicago 1953; CCC Books, Mnichov, 1973; Galerie Krause, Pfäffikon, Švýcarsko, ve spolupráci s nakladatelstvím Index, Kolín nad Rýnem, 1982; Praha, 1991). Na rozdíl od všech ostatních Fischlových próz jsou tyto texty psány nepříznakovým, novinářským jazykem, který se snaží co nejvěrněji zachytit Masarykovu dikci. Svazek obsahuje Masarykovy úvahy o svobodě, o komunismu, o demokracii, o velmocech a o malých národech. Některé Masarykovy postřehy neztratily na neotřelosti ani po více než čtyřiceti letech (»Někdy jsem si přál, kdyby tak třebas Angličané a Američané prošli takovým docela kraťoučkým prázdninovým kursem nesvobody.« »To se ví, když řeknete demokracie, je to jenom slovo. Důležité je, co je za tím slovem a co je v něm. Některá slova jsou náramně gumová.« »Umělec víc než kdo jiný musí lidem pomáhat dívat se do nebe.«) Jiné Masarykovy výroky však neobstály před soudem času. Masaryk například považoval Roosevelta a Beneše za velké státníky a Stalina srovnával s dobráckým sedlákem.

Dva nejnovější romány Viktora Fischla, Dvorní šašci a Pátá čtvrť jsou připraveny k vydání v curyšském nakladatelství Polygon. Mají tam vyjít během roku 1990. (Román Dvorní šašci vyšel r. 1990 už v Praze.)

FERDINAND PEROUTKA (1895 - 1978), stoupenec politických a filozofických názorů Tomáše Garrigua Masaryka, byl jedním z nejvýznamnějších českých novinářů tohoto století. Už před první světovou válkou psal výtvarné kritiky pro Herbenův Čas, časopis masarykovských realistů. Po první světové válce působil v deníku Tribuna a v letech 1924 - 1939 byl šéfredaktorem týdeníku Přítomnost, který založil na popud T. G. Masaryka a do něhož psal zároveň s Karlem Čapkem a dalšími významnými publicisty meziválečné éry. Kromě toho byl také redaktorem deníku Lidové noviny, kde působil od r. 1924 jako hlavní autor úvodníků. Od r. 1939 až do konce války byl vězněn v nacistických koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. V letech 1945 - 1948 pracoval jako šéfredaktor deníku Svobodné noviny a týdeníku Dnešek, které pokračovaly v tradici předválečných Lidových novin a Přítomnosti. Po komunistickém převratu v únoru 1948 odešel do emigrace. Stál při zrodu rozhlasové stanice Svobodná Evropa a několik let byl také jejím ředitelem.

Kromě množství politických, kulturních a historických úvah a esejů, které psal od období před první světovou válkou až do konce svého života, je Peroutka autorem dvou románů. První z nich, Oblak a valčík (68 Publishers, Toronto, 1976) začíná v Praze v prvních měsících německé okupace, pokračuje v různých nacistických koncentračních táborech a vězeních a vrcholí v prvních týdnech po osvobození r. 1945. Peroutka vykresluje zhroucení poklidné, tolerantní a humánní civilizace první československé republiky a její nahrazení teroristickým režimem takové hrůzy, jakou si slušní, obyčejní, čapkovští, nehrdinští protagonisté vůbec nedokázali představit - protože nikdy před příchodem nacismu nic tak děsivě nelidského nezažili. Námětem Peroutkova románu je právě tento šok civilizovaných, obyčejných lidí, kteří jsou náhle nuceni se vyrovnávat se zcela apokalyptickou realitou. Postavy románu Oblak a valčík nejsou ani hrdinové ani zbabělci: tyto kategorie jsou intenzitou rozpoutaného zla zrušeny. Autorova pozornost se soustřeďuje na schopnost jednotlivce snášet nejvyšší míru duševního i tělesného utrpení. Příběh Peroutkových »obyčejných lidí« (bankovních úředníků pana Novotného, pana Krause, pana Kohna, lékaře dr. Pokorného a německého intelektuála Dionysia Baerenreitera), kteří skončí v koncentrácích, je prokládán jakoby reportážními, dokumentárními i fiktivními historickými epizodami, které děj zasazují do obecného kontextu. Peroutka píše uměřeným, věcným, racionálním stylem, v němž se jen občas objeví náznak lyriky. Kromě toho, že je Oblak a valčík svědectvím o hrůze nacistické totality, je to také »sdělení o spisovateli samotném, o jeho údivu nad nesouměřitelností mezi prožitou zkušeností a běžnými, dávnými měřítky, jimiž tato zkušenost může být měřena« (Kovtun). (Děj několika kapitol románu Oblak a valčík byl již zpracován v Peroutkově stejnojmenném dramatu z r. 1946 - 1947.)

Pozdější život Panny (68 Publishers, Toronto, 1980) je obsáhlý historický román o Janě z Arku. Postava tohoto románu, spisovatel, uvedený jen iniciálami AB, dokončí veršované drama o francouzské vizionářce a mučednici, pronásledují ho však pochybnosti, zda jeho dílo vůbec přináší něco nového. Znovu začne pročítat historické materiály o Janě z Arku, když tu ho napadne, co by se bývalo stalo, kdyby Jana nebyla upálena a žila dál. Tato myšlenka ho hluboce zaujme. Autor ji rozvede v román. V díle jde v podstatě o konflikt mezi lidskou tendencí nazírat svět ve více méně černobílých kategoriích a přirozenou realitou, která se tomuto pojetí vymyká. Pro člověka je jednoduché rozhodnout se, pokud jistý jev vidí jako nesporně dobrý nebo nesporně špatný. Podle skutečností, které se jednoduchým kategoriím vymykají, je velice nesnadné se orientovat. Jana z Arku byla upálena, a tak se stala mučednicí a slavnou francouzskou národní hrdinkou. Kdyby však, jak to líčí Ferdinand Peroutka, byla tato vizionářka na poslední chvíli svými stoupenci od smrti na hranici zachráněna, ztratil by její životní příběh dramatický a pádný závěr, srozumitelný každému.

Jana unikne hranici a domnívá se, že bude opět postavena do čela vojsk proti anglickým vetřelcům. Doba se však změnila. Bylo uzavřeno příměří a o Janu jako vojevůdkyni už nikdo nestojí. K jednomu útoku hrstky francouzských vojáků proti Angličanům sice dojde a Jana se k nim připojí, Francouzi jsou však tvrdě poraženi. Johanka se nicméně dále snaží vyprovokovat národ k boji. Jedná tak, jak jí velely jednat tajemné Hlasy, které ji zpočátku, předtím, než měla být upálena, vedly k vítězství. Jenže Hlasy se už neozývají. V zoufalství zaútočí Jana na anglickou posádku v Rouenu sama. Ale Angličané už nemají ani zájem ji upálit. »Bylo by to skoro blbé,« míní vévoda Bedford. »Ani Římané nezabíjeli starého, už nepotřebného koně.« V závěru románu Jana bloudí v bílém brnění lhostejnými francouzskými vesnicemi. Je v tomto příběhu paralela s osudem českých protikomunistických emigrantů, k jejichž boji proti komunistické totalitě byl ke konci Peroutkova života svět už vpodstatě lhostejný?

Od roku 1951 až do roku 1977 psal Ferdinand Peroutka (s nemnoha výjimkami) pravidelně každý týden rozhlasové úvahy a komentáře. Většinou se zabýval politickými tématy, komentoval však i literární a kulturní události. Výbor z Peroutkových textů s kulturně politickými náměty vyšel v Kanadě pod názvem Budeme pokračovat (68 Publishers, Toronto, 1984). Autor se v nich zabývá mj. smrtí Karla Teiga (»byl to muž, který se mýlil skoro ve všem - ale měl charakter«), postojem českých spisovatelů k stalinským politickým procesům (»Jeden obžalovaný propukl v úpěnlivé prosby, aby byl odsouzen k smrti. Před vynesením rozsudku všichni obžalovaní povstali a prohlásili, že se vzdávají práva odvolat se. Jaká to divoká, úděsná scéna, když jedenáct lidí takto spěchá do náruče smrti. Spisovatelé, kteří prý jsou znalci duší, by mohli přemýšlet: jak je možno, že v těchto lidech přestal fungovat nejsilnější pud, pud sebezáchovy? Čeští spisovatelé se na to dívali tupě jako hlupáci«), píše o Karlu Čapkovi a příslušnících jeho generace, mezi něž se počítá, rozebírá filozofii Karla Havlíčka a uvažuje nad Zbabělci Josefa Škvoreckého. Všechna svá témata Peroutka pojednává pádným, logickým, uměřeným, klasickým stylem.

Jiný výbor z esejů Ferdinanda Peroutky o osobnostech české kulturní a politické scény vydalo r. 1977 pod názvem TGM představuje plukovníka Cunninghama nakladatelství Konfrontace v Curychu. Tamtéž vyšel i sborník vzpomínek současníků na Ferdinanda Peroutku Ferdinand Peroutka, Muž přítomnosti (1985).

5.

VRATISLAV EFFENBERGER (1923 - 1986) byl jedním z nejvýznamnějších básníků a teoretiků českého surrealismu. Historie tohoto uměleckého směru - navzdory tomu, co se donedávna oficiálně učilo ve školách - zdaleka neskončila v třicátých letech. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byli čeští surrealisté nuceni odejít do ilegality: silný proud poválečného českého surrealismu (jehož čelnými představiteli byli kromě Effenbergera zejména Stanislav Dvorský, Emily a Mikuláš Medkovi, Zbyněk Havlíček, Karel Hynek, Josef Istler, Ludvík Šváb a další) však přežil až do šedesátých let, kdy surrealismus v Československu vyvrcholil. Po roce 1968 řada českých surrealistů opustila Československo a surrealistická tradice se oslabila. Přežívá však dodnes - např. v animovaných filmech Jana Švankmajera.

Vratislav Effenberger po sobě zanechal rozsáhlé dílo, jehož součástí je mj. dvaadvacet básnických sbírek, deset dramat, sedm pantomimických scénářů, patnáct černých frašek, pět románů a množství kritických studií a esejů. Komunistický režim se poválečný český surrealismus snažil neobyčejně tvrdě potlačit. Effenberger byl státní bezpečností neúprosně pronásledován. Mohl pracovat pouze v zaměstnáních, které pro něj určilo ministerstvo vnitra. Tato zaměstnání byla často daleko od Prahy, aby se Effenberger nemohl stýkat s členy svého surrealistického kruhu. Mj. byl Effenberger nucen pracovat v nepravidelně se střídajících nočních a denních směnách, aby nemohl psát.

Skoro celé Effenbergerovo dílo zůstává v rukopise. Kromě několika esejů tohoto autora, které v Československu vyšly v letech 1963 - 1969, jediného výboru z Effenbergerovy poezie (Básně na zdi, 1966) a několika rozhlasových pořadů z šedesátých let nebylo z jeho díla oficiálně uveřejněno nic. Effenberger však v šedesátých letech alespoň spoluredigoval sebrané spisy svého učitele, surrealistického kritika a teoretika Karla Teiga (když byl r. 1951 Teige uštván k smrti, Effenberger po něm převzal vedení surrealistické skupiny), svazek teoretických textů Surrealistické východisko (1969) a první (a zároveň tehdy poslední) číslo surrealistického časopisu Analogon (1969), který byl okamžitě zakázán.

Svazek čtyř Effenbergerových filmových scénářů Surovost života a cynismus fantazie (68 Publishers, Toronto, 1984), je jen zlomkem Effenbergerova díla. Kniha obsahuje erudovanou předmluvu od básníka Petra Krále. Podle Krále se tvorba surrealistů podstatně liší od tradičních uměleckých děl, která jsou pouhým »estetizovaným popisem skutečnosti«. Surrealismus je založen na dvou hodnotách, »díky jimž jejich tvorba získává cosi nepřiměřeného a nepříjemně skutečného«. Těmito dvěma hodnotami jsou intimita a výsměch. Surrealisté v své tvorbě užívají »tajné (tj. nejsoukromější) myšlení« - nechávají volně působit své podvědomí a nesvazují se žádnými společenskými konvencemi. Volně pracují např. s explicitními erotickými nebo násilnými motivy. Výsměch, ironii a kritiku surrealisté používají ve svém nesmiřitelném boji proti konvencím. V samém ohnisku jejich díla totiž stojí téměř anarchická myšlenka svobody: surrealisté se bouří proti veškeré snaze lidskou svobodu jakkoliv omezovat. Český poválečný surrealismus byl režimem zahnán do podzemí v první řadě pro tuto svou naprostou, nekompromisní svobodomyslnost. Významným prvkem poválečného českého surrealismu je humor.

Primárním motivačním impulsem Effenbergerových scénářů je, jak zdůrazňuje Petr Král, vztek: zuřivá zášť proti konvencím a omezením stalinského a poststalinského »socialismu«, jehož útlak je naprosto arbitrární a iracionální. Scénář »Zamračené děti« z roku 1973 je (sexuálně značně explicitní) historií milenců Romea a Julie, které zničí tři odporní staříci: v úvodu filmu se vynoří z koupelové pěny v Juliině koupelně, pozdějí působí jakožto prodavači v Tuzexu a závěrem vystupují jako režimní »soudci z lidu«, kteří Romea a Julii pro nic za nic odsoudí na smrt. V závěrečné scéně se starci handrkují o to, kdo zaplatí znečištění popravčího nástroje, ke kterému při popravě nutně musí dojít, protože odsouzenci nebyli před smrtí odvedeni, jak nařizují předpisy, na toaletu. »Balagan« z roku 1977 je vizí primitivismu a iracionální krutosti stalinsko-carského Ruska, v němž společně existují Lenin, Stalin, Trockij i car Mikuláš II. a do něhož z neznámých důvodů český hrdina zabloudí jako školák, doprovázen svou učitelkou z I.A, paní Peřinovou:

Otvírám první dveře, které se namanou.

Je to rozlehlá prostora, nepříliš osvětlená, zaplněná jakousi neurčitou hmotou.

Není to nic jiného než obrovský, rozteklý maršál, který v tomto stavu vypadá spíš jako sluneční hodiny v horizontální poloze. Jeho prasečí očka jsou téměř nehybná.

Po jeho okrajích se hemží důstojníci, rovněž velmi tlustí, kteří maršálovy rozkazy spíše odečítají z pomalu se pohybujících záhybů jeho tělesné hmoty, než aby je pochopili z jeho občasného zachrochtání.

Při anabázi tímto děsivým teritoriem hrdina naráží na různé »bratřící se« delegace českých odborářů či členů SČSP. V závěru scénáře je učitelka Peřinová popravena přeříznutím cirkulárkou vejpůl. »Vzpoura sládků« (1962) je příběh částečně zasazený do české biedermeierovské minulosti. V kraji se rozšíří mor a prostý lid dospěje k přesvědčení, že je ho možno zastavit pouze tím, budou-li vychytáni všichni pivovarští sládkové a přibiti na vrata. Na sládky se rozpoutá hon, který vedou primitivní kreatury připomínající příslušníky čs. tajné policie. Scénář »Motovidla« z roku 1970 je přízračným kaleidoskopem života v čs. reálném socialismu, který má mnohé dokumentární rysy. Text končí takto:

U vchodu do jednoho obchodu se spuštěnou roletou stojí nehybně dlouhá fronta lidí, na nichž jsou usazeny tlusté vrstvy prachu. Občas, když se některá postava pohne, spadne z ní blok prachu. Postava však stojí dál.

[...]

V dálce stojí na refýži jiná zaprášená skupina lidských soch.

Helmut je spatří a ptá se Heřmanky: Na co ceka - ty leute?

Heřmanka pohlédne na skupinu: Asi na tramvaj.

Helmut, s úsměvem: Ta tramvaj nevypada - še jede...

Heřmanka: Jim stačí čekat.

Surrealistické a absurdní prvky se vyskytují také v díle Egona Bondyho, přítele Bohumila Hrabala, jehož jméno se do listopadu 1989 v oficiálně vydávané české literatuře objevilo jen v občasných zmínkách v Hrabalových textech. EGON BONDY (nar. 1930, vlastním jménem Zbyněk Fišer) studoval filozofii na pražské FF UK a v šedesátých letech tam dosáhl titulu kandidáta věd. Už od padesátých let píše Bondy prózu, básně i filozofické studie, z nichž tři v Československu vyšly v šedesátých letech tiskem. Většina Bondyho díla však zůstává v rukopise nebo byla rozšiřována jen v samizdatu.

Bondyho próza Invalidní sourozenci (68 Publishers, Toronto, 1981) začíná tímto úvodním odstavcem:

Když se vyšplhal na vrchol kopce, rozprostřela se před ním planina. V poli stály tři stromy. Cesta byla pokryta zbytky tajícího sněhu a plná kaluží. Hlína se lepila v celých kusech na boty. Když došel pod stromy, zakopl o mrtvolu. Byla už v pokročilém rozkladu. Nedalo se proto rozeznat, byl-li to muž nebo žena. Dloubal do ní nohou a vytékalo z ní bláto. Byla to mrtvola světa.

Utopický román Invalidní sourozenci se odehrává roku 2600, v soumračném světě »páté vědecko-technické průmyslové revoluce«. Jde o fantasmagorickou parodii života v československém normalizačním socialismu sedmdesátých let. Hlavními hrdiny jsou dva »invalidé«, muž a žena, A. a B., děti téhož otce, ale různých matek, kteří spolu žijí v incestním vztahu. Jsou součástí malé skupiny vyvržených, »protispolečenských elementů«, jakýchsi intelektuálních vandráků, kteří vegetují na okraji společnosti jakožto tzv. »invalidní důchodci«, pobírající státní penzi. Jsou to osoby, které si ve zdegenerovaném světě řítícím se do záhuby jediné zachovaly poslední zbytky autentického myšlení a lidskosti - i když propadají poněkud pubertálnímu hospodskému životu, alkoholu a drogám. Symbolem celosvětové záhuby je hrozba potopy: fantasmagorická země a město, v němž se příběh odehrává (snad je to Praha) je už jen ostrovem. Většina světa byla zatopena záhadnými vodami, které čas od času nevysvětlitelně stoupají. Z břehu ostrova jsou na horizontu viditelné vodní hory. V ostrovním světě přežívá už jen posledních osmnáct miliónů lidí; skoro všichni žijí mechanickým, stereotypním životem. Pravidelně chodí do zaměstnání, nemusejí tam však už ani pracovat. Stačí, když dodržují pracovní docházku. Tito lidé už vůbec nejsou schopni být strůjci vlastního osudu. Proto hynou.

Ke konci románu vody stoupnou a zatopí i poslední zbytky pevniny. Invalidé, jediné bytosti, které zůstaly imunní vůči nákaze nemyslící stádnosti, se zachrání na voru a potopu přežijí. Stane se zázrak: vody ustoupí a nakonec zcela zmizí a invalidé mohou znovu zalidnit celý svět.

Sklepní práce (68 Publishers, Toronto, 1988) je druhou Bondyho knihou, která vyšla česky na Západě. Je to poněkud misantropická změť filozofických úvah, hospodského blábolu (který místy není nezábavný) a naturalistických popisů převážně skatologického rázu. Vypravěč-hrdina se stylizuje do poněkud výlučné pózy vandráka-intelektuála, jehož pivní exhibicionismus je občas vyloženě nesnesitelný. Hlavním námětem knihy je však lidská bída, jejímž zosobněním je vypravěč sám. Toto Bondyho dílo je paradoxem: i když je Sklepní práce v prvním plánu téměř k nečtení, překoná-li čtenář odpor k naturalistickým excesům, orientuje-li se v záměrně zmatené struktuře textu a projeví-li porozumění pro vypravěčovo hospodské vytahování, začne v pozadí knihy tušit »jakousi nadlidskou něhu, světlo příliš krásné, než aby se dalo vyjádřit« (Martin Hybler v časopise Svědectví).

JIŘÍ GRUŠA (nar. 1938) vystudoval na filozofické fakultě UK filozofii a historii, v šedesátých letech pracoval jako redaktor literárních časopisů (mj. Tvář a Sešity) a uveřejnil tři básnické sbírky. Po roce 1968 mu bylo znemožněno publikovat. Na konci šedesátých let byl stíhán za autorství »pornografického« románu Mimner aneb Hra o smrďocha, jehož část vydal pod pseudonymem Samuel Lewis. Tento hluboce experimentální text, zpráva z návštěvy utopické země Kalpadocie, jejíž obyvatelé neznají emoce a jejichž společnost je ovládána zinstitucionalizovanou krutostí (sex je rituálně spojen se smrtí) tiskem doposud celý nikdy nevyšel. V sedmdesátých letech pomáhal Jiří Gruša v Československu šířit neoficiální, samizdatovou literaturu. Spolupracoval zejména s Ludvíkem Vaculíkem při vydávání Edice Petlice. R. 1978 byl Gruša dva měsíce ve vyšetřovací vazbě za to, že na- psal a nechal v Československu v strojopisných kopiích kolovat svůj román Dotazník. Od r. 1980 žije na Západě, nyní je čs. velvyslancem v Německu.

Gruša nepíše v první řadě společenskou, politicky zaměřenou prózu, ale literaturu, v ohnisku jejíhož zájmu je jednotlivec a jeho vztahy k bližním a předkům. Jednotlivý, osobní člověk je námětem i slavného románu Dotazník (68 Publishers, Toronto, 1978; 1979), přestože tato kniha má rozsáhlý děj a svou tematikou přesahuje i do společensko-politické oblasti. Dotazník je zásadní kritikou byrokratického, zjednodušujícího pohledu na svět, který znásilňuje přirozenou realitu. Touto prózou se hrdina Jan Chrysostom Kepka, který po roce 1969 nemůže sehnat zaměstnání, pokouší vyplnit již po šestnácté mu předložený dotazníkový formulář, brzo však zjišťuje, že život ve své mnohotvárnosti se do dotazníkových kolonek prostě nevejde - hrdinovy odpovědi překypí v román o osmi generacích jeho rodiny a o jejich životě v Čechách od předhabsburských dob až po začátek normalizace sedmdesátých let dvacátého století.

Všechny Grušovy texty, které vyšly mimo Československo, stojí na hranici mezi prózou a poezií. Všecko jsou to složité, mnohovýznamové experimenty. Jádrem těchto experimentů je odvážná hra s jazykem. Grušův stylistický záběr je nesmírně široký. Autor kombinuje archaické jazykové prvky s neologismy, barokním lexikem a s hovorovou slangovou a často i zcela vulgární řečí. Části textu jsou rytmizované, jinde spisovatel užívá zvukomalby nebo si pohrává s deformováním slov. Hranice mezi skutečností a světem fantazie se ztrácí. Příběhy či jejich epizody do sebe navzájem vtékají, takže kategorie času je zrušena. Imaginace Grušu neustále unáší dál a dál, do neočekávaného času a prostoru. Text se stává řekou. Hnacím motorem prózy tohoto autora je fyzické erotické napětí. Důležitým zázemím jeho tvorby je barokizující, katolická kulturní tradice.

Nakladatelství 68 Publishers v Torontu vydalo také Grušův sedmdesátiosmistránkový lyricko-epický literární experiment, který strukturou připomíná hudební skladbu Dámský gambit: Il Ritorno d'Ulisse in Patria: Dramma in Musica. Tento text z roku 1972 vyšel v Torontu r. 1979. Tématem Dámského gambitu je milostný trojúhelník. Dílo je zlobným vnitřním monologem hrdiny určeným jeho příteli Bendovi, který spáchal sebevraždu, o hrdinově milostném soku, jistém »dipl.ing.« Hromádkovi. Jde o čirou fantazii, hříčku, koláž dopisů, snů a rituálů často mlhavého významu, do níž prvky každodenní skutečnosti pronikají jen nepřímo. Motivy sexu a smrti spolu navzájem souvisejí. Text je prostoupen atmosférou žárlivosti.

Tématem fantaskního experimentálního románu Doktor Kokeš, Mistr Panny (68 Publishers, Toronto, 1984) je opět sex a smrt. Složitý děj je zarámován dvěma objeveními se Halleyovy komety: r. 1910, v secesním prostředí rozkládající se rakouské společnosti, kde se odehrává milostný příběh mladé učitelky Terezie-Odety s poručíkem od dragounů, a jejím předpokládaným návratem koncem osmdesátých let dvacátého století, kdy vrcholí materialistické období poválečného »vítězství socialismu«, v němž žije Odetin vnuk Marian Kokeš. Motiv smrti se vynořuje v mnoha podobách. Hned na začátku textu se Marianovi smrt připomene v podobě povědomé ženy v černém obleku s černým psem: je to ve chvíli, kdy Marianův otec umírá na infarkt. Jindy se smrt zjevuje v podobě lišaje smrtihlava, např. když právník Marian Kokeš zastupuje novodobého ďábla, komunistického funkcionáře Robuse, a protizákonně mu umožňuje získat dům s ďábelským číslem 666. Pro ilustraci uveďme ukázku z Grušova složitého, náznakového stylu:

Všimnul jste si, jaký ten dům má číslo?

Dr. K. zjišťuje, že číslo šelmy, která se zjevila svatému Janovi.

Praví k té šelmě:

Ty prej máš beránčí růžky, ale mluvíš jako drak, jazyčnice jsi toho draka, rusého, do ruda ryšavého, poněvadž po krvi anebo podle ohně pohrom třetinu hvězd smet na zem, že na mě blikají ze střech ouřadů, z každýho dračince. Syčí to v neonkách, ale jen zblízka, že lišaj to slyší, zašustí a je z něho anděl smrti, nic od Mladvanec, nýbrž vše v tomto rodu, genus mortis, kterej řád andělskej nevím, a jak by taky, když Abaddon, velitel kobylek, svítí, šustí a píše, aby se s ním kráčelo (v nápisech to dává) odněkud někam, pokud možno pořád. Vidím na takovou hvězdu, povídá dr. Kokeš na Dobytčím trhu, jedna tam mrká z budovy soudu důvěrně, jako ze staré přízně, tu jsem Kokeši, TADY. A ještě to okno, které přelepují portrétem krhavého muže, je listopad, čas kdy se líhne, lne k oknu poradny, že Kokeš otevře křídlo okenice a v papírových očích, zlých a šikmých, nehtem vydrapává pičku, tak v jejich zkoseném tvaru, škvírovitou, jako ty oči jsou (a byly, co se vylomily z dělohy), oči štěrbinky, aby jima prošlo, jen co potřeba, jen co si umanou (proto ho radši malujou, aby naháněl veselejší strach, než jak vypadal zaživa snímaný), oči masomlejnky, co vcucávají mleče i mletinu a drtí to v proužek sekané, v tenounké ucáknutí rovnou do spalovny, kde sípe parostroj, kde drnčí transmise, kde je zjednáván Hmotě způsob existence.

Když komunista Robus vilu získá, zemře na infarkt. Zároveň umírá i Martin Kokeš, jehož duše se po smrti odpoutává od jeho těla a letí na schůzku s Kokešovou mrtvou milenkou Janinkou.

Z iniciativy Pavla Kohouta napsal Jiří Gruša také český slabikář Máma, táta, já a Eda. Slabikář vydalo Rakouské spolkové nakladatelství ve Vídni r. 1988.

JAN KŘESADLO je pseudonym českého klinického psychologa Václava Pinkavy (nar. 1926), žijícího v jižní Anglii. Křesadlo asi píše převážně pro vlastní pobavení: vytváří rozmarně podivínské literární hříčky, v nichž se soustřeďuje zejména na výstřední a obskurní dějové motivy. Povolání psychologa zřejmě způsobuje, že mnoho jeho literárních postav trpí až patologickými sexuálními sklony.

Křesadlova prozaická prvotina Mrchopěvci (68 Publishers, Toronto, 1984) se odehrává v Čechách raných padesátých let. Bizarní námět tohoto románu se skrývá pod politickým nátěrem. Křesadlo vcelku přesvědčivě kreslí neutěšenou atmosféru prvních poúnorových let. Hlavní hrdina tohoto příběhu, nadaný mladík Zderad, se stává obětí politických poměrů. Jeho otec je zatčen a zemře ve vězení. Tak dochází k naprostému rozkladu Zderadovy rodiny. Zderad je vyloučen z univerzity a existenčně zničen; po absolvování vojenské služby nenajde jiné zaměstnání než možnost vydělávat si na živobytí se skupinou podobně pochybných existencí zpíváním na pohřbech. Ústředním tématem příběhu je sexuální deviace: Zderad je dlouhodobě sexuálně vydírán exponentem komunistického režimu, který má zřejmě úzké styky s tajnou policií. Jak Zderad v průběhu románu zjistí, jde o univerzitního docenta Julia Skomelného, který se ve sdělovacích prostředcích aktivně podílí na vytváření protináboženské propagandy. Dále se ukáže, že Skomelný je vinen smrtí Zderadova spolužáka a zřejmě i zničením Zderadovy zmizelé sestry. Skomelný »obluda«, jak ho Zderad nazývá, nutí hlavního hrdinu k nechutným homosexuálním aktům ve staré hrobce na hřbitově. Poněkud pasívní (»typicky český«) Zderad se svému mučiteli nikdy nevzepře, neprakticky však pomýšlí na to, že jediným způsobem, jak mu uniknout, je zabít svou manželku a tříletého syna a pak spáchat sebevraždu. S manželkou, která je nucena sexuálně uspokojovat komunistického učitele Burdu, se však Zderad nakonec dohodne, že rozumnější bude zabít Skomelného. K jeho usmrcení dojde v závěru knihy v »obludově« oblíbené hrobce během sexuálního aktu, který jsou Zderad a jeho manželka Skomelnému nuceni předvádět.

Román Mrchopěvci je variacemi na motivy degenerace, znásilňování a prostituce. Všechny patologické jevy mají působit jakožo zmnožená metafora nelidského stalinského režimu, takže kniha na obecnější rovině působí jako politický protest. Zejména při četbě dalších Křesadlových románů vzniká však v čtenáři podezření, že politická dimenze Mrchopěvců je vnějšková a že autor se náruživě věnuje patologickým, obskurním a bizarním jevům jen pro věc samu.

Jan Křesadlo je klasický filolog, který důvěrně zná katolické prostředí. Má podrobné muzikologické znalosti a široký rozhled po nejrůznějších vědních oborech. Všechny tyto skutečnosti se výrazně projevují v jeho literárních textech. Všemu dominuje jeho nesmírná, až trochu staromilská záliba ve filologii. Křesadlo s potěšením cituje starořecké a latinské texty a čtenáři dokazuje, že v době, kdy klasické jazyky už skoro nikdo nezná, on sám je ovládá naprosto dokonale. Oslňuje i znalostmi mnohých dalších obskurních jazyků a dialektů, ať je to sanskrt, cikánština nebo třeba dnes už zaniklý německý sudetský dialekt. Čím je jev okrajovější, bizarnější a podivnější, tím větší o něj autor projevuje zájem. Své bizarní motivy zpracovává se značnou dávkou humoru, který je někdy až provokativní. Spisovatelův široký vědecký rozhled a jistá míra puntičkářství způsobuje, že si občas neodpustí, aby čtenáře nepoučoval o různých technických zajímavostech. Tato poučná extempore působí většinou únavně. Křesadlovo povolání psychologa se projevuje zejména tím, že charaktery jeho postav jsou líčeny víceméně jako psychiatrické diagnózy.

Román Fuga trium (68 Publishers, Toronto, 1988) (latinsky: »útěk tří«, ale zároveň i: »fuga pro tři hlasy«) se odehrává na třech rovinách. Hlavní příběh se odvíjí v imaginární zemi jménem Urogalie: je to demokracie západního typu, již však okupují vojska sousedního Börödzöstánského impéria, velkého, zaostalého totalitního státu, kterému vládne prorok podobný ájatolláhovi Chomejnímu. Křesadlo má rád hrobky a podzemní labyrinty. Často do nich situuje klíčové události svých příběhů. V románu Fuga trium je podzemní labyrint umístěn pod blázincem v městě Boncaster. Před okupačními börödzöstánskými armádami se v něm ukryje urogalský ministr zahraničí Viktorinů Cornell. Při čekání na členy podzemního hnutí, kteří ho mají dopravit do zahraničí, čte knihu o útěku tří vězňů z koncentračního tábora a o jejich cestě panenskou divočinou připomínající Sibiř. Děj této »knihy« tvoří druhou rovinu vyprávění. V labyrintu pod blázincem se ukrývá také student Hubertů Elaphid, kterého hledá policie, protože se nerozvážně účastnil demonstrace proti okupantům. Student se nudí a z nudy začne psát román. Aby příběh vyzněl exoticky, situuje ho do vzdálené, neznámé země jménem Čechy. Informace čerpá Elaphid z naučného slovníku a obraz života v Čechách je proto zábavně absurdní. Postavám své knihy dává česká jména vybraná z encyklopedie zcela náhodně, takže jména důvěrně známá z historie označují protagonisty zcela odlišného, často šokujícího ražení. Například nejzápornější postava Elaphidova díla, primitivní, nemorální a vulgární pasák a vrah se jmenuje Masarik. Tento Elaphidův román tvoří třetí rovinu Fugy trium.

Vzhledem k tomu, že světové demokratické mocnosti časem uznají právo Börödzöstánské říše Urogalii okupovat natrvalo, Viktorinů Cornell i Hubertů Elaphid jsou nuceni v labyrintu pod boncasterským blázincem zůstat napořád. Před smrtí hladem je zachrání třetí obyvatel labyrintu, tulák filozof, který zde žije už přes třicet let.

Autor se opět soustřeďuje převážně na obskurní a bizarní jevy. I v tomto románu se vyskytují různé sexuální deviace. Jako ve svých ostatních dílech během vyprávění svůj příběh neustále komentuje: diskutuje se čtenářem, předvídá jeho námitky a rozvíjí teorie, které se k hlavní linii příběhu často váží více než volně. Křesadlův (sebeironický) filologický zájem se ve Fuze trium projevuje zejména výklady obskurnějších aspektů gramatiky urogalského jazyka.

Vara guru (68 Publishers, Toronto, 1989) je také zcela nepolitickou hříčkou, situovanou do Čech v období první republiky v době hospodářské krize na venkovské panství šlechtického rodu Švamemberků. Román je zalidněn celou řadou bizarních postaviček, z nichž některé se opět oddávají různým neobvyklým sexuálním deviacím. Vyskytuje se zde například výjimečně inteligentní dospívající chlapec Vilém Zurda, kterého má připravit na studia jeho výstředně zbožný strýc, poštmistr a tajný skladatel, dále Zurdova hrbatá teta, která Viléma znásilní a pak s ním udržuje intenzívní erotický poměr, omezený švec-filozof Sokrates Smrž, farář Skovajsa, který pěstuje sadomasochistické sexuální styky se svou hospodyní Emilkou, ale později se stane poustevníkem a nakonec ho odvezou do blázince, pytláci, kteří na šlechtickém panství líčí na vysokou a usmrcené jeleny a daňky odvážejí do výrobny paštik pod rouškou noci v rakvích k tomu účelu speciálně vyrobených, polyglot a indolog dr. Pulena, který si vydělává na živobytí jako vesnický husopas, a dva vandráci (z nichž jeden je, jak se později ukáže, nezaměstnaný lékař), kteří se starají o pološílenou, kristovskou postavu schizofrenika a představují ho veřejnosti jakožto zázračného indického léčitele vara guru. Schizofrenikovou léčitelskou činností vydělávají značné peníze. Ztřeštěný a komplikovaný příběh vcelku zábavně spěje ke svému závěru. Hlavní myšlenka díla stojí však nad komickým příběhem. Ukazuje se, že podvodné léčitelské machinace vandráků s vara guru mají v několika případech zcela dramatický účinek: někteří nevyléčitelní pacienti předvedení pološílenému léčiteli se nevysvětlitelně uzdraví. Autor argumentuje, že šílenství, tvůrčí nadání a mystická extáze mají vzájemné styčné body, které zůstávají záhadné a neprobádané. Jejich tajemství bychom měli respektovat, protože o něm téměř nic nevíme.

Alespoň devět dalších Křesadlových prozaických textů a několik jeho básnických sbírek zůstává v rukopise. Nakladatelství Rozmluvy vydalo v r. 1988 Křesadlovu poněkud archaizující básnickou sbírku Sedmihlásek, která mj. obsahuje i veršovanou polemiku s Věncem sonetů Jaroslava Seiferta a několik básní psaných latinsky a řecky.

6.

SYLVIE RICHTEROVÁ (nar. 1945) vystudovala Univerzitu 17. listopadu v Praze a několik let na ní i působila. Od r. 1973 pracuje v institutu slovanské filologie římské univerzity. Specializovala se na Jacquese Préverta a Věru Linhartovou. Linhartová také do jisté míry ovlivnila její původní tvorbu. V exilových nakladatelstvích na Západě Sylvie Richterová uveřejnila kromě svazku literárních studií Slova a ticho (Edice Arkýř, Mnichov, 1986) dva vynikající experimentální texty, Návraty a jiné ztráty (68 Publishers, Toronto, 1978) a Místopis (Index, Kolín nad Rýnem, 1983). Prózy Sylvie Richterové jsou sondami do skutečnosti obklopující autorčin subjekt. Pod vlivem traumatu opuštění domova a zpřetrhání kořenů se svým prostředím se autorka pokouší zmapovat svět kolem sebe, najít jeho smysl a zpětně tím definovat i své já. V obou textech je pro tuto sémanticko-filozofickou analýzu výchozím bodem intenzívní zkušenost dětství. Autorka vzpomíná na Marcela Prousta, který se v Hledání ztraceného času zmiňuje o neobyčejně živém chuťovém zážitku z útlého dětství (šlo o chuť čajové sušenky), který ho provázel celým životem jako záblesk ostrého světla. Zřejmě pod vlivem Marcela Prousta vybudovala Sylvie Richterová zejména úvodní části obou svých próz (v textu Místopis je její literární metoda propracovanější a zralejší) z takovýchto intenzívních archetypálních zážitků z raných let života své - poloautobiografické - hrdinky. Návraty a jiné ztráty se v první polovině soustřeďují na hrdinčino dětství a mládí v padesátých letech (byla nadšenou pionýrkou). Místopis je zase v první, souvisleji narativní části studií hlubokého ponížení, do něhož občany Československa uvrhl stalinský systém. Hloubka tohoto ponížení se projevuje zejména tehdy, když se koncem padesátých a začátkem šedesátých let prvním československým občanům (včetně hrdinčina otce) krátkodobě podaří vycestovat na Západ a při svých cestách musejí před nic netušícími občany západních zemí předstírat, že jsou jim rovni (i když např. nemají vůbec žádné peníze, atd.).

Kromě zážitků z dětství a mládí však hrdinka (a zároveň i autorka?) nemá nic, čeho by se ve své zoufalé snaze o sebedefinici mohla zachytit. (»Předmětů a úkazů, do kterých jsem ukládala záruku trvání, pokračování rodu, svého života, smyslu našeho konání, už nepřibývá.«) Její existence na Západě se rozpadá v množství fragmentů. Logicky se proto v obou knihách i autorčin text brzo rozpadá na útržky, připomínající jen náhodné deníkové záznamy. Richterová popisuje zdánlivě spolu nesouvisející rutinní epizody z každodenního života (např. jízdu vlakem) nebo vypráví krátké anekdotické či šokující příběhy. V konečné instanci jsou však všechny tyto epizody zcela bez významu. Život je prázdnou bublinou, na jejímž dně se skrývá děs.

Richterová se v svých textech důsledně soustřeďuje na konkrétnost, hmotnost věcí, zážitků a jevů. Ve svém nevzrušeném vyprávění, jehož podtextem je tísnivá naléhavost, vytváří seznamy a výčty předmětů a dějů. Soustřeďuje se na detail v hrůze, že jí skutečnost uniká mezi prsty. (»Po dlouhé době jsem si vzpomněla na slovo milerád.«) Její styl má rysy snové pohádkovosti: jako hrdinové pohádek, i protagonisté Sylvie Richterové jednají na základě blíže nevysvětlené nutnosti, bez vysvětlení se vyhýbají tabuovým oblastem. Je-li totiž svět bez významu, nebo přesněji, je-li člověku význam světa nepochopitelný, ani nutnost či zákaz nelze logicky vysvětlit. Pohádkovost textů Sylvie Richterové je zdůrazněna i občasnými gnómickými rčeními, které jejím prózám dodávají skutečné uhrančivosti. (»Oběžnice pracují v kruzích, ďábel prý pracuje v kruzích a taky paměť, která nás neustále vrací do míst, kde už jsme byli, abychom znovu zkusili je poznat.«) Richterová ve svých textech zvláštním způsobem využívá i samé stavby jazyka: rozdírá ji, komunikační schopnost jazyka deformuje, aby ozvláštnila svou výpověď. Využívá paradoxů, dvojitých záporů (»Roztřásla se děsem, že není, čeho by se nemusela bát«) a částečných opakování týchž výroků či slovních spojení, jejichž variace jsou však často vůči výchozímu textu mírně pozměněny způsobem, který celou pasáž naplňuje zvláštním významem. Jindy autorka doslova opakuje totéž slovní spojení, opakovaný výraz však má v daném kontextu jiný sémantický obsah:

Neslyšela jsem skřípot brzd, jen tupý úder těla o karosérii a potom ještě o asfalt. Je pravda, že hubený drobný mužíček neurčitého věku se bleskurychle zase vymrštil ze země. Je pravda, že neutrpěl žádné zranění a že měl snové jméno Tymián. Ale je to pravda.

Jiná ukázka:

Chybí mi teď už jen to slovo, které jsem nikdy neslyšela. Jen ta slova, o kterých nevím.

Nevíš co nevíš co nevíš co nevíš. Nevíš co nevíš, co nevíš, nevíš, co nevíš nevíš.

Přišlo to náhodou zrovna cestou autobusem, bylo to však nade vše jasné.

Už není strašný ten rozkaz: běž tam, nevím kam, přines to, nevím co. Je to jediná cesta, která stojí za to.

Pozoruhodným dílem je i neobyčejně zralá druhá próza ZUZANY BRABCOVÉ (nar. 1960), první, která vyšla tiskem. Jmenuje se Daleko od stromu (Index, Kolín nad Rýnem, 1987) a je to subjektivní, antichronologická tříšť vzpomínek, úvah a útržků rozhovorů, reminiscencí procházejících myslí mladé hrdinky Věry, která se pokouší definovat svou identitu v »ne-čase« československé normalizace. Jde o generační výpověď příslušnice mladé české generace, která místo toho, aby se poté, co dospěla, mohla normálně realizovat, musí žít ve vakuu pod oficiálním příklopem. Brabcová v knize líčí fantasmagorickou, surreálnou atmosféru Československa osmdesátých let, která v lecčems připomíná ovzduší moderních dystopií. Reflexí se autorka snaží přijít na kloub tomu, proč došlo k naprosté zkaženosti světa, v němž žije. Proč se na její zemi rozhněval Bůh? Hlavním motivem knihy, který spojuje její různé roviny, je voda: Prahu, v níž se děj knihy odehrává, zaplavuje potopa, aniž by byl jakkoli narušen chod hlavního města. Variacemi na motiv potopy je pak plodová voda, voda prvohorní a voda jako tok vědomí. Autorčino vyprávění je mnohovrstevné, její úhel pohledu se neustále proměňuje. Svět románu je vlastně dvojí: na jedné straně existuje dimenze odosobněné oficiality, pod povrchem tohoto mrtvého světa se však odehrávají, v zdánlivé nehybnosti, osobní příběhy protagonistů této prózy. Autorka se pokouší analyzovat jejich existenci. Pod tlakem cizího, nepřátelského oficiálního světa je hrdinka Věra dohnána k pokusu o sebevraždu a octne se i v psychiatrické léčebně. Navzdory všemu se však za každých okolností snaží zachovat si vlastní, autentické vidění a cítění. V devastované krajině reálného socialismu naštěstí existuje hodnota, jejíž pomocí má hrdinka naději se zachránit: touto hodnotou jsou vřelé mezilidské vztahy a láska.

EDA KRISEOVÁ (nar. 1940) vystudovala filozofickou fakultu UK a působila pak jako novinářka v Mladém světě a v Literárních listech. V sedmdesátých letech byla zaměstnána v Ústavu pro teorii a dějiny hromadných sdělovacích prostředků, později pracovala jako archivářka. R. 1968 vyšla kniha reportáží o Japonsku, jíž byla Kriseová spoluautorkou.

Od roku 1969 do r. 1978 napsala tato spisovatelka pět knížek, které však byly všechny bez udání důvodů československými nakladatelstvími odmítnuty. Koncem sedmdesátých let proto začala své prózy vydávat v samizdatové Edici Petlice. V českých exilových nakladatelstvích vyšly Kriseové tři knihy povídek. Prozaická prvotina Křížová cesta kočárového kočího (68 Publishers, Toronto, 1979) je sbírkou devíti volně svázaných textů, vzdáleně ovlivněných hrabalovskou poetikou. Formálně jsou však tyto texty jemnější a uměřenější než prózy Bohumila Hrabala. Kriseová kreslí psychologické portréty osobností obyčejných lidí, zejména lidí žijících na venkově. Jako u Hrabala je v těchto portrétech důležitým odrazovým můstkem běžný, každodenní, všední hovor, který Kriseová zaznamenává téměř dokumentárně a jímž nepřímo charakterizuje své postavy.

Kriseová jezdila na letní dovolenou do vesnice, kde stojí starý klášter, v němž je dnes umístěn blázinec. Ústav pro duševně choré autorku nesmírně přitahoval: primář ústavu jí na její žádost dovolil, aby chodila rozmlouvat s pacienty. Zkušenost osobního styku s duševně nemocnými měla na Kriseovou mocný vliv, jímž jsou její prózy hluboce poznamenány. Spisovatelku na pacientech fascinovalo jejich posunuté vidění skutečnosti. Uvědomovala si, že zvláštní úhel pohledu duševně chorých dokáže oživit a ozvláštnit naši šedivou každodennost, naplnit ji ostrostí, vůní a pronikavostí. (Někdy má čtenář až dojem, že ve zploštělém světě »reálného socialismu« jsou obyvatelé blázince jedinými skutečnými lidskými bytostmi. Tzv. »normální« lidé se většinou chovají jako roboti.) Už některé texty v Křížové cestě kočárového kočího, snad nejrealističtější knize Edy Kriseové, jsou portréty duševně chorých lidí.

První kapitola Křížové cesty kočárového kočího je dvanáct krátkých, monologických extempore pacienta Šebíka, samorostlých, polofilozofických úvah o životě a o Šebíkově minulosti. V dalších kapitolách následují portréty vesničanů nebo obyvatelů venkovského blázince: stárnoucí paní Kadlečkové, která lituje toho, že její manžel už není mocen sexu (hrdinky próz Edy Kriseové jsou většinou v silném vleku erotiky) a pantáty Káchy, který, když mu znárodnili pole, z něho seškrabal úrodnou prsť a odvozil ji na svou zahrádku. Črty venkovských postav se u Kriseové někdy rozvinou v narativní prózu: líčení životních příběhů autorčiných hrdinů. Například v kapitole, v níž starý nadstrážmistr Bláha píše prezidentu republiky. Stěžuje si, že ačkoli celý život věrně a čestně sloužil státu, systém ho na stará kolena ožebračil. Šokující je povídka o Kateřině Urbanové, kterou syn, který se o ni odmítl starat, odvezl do blázince; podařilo se mu přesvědčit úřady, že matka trpí schizofrenií. Zatajil jim, že stařenka hovoří pouze maďarsky: protože stará paní věděla, že by se v ústavu s nikým nedomluvila, mlčela. Lékaři interpretovali její mlčení jako příznak choroby, a tak v blázinci strávila deset let. Dojemný je příběh soukromého rolníka Hanuše, který se odmítne podřídit tlaku svých zkolektivizovaných spoluobčanů a spoluobčané ho proto zničí. Aby mohl na veřejnosti říkat, co si myslí, Hanuš předstírá duševní chorobu a rozhlašuje, že je velitelem blanických rytířů.

Druhá sbírka textů Edy Kriseové, Klíční kůstka netopýra a jiné povídky (68 Publishers, Toronto, 1982) představuje další etapu ve vývoji autorčiny tvorby. Kriseová zde ustupuje od »hrabalovské« syrovosti: její literární styl dozrává. Klíční kůstka obsahuje v první části zejména povídky, které jsou svědectvím o degeneraci mnoha lidí za normalizačního režimu sedmdesátých a osmdesátých let. Společným jmenovatelem života zmechanizovaných, dehumanizovaných jedinců je nezřízená touha spotřebovávat a vlastnit. Takoví jsou například řezníci v povídce »Městečko«. Obyvatelé Městečka jsou živi zabíjením a konzumací. Přejídání se učinili jediným smyslem své existence. Podobní jsou i vesničané v povídce »Sluneční hodiny«, kteří se stali obětí jiné davové posedlosti: všichni si o překot staví nová obydlí - standardní domky s čtvercovým půdorysem vypadající jako »kafemlejnky«. Posedlosti po majetku jsou ochotni obětovat vše - přírodu i mezilidské vztahy. Vztahy mezi lidmi jsou jedním z nejvýznamnějších témat próz Edy Kriseové. Autorka je analyzuje převážně pomocí obyčejného, každodenního rozhovoru. Tak námětem povídky »Pohřeb kočárového kočího« je rozhovor zdravotních sester v psychiatrické léčebně po smrti moudrého a samorostlého pacienta pana Šebíka, s nímž jsme se seznámili už v předchozí knize a jehož měli všichni v léčebně upřímně rádi. Sestry jsou Šebíkovým úmrtím zdrceny. Mají jeho synům velmi za zlé, že otce v blázinci nenavštěvovali a nyní ho dokonce nechávají na účet ústavu v blázinci i pohřbít. V povídce »Rekreantka« tráví hrdinka s dětmi dovolenou v horské zotavovně ve skupině odlidštěných »socialistických« lidí. I tam však najde alespoň dvě osobnosti, které ještě zcela nezapomněly žít plným, autentickým životem. Navzdory nepřátelskému prostředí je povídka prodchnuta teplem lidských setkání.

Literární styl Edy Kriseové dosáhl v této sbírce dokonalosti. Jeho typickým rysem jsou lyrické pasáže rytmizované, zvukomalebné prózy, v jejichž intuitivních obrazech ožívá venkovská příroda jemným, mlhavým, někdy až strašidelným panteismem. (»Skřetové u cest opět natahovali bezlisté ruce. Tmavě zelená kleč připomínala kontinenty a mezi ní plulo šedé moře kamenů.« - »Vůně letní noci se plouhala se svým obrovským břichem po trávnících, takže květiny unaveně skláněly hlavy a tráva se ohýbala.«) Hloubkové vazby znepokojujících motivů odkazují k neznámému, mystickému rozměru, existujícímu kdesi mimo skutečnost našeho viditelného světa. Eda Kriseová je bezpochyby přesvědčena, že žena má díky vrozeným schopnostem intuitivního, iracionálního vnímání velkou šanci do tohoto tajemného teritoria proniknout. Snovou, intuitivní atmosférou je především naplněn hlavní text tohoto svazku, stodesetistránková novela »Klíční kůstka netopýra«, která je skoro básní v próze. Tato novela je psychologickou sondou do nitra citlivé, dospívající dívky Eusiky, která odmala trpěla neschopností vytvořit si přátelské vazby na prostředí svých vrstevníků a která se nyní jen těžko vyrovnává s tím, že nemá milence: je zdrcená ztrátou svého chlapce Gabriela. Opustil ji, protože mu nebyla po vůli. (Možná si ho však jen vysnila?) Eusika po erotice touží a zároveň se jí hrozí. Fantasmagorická novela je jakýmsi postpubertálním očistcem, konečnou fází dospívání, na jejímž konci se hrdinka úspěšně zbaví všech svých traumat.

Vysokou literární invencí a charakteristickým stylem se vyznačuje i sbírka povídek osmi povídek z osmdesátých let Arboretum (Index, Kolín nad Rýnem, 1987). Autorka se pokouší zkoumat nejhlubší kořeny lidského nitra. Dochází k závěru, že úhelnými kameny lidského života, ovlivňujícími všechno, co člověk cítí, myslí a podniká, jsou dvě nejzákladnější lidské skutečnosti, které spolu navzájem tajemně a nerozlučitelně souvisejí: láska a smrt. (Těmito dvěma tématy se však vlastně zabývá veškerá literatura.) Arboretum jsou převážně povídky s milostnou tématikou. Jde o komorní, lyrické texty. Jádrem většiny povídek je vzpomínání nebo rozhovor. Autorka vytváří snovou, někdy téměř až malátnou atmosféru, v níž je racionalita vyřazena z činnosti a otevírá se prostor pro intuitivní vnímání. Postavy a situace povídek tak nabývají mýtického, archetypálního charakteru. Významnou roli při evokaci této lyrické, snové atmosféry hrají exotické motivy, často kladené do kontrastu s nevábností, malostí či surovostí života v Československu. Některé rysy československé skutečnosti jsou deformovány až do grotesky. Vzpomínání hraje důležitou roli: subjektivní návrat do vzpomínek totiž ospravedlňuje důslednou mýtizaci a lyrizaci příběhů. Významná je i funkce metafor: v knížce se jako symboly a přirovnání vyskytují zejména květiny. Autorčin básnický jazyk je plný zvláštní, zneklidňující ostrosti: jako by pod klidným povrchem jevů cítila latentní všudypřítomnost krutosti. První povídka souboru začíná tímto znepokojivým popisem zimní krajiny kdesi v Čechách:

Tvrdé hroudy obrácené země protrhávají na mnoha místech lehkou sněhovou přikrývku a pole jsou drsná, zvrásněná. Černá, bílá, šedá, grafický list a na něm havrani ztuhlí mrazem. Silný a suchý středoevropský mráz a koruny pečlivě vyřezaných hrušní všude podle cest. A závěj někde v příkopě, tučná a měkká jako zabité ženské tělo.

Hrdinka první povídky cestuje touto krajinou jako účastnice zájezdu ROH. Zatímco kulturní referent přítomné ustavičně nutí do bodré kolektivní zábavy, hrdinka vzpomíná na svůj dávný pobyt v Japonsku na letním pracovním táboře, na přátelství k mladému Francouzovi a na svou mystickou zkušenost v zahradě buddhistického kláštera. V druhé povídce, která je jednou velkou erotickou metaforou, jde hrdinka s prosbou o radu, jak pěstovat orchideje, na návštěvu k lékaři sexuologovi, odborníku na pěstování exotických květin. Ač je prostředí doslova nabito sexuální energií, nakonec se ukáže, že ani jeden z obou protagonistů není schopen lásky. Třetí povídka je seancí nešťastně zamilovaných žen, které sublimují svou nenaplněnou touhu tím, že si z kávové sedliny věští budoucnost. Z rámce erotických povídek vybočuje pátý příběh svazku - i když je plně v souladu s logikou souboru. Kontrapunkt k systému erotických leitmotivů knížky totiž tvoří motivický proud mystických jevů a zkušeností. Pátá povídka »Andělé« je zakotvena v tomto mystickém protipólu erotiky. Příběh se odehrává v blázinci. V jeho středu je stařenka, která na pokoji psychiatrické léčebny prosedí celé hodiny bez hnutí. Stařenka je normální. Do blázince ji odvezli, protože bydlela ve venkovské chaloupce, kterou se rozhodl získat pražský občan s protekcí na vysokých místech. V blázinci se jí podaří přežít, protože ji začnou navštěvovat andělé. Nebeské návštěvy ovšem vedení ústavu vidí značně nerado. Následuje ostrá výměna názorů mezi sekundářem léčebny a jeho šéfem, který ho nutí, aby andělská zjevení, přinášející babičce v nehostinném prostředí štěstí, zlikvidoval injekcemi pro uklidnění. Poslední povídka se vyznačuje drastičností, připomínající barokní kramářské písně z 18. století. Mladá dvojice přijede na dovolenou do zanedbané horské chalupy, kde se před lety odehrála děsivá událost. Někdejší obyvatel tam zplodil se svou sestrou dítě, které matka hned po narození uškrtila. Atmosféra násilné smrti v domě přetrvává. V neexistenci ve stavení přebývá duše zavražděného nemluvněte, jíž se příchodem milenců po mnoha letech opět otevírá šance znovu přijít na svět. Šance je však promarněna. Muž nevyhoví prosbám dívky a odmítne s ní počít dítě. Milenci se proto rozejdou.

Všechny ženské postavy povídek Edy Kriseové jsou přímo posedlé mocnou erotickou touhou. Podle Kriseové přírodě a světu vládne silný rozmnožovací instinkt, jehož jsou ženy přímými nositelkami - vlastně obětí. Onen mysticko-erotický náboj není úplně z tohoto světa: erotická touha autorčiných postav je táhne ven z šedivé skutečnosti jejich životů. Je to touha po ideálním, dokonalém vztahu, který se v žádné z povídek - navzdory častému erotickému jiskření - nikdy plně neuskuteční. Významnou roli v textech Kriseové hraje venkovské prostředí. Je symbolem přirozeného řádu světa.

Erotické motivy Arboreta těsně souvisejí s motivem smrti. Smrt je všudypřítomná: ať jde o malebný japonský obřad, při němž na moře odplouvají desítky iluminovaných lodic mrtvých, o úzkostný strach čtrnáctiletého, který má v rodině rakovinu, že zemře jako panic, o hrozivý sen, v němž dvě nedospělé dívky opakovaně děsí smrt jako zahalená postava stojící u schodů altánu v zahradě, nebo o záhubu nádherných exotických motýlů, jimž chovatel dopřává jen několik hodin života, než je otráví. Tím, že se lidé chtějí neustále milovat, se vrhají v náruč smrti. Je-li jejich existence určena touhou po lásce, znamená to tedy, že jsou zároveň determinováni i svou smrtelností. Při vší hrůze a tajemnosti však smrt není představována jako něco děsivého, stejně jako láska nás vábí a přitahuje. Smrt je zklidněním, smířením, které je v souladu s přirozeným řádem věcí. Je mostem do nové fáze naší existence. Jedním z nesčetných obrazů smrti, kterých je kniha plná, je tento vesnický pohřeb:

V domku přes řeku umřela stařenka, tři dny ji vystavovali v rakvi a vesničané se s ní chodili rozloučit. Třetí den po polednách byla všechna okna domku otevřená, srpen dohoříval ke konci a přes řeku se nesly nábožné ženské hlasy, které zpívaly. Je to krásné zpívat, když někdo umře, a neplakat, když přišel čas. Zatímco pan farář uvnitř domu měl řeč nad mrtvou, dívala se Bětka, jak po černé řece, potažené stříbřitým chmýřím, plavou proti proudu bílé husy a jak po nebi plynou bílá oblaka. Zdola se k ní ve sladkých, rychle zmírajích vlnách přidávala vůně floxů a lehký vítr šustil v korunách stromů a jeho svist už byl podzimní. Průvod šel přes řeku, dechovka hrála a Bětka stála na louce a zdálo se jí, že čas proplouvá jejím tělem od hlavy a v patách se uzemňuje jako tichý blesk a věčný oheň. Jsme možná laděni na jeden tón, anebo na jediný mnohohlasý hlas.

Československá skutečnost osmdesátých let se v těchto povídkách Edy Kriseové většinou vyskytuje jen v náznacích. Jen postupně se dovídáme, že řada postav jsou vlastně lidé, které tehdejší československý režim poškodil. Povídky však nejsou otevřeným politickým protestem. Autorka vidí politické poměry jako zkoušku, kterou podstupuje bez reptání. Lidský život je pro ni úkolem, výzvou. Vše, co se děje, děje se nutně. Dobro a zlo jsou nerozlučitelně spojeny. Zlo existuje, abychom se jím zocelili a důstojně naplnili náš pozemský život. Všechno špatné je k něčemu dobré. Jsme-li otřeseni drastickými událostmi našeho života, často se nám tak dostává poznání, které je jiným odepřeno. Osm povídek Edy Kriseové tak vytváří ucelenou filozofii, jejímž logickým vyústěním je pocit smíření a radosti - navzdory hrůzám světa.

Německy vyšel román Edy Kriseové Pompejanka (Hoffman und Campe, 1981). Román Ryby raky a novela Bratři zůstávají v rukopise. Kniha Perchta z Rožmberka nebo Bílá paní byla vydána r. 1978 v Edici Petlice. V londýnském nakladatelství Rozmluvy vyšly také dvě dětské knížky Edy Kriseové, Prázdniny s Bosonožkou (1985), příběh ze současnosti, v němž se skutečné mísí s neskutečným: víla Bosonožka celé prázdniny prostřednictvím dopisů komunikuje s třemi holčičkami a učí je objevovat nevídané. Příhody holčiček pokračují v knize Terezka a Majda na horách (Rozmluvy, Londýn, 1988).

IVA KOTRLÁ (nar. 1947) je moravská katolička. Od roku 1966 studovala bohemistiku na brněnské univerzitě, odkud byla r. 1970 i se svým manželem z politických důvodů vyloučena. Do roku 1974 pak pracovala jako uklízečka, od té doby je v domácnosti. V nakladatelství Křesťanská akademie v Římě a v londýnském nakladatelství Rozmluvy vyšly Ivě Kotrlé tři básnické sbírky (Zde v pochybnosti, Křesťanská akademie, Řím, 1978; Olium: Maiden Speech, Křesťanská akademie, Řím 1983; Února, Rozmluvy, Londýn, 1985). Poezie Ivy Kotrlé je částečně ovlivněna tvorbou Ivana Diviše a Vladimíra Holana. Je plná neobyčejně konkrétních, až drásajících obrazů, v druhém plánu se však skrývá tajemství. V československém samizdatu Kotrlá vydala i rozsáhlý román Odchyt andělů.

Jediným svazkem próz, který Ivě Kotrlé vyšel na Západě, je soubor třiatřiceti textů Návštěva v ETC. (68 Publishers, Toronto, 1987). Většina těchto povídek se zabývá životem v totalitním Československu sedmdesátých a osmdesátých let. S výjimkou posledního příběhu knížky »Gymnasium flagri« (česky: »Škola výprasku«) z doby před první světovou válkou, jsou všechny tyto texty neobyčejně krátké. Jde vlastně o skicy, náčrtky, které pár rychlými čarami zachycují několik vybraných rysů předrevoluční československé skutečnosti. Tyto »pohledy lupou« jsou nicméně velice působivé. Většina povídek vrcholí dramatickou pointou, konečným drastickým odhalením, které na poslední chvíli na příběh vrhá zcela nové světlo a postupně vytvářený obraz rázem nečekaně dokončí. Jiné texty jsou spíše lyrickými studiemi atmosféry daného okamžiku.

Na próze Ivy Kotrlé je zajímavé , že ačkoli píše o Československu sedmdesátých a osmdesátých let, stylisticky se vrací k tradici české barokní literatury a k dílu předválečných českých autorů (jako byli například Jaroslav Durych nebo Karel Schulz), kteří tuto tradici ve svém literárním díle dále rozvíjeli. Jak v doslovu k Návštěvě v ETC. vysvětluje básník Zdeněk Rotrekl, česká barokní literatura je neobyčejně expresionistická: je založena na »patetických, naturalisticky zbarvených protikladech hmoty a ducha, těla a duše, hnoje a slunce, světla a tmy v hranicích mezi životem a smrtí«. Tím, že vedle sebe často pokládá naprosto protikladné či zdánlivě protismyslné motivy, blíží se poetice surrealismu. (Současný český surrealismus z české barokní tradice hojně čerpá.) Česká barokní literatura projevovala velký zájem o každodennost prostých venkovských lidí. Soustřeďovala se na podrobnosti venkovského života a naplňovala je neobyčejnou živostí a intenzitou. Přitom čerpala i z tradice české lidové písně. Obyčejných venkovských motivů užívala jako nástroje, jímž se vesničanům snažila sdělovat složité abstraktní učení barokních mystiků. V próze Ivy Kotrlé lze nalézt stopy všech těchto literárně historických skutečností. Například myšlenky španělské myslitelky sv. Terezie z Avily o souvislosti mezi erotickou a náboženskou extází jsou jedním z nejvýznamnějších motivů Návštěvy v ETC. I když některé povídky Ivy Kotrlé jsou poněkud přetíženy básnickým metaforickým jazykem, barokní literární poetika je ve spisovatelčiných rukou nástrojem, kterého se jí podařilo úspěšně užít k vyjádření některých drastičtějších aspektů československé skutečnosti. Poskytla nadto autorce možnost podívat se na svět, v němž žije, z úplně nového úhlu pohledu. Většina povídek je silně erotická. Erotika autorce umožňuje proniknout pod povrch skutečnosti, do hlubiny našeho vědomí a podvědomí. Významným leitmotivem Návštěvy v ETC. je i politická situace. Politickými tématy se však autorka zabývá pouze nepřímo. Soustřeďuje se na osobní vztahy mezi malou skupinou lidí, často jen mezi dvěma milenci. Čtenářův soud o československé společensko-politické situaci proto vyplývá z autorčiny analýzy vztahů mezi jejími postavami. Poměry v Československu jsou zásadně traktovány jako výsledek chování jednotlivců. Autorka neviní neosobní »systém«, ale konkrétní občany. Důležitým prvkem povídek Ivy Kotrlé je i ironie.

Texty první části svazku se zabývají převážně tématem citlivého idealismu mladých lidí, který se dožívá zklamání nebo je přímo brutálně rozdrcen, když přijde do styku s tvrdostí života. Tématem dalších povídek jsou osobní odpovědnost, rodinné vztahy a smrt. Zde je několik příkladů na ukázku toho, jak Kotrlá tematicky buduje svá vyprávění: V povídce »Příležitost« je chlapec Vilém na letním táboře na Šumavě. Vydá se do lesa na dříví na večerní táborák. Cestou zpět po lesní cestě, po níž za sebou táhne soušku, si v duchu opakuje slova táborového vedoucího, že musí být vždycky připraven. Zanedlouho se v dálce před Vilémem na cestě objeví chodec. Vilém i muž daleko před ním chvíli jdou stejnou rychlostí týmž směrem. Muž pak najednou vyleze na strom a oběsí se na něm. Vilém, vědom si toho, že má být vždy připraven, muže doběhne a v poslední chvíli ho odřízne. Podaří se mu ho vzkřísit a je neobyčejně šťasten, že mohl vyrvat člověka z náruče smrti. Když se však muž probere, uštědří Vilémovi obrovskou facku: »Ještě jednou a rozkopnu ti rypák, ty prase!« V povídce »Nespavost v bílém proudu« se mladý muž po milování loučí se svou dívkou v chatě jejích rodičů. Než z chaty odejde, zajde ještě do spíže, kde začne krást potraviny. Dívka ho přitom náhodou překvapí. Je šokována, rozpláče se, a mladík se ji snaží utěšit. Nedokáže se jí však přiznat, že je placeným udavačem STB a že ve skutečnosti slídil po tom, jaké rukopisy, dopisy a zakázané knihy dívčini rodiče v chatě přechovávají. V povídce »Nudum ius« studuje Jaroslav Pavloušek, aspirant ČSAV, dílo ruských filozofů devatenáctého století. Ke své hrůze najednou v knize od I. P. Durdijeva objeví »nevědeckou« pasáž o tom, že Rusové páchnou, a trpí proto komplexem méněcennosti. Podle Durdijeva se tohoto komplexu dokážou zbavit jedině tak, že neustále podlézají absolutnímu vládci a prosí ho, aby je terorizoval. Pavloušek si uvědomuje, že jestliže se o této pasáži zmíní ve své kandidátské práci, o místo v ČSAV okamžitě přijde. Je z toho nešťasten, dlouho přemýšlí a v pracovně se zdrží až do noci. Domů do vilové čtvrti na okraji velkoměsta se proto vrací až za tmy. Cestou zjistí, že mu na škodovce nesvítí levé světlo (žárovky v Československu nejsou k dostání), a tak aby šetřil i pravou žárovku, reflektory vypne a po předměstské silnici mezi poli sjíždí k domovu potmě a bez motoru. Najednou uslyší dutý úder: přejede a zabije cyklistu. Zaslechne, jak cyklistovi pod kolem auta praskla lebka. S hrůzou a zbrocen studeným potem ujede z místa činu. Večer se svěří manželce, ale ta jeho příběh není schopna brát vážně.

EVA KANTŮRKOVÁ (nar. 1930) vystudovala FF UK v Praze a pak pracovala jako redaktorka a jako funkcionářka v mládežnickém hnutí. Později působila v Čs. ústředí knižní kultury. V Československu debutovala sbírkou psychologických povídek Jen si tak maličko povyskočit (1966). Vydala pak i dva romány, Smuteční slavnost (1967) a Po potopě (1968). Smuteční slavnost, lyrické dílo o smrti a pohřbu sedláka, který byl v padesátých letech z politických důvodů donucen vystěhovat se z rodné vesnice, r. 1968 zfilmoval režisér Zdeněk Sirový. Do kin se však tento film dostal až po listopadové revoluci r. 1989. S režisérem Jurajem Herzem Kantůrková pracovala na scénáři podle svého románu Pozůstalost pana Ábela. Tato kniha, stejně jako její román Nulový bod, byla sice v Československu vytištěna, ale celý náklad obou publikací byl zničen. Pozůstalost pana Ábela vyšla o několik let později na Západě (Index, Kolín nad Rýnem, 1977). (Po demokratické revoluci vyšla i v Československu.)

Pozůstalost pana Ábela se odehrává v Československu šedesátých let. Román se soustřeďuje na jednotlivé protagonisty; společensko-politickou situaci téměř úplně pomíjí. Kantůrkovou především zajímá psychologická analýza lidského chování a motivace lidského jednání. Pozůstalost pana Ábela je komorní, úsměvný příběh padesátiletého úředníka Jana Špačka, který pomocí jemně vyvážené, složité sítě intrik, vybudované systémem nenápadných lží, udržuje milostné styky se třemi ženami najednou.

Román začíná Špačkovou přípravou na rozvod s manželkou Milenou. K rozvodu dochází z Mileniny viny (je těhotná s jiným mužem), veškeré praktické záležitosti ohledně rozvodu a později i ohledně Milenina porodu (!) zařizuje však sám Jan Špaček, který soud dokonce přesvědčí, že manželství se rozpadlo z jeho vlastní viny. Špaček dosahuje svých cílů tím, že se na veřejnosti stylizuje do vymyšlených rolí. Baví se tím, že lidem ve svém okolí o sobě vykládá šokující historky. O hrdinu se uchází úřednice Betyna Hradecká, která je velmi potěšena, když ji Špaček u soudu jmenuje jako svou milenku. Později se Hradecká jeho milenkou na čas vskutku stane. Špaček však zároveň udržuje milostný vztah s Moravankou Magdou, která za ním přijíždí do Prahy, kdykoli jí pošle zoufalý telegram. Nejprve se setkávají ve vypůjčeném bytě, později se Špačkovi podaří získat domek zemřelého pana Ábela, který stojí na jednom z pražských dvorů. Úkryt však závěrem románu vypátrá jak Betyna Hradecká, tak i Špačkova bývalá manželka Milena. Složitá síť jemných lží, jimiž Špaček manipuluje lidi kolem sebe, se rozpadá. Špaček však nezoufá a okamžitě začíná stavět novou složitou stavbu mystifikací.

Román Černá hvězda (Index, Kolín nad Rýnem, 1982) je obžalobou komunistické praxe v Československu po roce 1948. Život v Československu je v tomto díle nazírán »seshora«, z hlediska lidí, kteří se pohybují ve vládnoucích kruzích nebo se v nich pohybovali, než z nich byli vyloučeni. Román tak podává svědectví o životě nejvyšší komunistické elity: pod maskou bombastických frází o socialismu se skrývá svět, v němž vládne zákon džungle.

Hlavním hrdinou Černé hvězdy je komunistický novinář Jiří Donát, postava bezpochyby vytvořená podle otce Evy Kantůrkové, komunistického novináře Jiřího Síly (1911 - 1960). Donát leží v nemocnici po neúspěšné operaci žaludku. Před očima se mu odvíjí celý jeho život, který Donát vidí jako naprostou katastrofu, profesionální, politickou i lidskou. Černá hvězda patří do kategorie děl pojednávajících o deziluzi původně nadšených, idealistických komunistů (Žert, Soudce z milosti). Většina děje v tomto románu Evy Kantůrkové je líčena formou proudu vědomí. Donátovy vzpomínky jsou občas přerušovány hlasy příbuzných, kteří ho do nemocnice přišli navštívit. Donát však netouží s nimi mluvit. Chce umřít. Vyprávění je silně subjektivizováno a lyrizováno. Důležitou roli v něm hraje dialog.

Donát vzpomíná, jak se za první republiky s pomocí vedoucího komunistického politika, který připomíná Antonína Zápotockého, vypracoval z nemajetného sirotka na známého levicového žurnalistu. Po převratu r.1948 byl jmenován šéfredaktorem jednoho z nejdůležitějších československých deníků, dlouho se však v této důležité funkci neudržel, měl totiž příliš velké morální skrupule. Z novin byl odsunut na univerzitu a po smrti svého ochránce koncem padesátých let byl propuštěn i z tohoto zaměstnání. Pak pracoval jako prostý nakladatelský korektor.

Jako v celém literárním díle Evy Kantůrkové i v Černé hvězdě je důraz položen zejména na analýzu vztahů mezi lidmi. Donát byl během svého života třikrát ženat. Všechna tato manželství se však rozpadla. Neschopnost udržovat trvalé, uspokojující přátelské či milostné vztahy je motivem, který se v díle Evy Kantůrkové často navrací. Autorka je přesvědčena, že hloubkové psychologické ustrojení spolubližních nikdy nedokážeme plně pochopit. Proto pro nás naši přátelé, známí, manželé i milenci nakonec vždy zůstávají záhadou. Hluboké přátelské či milostné vztahy plné skutečného porozu- mění jsou nedosažitelným cílem.

V červnu 1981 byla Eva Kantůrková zatčena a strávila téměř rok ve vězení. Její zatčení mělo mít spojitost s tzv. aférou francouzského kamiónu, který byl zadržen na hranicích, když do Prahy vezl české knihy vydané na Západě. V kamiónu byly i výtisky knihy rozhovorů Evy Kantůrkové s dvanácti pražskými disidentkami (Sešly jsme se v této knize, Index, Kolín nad Rýnem, 1980), nikdy však nebylo prokázáno, že by Eva Kantůrková měla s kamiónem cokoliv společného. Na základě svých vězeňských zkušeností Kantůrková napsala vynikající knihu portrétů svých ruzyňských spoluvězeňkyň Přítelkyně z domu smutku (Index, Kolín nad Rýnem, 1984).

Posledním dílem, které Eva Kantůrková vydala na Západě, je sbírka psychologických povídek (většinou napsaných v letech 1966 - 1970) Člověk v závěsu (Index, Kolín nad Rýnem, 1988), které se opět soustřeďují převážně na analýzu osobností několika hlavních postav a vztahů mezi nimi. První povídka sbírky »Ten mokrý, těžký sníh« je vysoce subjektivní, lyrický text o útěku mladé dívky z domova. Děj se odehrává v období první republiky. Hrdinka je zatčena na nádraží a strážník ji odváží vlakem do rodné vesnice. Dívka však z vlaku vyskočí do hluboké sněhové závěje. Po dlouhé cestě sněhem usne v kůlně, kde jí do rána v promočených holínkách zamrznou nohy. Když je dívka nakonec objevena, přivolaný lékař zjišťuje, že jí omrzlé nohy bude asi nutno amputovat. Text je lyrickou studií divoké, neartikulované a nemotivované vzpoury mladého člověka, která má tragické následky. Jiná povídka tohoto svazku, »Dvě dívky potmě« líčí přátelství dvou pražských čtrnáctiletých dívek v posledním roce druhé světové války a počátky jejich erotického probuzení. Romantický text »Krabička se šperky« trochu připomíná Jakuba Arbesa. Na pohotovost v jedné pražské nemocnici přiveze mladý muž mrtvou dívku, která se otrávila plynem. Ošetřujícímu lékaři tento mladík předá podivnou, starobyle vyhlížející krabičku se šperky a dívčin dopis s prosbou, jak s krabičkou naložit. Osoba, které se podle přání zemřelé lékař krabičku pokusí odevzdat, ji však odmítne přijmout. Lékař, kterého případ začne zajímat, zjistí, že krabička skrývá jakési hluboké tajemství. Přes usilovnou snahu se mu však toto tajemství nikdy nepodaří vypátrat. Autorka zde opět zdůrazňuje, že nejsme schopni proniknout do vědomí svých bližních a zjistit motivy jejich jednání: svět pro nás proto zůstává nerozluštitelnou hádankou.

V samizdatu Eva Kantůrková mj. uveřejnila román Pán věže, pojednávající o posledních letech života spisovatele, který připomíná Jana Drdu, a obsáhlou románovou studii Jan Hus: příspěvek k národní identitě.

Důležitou autorkou je také ZDENA SALIVAROVÁ (nar. 1933), manželka Josefa Škvoreckého, která se svým mužem vede v Torontu od r. 1971 nakladatelství 68 Publishers. Ještě v Československu debutovala Salivarová sbírkou povídek s milostnou tematikou Pánská jízda (1968). Podle jejích vlastních slov byla tato knížka reakcí na Směšné lásky Milana Kundery. Zatímco Milan Kundera ve svých povídkách dokazoval, jak hloupé mohou být ženy, Zdena Salivarová v Pánské jízdě naopak líčí hloupost a namyšlenost některých mužů.

Nejvýznamnějším a nejrozsáhlejším dílem Zdeny Salivarové je román Honzlová (68 Publishers, Toronto, 1972; 1976; Rozmluvy, Londýn, 1982), který je částečně založen na autorčiných vlastních zkušenostech z mládí. Příběh je pevně zasazen do výstižně líčeného lokálního koloritu Prahy konce padesátých let. Román vypráví v první osobě jeho hlavní hrdinka, Jana Honzlová, mladá dívka se »špatným třídním původem«. Honzlová je z proletářských poměrů: její otec měl sice před únorem 1948 na Žižkově malou drogérii, nedokázal však řádně uživit rodinu, která proto trpěla nouzí. Po komunistickém převratu se otec a starší bratr Honzlové rozhodli emigrovat. Otci se přechod hranic podařil, syn však byl zatčen a na dlouhá léta uvězněn. Druhý bratr Jany Honzlové byl zařazen do trestných oddílů PTP. Matka s třemi dalšími dětmi, Janou Honzlovou, mladší sestrou Andulou a devítiletým Hugem, žijí v nedostatku v malém bytě na žižkovské pavlači. Rodinu živí z jediného platu hrdinka Jana. Podobně jako Zdena Salivarová v padesátých letech je Jana Honzlová zaměstnána jako zpěvačka v souboru lidových písní a tanců. Je tam však neustále terčem politicky motivovaného ponižování. Spolupracovníci na ni píší udání a hned na začátku románu je jí znemožněno jet se souborem na cestu do »kapitalistické« ciziny, ač snad jediná z celého podniku umí cizí řeč. V parném pražském létě proto zůstává v kanceláři sama, zatímco se její kolegové »bratří« na mládežnickém festivalu v Helsinkách. Z mladické nerozvážnosti se Jana rozhodne proti zákazu své cesty do zahraničí protestovat na ministerstvu vnitra. Tam na sebe upoutá pozornost pracovníka tajné policie, který ji pak pravidelně sleduje a zve k pohovorům. Postupně se však do ní zřejmě zamiluje - pokud nejde o trik - a závěrem románu jí opatří pas k cestě do zahraničí.

Román Honzlová je emocionálním výkřikem proti bezpráví, každodenně páchaném stalinským režimem na obyčejných lidech. Společnost se v knize dělí na ty, kteří se rozhodli s režimem spolupracovat a dělat bez ohledu na morálku vše, co se po nich úředně žádá, a pak na ty, kteří na takovou spolupráci nejsou ochotni přistoupit, a jsou proto režimem odstrkováni a perzekvováni. Autorka stejně jako hrdinka románu reaguje na veškerá příkoří velice citlivě. Díky silnému citovému náboji je román neobyčejně čtivý. Honzlová se nadto v příběhu snaží nehostinnou skutečnost kolem sebe zmapovat a přijít na kloub tomu, jak má v totalitní společnosti žít. Pokouší se zároveň zodpovědět si nejzákladnější otázky o smyslu života. Pomáhá jí v tom přítel, mladý kněz Kruno.

Román dobře zachycuje šedivou atmosféru deprivace, strachu a nejistoty, která vládla v Praze uprostřed padesátých let. Obsahuje některé podrobnosti, které zejména pro pamětníky evokují atmosféru oné doby neobyčejně živě a přesvědčivě. Nejúspěšnější postavou je »žena z lidu«, udřená uklízečka paní Pelikánová, s níž Jana Honzlová sdílí kanceláře souboru Sedmikrása v prvních dnech své nucené samoty. Méně úspěšná je postava Janina bratra Huga, která je trochu idealizována.

Velký důraz na morální měřítka klade Zdena Salivarová i v novele Nebe, peklo, ráj (68 Publishers, Toronto, 1976), jejíž hlavní postavou je opět mladá dívka, žijící v Praze na sklonku padesátých let. V této novele autorka ještě silněji než v románu Honzlová vyostřuje kontrast mezi slušnými lidmi, které režim trestá, a měšťáckými kariéristy, které odměňuje. Hrdinkou novely je dívka Věra, která se kvůli sociálně demokratickému zázemí své rodiny nedostane na vysokou školu, a pracuje proto jako pomocnice zvukaře v barrandovských ateliérech. Při natáčení mezinárodního turnaje košíkové se zamiluje do příslušníka lotyšského basketbalového týmu a prožije s ním tři nádherné dny na vypůjčené chatě. Pěstovat normální lidské vztahy mezi občany zemí »socialistického tábora« je však nemožné. Věra, která se chce do Lotyšska provdat, nedostane ani povolení svého Lotyše v jeho rodné zemi navštívit. Lotyš je nadto z místa svého bydliště zřejmě deportován. Je paradoxem, že Věřina sestřenice Máša z »buržoazní« rodiny, jejíž matka se brzo po únoru 1948 dala ke komunistům, se právě v této době úspěšně provdá do Francie za šlechtice.

Významným činitelem v liberalizačním procesu šedesátých let byl spisovatel Jan Procházka (1929 - 1971), autor próz Zelené obzory (1960), Přestřelka (1964), Kočár do Vídně (1967) a mj. i scénáře Kachyňova filmu Ucho (film byl natočen r. 1969, ale do listopadu 1989 byl zakázán. Scénář vyšel v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem r. 1976.) Začátkem normalizačního období po roce 1968 byl Jan Procházka skandalizován ve sdělovacích prostředcích. Uštvalo ho to k smrti.

Obě dcery Jana Procházky se staly spisovatelkami. LENKA PROCHÁZKOVÁ (nar. 1951) studovala na novinářské a filozofické fakultě; po dokončení studia r. 1975 se jí však z kádrových důvodů nepodařilo získat zaměstnání odpovídající kvalifikaci. Od r. 1977 proto pracovala jako uklízečka. Některé své básně a povídky uveřejnila v Československu pod pseudonymem.

Lenka Procházková vytvořila řadu čtivých prozaických textů, v nichž prokázala fabulační talent. Specializuje se zejména na literaturu s milostnou tematikou, občas s explicitními erotickými motivy. Oblast milostných vztahů autorka důsledně mapuje z ženského úhlu pohledu: většina hlavních postav jejích příběhů jsou mladé ženy. Muži nejsou vždy zobrazeni nejlichotivěji. V čs. exilových nakladatelstvích vyšly čtyři knihy Lenky Procházkové: romány Růžová dáma (Index, Kolín nad Rýnem, 1982) a Oční kapky (68 Publishers, Toronto, 1987), sbírky povídek Přijeď ochutnat (Index, Kolín nad Rýnem, 1982) a Hlídač holubů (Index, Kolín nad Rýnem, 1987).

V díle Lenky Procházkové jsou náznaky, že autorka má potenciální nadání vytvořit hluboce autentickou, šokující, až drastickou prózu z československé současnosti. Důkazem je třeba úvodní povídka ze sbírky Přijeď ochutnat, úsporný, ale neobyčejně působivý text (vybudovaný převážně z dia- logů mezi hrdinkou a její sestrou), v němž mladá dívka ve vaně plné horké vody pije litry svařeného vína, aby si přivodila měsíčky. Její chlapec, s nímž otěhotněla, je právě na cestě do Německa, odkud se už nehodlá vrátit. Jinou ukázkou tvůrčích schopností Lenky Procházkové je scéna v úvodní části románu Růžová dáma, v níž je hrdinka příběhu, dívka jménem Květa (Kytka), večer při návratu z tanečních znásilněna skupinou mladíků z domova mládeže. Lenka Procházková však u drastičtějších námětů z československého dneška nesetrvává. Ve většině svého díla se věnuje převážně líčení různých aspektů intimních vztahů mileneckých dvojic. Občas se tak vystavuje nebezpečí mechanické popisnosti. Například v románu Růžová dáma prochází hlavní hrdinka Kytka větším množstvím milostných dobrodružství, až nakonec spočine v náruči moudrého a zralého muže - malíře Lukáše. Potíž je v tom, že postavy románu se nevyvíjejí: Kytčini milenci jsou statické, jednou provždy definované postavy (řidič sanitky, lékař, závozník, opilecký hudebník) a Kytka putuje od jednoho k druhému způsobem, který připomíná hru »Škatule, hejbejte se«. Výjimkou není ani druhá hlavní postava románu, inteligentní a vzorný mladík z rozvrácené rodiny Viktor, který se nespravedivě dostane do nápravného zařízení pro mladistvé a který se s Kytkou ožení a pak - když je mu manželka nevěrná - zase rychle rozvede.

Povídky ve sbírce Přijeď ochutnat jsou převážně pokusy lehce a graciézně načrtnout nejrůznější etapy erotického vztahu. Tak v povídce »Oči černé...« cestuje hrdinka s milencem, který ji nudí a irituje, na výstavu do Budapešti. Zaflirtuje si tam s krásným Maďarem, ale k bližšímu styku nedojde. Hrdinka je zklamána a v závěru povídky se vrací k nudnému milenci. V textu »Kůň« prožije dívka nádhernou erotickou noc s novým chlapcem. Předpokládá, že jde o začátek krásného milostného vztahu a čeká, že jí nový chlapec zatelefonuje. Mladík se však neozve: dívka se ho tedy rozhodne vyprovokovat k nějaké akci tím, že mu za společně prožitou noc pošle účet. O několik dní později je šokována, když od něho skutečně obdrží finanční částku - dvojnásobek toho, co účtovala. Sbírka Hlídač holubů mj. obsahuje texty popisující vztahy mezi mladou ženou a starším pánem, které budí dojem, že jsou založeny na autobiografické zkušenosti. Jiné dílo Lenky Procházkové, román Smolná kniha, který zatím zůstává v rukopise, také líčí autorčin vztah k staršímu muži. Historií mileneckého vztahu je i román Lenky Procházkové Oční kapky. Příběh začíná dramaticky porodními bolestmi hlavní hrdinky, Pavly Sukové. Svobodné matce se narodí dcera, otcovství však filmový kameraman Jakub nechce přiznat. Román pak v retrospektivě líčí historii vztahu obou mladých lidí. V jednom momentě Jakub bez Pavlina vědomí emigruje do Frankfurtu: Pavla se za ním vypraví s jedovatými očními kapkami, jimiž chce partnera i sebe sprovodit ze světa. Na svůj vražedný a sebevražedný plán však posléze rezignuje.

Nejnovější dílo Lenky Procházkové bylo exilovými recenzenty přijato veskrze nepříznivě. O knize Hlídač holubů napsal Martin Hybler: »Příběhy povídek se odehrávají ve stejné nudné linearitě postelí, frustrovaných milenců, manželských trojúhelníků, nespokojených a neukojených hrdinek s bouřlivými vegetativními reakcemi, nicotných deziluzí, etc.« O Očních kapkách napsal recenzent Jan Procházka: »[Autorce] chybí [...] jakákoliv literární oduševnělost a filozofická hloubka. Umělecký náboj šedivého vyprávěcího veletoku [...] není příliš silný.« Je však pravda, že jde o výroky mužských recenzentů. Je možné, že čtenářky se na dílo této autorky budou dívat zcela jinak.

R. 1986 vydala Lenka Procházková v nakladatelství Poezie mimo Domov v Mnichově sborník pod názvem ...a co si o tom myslíte vy? Je to kniha odpovědí dvaačtyřiceti československých respondentů z domova i ze zahraničí na otázky Lenky Procházkové na téma, jak by Československo mohlo vybřednout ze zdánlivě zcela bezvýchodné situace. Procházková knihu uvádí:

Dnes už cítím, že je pravděpodobné, že celý svůj život prožiju v nesvobodné zemi a že žádný čin osamělého hrdiny nebo odhodlané hrstky na tom nic nezmění. Kdy končí mládí? Možná ve chvíli, kdy si člověk s hrůzou uvědomí, že i kdyby udělal cokoliv, konkrétně tím nepomůže ničemu.

IVA PROCHÁZKOVÁ (nar. 1953) vystudovala gymnázium, na vysokou školu však už nebyla přijata a pracovala pak také jako uklízečka. Časopisecky v Československu uveřejnila několik próz, ale zákaz její hry Venušin vrch, kterou v roce 1975 nastudovalo pražské Realistické divadlo, znamenal konec všech možností uplatnit se v předlistopadovém Československu. Iva Procházková je autorkou několika her a próz. Od r. 1986 žije v Západním Německu.

V nakladatelství 68 Publishers v Torontu vyšel román Ivy Procházkové Výprava na zlatou rybičku (1988). Jeho hrdinou je pětadvacetiletý student AMU, fotograf Leoš Jarolím, který se v nemocnici a později v psychiatrické léčebně v Praze - Bohnicích uzdravuje po vážné autonehodě. Leoš totiž při nehodě ztratil paměť. Hrdina prochází bolestivým procesem rekonstrukce svého já. Při návratu do normálního života postupně s hrůzou zjišťuje, že se před autonehodou nechoval zrovna nejčestněji a nejmorálněji. Ke studiu na AMU nebyl Jarolím přijat okamžitě, musel nejprve na rok do praxe. Byl zaměstnán jako fotograf v ČTK. Vydělával velké peníze a to ho zkorumpovalo. Zvláštním existenciálním způsobem mu však autonehoda, při níž téměř přišel o život, otevřela oči. Po uzdravení už Jarolím není ochoten vrátit se k amorálním zvyklostem svého předchozího života. S překvapením si uvědomuje, že je pro něho najednou velice obtížné vyjít se svými bývalými spolupracovníky. Výprava na zlatou rybičku přesvědčivě líčí život v Československu v sedmdesátých letech, zejména ve studentském a uměleckém prostředí.

7.

Velice zajímavé jsou i texty básníka, malíře, fotografa, písničkáře a prozaika VLASTIMILA TŘEŠŇÁKA (nar. 1950). Vystřídal řadu manuálních, pomocných zaměstnání. Od konce šedesátých let působil jako písničkář. R. 1974 však byla z politických důvodů zrušena jeho registrace u Pražského kulturního střediska. R. 1982 se Třešňák vystěhoval za Západ. V hudebním nakladatelství Šafrán ve Švédsku mu vyšly dvě LP desky: Zeměměřič a Koh-i-noor.

Knižně Třešňák debutoval sbírkou povídek z pražské periférie a pražského proletářského prostředí Jak to vidím já (Index, Kolín nad Rýnem, 1979). I když se i u Třešňáka občas vyskytují intenzívní pábitelské hrabalovské pasáže, z nichž mnohé nepostrádají humor, celkový styl Třešňákovy prózy je jiný. Základním principem je hravost. Autor si pohrává se svými motivy, obměňuje je nebo je beze zjevné změny staví do různých prostředí a zkoumá, jak se proměňují vlivem změněného okolí. Opakování motivů dává občas Třešňákově próze téměř rituální charakter. Autor někdy své výrazivo zkresluje; vytváří neologismy a uplatňuje slovní hříčky. Používá také personifikace neživých předmětů. Důležitou roli v Třešňákově vnímání hraje smyslovost. Skutečnost je nazírána ve fragmentech, a vzniká tak dojem mozaiky. Text je přerušován pravidelnými pauzami: skoro každá věta je totiž samostatným odstavcem.

Ve své první sbírce Třešnák vytváří téměř herrmanovské, žánrové studie figurek z pražského proletářského prostředí, které stylizuje svým vysoce subjektivním úhlem pohledu. Deminutivnost v těchto raných textech navozuje naivistický dojem titěrnosti. Svazek Jak to vidím já obsahuje mj. text »Jeden den, který otřásl mnou«, vyprávění, které je zarámováno dnem hladovky při příležitosti jednoho z procesů s disidenty, a novelu »Romulus a Rómus«, příběh rámcovaný prožitky dvou uhlířů - cikánů - během čtyřiadvaceti hodin.

Babylon (Index, Kolín nad Rýnem, 1982) se skládá z několika Třešňákových básnických textů a ze tří na sebe volně navazujících novel. Text »Vatikán« líčí zkušenost vypravěče jako hlídače na staveništi. Značná část povídky se odehrává v místní kantýně. Autor vykresluje postavy kantýnské, několika dělníků - Romů - a svého bohémského přítele Robertka, který se chce stát spisovatelem. Třešňák v tomto svazku začíná občas experimentovat s nepřímým líčením toho, co popisuje: skutečnost je tak silně ozvláštňována a nabývá velké výraznosti.

Hlavním motivem novely »Babylon« je metafora zdi, téma nemožnosti dorozumět se s lidmi kolem nás. Hrdina pracuje jako rekvizitář při výrobě socialisticko-realistického filmu z »kapitalistické« ciziny. Roli japonských turistů v něm hraje skupina vietnamských studentů pod přísným dozorem svých politruků. Pozoruhodná je scéna, v níž Vietnamci dostanou od produkce láhev coca-coly. Když je záběr natočen, Vietnamci nápoj ukázněně vrátí:

»Ale to přeci můžete vypít!« vrtěl jsem hlavou. [...]

»Prosím fas...«

»Ano?«

»Nemate, nemůžete nám dat... špunt?« ukázala na hrdlo láhve s kokakolou.

Zatmělo se mi před očima a viděl jsem jimi společenskou místnost někde na kolejích. Televizor promítá povinnou slovenskou dramatizaci hry současného sovětského autora. Oni sedí na umakartových židlích, nohy se jim klimbají nad vyleštěným gumolinem. V rohu na stupínku na strážní věži klimbá Elsa Koch s notýskem v kapse.

A malí snědí lidičci, ve stejně hnědých teplákových soupravách, si tajně, pod sedadlem, posílají uslintanou, upatlanou láhev kokakoly. Každý si lízne a pošle to dál.

= Je jich dvacet osm.

Hrdinovy zkušenosti z reálného socialismu jsou v tomto textu prostříhávány epizodami z cest přítele Robertka do exotických krajin. Robertek totiž mezitím emigroval.

V třetí novele, »Minimax«, se na vystěhování připravuje už i hrdina sám. Hlásí se do zaměstnání ve skladu koberců a uzavře hluboké přátelství s vedoucím, ortodoxním židem Aloisem Rojthem, který podnik s koberci kdysi vlastnil a zároveň v jeho sousedství vedl židovskou modlitebnu. Komunisté z modlitebny po převratu v roce 1948 udělali skladiště. Původní rituální malby se však v modlitebně pod bílou skladištní omítkou zachovaly. Alois Rojthe je jejich bdělým strážcem.

Námětem knihy povídek Bermudský trojúhelník (Index, Kolín nad Rýnem, 1986) je autorův šok z příchodu na Západ - a to, jak se s ním postupně vyrovnal. Kniha je svědectvím o dlouhém a těžce prožívaném procesu psychické obnovy a sociální adaptace, kterým hrdina a autor knížky prošel od okamžiku, kdy byl násilně vyvržen ze svého přirozeného prostředí. Psaní bylo pro autora bezpochyby terapií: tím, že proces výstupu z hlubin deprese a osamění začal popisovat, se mu ho podařilo uskutečnit.

Každá z pěti povídek se zabývá jiným aspektem přistěhovaleckého traumatu a zároveň představuje jinou etapu hrdinova znovunabývání psychické rovnováhy. Na začátku knihy se mu zoufale stýská po Československu a k Západu má záporný vztah. Ve Švédsku se připojí ke skupině společenských outsiderů, kteří všichni svého času navštívili Prahu. Tito lidé sedí, pijí pivo a vzpomínají na Československo. Hrdina ukradne jednomu z nich pas a letenku a pokusí se o návrat. Tváří v tvář realitě cesty do Československa si však uvědomí, že není možné dvakrát vstoupit do téže řeky. V povídce se hrdina zbavuje prvního pouta: umrtvující, patologické závislosti na minulosti, která se nemůže opakovat.

V druhé povídce se hrdina osvobozuje od traumatu východoevropské politiky tím, že ho pojmenuje. Povídka, která se odehrává v Západním Berlíně, rezonuje motivy klaustrofobie, bezvýchodnosti, nenaplněnosti a nesvobody, které sjednocuje ústřední motiv života v rozděleném městě-kleci a tragický příběh české emigrantky. Třetí povídka se vyrovnává s krizí milostného vztahu. Ve čtvrté povídce dosahuje nesmyslné a nesrozumitelné chování lidí v hrdinově okolí vrcholu absurdity. Hrdinova samota vrcholí: není nikoho, kdo by o něj projevil sebemenší lidský zájem. Jeho osobnost se rozdvojuje a hrdina komunikuje alespoň sám se sebou. I tato povídka však končí katarzí: očistec samoty a absurdity vyúsťuje v pozitivní reintegraci hrdinovy osobnosti. Proces obnovy se završuje v páté povídce, v níž hrdina konečně dosáhne schopnosti začlenit se do prostředí, které ještě donedávna považoval za nesmyslné. Zamiluje se do majitelky restaurace v Mnichově a za jejího manžela, zraněného při autonehodě, pár dní vypomáhá i jako vrchní. Realita přestává být absurdní: autor-hrdina je teď už schopen společenským rituálům porozumět a dokonce se jich bez komplexu i účastnit - i když třeba jen dočasně.

Text všech povídek této sbírky je vybudován z mozaiky detailů záměrně nazíraných z nezvyklého úhlu pohledu. Dopad významu jednotlivých motivů je zdržován do té doby, než se nahromadí, a pak na čtenáře zapůsobí všechny najednou. Teprve na konci sekvence si čtenář uvědomí, co autor popisuje. Efekt je velice filmový:

Dveře cinkly, otevřely se a na dláždění chodníku vyrostl zelený tyrolský klobouk se světlou šerpou. Dveře se pomalu zavřely a klobouk stejně rychle o několik centimetrů povyrostl. Pod kloboukem se objevil rudý obličej pána v letech. Pak zelená kacabajka s kostěnými knoflíky, kožené kalhoty pod kolena, vysoké šněrovací boty a nakonec na chodníku vyrostl celý pán.

Z podzemního východu metra vyrůstali na náměstí další lidé. (Zkráceno.)

V nakladatelství Obrys/Kontur PmD v Mnichově vyšla v roce 1988 Třešňákova vynalézavá, polomytologická, fantastická pohádka, »cestopis« ...a ostružinou pobíd' koně, který autor »napsal někdy v roce 1970, nejspíš pro své děti«. Tato knížka je zatím nejexperimentálnější Třešňákovou prózou. Hrdina Adam, který se stará o sedm nevlastních liščat (jmenují se Nebděle, Pobděli, Ukterý, Střecha, Krtek, Svátek a Robota) se při zametání ulic seznámí s bývalým obrem Atlasem jménem Mafiánec a na koni Mopedálu se vydají hledat dívku Proklanu Překrásku, kterou Adam uviděl ve snu. Projíždějí zemí Cigárů, kde se zrovna narodí nový cigárský král, setkávají se s avantgardním cukrářem Sladkým, který vyrábí živé zákusky a sladkosti, a který svou dceru Šlehačku uhněte přesně podle Proklaniny podoby, a na hranici země Temnoty, v níž potmě žijí všechny chvalně i nechvalně známé historické osobnosti jako osmileté děti, se zastavují u čarodějnice, která Adamovi do Temného království poskytne na cestu kouzelný »plamínek-karmínek«. Mafián se po cestě vzdává, Adam však vytrvá a po setkání s poněkud podivným Kristem a jeho apoštoly Proklanu Překrásku vskutku najde. Miluje se s ní, Proklana pak ale zmizí a Adam se navrací k svým lištičkám. Třešňákovy stylistické experimenty v tomto díle jsou vskutku vynalézavé. Kromě výrazných slovních hříček a originálních jmen, jejichž hravost naplňuje příběh živostí, autor používá občas i pohádkové personifikace. (»Na zdi naproti dveřím se přidržovalo umyvadlo a nad ním dva kohouti.«) Zajímavé je i ozvláštňování textu tvůrčí obměnou známých, zavedených úsloví. Této metody se běžně používá v anglosaské slovesné kultuře, v české kulturní oblasti je však méně běžná. (»Mopedál usnul, hned jak ho Adam do vody hodil.«)

To nejdůležitější o panu Moritzovi (Index, Kolín nad Rýnem, 1989) je napínavá, vysoce stylizovaná detektivka, s odkazy na dílo Sira Arthura Conana Doyla, duchovního otce Sherlocka Holmese, a Fjodora Michailoviče Dostojevského. Její vypravěč-hrdina, Čech Třešňák, který žije v NSR a v příběhu si přezdívá pan Prag (říká si tak, protože na policejní stanici při četbě jakéhosi formuláře si němečtí policisté spletli Třešňákovo jméno s jeho místem narození), se snaží rozluštit záhadu zmizení rodičů svého českého spolubydlícího Václava Moritze. Příběh je výborně napsaný, nepostrádá komiku a má neočekávané rozuzlení.

JAROSLAV HUTKA (nar. 1947) je v Československu převážně znám jako písničkář, autor a interpret folkových a protestních písní. Mnohé jeho písňové texty jsou hluboce ovlivněny poetikou a filozofií moravské lidové poezie. Hutka studoval na střední uměleckoprůmyslové škole, kterou však nedokončil. Od roku 1966 se věnuje písničkářství. S kolegy založil písničkářské sdružení Šafrán. I když měl měl v Československu od začátku sedmdesátých let oficiálně zakázáno vystupovat, zákaz ignoroval a do roku 1977 se mu podařilo po celém Československu uspořádat více než tisíc vystoupení. V temných letech normalizačního útlaku působily tyto koncerty svou svobodomyslností zcela neuvěřitelně: jako by byly do Československa sedmdesátých let přeneseny z jiného času a prostoru. Hutka jimi dokazoval, že ani v dobách nejtužší normalizace nebylo nutno vzdávat se svobodných postojů.

V Československu vyšly Hutkovi v sedmdesátých letech mj. dvě dlouhohrající desky upravených lidových písní: Stůj, břízo zelená (1975) a Vandrovali hudci (1976). V roce 1977 se o jeho kulturní činnost začala zajímat policie. Po sérii policejních výslechů byl Hutka v říjnu 1978 donucen opustit Československo. Více než jedenáct let žil v Holandsku: v listopadu 1989 byl jednou z prvních čs. osobností žijících v exilu, které se podařilo proniknout do Československa.

Na Západě vydal Jiří Pallas, který ve Švédsku založil malé hudební vydavatelství Šafrán, dvě dlouhohrající desky původních Hutkových písní (Pravděpodobné vzdálenosti, 1979 a Minulost mává nám, 1979). V posledních letech založil Hutka v Amsterodamu vlastní hudební nakladatelství »Fosil«, v němž vyšlo více než dvacet kazet nahrávek převážně jeho vlastních koncertů.

Hutka je také autorem prozaických prací. R. 1980 vydalo nakladatelství 68 Publishers v Torontu svazek nazvaný Dvorky. Kniha obsahuje stejnojmennou novelu, dokumentární text »Utkání se skálou aneb Konec desáté sezóny v hotelu CPZ« (tj. »Cela předběžného zadržení«) a výběr z Hutkových písňových textů.

Novela »Dvorky« je filozofujícím monologem osmnáctiletého studenta gymnázia Jana Horáka, který žije ve všeobecné společenské atmosféře strachu a přetvářky nejtemnějších sedmdesátých let. Text autenticky zachycuje životní pocity příslušníků nejmladší generace, nucených uprostřed sedmdesátých let hledat způsob, jak v normalizačním, brežněvovském systému přežít, aniž by se museli příliš morálně zkompromitovat. Horákův monolog je součástí hrdinova procesu ohledávání a poznávání světa: Jan analyzuje svůj vztah k rodičům (matka se nemohla z politických důvodů lépe uplatnit a pracuje v bufetu, otec je zubař-nestraník), k mladší sestře a staršímu bratrovi (bratr se začátkem normalizačního období vzdal vysokoškolského studia a přežívá v okrajovém zaměstnání). V ohnisku Horákova zájmu jsou samozřejmě i dívky a láska a erotika. V rodinném kruhu u Horáků se o politice hovoří zcela otevřeně: domácí politické diskuse fungují trochu jako bezpečnostní ventil, který u Hutkových postav uvolňuje přetlak frustrace z bezvýchodné politické situace. V závěru textu musí hrdina řešit závažný problém: na začátku nového školního roku na něho učitelé ve škole vyvíjejí nátlak, aby vstoupil do SSM. Horák se však nechce kompromitovat a s podporou své matky (»Třída není žádná společnost. Scházíte se kvůli vzdělání. Ty si žiješ svůj život, tak dělej věci, o kterých víš, že tě neudělají nešťastným. Jestli si budeš muset trochu tíž vydělávat na chleba? To je zdání. Na sebe si vyděláš. Budeš dělat pro obživu, ale nebudeš dělat otroka jako ostatní.«) vstoupí do svobody.

»Dvorky« obsahují řadu pasáží, které pronikavě analyzují československou společnost sedmdesátých let a přesně formulují - často jen jedinou větou - nejrůznější obecné problémy. Na ukázku dva Hutkovy bonmoty: »Vtipy jsou jen snesitelnější formou beznaděje.« - »Třeba by k tomu, aby se lidi napřímili, stačilo, kdyby každý znal den své smrti.« Na jednom místě novela téměř prorocky předjímá rozpad komunistického systému v Československu:

Děda doufal v krach. [...] Děda byl sedlák a měl svoji logiku a říkal, že když hnije kůl, který drží plot, tak to není nikde vidět. Hnije kdesi dole a jednoho dne prostě plot spadne. Vývoj, nevývoj, události se dějí přes noc a do posledního dne plot stojí, a když se převrátí, rázem jako by ho nikdy nebylo.

V květnu 1989 vydal Jaroslav Hutka vlastním nákladem sbírku svých fejetonů (Požár v bazaru, Sebetlač, Rotterdam, 1989). Fejetony, sebrané v této vzorně graficky upravené publikaci, vyzdobené množstvím autorových linorytů a dřevorytů, začal Hutka psát v roce 1977, když už nemohl hrát a zpívat na veřejnosti. Chtěl se tak ubránit před zapomněním. Prvním fejetonem ze srpna 1977 se obrátil na československou veřejnost ve vlastní věci: požádal své publikum o pomoc proti pronásledování ze strany úřadů. Ministerstvo kultury pak obdrželo na Hutkovu obranu pět tisíc protestních dopisů. Další Hutkovy fejetony napsané v Československu byly obranou nezávislých aktivistů, také vystavených pronásledování. Jiné jsou autentickým svědectvím o nedýchatelné atmosféře sedmdesátých let. Hutka se v nich zamýšlí nad příčinami útlaku v Čechách. Hledá k němu historické paralely a pokouší se analyzovat český národní charakter. Vášnivě obhajuje právo jednotlivce na samostatné, nezávislé myšlení. Píše: »Narodili jsme se s nadáním vnímat, tvořit a cítit se součástí světa. Nikdo nemá právo trestat za to, že orgán, jakým je též vědomí, vlastním a užívám.« Hutka je šokován tím, že spisovatel Jiří Gruša byl uvězněn za pouhé napsání románu: »Vzniká otázka, jestli se už také [republika] necítí ohrožena čirým a neformulovaným vědomím a jestli člověk už není trestán za své vnímání a vidění, tedy za svou gramotnou existenci.« Uvědomuje si, že vítězství komunismu v Československu bylo vlastně »vzpourou primitivů«, pokusem napravit společenskou nespravedlnost a nerovnost tím, že ti nejnižší a nejneschopnější členové společnosti byli povýšeni do postavení mocných a bylo jim umožněno, aby - s katastrofálními následky - na životě společnosti parazitovali.

Příchod na Západ byl pro Hutku těžkým psychologickým šokem, skokem do izolovanosti a osamění. Trauma bylo o to těžší, že do doby, kdy se vystěhoval, Hutka nebyl nikdy v zahraničí. Velkou ranou byla ztráta československého publika. Jeho písně totiž pro něho dostávaly smysl teprve na jevišti: jejich přednes na veřejnosti byl nedílnou součástí Hutkova tvůrčího procesu. Hutka si také brzo uvědomil, jak hluboce a neodstranitelně je definován svou českostí.

Fejetony, které Hutka napsal od svého příchodu na Západ, byly dokumentárním záznamem jeho snahy zabydlit se v novém prostředí. Součástí procesu asimilace byl hluboký pocit frustrace. Hutka trpí nevyléčitelnou posedlostí přijít věcem kolem sebe na kloub, padni komu padni. Používá přitom nejrůznějších přístupů: ironie, hravosti, humoru, filozofické kontemplace, provokace. Vychází z konkrétních detailů a silný důraz klade na autentičnost lidské existence. Bojuje proti stereotypnímu vidění - u sebe i u jiných - a proti konvenci a manipulaci se skutečností i mezilidskými vztahy. Někdy se až krutě vysmívá lidem, kteří pro usnadnění vnímají skutečnost pomocí zjednodušených formulek - nebo kteří třeba ani jinak vnímat nejsou schopni. Hutka zásadně trvá na právu umělce říkat za všech okolností, co si myslí. Při vyslovování některých záměrně provokativních názorů (viz například fejeton »Požár v bazaru«) však Hutka vlastně používá metod v západních sdělovacích prostředcích zcela běžných. Vyslovuje »šokující« myšlenku, aby čtenáře či partnera v rozhovoru vyprovokoval k samostatnému uvažování a k takovému pohledu na skutečnost, při němž by se člověk zbavil pout klišé a konvence.

Kromě fejetonů obsahuje Požár v bazaru i povídku »Noční vlak« o Hutkově setkání ve vlaku na Moravu s právě propuštěným trestancem, který si v československém vězení odpykal šest děsivých let za náhodné zabití člověka. (Povídka byla přeložena do několika západních jazyků.) Otřesná vězeňská zkušenost, o níž propuštěný Hutkovi vypráví, se stává metaforou života ve velkém normalizačním žaláři, kterým je celé Československo. Příběh zachycuje vězňův intenzívní, existenciální prožitek svobody v prvních chvílích po propuštění a je mimo jiné i svědectvím o osvobozující roli umění v mezních situacích.

Posledních třicet stránek Požáru v bazaru je věnováno informacím o jednadvaceti kazetách s nahrávkami písní, které Hutka vydal ve svém »hudebním nakladatelství« Fosil. Tento komentář obsahuje řadu zajímavých faktů o historii českého písničkářství a fundované, i když jen stručné poznámky o poetice a filozofii české a moravské lidové písně.

R. 1981 vydal Hutka v nakladatelství Poezie mimo Domov v Mnichově sbírku přemýšlivé poezie psané volným veršem. Jmenuje se Klíč pluhu.

IVAN BINAR (nar. 1942) absolvoval Pedagogický institut v Ostravě a byl pak učitelem a pedagogem v ostravském domě pionýrů a mládeže. V letech 1968 - 1971 redigoval časopis Tramp. R. 1972 byl odsouzen na dvanáct měsíců nepodmíněně za pobuřování. Tohoto údajného trestného činu se měl dopustit tím, že r. 1969 vystupoval v ostravské inscenaci satirického muzikálu Petra Podhrázkého, Josefa Fraise a Edvarda Schiffauera Syn pluku. Po propuštění z vězení r. 1973 pracoval jako závozník a pak jako strojník v elektrárně. R. 1977 se vystěhoval do Rakouska, nyní žije v Mnichově.

V Československu Binar časopisecky uveřejnil několik povídek; psal též písňové texty pro ostravské divadélko Okap a pohádky pro rozhlasový pořad Hajaja. Knižně debutoval v oblasti literatury pro děti: r. 1969 vydalo ostravské nakladatelství Profil jeho Knížku o tom, jak pan Bouda s cirkusem se světem loudá. Další tři Binarovy prózy pro děti zůstávají v rukopise, stejně jako jeho divadelní hra O hostu a rybě.

První prózou, kterou Ivan Binar vydal na Západě, je novela Kdo, co je pan Gabriel (68 Publishers, Toronto, 1978). Je to hračkovitý, pohádkový text, jehož postavy připomínají archetypální, symbolické protagonisty středověkého dramatu. Novela je historií vzniku lásky dvou mladých lidí, nesmělého závozníka Břetislava, bývalého studenta, který byl vyloučen ze střední školy z politických důvodů, a zdravotní sestry Hanky. Autor vytváří obraz maloměsta, na němž žijí normální, slušní, obyčejní lidé, jejichž existence je ze zákulisí ovlivňována principem zla, často tak, že o tom sotva vědí. Zosobněním zla je bohatý, atraktivní švihák pan Gabriel, který bydlí v krásné vile a projíždí se v městečku, v němž se příběh odehrává, v krémovém kabrioletu. Ač se pan Gabriel navenek zdvořile usmívá, zcela programově kolem sebe šíří zlo. Ty, kteří se mu postaví do cesty, neváhá zničit: často však ničí lidské existence kolem sebe bezdůvodně, jen tak z rozmaru. Má blíže neurčené styky s tajnou policií. Proti Gabrielovi se se zoufalou odhodlaností postaví jedině jeho bývalý sluha, blázen Fiškus. Přichází při tom o život. Ostatní spoluobčané se k boji proti zlu nejsou schopni odhodlat. Fiškus o tom rozumuje:

Všichni trpí přítomností ďáblovou: proč jsou tak zaslepení? Proč si nepodají ruce a nejdou ho zabít? [...] Nemají čas. Okopávají zeleninu, zalévají růže, staví domy, rozvážejí oplatky, dávají napít žíznivým, jezdí vlakem, na kole, lodí, milují se, zpívají, spávají s kdekým, oblékají na sebe módní hadříčky, píší knihy, léčí si neduhy, umírají, jedí, spí, derou peří, šetří do kasičky, vyrábějí hodinky, lítají do vesmíru, potápějí se na dno moří, mlátí obilí, kecají, kecají, kecají...

Beckettovská Rozprava v krabici (Obrys/Kontur - Poezie mimo Domov, Mnichov, 1985) je dialogem dvou hlasů, Karela a Marela, které zřejmě představují dva různé aspekty téže osobnosti, člověka, jehož život uvízl v ne-čase a v ne-ději. Metaforou pro toto životní ztroskotání je obrovská krabice od bot (s několika otvory, kudy do prostoru v krabici proniká vzduch a světlo), v níž jsou Karel a Marel uvězněni. V nečinnosti a bezmocnosti vzpomínají na minulost a na základě minulé osobní zkušenosti vymýšlejí několik příběhů, zdánlivě na ukrácení dlouhé chvíle, ale ve skutečnosti ve snaze uchopit svou nesrozumitelnou existenci.

Téma bezradnosti a bezmocnosti nad (nezaviněným) zmatkem vlastního života se objevuje i v poloautobiografické próze Kytovna umění (Obrys/Kontur - Poezie mimo Domov, Mnichov, 1988). V esejistickém textu nazvaném »Trocha bědování nad vlastní generací«, který vyšel ve sborníku Generace 35 - 45 (Edice Arkýř, Mnichov, 1986), si Binar trpce stěžuje nad tím, že jeho generaci komunismus v podstatě zničil: Jsme generace odkojená lží - na rozdíl od té předchozí generace jsme nic jiného nepoznali. Neznáme cizí jazyky - protože k čemu? Neznáme dějiny, literaturu a filozofii - odkud? Zeměpis? Prstem po mapě. Nadělali z nás křupany v zablácených botách. [...] Jsme už dospělí, je nám kolem čtyřicítky. Dospěli jsme ve lži i ve špetce naděje. Ve zklamání. Podivně vybaveni, neznajíce klasiky ani soudobé světové trendy, věční začátečníci, dereme se do literatury v zablácených botách po celodenní šichtě na stavbě, ve fabrice, po celodenním shánění obživy; spisovatelé-amatéři. Unavení, aniž jsme pořádně začali.

V knize Kytovna umění autor povolává na pomoc beletrii, aby mu pomohla se s tímto údělem vyrovnat. Text je výborně napsanou koláží vzpomínek hrdiny Jiřího Bárty, který se - podobně jako autor sám - dostal v Československu do soukolí komunistické justice, strávil několik měsíců ve vězení a po propuštění byl pak léta obtěžován tajnou policií. Ke konci sedmdesátých let mu bylo povoleno se z Československa s celou rodinou vystěhovat: protože neumí německy, živí rodinu v Rakousku tím, že za žebráckou mzdu slepuje v dílničce v patnáctém vídeňském okresu rozbitý porcelán. Práce v této nuzné »Kytovně umění« je paralelou k autorově tvůrčímu psaní: Kniha je pokusem slepit ze změti střepů hrdinova života alespoň trochu smysluplný celek. Nedaří se to: život je spontánní, neovladatelný proud; sled zkoušek, které jsou na první pohled zcela nesrozumitelné.

I když impulsem k napsání tohoto nostalgického, trochu úzkostného textu, v němž však nechybí moudrost a humor, byl v první řadě autorův - a hrdinův - politický osud, kniha má obecné vyznění. Autor dospívá k závěru, že lidským údělem je neustálé, nekonečné hledání. Srozumitelné svědectví o svém životě by člověk mohl zřejmě vydat teprve až po smrti.

V čs. samizdatové Edici Expedice koloval od r. 1977 také Binarův román Rekonstrukce. R. 1985 vyšel v německém překladu (Ullstein Verlag), česky však dosud nebyl vydán tiskem. Nevyšla zatím ani Binarova próza Ohrada (napsaná v letech 1974 - 1984) ani soubor povídek Náhlé příhody literární, který vznikl ve Vídni v letech 1981 - 1983. S manželkou Jarmilou přeložil Ivan Binar do češtiny text Dominika Tatarky Sám proti noci (Arkýř, Mnichov, 1984). (Ve svazku Tři prózy z trezoru vydal r. 1990 Evropský literární klub v Praze Binarovo dílo »Den, kdy slétly vlaštovky«.)

Písničkář a básník JIŘÍ DĚDEČEK (nar. 1953), kterému v Československu vyšel (zcenzurovaný) výbor písňových textů Měsíc nad sídlištěm (1987) a překlady šansonů francouzského zpěváka Georgese Brassense, vydal na Západě novelu Oběžník (Obrys/ Kontur - Poezie mimo Domov, Mnichov, 1989; Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha, 1990). Pro Dědečka je jedním z primárních zdrojů inspirace jazyk. Autor svůj text buduje na myšlenkových paradoxech a jazykových hříčkách. Jak před časem poznamenal Jan Lukeš v časopise Melodie, úhelným kamenem Dědečkovy poetiky je šok. Pomocí šokové terapie autor nemilosrdně demaskuje to, co se vydává za upřímnost, pravdu a skutečnost, avšak jde jen o faleš a přetvářku. Protože má Jiří Dědeček k jazyku osobní, až přímo citově angažovaný vztah, nejostřeji reaguje na prázdnou, pokleslou řeč a nejkrutěji zachází s politickou frází. Nejvýznamnějším nástrojem spisovatelovy šokové terapie je groteskní nadsázka.

Oběžník je mozaikou krátkých, lakonických, zdánlivě nevzrušených, ostře ironických fragmentů příběhů, úvah, veršů a myšlenek, které mapují věk dospívání a dozrávání autorova fiktivního hrdiny, pražského chlapce s přezdívkou Helmut. Textové fragmenty patří do několika různých kategorií, které se ve variacích pravidelně navracejí. Novela začíná krátce před rokem 1968, kdy je hrdinovi, jak uvádí autor, »třináct nebo čtrnáct let« a chodí ještě do základní školy. V roce Pražského jara se tento dospívající chlapec zajímá mnohem víc o půvab svých spolužaček než o politiku. Politický status quo však jeho život přesto nepřímo ovlivňuje. Helmut je »socialistickým dítětem«, produktem východoevropského kulturního etosu. Některé základní evropské kulturní hodnoty mu jsou odepřeny.

Po sovětské invazi, v září 1968, začíná Helmut studovat na střední škole, kde zanedlouho zažije radikální proměnu politických názorů svých učitelů. Po absolutoriu střední školy pak hrdina - již v době pokročilé normalizace - vstupuje na novinářskou fakultu.

Dvěma leitmotivy Dědečkova Oběžníku jsou sex a politika. Nejprve v knize převažuje erotický motiv - dosahuje až do období hrdinova nejraněj- šího dospívání. První Helmutovy sexuální zkušenosti jsou komické a neohrabané. Autor jeho chování krutě ironizuje. Hrdinova nemotorná erotická touha se v novele stává obecnou metaforou lidské sexuality. Je to, jako by byla sexualita klíčem k tajemství lidské existence. Jde vlastně o prvotní hřích; o něco neobyčejně trapného a groteskního, o temnou, zvířecí stránku bytí, jíž bychom se nejraději zbavili, kterou jsme však politováníhodným způsobem připoutáni ke své podstatě.

Politický motiv, který se vynořuje později, je spojen s vedlejším motivem etickým. V průběhu textu pravidelně vystupují s patetickými extempore politicky angažovaní jedinci, především hrdinovi učitelé. Málokdo ovšem bere jejich primitivní projevy vážně. Žáci a studenti jsou si vědomi, že obsah těchto projevů je podmíněn momentální situací a že nikdo nemá odvahu za případně změněných okolností osobně hájit to, co říká. Nedostatek smělosti hájit svůj názor - vlastně jakýkoli názor - vůči převaze hrubé síly způsobuje, že ve světě Dědečkovy novely je vlastně všechno postaveno na písku. Kolem hlavního hrdiny a jeho vrstevníků tak vzniká pavučinová síť falešné reality, kterou je nutno odvrhnout, pokud má mít člověk možnost vážněji se zamyslet nad tím, proč je na světě. Osvobodit se od této nepravé skutečnosti však není jednoduché. Dědečkův Oběžník ji neguje tím, že její rysy důsledně zkresluje až do nestvůrné grotesknosti. Silně je tak zdůrazňována nehostinnost tohoto nepravého světa. Otázka ovšem je, kde hledat skutečnou, přirozenou realitu. V závěru novely stojí hrdina na prahu ryzího poznání, děsí se však toho, jaká hrůzná tajemství pravda o člověku možná skrývá.

V nakladatelství 68 Publishers, Toronto, je připraven k vydání obsáhlý výbor z Dědečkových básnických textů. Soubor Dědečkových sonetů Znělky vyšel r. 1990 v pražském nakladatelství Československý spisovatel.

8.

JAROSLAV VEJVODA (vlastním jménem Jaroslav Marek, nar. 1940) je původním povoláním právník, ale v Curychu, kde žije od r. 1968, je zaměstnán jako tiskový lektor. Před rokem 1968 uveřejnil v Československu časopisecky několik povídkových textů. R. 1965 mu byla nakladatelstvím Naše vojsko udělena cena za sbírku povídek Vzdušné polibky posílati, kniha však nikdy nebyla vydána.

Ústředním námětem Vejvodových próz vydaných na Západě je konflikt mezi idealismem, autentickým, čestným lidstvím, a omezenou vypočítavostí, přízemním manipulativním konformismem. Vejvoda konformismus pranýřuje v Československu i na Západě. Občas srovnává tupost byrokratů československého komunistického režimu s primitivismem a komisností státních úředníků na Západě, zejména ve Švýcarsku, v oné přísné, pedantsky byrokratické, avšak neobyčejně bohaté zemi. Obecným námětem Vejvodova díla je postupná životní deziluze, která následuje, vzdáme-li se svých ideálů a morálních hodnot. Jiným důležitým tématem jeho próz je protest proti způsobu, jakým je v konzumní společnosti ubíjeno tvůrčí, náročné a kritické myšlení. Vejvodovy povídky a romány mají většinou silné racionální jádro (jejich podstatou je závažný společenský konflikt) a věcnou pointu, zároveň jsou však prodchnuty mohutným lyrickým nábojem. Tento autor píše subjektivní, příznakové texty: jejich nosnost často spočívá na dialogu. Ironický smutek jeho próz stojí na hranici humoru. Vejvoda je skutečným mistrem psychiky dětí: jeho malí hrdinové jsou bez výjimky vystaveni neúprosnému asimilačnímu tlaku prostředí, do něhož jejichž rodiče emigrovali: často jsou nadto ještě nuceni vyrovnávat se s konflikty doma, vyplývajícími z toho, že se rodiče neshodují v názorech na to, jak by si v novém prostředí měli počínat. Námětem řady Vejvodových povídek jsou spory mileneckých dvojic českých přistěhovalců do Švýcarska: jeden z partnerů si zpravidla uchovává svůj idealismus, a různou měrou tak ztrácí schopnost integrovat se do nové společnosti, zatímco druhý se rozhodne konformovat, rezignuje na své ideály a věnuje se vydělávání peněz.

Vejvoda na Západě debutoval téměř beatnickou sbírkou kratších próz Plující andělé, letící ryby (68 Publishers, Toronto, 1974). Náměty těchto povídek jsou převážně osudy českých běženců na Západě těsně po emigraci r. 1968. Úvodní povídka svazku (»Hluk v tiché krajině, bez ptáků, bez vánku«) se odehrává ve vlaku jedoucím těsně po invazi r. 1968 z Československa na Západ. Jejím jádrem je rozhovor mladého hrdiny s kytarou a dívky, která si náhodou sedne vedle něho na zem u dveří vagónu. Obsahem prózy je vztah nekonformního, idealistického příslušníka mladé generace ke generaci jeho rodičů. Hrdina má k svému otci (který sedí v témže vagóně v kupé) podezřívavý, skeptický vztah. Na čas ho však začne obdivovat: těsně před příjezdem vlaku na hranice mu otec svěří k opatrování balíček, který, jak říká, by u něho pohraniční kontrola neměla najít. Syn se domnívá, že otec přes hranici převáží nějaký závažný materiál, protestující proti invazi. Upadne však do naprosté deziluze, když se po příjezdu na Západ dozví, že v balíčku byly pouze západní peníze. V povídce »Dobročinný bazar« se čerstvá emigrantka vypraví do sálu, kde západní občané rozdávají novým uprchlíkům předměty základní životní potřeby. Získat teplé prádlo, které nutně potřebuje, se jí však nepodaří a nadto jí ještě jedna z českých emigrantek přítomných na této dobročinné akci ukradne kabát. Přestože se hrdince zlodějku podaří dostihnout a usvědčit, bodrá česká žena kabát odmítne vydat. V povídce »Lesní slavnost« odejdou dva mladíci z procovského večírku a setkají se s dvěma holandskými stopařkami, s nimiž se pak v letní noci vykoupou v jednom ze švýcarských jezer. Jde o intenzívní, lyrický zážitek, který však má zcela prozaický závěr:

U auta nás čekal mužík, podobný přestárlému jezevčíku.

»Tady se nesmí koupat!« řekl místo pozdravu.

Marně jsem na jeho protáhlé hlavě hledal policejní čepičku či jiný odznak moci.

»My se nekoupáme,« řekl jsem pravdivě.

»Ale koupali,« řekl mužík s přízvukem tiché závisti.

»Jste policista?« zeptal jsem se.

»Nejsem,« řekl mužík, »ale platím daně!«

»Já také!«

»Ale já neporušuji předpisy!«

»Promiňte prosím,« řekl jsem, »jsme cizinci. Neznáme to tady dobře. Kdybychom věděli, že je tady koupání zakázáno, nekoupali bychom se. Neviděli jsme tu tabulku!«

»Není tady žádná tabulka,« řekl mužík klidně. »O zákazu koupání bylo rozhodnuto teprve dnes. Proto jsem přišel. Věděl jsem, že se někdo bude přes zákaz koupat!«

»Takže vy nás upozorňujete, abychom se příště nekoupali?« zeptal jsem se užasle.

»Ano,« souhlasil mužík, »to právě dělám. Není tady ta tabulka. Je to zakázáno a přesto by se mohl někdo vykoupat!«

»Je to snad zakázáno ze zdravotních důvodů?«

»Ne. Z důvodů fiskálních. Předpis je předpis,« řekl mužík stručně.

Stále jsem se ještě nemohl vzpamatovat: »A kvůli tomu tady stojíte a čekáte?«

»Nestojím,« řekl mužík. »Obcházím celé jezero. Právě proto jsem přišel pozdě. Kdybych přišel dříve, upozornil bych vás okamžitě.« (Zkráceno.)

Vejvodova sbírka povídek Ptáci (68 Publishers, Toronto, 1981) se zabývá převážně osudy českých posrpnových emigrantů žijících ve Švýcarsku už řadu let. Autor má mnohým svým hrdinům za zlé, že se po emigraci naprosto vzdali svých ideálů a autentické existence a poslušně se přizpůsobili novému prostředí. Zdůrazňuje, že nevidí důvodu, proč takoví lidé vůbec emigrovali - opustili domov, který je snad tím nejcennějším, co člověk má. Mohli klidně zůstat a kolaborovat s československým normalizačním režimem. K nedýchatelné atmosféře v šestimiliónovém Švýcarsku silně přispívají netolerantní antiimigrační zákony. Přistěhovalci v této zemi žijí jako ne zcela svéprávní občané, jimž jsou odepřena občanská i politická práva. O švýcarské občanství mohou zažádat teprve po dlouhodobém pobytu a jejich žádost je bedlivě zkoumána: je také kontrolováno, zda žadatelé přijali dostatečně »švýcarský« způsob života. Přistěhovalci proto ve Švýcarsku existují jen »tichounce jako myšky: k ničemu se nevyjadřují, nadřízené ctí, sousedy zdraví, děti okřikují, daně platí, odpadky vynášejí ve dny k tomu určené.«

Hrdinové sbírky Ptáci jsou vesměs idealisté či umělecky nadaní jedinci, kteří se z důvodů svého mentálního ustrojení nebyli schopni přizpůsobit kupecké mentalitě země, která je přijala, a živoří na okraji společnosti. V úvodní, dlouhé lyrické próze, nazvané »Panna a Madagaskar« sní jeden z takových společenských vyděděnců, tramp jménem Kokos, o nedosažitelných dívkách a o cestách do exotických krajin. V dojemné povídce »Výlet« vezme na přání své manželky nezaměstnaný český architekt svou dcerku na mastňáckou chatu úspěšného česko-švýcarského byznysmena Procházky, kde se má dohodnout na zakázce Procházkovu stylovou chalupu kýčovitě přestavět. Nezaměstnaný architekt nabídku z etických důvodů odmítne. Jeho citlivost a tvůrčí, neotřelý způsob myšlení jsou přítomným měšťákům naprosto nesrozumitelné a cizí: na chalupě si tento vyděděnec rozumí vlastně jenom s dětmi. Studií deziluze je povídka »Expres do Vídně«, v níž se v Rakousku po letech tajně setkávají dva kdysi nerozluční přátelé trampové, z nichž jeden žije v znormalizovaném Československu a krátce se mu podařilo vycestovat do Rakouska, a druhý vede poslušný, konformní život ve Švýcarsku.

Studiemi deziluze a konformity jsou i oba Vejvodovy romány, Osel aneb Splynutí (68 Publishers, Toronto, 1977) a Zelené víno (68 Publishers, Toronto, 1986). Ústředním námětem románu Osel aneb Splynutí je téma nemožnosti komunikace mezi tzv. »východoevropskou« a »západní« kulturou. Symbolem tohoto střetu je příprava divadelní inscenace Dostojevského Idiota, jíž je román zarámován. Idiota ve Švýcarsku zkouší hostující sovětský režisér. V závěru příběhu inscenace propadne. Je totiž pro švýcarské obecenstvo příliš subtilně filozofická, neobsahuje povrchní kýčovité efekty ani nenese stopy socialistického realismu, který se zrovna ve Švýcarsku nosí a kvůli němuž režiséra ze Sovětského svazu pozvali. Hrdiny této knihy jsou český grafik Alexander a »člověk«, nepřizpůsobivý český emigrant, který zpočátku pracuje v divadle, kde se připravuje inscenace Idiota, jako kulisák. (Nejen v Československu, ale v tomto románu i ve Švýcarsku pracují v sedmdesátých letech čeští intelektuálové v různých manuálních zaměstnáních, jako noční hlídači, atd.) Grafik Alexander a »člověk« vytvořili po večerech kritický patnáctiminutový animovaný film »Osel« o údělu umělecké tvorby v konzumní společnosti. Film je uveden ve švýcarské televizi, kde je interpretován jako kritika postoje švýcarských úřadů k přistěhovalcům. Román, který je žánrově trochu nevyrovnaný, obsahuje i detektivní zápletku s pašeráky drog, obětí jejichž vydírání se stává »člověkova« dívka Cécile a jejíž vinu na sebe na policii »člověk« bere. »Člověk« prochází policejní vazbou a blázincem a v závěru románu se stává naprostým ztroskotancem.

V Zeleném vínu autor zajímavým způsobem konfrontuje mentalitu tří českých generací: babičky, která přijede z Československa s dětmi na návštěvu, českých manželů, kteří ve Švýcarsku žijí od roku 1968 a jsou ve svém švýcarském blahobytu odcizeni nejen od sebe navzájem, ale i od společnosti, v níž žijí, a jejich sedmnáctiletého syna, který, ač ještě mluví lámaně česky (s babičkou je pro něj čeština jediným dorozumívacím prostředkem) je už skrznaskrz Švýcarem. Mezi těmito třemi generacemi vládne naprosté neporozumění, i když v závěru románu dochází k jistému sblížení mezi babičkou a vnukem. I v této knize Vejvoda zaznamenává tlak, jemuž jsou ve Švýcarsku vystaveni příslušníci nešvýcarských národností. (Hlavní hrdinka si například stěžuje manželovi, že v nové vlasti nemá mezi rodilými Švýcary vůbec žádné známé a že ji Švýcaři nikdy nechodí navštěvovat. Muž jí odpoví, že je to přece pochopitelné: »Vždyť tady v tom Švýcarsku žijeme teprve čtrnáct let!«)

Vejvoda je také autorem několika filmových scénářů s přistěhovaleckou tematikou (Hunderennen, 1984; Das kalte Paradies, 1986). Literární scénář filmu Hunderennen vyšel česky jako Honička (68 Publishers, Toronto, 1985). V příběhu jde opět o osudy českých přistěhovalců ve Švýcarsku: někteří z nich zůstávají věrni svým ideálům, jiní se přizpůsobují. Ve filmu bylo použito řady literárních motivů z předchozích Vejvodových prozaických prací. Ve snaze vysvětlit západnímu divákovi problematiku života ve východoevropských společnostech a úděl východoevropských emigrantů na Západě podléhá tento scénář do jisté míry zplošťující didaktičnosti. Ve Švýcarsku však filmy natočené podle Vejvodových scénářů režisérem Bernardem Šafaříkem podnítily živou diskusi.

KAREL FRIEDRICH (nar. 1930) vystudoval dramaturgii a filmovou vědu na filmové fakultě AMU, pak pracoval jako dramaturg Čs. televize a jako redaktor a vedoucí redaktor Státního nakladatelství dětské knihy (dnes Albatros). Od r. 1969 je redaktorem Svobodné Evropy. Spolu s Richardem Belcredim a Jaroslavem Kučerou založili v Mnichově CCC Books, vůbec první české exilové nakladatelství, které na Západě vzniklo po roce 1968.

V Československu Friedrich vydal zejména několik próz pro děti. Na Západě publikoval dvě čtenářsky velice úspěšná díla. Cvokárna (CCC Books, Mnichov, 1972; Freie Presse Agentur, Wurmannsquick, 1980) je sbírka čtivých tragikomických povídek o životě v československém socialismu. Povídky jsou často založeny na anekdotických paradoxech: v jedné z nich čekají obyvatelé české vesnice v roce 1945 příchod Rudé armády. Jsou zděšeni, když se dovědí, že nejprve jedou trestní oddíly: zaženou proto dobytek do lesa, kde se ukryjí i vesnické ženy. Ukáže se však, že ruští trestanci jsou společenští, zdvořilí a vzdělaní lidé. Jeden z nich je elektrotechnik a hrdinovi povídky zadarmo, jen tak pro dobro věci, spraví dávno nefungující rozhlasový přijímač. Vesničanům spadne kámen ze srdce a dobytek z lesa vyženou zase do vesnice. Když se však nedlouho poté objeví takzvané sovětské elitní vojsko, ukáže se, že to jsou zloději a primitivové. Povídka není jen kritikou poměrů v Sovětském svazu, ale má obecnější vyznění: světu vládne spiknutí hloupých, jimž se daří - protože jsou ve většině - měnit černé v bílé a pravdu v lež.

Friedrichovi hrdinové jsou často lidé, které život v komunismu nějakým způsobem deprivoval, takže si jen s obtížemi zvykají na zcela bezproblematickou existenci na Západě. Zejména se těžko přizpůsobují obrovskému konzumnímu přebytku v Německu a v Rakousku. Jeden z protagonistů těchto povídek je například zklamán, že je v Mnichově jednoduché najmout si byt. Neuroticky prohlíží se zaměstnancem realitní kanceláře desítky prázdných obydlí jenom proto, že má v hlavě z Československa zafixováno, že hledat ubytování musí být složité. Jiný Friedrichův hrdina se s napětím blíží v autě k německo-rakouské hranici a je skoro uražen, když celníci vůbec neprojeví zájem o jeho cestovní dokument. Pár kilometrů za hraničním přechodem proto auto obrátí a jede zpět do Německa. Hranici takto bezbolestně překročí toho dne oběma směry ještě několikrát. Teprve pak ho zastaví celník, který se domnívá, že Čech pašuje drogy. Čerstvého emigranta před potížemi s policií zachrání teprve jiný celník obeznámený s východoevropskou problematikou.

Poláčkovská novela Malý Evropan (CCC Books, Mnichov, 1976) je úsměvný, mírně ironický fiktivní deník desetiletého Tomáše Pavláska, který po srpnu 1968 emigruje s rodiči do Německa. Líčí historii chlapcova postupného včleňování do nového prostředí. Friedrichovy Rouhánky, aneb pohádky, pověsti a bajky z českého prostředí zůstávají v rukopise.

Svou přímostí a prostořekostí proslul JAN BENEŠ (nar. 1936), koncem šedesátých let »enfant terrible« české literatury. V Československu prošel množstvím nejrůznějších povolání. V roce 1961 debutoval sbírkami povídek Do vrabců jako když střelí a Situace. V srpnu 1966 byl zatčen a za »podvracení republiky« (spolupráci s časopisem Svědectví) odsouzen k pěti letům do vězení. Těsně před abdikací ze své funkce mu v březnu 1968 trest prominul tehdejší československý prezident Antonín Novotný. Od r. 1969 žije Jan Beneš v USA.

Na Západě vydal zejména několik svazků vynikajících povídek. (Některé byly však zařazeny už do jeho dřívějších povídkových sbírek.) R. 1973 Benešovi vyšel v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem povídkový soubor Až se se mnou vyspíš..., budeš plakat. Většina prací obsažených v této knize je subjektivními výpověďmi nejmladší, »páskovské« generace Československa šedesátých let. Mladí hrdinové a hrdinky těchto povídek žijí šedivým, potlačeným životem v zbyrokratizované společnosti. Nemají naprosto žádné iluze o tom, že by se v této společnosti mohli někdy plně realizovat. V povídkách převládají motivy vystřízlivění, smutku a frustrace. Motiv nenaplněnosti života v tzv. »socialistické« společnosti má však obecnější vyznění: celkově jsou Benešovy povídky svědectvím o všeobecné neuspokojivosti lidského údělu, ať člověk žije kdekoliv. Benešovi hrdinové s překvapením zjišťují, že když člověk dosáhne toho, po čem vždycky toužil, vůbec to neznamená, že zároveň dosáhne spokojenosti. Jedna z Benešových postav v této souvislosti poznamenává: »Děly se věci, jaké jsme si přáli, jenže vždycky potom, když už se děly, zůstávaly z nich pouhé věci.« Podstata života Benešovým postavám jaksi uniká. Některé povídky s milostnou tematikou jsou studiemi psychologické manipulace, jíž se často oba partneři ve vznikajícím erotickém vztahu pokoušejí navzájem se ovládnout. Benešovy povídky jsou silně subjektivizovány výraznými stylistickými prostředky. Mezi ně patří užívání hovorového, často až slangového jazyka a grafické zdůrazňování (velká písmena, kurzíva) klíčových slov v textu.

Jan Beneš je také autorem povídek s vězeňskou tematikou. Většina jich je v souboru Na místě (68 Publishers, Toronto, 1972), jehož rozšířené vydání, obsahující téměř všechny Benešovy vězeňské prózy, vyšlo pod názvem ...žádné kvítí (Rozmluvy, Londýn, 1986). Tyto Benešovy povídky jsou drastickými, avšak skutečně mistrovskými studiemi osudů lidí, kteří se pod tlakem poměrů ve vězení ocitají v mezních situacích. Řada těchto próz je založena na paradoxech a náhodných souhrách okolností, na nichž v podmínkách stalinských koncentráků závisí, zda člověk přežije nebo zemře krutou smrtí. Jeden text se například zabývá životními osudy mladého vězně, právě propuštěného na svobodu, a důvody, proč se stal společenským páriou. Jiný je v podstatě jen lyrickým kontrastem esence života ve vězení a na svobodě. Další prózy jsou psychologickými studiemi vězeňských typů (viz například povídka »Svědek státu«, v níž se hrdina ve své cele v přítomnosti imbecila »Pepy Kaspala« [Kašpara] z Vimperka cítí relativně v bezpečí; z imbecila se však v závěru textu při soudním přelíčení vyklube nebezpečný udavač. V povídce »Nepřítel státu« se sedlák Koval po osmi letech nespravedlivého věznění úzkostlivě připravuje k odvolacímu řízení, není však k němu nakonec správou věznice předveden, takže soudce - protože se obžalovaný k soudu nedostavil - potvrdí původní rozsudek patnácti let.) Některé povídky vyúsťují v dramatickou pointu; například text nazvaný »Poslední příležitost«, v němž mladík, který byl nucen dobrovolně se přihlásit do dolů, žádá své kamarády, aby mu zlomili ruku, aby už nemusel fárat. Po značném (naturalisticky líčeném) úsilí se jim to nakonec podaří, takže je hrdina - i když po velké bolesti - od práce v dolech alespoň dočasně osvobozen. Jeho kamarádi druhý den zahynou při velkém důlním neštěstí.

Dramatickou a neočekávanou pointou končí povídka »Bonzo«, v níž vězni při obědě najdou v jídle zapečenou myš. Jdou si stěžovat náčelníkovi a ten s nálezem konfrontuje odpovědného kuchaře Bonza:

»Nu, copak je tohle?« A když kuchař ihned nepromluvil:

»Tak přece odpovězte!«

Brigadýr v bílém se zadíval, co mu to náčelník ukazuje, zdvořile (bývalý číšník) si tu věc vzal z jeho rukou, podržel čepici pod ramenem, pak volnou rukou vyškubl myš z knedlíkového objetí a řekl:

»Ale to nic není, pane náčelníku, to nám tam asi spadl kousek masa na večeři!« vstrčil si ubohé myší telíčko do úst, a než se kdokoli vzpamatoval nebo aspoň vzmohl na jediné slovo či pohyb, dvakrát třikrát to chřuplo a Bonzo polkl.

Stáli pěknou chvíli bez hnutí. Velitel směny by to byl možná dokázal vyřešit, ale přes autoritu pana náčelníka si netroufal. Všichni tedy s čepicemi v rukou z í r a l i a čekali, až se kapitán vzpamatuje.

Ale teprve když Bonzo požádal o povolení vrátit se opět do kuchyně (máme výdej, pane náčelníku), nabyl kapitán opět daru řeči a zavelel pokornému stádečku schlíplých zločinečků:

»NAČ ČEKÁTE? ROZCHOD! TADY NENÍ ŽÁDNÉ SHROMAŽDIŠTĚ!«

Novela Druhý dech (Konfrontace, Curych, 1974; též přetištěna ve svazku ...žádné kvítí) je napínavou historií na první pohled nepravděpodobného přátelství dvaadvacetiletého elitního pilota komunisty Vojdy, který se dostane do pracovního tábora za zabití při řízení automobilu v opilosti, a jednoho z vězeňských veteránů tábora, nespravedlivě odsouzeného válečného letce a účastníka bitvy o Anglii Havránka. Společně se oba vězňové postaví proti bezpráví primitivního sadistického velitele tábora a nakonec se jim podaří docílit jeho přeložení. Románem Trojúhelník s madonou (68 Publishers, Toronto, 1980) se Jan Beneš navrací k vojenské tematice. Kniha je studií několika nenaplněných životů »na ztracené vartě«, ve vojenské posádce na východním Slovensku v polovině padesátých let. Jádrem příběhu je milostný vztah manželky jednoho z posádkových důstojníků k vojínu základní služby. Jednotliví protagonisté románu se snaží bezútěšné životní poměry postalinského období každý svým vlastním způsobem zlidštit a zpříjemnit. Jak už tomu u Jana Beneše bývá, neočekávaná náhoda v závěru románu způsobuje, že příběh končí tragicky.

Sbírka povídek Banánové sny (Konfrontace, Curych, 1984) obsahuje v úvodu Benešovu filozofickou poému »Zpěv o bílém citroenu«, napsanou ve vězení, za niž autor obdržel jako první honorář 5 dnů korekce - zřejmě proto, že její nesrozumitelnost vedení věznice podráždila. V knize jsou dále prózy z pražské revoluce v květnu 1945, z prostředí čs. armády v padesátých a šedesátých letech (švejkovská povídka »Odbornost«, v níž obdrží vojín vyznamenání od generála za to, že pro posádku namaloval celou galerii - částečně vymyšlených - nepřátelských tanků, získala r. 1964 Cenu Rudého práva, v Rudém právu však nikdy nebyla zveřejněna), povídky z osmašedesátého roku i (dosti zdařilý) pokus o prózu z českého maloměsta z období posrpnové normalizace. Závěrečnou část knížky tvoří Benešovy povídky ze Spojených států, které předjímají jeho román Zelenou nahoru. Častým námětem Benešových amerických povídek je konflikt mezi americkým a středoevropským viděním světa. Takto například v povídce »Banány« Beneš paroduje americkou naivitu a americký nedostatek skutečné životní zkušenosti:

Tihle emigranti, vypravěči podivných historek. Není lepší pustit si televizi, když už chce člověk něco zažít? V takové televizi se sice můžeme vyděsit, ale můžeme si mezitím odskočit na záchod nebo nalít panáka [...] a víme, že padouch nikdy nezvítězí, což je dobré. Tím lepší, že pro to nemusíme hnout ani prstem. Neboť veřejné mínění či to, co se za ně vydává, si přeje mít televizní programy natolik výchovné, aby tam padouši byli vždy po zásluze potrestáni. Bůh je opatruj. Bůh opatruj i Mrs. Olson, jež didakticky propaguje co zaběhnutá dáma kafe Filgers pro novomanželky:

»Malér s kafem?« ptá se zlomené manželky, které právě odešel manžel vyplivnout novomanželskou kávu do záchoda.

»Už nevím, co mám dělat, paní Olsonová,« povzdechne si nešťastná novomanželka. »Tohle je u nás doma pořád.«

»Milá Jane,« usměje se znalecky Mrs. Olsonová, »káva není přece problém. Zkus Filgers!«

»Zkusím to,« ušklíbne se nedůvěřivě novomanželka, obraz se změní, novomanžel usrkne kávy a rozzáří se, začne lézt po novomanželce a Mrs. Olsonová, jež dopomohla novému zrození šťastné domácnosti, se diskrétně vytrácí, nemaje již co říci více, neb vše již řeklo kafe Filgers. Kafe nejni problém, použijte Filgers! Ať je Bůh opatruje.

(Z textu není jasné, zda firemní značka kávy je zkreslena záměrně, anebo zda jde o chybu. Známá americká káva se totiž jmenuje Folgers, nikoliv Filgers.)

Jinde v této povídce Beneš ironizuje americkou neznalost středoevropských poměrů. Její hrdina hovoří se ženou magnáta, který prodává do Sovětského svazu přípravek proti vším a který má se Sovětským svazem jen ty nejlepší zkušenosti, neboť Sověti za všechny dodávky platí přesně a spolehlivě. Obchodníkova manželka se hrdiny dotazuje, zda je Československo země mohamedánská, a jak se mu podařilo dostat se do Spojených států, vzhledem k tomu, že letenky jsou pro občany chudých zemí tak drahé. Hrdina odpovídá:

»Nebyl to tak velký problém, madame.« Ale nevykládal [jsem] jí nic o psech, cvičených v honbě na lidi, pranic o minách, pěti tisících voltech v ostnatých drátech, kulometných věžích a celém tom harampádí socialismu a pokroku. Řekl jsem jen tónem muže, hovořícího o svém předloňském automobilu: »Prodal jsem tři ze svých manželek a za utržené peníze koupil letenky pro sebe a svou čtvrtou a nejmilejší ženu.«

»Ale to je opravdu rozkošné,« zatleskala lady ručičkama. »To je přece nádherná LOVE STORY. No to je jak z filmu. Překrásný důkaz lásky. Proč s tím nejdete do Hollywoodu, můj příteli? Rozkošné. Rozkošné.«

Ironický, sarkastický Benešův román nazvaný Zelenou nahoru (68 Publishers, Toronto, 1977), je syntetickým pokusem shrnout zkušenost středoevropského přistěhovalce a jeho poznání, že v Americe má co činit s neevropským typem civilizace, jejíž odlišnost a absurdita nutně každého Středoevropana silně frustruje. Množství bystrých postřehů je zarámováno příběhem ne příliš úspěšného českého exulanta, který se v městě na západním pobřeží Ameriky (ve fiktivním státě Taxachussetts) pokouší nalézt byt. Román je do jisté míry ovlivněn americkými gangsterkami. Trochu neústrojně působí jeho šťastný konec.

Hodnotovým žebříčkem předreaganovské Ameriky, jejími zvyklostmi a často kuriózním způsobem uvažování se zabývá také OTA ULČ (nar. 1930) ve svém románu Špatně časovaný běženec (68 Publishers, Toronto, 1985). Ulč, původním povoláním právník, dnes působí jako profesor politologie na newyorské státní univerzitě. Debutoval osobním svědectvím o soudní praxi v Československu v padesátých letech (Malá doznání okresního soudce (68 Publishers, Toronto, 1974) a uveřejnil také několik cestopisů z exotických krajin (Náš člověk v Indii a na Ceyloně, 68 Publishers, Toronto, 1976; Bez Čedoku po Pacifiku, 68 Publishers, Toronto, 1980; Bez Čedoku po Jižní Africe, 68 Publishers, Toronto, 1988).

Jiným autorem, který ve svém díle konfrontuje americkou a československou zkušenost, je kanadský prozaik a novinář českého původu JAN DRÁBEK (nar. 1935). Drábek odešel s rodiči z Československa v roce 1948. Studoval na univerzitách ve Spojených státech, v Indii a v Kanadě, sloužil ve válečném námořnictvu a pracoval jako novinář a středoškolský učitel. Jeho dva romány A co Václav? (68 Publishers, Toronto, 1975) a Zpráva o smrti Růžového kavalíra (68 Publishers, Toronto, 1977) jsou svědectvím o životě na Západě z pera autora, který má hlubokou zkušenost života v západní společnosti, zároveň však neztratil český pohled na svět.

Oba Drábkovy romány stojí na hranici mezi zábavnou a vážnou literaturou. Žánrově totiž částečně spadají do oblasti thrilleru. Pojednávají o osudu českých emigrantů po roce 1948 a v takových příbězích je politická a špionážní tematika, i když se vyskytne třeba jen okrajově, téměř nevyhnutelná. Svorníkem struktury obou příběhů je politická vražda. Celkové vyznění obou děl je však vážné. Ústředním námětem Drábkových próz je motiv vykořeněnosti z vlastního kulturního prostředí. Oba texty mapují proces psychologického přerodu, během něhož se český hrdina pokouší přizpůsobit novým poměrům. Drábkovi vyděděnci ztratili po komunistickém puči vlast, ale novému prostředí na Západě se nakonec nejsou schopni přizpůsobit. Zpočátku u nich sice dochází k vnějškové adaptaci, časem však proti životu v nových poměrech revoltuje jejich podvědomí. Projevuje se to například různými psychosomatickými onemocněními. Emigrace Drábkovým hrdinům zasadila těžkou psychickou ránu, která se v jejich pozdějším životě mění v otevřené, nevyhojitelné trauma.

Hlavní postavou románu A co Václav?, je Čech, který (jako sám Jan Drábek) emigroval z Československa s rodiči r. 1948. Získá stipendium ke studiu na exkluzívní vysoké škole na americkém Jihu, tam se však má možnost zblízka seznámit s některými méně atraktivními rysy života v uzavřené a pokrytecké univerzitní společnosti. Uprostřed studia univerzitu z protestu opouští. Ožení se s dívkou ze zámožné podnikatelské rodiny, manželství se však brzo rozpadne. Hrdina učiní ještě několik pokusů najít místo v americké společnosti, nakonec (v roce 1968) však končí v Kanadě jako společenský ztroskotanec.

Hrdina knihy Zpráva o smrti Růžového kavalíra je také český poúnorový emigrant. I on se pokouší integrovat do severoamerické společnosti a po ekonomické stránce je relativně úspěšný. Mělká existence příslušníka kanadských středních vrstev ho však postupem času stále méně uspokojuje. Po dvaceti letech života ve vakuu, ve společnosti, kde je možné skoro všechno, a proto na ničem nezáleží, je svým psychickým stavem dohnán k jednoznačné, činorodé akci. Dostanou se mu do rukou informace o tom, kdo v padesátých letech v Německu zavraždil jeho strýce, plukovníka zpravodajské služby československé armády, který s hrdinou v roce 1948 emigroval z Československa. Zjistí, že strýce zastřelil mnohonásobný vrah a někdejší sadistický velitel stalinského pracovního tábora, který byl začátkem normalizace sedmdesátých let opět jmenován do vysoké funkce na pražském ministerstvu vnitra. Hrdina se rozhodne vydat se do Československa a vraha svého strýce zastřelit, aby nemohl dále škodit. Je si vědom toho, že pokud se tohoto člověka skutečně podaří usmrtit, bude zatčen a bezpochyby nakonec popraven. Je s tím však smířen. Oba Drábkovy romány jsou mimo jiné i protestem proti politice těch států, které se pokoušejí z diplomatických důvodů za každou cenu udržovat politické styky s diktaturami, bez ohledu na osud utlačovaných občanů těchto zemí.

Nyní ještě několik slov o »experimentátorech« v současné české próze. Jsou jimi Jan Novák, který s rodiči emigroval do USA ve svých šestnácti letech, v Austrálii žijící Stanislav Moc a v Paříži žijící Jan Pelc. Tito autoři experimentují zejména s českým slangem, argotem a s vulgarismy. Někdy tyto příznakové jazykové styly míchají i s prvky cizích jazyků, zejména s angličtinou. Jak je známo od dob Haškova Švejka, český slang a argot je neobyčejně vynalézavý a produktivní. Autoři, kteří s těmito styly experimentují, tak pro českou literaturu objevují nové, pozoruhodné teritorium. Při své práci dosahují silného efektu. Jejich dílo je většinou eroticky velmi explicitní. Tematicky bývá situováno do prostředí na okraji společnosti.

JAN NOVÁK (nar. 1953) debutoval sbírkou povídek Striptease Chicago (68 Publishers, Toronto, 1983) z prostředí českých přistěhovalců žijících v Americe. Novákovy povídky jsou napsány živým, slangovým jazykem, do něhož se mísí prvky stejně hovorové angličtiny. Silnou stránkou těchto próz jsou vynalézavá přirovnání, v nichž autor používá i tabuizovaných výrazů a naturalistických motivů (»oči mu přisychají k obrazovce televize jako náplast k hnisavé ráně«). Jiná přirovnání jsou poetická. (»Řítí se na mě ňákej šílenej dědek, rozpřáhnutej a v ruce má velikánskou fošnu, beze slova, tichej jak čas.«) Příběhy se odehrávají v tvrdém americkém prostředí obyčejných lidí, v občasném styku se světem sexuální promiskuity. Jsou plné komiky, ačkoliv jejich podtextem je smutek. Úvodní povídka »Co mi řekl jeden pán« je do jisté míry poctou Bohumilu Hrabalovi. Je to nepřetržitý monolog mladého chlapce, který byl svěřen na opatrování frustrovanému Čechoameričanovi, jenž zcela žije středoevropskou politikou. Emigrant chlapce veze k vodě a vypráví mu o osmašedesátém roce v Československu:

A víš, proč se to tak vyblilo, nevíš, co, tak já ti to teda řeknu, protože Dubček byl komunista. Ty jsou stranou vykleštěný z vlastní vůle ještě před pubertou jako kůroví zpěváčci. Ty si myslíš, že já jsem tam nebyl, řval na mě ten pán, jen jsem o tom slyšel, už jsem kupoval letenku a za deset hodin jsem stál na hranicích v Rakousku. Kdyby bejval padnul jeden výstřel, tak bych tam byl bejval první, já bych do těch kurev pražil, tos neviděl. Tak jsem stál na hranicích a co jsem viděl, lidi s kuframa plnejma slovníků a nádobí se hrnuli směrem ven jak ptačí zob z klícky, nikdo se ani neohlédl, jenom si lebedili, že oni jsou venku a že si nechají za sebou poslat peřiny poštou. Tak jsem tam stál s loveckou puškou, připravenej vběhnout do Československa a střílet, a oni se valili proti mně, pěkně oblečení, s úsměvem. Když jsem je chytal za ramena a otáčel a říkal jim, co děláte, pojďte zpátky, to se musí bojovat, od toho se nedá utéct jako od zbouchnutý holky, neblbněte, pojďte tam se mnou zpátky, tak si akorát ty kurvy, zkřivený komunismem, vylepšený tisícem školení, zkrysený, aby si udrželi životní standart, bez spiritu, ťukali na svý prázdný hlavy a říkali, hele, spíš nám tady najdi práci, to bylo to jediný, co je zajímalo, jak mračno kobylek, jako stádo křečků s prázdnýma kapsama v kalhotách i ve tvářích, celý držky jednu obrovskou kapsu, se hnali přezimovat na teplý Západ. A teď už dávno spí hlubokým zimním spánkem, proto nás filozofie učí, že devadesát procent lidí je ksindl. [...]

Jeli jsme s tou kánojí, přivázanou na střeše jeho minibusu, a na ulici stál stopař a palcem ukazoval k nebi, měl dlouhý vlasy jako holka a ten pán zastavil pěkný kus od něj, divil jsem se tomu, ale když ten kluk přiběhl celý udýchaný k autu, ten pán jenom stáhl okénko na své straně a zařval chlupáče neberu a dupnul na plyn, jako to dělá táta, a ten kluk tam zůstal stát a byl čím dál tím mrňavější a potom začal hrozit pěstí, ale ta už byla tak maličká, že by s ní nerozbil ani mravenčí vajíčko, jenomže vtom se ozvala hrozná rána a vzadu v autě se po podlaze šoupaly Hračany a rozbily se na nich žárovičky a na straně auta něco spadlo, nejdřív jsem myslel, že na nás padá ten most, ale potom jsem viděl, že to byla jenom ta kánoj, úplně rozbitá na padrť. A ten pán vylezl, bouchl dveřma a upadla klika, začal skákat po tý kánoji a to dřevo křupalo, jak do něj zuřivě kopal. Díval jsem se z druhé strany a vždycky se najednou skrz bok loďky prolomila v třískách jeho velká bota a praštělo to a vzduch pod tím mostem smrděl výfukovým čmoudem jako v tunelu. A auta zastavovala, anebo přibrzďovala a lidi stahovali okýnka a smáli se tomu pánovi, že se vzteká, a on furt kopal do svý rozbitý kánoje. Najednou jelo okolo vyleštěný auto a z něj koukal ten dlouhovlasatý kluk, a to auto zastavilo a kluk vystrčil hlavu ven a zakřičel na toho vzteklýho pána, kterýmu mi tatínek řekl, abych mu říkal strejdo, ale já mu radši říkám pane, zakřičel, hey man, wanna ride, we got all kinds of room in here, man, a ten pán sebral kus kánoje a chtěl to po něm hodit, ale než to dřevisko ukroutil, tak auto zase ujelo a vykloněný kluk se na něj smál a ukazoval ukazováčkem a prostředníčkem peace a já jsem na něj taky ukázal peace, to se mi líbí, dělat na lidi peace nebo fuck you anebo plivat ze šestýho patra lidem, který se drží zábradlí, když jdou nahoru nebo dolů po schodech, když nejede výtah, což se taky dá zařídit, stačí ho dovézt do sklepa a dát ho na hold a potom vyběhnout až nahoru, plivat jim na ruce tou mezerou, co se táhne skrz celý dům jako ta mezera, co ji má babička, co ji už nikdy neuvidím, mezi zubama. A najednou jsem dostal facku od toho pána a umínil jsem si, že už s ním nikdy v životě nepromluvím ani slovo.

I tato povídka je silně podbarvena melancholií. Text »Co mi řekl jeden pán« je monologem dítěte, které se dívá kolem sebe, a i když světu nerozumí (v jeho hovoru jsou myšlenky řazeny asociačně a často se vyskytují logické zkraty a nedorozumění) skutečnost má pro něho ještě neotřelou, zázračnou živost a poetičnost. Během vyprávění vychází najevo, že chlapec byl odložen k divoce argumentujícímu Čechoameričanovi, protože se jeho rodiče rozvádějí. Když se o tom hrdina doví, je to pro něj obrovská rána.

Ostatní povídky jsou stylisticky tradičnější. Ve všech vystupují členové přistěhovalecké rodiny Svojškových, která žije v americkém městě Cicero. Každá povídka je vyprávěna ze zorného úhlu jiné postavy. V příběhu »Fotrovy fóry« řídí na michiganském jezeře rozmazlený jedináček Petr Svojšek motorový člun, za nímž jede jeho otec na vodních lyžích. Petrovi se zdá, že se Svojšek senior na lyžích vytahuje před jeho dívkou, a proto s člunem jede co nejrychleji, aby otce z lyží shodil. Daleko od břehu však v plné rychlosti narazí na osamělého plavce a nárazem ho zabije. Z místa činu ujede. Próza »Dear Ann Landers« je dopis Petrovy bývalé dívky Věry americké »tetě Sally«. Věra ho píše ve vaně horké vody, kde se snaží rozehnat si těhotenství: otěhotněla se svým novým chlapcem Rogerem. (S Petrem se po incidentu na jezeře rozešla.) Věra je z rozvrácené rodiny: její otec je zneuznaný surrealistický malíř, který trpí tím, že musí pracovat v továrně. Věřina matka nemohla snášet frustraci a surrealistické experimenty svého manžela a rodinu opustila. Důvěrný Věřin dopis Ann Landers (dívka ho nikdy neodešle) podrobně líčí dívčinu (občas trochu drsnou) zkušenost života mezi českými přistěhovalci v americkém velkoměstě. V povídce »Erotický dusno« se vzbouří otec Jaroslav Svojšek, když na něm jedináček Petr (s podporou matky) vyžaduje peníze na stále dražší záliby a koníčky. Matka vyvolá scénu a Jaroslav odejde z domova, v českém baru Sparta (kde mezitím dojde k sexuální orgii) se seznámí s mladou černoškou a prožije s ní noc. S manželkou se rozvede, ale nakonec se s ní zase smíří. V příběhu se vyskytne i Waldemar Matuška, který je v Americe na jednom ze svých oficiálních zájezdů. V závěrečné povídce »Pomíjivý rozkoše« jde mladý český dělník Milan (spolu s Petrem Svojškou, který se k němu vnutí) vítat na letiště čerstvou českou emigrantku. Milan doufá, že se nová příchozí stane jeho dívkou, ukáže se však, že slečna je snob. Ve vzdorovité snaze ji šokovat se proto Milan rozhodne před ní chovat co nejvulgárněji a nejodporněji. Dívka se od něho odvrací, protože hned první večer v Americe najde spolužáka ze studií; Milan končí v náruči jiné přítelkyně.

Román Jana Nováka Miliónový jeep (68 Publishers, Toronto, 1989), který autor napsal anglicky (v originálu má název Willys Dream Kit), byl v roce 1985 navržen na nejprestižnější americkou literární cenu Pulitzer Prize. Do češtiny ho přeložil Jaroslav Kořán. Miliónový jeep je na první pohled hrabalovským příběhem malého podvodníka, který se snaží nejprve vyzrát na komunisty v Československu, později pak na svůj emigrantský úděl ve Spojených státech. V závěrečných kapitolách však tento román, jak napsal Václav Havel, přerůstá ve »velké a tragické podobenství«. Podvodník se stává smutným svědkem »bídy dnešního světa, bídy lidského údělu a beznadějnosti každého pokusu vylhat se z přímého utkání se skutečností.«

I svá další díla napsal Jan Novák anglicky: v New Yorku byla uvedena jeho komedie Bohemian Heaven. Nejnovějším románem tohoto autora je The Grand Life; do tisku se připravuje Novákova kniha o čs. »sametové« revoluci Prague in Velvet. Česky má vyjít v nakladatelství 68 Publishers v Torontu pod názvem Praha v sametu.

V Austrálii žijící STANISLAV MOC (nar. 1945) je autorem exotických, čtivých románů z prostředí australských Čechů. Zatím mu vyšel Tábor na Alligator River (Index, Kolín nad Rýnem, 1979) a Údolí nočních papoušků (68 Publishers, Toronto, 1984). MARTIN HARNÍČEK (nar. 1952) debutoval hrůznou dystopií Maso (68 Publishers, Toronto, 1981). Odehrává se ve společnosti, v níž byly veškeré zdroje potravin spotřebovány. Občané se živí jedině masem, které dostávají za poukázky ve státních tržnicích. Je to lidské maso: získává se popravami těch jednotlivců, kterým se nepodařilo udržet se v oficiálních strukturách. Popraven je okamžitě například každý, kdo se nemůže prokázat trvalým bydlištěm nebo kdo nemá poukázky na odběr masa z tržnice. Harníček je autorem i několika dalších prací, které napsal ještě v Československu. Poté, co se vystěhoval na Západ, přestal bohužel psát.

JAN PELC (nar. 1957) se vyučil strojním zámečníkem a před emigrací do Francie pracoval na elektrárně Prunéřov I. V Československu Pelc hodně trampoval, účastnil se řady nepovolených koncertů a poznal, jak koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let žili v Československu mladí lidé.

Kontroverzní Pelcův román ...a bude hůř (Index, Kolín nad Rýnem a Svědectví, Paříž, 1985) je v české literatuře skutečně nezvyklý a ojedinělý. Porušuje veškerá společenská tabu. Pojednává totiž o životě mladých outsiderů, kteří žijí v severních Čechách. Jsou to oběti alkoholu a drog, které vegetují na okraji společnosti v permanentním konfliktu s policií a pohybují se v začarovaném kruhu mezi vězením, polepšovnou a blázincem. Většina těchto mladistvých se dostala do tohoto postavení, protože je společnost nějakým způsobem psychicky ranila či poškodila. Pelcovi hrdinové vysvětlují svou revoltu tím, že prý nenávidí československý komunistický systém. Odmítají se dát takzvaně »zotročovat« třeba tím, že by pravidelně chodili do zaměstnání. Poukazují na nudu a beznaděj »normální« existence. Nechtějí být měšťáky a sedět doma před televizorem.

Jejich revolta je ale jenom výmluvou, prázdným gestem. Ukazuje se totiž, že jsou outsidery hlavně proto, že se nedokáží vyrovnat se skutečností, neumějí žít normálně, v civilizované společnosti. Jejich svoboda je iluzorní: z běžného života utíkají do alkoholického zapomnění. Svůj život promarňují v kolotoči pitek, narkomanských a sexuálních orgií.

Autor ve svém románu vlastně vytvořil jakýsi svět moderních oblomovů: slabochů, kteří jsou mlhavě nespokojeni se svým životem, ale jsou neschopni cokoliv konkrétního podniknout, aby ho změnili. Odkaz na Gončarovův román Oblomov není náhodný. Olin, hlavní hrdina Pelcova románu, totiž čte Oblomova po dopravní nehodě během své rekonvalescence v nemocnici: pod vlivem drog upadl pod auto. Je ironií, že Gončarovův Oblomov, který byl autorem v 19. století koncipován jako záporná postava, se stane Olinovým vzorem.

Pelc se severočeskými punky zjevně sympatizuje, i když jeho kniha je bezvýchodná a svým způsobem deprimující. Román totiž nastiňuje jen dvě možnosti, jak prý bylo možno v Československu v sedmdesátých a v osmdesátých letech žít: buď byl člověk maloměstským měšťákem a žil takzvaně »ve strukturách« nebo byl sexuálně promiskuitním opilcem a narkomanem. Je to trochu zjednodušující. Kniha bezpochyby poskytuje zajímavý sociologický materiál ke studiu jisté části dnešní československé mladé generace. Někteří kritikové Pelcův román ostře odmítli pro údajný nihilismus a vulgárnost. Jiní ho přijali nadšeně.

Nejúspěšnější je první díl, který provází čtenáře apokalyptickým podsvětím severních Čech pikareskním způsobem, trochu jako při toulkách Amerikou v beatnických románech Jacka Kerouaka. V druhém díle nabývá Pelcův román rysů dobrodružného thrilleru, a proto ztrácí na přesvědčivosti. V třetím dílu plně nabývá vrchu motiv dobrodružství. Tato část knihy pojednává o hrdinově útěku na Západ.

Ti kritikové, kteří Pelcův román zatratili za jeho »vulgárnost«, si neuvědomili, že důležitou roli při jeho zrodu zřejmě hrála literární inspirace. (Jaroslav Hutka v jednom svém fejetonu právem poukázal na to, že čeští exiloví kritikové byli asi šokováni prostě hlavně tím, že Pelc tento sexuálně explicitní román napsal česky: podobná díla totiž už dávno existují ve světové literatuře.) Kromě Jacka Kerouaka je Pelc také žákem Bohumila Hrabala. I Pelc používá techniky automatického textu, i když jeho naturalismus jde dále, než kam kdy zašel Bohumil Hrabal.

Čtenář se ale nemůže zcela ubránit znepokojujícímu pocitu, že veškeré drastické a sexuálně explicitní motivy se v románu vyskytují z jediného, a to zcela utilitárního důvodu: čtenáře šokovat a za každou cenu udržet jeho pozornost. Ve struktuře knihy nejsou tyto prvky podřízeny žádné celkově jednotící tendenci a působí nejrůznějšími, často zcela protikladnými směry. Uvědomujeme si, že dílo, jehož prvky jsou záměrně manipulovány tak, aby na čtenáře zapůsobily co nejsilněji (aniž by zároveň fungovaly jakožto integrální součást umělcem přesvědčivě evokovaného románového světa, který tvoří paralelu k naší skutečnosti), je lživé: je to pouhý kýč.

IV.

POEZIE

1.

Česká poezie na Západě vycházela od poloviny sedmdesátých let převážně v mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov, které vede Daniel Strož, příležitostně i v ostatních exilových nakladatelstvích.

Za jednoho z nejvýznamnějších současných českých básníků považují mnozí kritikové Ivana Diviše. IVAN DIVIŠ (nar. 1924) debutoval r. 1947 sbírkou První hudba bratřím. Pak byl nucen se na mnoho let odmlčet. Do r. 1960, kdy v Praze vydal svou druhou knihu poezie Uzlové písmo, pracoval v různých okrajových nebo manuálních zaměstnáních. V letech 1960 - 1968 působil jako nakladatelský a časopisecký redaktor. Do r. 1968 Divišovi vyšlo v Československu deset básnických sbírek. R. 1964 autor konvertoval ke katolicismu. Od r. 1969 pracoval jako knihovník v rozhlasové stanici Svobodná Evropa v Mnichově.

První Divišovou básnickou sbírkou, která poté, co byla zakázána v Československu, vyšla na Západě, byla kniha Noé vypouští krkavce (68 Publishers, Toronto, 1975). Je to experimentální poezie z let 1965 - 1968, v níž hraje významnou roli jazyková inspirace. V krátkých básních i v delších básnických skladbách Diviš používá rytmizace a aliterace. Pohrává si s homonymy a s podobně znějícími slovy, takže vznikají hlubinné vazby mezi jednotlivými výrazy. Snad částečně pod vlivem Joyceova díla Finnegans Wake [Plačky nad Finneganem] Diviš ozvláštňuje svůj jazyk tím, že výrazivo zkresluje. Rád užívá jednoslabičných slov. Jeho poezie má proto často podivně konkrétní, ale přitom hudební, »říkankovitý« ráz:

Ó hor se hor

slinutá břidlina visutá cidlina

přeostrá vidina stinná stinina

mí bratří v kápích sestry stehnaté

šunko uzená vše dost a tumáte

Ten zámek uprostřed s žabincem v základech

strom solitklen co pod ním chme se mech

Lavice dubová číš zlatadumavá

Velkpohár rudobronz úniku zástava

a tanec swing a brom a letkiss šukaný

v sandálu nahoty smilivě luskaný

van kde dlí Pan a jeho aión blankyt

ab us ab us sem šampaňského banky

sem bezelst vskoč kde sněd se točí vích

V má dáti ouskoků crkavců střízlivých

pak kurt a ston a rudorána noci

metastázující sklo

choroš co pod se močí

Divišova poezie působí dojmem biologičnosti: jako by šlo o živou, neustále se rozmnožující tkáň, která nepřetržitě vybublává novými dramatickými obrazy.

R. 1972 vydal Ivan Diviš v nakladatelství CCC Books v Mnichově útlý výbor z obsáhlého rukopisu svých úvah a poznámek, který nazval Teorie spolehlivosti. Tento svazek zahrnuje zejména úvahy o pramenech poezie a o emigrantském údělu. V Curychu vyšel r. 1981 v nakladatelství Konfrontace pod názvem Obelst výbor z Divišovy již vydané poezie, do něhož však byly také zahrnuty některé starší dosud nepublikované básně a experimentální texty. Mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov vydalo r. 1981 na přání ctitelů Divišovy poezie reedici jeho prvotiny První hudba bratřím, obsahující klidné, niterné, lyricky zpěvné verše, do nichž už začínají pronikat ostré hrany Divišovy pozdější expresívnosti, a r. 1986 nové vydání starší sbírky Sursum (která původně vyšla v Československu r. 1967). Sbírka Sursum znamenala novou kapitolu v Divišově tvorbě, která v osmdesátých letech vyvrcholila knihou Odchod z Čech. Začínají se v ní častěji objevovat apokalyptické úzkostné vidiny, líčené relativně nepříznakovým, střídmým jazykem. U Daniela Strože dále vyšla Divišova sbírka milostné poezie Přece jen... (1977) a pod názvem Křížatky (1978) samostatně jeden oddíl sbírky Obelst.

V Odchodu z Čech (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1981), obsáhlé lyrické básnické skladbě s několika potenciálními epickými jádry, se Ivan Diviš snaží na základě své zkušenosti exulanta vyrovnat se svým českým zázemím, zázemím »hynoucího národa«, jehož »mluva je nejapná« a jehož osud je »bez mužů, žen, vojáků a krve«. Zároveň běduje nad obecným lidským údělem v dnešním světě.

V indickém Pondicherry vytiskl r. 1978 Karel Jadrný bibliofilské vydání Divišovy sbírky Průvan a v Mnichově v edici Arkýř vydal Divišovu vynikající poému Beránek na sněhu (1980; 1981; Rozmluvy, Londýn, 1987). Beránek na sněhu je druhou Divišovou monumentální, apokalyptickou vizí dneška, nářkem nad ubohostí básníka i současného světa. I zde autor kreslí druhořadost a ničemnost skutečnosti dvacátého století v sérii naléhavých, otřásajících obrazů, které se na sebe kupí jako hromady vyvřelin:

Uhlířská pracka začla rozvazovat pytle, a po putnách

sypat tmu: valem, v akordu, houstle,

a ktomu začal padat sníh: jenže to sněžení nebylo

tišením na panenských prsích, nevěšel tu stóry

navečerním městečkem v kočáru projíždějící Andersen:

byl to sníh naprchlý, krápavě mátlý, mušinčí,

taký, jaký jsem prsty zkoušíval v Hloubětíně

takříkajíc pod hradbami spalovny,

taký, jakým si černoši ovlhčují límec košile, popílkatý,

předsypaný svinstvem, zjebaný houkárnou,

leposaze leibnitzovských monád určené k teplavému tání,

sníh potrubní, pohnípaný vnitřními střevy,

zatímco sněhulák uplácaný Bohem

může stát jen na návsi a Bůh sám

bydlet jen na venkově...

Uprostřed zoufalství z existence v dnešním šíleném světě spatří básník božskou vidinu pokojně pasoucího se beránka a ovečky a v úzkostech je zoufale prosí, aby světu přinesli mír.

Rozmluvy vydaly i Divišovy Žalmy (1986). Jako soukromý tisk vyšla v Mnichově r. 1988 Divišova sbírka Obrať koně. Téhož roku vydaly londýnské Rozmluvy Papouščí město, záznamy snů Ivana Diviše i jeho přátel a příbuzných.

Diviš je protestující, žalující básník. V ohnisku jeho tvorby uveřejněné na Západě je exulantský úděl, k němuž se Diviš navrací s nesmírnou trpkostí a který se v jeho mysli propojuje v apokalyptický obraz současného světa. V Divišově pozdější poezii se zároveň objevuje motiv blížící se smrti. V básníkových lamentacích je přítomno vědomí tajemství: autor tuší, že krutost a násilí světa má zřejmě nějaký vyšší, nám neznámý význam. Často trpí svou neschopností komunikovat s Bohem.

Divišova poezie je zraňující: autor při svém bědování (sám mu v jedné básni říká »kataraktové nadávky«) neváhá užívat nepříjemného, šokujícího výraziva. Jak zdůraznil Petr Král, Diviš »píše do krve, neomaleně a nesmlouvavě«. Jeho tvorba je překypujícím vodopádem, tříští drsných, »vzpřičujících se« básnických obrazů, často značně expresívních. Básníkova inspirace je nesmírně konkrétní: jako by se snažil dopracovat k podstatě věcí z vnějšku, z povrchu jevů. Řeč je hovorová, i když je často zároveň holanovsky složitá a plná neologismů. V nejnovější Divišově tvorbě - viz sbírka Žalmy - však holanovské jazykové experimenty a rozmáchlost slovního gesta mizí:

Když po šichtě přijdu domů

najdu byt prázdný

v rozích vyráží salmiak

Zapnu rybí oko debiloskopu

gestikuluje v něm intelektuální pošuk


Tak pomalu uplývá můj život

tak se dovlňuje k svému konci

život který jsem chtěl naplnit službou

život v kterém jsem všechno minul

život který mne minul

Nový výbor z Divišovy poezie Konec štěstí, který zahrnuje sbírky Průvan a Žalmy a poémy Beránek na sněhu a Odchod z Čech, vyšel v nakladatelství 68 Publishers, Toronto, v srpnu 1990.

PETR KRÁL (nar. 1941) vystudoval v Československu dramaturgii na FAMU a v šedesátých letech se aktivně účastnil práce pražské Surrealistické skupiny, v jejímž čele stál Vratislav Effenberger. Od r. 1968 Král žil v Paříži, v »trvalé existenční nejistotě«, jak to sám charakterizoval. Živil se příležitostnou prací. Nyní je kulturním atašé čs. velvyslanectví.

Král napsal několik prací o kinematografii (Teige a film; Praha, 1966; Vlasta Burian, Praha, 1969; Le Burlesque ou Morale de la tarte a la creme, Paříž, 1984) o malířství (Christian Bouillé, Paříž - Münster - New York, 1979) a o surrealismu (Le Surréalisme en Tchécoslovaquie, Paříž 1983). Francouzsky vydal i tři svazky básní. Česky napsal více než deset básnických sbírek, z nichž však knižně vyšlo zatím pouze Prázdno světa (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1986), reprezentativní průřez jeho tvorbou Éra živých (Edice Arkýř, Mnichov, 1989) a sbírka P.S. čili Cesty do ráje, zahrnující básně z let 1969 - 1979 (68 Publishers, Toronto, 1990). Kromě toho píše pozoruhodné úvahy a eseje.

Ve sbírce Prázdno světa autor pojednává skutečnost, v níž žije, z hlediska outsidera, kolem něhož se (většinou) rozprostírá nesrozumitelnost a nicota. I člověk sám »není nic než letmé zjevení/ v rámu dveří,/ bílý přízrak lodi v okně vod«. »Úspěchy« lidstva autor hodnotí se sžíravou ironií:

Ušili jste tepláky, palčáky, letní i zimní

dresy,

nabrousili jste vidličky i břitvy, vybílili Pankrác,

zapálili Operu a zas ji uhasili,

nadělali jste voňavku z nafty a mejdlo ze židů,

vyšly vám umělý plíce i sádrový hovna,

našli jste Ameriku, osvobodili Chrudim, sáhli jste na

mandle Kronštadtu,

sešili jste rozpáraný a okovali kulhavý,

rozdali jste servítky a párátka,

neulejvali jste se, díky.

Královy rané básně jsou do jisté míry ovlivněny poetismem, objevují se v nich např. »lhotákovské« motivy městských periférií. Autor si v nich libuje v hravosti a v exotičnosti. Básníkovo surrealistické období je ohraničeno lety 1961 - 1969. Král je však surrealismem hluboce ovlivněn, takže surrealistické postupy se objevují i v jeho pozdější tvorbě. Sám o ní říká, že směřuje k »vnitřnímu« realismu. Jedním z nejtypičtějších rysů jeho poezie je juxtapozice racionálních, konkrétních, nesourodých motivů. Seřazováním hmotných, inkongruentních obrazů Král útočí na sdílnost slova: snaží se slova oddělit od jejich významů:

vrata napínaná na skřipec, naprázdno rozdrnčené skákad-

lo, rozjektané zuby: naháč jako vždycky

a bez ozvěny, zasklený v záři vlastní ostudy (střed

pouště si nevidí na špičku nosu),

nic než naleštěná kost v plandavém rubáši vzduchu;

a na obzoru hnije nevyřízená korespondence,

nebe dál hromadí tuny přebytečné modré.

Tím, že Král vytváří verše z logicky nesourodých slovních spojení, ruší primární sémantický obsah svého lexika a vytváří prostor pro realizaci řetězců sekundárních významů a podtextů, které při četbě z jeho poezie vyvstávají v mocném proudu. Ivan Diviš míní, že Králova poezie připomíná tvarované a drcené sklo. Autor má totiž ke skutečnosti převážně věcný, neemocionální, často mírně ironizující přístup. Podle Sylvie Richterové Král svou poezií hledá řád světa obnovováním chaosu. Hraje si se slovy. Richterová upozorňuje, že tím, že básník řeči odnímá její jednoznačnost, vrací se k prapůvodní mnohoznačnosti, z níž všechno na světě vzniká. Banální skutečnost je v Králově poezii směšována s prvky mytologickými a kosmologickými. V osmdesátých letech autor píše také experimentální básně v próze, které často nejsou bez humoru. Celkově však na Králově pozdější poezii vadí jistá suchá věcnost. Čtenář je si neustále vědom, že se četbou účastní akademického experimentu. Výjimkou je vynikající báseň »Bitva« z května 1959, edisonovská pocta Vítězslavu Nezvalovi, která však Nezvalovu poezii svou moderností, ukázněností a vnitřní intenzitou předčí:

Den, ulit šerem, zhas, noc prostírá svůj plášť,

svůj širý černý plášť jde po obzory klást,

občas se potichu odloupne z hvězdy tříska,

města se ssedají v zčernalá spáleniska,

kde žhavé uhlíky posledních tramvají

drahám svých kroužení se potmě vzdávají

čím dál tím volněji, s brzděním příliš slastným,

až stanou před půlnocí jako před propastí,

nad níž se vztyčí - sám - jen kužel světlometu

jak kymácivý Hamlet, jenž zapomněl svou větu,

jak bílý jazyk vah, jenž na vrcholu váhá

kam se má převážit, která tma je ta pravá,

než svrhne do noci svůj jas jak bílou růži

spláceje najednou snad ještě víc, než dluží;

pak už jen reflektor patníky pozutíná,

obzoru naskočí blesk jako podlitina

a ticho... ty spíš už a příští bitvy ještě,

někde je očkují injekční jehly deště,

snad přišumí i sem a ty je nepoznáš,

snad poznal je tvůj sen, ránu však řekne: smaž -

i já už usínám, můj dech se blíží spánku,

je jím teď automobil, jenž právě projel branku,

vrací se s půlnocí, i ten se vrací zpátky,

tam dole ve městě blýskají křižovatky

rudými kapkami na prstech semaforů

v těch samých přísahách, jež dali jsme si spolu,

krev plní česna hlav, jež chtějí, ztěžklá, nést

alespoň na chvíli trnový věnec hvězd...

Pod názvem Lov na černého žraloka vydalo mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov r. 1987 průřez z básnické tvorby z let 1940 - 1986 z pera snad nejvýznamnějšího představitele českého surrealismu VRATISLAVA EFFENBERGERA (1923 - 1986). V Československu vyšel z Effenbergerovy rozsáhlé básnické tvorby oficiálně pouze jediný výbor Básně na zdi (1966). (Obecněji o surrealismu a tvorbě Vratislava Effenbergera v oddílu o próze.)

Effenbergerova poezie má tendenci být spíše militantní než čistě lyrická: autor pevně věřil v »podvratnou« funkci surrealismu. Zejména některé básně z období po vítězství komunismu v Československu jsou drásavě komické a zdůrazňují absurditu »budování socialistické společnosti«. Effenbergerova surrealistická poezie je psána z úhlu pohledu naprostého outsidera. V šedesátých létech Effenberger mj. paroduje i dobový snobský zájem o západní kulturu, přesně řečeno jen to v ní, co je v Československu oficiálně povoleno. Jinde autor ironizuje nejrůznější oficiální zákazy a nařízení a také pseudointelektuální řeč »vědeckých« pojednání. V některých básních se Effenberger dotýká základních témat lidské existence.

Jiným pozoruhodným surrealistou byl JINDŘICH HEISLER (1914 - 1953), básník a výtvarný umělec, v jehož životě, slovy Věry Linhartové, »všechno nastávalo v nepravý čas«, takže jeho dílo zůstalo českým čtenářům až donedávna téměř celé úplně skryto.

K pražské surrealistické skupině se Heisler připojil teprve na jaře 1938, několik měsíců před Mnichovem, v době, kdy budoucnost této skupiny byla značně nejistá. (Podle nacistů patřil surrealismus mezi tzv. »entartete Kunst«, zvrhlé, úpadkové umění, a byl proto, stejně jako za stalinismu, spolu s mnoha dalšími moderními uměleckými směry, zakázán a pronásledován.) Surrealističtí malíři Jindřich Štyrský a Toyen a básník Jindřich Heisler však surrealismu zůstali věrni i za německé okupace. První Heislerovou samostatnou sbírkou byla kniha Jen poštolky chčí klidně na desatero. Vyšla v Praze r. 1939 v ilegální »Edici Surrealismu«. Štyrský pro knihu navrhl obálku a Toyen ji ilustrovala. Heislerova druhá sbírka Přízraky pouště (1939) byla tajně vytištěna v Praze a byla tam rozšiřována jako údajná publikace ženevského nakladatelství A. Skira. Další Heislerovy válečné sbírky zůstaly nevydány. Deportaci do koncentračního tábora Heisler unikl díky malířce Toyen, která ho celou válku skrývala ve svém bytě.

Od roku 1947 žil Heisler trvale v Paříži, kde se stal aktivním členem surrealistické skupiny André Bretona. Při své tvorbě se však musel potýkat s neznalostí francouzštiny, a proto brzo oblast poezie opustil a věnoval se plně výtvarnému umění (předjímal tak cestu několika dalších českých umělců, kteří později také přešli od verbálního vyjádření k vizuální tvorbě). Závěrem svého života experimentoval s vazbou mezi řečí a obrazem. Vytvořil několik surrealistických filmových scénářů, které zůstaly nerealizovány.

V nakladatelství 68 Publishers, Toronto, vyšel r. 1977 pod názvem Aniž by nastal viditelný pohyb péčí Věry Linhartové svazek celého souborného díla Jindřicha Heislera. Název knihy není Heislerův: editorce se zdál vyjadřovat ústřední téma Heislerovy tvorby, »téma pohybu a nemožnosti pohybu, téma uzavřenosti a touhy po rozbití jejích svíravých hranic«. Podle Linhartové »Heisler svými texty vytváří zvláštní, mimoběžný čas, [...] čas před usnutím, čas polospánku, v němž slyšíme slova, o nichž nevíme, odkud přicházejí«. Platí to zejména o Heislerových sbírkách »Neznámé cíle« (1939) a »Daleko za frontou« (1940 - 1941), které se skládají převážně z krátkých, snových, prózou psaných textů:

Po silnici šel dobytkář. Jeho záplatami bylo vidět kolibříky na větvích blesku, jeho záplatami světélkoval česnek jako poustevník v dobách moru.

Šel pomalu jako veliká záplata, jediná v těchto krajích, se svým světlem česneku uvnitř a s kolibříky, kteří usnuli a spí na jeho vyleštěné skříni, která se zrcadlí ve skle protější skříně.

V mnohých Heislerových básních nalezneme stopy absurdní komiky. Poetistická hravost a jistá míra studentské recese ovlivnily zejména autorovu ranou tvorbu:

Za vrátky

kde není třeba poplašných signálů

rozmotává se košík na brambory

a dlouhé škrkavky zacpávají klíčovou dírku

Toto šplouchání se však ozývá naposledy

neboť živí motýlci

kterými jsou polepeny stěny bordelů

se odlepují

a rohlík vášnivě líbající svou housku

cvrnká zamilovaně do zápalek

»Realizované básně« ve sbírce »Z kasemat spánku« (1941) jsou zajímavé zejména tím, že v nich autor směšuje výtvarný a slovní způsob vyjadřování. Sazba textu jednotlivých básní tvoří vždy jednu z rovin trojrozměrného výtvarného díla. - Soubor Aniž by nastal viditelný pohyb obsahuje také šestadvacet černobílých reprodukcí Heislerových obrazů a surrealistických artefaktů.

Členem Effenbergerovy Surrealistické skupiny byl v letech 1956 - 1965 MILAN NÁPRAVNÍK (nar. 1931) esejista, malíř, fotograf a básník. V padesátých letech vystudoval filmovou dramaturgii na pražské AMU a pak pracoval v čs. televizi. V šedesátých letech organizoval v Praze různé umělecké akce inspirované surrealismem (recitační čtení, magnetofonová pásma, výstavy). Na Západě pobýval delší dobu už od r. 1966, po sovětské invazi zůstal v exilu. Dnes je zaměstnán jako rozhlasový redaktor v Kolíně nad Rýnem.

Nápravník debutoval v Československu souborem lyrických textů Básně, návěští a pohyby 1958 - 60, který r. 1966 vydal grafik František Muzika nákladem třiceti výtisků. Svazek Nápravníkových surrealistických próz napsaných automatickou metodou vyšel v Praze pod názvem Moták r. 1969. Jiné Nápravníkovy práce jsou roztroušeny po různých sbornících a antologiích (Experimentální poezie, 1967; Podobizny II, 1969).

R. 1988 vydalo mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov sbírku Nápravníkovy surrealistické poezie psané delším, někdy rytmizovaným volným veršem Vůle k noci. Básně jsou zajímavé zejména tím, že ve sledu obrazů, které vytváří autorovo podvědomí, nedochází k úplnému zrušení jejich logické souvislosti. Logický řetěz, který volně spojuje Nápravníkovy motivy, vstupuje do protikladu s objevností a novostí obrazů básně, takže vzniká vnitřní napětí. Nápravníkova poezie je pozoruhodně dynamická také proto, že její motivy jsou neobyčejně vizuální: obrazy jsou řazeny do překvapivých, téměř filmových sekvencí, které připomínají např. ranou tvorbu Luise Buňuela (»strop porůstá srstí«; »mráz buduje své žíly na zrcadle stolu/ Přes nějž se vzápětí přehrne ubrus krve«). V některých obrazech je i stopa humoru (»čísi naděje padají s rachotem se schodů«). Čtenář má při četbě dojem biologického vzlínání. Často jde jakoby o přímý záznam snu, jenže Nápravníkovy básně mají pevnější a logičtější skladbu, než jakou má sen. Objevují se erotické motivy a také ironické odkazy na klasiky moderní české poezie. (»Je kalné ráno čtrnáctého září/ Dne bledé břitvy/ Z ještě teplého lůžka se šíří vůně probdělé noci/ A prostěradlo je pokryto odpornými růžemi krve.«) Některé Nápravníkovy skladby jsou společensky kritické: básník pohrdá zejména konzumním způsobem života. Jeho sžíravě ironické politické obrazy se váží k životu v bývalých komunistických diktaturách i v západních společnostech: v Nápravníkově vidění nešvary obou systémů do jisté míry splývají. Někdy se zdá, že autor zcela odmítá existenci jako takovou. Sperma je pro něho »hnis života«. Raději by se asi vůbec nenarodil. Píše: »Pohrdej otcem svým a matkou svou/ A ozřejmí se dnové tvoji na zemi«.

EMIL JULIŠ (nar. 1920) prošel řadou povolání, v šedesátých letech hojně publikoval časopisecky i knižně. Jeho dílo je mj. zastoupeno v antologii Experimentální poezie (1967). V šedesátých letech vydal šest básnických sbírek (Panská hora, 1964; Progresívní nepohoda, 1965, zahrnující poezii, která kombinovala tradiční a experimentální přístupy; Pohledná poezie, 1966, obsahující mj. vizuální texty; Krajina her, 1967, básně vytvořené metodou tzv. »roláže«, stříhaného textu, v němž se střídají části několika výpovědí; Vědomí možností, 1969; Pod kroky dýmů, 1969). Kniha Nová země měla vyjít r. 1970, ale náklad byl zničen. Ve strojopisných opisech kolovaly sbírky Caput Mortuum z r. 1975 a Blížíme se ohni z r. 1983, kterou r. 1987 vydalo mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov.

Sbírka Blížíme se ohni obsahuje útržkovitou, přerývanou, místy až drsnou lyrickou poezii s nepochybným surrealistickým podtextem. Julišovy básně, psané volným veršem, se zmocňují skutečnosti pomocí odvážných metafor a burcujících obrazů. Je to z logických vazeb více méně uvolněná, ale přesto neobyčejně soustředěná lyrika:

Skřet z rodinné podobizny

troubí na starý lívanečník,

těžké prkýnko na krájení masa prohlédlo barevně

a bez ozvěny křičí na červenolícího pasáka,

který zpívá na zpěněnou křídlovku podvečera.

Zcuchané vlasy visí z tváře stáda krav.

Všežravá prasata skáčou k míse žrádla

na temeni dvojhlavce,

ale volavky odlétají

a ponechávají v míse pouze šedivé péro, peříčko.

Těmito »polyfonními« strukturami se básník snaží zaznamenat pluralitu skutečnosti. Kniha Blížíme se ohni vyšla r. 1988 v Československu i oficiálně. Ještě před listopadovou revolucí r. 1989 byla oficiálně vydána i Julišova Gordická hlava (1989), nejnověji vyšla jeho Hra o smysl (1990).

VLADIMÍRA ČEREPKOVÁ (nar. 1946), která v Československu debutovala sbírkou Ryba k rybě mluví (1969), žije v Paříži. R. 1973 vydala v redakci Antonína Brouska v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem své básně z let 1970 - 1973 pod názvem Ztráta řeči. Jde většinou o delší, surrealistickou poetikou inspirované, volným veršem psané lyrické básně, vzdáleně založené na autorčině zkušenosti života ve Francii. Do veršů se prolínají i autorčiny vzpomínky na život v Československu a fragmenty fiktivních příběhů:

[...] Maminka opouští dům

Dává mi klíč na krk a říká:

odcházím abych tě poznala

V bytě se začnou hýbat skříně a v žaludku

se mi zvrací kuře

Stoly se kácejí noční stolek padá Tkanička

u boty zvolna chátrá

Maminka opouští červený dům [...]

2

JAROSLAV SEIFERT (1901 - 1986) byl posledním příslušníkem generace velkých českých básníků, kteří vstoupili do literatury začátkem dvacátých let a způsobili v ní revoluci. Narodil v Praze na Žižkově, své středoškolské vzdělání nedokončil a stal se novinářem a redaktorem komunistických, později sociálně demokratických listů. Působil také jako nakladatelský redaktor, redaktor kulturních časopisů a odborářského deníku. Od roku 1949 žil v Praze jako spisovatel z povolání.

Seifertova raná tvorba, shrnutá ve sbírce Město v slzách, patřila mezi nejautentičtější projevy tzv. »proletářské poezie«. Proletářský postoj totiž u Seiferta nebyl vnějškovým projevem módního snobismu, ale výsledkem niterně zažité osobní zkušenosti. Seifert nadto naprosto nebyl dogmatickým ideologem: revoluci si představoval jako zábavný lidový karneval.

Další sbírky, Samá láska (1923) a Na vlnách TSF (1925) byly sice ještě částečně pod vlivem proletářské poetiky, hlavním námětem však zde už bylo autorovo smyslové opojení životem, které zůstalo v ohnisku jeho poezie na celý básníkův život. Jaroslav Seifert stál spolu s Vítězslavem Nezvalem a Karlem Teigem u zrodu poetismu, nové formy levicového umění, které nemělo být ani didaktické ani propagandistické, ale mělo působit na čtenářovu imaginaci. Poetismus se pokusil odstranit přehrady mezi vysokým a nízkým uměním. Čerpal přitom z moderních populárních uměleckých forem (filmu, hudebního divadla a cirkusu). Významnou roli hrály v poetismu také exotické motivy. Poetistickou tvůrčí metodou byla volná asociace představ. Seifertovy poetistické sbírky Na vlnách TSF (1925), Slavík zpívá špatně (1926) a Poštovní holub (1929) byly zábavné, hravé a ironické.

R. 1929 Seifert spolu s dalšími českými komunistickými spisovateli protestoval proti stalinizaci (tzv. »bolševizaci«) KSČ pod vedením nového šéfa strany Klementa Gottwalda. Byl z KSČ vyloučen, a tím jeho komunistické období skončilo.

Ve třicátých letech psal komorní, klasickou formou tradičního rýmovaného verše. Vytvořil tak lyrickou poezii pozoruhodné síly, čistoty a melodičnosti. Seifert byl vždy především autorem milostné poezie. Ve sbírkách Jablko z klína (1933) Ruce Venušiny (1936) a Jaro sbohem (1937) se objevují i motivy melancholie, rezignace a míjení času. Básník také opěvuje krásu Prahy a české krajiny a později se zamýšlí i nad tragickou situací českého národa, který se musí v moderní době často vyrovnávat s různými osudovými ranami. Na smrt prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v září 1937 Seifert reagoval (po únoru 1948 nevydávanou) sbírkou Osm dní (1937, reedice vyšla r. 1968), v odpověď na mnichovskou krizi napsal knihu Zhasněte světla (1938).

Za nacistické okupace se Seifert stejně jako další čeští básníci a umělci inspiroval náměty z pokladnice české kultury, aby povzbudil národní sebevědomí. Sbírka Vějíř Boženy Němcové (1940) byla oslavou této velké české spisovatelky, hold kráse Prahy básník podal v knize Kamenný most (1944). Sbírka Přilba hlíny (1945) reagovala na osvobození.

Začátkem padesátých let se Seifert znovu vrátil k námětům z české kulturní historie a ke své milované Praze. Potázal se však se zlou: básnická skladba Píseň o Viktorce (1950) byla oficiální kritikou odmítnuta jako »cizí hlas«. Některé básníkovy skladby z tohoto období byly proto při vydání záměrně antedatovány (za dobu vzniku sbírky Mozart v Praze, 1951, byl označen rok 1946; za rok vzniku knihy Petřín, 1951, byl označen rok 1948). Seifertův cyklus »Věnec sonetů« (který byl poprvé zahrnut v bibliofilském vydání sbírky nesoucí název Praha a věnec sonetů, 1956) se netýká, jak je někdy mylně usuzováno, výlučně okupace a doby osvobození roku 1945: vznikl totiž zcela zřejmě v prvních letech po únoru 1948 a reaguje na stalinský útlak. Svědčí o tom zejména třináctý sonet:

To, co na srdci leželo mi,

když hanba, zvyklá na veteš,

strojila se jak krásná lež

a chtěla mluvit do svědomí.


Když sesouval se svět a závrať

vedla nás téměř nad propast,

když bylo pro smích slovo vlast

a kořist dělila si chamraď.


Když dobře utažený řemen

svazoval davy lidských těl,

by snesly větší tíhu břemen,


- i když jsem mluvil k okenicím

zavřeným, slepým, neslyšícím,

já pro vás přece zpívat chtěl.

(Třetí sloka tohoto sonetu není metaforou. Přímo hovoří o praxi v pracovních táborech padesátých let, kdy se vězňové pohybovali ze směny na ubikace a zpět v četách podobných obrovským lidským balíkům: před pochodem utvořili čtyřstup, který dozorci kolem dokola pevně stáhli řemenem. Chůze v takovém balíku byla neobyčejně namáhavá a bolestivá.) Na druhém sjezdu Svazu československých spisovatelů r. 1956, se Seifert spolu s Františkem Hrubínem odvážili veřejně protestovat proti věznění českých spisovatelů.

R. 1954 Seifert vydal slavnou sbírku Maminka, v níž se ve vzpomínkách vrátil do svého dětství v Praze na Žižkově. Tyto jemně nostalgické básně se staly součástí širokého kulturního povědomí. V druhé polovině padesátých let vyšla mj. i kniha básní věnovaných Mikoláši Alšovi (Šel malíř chudě do světa, 1956).

V šedesátých letech, po dlouhé a těžké nemoci, Seifert radikálně změnil svůj básnický styl: vzdal se rýmu, metaforičnosti i melodičnosti. První sbírkou, v níž uplatnil tento střízlivý, avšak přesto charakteristický způsob tvorby, byl Koncert na ostrově (1965):

Nevím, jak začít;

šlápoty ve sněhu

ztrácejí obrys a už je také šero.

A já tu ještě čekám.

Na koho? A proč?

Pak trochu pršelo a bylo jaro,

uběhl rok, pak druhý, třetí,

a byl to celý život.

Takto prozaickou, nevzrušenou, ale tím naléhavější poezii obsahují i sbírky Halleyova kometa (1967, rozšířené vydání 1969), Odlévání zvonů (1967) a Seifertovy zakazované knihy Morový sloup a Deštník z Piccadilly.

V letech 1969 - 1970 byl Jaroslav Seifert předsedou Svazu českých spisovatelů a když byla tato organizace začátkem období normalizace rozpuštěna, stal se, jako převážná většina jejích členů, zakázaným spisovatelem. Publikační zákaz u Seiferta byl však selektivní. Tiskem nesmělo vyjít jeho nejnovější dílo, přestože bylo zcela nepolitické. Jeho klasické sbírky v oficiálních nakladatelstvích občas vycházely i nadále a starší Seifert nezmizel ani ze školních učebnic. Režim totiž předstíral, že se nestora české poezie publikační zákaz netýká. Stejně tak se r. 1977 úřady snažily zatajit, že Seifert patří mezi signatáře Charty 77.

Morový sloup, sbírka obsahující básně z let 1968 - 1970, kolovala nejprve (od r. 1973 a 1975) ve dvou samizdatových vydáních v edici Petlice. Na Západě ji tiskem vydalo r. 1977 exilové nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem. Jde opět o klasicizující, neobyčejně střízlivé, holé verše, jejichž oproštěnost a zdrženlivost na čtenáře přímo křičí: téměř vzbuzuje děs. Starý básník zde znovu zpívá o opojných krásách života, mezi nimiž nejdůležitější místo zaujímá láska a ženy. Radosti života mu jsou však už odepřeny, protože stařec teď musí hledět vstříc smrti:

Jenom si nedejte namluvit,

že mor ve městě ustal.

Viděl jsem sám ještě mnoho rakví

vjíždět do brány,

která tam nebyla jediná.


Mor dosud zuří a lékaři

dávají nemoci patrně jiná jména,

aby nevznikla panika.

Je to stále táž stará smrt,

nic jiného,

a je tak nakažlivá,

že jí neunikne nikdo.

Básníkovo okouzlení světem má zcela zřejmé kořeny v jeho poetistické minulosti. Projevuje se to výrazně zejména ve hravosti Seifertovy druhé zakázané sbírky Deštník z Piccadilly. V nostalgických reminiscencích na mládí zde básník kreslí jakoby sépiové, krajkové portréty dávno minulého světa, v němž byl šťasten. Dobu svých vzpomínek uvádí v kontrast se současností, v níž ho už nečeká nic. Básně tohoto pozdního Seifertova období jsou vybudovány na protikladu krásy a zmaru.

R. 1981 vyšel Morový sloup i oficiálně v Praze, v »definitivní textové úpravě« ze srpna 1979. Oproti původní petliční a exilové verzi byla sbírka rozšířena o úvodní báseň a v textu bylo provedeno větší množství úprav, které na mnoha místech básníkovu dikci zostřují a upřesňují a odstraňují různé nelogičnosti. Celkově došlo v této pozdní verzi Morového sloupu k částečnému ústupu od autorovy nekompromisní oproštěnosti a k návratu k mírné zdobnosti.

Sbírka Deštník z Piccadilly vyšla nejprve v samizdatu v Edici Petlice r. 1978. Tento strojopis vydalo tiskem r. 1979 mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov. (Téhož roku kniha vyšla i v Praze, ale s cenzurními zásahy.) Druhá, rozšířená verze sbírky začala kolovat v samizdatu r. 1980 a byla podkladem pozdějšího rozšířeného oficiálního vydání z r. 1981. Dvě Seifertovy básně, které původně do této sbírky nebyly zařazeny (»Úryvek z dopisu« a »Listopadový déšť«), vyšly ve Stockholmu v červnu 1981 samostatně péčí Nadace Charty 77 v trojjazyčné česko-anglicko-švédské bibliofilské publikaci s fotografiemi básníka od Ivana Kyncla. Spolu s třetí samostatnou básní »Pocta Vladimíru Holanovi« (otištěnou v časopise Svědectví a později zařazenou do sbírky Býti básníkem, která vyšla v Praze oficiálně r. 1983) byly zahrnuty i v reprezentativní antologii díla Jaroslava Seiferta Ruce Venušiny (68 Publishers, Toronto, 1984). Jiným reprezentativním průřezem Seifertovy tvorby, kterou v rekordním čase vydalo v prosinci 1984 curyšské nakladatelství Konfrontace, poté, co Seifert v říjnu 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, byla Knížka polibků.

Básníkovy paměti Všecky krásy světa vyšly r. 1981 společně v nakladatelstvích 68 Publishers, Toronto a Index v Kolíně nad Rýnem. V Praze se objevily oficiálně o rok později, avšak text byl narušen řadou cenzurních škrtů.

OLDŘICH MIKULÁŠEK (1910 - 1985) působil od r. 1933 jako časopisecký a rozhlasový redaktor; od r. 1947 byl členem redakce brněnského literárního měsíčníku Host do domu až do jeho zastavení začátkem období normalizace. Debutoval r. 1930 poetistickou básnickou sbírkou Černý bílý ano ne, za války pak vydal tři knihy básní, v nichž jeho raná tvorba dozrála (Marné milování, 1940; Křídlovka, 1941 a Tráva se raduje, 1942).

Mikulášek ve své poezii osciluje mezi pesimistickým, temným pohledem na svět a radostným přístupem, kdy opěvá krásy pozemského života, a to zejména v milostné lyrice. Ve sbírkách z válečného období převažuje spíše pesimistický, trochu halasovský tón. V knize Pulsy (1947) byl hlavním, optimistickým motivem biologický tep krve, který básník povýšil na motor veškeré existence. Horoucí zpěvy (1953) částečně ovlivnila dobová politická poezie; v Divokých kačenách (1955) se Mikulášek pokusil o velké básnické dílo (zejména filozofující skladbou »Tráva«). Sbírka Krajem táhne prašivec (1957) je zprvu pesimističtějšího ladění, ale má nakonec optimistické vyznění. Dále vyšly Ortely a milosti (1958) a harmonická sbírka milostné a kontemplativní lyriky První obrázky (1959), psaná pravidelnou veršovou formou, inspirovanou sonetem. Následovaly knihy Albatros (1961), Svlékání hadů (1963), To královské (1966), Šokovaná růže (1970) a Kam létají labutě (1970).

R. 1980 vydalo mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov Mikuláškovu sbírku Agogh, která v Československu nemohla vyjít. Jsou to verše, v nichž v básníkově pojetí světa převládl pesimismus a prázdnota. V »Sedmé metafoře, trůnní řeči Agogha krále, lítosti krále a smutku« autor vypočítává nejstrašnější hrůzy moderní civilizace: člověku vládne sex, násilí, alkohol. Sbírka Agogh obsahuje drsnou, přímou, hořkou poezii psanou hovorovým jazykem a převážně volným veršem, jímž se řine Mikuláškův rezignovaný nářek. V několika vrstvách autor vytváří ve svých poměrně rozměrných básních drúzy obrazů, za nimiž se skrývá marnost a nicota. Veškeré úsilí, jakkoliv namáhavé, je nakonec nesmyslné a zbytečné:

A někdy na nebi přibitý pták

třepotem křídel udeptává blankyt

(tvrzením velmi křehkým)

že možno utkvít ve vyvátém čase

jen na vzácnou chvíli

na nevolnost krátkou

znovu a zběsile se rozbušivšího srdce.


K čemu však, paní a pánové,

k čemu?

To je můj povzdech nad životem širým,

který je sám jen pouhým povzdechem.

V poněkud strojené básni »Obřad« se básník chystá spáchat sebevraždu:

Pak vezmu druhou svíčku

a přiblížím ji k víčku

pro zpopelnění řas.


A tvář je samý jas.


Jen aby dech můj zjihlý

v zrcadle nezamžil ji -

rád utáhnu si smyčku.


Kdo rožne třetí svíčku,

prosím vás?

Autor se utěšuje, že jen ten, kdo pláče, ještě žije. V posledních básních sbírky nachází však Mikulášek jistou útěchu v milostných tématech. Agogh vyšel posmrtně v Praze v nakladatelství Československý spisovatel r. 1989. K vydání sbírku podle autorova rukopisu připravil Zdeněk Drahoš.

Od r. 1980 směl Oldřich Mikulášek v Československu zase oficiálně publikovat. Vyšly jeho sbírky Červenec (1980), Žebro Adamovo (1981), Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt (1981), Sólo pro dva dechy (1983) a nedlouho před jeho smrtí svazek milostné a kontemplativní lyriky Čejčí pláč (1984). I v těchto posledních sbírkách (v nichž mnoho básní překypuje citem) se občas vyskytnou obrazy marnosti a verše, v nichž se autor znovu obírá nezodpověditelnými otázkami (»Bůh mlčí«), jsou však vyváženy skladbami, v nichž je Mikuláškův pesimismus potlačen.

Jedním z největších moderních českých básníků byl bezpochyby JAN SKÁCEL (1922 - 1989). Po ukončení studia na střední škole byl od r. 1941 totálně nasazen na stavbě silnic v rakouských Alpách. Po druhé světové válce studoval na filozofické fakultě brněnské univerzity, pak působil jako časopisecký a rozhlasový redaktor (s výjimkou let 1952 - 1953, kdy se živil jako dělník). V letech 1963 - 1969 pracoval jako redaktor a později vedoucí redaktor literárního měsíčníku Host do domu.

Skácel debutoval sbírkou básní Kolik příležitostí má růže (1957), která získala značný čtenářský ohlas: bylo okamžitě zřejmé, že autor má originální talent. Ve druhé sbírce Co zbylo z anděla (1960) se básník zastřeně ptal po smyslu lidské existence. Dále následovaly knihy Hodina mezi psem a vlkem (1962), Smuténka (1966) a Metličky (1968). Skácel také vydal povídkový soubor Jedenáctý bílý kůň (1964; 1966). Po sovětské invazi se jeho dílo octlo na indexu.

Na Západě vyšla nejprve sbírka Chyba broskví (68 Publishers, Toronto, 1978), soubor »stokrát čtyř veršů«, kniha která byla »autorem opuštěna v zimě roku 1974«. Další stovku Skácelových čtyřverší Oříšky pro černého papouška uveřejnil časopis Svědectví č. 61/1980. Zároveň tyto básně vyšly knižně v Západním Německu (v bibliofilském vydání v počtu pouhých osmdesáti výtisků; Svato Verlag, Hamburg, 1980). Další část Skácelova díla, sbírky Nepatrné rekviem, Talisman (Dvanáct sonetů pro starou lásku) a Tratidla byla vydána r. 1982 souborně pod názvem Básně v mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov.

Tou dobou bylo Skácelovo dílo částečně uvolněno k tisku i v Československu. Ještě r. 1981 vyšel v brněnském nakladatelství Blok soubor Dávné proso, který obsahoval Nepatrné rekviem, Talisman a několik »nezávadných« básní z Tratidel, zařazených do oddílů »Dětství« a »Krajina s hlavou obrácenou zpátky«. Tyto oddíly nadto zahrnovaly i verše na Západě nepublikované. Celistvost Skácelova díla byla však v této sbírce narušena cenzurními zásahy. (Např. »Sonet se slavíkem a obavami« původně končil veršem: »Když slavík zpívá, není kdy se bát«. Zřejmě však příslušná místa rozhodla, že v životě socialistického člověka strach neexistuje, a tak v Dávném prosu byl verš upraven na »Když slavík zpívá, nemá kdy se bát«. »Ukolébavka« z Tratidel původně končila oslovením Krista, parafrázujícím bibli: »Za zelenými ovsy/ spatříš vlky výti/ Zůstaň u nás, pane/ neb chce večer býti«. V oficiálně vydané verzi byla tato náboženská zmínka zamlžena: »Zůstaň u nás na noc/ neb chce večer býti«. V básních otištěných oficiálně v souboru Dávné proso se také občas vyskytují chyby v metrice. V západním vydání Skácelových veršů se však někdy objevují zase jiné nedostatky. Vznikly tak, že dílo bylo přetištěno z mnohokrát opisovaného samizdatového vydání a nemohlo být před vydáním přehlédnuto autorem.)

Skácelovy soubory čtyřverší Chyba broskví a Oříšky pro černého papouška vyšly v Československu oficiálně v Mladé frontě r. 1983 v jednom svazku pod názvem Naděje s bukovými křídly. Od západních vydání se tento svazek liší menšími redakčními úpravami (občas byl např. pozměněn sled čtyřverší) a také cenzurními zásahy. (V Chybě broskví bylo zcenzurováno čtyřverší číslo sedmdesát pět. Původně znělo:

a jejich hanbu necháme jim

a z potu tváře v duši slaní

budeme čekat stranou houslí

nepoznaní a nepozvaní

V oficiálním vydání zní první verš:»a všechno jejich necháme jim«. Čtyřverší číslo pět ze sbírky Oříšky pro černého papouška bylo vyškrtnuto:

i voda v řece Léthé zamrzne

[kdo zemře dvakrát věčně bude živý]

až vydají se pěšky přes zálivy

básníci zakázaní za živa.

Bylo nahrazeno jinou básní s obecnějším vyzněním.)

Přepracovaná verze Tratidel, zahrnující některé Skácelovy politicky »problematičtější« básně, které dříve nemohly být otištěny, vyšla v Brně r. 1988 v nové Skácelově sbírce Kdo pije potmě víno. Ani zde však nemohla být otištěna žalující báseň »Ti, kteří zakazují«. (»Srst nelásky je celé obrostla/ a teď z ní vybírají velké, hrubé vši./ Jsou předem němí, k vezdejšímu chlebu/ pijí tu těžkou vodu všednosti.«)

Ze Skácelovy tvorby vyvstává ucelená filozofie. Autor byl bezpochyby vyznavačem zvláštního osobního kosmicko-přírodního panteismu. Vesmír, příroda, rostliny a zvířata jsou pro něho nositeli tajemného smyslu existence. Svět a živočichové obklopující člověka jsou šiframi, jejichž zastřený význam se projevuje výmluvným mlčením. Člověk je slepou a nevědomou součástí přirozeného řádu. Je s ním ve styku jen nejasným tušením, přestože se stále - marně - snaží odhalit jeho smysl. Zůstává hluchý a slepý, protože tomu kdosi záměrně chce (»domy jsou pro nás stavěny schválně bez dveří«, píše básník). S přirozeným řádem života a světa však můžeme částečně navazovat styk návratem k dětství a k dětem, vztahem k rodné (u Skácela moravské) zemi, láskou k bližním, přijímáním utrpení (básník neprotestuje proti policejnímu pronásledování, jen ho zaznamenává: »Snad jsme si zasloužili tak velikou žízeň/ všechno je dobré co je v pravý čas/ i nuda fízlů«) a zejména smrtí. Smrt je hlavním tématem Skácelovy tvorby. Je konečnou negací a negace (jak na to poukazuje Sylvie Richterová) je u Skácela prostředkem k poodhalení tajemství existence. Tajemství života je nám však ve smrti zjeveno jen na malou chvíli: hned po prozření následuje nicota. (V básni »Smrt Dobrovského« ze sbírky Odlévání do ztraceného vosku Skácel mluví o »jediném tom velkém okamžiku«, kdy se velký jazykovědec »všechno dozvěděl a navždy přestal vědět«.) Básník si není jist, zda existuje život po smrti, ani neví, zda je Bůh, i když ho oslovuje. Mrtví se do našich životů vracejí jenom jako stíny; v souladu s poetikou lidové poezie jsou poznamenaní hmotnými stopami návratu do země, která je zrodila:

Stále jsou naši mrtví s námi

a nikdy vlastně nejsme sami


A přicházejí jako stíny

ve vlasech popel, kusy hlíny


Tváře jakoby vymazané

a přece jen se poznáváme

Po chrpách, které kvetly loni

slabounce jejich ruce voní


Tiše mne zdraví jako svého

hrbáčka času přítomného.

Druhým nejvýznamnějším motivem Skácelovy poezie je ticho. Je to ono pregnantní mlčení skutečnosti kolem nás, k němuž chce básník svou tvorbou připoutat naši pozornost. Ticho je přímo spojeno se smrtí a ostatními významnými skácelovskými motivy. Častým podtextem Skácelových básní je úzkost, zároveň ale také vyrovnanost s lidským údělem věčné slepoty:

nevíme nevíš nikdo neví

neptej se kam už není kdy

za tebou kráčí eurydiké

a nesmíš ohlédnout se jdi

Básník pokorně přijímá i nedokonalost a drastičnost světa, v němž žije. (Věci v přírodě jsou často rozlámané, roztržené, holé. Nezřídka teče krev.)

V mnoha čtyřverších souborů Chyba broskví a Oříšky pro černého papouška je autorovou prvotní inspirací hra s jazykem. Básník experimentuje s poetikou lidové poezie, s dětskými říkadly a s magickými vlastnostmi lidské řeči. Některé tyto krátké básně mají blízko ke kouzelným zaříkávadlům. Sevřenost čtyřverší má styčné body s východní, zejména japonskou poezií. Jak upozorňuje Sylvie Richterová, některé Skácelovy paradoxy jsou zřejmě inspirovány zen-buddhistickou filozofií, v níž je zvykem meditovat nad výrazy příčícími se logice (»tleskání jednou rukou«), do té doby, než se potlačí konvenční vidění a dojde k prozření:

staleté domy z poutaného zdiva

u vchodu mlčí pískovcoví lvi

a mezi nimi bez očí se dívá

na kolemjdoucí kámen prahový

Síla mnohých těchto miniaturních skladeb je založena na kombinaci básnických obrazů a eufonické, aliterační hry:

je v andách velký bílý lom

a na dně lomu bílé lamy

a bílý klavír rozlámaný

a do klavíru bije hrom

Oříšky pro černého papouška jsou intenzívnější a méně hravé než Chyba broskví. V tomto druhém souboru čtyřverší se také častěji se vyskytují vážnější, filozofující básně:

o mnoho nejde deštěm kamenným

nechat si rozbít tvář a duši neporanit

od narození po smrt pršívá

žulové deště máčejí nás na nit

Básníkem, který Jana Skácela zřejmě ovlivnil nejsilněji, byl František Halas:

Z pěstiček zaťatých

a nevíš jestli smíš

dříve než usneš

maličko poprosíš


aby neplakaly sovy

a nebyl dětský žal

aby klíč nezamykal

ale otvíral

Námětem většiny básní vynikajícího souboru Nepatrné rekviem (z něhož byly vybrány tyto verše) je smrt. Zdařilý je i cyklus dvanácti sonetů Talisman. Zde je hlavním motivem jiné Skácelovo významné téma, láska:

Aby tě před zlým chránil

takový už je svět

dávám ti amulet

a nos jej bez přestání


Je proti chvílím krutým

zahání z duše hlad

a toho, kdo má rád

uchrání před uřknutím


Snad z nebe na zem spadlo

to vzácné zaklínadlo

ve světle létavic


do stříbra jsem je vyryl

SINE AMORE NIHIL

Bez lásky není nic.

V mnohých Skácelových básních vnímáme přítomnost hlubokého, tajemného vesmíru, pod jehož klenbou se odehrává naše pozemská existence. V Tratidlech se navrací většina básníkových ústředních motivů: smrt, ticho, láska, dětství. Je zde i několik skladeb přímo ovlivněných politickou situací sedmdesátých let (»Zakázaný člověk«, »Ti, kteří zakazují«, »Ti, kteří zakázali sami sebe«).

R. 1984 směla v Československu vyjít Skácelova sbírka Odlévání do ztraceného vosku. I tato kniha vyjadřuje Skácelův základní filozofický názor, i když tlumeněji. Smutný je oddíl »Město které musím«, v němž je přirozený svět a jeho řád potlačen moderní městskou civilizací. - R. 1983 vyšly v Praze ve vysokém nákladu Skácelovy dětské Uspávanky.

OLDŘICH KRYŠTOFEK (nar. 1922) působil v padesátých letech v Čs. rozhlase, v letech 1956 - 1961 byl šéfredaktorem Pionýrských novin. Později žil jako spisovatel z povolání, v druhé polovině šedesátých let vedl rozhlasovou redakci Zrcadla kultury. Po roce 1969 se stal zakázaným spisovatelem.

Kryštofek básnicky debutoval sbírkou Ukrytá v korálech (1941), která byla ovlivněna poezií Wolkerovou a Nezvalovou. Jeho další tvorba byla inspirována verši Ortenovými a Jeseninovými. Po komunistickém převratu byl Kryštofek představitelem »frézismu«, socialisticko-realistického opěvování strojů a budovatelské techniky:

Pojď do dílen, kde ruce dívek

povlaky, sypky, znají tkát;

uprostřed člunků, špulek, cívek,

ach, jen se tolik nezardívej,

dívej se na mne, dívej, dívej,

mám tě rád.

Sbírkou Modrá obloha (1958) se Kryštofek vrátil k autentičtější lyrické poezii. Je také autorem básní pro děti.

Nakladatelství Poezie mimo Domov v Mnichově vydalo jeho Malá říkání roku 1976 (1984). Jsou to krátké rýmované básně, které se převážně skládají z dvou čtyřverší a jednoveršové závěrečné pointy. Verše jsou často rozpůleny grafickou pauzou. Malá říkání roku 1976 jsou prodchnuta atmosférou jemné skromnosti. Působí skácelovským dojmem, i když většinou nedosahují intenzity Skácelových veršů. Čtenář má pocit, že Kryštofkovy verše jsou někdy až příliš podřízeny požadšiktavkům rýmu, který celý útvar může veršotepecky zpotvořit až do absurdity (»zatím jen ladím citeru/ [...] /Nebudu ale kdo se brodí/ kalištěm pro prach tuzéru« ).

První část sbírky je věnována básníkově mamince, druhá Janu Nerudovi, který se podle autora nikdy nepodrobil světu mocných, ani se neoddal lákadlu korumpujících peněz. Některé básníkovy myšlenky v Malých říkáních jsou nezaostřené a sporné. - Skutečně se Neruda neoženil proto, že své dívce »neřekl včas« o ruku? Je rodná řeč opravdu »polnice pro čas nebezpečí?« - Snad nejzajímavější a nejsoustředěnější částí knihy je závěrečný oddíl »Připomenutí dětem«, který obsahuje halasovské motivy.

KAREL ŠIKTANC (nar. 1928) vystudoval Vysokou školu pedagogickou, do r. 1960 pracoval jako redaktor Čs. rozhlasu, od r. 1961 do r. 1971 byl šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta. Pak musel z nakladatelství odejít.

Šiktanc knižně debutoval r. 1951 sbírkou Tobě, živote. O tři roky později následovala kniha veršů Pochodeň jara. V polovině padesátých let se připojil ke skupině autorů soustředěných kolem časopisu Květen (Březovský, Florian, Holub, Ptáčník, Šotola), kteří programově pěstovali pragmatickou »literaturu všedního dne«. Šiktancova třetí básnická sbírka Vlnobití (1956) byla ovlivněna touto nepatetickou poetikou. Vydal také básnické sbírky částečně inspirované poetismem, ale i verše oslavující komunistický převrat v únoru 1948 (Patetická, 1961). Celkem mu vyšlo osmnáct knižních titulů. Jeho nejúspěšnějšími sbírkami byly Heinovské noci (1960), Artézská studna (1964) a Zaříkávání živých (1966). Experimentoval s bohatě expresívní lyrikou, v pozdějších letech se jeho tvorba soustředila na obrazy člověka a jeho polosnové existence v zázemí vesnické mýtické tradice. Posledními oficiálně vydanými sbírkami byly knihy Město jménem Praha (1966), Horoskopy (1969) a Mariášky (1969).

Od r. 1970 mohl Karel Šiktanc svou poezii rozšiřovat jen v samizdatu. V posledních dvaceti letech vzniklo šest nových básnických sbírek (mezi nimi např. Jak se trhá srdce, Český orloj, Tanec smrti aneb Ještě Pánbu neumřel, Pro pět ran blázna krále a Srdce svého nejez).

V mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov vyšla dvě Šiktancova díla, r. 1980 ve dvou svazcích básnický cyklus Český orloj z let 1971 - 1973 a r. 1983 sbírka milostné lyriky z r. 1970 Jak se trhá srdce, jejíž vydání bylo v roce jejího vzniku zakázáno. (V »pražském čísle« časopisu Svědectví - č. 59 - byla r. 1979 otištěna také ukázka ze sbírky Pro pět ran blázna krále z r. 1978).

Český orloj se skládá ze dvanácti rozsáhlejších básnických skladeb pojmenovaných názvy jednotlivých měsíců, v nichž básník lidskou existenci zasazuje do mýtického rámce přírody a české krajiny. Šiktancovo vidění skutečnosti je útržkovitě pohanské. Autor klade velký důraz na venkovské zvyky, jejichž mýtická substance na českém venkově přežívá z dávných, předkřesťanských dob. Jeho poezie je také protkána fragmenty z lidových říkadel. Cituje nejrůznější tradiční zvyky, někdy do jisté míry už pozměněné křesťanstvím. »Českost« básní potvrzují odkazy na různé významné události v kalendáři národních dějin. Takto tato Šiktancova básnická skladba implicitně pojímá do svého záběru celou českou historii. Šiktanc se však svou tvorbou nesnaží odhalit původní význam pohanské mytologie ani nechce proniknout např. k jádru křesťanství. Pohanské a křesťanské motivy a zvyky jsou mu spíše zajímavými rekvizitami, které svět jeho poezie naplňují životem díky svým vnějškovým estetickým kvalitám, zejména romantické starobylosti.

Básníkovo vidění světa je neúplné, jakoby rozervané, podobné dřevu plnému suků. Šiktancova poezie je neobyčejně expresívní, drsná, ostrá, ale zároveň měkce konejšící. Jeho tvorba je konglomerátem, v němž jsou úspěšně přetaveny nejrůznější vlivy a zkušenosti, které prošly autorovým podvědomím, stopy po jejich původní různorodosti však záměrně zůstávají. I když cyklus Český orloj respektuje běh měsíců a ročních dob (jemuž ve skladbě odpovídá vývoj lidského života od dětství přes zralost až po stáří), snový »děj« básně se odehrává v bezčasí, v němž se vynořují vedle sebe útržky dějů z nejrůznějších období hrdinova života. Během delších básnických skladeb autor často mění veršovou formu: krátké, někdy jen jednoslovné úseky (občas trochu připomínající »věcnost« Bohuslava Reynka) alternují s pasážemi delších, hymničtějších veršů. Šiktanc často používá fragmentů dialogu, který je nezřídka inspirován rytmem různohlasých lidových zaříkávadel a dětských říkanek. Český orloj je pokusem zachytit esenci existence v češství, zakotveném v mýtické rodné krajině. (»Čechy - lože rozházené - jsou mi pořád dražší.«) V letních měsících, které odpovídají zenitu lidského života, se u Šiktance stává významným motivem plnokrevná láska mezi mužem a ženou.

Taková erotika na hranici snového zážitku je také námětem sbírky Jak se trhá srdce. V básních tohoto svazku se objevují monumentální vize archetypální, kosmické ženy, která se přibližuje muži a miluje se s ním - zatímco kolem se v polosnu točí svět:

Běžel,

slyšel,

Bílé Labe,

prstíčkem

jak

v zemi hrabe.


Běžel,

slyšel

mezi jezy

plakat

vězně

na Bezdězi.


Běžel,

padal.

Tisíc vorů

táhlo

za ním

Bílou Horu.


Ležela v lesích trav, nádherně

hrůzná, hrůzně nádherná, ach, spala!


Líná jak lávové jezero. Dlouhá jak

sněžení. Nahá jak pergamenová mapa.


A dravci na nebích zeli a mizeli.

A potmě ve žlebích voněly svízely.


Ležela v lesích trav, nádherně

hrůzná, hrůzně nádherná, ach, spala! [...]

(Šiktancovy sbírky Český orloj, Adam a Eva a výbor poezie Jak se trhá srdce nyní vyšly už i v Československu.)

PAVEL ŠRUT (nar. 1940) pracoval po ukončení středoškolského studia jako úředník, později jako rekvizitář ve filmových ateliérech. Posléze vystudoval anglistiku a hispanistiku na Karlově univerzitě a pracoval jako nakladatelský redaktor. Od r. 1972 je na volné noze.

V šedesátých létech uveřejňoval verše v českých kulturních časopisech a vydal také tři původní básnické sbírky Noc plná křídel (1964), Přehlásky (1967) a Červotočivé světlo (1969). Od sedmdesátých let se věnoval zejména překládání a tvorbě pro děti. R. 1989 např. vydal pod názvem Kočičí král rozsáhlý výbor anglických, irských, skotských a velšských pohádek, které nenapodobitelným způsobem převyprávěl do češtiny. Překládal také např. poezii Dylana Thomase (Svlékání tmy) a díla Johna Updika a Roberta Gravese. Svou původní básnickou tvorbu mohl rozšiřovat jen v samizdatu.

V mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov vyšel r. 1989 pod názvem Malá domů výbor ze Šrutovy poezie v Československu již vydané tiskem i zatím ještě nevydané. Svazek zahrnuje básně ze sbírek Kámen v září (1968), Červotočivé světlo, Přestupný duben (1971) a Dechová cvičení (1980). (Přestupný duben vyšel po revoluci v Československu.)

Šrutova poezie má dva základní charakteristické rysy, z nichž v různých obdobích jeden obyčejně převažoval, ačkoliv do jisté míry byly stále přítomné oba. Prvním je autorova záliba v jazykovém experimentu, hluboce ovlivněném poetikou dětských říkadel a rozpočítávadel, zejména těch, která hraničí s poezií nonsensu. Šrut je také silně ovlivněn filozofií pohádky, která mu umožňuje stylizovat tvorbu do podivnosti a někdy až do fantastické pitvornosti (»rostou mi vlasy, nehty, mladá plst«). Mnohé verše jsou přímou variační hrou s jazykem (»už kráčejí lovci/ po jalovci«; »Kámen dne padá/ Kámen dna«).

S filozofií pohádky je u Šruta úzce spjato vědomí až téměř nadpřirozené danosti a osudovosti věcí a jevů. Jde o skutečnosti, které musíme přijmout, ať jsou jakkoliv podivné. Tak se v jeho poezii například vyskytuje »zlá milá« - nevíme proč. Nadto ve Šrutově světě funguje zvláštní, nevysvětlitelný a navždy daný pohádkový zákon příčiny a následku. Když »zlá milá« »vypráví o hladině jezera«, hladina okamžitě »zaroste srstí«. Když »vypráví o dnu jezera/ dno vydáví flotilu chlupatých ryb«. Báseň v tomto stylu pokračuje. Šrut využívá paradoxů a několikanásobných paralelismů, typických pro poezii tradovanou ústním podáním. Složitými vazbami a variacemi jsou propojeny nejen části jednotlivých básní, ale často i všechny básně ve sbírce, takže dohromady tvoří nedílný celek.

Druhým základním charakteristickým rysem Šrutových básní je jejich neobyčejná věcnost, hutnost a konkrétnost. Je téměř fyzicky hmatatelné (jak autor na jednom místě ostatně sám přiznává), že tato poezie je výsledkem dlouhého přemýšlení a konstruování. Veršům to však vůbec není na škodu, naopak. Vznikají působivé, mnohovrstevné »destiláty« autorovy životní zkušenosti. Sbírkou, v níž je Šrutova soustředěnost na »hmotovost«, konkrétnost skutečnosti nejintenzívnější, je Červotočivé světlo. Jsou to vynikající básně. Autor se zde soustřeďuje na detailní ostré, drsné vjemy z nesrozumitelné a zřejmě nepřátelské skutečnosti. V těchto verších ožívají i předměty a zvláštním pohádkovým způsobem mají své nejbližší okolí v moci. Není jisté, zda to není nebezpečné:

Je

pozdě, u nás, má žena

to ví, už jenom pýcha

mne nutí hledat znak


Pro sykot dřeva vzníceného

deštěm, křik bažanta

a kámen, který se, než

usnu, převaluje ve zdi.

Hutnost básní vzrůstá i proto, že autor »věcnost« svých motivů zdůrazňuje dělením veršů na neočekávaných místech uprostřed výpovědi nebo (ve sbírce Dechová cvičení, viz níže) inverzí běžného slovosledu.

Přirozený (venkovský) svět je ve sbírce Červotočivé světlo nesrozumitelný. Je to svět děsu, kde »je daleko kamkoliv, je hluboko odevšad« a kde hrůzu budí zcela obyčejné věci. Básník se bojí přes dvůr, potože tam jsou »skořápky a nať«. Někdy je skutečnost stylizována až do grotesky. (»Ukládá se žena/ vedle mne, veliká// Omytá řepná hlava,/ průvan zpod okenic/ jí v očních důlcích/ zhasíná svíci.«) Vyskytují se zde kusy těl mrtvých zvířat, které hrají roli nerozluštitelných motivů smrti: »Namísto včely,/ která v létě zůstala ve vlasech,/ vyčešeš matný, svraskalý smotek// S nesrozumitelným vzkazem«.

Výbor ze sbírky Dechová cvičení z roku 1980 obsahuje dosti oproštěnou, trpkou poezii, která byla bezpochyby nepřímo ovlivněna depresívní situací v Československu po deseti letech husákovské normalizace. Mnohé verše jsou prodchnuty ironií. Lidé »žijí pod skleněným zvonem// Dojemně nazí před sebou/ jakož i před zákonem«. Nedá se zjevně dělat nic jiného, než »odpšouknout láhvové a čekat«. Básník poznamenává s povzdechem:

Ó jak já bych emigroval!

Někam nedaleko do vsi

Černou kvočnou jako vejce

Lstivě skryté v kopcích

Bludný kruh bych změnil v ovál

Abych zvěděl čí jsem čí

Na nádraží kde má kurví

Pohled smutná výpravčí

Neb nechci jít kde je moře

Chci jen zvědět čím jsem svůj

Chci vidět když nechce hořet

Aspoň čadit vlastní hnůj!

(R.1990 vyšly v Československu Šrutovy písňové texty z let 1982 - 1987 Kolej Yesterday.)

IVAN WERNISCH (nar. 1942) absolvoval Vyšší průmyslovou školu keramickou v Karlových Varech a pak pracoval v mnoha různých zaměstnáních. Koncem osmdesátých let byl například nočním hlídačem v pražské Loretě. Nyní je redaktorem týdeníku Literární noviny.

Wernisch básnicky debutoval r. 1958 v časopise Kultura. V šedesátých letech hojně publikoval časopisecky v Československu i v zahraničí. Vydal tehdy také pět básnických sbírek (Kam letí nebe, 1961; Těšení, 1963; Zimohrádek, 1965; Dutý břeh, 1967 a Loutky, 1970). Na sbírku Král neviňátek nakladatelství r. 1972 zrušilo smlouvu. Další Wernischovo dílo zůstalo v rukopise anebo vycházelo v ineditní podobě. Výjimkou byl svazek překladů z německé lidové poezie Beránci vlci, který vyšel v Praze r. 1985. Wernisch překládal mj. Hanse Sachse a Paula Celana, z ruských autorů Annu Achmatovovou a Maxima Gorkého. Většina těchto překladů však nebyla publikována tiskem. R. 1988 vydalo mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov z popudu Jiřího Gruši pod názvem Žil, nebyl výbor z osmi Wernischových básnických sbírek, které vznikly v letech 1970 - 1984.

Wernischova tvorba je také groteskní, věcná, hutná, často antilyrická, sebeironická. Ve svazku Žil, nebyl, je neobvyklé autorovo úvodní slovo. Wernisch odzbrojujícím způsobem razí dosti netradiční pojetí básnické tvorby - poezie jako exkrement:

Nepovažuji za vyloučené, že mé básně bude někdy někdo číst. Třeba já sám. Nevím sice, proč bych to dělal a taky nevím, kdo by mě k tomu mohl přinutit, ale v tom to právě vězí: že to nevím. Nějaká vyšší moc mě popadne za límec a strčí mi čumák do vlastního tentononc.

Wernische fascinuje umění nápodoby a travestie: řada ukázek ze sbírek Loutky (1970), Král neviňátek (1971) a Žil, nebyl (1979) více či méně vážně evokuje atmosféru carské Rusi, jak ji známe z klasických ruských románů z devatenáctého století:

Opět se probouzím a vidím Valerii, jak se na mne

dívá přes okraj vozu.

»Přepřahají?« ptám se.

»Zůstaneme tu na noc,« říká. »Lež, přijdou

pro tebe hned.«

»Kde jsme?«

»Na jednom dvoře. Podívej toho prachu,« říká

a třepe rukavičkou o límec. »Musím se převléknout,

bude večeře.«

»Tak jdi.«

»Proč,« říká. »Nejsi rád, když jsem s tebou?«

»Jsem. Ale ty chceš pryč.«

»Nebudeš se zlobit?«

»Ne.«

»A smutno ti nebude?«

»Ne.«

»Tak dobře. Řeknu jim, že nespíš.«

A poslouchám, jak odchází. Otvírají se dveře,

zavírají, někdo mluví.

Jednou ze základních charakteristik Wernischovy tvorby je výrazná snovost. Před čtenářem vyplouvají z básníkova podvědomí záhadné útržky skutečnosti, které jsou nám ale - přesně jako ve snu - předkládány s naprostou samozřejmostí, i když jediná logika, která tyto fragmenty spojuje, je tajemná hloubkově asociační logika snění. Ve většině Wernischových básní je snová atmosféra přítomna implicitně: některé Wernischovy texty však působí jako přímé záznamy snů. Tato báseň připomíná bergmanovský film:

Kouří se z bramořišť

nad rozvalenými sklepy.

Žabomyš. Přeběhla

k zasuté stoce.

Už jenom touhle ulicí

a budeme doma.


Hodiny ukazují cestu.

Jsme před nárožím.

Vchod do lékárny.

Pošlá žabomyš.

Telefonní budka se zapomenutou aktovkou.

Občasný výstřel.

Už jenom kousek

a budeme doma.

Wernischova tvorba je také inspirována poetikou pohádky. Děje Wernischových básní se odehrávají jakoby na zmenšeném pódiu: máme neustálý dojem, že Wernischovi protagonisté jsou loutky z dřevěného panoptika. Básně mají »směšnohrdinský« tón. Hračkovitost Wernischovy poezie je možná vzdáleně ovlivněna poetismem:

bílé břehy

kluzké břehy polévkového jezera


po dlouhém ocelovém mostě

vstupují výletníci

do ocelového plavidla


tuhnoucí tuk se láme

[...]

plavidlo přistává

a výletníci vystupují

po dlouhém ocelovém mostě

na bílý

kluzký břeh

Mléčná atmosféra snu často obsahuje podtext věcnosti. Pocit konkrétnosti nezřídka nakonec uzemní i lyrické verše, které zpočátku evokují zcela nehmotnou atmosféru:

Sněhové vločky a tmu

mísí vítr


Popelavá tma

tichounce víří


Ze vsi je slyšet

kejhání husy

V pohádkových scénách hrají důležitou roli groteskní detaily. Jsou to synekdochy, které však mohou žít zcela samostatným životem:

Již přichází!

Již kráčí nohy,

skáče žoužel na bělouši,

za prdelí cupitají otlačky.

Za nimi se kulí oči,

za nimi se sypou zuby,

za nimi se jedni plazí,

za nimi se druzí tlačí opřekot,

za těmi opřekot nějací váhavě,

pak různí všelijak

a různě všelijací.

Šrutovsky působí básně, v nichž předměty vyvíjejí záhadnou činnost:

bouchají okenice

potoční kámen svítí

řeka se obrací na hřbet

na jejím břiše se třpytí šupiny


ptáci šramotí

v kořenech stromu

Děsivá grotesknost mnohých básní vyplývá z toho, že autor přiřazuje neživé motivy k lidem a živým bytostem a naopak (»Obuli ho/ hlinou, vycpali drnem, ze zadku visí mu motouz«).

Jako u Šruta i v pozdějších Wernischových sbírkách (Blbecká poezie, 1981; Kudlmudl, 1982; Prasinec, 1982; Cvičné město, 1983 a Zahnáni do ráje, 1984) proniká do díla tohoto autora stále silněji drastická zkušenost života v rozkládajícím se reálném socialismu v zemi, jejíž obyvatelstvo je nemilosrdně brutalizováno a pauperizováno. Tyto verše působí jako šokující záznam společenského úpadku období husákovské normalizace, který se během osmdesátých let zřejmě začal neobyčejně zrychlovat. Jde o odporné, zoufalé, naturalistické obrazy, které však jsou zároveň všední:

Na nádvoří vyšoural se

v pantoflích a v uniformě

příslušník Závodní stráže.

Odchrchlává, natřásá se,

močí na zažloutlý trávník.


Na věži, vysoko v mlze,

kruci prdlajs, prdlajs, prdlajs

zahuhlali holubi.

Kruci prdlajs, kruci, kruci.


[...]


Zaskřípnou železná dvířka

z kotelny vychází topič,

odchrchlává, natřásá se,

močí na plesnivý záhon,

na zažloutlou mrkvičku.


Na věži, vysoko v mlze,

kruci prdlajs, prdlajs, prdlajs...


Zaklapnou železná dvířka.

Některé tyto básně končí jemným, lyrickým motivem. Jiné, jako např. »Procházka kolem pivovaru« ze sbírky Prasinec, jsou kruhovitým symbolem bezvýchodnosti tehdejší československé situace:

podél zdi a doleva

podél zdi a doleva podél zdi

a doleva podél zdi a doleva

podél zdi


pach otrub slábne

zvedá se prach

pach otrub slábne

do večera je dlouho

doleva podél zdi a doleva

podél zdi


podél zdi

podél zdi


až k tomu domu tam

k zasutým zasutým zahradám

Autorský výbor z Wernischových sbírek Král neviňátek, Žil, nebyl, Prasinec a Kudlmudl vyšel pod názvem Zasuté zahrady r. 1984 v londýnském nakladatelství Rozmluvy.

JIŘÍ PIŠTORA (1932 - 1970) vystudoval bohemistiku a dějepis na olomoucké univerzitě, po absolutoriu však byl nucen pracovat (stejně jako rok po maturitě) jako dělník. Až r. 1958 získal místo jako zaměstnanec knihovny v Pardubicích; r. 1961 přešel do administrativy Svazu československých spisovatelů.

V šedesátých letech vydal Pištora v Československu dvě básnické sbírky (Hodiny v řece, 1961 a Země přibližných, 1965) a prózu pro děti. Nedlouho po sovětské invazi uveřejnil v dětském časopise Mateřídouška říkanku »Lapkové«:

Žije, žije ve stepi

jeden v suché otepi.

Druhý v láptích pod pařezem

třetí v díře pod bezem.

Ať si jsou

tam, kde jsou.

Ať sem na nás

nelezou.

Stal se proto obětí šikanování. Zároveň byly zrušeny smlouvy na vydání jeho dětských knih, které by mu bývaly zřejmě pomohly překonat existenční potíže. Politické pronásledování přišlo v době, kdy Pištora procházel i osobní krizí, a tak básník 26. září 1970 spáchal sebevraždu. O deset let později připravil Jiří Gruša k samizdatovému vydání Pištorovu pozůstalost. Skládala se ze zřejmě již zcela hotové sbírky Mezery v paměti a několika dalších básní. Tuto poezii vydal Jiří Gruša r. 1984 pod názvem Mezery v paměti v londýnském nakladatelství Rozmluvy také tiskem.

V knize se v úvodu vyskytuje několik básní s milostným podtextem a s mírně hravými motivy (»nebudeš vědět jak/ a budem krabatí od moudrosti,/ jenomže od veselých krabů/ s jabloneckýma očima,// už zase sami, jen víc oblečení,/ vesele krabatá s vesele krabatým,/ až budem jenom vrásky, a ty vrásky/ se zkrabatí a umřou«). Celkově je však Pištorova tvorba úzkostnou, depresívní poezií. I když byl básník zřejmě družným člověkem (v jeho verších se objevují ozvuky setkání s přáteli), substrátem jeho soustředěné tvorby je strach, hrůza a frustrace. Do jisté míry je zdrojem Pištorovy hořkosti komunistické znásilnění země, v níž žije, avšak obecně má autorův pesimismus hluboké, metafyzické příčiny. Život, který subjekt Pištorovy poezie vede, je neautentický, nepatřičný (»seděli jsme tam a vypadali živí«). Všude zanechává svou stopu ďábel:

Ještě si prosvítáme

lehkým dýmem:

V hospodě U rybiček v moudré zeleni

ostnatky civěly, jak upíjíme

tak mladí

a tak zasklení -


Pak ovšem zdi.

Ještě jdou po mém boku,

šedivá eskorta, jež krade

kamarády. A omítkou těch kroků

prosvítá ďáblův zadek

jak nápis

kurentem.

(Metafora zdí je odkazem na Vladimíra Holana; v Pištorově poezii je možno nalézt také halasovské vlivy.) I milé a známé věci mají u Pištory vždycky nakonec hlavně záporné vlastnosti. Příroda je negována: v rybách a v paprscích je zamčeno, lesy jsou omotané drátem. Sníh jsou tichounké malé bílé hrůzy. Bůh je možná nablízku, člověka si však nevšímá. V některých Pištorových verších se vyskytují jakoby pohádkové motivy z dětství nebo vzpomínky na předčasně zemřelé kamarády či na básníkova otce, kterého v Pištorově dětství zastřelili Němci a jehož smrt autora zřejmě hluboce poznamenala.

ANTONÍN BROUSEK (nar. 1941) začal studovat češtinu a ruštinu na pražské FF UK, studium tam však tehdy nedokončil. V šedesátých letech v Československu pracoval jako nakladatelský, rozhlasový a časopisecký redaktor, od r. 1969 žije v NSR. V Československu Brousek vydal dvě básnické sbírky (Spodní vody, 1963; Netrpělivost, 1965), náklad třetí jeho sbírky Nouzový východ byl po sovětské okupaci r. 1968 zničen. (Nouzový východ vyšel až v Kanadě, a to jako součást básnického souboru Zimní spánek, 68 Publishers, Toronto, 1980).

Na Západě Brousek debutoval sbírkou Kontraband (68 Publishers, Toronto, 1975). Kniha mj. obsahuje gellnerovsky hořké, rýmované reminiscence na autorův život v Československu do roku 1968, věnované zejména různým klasickým ruským autorům, mezi jejichž osudem a osudem svým básník nachází jisté paralely, dále neobyčejně živé vzpomínky na dětství v padesátých letech a verše plné stesku, jejichž zdrojem je autorův pobyt v cizině.

První oddíl Zimního spánku, sbírka Nouzový východ zahrnuje v úvodu několik básní skutečně vynikající abstraktní poezie, jejíž inspirací byla převážně hra s jazykem:

Únor

větří u nor.


Ohaři

z ledu hrabou Ohři.


Na hoře

oharek hoří.


Sálají

masopustní sály.


Šálí

ojíněné šály.


Na lesních

cestách mrazy

za skútry zavírají sníh

na zip.

Všude, kde Brousek potlačí svou trpkost, hořkost a touhu parodovat to, co nenávidí (Brousek je mistrem persifláže; rád také napodobuje styl různých klasických básníků) jeho poezie dosahuje velké básnické síly. Z nejlepších Brouskových veršů vzlíná zvláštní, jemné, »sametové« napětí, které je někdy protrháváno drsnými, drastickými obrazy a metaforami. Jde o paradoxní napětí: Brouskovy vrcholné verše vytvářejí intenzívní atmosféru mlčení: je to atmosféra jakoby pregnantní výroky, které chtějí být vysloveny, ale nelze je zformulovat.

Sbírka Nouzový východ obsahuje poezii inspirovanou Brouskovými cestami na dovolenou a do zahraničí, které zřejmě podnikl během roku 1968, a rozsáhlý oddíl básní o sovětské invazi a o postupném upadání Československa do prvních měsíců normalizace. Oddíl Zimní spánek mapuje autorovu existenci ve vakuu emigrace. V poslední části této sbírky jsou Brouskovy parodie na českou socialisticko-realistickou poezii. Veršování období stalinismu Brousek podrobně studoval a r. 1987 vydal v londýnském nakladatelství Rozmluvy obsáhlou »čítanku českého stalinismu v řeči vázané« Podivuhodní kouzelníci. Antologii socialisticko-realistických básní z pera mnoha českých básníků Brousek doplnil i erudovaným esejem na dané téma. Sbírka Vteřinové smrti (Rozmluvy, Londýn, 1987) je soubor hořkých básní, v němž Brousek převážně pokračuje v líčení své emigrantské existence:

Knihovna. Sutí zavalený důl.

Nač ještě otvírat vyrabovanou kryptu.

Uprostřed úpějící psací stůl

s outěžkem nedomrlých manuskriptů


a za ním v prachu kyretážní křeslo,

v němž rozhodila hnáty nepřítomnost

toho, kterému psaní nevyneslo

nic nežli zlou krev, noční hádky, lomoz,


zvonění spořádaných sousedů,

z televizního spánku vytržených.

Archiv barvotiskových pohledů

z prázdnin po boku moře, syna, ženy.

3.

IVAN BLATNÝ (1919 - 1990) patřil k umělecké Skupině 42 Jindřicha Chalupeckého. Do r. 1947 vydal v Československu šest básnických sbírek zpěvné, melodické poezie, do níž později začal pronikat syrovější, temnější, metafyzičtější tón. R. 1948 Blatný pobýval jako stipendista Syndikátu českých spisovatelů v Anglii a několik týdnů po únorovém komunistickém převratu se rozhodl v Anglii zůstat. Na Západě však onemocněl duševní chorobou a musel se uchýlit do ústavu pro duševně choré.

Koncem sedmdesátých let Blatného začala navštěvovat v nemocnici St. Clement's Hospital v městě Ipswich paní Frances Meachamová, anglická zdravotní sestra v důchodu, která měla přátele v Československu. Postupně získala Blatného důvěru a také zjistila, že bývalý básník stále něco píše na kousky papíru, které nemocniční zřízenci vyhazují. Přesvědčila je, aby Blatného tvorbu (které ovšem nerozuměla, protože byla psána česky) nemocnice předávala jí, a větší množství takto nashromážděného materiálu potom zaslala Josefu Škvoreckému do Toronta. Jen zlomek Blatného rukopisů obsahoval skutečnou poezii; byla to však poezie naprosto výjimečná:

Shrabovat listí v parcích, jaká klidná práce.

Přecházet sem a tam a pomalu se vracet,

jako se vrací čas, jako se vrací dálka,

nostalgická jak známky na obálkách.


Našel jsem dopis, jenom tužkou psaný,

smazaný deštěm, zpola roztrhaný.


Ó dobo dopisů, kde jsi, kde jsi?

Jak Rilke psal jsem dlouhé dopisy;

teď mlčím, sbohem přišel listopad.

Ryšaví koně vyjíždějí z vrat.

Kritik a básník Antonín Brousek z těchto básní sestavil sbírku, která vyšla r. 1979 v nakladatelství 68 Publishers pod názvem Stará bydliště. Podle Brouska je zejména pozoruhodné, že nová Blatného tvorba si zachovala kontinuitu s jeho poezií z období před r. 1948. Jeho básně si udržely zpěvnost a živost: zároveň však Blatný ve Starých bydlištích dosáhl jedinečné syntézy tří nejdůležitějších stylů moderní české poezie: poetismu, surrealismu a »existenciálního civilismu« Skupiny 42.

Vydání Starých bydlišť Blatného podnítilo k dalšímu horečnému psaní. Z textů, které Blatný vytvořil v osmdesátých letech, sestavil Antonín Brousek novou sbírku, Pomocná škola Bixley (68 Publishers, Toronto, 1987). V těchto básních se podle Brouskových slov autor snaží o »znovuzpřítomnění momentů, na nichž se zakládala Blatného existence, než došlo k fatálnímu porušení paměti«. Vlastně tak rekonstruuje i českou kolektivní paměť, zmrzačenou čtyřiceti lety komunismu. Pomocná škola Bixley jsou v podstatě Blatného deníkové záznamy. Autor v těchto básních často vychází z nějaké triviální každodenní zkušenosti, asociačně k ní přiřazuje vzpomínky a pohrává si se slovy i jejich vedlejšími konotacemi, a to v několika jazycích. Básně jsou psané metodou koláže a jsou ovlivněny surrealistickými principy. Neztratily ani svou melodičnost a poetistickou hravost.

JIŘINA HAUKOVÁ (nar. 1919) vydala svou první knihu Přísluní r. 1943, její druhá básnická sbírka Cizí pokoj vyšla r. 1947. Knihu Oheň ve sněhu (1959) kritika odmítla jako »předúnorovou poezii«. Další básnické sbírky mohly být publikovány až v období tání v šedesátých letech (Mezi lidmi a havrany, 1964; Rozvodí času, 1967), kniha Země nikoho stačila vyjít ještě r. 1970. Téhož roku Hauková připravila k vydání Letorosty, výbor z celé své dosavadní tvorby, doplněný studií z pera Bedřicha Fučíka. Kniha však byla stažena z prodeje a její náklad byl zničen. Nové, upravené vydání Letorostů, doplněné básněmi z let 1972 - 1982, vyšlo r. 1987 v nakladatelství Poezie mimo Domov v Mnichově. Verše z let 1985 - 1987 pod názvem Spodní proudy vydalo r. 1988 mnichovské nakladatelství Opus bonum. (Po revoluci vyšla v Československu kniha básní Motýl a smrt, 1990.)

Hauková byla také členkou Skupiny 42. Dílo umělců z této skupiny bylo převážně inspirováno městským prostředím; Hauková však pocházela z Moravy a její poezie byla od počátku ovlivněna inspirací z venkova. Americký bohemista William Harkins poukazuje v doslovu k mnichovskému vydání Letorostů na to, že mezi prameny poezie Jiřiny Haukové patří zejména francouzští symbolisté a postsymbolisté, František Halas a anglo-americký básník T. S. Eliot.

Raná poezie Jiřiny Haukové je rýmovaná, většinu své tvorby však básnířka píše rytmizovaným volným veršem. V prvních básních výboru Letorosty se autorka zpočátku soustřeďuje na nějakou konkrétní jednotlivost (např. sněhovou vločku) a od ní pak tématické pole rozšiřuje k větší obecnosti. Mnohé básně jsou neseny vizuálně prostorovou inspirací. Převažujícím námětem poezie Jiřiny Haukové je od samého počátku její tvorby samota, později i nicota, zlo a smrt. Zejména v prvních básních, vzniklých po komunistickém převratu v Československu, jsou motivy osobní devastace doplňovány motivy obecné společenské zkázy. Primární inspirací tvorby Jiřiny Haukové však zůstává snově fantastický, někdy téměř až panteistický přírodní svět, mocně překypující energií růstu. V některých básních jde přírodní inspirace ruku v ruce s motivem historické kontinuity a s vědomím autorčiny připoutanosti k rodné moravské zemi. Zároveň mají mnohé pozdní verše Jiřiny Haukové implicitně náboženské vyznění.

Od šedesátých let Hauková občas zajímavě experimentuje s jazykovým materiálem: rozbíjí verš a do svých básní zařazuje sloupce samostatných slov (někdy v několika jazycích). Tento experiment, v němž souvislá řeč ztrácí komunikativní funkci, často působí silným dojmem. Takto Hauková například uzavírá svou »Samomluvu s mumiemi v Britském muzeu«, kontemplativní báseň, v níž autorka nad staroegyptskými sarkofágy touží rozšifrovat mystérium neexistence:

Zlato zlato zlato zlato

smrt smrt smrt smrt

písek žár písek žár

nedéšť déšť nedéšť déšť

JIŘÍ KOLÁŘ (nar. 1914) nejprve působil jako básník; během let však literární inspiraci vyčerpal. (Došel k názoru, že nemůže plně důvěřovat slovu, protože příliš často slouží lži. Nebylo však i výtvarné umění nezřídka zneužito k falešným politickým cílům?) S prvními kolážemi Kolář experimentoval pod vlivem futurismu a poetismu už v třicátých letech, natrvalo se však k práci ve výtvarné oblasti vrátil až začátkem padesátých let. Od konce šedesátých let se výtvarnému umění věnoval plně a dosáhl v tomto uměleckém oboru světové proslulosti. V padesátých letech byl vězněn za autorství sbírky Prométheova játra, kterou policie našla v bytě Václava Černého. I v sedmdesátých letech patřil Kolář v Československu k zakázaným umělcům. R. 1978 odcestoval na stipendijní pobyt do západního Berlína, od r. 1980 žije v Paříži. Mimo jiné tam vydává kulturní časopis Revue K.

Knižně debutoval Jiří Kolář r. 1941 sbírkou básní Křestný list, která vyšla péčí Františka Halase. O rok později byl spoluzakladatelem Skupiny 42 (k níž patřili mj. Ivan Blatný, Jiřina Hauková, Josef Kainar a výtvarný teoretik Jindřich Chalupecký). Program Skupiny 42, který převážně formuloval Jindřich Chalupecký, akcentoval obyčejnou každodenní skutečnost moderní civilizace a konkrétní zkušenost jednotlivce. Někteří členové této skupiny byli ovlivněni existencialismem.

Do r. 1948 vyšly ještě další čtyři Kolářovy sbírky, v nichž autor naplňoval civilizační program Skupiny 42 (Sedm kantát, 1945; Limb a jiné básně, 1946; Ódy a variace, 1946 [sbírka obsahovala též knihu Noc, která vyšla samostatně r. 1943] a Dny v roce, 1948. Prozaický protějšek k výboru z Kolářova básnického deníku Dny v roce nazvaný Roky v dnech už po Únoru 1948 nemohl vyjít).

Za poslední čtyři desetiletí byly z množství Kolářových literárních textů tiskem vydány jenom fragmenty. Mnohdy nadto uplynula mezi dobou, kdy dílo vzniklo a kdy vyšlo, celá desetiletí. Je proto dodnes pro řadového čtenáře, který nemá přístup k archívům samizdatů, značně obtížné vytvořit si o Kolářově tvorbě a jejím chronologickém vývoji ucelený obraz. V padesátých a šedesátých letech, kdy Kolář většinu svých prací nemohl publikovat, vydával (v občasné spolupráci s Josefem Hiršalem a Bohumilou Grögerovou) knížky pro děti. V Československu kromě toho oficiálně vyšel Kolářův veršovaný esej o poezii Mistr Sun o básnickém umění (1957), výbor básníkovy poezie z let 1937 - 1947 Náhodný svědek (1964), výbor z několika Kolářových básnických sbírek Vršovický Ezop (1966; druhé vydání Poezie mimo Domov, Mnichov, 1986), traktát o poezii Nový Epiktét (1968) a výbor Básně ticha (1965; 1970).

Česká exilová nakladatelství na Západě vydala dva Kolářovy básnické deníky z konce čtyřicátých a začátku padesátých let Očitý svědek (Edice Arkýř, Mnichov, 1983) a Prométheova játra (68 Publishers, Toronto, 1985). V nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem vyšla r. 1984 ke Kolářovým sedmdesátinám knížka jeho teoretických poznámek o umění Odpovědi. (Ve svazku je také šestnáct reprodukcí Kolářových muchláží »Kafkova Praha 1977 - 1978«.)

Očitý svědek, Kolářův »deník z roku 1949«, obsahuje básníkovy chronologicky seřazené literární poznámky, úvahy a verše z druhého roku vlády komunismu v Československu. Většina těchto záznamů (v souhlasu s teoretickými postuláty Skupiny 42) má městskou atmosféru: v knize jsou i mnohé útržky scén a rozhovorů z pražské periférie. Některé z těchto fragmentů Kolář čtenáři předkládá ve formě básní. Dílo obsahuje i miniaturní úvahy na umělecká a politologická témata, poznámky z četby, krátké, často fantastické či děsivé příběhy, záznamy snů a nejrůznější dokumenty doby (např. i zápis o tom, jak umíral František Halas). Autor je po únoru 1948 společenský outsider, který ze svého okrajového postavení úkosem pozoruje, jak v jeho zemi zapouští stále silnější kořeny vláda lži a nesmyslu. I když básník politický vývoj průběžně komentuje (hlavně z etického hlediska), politické záležitosti nejsou v ohnisku jeho zájmu. Kolářovy deníky chtějí v první řadě vydat svědectví o obyčejném životě; zároveň jsou psychologickou sondou do autorova nitra. Diskuse o umění a o poezii byly v hned v prvních letech stalinismu zatlačeny do soukromí: rozhovor o podstatě uměleckého díla v Očitém svědku sice pokračuje i po komunistickém převratu, ale jen v omezené společnosti několika přátel nebo jen v autorově mysli.

Prométheova játra, Kolářův deník z roku 1950, se ve srovnání s Očitým svědkem zdají propracovanější a živější. Je to možná proto, že zde zaujímají větší prostor Kolářovy básnické experimenty. I politická tematika vystupuje do popředí o něco silněji než v Očitém svědku. V Prométheových játrech autor kreslí tvář československého stalinismu téměř dokumentárními prostředky, i když zároveň experimentuje s různými formami básnické stylizace. I zde se Kolář dívá na politickou problematiku důsledně z etického hlediska. Toto dílo obsahuje převážně tzv. »nalezenou poezii«, příběhy, motivy a témata, která si autor nevymyslel, ale převzal je »ze skutečnosti« nebo z díla jiných autorů. Často jsou to expresívní, drastické, až téměř »neorealistické« verše či prozaické útržky, jejichž námětem je většinou násilí moderních totalitních režimů. Kolář se hrozí násilí, ať ho páchají nacisté či komunisté. Zdůrazňuje, že Čechoslovákům po válce bohužel nebyla dána příležitost psychologicky se vyrovnat s obdobím nacistické okupace a se zločiny, jichž se po válce mnozí občané Československa dopustili na německých spolubližních. Varuje, že tato »neuzavřená kapitola« napáchá v budoucnosti mnoho zlého.

Některé náměty Kolář v Prométheových játrech zpracovává vícekrát, a to různou básnickou formou. U drastické poémy »Skutečná událost«, kterou napsal na základě povídky polské autorky Žofie Nalkowské, záměrně pro srovnání uvádí i autorčin původní text. Zdůrazňuje tak ozvláštňující schopnost umění, které se na jediné téma dokáže dívat z nejrůznějších úhlů a různými způsoby ho pozměňovat. Kniha působí trochu jako malířská paleta s namíchanými barvami nebo zápisník se skicami k dílu, která se umělec teprve chystá vytvořit. V doslovu k Prométheovým játrům vysvětluje Emanuel Frynta podstatu Kolářovy tvůrčí metody. Kolář rozlišuje dva básnické typy: tzv. »básníka s Múzou«, výlučný, exkluzívní typ, který při umělecké tvorbě naslouchá vnitřní inspiraci, a jazyk, esteticky lhostejný prostředek komunikace, stylizuje a povyšuje ho na umělecké dílo. Tento druh básnické tvorby prý Jiří Kolář odmítá. Sám se považuje za »básníka naslouchajícího«, který pojímá obyčejný, každodenní jazyk jakožto »naleziště poezie«: metodou výběru (koláže) se z něho snaží vyloupnout magické, umělecky hodnotné jádro. Toto teoretické zdůvodnění Kolářovy tvorby nepostrádá určité rozpornosti: umělec přece nemůže pouze pasívně sbírat střípky skutečnosti a vytvářet z nich mechanicky nové struktury, aniž je silou své imaginace roztaví a povýší je tak na umění. (Ani Kolář zdaleka pouze »nenaslouchá« světu: i on svůj materiál umělecky přetváří.) Nicméně Kolářovy básnické deníky Očitý svědek a v menší míře Prométheova játra působí zřejmě zcela záměrným dojmem syrové, drsné a nepřetavené dokumentárnosti a útržkovitosti.

Je nesporné, že Kolářovo dílo obsahuje mnoho významných teoretických podnětů - ať už publikovaných či nikoli - jimiž tento tvůrce hluboce ovlivnil celou řadu nejvýznamnějších současných českých spisovatelů. (Léta se pravidelně scházel se skupinou umělců v pražské kavárně Slavii, kde byl tzv. »Kolářův stůl«.) Z Kolářových deníků vyplývá, že tento autor a teoretik měl velký vliv např. na Bohumila Hrabala, který ve svém díle úspěšně vyplnil celou řadu Kolářových teoretických postulátů. (Je zajímavé, že v Hrabalově tvorbě se občas vyskytují i některé kolářovské literární motivy.)

Formu básnického filozofického deníku vynikajícím způsobem realizoval jiný člen Skupiny 42 a další outsider české literatury, JAN HANČ (1916 - 1963). Do r. 1948 Hanč pracoval jako úředník podniku dovážejícího ovoce, později byl plánovačem v ČKD. Dlouhá léta se věnoval lehké atletice; ke konci života trpěl těžkou chorobou.

V Československu vyšel tiskem pouze jeden svazek Hančových záznamů Události (1948). Až o mnoho let později byly Hančovy deníky vydány pod názvem Sešity (68 Publishers, Toronto, bez data [1984]; jde o reedici pražského samizdatového vydání z r. 1970). Podobně jako literární dílo Jiřího Koláře i Hančovy Sešity jsou inspirovány životem v městské civilizaci. Mimo jiné jsou neobyčejně živou evokací atmosféry Prahy od padesátých do začátku šedesátých let. Poezie se v Hančových textech vyskytuje víceméně příležitostně: páteří knihy jsou krátké, (občas nedokončené) filozofické eseje, úvahy o autorových psychických stavech a osobní záznamy z různých období jeho života. Hanč neváhá užívat hovorového, často zcela bezprostředního jazyka. (»Proč si nevyprávíme to, co máme až na dně své duše? Protože tenhle kal každému smrdí, zatímco pro nás je voňavkou, protože by se zdálo, že jsme nenormálními blby, kterými také ve skutečnosti jsme.«) Zřejmě pro občasné vulgarismy, pro autorovo relativně otevřené líčení různých tělesných funkcí a pro jeho programové odmítání syžetovosti charakterizovali někteří kritikové jeho dílo jako »okrajovou literaturu« - bez úmyslu snížit Hančův význam. Hančova kniha však není okrajová. Hovoří o věcech, které se bytostně dotýkají každého člověka, je prodchuta neobyčejnou autentičností a naléhavostí a obsahuje množství inteligentních postřehů.

Hanč trpěl samotou: většinou nedokázal navázat styk se svým okolím. Bylo tomu zejména proto, že se - pro něho zcela nepochopitelně - většina lidí v životě zabývala podružnostmi. Celá kniha stojí v temném stínu smrti, jehož přítomnosti - a pomíjivosti života i světa - si je autor vědom téměř v každém okamžiku své existence. V jeho melancholických, frustrovaných textech občas zablesknou střípky trpkého humoru. (»Redakce »Událostí« vítá srdečné čtenáře tohoto již třetího sešitu zajímavostí ze salónů, pracovišť, alkoven i pisoárů a ujišťuje je, že se i nadále vynasnaží zachovat si váženou lhostejnost, která je jim prokazována.«) Hančovy deníky jsou velice působivou výpovědí o osudu nešťastníka, uvízlého v šedivé, reglementované době; v obecné rovině jsou pak pozoruhodným svědectvím o lidském údělu.

JAN VLADISLAV (vl. jm. Ladislav Bambásek, nar. 1923) strávil dětství a mládí na Slovensku, kde jeho otec, legionář, byl poštovním úředníkem. Po roce 1938 se celá rodina musela vrátit do Čech. Po válce Jan Vladislav studoval srovnávací literaturu na pražské filozofické fakultě, r. 1948 byl však z univerzity vyloučen a studium mohl dokončit až r. 1969 doktorátem u Václava Černého.

Před r. 1948 Vladislav vydal básnické sbírky Nedokončený obraz (1946), Dar (1947) a Hořící člověk (1948); většina nákladu této poslední knihy však byla skartována. Už v polovině čtyřicátých let začal vydávat překlady poezie a dramat, a tiskl také literární kritiky. Když bylo po únoru 1948 Vladislavovi znemožněno dále uveřejňovat svou původní tvorbu, věnoval se plně překladatelské práci, a to zejména v oblasti klasické i moderní poezie. V Československu vyšly např. Vladislavovy překlady děl Dantových, Michelangelových, Shakespearových, Baudelairových, Verlainových a mnoha dalších autorů. V opakovaných vydáních v letech 1955 - 1971 dosáhly Vladislavovy překlady Shakespearových Sonetů rekordního nákladu dvě stě tisíc výtisků. Klenoty světové literatury Vladislav opatřoval erudovanými předmluvami a doslovy. V šedesátých letech vydal také řadu knih pro děti. Po sovětské invazi byl však postižen naprostým publikačním zákazem a nesměl tisknout už ani překlady, ani dětskou literaturu. (Jen několik Vladislavových prací bylo v Praze v sedmdesátých letech vydáno anonymně v cizojazyčných verzích.)

Od r. 1975 řídil Vladislav samizdatovou edici Kvart, v níž časem vyšlo přes sto titulů. R. 1981 byl zejména za tuto kulturní činnost donucen vystěhovat se z Československa. Usadil se nedaleko Paříže a v letech 1982 - 1987 přednášel na pařížské Vysoké škole sociálních věd o československé nezávislé literatuře.

Vladislavovy původní básnické sbírky Věty a Samomluvy vyšly až r. 1976 a 1979 v samizdatových edicích. Tiskem je vydalo mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov r. 1981 a 1986. (Dalšími dvěma Vladislavovými ineditními sbírkami je Šest suchých jehel, 1978 a Fragmenty, 1979.) R. 1990 vyšly v nakladatelství Poezie mimo Domov Sny a malé básně v próze.

Verše tohoto autora jsou neobyčejně naléhavé a expresívní. Vladislav je básník, který, zasažen opojnou krásou a děsivou hrůzou života, křičí. V metafoře umění ve sbírce Věty líčí to, co se stane, když slepý člověk, přivyklý existenci v temnotách, náhle k stáru nabude zraku:

Sítnice, jež čeká na obraz,

poprvé uvidí,

a člověk dostává závrať, padá, klopýtá,

musí se učit chodit.

[...]

Obraz světa,

na který čekala sítnice po celý život,

vzbuzuje úzkost

při každém kroku.


Ale přesto, říkáš si,

chce každý

vidět sám.

V kostce je to shrnutí Vladislavova názoru na život a svět.

Poezie ve sbírce Věty je prodchnuta vědomím historických sounáležitostí všech dob a všech kultur. Objevují se zde pravidelné odkazy ke klasické mytologii a filozofii. Zároveň je autor silně inspirován přírodním děním: zajímá se o vše, co obsahuje esenci života: o světě přírody to zřejmě platí především. Ostrá, pronikavá Vladislavova poezie je přímo vystavěna na dialektické jednotě nesnesitelné krásy a vrcholného utrpení. Takto vidí Vladislav ve sbírce Věty letní večer:

Ryšavý kolouch

dopadl na šíp stromu

a tone v krvi.


Zalykáš se s ním

modrým mořem,

zlatou travou,

každodenním

osudem.


Ryšavý kolouch

dopadl na šíp stromu

a utonul.

Celkovým dojmem ze života je však nakonec vyčerpanost, pomíjivost a prázdnota, přesto že někdy má člověk pocit, že něco nepostižitelného zůstává navíc. Vladislav si uvědomuje, že existence není »učením pro život«, ale »učením pro smrt«. Jako Milan Kundera lituje, že člověk může žít jen jednou a že si nemůže vyzkoušet množství paralelních existencí, které se nabízejí. Atmosféru konzumní pokleslosti života kolem nás a celkového nezájmu o autentické umění - protože je příliš složité - shrnuje Vladislav ve sbírce Věty v pregnantní zkratce jiné metafory umělecké tvorby:

Most

v písečné poušti

na sever od Tabrízu

z kamene, oblouku

a tmy mezi nimi

už jenom pro přívaly žáru.

Stopy kol míří jinam,

jeho ostrý hřbet

je pro ně

přílišná námaha.

Ale až jednou

se vrátí vody dávných řek,

bude ta stavba

uprostřed pouště rozkročena stát

a její ostrý hřbet

unese každého.

I Samomluvy jsou alarmující, naléhavou poezií. První oddíl této sbírky, »Podzimní suita«, obsahuje krátké, seifertovsky zpěvné, rýmované verše s ostrými hranami. I zde se autor potýká s krásou a hrůzou života. Společným jmenovatelem těchto básní je však milostný podtext. V Samomluvách, Vladislavově poezii z let 1950 - 1960, autor shledává, že důležitá část tajemství života se skrývá v lásce a erotice. Hlavním oddílem této sbírky jsou monology mužů v různých základních situacích (»Samomluva čtenáře Shakespearových sonetů«, »Samomluva muže dívajícího se na ženskou ruku ve své«, »Samomluva člověka, který vzal do ruky pero«). Společným jmenovatelem těchto básní je opět posedlost životem: otřesenost lidskou zkušeností, strach ze smrti, touha po lásce a závist vůči těm, kteří po naší smrti budou žít dál. Umělecká tvorba je pro subjekt Vladislavových básní nezbytným výrazem lidské existence. Pro naléhavost Vladislavovy poezie jsou charakteristické drásající paradoxy (»Vy všichni plačící/ s nehnutou tváří,/ dobře vám rozumím.// Vy všichni křičící/ s nepohnutými ústy,/ dnes vás dobře slyším.// Vy všichni plačící s vyprahlým okem,/ dobře vás vidím.«) Oddíl »V mlhách«, obsahuje tento přerývaný, téměř erbenovsky hmotný baladický monolog frustrovaného milence:

Krutosti štěstí

učíš mě. Krutostí lásky

mučíš mě. Snad chceš

mít ze mne smolnici,

vysokým ohněm

hořící. Nemohu však

už hořet výš. To celý

na prach shořím

spíš. Poslední kapka

smůly mé kéž také

tebe sežehne.


Krutosti stesku

učíš mě. Krutostí touhy

mučíš mě. Na hrotě

jehly kdybych stál,

i tam bych touhou

tancoval. Nemohu však

už ani krok. Mohu

jen jeden známý

skok. Až si tu židli

podrazím, kéž také

tebe strhnu s tím.


Krutosti pláče

učíš mě. Krutostí falše

mučíš mě. Chceš, abych sám

se oslepil

a ještě k víře

měl dost sil. Nemohu víc

už ani sten. Mohu

jen chytnout s osudem

to tvoje hrdlo

do pěstí a zardousit

to neštěstí.

Sny a malé básně v próze jsou soubor krátkých převážně prozaických filozofických textů evokujících neobyčejně živě události a scény vážící se k základním palčivým otázkám o podstatě lidské existence a o životě a smrti. Svazek obsahuje i záznamy autorových snů, které knize dodávají přídech fantasmagoričnosti. Formální inspirací většiny těchto záznamů byly dozajista deníkové poznámky Jiřího Koláře. Vladislavovy »malé básně« však svou pronikavostí a uměleckou přesvědčivostí Kolářovy texty daleko předčí. V těchto miniaturách Vladislav opět žasne nad krásou a zázračností světa, zároveň jsou však jeho prózy naplněny atmosférou úzkosti, bezútěšnosti, prázdnoty a vyčerpanosti. Autor obrovské břemeno životní nádhery a hrůzy nemůže unést. Nakonec si klade otázku: k čemu to všechno? Ve stáří se zdá, že souhrnem života je nicota.

Člověk si myslí, že všechno, co v něm bylo, v něm zůstane, celý svět. A potom postupně a neúprosně vychází najevo, že byl spíš sítem, kterým všechno protéká bez návratu. Co zůstává, jsou drobky, smetí, zbytečnosti, a hlavně asi sražené kousky krve, hořkostí, skutečných i pomyslných křivd.

Kupodivu se nejlíp drží smyšlené příběhy z knih, bezděčné i úmyslné lži, představy o jiných, o sobě. Po letech se však rozplývá i to; zůstane: pár dopisů, pár vzpomínek, pár idolů, pokud to nejsou strašidla. Říkáme jim rodiče, učitelé, přátelé, lásky, a mají patrně ke skutečnosti právě tak daleko, jako my sami k vlastnímu obrazu v zrcadle z dob před čtyřiceti lety. (Zkráceno.)

Výbor z Vladislavových předmluv a doslovů k jeho překladům ze světové literatury měl vyjít knižně r. 1969 pod názvem Portréty a autoportréty, byl ale zakázán. Pět svazků Vladislavových kritických statí vyšlo koncem sedmdesátých let v samizdatu pod názvem Tajný čtenář. Mnichovské nakladatelství Arkýř vydalo Vladislavovy Malé morality (1984), eseje o umění a umělcově místě ve společnosti. K dalším dosud tiskem nevydaným pracím patří Portréty a posmrtné masky, zahrnující medailóny českých i cizích autorů, které Vladislav znal osobně, Otevřený deník z let 1977 - 1980, Pařížský deník z let 1981 - 1990 a soubor šesti Čítanek, do nichž spisovatel shrnul pořady, které v letech 1981 - 1989 psal pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa.

IVAN JELÍNEK (nar. 1909) pracoval před válkou v Brně jako redaktor Lidových novin; později přešel do redakce pražského Radiožurnálu, kde měl na starosti zahraniční vysílání. R. 1939 emigroval z protektorátu Čechy a Morava na Západ: nejprve organizoval vysílání pro Československo z rozhlasové stanice ve Fécampu v Normandii, pak pracoval pro československé vysílání BBC. Po válce se krátce vrátil do Prahy, ale na podzim r. 1947 znovu odešel do Anglie. Po letech existenční nejistoty, která prožil v Kanadě a ve Spojených státech, získal koncem padesátých let místo jako kulturní redaktor v československém oddělení zahraničního vysílání BBC v Londýně, kde setrval až do svého odchodu do důchodu r. 1969.

Před druhou světovou válkou vydal Ivan Jelínek v Československu tři básnické sbírky (Perletě, 1933; Nedělní procházka, 1936; Kudy, 1938). Podle autorových vlastních slov jde o nevyhraněnou tvorbu, v níž teprve hledal autentický hlas. Je to nicméně vážná, zpěvná poezie s temným pozadím, v níž se už občas vyskytují náznaky Jelínkova pozdějšího vývoje, zejména jeho zájem o metafyzické náměty. Už zde autor začíná intuitivně docházet k názoru, že poezie je především záležitost slova. Významnou roli hrají v celé Jelínkově tvorbě mytologická témata (např. starořecká a indická), která autor přetvořuje do vlastních mýtů a reaguje tak na skutečnost kolem sebe. První Jelínkovy sbírky také obsahují příležitostné básně, inspirované např. jugoslávským jihem, kam Jelínek jezdil jako student, a později i traumatickými politickými událostmi konce třicátých let. Jelínek už v období před válkou nacházel inspiraci zejména ve zpěvnosti moravské lidové písně, obdivoval dílo Františka Halase a upoutal ho český poetismus a surrealismus, i když poetika českého poetismu ho nezaujala - připadala mu příliš povrchní. Celkově prý kulturní ovzduší první republiky nebylo příliš příznivé pro to, aby se v něm mohla projevit Jelínkova skutečná tvůrčí schopnost.

V letech 1938 - 1960 vydal Ivan Jelínek pět básnických knih, z nichž některé vyšly v Československu, jiné v exilu (Básně 1938 - 1944, Naše noviny, Londýn, 1944; Kudy II, 1946; Básně 1939 - 45, 1946; Ulice břemen, Bohemica Viennensia, Vídeň, 1956; Skutečna, Lucernička, Mnichov, 1960). Podle vlastních slov se však našel jako básník teprve ve sbírce V sobě letohrad (vyšla v Římě r. 1965 autorovým vlastním nákladem). Od šedesátých let píše Jelínek zcela oproštěnou lyriku, v jejímž ohnisku a jejímž jediným raison d' ětre je slovo, pro Ivana Jelínka zdroj posvátnosti. V tomto svém posledním nejautentičtějším a nejplodnějším tvůrčím období autor užívá jako inspirace pouhého jazyka. Jeho tvorba se propadá dovnitř slov; básník hledá v jazyce své autentické teritorium. Slovo se pro Ivana Jelínka stává jedinou hmatatelnou skutečností, jazyk je jeho jedinou jistotou. Ani tato jistota však není příliš spolehlivá. Je ambivalentní, mnohoznačná. Jazyk totiž odkazuje k božským věcem, které jsou za skutečností a pod jejichž tíhou se slovo rozpadá. Ačkoliv je jazyk pro Jelínka posvátným instrumentem, k vyjádření autorových nejniternějších zážitků a jeho vztahu k Bohu nakonec nestačí. Za jazykem je oblast božího ticha, jíž člověk jazykem nemůže dosáhnout ani vyjádřit.

Devět sbírek lyrické poezie, které Ivan Jelínek napsal a vydal od roku 1970 (Sochy, Sedm částek, SVU v USA, Řím, 1970; Ódy, vlastním nákladem, Řím 1971; Posel, vlastním nákladem, Řím, 1975; Kolová stavba, společně s Křesťanskou akademií, Řím, 1980; Akropolis, Poezie mimo Domov, Mnichov, 1982; Se sluncem na prsou a lvem, Framar Publishers, Los Angeles, 1986; Hoře věčnosti, Poezie mimo Domov, Mnichov, 1988, Bocca della verita, vlastním nákladem, Řím, 1989; desátá sbírka Letohrad, která měla r. 1970 vyjít v pražském nakladatelství Mladá fronta, byla zakázána) je mnohovrstevnatým a neobyčejně rozmanitým záznamem autorových zážitků Boha, »který je můj živitel a který je mimo mě a ve mně a je tak intenzívní a absolutně realistický, že se někdy jeví tak a jindy onak«. V básních z posledních let ztrácí Jelínkův básnický jazyk na průzračnosti, stává se drsnějším a někdy se v něm vyskytují barokní motivy.

Na ukázku, jak Ivan Jelínek vytváří své básnické světy, které krouží kolem slovních významů, uveďme úryvek z titulní básně sbírky Hoře věčnosti »Pustiny«:

I.

Výšiny brány z kovů

vsazené na rozcestí nová

vykoval jeho kladiv klad

dle smlouvy s pustinami.

Liknavý zdvih velikosti,

střemhlavý spád zmaru.

Že smrt se rovná daru

šalmaje s dutinami

z lávy kostí?

I bohatství

v okrouhlosti hlavy?


II.

Tam práh je vrat a branek.

Tudy povívá prach pustin

oboustranného prázdna:

ráhna tmy hořící v ránech.


III.

Vrata, vrátka

těmi odchází se a vrací.

Za nimi, před nimi

vše se děje:

děje i nečinnost.

Vrat ctnosti nečinností

na hodech hladovosti

zná hostitel i host.


IV.

Třísnění.

Ztřísnění předobrazu.

Z jedu zmijina

avšak i z mízy se živí

smrtonoš život.

Trýzeň v jeho blaženosti.

Trýzeň trýzni je hostina.

Výheň, ta otčina

nepamětných plazů.

JOSEF LEDERER (1917 - 1984) (který psal také pod pseudonymem Jiří Klan) studoval na univerzitě v Praze, v Paříži, ve Walesu a v Londýně. Od r. 1943 pracoval jako redaktor BBC, v padesátých letech spolupracoval se Svobodnou Evropou. Od r. 1963 přednášel anglickou barokní a renesanční literaturu na londýnské polytechnice. V redakci Antonína Brouska vydal r. 1973 v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem básnickou sbírku Sopka islandská, originální verše, částečně ovlivněné poezií Holanovou a Palivcovou. Podle Jiřího Kovtuna, který Sopku islandskou r. 1974 recenzoval v časopise Svědectví, jsou »onomatopoeická uhrančivost některých Ledererových veršů a jejich vážná, nesentimentální hudebnost« obecnými znaky vrcholné české poezie třicátých a čtyřicátých let tohoto století. Lederer se ve svých básních pokouší o osobní výpověď, která je však vsazena do obecného, širokého kulturně historického rámce. Ledererova kniha Elegie (Rozmluvy, Londýn, 1986) je šest rozměrnějších básní, věnovaných jednotlivým starořeckým múzám (které podle Jiřího Kovtuna však nejsou »výměnnou klasicistní kulisou, nýbrž archetypálním obrazem řeči a hudby«). Jde o temně expresívní, lyrickou poezii, skládající se z tříště obrazů vyplouvajících z autorova podvědomí, vážících se jednak k jeho osobní životní zkušenosti a jednak k tématům z evropské kulturní historie. Jednotlivé motivy Ledererovy zpěvné, avšak náročné poezie jsou navzájem propojeny složitými hlubinnými vazbami.

FRANTIŠEK LISTOPAD (nar. 1921) byl po válce členem tzv. »dynamoarchické« skupiny a psal do deníku Mladá fronta. Od roku 1947 žil v Paříži, kde později pracoval ve francouzském rozhlase a televizi. R. 1959 se usadil v Portugalsku, kde působí jako univerzitní profesor a známý televizní, divadelní a operní režisér. Po druhé světové válce v Československu vydal čtyři básnické sbírky (Sláva uřknutí, 1945; Vzduch, 1946; První věta, 1946; Jarmark, 1947) a dvě knihy próz. V zahraničí debutoval esejem Tristan čili zrada vzdělance (Vídeň, Bohemica Viennensia, 1954; další eseje, Byty a prostory, vydal v Mnichově v edici Lucernička nákladem kulturní sekce Čsl. uprchlického výboru v Německu r. 1958); dále vyšel cyklus próz Umazané povídky (Sklizeň svobodné tvorby, Lund, 1955) a básnické sbírky Svoboda a jiné ovoce (Vídeň, Bohemica Viennensia, 1956), Černý, bílý, nevím (Index, Kolín nad Rýnem, 1973) a Nástroje paměti (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1982).

Listopadova poezie ve sbírce Černý, bílý, nevím má převážně intelektuální inspiraci a věcný, neemocionální tón. Materiálem k básním jsou většinou autorovy osobní zkušenosti a vzpomínky, která autor ohledává z různých úhlů a snaží se do nich proniknout tím, že buduje složité konstrukce z různorodých, ostře ohraničených obrazů. Důležitou inspirací je i pro tohoto básníka, žijícího v cizojazyčném prostředí, jeho rodný jazyk. Listopad si pohrává s různými českými slovy a rozdírá je konfrontací s jejich částečnými homonymy, od nichž se pak asociačně vzdaluje (»studentka, studěnka, voděnka«). V posledním oddílu sbírky je zajímavá báseň »Umírání Josefa Hory«, fiktivní monolog básníka, který na rozdíl od ostatních veršů sbírky netrpí přílišnou abstraktností. Podtextem většiny básní ve sbírce je blíže neartikulovaná úzkost.

Listopadova poezie v knize Nástroje paměti je daleko více »z masa a krve«. Je v ní více citu, i když základní inspirace zůstává racionální. Autor podle vlastního přiznání »vymýšlí obrazy a tak přeskupuje skutečnost«. Je si vědom toho, že svými básněmi vytváří umělé konstrukce, jimiž zalidňuje svět. (»Kdybych se dnes v noci probudil/ mohl bych psát báseň/ ze sutin postavit dílnu/ z přírody vlast«.) Verše v této sbírce zároveň mají implicitní duchovní podtext. Básně z oddílu »Nalevo jih, nahoře Čechy« se vracejí k autorovým vzpomínkám z Čech jeho mládí, z doby, než »zaklesl prsty do uzlů ciziny«. Poezie v Nástrojích paměti je intenzívně, temně expresívní, ale často zůstává jaksi nehmotná. Objevuje se zde i nádech nostalgie stárnoucího muže, ohlížejícího se za svým životem:

Banální rekviem

klasický underground

odzvonil kohout

prázdnému létu

ticho je nerado

třpytí se tráva

smrt jede prstíkem

po sametu

MILADA SOUČKOVÁ (1898 - 1983) vystudovala v Praze přírodní vědy, ale po absolutoriu se věnovala literatuře. Spolupracovala s Vladislavem Vančurou a některými dalšími umělci čs. avantgardy. R. 1934 debutovala knihou povídek První písmena, svou první básnickou sbírku (Mluvící pásmo) vydala r. 1939. Ve čtyřicátých letech jí vyšly v Praze tři romány (Odkaz, 1940; Zakladatelé, 1940 a Bel canto, 1944). Po válce působila v čs. diplomatických službách v USA, kde se po únoru 1948 usadila natrvalo. Na chicagské univerzitě přednášela českou literaturu a slovanské literatury a anglicky uveřejnila několik bohemistických studií (A literature in crisis: Czech literature 1938 - 1950, National Committee for a free Europe, New York, 1954; The Czech romantics, Mouton, 's-Gravenhage, 1958; The Parnassian Jaroslav Vrchlický, Mouton, 's-Gravenhage, 1964; A literary satellite: Czechoslovak-Russian literary relations, University of Chicago Press, Chicago, 1970; Baroque in Bohemia, Ann Arbor, 1980). V emigraci Součková psala skoro výhradně poezii. Vydala sbírky Gradus ad parnassum (Česká kulturní rada v zahraničí, Lund, 1957), Pastorální suita (Křesťanská akademie, Řím, 1962), Alla Romana (Křesťanská akademie, Řím, 1966), Případ poezie (Křesťanská akademie, Řím, 1971) a Sešity Josephiny Rykrové (68 Publishers, Toronto, 1981). Některé básně Milady Součkové jsou ovlivněny katolickou teologií, v jiných je znatelný vliv symbolismu. Např. verše ve sbírce Gradus ad parnassum jsou prodchnuty mdlou symbolistní atmosférou, v níž se znovu a znovu nepravidelně opakují jako vedoucí motivy často jen mírně pozměněné verše způsobem, který trochu připomíná poetiku současného hudebního minimalismu. Poezie Milady Součkové působí dojmem mozaiky. Je plná odkazů k české i světové literatuře. Její páteří je však směsice útržků vzpomínek i zcela fiktivních motivů vážících se k ranějším letům autorčina života. Psaní básní je pro Součkovou experimentem zkoumajícím mechanismus paměti. Autorka vytváří básnické tvary, v nichž s nejvyšším soustředěním rekonstruuje útržky motivů skrytých na dně jejího podvědomí. (Někdy si rekonstrukcí daného detailu není zcela jista a svou črtu poopravuje: »na dlaždici jsou čerstvé kapičky/ smetany? to jsou kapky omítky/ jíž vybílili prabábinu kuchyni«.) Soubory takovýchto fragmentů neobyčejně živě, ale zároveň zcela věcně evokují pro nás dnes »romantickou« atmosféru života před mnoha desetiletími. Básně ve sbírce Sešity Josephiny Rykrové připomínají svým pojetím, objektivně soustředěným na věcné, autentické detaily, z nichž pak vzniká subjektivní evokace dávné všední skutečnosti, Bergmanův film Fanny a Alexander, jehož režisér svět svého mládí také pečlivě a láskyplně »vyřezával« ze zpola zapomenutých podrobností:

V neděli po obědě

blízko slunovratu v zimě

jas na ulici, na chodbě

u Anny na návštěvě,

odešli od tabule,

Anna, jsme samy.

Červený běhoun na chodbě

stojí i kolo na skříni

i kruhy dřeva dveří

svity slunce v běhu zimy

ticho

Někdy je možno v poezii Milady Součkové objevit téměř nezvalovský zájem o romantiku starých, zapomenutých zážitků a věcí. Jak v doslovu k Sešitům Josephiny Rykrové napsal známý jazykovědec Roman Jakobson (s nímž Součková ke konci života spolupracovala v knihovně harvardské univerzity) »celá sbírka je citové drama drobných událostí, slov neúnavně zaměřených na vnitřní spojitosti vztahů mezi užšími a širšími, mezi náhodnými a dějinnými, pozemskými a astronomickými rozměry prostoru a času«. Základní motivy básnické tvorby Milady Součkové jsou české - protože básnířka v Čechách prožila více než polovinu života. Autorka však nepodléhá stesku po Československu. České motivy jsou často vztaženy k obdobným motivům z lokalit v jiných částech světa. České verše v Sešitech Josephiny Rykrové se střídají s poznámkami, komentáři a citáty z literárních děl v němčině, angličtině, francouzštině a španělštině. Důležitou roli hraje i autorčino klasické vzdělání. V její poezii se často vyskytují odkazy na řeckou a římskou mytologii. Záběr tvorby Milady Součkové se tak rozšiřuje daleko za českou kulturní oblast.

VIKTOR FISCHL (nar. 1912) vydal v Československu před druhou světovou válkou tři básnické sbírky (Jaro, 1933; Kniha nocí, 1936 a Hebrejské melodie, 1936), do roku 1946 pak ještě další čtyři (Evropské žalmy, 1941; Mrtvá ves, 1943; Lyrický zápisník, 1946 a Anglické sonety, 1946). R. 1981 vyšel v Mnichově v nakladatelství Poezie mimo Domov pod názvem Dům U tří houslí výbor z Fischlovy lyrické poezie z let 1950 - 1980. Fischlovy zpěvné poezie jsou programově optimistické. Oddíl »Muž s loutnou« je poctou poezii a kráse, která se v lidských myslích prosazuje navzdory všem hrůzám i ve zlých dobách. V oddílu »Pražské procházky« Fischl evokuje krásu staré Prahy, jak ji znal v mládí, a vyjadřuje svou pevnou víru, že panství komunismu v Čechách brzy skončí. Oddíl »Evropské sonety« je lamentací nad spouští, kterou v Čechách způsobil komunistický režim. Jako ve svých prózách, i zde si Fischl klade základní filozofickou otázku, proč Bůh dopouští války a utrpení? Nicméně básníka neopouští přesvědčení, že všechno se nakonec v dobré obrátí. (»Džbán střípek ke střípku čas trpělivě lepí.«)

4.

Jedním z nejvýznamnějších kulturních činitelů poválečné éry v Československu byl LADISLAV FIKAR (1920-1975), v mládí člen tzv. »dynamoarchické skupiny« básníků soustředěných kolem deníku Mladá fronta. (Dalšími členy této skupiny byli například Jaromír Hořec, František Listopad, Ivo Fleischmann, Oldřich Kryštofek a Eduard Petiška.) Jako ředitel a šéfredaktor nakladatelství Československý spisovatel se zasloužil o vydání mnoha významných titulů a jako šéfdramaturg v Čs. filmu umožnil vznik tzv. nové české filmové vlny šedesátých let. Ladislav Fikar byl však i překladatel, kritik a publicista a zejména vynikající básník, přestože za celý svůj život vydal pouze jednu knihu poezie: sbírka Samotín (jejímž názvem bylo jméno Fikarovy rodné vesnice na Českomoravské vysočině) vyšla r. 1945 (druhé rozšířené vydání r. 1967); sbírku Kámen na hrob vydalo třináct let po autorově smrti mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov r. 1988.

Jak uvádí Jiří Brabec v doslovu ke sbírce Kámen na hrob, poezie Ladislava Fikara je poezií příběhů, lyrických dramat. Tématem většiny Fikarových básní jsou mezilidské vztahy: citová pouta mezi milenci nebo manžely a vztahy mezi matkou a dětmi. Lyrické příběhy Fikarových protagonistů jsou vždy pevně zakotveny v hmotném, převážně venkovském prostředí, které autorovu tvorbu váže ke kořenům, z nichž básník vyšel. Jednotlivé skladby Kamene na hrob jsou navzájem pospojovány obdobnými nebo i totožnými motivy. Některé básníkovy výrazy se navracejí, hrají roli archetypálních zaklínadel. Fikarova poezie je psána téměř nepříznakovým, hovorovým, úsporným stylem plným zámlk. Některé básně mají formu dramatických dialogů. Vynikající jsou zejména čtyři básně sbírky - vzpomínkové »dopisy« v oddíle »Moje maminka«, v nichž hovoří básníkova matka věcným, praktickým a zdánlivě nevzrušeným jazykem, který však má silný citový náboj. Neobyčejně silně působí i báseň »Hodina dějepisu«, která líčí, jak člověk po staletí opakovaně znásilňuje (českou) zemi. Zde je její závěr:

A morové jámy zasypané vápnem:

otrávené studánky

spadlé chlévy

vyschlé rybníky

zdupaná pole

trpká pláňata

spálené krovy

vystydlá hnízda

prázdné kolébky

a hroby

a hroby

a hroby


Přikázali ti:

Dáš vykvést liliím věží!

Nalámeš kámen a navážeš došky!

Zaoráš hroby a přikryješ je

kvetoucím hrachem.


A tak dokola

pořád.

Jiný »dynamoarchista«, básník a překladatel IVO FLEISCHMANN (nar. 1921) působil jako redaktor a diplomat. V letech 1964 - 1969 pracoval jako rada na čs. velvyslanectví v Paříži a roku 1970 se ve Francii usadil natrvalo. Od roku 1945 uveřejnil v Československu deset knih poezie. R. 1982 vydalo nakladatelství Poezie mimo Domov reedici sbírky Sevřená oblaka, která původně vyšla v Praze r. 1946. Kniha obsahuje cyklus dvaceti lyrických, spirituálně kontemplativních básní s milostným podtextem.

Další z kruhu »dynamoarchických« básníků, JAROMÍR HOŘEC (vl. jm. Halbhuber, nar. 1921) žije v Praze. Hořec začal publikovat poezii v prvních poválečných letech (Jasina. 1941 - 1944, 1946; Květen č. 1, 1946; Na časy, 1947; Zimička, 1947). Za komunismu vydal v Československu oficiálně jen jedinou sbírku (Hněv trávy, 1956). Většina jeho básnické tvorby vyšla česky v zahraničí.

Na Západě Hořec nejprve uveřejnil svou básnickou apoteózu jazzu jako symbolu tvůrčí i občanské svobody Půlnoční jam session (68 Publishers, Toronto, 1977). Sbírka obsahuje poezii, kterou autor napsal v období od čtyřicátých do šedesátých let. Některé básně, zejména v prvním oddílu sbírky, jsou deklamativními verši, určenými zřejmě k přednesu v kombinaci s jazzovou hudbou. Formálně jsou Hořcovy »jazzové« básně značně různorodé, i když jsou skoro všechny psány volným veršem. Některé jsou hravě poetistické, jiné drsně naléhavé a rozhořčené. Typickým znakem veškeré Hořcovy básnické tvorby je silná emocionalita a výrazný politický podtext. Nejúspěšnější je jeho komornější, abstraktně kontemplativní poezie, básnické struktury vystavěné na malé ploše.

Pod pseudonymem Jan Čech vydal Hořec v Indexu v Kolíně nad Rýnem dvě sbírky inspirované politickou situací v Československu. R. 1981 v Indexu vyšla Čechova sbírka Pozdvihování slov, která vznikla r. 1979 v době, kdy komunistické úřady rozpoutaly hrubou kampaň politického násilí proti signatářům Charty 77. Námětem této sbírky je život chartistů v režimním obklíčení. Soubor básní Soudný den (Index, Kolín nad Rýnem, 1988) jsou verše inspirované sovětskou okupací. Původně měla tato sbírka vyjít r. 1969 v nakladatelství Československý spisovatel, byla však zakázána. Nakladatelství Index vydalo tyto hymnické, lamentující verše plné bolesti a prodchnuté nenávistí k cizím vetřelcům, na podzim 1988 k dvacátému výročí invaze.

Pod jiným pseudonymem (Jiří Hynek) vyšla v mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov r. 1982 sbírka Svěcení hlíny. Kniha zahrnuje básně z roku 1971, v nichž se autor, vzdáleně ovlivněn tvorbou Františka Halase, zamýšlí nad českým dávnověkem. Svěcení hlíny je zjevným, až trochu schématickým holdem křesťanství. Autor vidí předkřesťanskou dobu v Čechách jako temné období násilí a krutosti. S příchodem křesťanství však vláda temnoty v Čechách pomíjí a nastává humánní éra: je nastolena moc křesťanského přikázání »Nezabiješ«.

Špatně rozdané karty (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1984) je sbírka rozhořčené, emotivní poezie z let 1964 - 1968, která naléhavě protestuje proti otroctví komunistické totality. I zde se občas objevuje tendence k historizující monumentalitě. Obecně vzato jsou Špatně rozdané karty nářkem nad druhořadostí světa. Hořec pohrdá vládci a silně soucítí s poraženými, s »prachem země«. Nejvíc ze všeho se hrozí pokušení kolaborace. I v této sbírce je Hořcův halasovský volný verš lakonický a přerývaný, i zde překypuje vášnivým citem. Některé básně této sbírky se skládají ze dvou vzájemně se prolínajících pásem. V básni »Špatně rozdané karty« jsou například fráze z komunistických novin postaveny do protikladu s naléhavými osobními verši, líčícími československou skutečnost. Ve většině básní této sbírky Hořec kreslí hrůzně fantasmagorický svět komunismu, v němž žije. Paradoxem je, že tyto verše vznikly v relativně liberálních šedesátých letech. I v této době byla však míra Hořcova morálního rozhořčení nad totalitním režimem absolutní.

Snad nejúspěšnější Hořcovou knihou je Bohemus (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1986), která vznikla v letech 1969 - 1970 a jejímž námětem je osud českého rytce a emigranta Václava Hollara (1607 - 1677) a situace v Čechách v prvních pobělohorských letech, kterou básník líčí v řadě apokalyptických, barokizujících vizí. (Motivy, které se v těchto básních často navracejí, jsou růže a tma.) Sbírka Bohemus je i poctou nepotlačitelnému tvůrčímu duchu, který se prosadí i v těch nejnepříznivějších dobách.

Tato kniha byla r. 1973 vyřazena z edičního plánu nakladatelství Čs. spisovatel. Ivan Skála rozhodnutí dílo nevydat odůvodnil v dopise autorovi takto: »Ve sbírce Bohemus vybral jste si sice dobu ponížení českého státu po Bílé hoře, ale hovoříte v přítomném čase, navozujete symboliku okupované země a glorifikujete vyhnanství obecně.«

R. 1988 vydal Hořec péčí organizace Opus bonum v Mnichově sbírku básní Anežka česká. Svazek obsahuje také kázání Františka Tomáška v pražské katedrále sv. Víta v březnu 1988 a dokumenty o postihu věřících.

V mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov vyšly také dva svazky »hříchů mládí« JOSEFA ŠKVORECKÉHO (nar. 1924), jeho raných básní. Nezoufejte! (1980) je první zpěv díla, které autor sám popsal jako »lovosicovitou lyricko-epickou báseň o čtyřech zpěvech ve whitmanovském volném verši (alespoň jak si malý Moricek představoval whitmanovský volný verš)«, která pro Škvoreckého měla ten význam, že ho seznámila s Františkem Halasem, s Jindřichem Chalupeckým, s Jiřím Kolářem a s Bohumilem Hrabalem. Škvorecký dnes tuto skladbu považuje spíše za zajímavý, autentický dokument o rozpoložení studentské duše v letech 1943 - 1945 (kdy byl autor totálně nasazen) než za skutečnou poezii. Titul (a zároveň opakující se refrén) poémy je parafrází na verše Jindřicha Heislera: »Strojte se, strojte se rychle a opakujte se mnou:/ Škoda každé která padne vedle/ Škoda každé která padne vedle/ Škoda každé která padne vedle/ a buďte veselí«.

Mladý autor vidí svět kolem sebe jako absurdní, zábavný kolotoč, který by se neměl brát vážně. V básni se kromě whitmanovských vlivů objevují i prvky jazzové inspirace. Mnohé pasáže skladby jsou syrové a nepřetavené: student Škvorecký hromadí páté přes deváté: drastické zkušenosti z války, reakce na mezinárodní politiku, zážitky z gymnázia, vzpomínky na kamarády, vysedávání v kavárnách, jazz... Jeho světový názor je dost jednoduchý a pokusy o filozofické hlubokomyslnosti vyznívají občas trochu komicky: »život je někdy těžký a čím více studujeme,/ tím je nesrozumitelnější./ Proto je často lépe strávit odpoledne hraním karet.« Člověk se má plně oddat životu: »Nestudovat Nehloubat/ Být mělký být mělký/ Spát Chodit Hrát karty Tančit Spát.« V autorově podání je »život« především chození s dívkami. Přestože je Nezoufejte! nezralou skladbou, postupně v ní vzniká zvláštní jazzový rytmus, který čtenáře nakonec přece jen strhne.

Dívka z Chicaga (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1980; Společnost Josefa Škvoreckého, Praha, 1990) je sbírkou Škvoreckého kratších básní z let 1940 - 1945, často silně ovlivněných poetismem. V těchto verších defilují postavy důvěrně známé ze Škvoreckého pozdějších próz (Naďa, Kočandrle, Marie [Dreslerová?], Irena). Jejich autor není příliš vzdálen postavě Dannyho Smiřického. (»Dívám se dívkám do očí a sním/ Příjemně s nimi rozmlouvám/ Na to co říkám nemyslím/ To co si myslím neříkám.«) I když mnohé tyto básně jsou na úrovni studentských veršovánek, občas v nich prosvitne paprsek, jímž zazáří potenciální nadání budoucího spisovatele. (»Jsem nudný patron. Bloumám ulicemi/ A z vlastní nudné nudy nudně nudno je mi.«)

Škvoreckého »Blues libeňského plynojemu« ze začátku padesátých let, které zajímavým způsobem zhudebnil písničkář Vladimír Veit, a jeho jazzová »Óda na Evu »Fitz« Pilarovou« vyšly tiskem v Almanachu české zahraniční poezie (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1979).

Básník a literární teoretik MIROSLAV ČERVENKA (nar. 1932) vydal v Československu sbírky Po stopách zítřka (1953), To jsi ty, země (1956), Lijáky (1960) a Hra na hvězdy (1962) a tři teoretické studie o poezii. Červenkova poezie ze sedmdesátých let už v Praze nesměla vyjít. R. 1986 vydalo nakladatelství Poezie mimo Domov v Mnichově Červenkovu třídílnou sbírku z let 1973 - 1979 Dvacet tři patnáct. Jsou to vynikající, jemné, melancholicky magické básně časo s existenciálním a mýtickým podtextem. Vládne v nich temné napětí. Nepřímo se v této básnické sbírce objevují i politická a ekologická témata: básník se zamýšlí nad svým údělem, údělem člověka, který je nucen žít svůj život ve vakuu, v utlačeném společenství pod politickým jhem. Formální dokonalost a zpěvnost Červenkovy poezie je někdy skutečně pozoruhodná:

Měsíc a mlha zatopily

sad

a všechna ano proměnily

v snad,

trčící kmeny rozechvěly strunou,

mlhu mhou měsíc křtí,

mha měsíc lunou,

měkká dlaň vody po listoví hraje

a zdi se sklánějí jak úbočí:

tak vidí háje slavík, umíraje,

když bílá blanka tmy

mu klesá přes oči.

Trochu příbuzné poezii Miroslava Červenky jsou básně autora knih pro děti, prozaika a publicisty LUMÍRA ČIVRNÉHO (nar. 1915) Na dech (Poezie mimo Domov, Mnichov 1984), které vznikly koncem sedmdesátých let. Čivrný předtím v Československu vydal čtyři sbírky básní (Hlavice sloupů, 1938; Hladina tmy, 1940; Sonety paní, 1943 a Ráno tkané nahrubo, 1961). I tento autor uveřejňuje ve sbírce Na dech mírnou, temně melancholickou, intenzívní lyriku, v níž klade otázky po smyslu existence. Jeho básnické útvary jsou však většinou rozsáhlejší než Červenkovy. Důležitou roli v nich hraje osobněji zaměřená milostná tématika.

Překladatel a básník ZBYNĚK HEJDA (nar. 1930) debutoval r. 1964 sbírkou Všechna slast. Jeho druhá kniha poezie Blízkosti smrti měla původně vyjít r. 1969 v pražském nakladatelství Mladá fronta, vydání však bylo zakázáno. Tiskem vyšla až r. 1985 v mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov. Jde v podstatě o monotematický soubor lyrických halasovsko-holanovských veršů (s občasnými erbenovskými ozvěnami), jejichž námětem je pomíjivost lidského bytí. Hejda je téměř posedlý smrtí. V jeho vidění je lidská existence v ostrém protikladu s neexistencí. Nicota je pro něho aktivním, ničivým živlem, který náš život nemilosrdně a neúprosně tlačí do nebytí. Smrt je pro Hejdu hrůza - je tajemstvím, kterému však (alespoň v prvním plánu jeho tvorby) chybí teologická dimenze. Jednou z nejvýznamnějších metafor života je pro Hejdu žena, která je však pojímána poněkud antifeministicky, nikoliv jako samostatná lidská bytost, ale jakožto »sexuální objekt«, symbol lásky a prokreace. Příbuzným symbolem života je milování, které je také kladeno do přímého protikladu s nicotou a neexistencí. Hejda píše sporou, lakonickou poezii, jejíž jednotlivá slova zapadají do stavby jeho veršů jak kameny. Pozadím Hejdových kontemplací nad lidskou smrtelností je prostředí českého venkova.

PETR KABEŠ (nar. 1941) vystudoval v Praze ekonomii, pracoval v Ústavu pro technické a ekonomické informace a od roku 1966 řídil literární měsíčník Sešity. Poté, co byl časopis r. 1969 zakázán, Kabeš prošel řadou nejrůznějších zaměstnání.

V šedesátých letech vydal tento básník v Československu tři sbírky lyrické poezie Čáry na dlani (1961), Zahrady naboso (1963) a Mrtvá sezóna (1968). Náklad knihy Odklad krajiny (1970) byl zničen, ale z původních obtahů nakladatelství Mladá fronta ji znovu vydaly v roce 1983 londýnské Rozmluvy.

Odklad krajiny je sbírka lyrické poezie, jejíž důležitou inspirací je experiment s jazykem. Mnohé Kabešovy básně jsou jakoby automatickou metodou psané fragmenty bez začátku a konce, které mají hloubkové vazby na nejdůležitější díla z pokladnice moderní světové literatury. Kabešova poezie se řine proudem, který se náhle spouští a náhle přestává téci. (Autor v této sbírce neužívá velkých písmen.) Při vší plynulosti tohoto proudu jsou však básníkovy verše sukovité a působí drsným dojmem. Kabešova poezie totiž úmyslně zadrhává kolem slov, která autor neočekávaně roztrhává na konci veršů:

vše rozpaženo: svatební souhra

sněžných andělů a jižních, tak

y jižních andělů bolesti a bo

lestiplných andělů, celá patra

vzduchu našlapána

Jiným typickým básnickým prostředkem je u Kabeše kruhové opakování, variace na už užité motivy: autor tak stále jakoby začíná znovu. Básník také často staví vedle sebe podobně znějící výrazy (»laskání/mlaskání«) nebo si s nimi pohrává způsobem, jakým to dělají děti (»pěnkavo sinavá/sinavo pěnkavá«).

Mnohé Kabešovy básně obsahují přímé citáty z různých klasických literárních děl nabo parafráze na ně. Do jisté míry je tato sbírka autorovým literárním zápisníkem. Kabešova poezie v knize Odklad krajiny je děsivě snová: často jde o téměř surrealistické záznamy snů, v nichž si čtenář není jist žádným faktem: neví, kdy se mu propadne půda pod nohama. Důležitou roli v Kabešově poezii hraje také mýtický rituál a křesťanská symbolika. Pří- tomné je i vědomí smrti. Kabešovy verše jsou nekompromisně mužské: některé básně jsou drsně erotické a stojí skoro až na hranici pornografičnosti.

I sbírka Pěší věc (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1987) obsahuje dosti experimentální poezii, v porovnání s Kabešovou předchozí tvorbou je však uměřenější. Do těchto pozdních Kabešových básní se útržkovitě promítají zkušenosti života v československé normalizaci sedmdesátých a osmdesátých let. Vyskytuje se ekologická problematika (»v konvici zatím/ fluór vře a řve«), připomínky politického útlaku a apokalyptického života v bezčasí. Kabešův nekompromisní, intenzívně hutný styl někdy vzdáleně připomíná barokizující stylistické experimenty Jiřího Gruši:

Souhláska nebo samohláska? Samy jsou,

vodové, sladké sklivce pěn. Paměť

zahltila je prosperitou

hodinek a srdcí, digitální okrsek. Na tahu

náhle

skrojky řepných bulv, jak kalná

je paměť kolébaná cizím rytmem,

podzimní oči pěn, jak je kalná tónina splavná

cizí paměti. Pěna bulv,

oči vytřeštěné nad lhostejností k sobě,

bezočivá tlačenice v oraništi soutoku.

Smysly dnes čiré, ty moje.

Plotice a parmy však,

břichomluvčí náprsenky v proudu,

vlaječky kapitulací. Zlé děje

řekou vlečené.

Kabeš je autorem řady dalších sbírek (Krátké letní procesy, 1965; Příchod stínů, 1971; Skanseny, 1977; Kámen ze srdce, 1977 a Obyvatelná těla, 1974), které však na Západě nevyšly tiskem.

PAVEL JANSKÝ (nar. 1929) byl v padesátých letech vězněn; v šedesátých letech publikoval verše časopisecky, r. 1967 vydal sbírku Hlavou dolů. Jeho básnická kniha Území tekutých písků vznikla roku 1970, tiskem však vyšla až r. 1982 v mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov. Poezie v této básnické sbírce je inspirována tyranií, politickým útlakem, jehož význam autor metaforicky rozšiřuje a vydává tak obecné svědectví o životě. Lidský úděl je podle Janského jako pobyt ve vězení. Život je utrpením, existence s lidmi zachází jako u výslechu. Jsou pod neustálým tlakem, aby konformovali, a zároveň jimi vládne i vnitřní, sebevražedná nutkavá touha přizpůsobit se vnějším okolnostem a nechat se jimi uhníst v požadovaný tvar:

Ta věčná touha v nás

být propasírován!

Ta věčná touha

prolézt všemi oky,

dopadnout na dno,

rozstříknout se, vsáknout, být vypařen

sluncem,

stmelen v mrak

a na svou vlastní hlavu spadnout

coby déšť...

[...]

Tak se vaříme

za neustálého hvizdu,

za nepřetržitého třeštění,

pod tlakem 1000 atmosfér

strachu, že neprolezem,

že neprojdem,

že jsme příliš tuzí,

že nejsme dost měkcí,

že nejsme dost rozvařeni.


A tak se vaříme.

A tak se přikládáme.

Par je plná kuchyň.

V nakladatelství Poezie mimo Domov v Mnichově vyšly r. 1990 také pod ortenovským názvem Úzkost verše herce PETRA BURIANA z let 1970 - 1983. Sbírka je lamentací nad čs. normalizací. Psaní básní je pro Buriana útočištěm před umrtvujícím, ničivým tlakem totalitní skutečnosti, jemuž podléhají jeho bližní. Autorova zkušenost »zaživa pohřbeného« v čs. komunistickém režimu sedmdesátých a osmdesátých let je pro něho inspirací k úvahám o existenci a smrti. Básně mají náboženský podtón.

IVA KOTRLÁ (nar. 1947) vydala v římském nakladatelství Křesťanská akademie dvě básnické sbírky, Zde v pochybnosti (1978) a Olium: Maiden Speech (1983). Nejzajímavější je však její poéma Února (Rozmluvy, Londýn, 1985). Je to fantasmagorická básnická skladba s drsnými motivy, odehrávající se v jakoby středověkém prostředí. V Únoře vytváří Kotrlá z konkrétních detailů neurčitý, tajemný svět, kterému svými básnickými obrazy dodává nádech syrové přízračnosti (»otec ze spánku mocně pableskoval/ jak v Hádu utápěný sud/ s vpadlými suky plísně vlasů«; »už od dětství mrazivý drvolam vichru se prodírá k nám/ skrze žebra Adamovy valby vzdoru/ jak hnaný hukotem z plamenů, z těch vztahů vznícené hlíny...«; »řeky unášely svoji pěnu z podzemí vzteklých hrůz«). V tomto světě se pohybuje několik mlhavých archetypálních postav: hrdinčin otec, jeho matka (»bába«), snad i hrdinčin milenec; dívka je možná těhotná... V závěru skladby se hrdinky proti otcově vůli zmocní cizí jezdec a odváží si ji pryč jako svou nevěstu. Převládajícími motivy Únory je záhadnost, mráz, tma, ostrost; jakoby celá báseň vyplývala z iracionálních hlubin básnířčina podvědomí, a proto také není ostřeji prokreslena. Neurčitě středověké prostředí zdůrazňuje holost základních lidských pudů: skladba má silný implicitní erotický podtext, který se někdy projevuje naturalistickými či skatologickými obrazy. Února je výplodem ženské básnické fantazie, která je však kupodivu realizována mužskými básnickými prostředky. Možná protože autorka užívá jako výchozí inspirace básnické tvorby Divišovy a Holanovy. V neposlední řadě byla Února ovlivněna také moravskou lidovou písní a folklórním rituálem. Atmosféra této básnické skladby vzdáleně připomíná film Františka Vláčila Markéta Lazarová.

ANTONÍN KONEČNÝ (1949 - 1985) byl, slovy Jiřího Lederera, který o něm píše v doslovu k jeho sbírce Skleněná louka (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1984), »lupič a básník«. Lederer se s ním seznámil ve vězení v Ostravě, kde oba žili v téže vazební cele skoro čtrnáct měsíců.

Když Konečnému bylo šest, rodiče ho jako »nezvládnutelné dítě« dali do dětského domova, kde strávil přes devět roků. Nedlouho poté, co byl v šestnácti letech propuštěn do normálního života, skončil ve vězení: osudnou se mu stala jeho nepotlačitelná vášeň řídit (cizí) auta. Do doby, než se ve vězení setkal s Jiřím Ledererem, odseděl si přes deset let. V dubnu 1985 spáchal sebevraždu.

Sbírku Skleněná louka napsal tento neobyčejně sečtělý samouk (sám se např. naučil i český pravopis) v cele v Ledererově přítomnosti. Jde o jemně lyrickou, slunečnou, převážně milostnou poezii. Je s podivem, že tak jasné a optimistické verše mohly vzniknout ve vězení. Konečný ve svých básních líčí obyčejný každodenní život, vztahy mezi lidmi a zabývá se i míjením času. Některé básně Skleněné louky jsou jemně melancholické: někdy se vyskytne motiv mírného rozčarování. Celkovou atmosférou je však všeobjímající láska, bezelstnost a hřejivost, která Konečného básním vládne navzdory tomu, že autor si je vědom bolesti, která je neoddělitelně svázána s lidskou existencí:

Na svět vedou jen jedna dvířka

která se otvírají na přání

klíčkem z masa -

co bolí jako kroky,

jež se tříští do pochodu přání.

Konečného tvorba byla bezpochyby částečně ovlivněna poezií Jiřího Wolkera. Občas je ve zpěvné poezii tohoto autora možno objevit i některé halasovské a skácelovské rysy.

Nejvýznamnějším představitelem a teoretikem českého undergroundu je IVAN MARTIN JIROUS (přezdívkou Magor, nar. 1944). Jirous vystudoval na pražské FF UK dějiny umění a krátce byl redaktorem časopisu Výtvarná práce. V sedmdesátých a osmdesátých letech pracoval v různých manuálních zaměstnáních. Zároveň spolupracoval s hudební skupinou The Plastic People of the Universe a pomáhal vydávat samizdatový časopis Vokno. V období normalizace byl několikrát dlouhodobě vězněn. (Celkem strávil ve vězení více než osm let.) Převážně v samizdatu Jirous publikoval řadu článků, esejů a recenzí o českém hudebním a literárním undergroundu. Jeho nedokončený Pravdivý příběh Plastic People vycházel v letech 1983 - 1984 na pokračování v exilovém časopise Paternoster, který Zbyněk Benýšek vydával ve Vídni. Nejvýznamnější esejistickou prací Ivana Jirouse je jeho Zpráva o III. českém hudebním obrození z r. 1975, ani ta však na Západě nevyšla knižně.

Jirous je i autorem několika svazků poezie. Nejznámější jsou Magorovy labutí písně, jejichž první vydání vyšlo v mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov r. 1986. Podruhé (ve fotografickém reprintu mnichovské edice) Magorovy labutí písně vydaly v dubnu 1989, v době Jirousova posledního věznění, londýnské Rozmluvy. (Toto vydání obsahuje i anglické znění interpelace, kterou v britské Dolní sněmovně dne 25. ledna 1989 v Jirousově věci předneslo šest poslanců.)

Ten, kdo má o Jirousovi povědomí jako o anarchistovi, bouřlivákovi a nekompromisním představiteli undergroundové kultury, bude tónem jeho Labutích písní překvapen. Jde o poezii, kterou autor vytvořil převážně během svého nuceného pobytu v jedné z nejhorších československých věznic, ve Valdicích u Jičína. Ve vězení bylo zakázáno psát: Jirous se proto celou sbírku naučil zpaměti. R. 1985, půl roku před Jirousovým propuštěním z vězení, její opis z Valdic s velkým osobním rizikem vynesl Jirousův přítel Jiří Gruntorád. Labutí písně mají otevřeně křesťanské, až ortodoxně katolické vyznění. Je to sebeironický, někdy téměř zoufalý, ale vždycky pokorný a poslušný, úpěnlivý rozhovor vězněného básníka s Bohem:

Zas pruty mříží na oknech

a ruce v pouta dané

to abych aspoň v těchto zdech

sepjaté měl je, Pane.

Kromě silně procítěné náboženské poezie sbírka obsahuje i Jirousovo vzpomínání na přátele a další příležitostné básně. K drastičnosti líčení podmínek ve vězení přispívá kromě popisů různých aspektů vězeňského života i občasný - zřejmě záměrný - kostrbatý naivismus Jirousových veršů. Jiné básně této sbírky jsou však dokonalé. Ve těchto svých »rozhovorech s Bohem« Jirous pozoruhodným způsobem rozvíjí barokní tradici české citově mystické lyriky, jejímiž představiteli byli v 17. století např. Adam Michna z Otradovic či Bedřich Bridel.

Ostravský spisovatel a básník JAROMÍR ŠAVRDA (1933 - 1988) se v sedmdesátých a osmdesátých letech stal obětí mstivého a neobyčejně tvrdého pronásledování severomoravskou komunistickou byrokracií. Tamějším krajským potentátům se tak podařilo podstatně zkrátit Šavrdův život.

Šavrda vystudoval českou literaturu na pražské filozofické fakultě Univerzity Karlovy; od r. 1957 působil v Ostravě nejprve jako knihovník, jako středoškolský profesor a od poloviny šedesátých let jako spisovatel z povolání. Vydal knihy próz Půjdeš, nevrátíš se; Příběhy třetího času a román Kniha královrahů (1971). V letech 1968 - 69 působil na Ostravsku jako novinář, později pracoval v ostravském vydavatelství Puls jako vedoucí právního a personálního oddělení. V sedmdesátých letech byl zaměstnán jako skladník. R. 1978 byl zatčen a odsouzen k dvaapůlletému vězení za »přechovávání nepovolených tiskovin«. Nedlouho po odpykání tohoto trestu podepsal Šavrda Chartu 77 a r. 1982 byl odsouzen znovu do vězení, tentokrát za »pobuřování«. Celkem strávil za mřížemi pět let.

Svá pozdější díla Šavrda publikoval už jen v samizdatu. Byly to např. vězeňské vzpomínky Přechodné adresy, poéma o Janu Palachovi Česká kalvárie a dvě sbírky vězeňské poezie. Šavrdovy verše z vězení později vyšly i v exilovém nakladatelství Poezie mimo Domov.

První vězeňská sbírka Cestovní deník (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1984) líčí autorovu zkušenost z jeho prvního věznění. Je to kniha střízlivých, úsporných básní, v nichž je objevným způsobem uplatněna autorova přemýšlivá logika. Nevzrušené, uměřené popisy nelidských poměrů v československých věznicích působí otřesným dojmem. Podle Šavrdovy zkušenosti je komunistické vězení nástrojem k totální demoralizaci a dehumanizaci lidského individua. Je to »těsné akvárium, kajuta v podpalubí otrokářské lodi«, kde se vězeň musí rozloučit s civilizací a svým utlačitelům »odevzdává vše, co má«. Ve vězení není děsivých snů: sen je totiž pro vězně osvobozením, dokud se ovšem nedostaví »egyptská rána nespavosti«. Vězení je ve všech ohledech náhražkovou existencí. I pojem »kniha« je ve vězení zničen a devalvován: svazkům ve vězeňské knihovně chybí stránky a ty, které zůstávají, jsou hustě počmárány sprostými slovy a kresbami. V náhražkovém prostředí se náhražkovým brzo stane i člověk. Šavrda suše zaznamenává rozklad vlastní osobnosti i osobnosti svých spoluvězňů. Děsivá zkušenost je však nesdělitelná:

Všechno jsem viděl

všechno zkusil

o všem bych mohl vydat svědectví

Komu však vypravovat

Komu

Těm co tam žijí?

(ti to vědí sami)

Těm nevěřícím?

(dobře - ale jak?)

Básník je si vědom, že kurs navigátorů komunistického režimu je chybný a že vede společnost do záhuby. Otrokáři však předstírají, že je všechno v pořádku. Nemohou připustit, že se blíží jejich konec. A vězni předstírají s nimi, že jejich kurs je správný, protože nechtějí zahynout dřív a »tím se připravit o potěšení z toho jejich konce«. Hluboce pesimistická je poslední báseň sbírky, kerou Jaromír Šavrda napsal v nemocničním oddělení brněnské nemocnice v létě 1979:

A to je všechno co jsem zažil při té

plavbě

Vše o čem nikdy nepodám svědectví

(Začíná být vidět vraky na útesech

Vybělené kosti v písku pobřeží)


Zbývá už dodat docela málo

Jenom pár slov

jen malé umírání

ale to nic


Já nic už nedodám

Druhá Šavrdova sbírka vězeňské poezie Druhý sešit deníku (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1986) vznikla také v mezní situaci: v roce 1984, kdy byl nemocný básník vězněn v Ostrově nad Ohří. Celkově však tato sbírka postrádá přímočarou bezprostřednost a téměř dokumentární působivost Šavrdova Cestovního deníku. V první části, nazvané »Testament«, která zahrnuje cyklus čtrnácti básní, se autor loučí s věcmi a vzpomínkami, které měl rád. Značně naturalistická poéma »Staří trestanci«, jejímž hlavním námětem jsou motivy rozkladu a zmaru, je inspirována známou básní Františka Halase »Staré ženy«, avšak nedosahuje jejích kvalit. Některé její pasáže nicméně utkvějí v paměti:

Boty po betonu

Krok za krokem vpřed

Minutu hodinu

a poté celou věčnost

Kupředu kupředu

A dohromady nikam

Jen podél mřížoví

a jenom po betonu

Ani se nenaděješ

budeš zase zpět


Boty po betonu

Kupředu kupředu

Bez cíle bez myšlenky

Ručička vteřinová

na ciferníku smrti.

Jiný představitel undergroundu EGON BONDY (vl. jm. Zbyněk Fišer, nar. 1930) měl v minulosti blízko k surrealismu: stopy surrealismu jsou proto znatelné i na jeho poezii, která však ve své většině zůstává v rukopise. Na Západě vyšly dvě Bondyho sbírky z padesátých let. Pražský život (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1985) je svědectvím o životě československého intelektuála žijícího v době stalinismu na okraji společnosti. Jsou to lyrické verše často plné sarkasmu a ironie. Sbírka obsahuje i humorné, zdánlivě neumělé, naivistické říkanky, jimiž Bondy proslul, ale také vážně míněnou politickou poezii z doby, kdy byl autor přesvědčeným trockistou.

Kniha Nesmrtelná dívka (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1989), která vznikla v Praze v letech 1957 - 1958, má také některé typicky bondyovské, provokativně naivistické, hospodsky exhibicionistické rysy. Hrdinou této veršované poémy je intelektuál, který je silně vázán na Prahu a který přežívá období politické nepohody v ústraní. Jednou uprostřed noci náhodou pronikne do fantasmagorické hospody do společnosti pěti podivných kumpánů, v jejichž středu sedí - a o hrdinu se uchází - krásná snová dívka, Černá paní, paní Meluzína, snad svoboda i smrt.


5.

ZDENĚK ROTREKL (nar. 1920) je převážně autorem spirituální, někdy dosti experimentální lyriky. Debutoval básnickým deníkem Kyvadlo duše (1940), významná byla jeho druhá sbírka Kamenný erb (1944), v níž se projevil jako »lyrik zamlženého básnického barokního obrazu i lyrické suarezovské spekulace, která v pozdějších verších dostávala konkrétnější tvar« (Antonín Kratochvil). Poslední Rotreklovou sbírkou, která mohla před r. 1948 vyjít, byla kniha lyriky Pergameny (1947). Téhož roku Rotrekl také vydal Velikonoční básnický almanach poezie obsahující tvorbu básníků soustředěných kolem katolických časopisů Akord a Archa.

Po komunistickém převratu roku 1948 byl Zdeněk Rotrekl vyloučen ze studia na brněnské univerzitě a brzo poté byl zatčen. R. 1950 byl odsouzen na doživotí; propuštěn byl až r. 1962.

Svými verši je Rotrekl zastoupen ve dvou výborech Antonína Kratochvila Básníci ve stínu šibenice (Křesťanská akademie, Řím, 1976) a Via dolorosa (68 Publishers, Toronto, 1977). V Křesťanské akademii vyšel výbor z Rotreklovy poezie z let 1962 - 1970 Hovory s mateřídouškou (Řím, 1978); mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov vydalo r. 1980 ve spolupráci s organizací Opus bonum výbor jeho básnické tvorby z let 1952 - 1968 Malachit. R. 1985 vyšel v Mnichově péčí této organizace obsáhlý výbor z Rotreklovy tvorby z let 1970 - 1979 Básně a prózy. Zdeněk Rotrekl je také autorem svazku převážně biografických portrétů zakázaných, většinou katolických autorů Skrytá tvář české literatury (68 Publishers, Toronto, 1987).

V oddílu Rotreklovy poezie »Milenec ze schönwaldského zámku« v Kratochvilově antologii Via dolorosa (která obsahuje verše a portréty tří v padesátých letech dlouhodobě vězněných básníků Zdeňka Rotrekla, Václava Renče a Josefa Palivce) jsou převážně básně ovlivněné Rotreklovou vězeňskou zkušeností. Jsou to volným veršem psané, tiché, kryptické skladby:

Vím, co je klas bojínku

protože není vězněm sebe samého

(dozorci jsou obezřetní - )

Má víru v šest semen

a šetří se na sedm let potopy


To pije dozrávající zachmuření

jako svou znělku

Ví však o větrech které zapřelo mládí

aby bylo víc višní za deště

Jako by se pod tlakem vězeňské zkušenosti skutečnost rozpadala v racionální, zašifrované fragmenty, jejichž nejvnitřnější význam je znám pouze autorovi. Někdy (v rozsáhlejší skladbě »Nepřízvučný zpěv«) se autorův verš dokonce tříští v pouhé shluky hlásek: »drmolím stíny rva guta agni nive dam/valampó osi dodi kaj ines itm ad id/ dirauma vami os os os os os os o/ vše co je pod zvířaty a mocí všelikou ou o /«. Metaforou vězení je v některých básních déšť.

Rotreklovy verše ve výboru jeho tvorby z let 1952 - 1968 Malachit jsou baroknější, hmotnější a plastičtější než vězeňské verše z knihy Via dolorosa. I Malachit však obsahuje vězeňské verše, v nich se ale objevují přírodní metafory, které je zjemňují. (»Eskorta stromů podle cest/ máčená tabákem západu/ hnula se jak v bezvědomí. Zima rozžala několik poschodí/ a bránu zamykal/ nemluvný strážný chlad.«) Často jde o přírodní lyriku, která autorovi slouží k obecnému zamyšlení nad životem a světem. Růst a zánik jsou v těchto Rotreklových verších neodlučitelně spjaty: příroda roste v smrti. V pozadí všeho života se skrývá marnost a nicota. Bezpochyby částečně pod vlivem autorova dlouholetého věznění jsou podtextem této poezie motivy nemoci, hořkosti, násilí, stesku. Náznak drastičnosti se vyskytne i v zdánlivě nevinné impresionistické básni navozující náladu podvečera:

Telátko večera hnědooké

s mléčnou lysinou úplňku

zhluboka pilo vlažný den.

Žlutý stoh v záři

střežený spáčem.

Pavoučí nožky

sebou škubaly

vytrhávané tmou.

Černý kocour

plížil se bažantnicí

sametovými tlapkami.

A za ním v sazové haleně

týlem černobýlu se skrčen sunul

vědoucí keř vrbiny.

Hovory s mateřídouškou obsahují jednak rozsáhlou stejnojmennou básnickou skladbu, v níž se opět objevují barokní motivy temnoty, hnití, rozkladu a smrti. Vyskytují se zde také vlivy biblického jazyka. Důležitou roli hrají v této poémě přírodní, botanické výrazy, s nimiž básník často experimentuje a z nichž vytváří neologismy, zejména zvláštní složená slova (»mateřídivizno, mateříslzičko, mateřísvízeli, mateřížebříčku...«). V poémě se znovu objevují i traumatické ozvuky básníkovy vězeňské zkušenosti, která je uváděna do kontrastu s jemností a krásou boží přírodní říše. (»A cypřiš dostal trest smrti provazem. [...] Vypadá to, že zimostráz bude fárat pod zem.«) Jinde básník vzývá Pannu Marii.

V druhé části sbírky, nazvané »Nepřirozená poloha Krista«, jsou experimentální variace na slovo také, básně inspirované litaniemi, které svou zvláštní silou připomínají magická zaříkávání. V celé své tvorbě se Zdeněk Rotrekl, kterého poetika zaříkávadel a pravidla poezie nonsensu zřejmě neobyčejně přitahují, nepřímo pokouší sestavováním neobvyklých sledů slov uvolnit z jazyka jeho magickou moc. V těchto experimentálních variacích se básníkovo implicitní úsilí vynořuje na povrch. Poslední částí sbírky jsou »vzývání«, básnické inkantace nejrůznějších předmětů, objektů (»vzývání knihovny v brněnském listopadovém rozhlase«) a autorových vzpomínek.

Svazek nazvaný Básně a prózy (Opus bonum, Mnichov, 1985) zahrnuje výbor Rotreklovy tvorby ze sedmdesátých let. První oddíl, »Kniha apokryfů, kouzel a zaříkávání« z r. 1970 obsahuje magické, tajemné texty opírající se o moudrost starých věků. S antikvárním zalíbením se Rotrekl vrací do dávné minulosti a inspiruje se kulturami nejstarších civilizací k vytváření záhadných, rituálních, mytologických próz často psaných archaickým jazykem. V těchto filozofujících textech je významným motivem podivná prehistorická erotika:

Uvaž, kde se rodí člověk a vše živé. V otvoru mezi otvory, kudy vycházejí výkaly a moč. Mezi nimi, leč čelem napřed. A viz i zde - jako všude - náznak a symbol a co tím chtělo být vysloveno? Ne-li předznamenání života tohoto, jenž opustiv místa příchodu sem, nezbaví se jich nikdy úplně. Přečti symboly pohlaví a necouvej. U muže jsou vně a u ženy tvoří součást života vnitřního. Co je u muže tvůrčí rozkoší, u ženy je mateřstvím. Má sice ňadra - základní tvar žízně a jejího uhašení v podobě číší a pohárů - avšak toto je vně. Hluboko uvnitř těla skrývá tajemství zrození a růstu, jen ona to ví a její čelo je - bohužel - příliš vysoko nad tím a ona nic nesdělí, leč činem.

I tento svazek Rotreklova díla, zahrnující dále sbírky Stromy, ptáci, zví- řata a podobní lidé z r. 1973, Neobvyklé zvyky z r. 1974 a Chór v plavbě ryby Ichthys z let 1976 - 1979 je prodchnut atmosférou barokní zázračnosti. Důležitou roli v této Rotreklově poezii opět hraje svět přírody. Ta je pro Rotrekla posvátným, nadpřirozeným, numinózním jevem, který všemi aspekty své existence svědčí o boží slávě. Šlehají z ní posvátné plameny jako z biblického hořícího keře. Přirozenou součástí světa přírody je bolest i smrt. Tajemnost přírody kolem nás je přímo spojena se záhadným božím bytím:

A opět chvíle vznícení

ztrouchnivělého dřeva

politého pivem pryskyřic

Vychází tvrdě půlměsíc

jako jistý rozhovor s tmou

Vzlínání uvnitř a stíny

křovin podobné lidským očím

Uši se vytratily v podhoubí zetlelé mršiny

očekávání neboť nepřijdete

očekávání zaslíbení pnoucí se

Šumot mezi trávou a krovy dřevěného nebe

Proto červotoč hryže čas

usmířený v minutách

až se skácí toto dřevěné nebe

A chvíle vznícení

očekávaná

započatá

vzrůstá jak mlčenlivý Jiří jdoucí k mrazu

mlčenlivý Ivan v dopisech s mdlobou

Kdy konečně

beze smyslu

vzplane dřevo borovic?

Ale potom přišel vítaný

a odešel do neviditelného domu naděje

který není

(Jiří je v této ukázce zřejmě Jiří Orten, Ivan je Ivan Blatný.)

Poslední oddíl sbírky Chór v plavbě ryby Ichthys nazvaný »Basic Czech« zahrnuje básnické experimenty s negramatickými slovními spojeními. Tyto většinou drsné verše jsou protestem proti hlouposti a nelidskosti společnosti, v níž Rotrekl žije, a mají často otevřený politický podtext. V následujícím úryvku z delší básně autor líčí kopanou:

kabina trenér

viset mozek

trenér ukazovat na mozek

družstvo se dívat na mozek

jiná podobná kabina

viset řiť

trenér ukazovat řiť

družstvo se dívat na řiť

družstvo nevidět řiť

družstvo vidět vláda

dvanáct gól ku nula

pak tři sta šedesát pět ku nula

pak letopočet ku nula

Jiným významným českým básníkem, zastoupeným v Kratochvilově knize Via dolorosa je »rytíř jazyka« (jak ho nazval Václav Renč) JOSEF PALIVEC (1886 - 1975). Palivec v mládí krátce pracoval jako písař pro Jaroslava Vrchlického. Za první světové války bojoval na srbské frontě a byl tam těžce raněn. V období první republiky byl čs. diplomatem v Ženevě a v Paříži, kde se seznámil s Paulem Valérym, kterého překládal a který silně ovlivnil jeho původní tvorbu. Ve třicátých letech pracoval na čs. ministerstvu zahraničí. Za války se účastnil protinacistického odboje a od r. 1944 byl nacisty vězněn. R. 1949 byl zatčen komunisty, odsouzen a dlouhá léta strávil v pracovních táborech.

Josef Palivec debutoval r. 1941 básnickou sbírkou Pečetní prsten. Ve své druhé knize Naslouchání experimentoval zejména se zvukovou stránkou češtiny. Jeho poezie měla zároveň silný filozofický podtext. Druhé vydání předchozích Palivcových sbírek doplněné novou sbírkou Spáč vyšlo r. 1943 pod názvem Síta (třetí vydání vyšlo v nakladatelství Mladá fronta v Praze r. 1969). Téhož roku vydalo nakladatelství Růže v Českých Budějovicích svazek Palivcových esejů Poezie stále budoucí.

Palivcovy básně z vězení zahrnuté v souboru Via dolorosa reagují na vězeňskou skutečnost nepřímo, neosobněji než např. poezie Václava Renče. Palivec píše zpěvnou, hutnou, hymnickou lyriku. Vidí vězně jako lidi, jimž byl ukraden život a v nichž byla umrtvena duše (»vše zdá se klímati, jen hoře nedříme«). Metaforou nelidskosti vězení je pro Palivce tma, která »valí na mne tmu« (»Nech mrtvé v pokoji, pusť snění nerozumná:/ dál, bez ustání dál tma sněží na tvá humna/ a nejvábivější tvé pasti zavívá«). Tma je pro Palivce častým, obecným motivem. Jeho básně jsou jakoby zahlcené temnými vjemy. Nezřídka jsou vybudovány na kontrastu temnoty a ostrého, jiskřivého světla (nebo pouhého záblesku). Jiným častým motivem je lesk zlata. Podle Palivce »tma je všeho grunt. Básníci [...] vědí nejlépe, že si člověk k světlu musí ukrojit také noci. Noc je křesadlo úsvitu. Střenka, ze které vyletí blesk.« Kombinace tmy a třpytivého světla působí pozoruhodně silně na naše vědomí a podvědomí.

Některé básně svou baladickou koncízností, konkrétní hmotností (která však jde ruku v ruce s abstraktními motivy) a jistou groteskností vzdáleně připomínají dílo českých básníků devatenáctého století, kteří se inspirovali lidovou poezií. Viz následující úryvek z veršů lokalizovaných do místnosti, v níž vězni spí:

Plandá se a konejší

teple lípne tma,

ale mně je milejší

bělost, ta je má.


Když ne bělost, aspoň kmit...

Světlé pípnutí:

Jako by byl od tmy chyt,

po odlípnutí


jasík chuře teninký

hladně obepjal

zhublé boky vzpomínky,

do kola je vzal,


překmitl se znad rechny

za zježený val,

nadzvedaje sukni tmy

tiše zaluskal,


cifroval a kejkloval,

zakop o můj hlas,

chromna, znova s bídou vstal

nitkovitý jas,


až u hůry Libičné,

chytaje se řas

v oku barvy břidličné,

utonul a zhas.

JOSEF KOSTOHRYZ (1907 - 1987) absolvoval pražskou filozofickou fakultu a působil pak jako středoškolský profesor, jistou dobu také před válkou vyučoval bohemistiku na univerzitě v Miláně. Brzo po komunistickém převratu v únoru 1948 byl zatčen a v dubnu 1952 byl odsouzen na doživotí. Propuštěn byl až v roce 1964. Pracoval pak v Národopisném muzeu v Brně, později jako překladatel.

Kostohryz básnicky debutoval poémou spirituální, meditativní lyriky Prameny ústí (1934), jeho druhá kniha básní Rekviem (1944) byla podle básníkových vlastních slov aktem vděčnosti jeho babičce Barboře Keřkové. Třetí sbírka Ať zkamení (1947) byla podle podle kritika Antonína Kratochvila uměleckým vyvrcholením Kostohryzova dosavadního díla. Čtvrtá kniha básní Jednorožec mizí (1969) je meditativním svědectvím z československých komunistických věznic. Pátá Kostohryzova sbírka lyrických básní, Přísný obraz, vyšla r. 1970.

Mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov vydalo r. 1981 ve spolupráci s organizací Opus bonum Kostohryzovy Eumenidy (tj. fúrie, erinye), sbírku formálně i tématicky silně ovlivněnou antickou kulturou (většina básní je psána hexametrem). Atmosférou sbírky je mlhavá, snová sklíčenost. V proudu poezie se vynořují úlomky autorových vzpomínek na minulá setkání, některé verše mají milostný podtext. Někdy autor hovoří s Bohem, je frustrován tím, že Bůh převážně mlčí: básníkovi se na jeho životní cestě pouze dostává znamení »tam nesmíš!« Nejrozsáhlejší skladba sbírky, »Dopis Anjutě«, s odkazy na Puškina a Vergilia a další klasické básníky, je melancholickou kontemplací o míjení lidských osudů a o životní nenaplněnosti. V jiné básni se autor vysmívá sám sobě a své bláhovosti, že se vůbec pokoušel v životě čehokoliv dosáhnout. Eumenidy jsou veskrze temnou, monumentální poezií frustrace, bázně a životní rezignace - ale zároveň i lásky k životu a smutku, že život už končí a blíží se smrt.

Kostohryzova kniha Melancholie (Poezie mimo Domov ve spolupráci s organizací Opus bonum, Mnichov, 1985) je soubor dvaadvaceti lyrických básní v próze, podobajících se líčení snů, v nichž se opět volně prolínají jako sondy napříč časem autorovy vzpomínky zejména z dětství, které prožil na venkově. Implicitními leitmotivy těchto krátkých lyrických próz jsou zase láska, bázeň a povědomí smrti. Autor trpce hovoří o tom, že Bůh stvořil své zákony a dál už je nechává »jejich naprosté svobodě kruté a neúprosné nutnosti«. Zároveň se před Bohem kaje ze své pýchy. V jednom textu ho prosí, aby ho už odvedl a postavil »do tmavého kouta někde v podsvětí«.

VÁCLAV RENČ (1911 - 1973) byl básník, dramatik, literární historik a překladatel, jehož dílo ve svých počátcích silně ovlivnil Otokar Březina a pražští němečtí spisovatelé Rainer Maria Rilke, Franz Kafka a Franz Werfel, které Renč vynikajícím způsobem překládal do češtiny. Před druhou světovou válkou vydal Renč tři básnické sbírky spirituální lyriky Jitření (1933), Sedmihradská zem (1937) a Vinný lis (1938). Za války pak vyšla jeho sbírka Trojzpěvy (1940, přepracované vydání 1948). Důležitá byla i Renčova dramata Marnotratný syn (1942), Císařův mim (1944), Barbora Celská a její pozdější verze Černý milenec (1947).

Před válkou byl Renč nakladatelským a časopiseckým redaktorem, od roku 1942 spisovatelem z povolání. Po válce působil nejprve jako dramaturg olomouckého divadla, pak jako dramaturg a režisér brněnského Národního divadla. Po únoru 1948 byl však donucen z divadelního života odejít. V květnu 1951 byl zatčen a r. 1952 byl v procesu s tzv. (úřady vykonstruovanou) »Zelenou internacionálou« odsouzen na pětadvacet let do vězení. Propuštěn byl až v květnu 1962.

Koncem šedesátých let směl Renč opět pracovat jako dramaturg v olomouckém divadle. Tou dobou byla v Československu také uvedena dvě nová Renčova dramata Královské vraždění (podle nedokončeného díla Miloše Rejnuše; též vyšlo tiskem, 1966 - 1967) a Hoře z návratu (premiéra v Brně 19. října 1969). Zároveň Renč napsal i několik her a knížek pro děti. Na sklonku šedesátých letech vyšel výbor z Renčovy básnické tvorby z let 1963 - 1967 Setkání s Minotaurem (1969), sbírka Popelka Nazaretská a r. 1970 výbor z Renčovy lyriky z let 1942 - 1962 Skřivaní věž.

Na Západě vydalo římské nakladatelství Křesťanská akademie v sedmdesátých letech dvě původní Renčovy sbírky Pražská legenda (ve spolupráci s organizací Opus bonum, 1974) a Sluncem oděná (1979). V předzpěvu k této knize se básník obrací k Bohu z vězeňské cely a prosí ho o smilování. Vězení nabývá pro Renče spirituální dimenze, je pro básníka zkouškou. Kukátkem ve dveřích bez kliky se na autora nedívá vězeňský dozorce, nýbrž »Kdosi veliký« - Bůh. Kniha je jinak souborem lyrických modliteb k Panně Marii, k jejichž inspiraci sloužily jednotlivé verše z mariánské litanie. R. 1989 vyšly v Křesťanské akademii v Římě ještě Renčovy České žalmy.

Renčova tvorba je zastoupena i ve zmíněném souboru veršů tří vězněných katolických básníků Via dolorosa (a pěti básněmi také v knize Básníci ve stínu šibenice). Oddíl Renčovy poezie ve sborníku Via dolorosa má název »Bubeník na strunách mříží«. Renč uměl napsat formálně skutečně dokonalou, zpěvnou lyriku, v níž tušíme hluboký duchovní podtext. Jeho vězeňské verše v antologii Via dolorosa jsou plné stesku ze ztraceného, zničeného života a vědomí míjejícího času odnášejícího do nenávratna léta, která mohl strávit se svými blízkými. Některé básně zachycují intenzívní vězňův zážitek, když po letech zahlédne pruh trávy nebo kus oblohy. Jako u Rotrekla a Palivce i u Renče jsou lidé v táborech zazdění, mrtví, v hrobce. Mnoho let musí »zetlít«, než budou vězňové propuštěni:

Připadáme si v houfu nazí.

Na slzu posměch odpoví.

Slova, co hřát by mohla, mrazí

a prázdno čiší pod slovy.


O čem to snila, co to chtěla

ta naše léta zelená?

Čas přeletěl jak bludná střela.

A skráně popel znamená.

Renč ale všechna vězeňská příkoří snáší pokorně. Celým svým srdcem se ustavičně obrací k Bohu. Jedině jeho pevná víra mu ve vězení umožňuje pře- žít. Básník lituje své chvilkové malověrnosti a chce vytrvat tam, kam ho Bůh postavil. Touží »zpátky vdechnout všechny vzdechy hříšného nevděku«.

Některé Renčovy vězeňské básně se vzdálenými rilkovskými ozvuky patří bez nadsázky k tomu nejlepšímu, co kdy vzniklo v moderní české lyrice. Je tomu zejména tehdy, když z primární vězeňské zkušenosti vzniknou verše s obecným dosahem, jako například tento nostalgický a vědoucí pohled stárnoucího muže na život:

O kolikerou lítost bohatší

jsou podzimy než nevědomá jara!

Zbořený dům s visutou pavlačí

den v cizím městě, opuštěná fara -

všechno je vždycky nějak jinačí.

To podzim ví.


O kolikerou lítost křehčí dnes

jsou jara, mám-li modrou jeseň v brýlích

přirostlých k očím! Zkamenělý les

je město v noci. Kroky opozdilých

zpozdile, marně tepou do kláves.

Jak červotoč. Už zjara kvete vřes.

To podzim ví.

JAN ZAHRADNÍČEK (1905 - 1960) pocházel z rolnické rodiny. Začal studovat na filozofické fakultě v Praze, závěrečné státní zkoušky však nevykonal a věnoval se místo toho oboru knihovnictví. Od třicátých let psal poezii. Později působil i jako časopisecký a nakladatelský redaktor. R. 1951 byl zatčen a o rok později odsouzen na třináct let do vězení za »velezradu« a za »členství v ilegální organizaci«. Propuštěn byl po amnestii r. 1960, ale nedlouho po návratu domů zemřel.

Zahradníčkova předválečná tvorba je ovlivněna verši Otokara Březiny. Šalda v ní také nalézal ozvuky poezie Rainera Marii Rilka, kterého Zahradníček úspěšně překládal. Důležitým Zahradníčkovým tématem v raném období byla fascinace smrtí. Debutoval r. 1930 sbírkou Pokušení smrti, v druhé sbírce Návrat (1931) se objevují i máchovské vlivy. V třetí Zahradníčkově básnické knize Jeřáby (1933) začíná být téma smrti vyvažováno pozitivními obrazy přírody. Ještě optimističtější vyznění mají sbírky Žíznivé léto (1935) a Pozdravení slunci (1937), v nichž je pro Zahradníčka zdrojem inspirace krása jeho rodného venkovského kraje. Zahradníček si po celý život udržel silnou, neochvějnou, až dětskou katolickou víru, jíž je prodchnuta veškerá jeho poezie. Sbírka Korouhve (1940) je přímým vyjádřením této katolické víry, cyklem modliteb k zemským patronům, k nimž se autor obrací s prosbou o ochranu českého národa. Kniha Pod bičem milostným (1944) obsahuje cudnou, tradicionalistickou, trochu verbalistickou milostnou poezii s náboženským podtextem.

Po válce se Zahradníček snažil vlasteneckými básněmi ve sbírkách Svatý Václav (1946) a Stará země (1946) přesvědčit český národ, aby německou okupaci považoval za varování, za Boží zkoušku, a aby se sjednotil ve víře v Boha. Nestalo se tak: Zahradníčkovo zklamání vyjadřuje rozměrná báseň La Saletta, která předvídá bezbožeckým Čechám i celému světu katastrofu.

Podobným duchem je nesena i další Zahradníčkova poválečná tvorba. Rouška Veroničina (podle Pavla Želivana vydána poprvé v bibliofilském vydání v Praze r. 1947, podle Brabcova Slovníku českých spisovatelů vyšla až r. 1949 bez vročení) je založena na kontrastu mezi pozitivními aspekty existence, které jsou spojeny s vášnivou a pokornou katolickou vírou v Boha a ďábelským světem ateistické negace, jež je zdrojem násilí, hrůz, neštěstí a zla. Dobrými věcmi v životě - ať je to slunce, víno, krásný venkovský domov, příroda - se projevuje Bůh.

Roušku Veroničinu vydalo roku 1968 péčí Pavla Želivana (vlastním jménem Karel Vrána) nakladatelství Křesťanská akademie v Římě. Svazek zahrnuje také Zahradníčkovu poému Znamení moci a oddíl jeho básní z pozůstalosti. Předtím, r. 1961, vyšel v Křesťanské akademii v Římě Výbor z básní Jana Zahradníčka.

Znamení moci (1950) je prvním ze tří okruhů, do nichž Zahradníčkovi editoři Miloš Dvořák a Bedřich Fučík utřídili básníkovu pozdní poezii. Tato rozměrná báseň o sedmi oddílech vznikla ještě v době před Zahradníčkovým zatčením. Vězeňské verše Čtyři léta vyšly v Praze r. 1969, Dům strach vydalo nakladatelství 68 Publishers v Torontu r. 1981.

Jako předchozí Zahradníčkova poezie i Znamení moci je založeno na ostré dichotomii dobra i zla, tentokrát už ovšem na základě autorovy přímé zkušenosti života v komunistickém režimu. Zahradníček přesně analyzuje ďábelské vítězství stalinismu v Čechách, který krutě neguje přirozenou skutečnost. Dlouho před Václavem Havlem zjišťuje, že se jeho země octla v přízračném ne-čase a ne-bytí:

Zas jak tenkrát

a potom tak často

procházel jsem se ulicemi, z nichž čas byl vymetený

ulicemi sterilizovanými, jež nemohly mít pokračování

tady na zemi ani na žádné jiné planetě, v žádném jiném

vesmíru

tady už nezáleželo na tom, zda přichází podzim či jaro

nastává

a tím méně, zda je to zrána nebo se začne smrákat hned

ačkoliv všechno nasvědčovalo tomu

že je pozdě

příliš pozdě, aby to mohlo být v některém jistém dni

v některém jistém roce našeho letopočtu

Zahradníček předpovídá krach komunismu, protože negace života nemůže mít budoucnost:

Bylo to k smíchu a bylo to k pláči

s tou jejich svobodou.

Mysleli, že myslí, mysleli, že mluví, mysleli, že jdou

cokoliv a kamkoliv se jim uráčí

a zatím se smekali po hladké stěně nálevky maelstromu

v kruzích stále menších

v kruzích stále menších

Sbírka Dům strach je knihou úpěnlivé vězeňské poezie. I pro Jana Zahradníčka je vězení místem naprostého oslepení a ohlušení všech smyslů, místem, kde jsou lidé zaživa pohřbíváni. Dlouholetá psychická deprivace vede citlivého básníka k snění: k vytváření dojemných obrazů vnějšího světa, který je mu odepřen. Hlavní roli v této evokativní poezii hrají přírodní motivy z venkovského světa. Příroda je i zde jedním z nejvýraznějších projevů Boží existence:

Ještě spíš, když kos leští slunce, svah nebes

a každý blatouch.

Svým chladivým hlasem prach splachuje z listí

a čistí trávu.

A ty spíš, oči otvíráš v ten brčál a zlatou,

v ten křehký svět kropenatý jak hrdla pávů.


Je před věky ještě. Kohout kokrhá po potopě.

A ty ponejprv od stvoření jdeš loukou v rose.

Jaký nával v česnech tvých zorniček, abys postál.

Abys pohladil, utrh orsej.


Navzdory všemu utrpení zůstává i pro Zahradníčka ve vězení jeho víra v Boha obrovskou útěchou. Snad největším tvůrčím úspěchem Jana Zahradníčka a jedním z nejtypičtějších rysů je jeho schopnost - bezpochyby inspirovaná barokním uměním (a v neposlední řadě i tvorbou Otokara Březiny) - vytvářet monumentální, kosmické obrazy, v nichž pociťujeme závratnou hloubku prostoru i času. Hymnickou klenbu prostorem a časem vytváří Zahradníček i ve vězení:

Mám sousedy vpravo a sousedy vlevo.

A také pod nohama a nad hlavou. Tak blízko

a propasti mezi námi těch stropů, těch stěn.

Jsme každý sám.

Kapka hučící řeky veškerenstva.

A když na sebe klepáme,

je to klepání horníků zasypaných mnoho set metrů

pod zemí.

[...]

Je v tom kus útěchy,

když po ránu slunce vstupuje stejně do všech cel.

[...]

V nesmírné dálce na Kavkaz

od Himalájí poledne zvolna postoupilo,

kde milióny vězňů mu zpívají dumku svou.

A pak překračujíc veliké řeky Východu

blíží se k jiným pohořím, k jiným řekám,

k nám.

[...]

Tak na zemi dosud jsme a přece tak mimo zem.

Nemáme zpráv o těch přeskakujících jiskrách napětí

mezi národy Východu a národy Západu.

Ťukáme na sebe,

jenom abychom se navzájem ujistili,

že patříme k těm dvěma miliardám

vyhnaných synů Evy.

A z obou stran světa roztrženého jako opona

chrámová

úpění nevýslovné prorůstá námi až v tmu úst

a Bůh je slyší.

Zahradníčkovy sbírky La Saletta, Rouška Veroničina a Znamení moci mají r. 1990 vyjít v jednom svazku v pražském nakladatelství Vyšehrad. Kniha však bohužel nebude obsahovat Zahradníčkovy básně z pozůstalosti, které tvoří poslední oddíl sbírky jeho poezie, která vyšla v Římě r. 1968. V těchto komorních básních dosáhl Zahradníček skutečného uměleckého mistrovství. Jde o hlubokou, zpěvnou, pokornou a melancholickou lyriku, věnovanou autorově manželce, synovi a inspirovanou tragickou smrtí obou básníkových dcer. R. 1956 obdržel Zahradníček ve vězení na Mírově zprávu, že se celá jeho rodina otrávila houbami. Výjimečně dostal povolení účastnit se pohřbu. Později vyšlo najevo, že se Zahradníčkovu manželku a jeho syna podařilo zachránit, jeho dvě dcery však zahynuly. I když se rozšířily dohady, že básník bude z vězení během dovolené propuštěn, nestalo se tak a Zahradníček se musel do vězení opět vrátit.

V několika básních z pozůstalosti hledá Jan Zahradníček jako už mnohokrát během svého pohnutého života útěchu v návratu k rodnému kraji:

Mračil se zimní les a mrtvě mlčel zblízka,

než duben zatřás jím, zahučel do hluchoty,

než jaro rozžalo na modřínech a lískách,

zeleným plamenům než popotáhlo knoty.


Ty louky pod zámkem, jež oživnou až v senách -

po hrázi rybníka chodníček běžel ke vsi,

teď cesty jinak jdou, hráz dávno prolomena,

jen potok spěchá dál po loukách mezi lesy.


Páchne tu po bahnech a čejka prudce vzlétá,

svůj ustrašený skřek střásajíc nad mokřinu.

Ze světa do světa slyšíš vlak ujížděti,

a ty zde doma jsi pod stromy v modrém stínu.


Po stopách fialek za dávných neděl

jinošství naše tady bloudívalo.

A z očí studánek a z očí dívek hleděl

stesk země, mládí stesk, jež kukaček se ptalo.


Kolik už očí před námi hodina stejná

okouzlila tím rozpukem kamenů, hlíny, skal.

I jim tak míza voněla a jejich jména

na vodu tekoucí prst větru spěšně psal.

R. 1988 přetisklo mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov z pražského samizdatu pod názvem Vzpomínání na Jana Zahradníčka dokumentární záznam vzpomínek od Zdeňka Kalisty. Šlo původně o magnetofonovou nahrávku, která byla přepsána a vydána péčí Jaromíra Hořce.

Kalista Zahradníčka důvěrněji poznal až po druhé světové válce. Zahradníček tehdy redigoval katolický literární časopis Akord a často se stával terčem útoků »očišťovatelů« národního života přesto, že se vyhýbal politice.

Po únoru 1948 byl časopis Akord zakázán a Jan Zahradníček se dostal do existenčních obtíží. 2. července 1952, v den procesu s katolickými intelektuály, v němž byl souzen i Kalista, byl Jan Zahradníček ve velice špatném zdravotním stavu. Podle Kalisty »působil dojmem chvějícího se listu, který každou chvíli nějaký závan větru může snést se stromu na zem«. Kalista ve svých vzpomínkách zaznamenává i rodinnou tragédii, kdy se otrávily Zahradníčkovy dcery a lituje, že byl po propuštění z vězení r. 1960 sám vážně nemocen, takže svému příteli, jehož zdraví bylo vězněním natolik podlomeno, že zanedlouho po propuštění zemřel, nemohl ani jít na pohřeb.

Historik ZDENĚK KALISTA (1900 - 1982) začínal v Praze ve dvacátých letech jako básník. Byl tehdy komunistou, stýkal se s členy levicové umělecké avantgardy a publikoval v jejích časopisech. Stal se blízkým přítelem Jiřího Wolkera, s nímž dokonce nějakou dobu v Praze bydlel v témž studentském bytě. Jak vyplývá z korespondence mezi Kalistou a Wolkerem, která vyšla r. 1978 v nakladatelství 68 Publishers v Torontu, sdíleli básnické vidění světa. Poetika jejich prvních básnických sbírek Host do domu (1921) a Ráj srdce (1922) je skoro totožná.

Kalista se s komunismem později rozešel a roku 1934 vstoupil do katolické církve. Na pražské univerzitě vystudoval historii u Josefa Pekaře a stal se odborníkem na české baroko. Na toto téma publikoval řadu významných vědeckých prací.

Roku 1945 byl Kalista na Karlově univerzitě jmenován profesorem, ale po únoru 1948 byl propuštěn. R. 1951 ho v procesu s katolickými intelektuály odsoudili na patnáct let. Ve vězení strávil devět let. Ve stejném procesu dostal třináct let Kalistův přítel Jan Zahradníček. Kalistovo vězeňské Vzpomínání na Jana Zahradníčka vydalo, jak už bylo uvedeno, r. 1988 mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov. Jinou samizdatovou publikací, kterou také redigoval Jaromír Hořec a která vyšla v nakladatelství Poezie mimo Domov r. 1987, je sbírka Kalistových pozdních básní Veliká noc.

V polovině sedmdesátých let tohoto vědce a autora postihla osobní tragédie: téměř úplně oslepl. Navzdory tomu zůstal literárně činný až do samého konce života. R. 1980 dokončil důležitou studii Tvář baroka (Edice Arkýř, Mnichov, 1982; Rozmluvy, Londýn, 1983; 1989), kterou napsal po paměti na stroji už jako slepec. V období slepoty se vrátil k poezii jako jedinému literárnímu druhu, v němž byl za dané situace plně schopen komunikovat své pocity a myšlenky. Tak vznikla Veliká noc.

Mezi Kalistovou poezií z mládí a Velikou nocí je jen malá souvislost. Veliká noc jsou básně osamělosti, opuštěnosti a smutku - nikoliv však zoufalství. Věren barokní poetice, Kalista často vychází od konkrétních předmětů či situací k abstraktně filozofické kontemplaci. Jeho básně jsou plné barokních kontrastů, rozevlátosti a dynamiky. Motiv smrti se vyskytuje v jednotě s motivem erotiky. Motiv boží milosti je spojován s obrazy zkázy a zmaru. Ve slepotě, odloučenosti a osamělosti se Kalista pokouší vybavovat si vzpomínky z nejútlejšího dětství. V posledním okamžiku se však tyto evokace propadávají do nicoty. Jako postavy z barokního období, jejichž život, dílo a způsob myšlení po mnoho desetiletí studoval, si Kalista intenzívně uvědomuje pomíjivost skutečnosti. Zároveň si je vědom neoddělitelné souvislosti věcí a jevů ze všech historických epoch a dialektické jednoty mezi časem a věčností a prostorem a nekonečnem:

Kde jsou ty ohníčky zajaté mlhou

nad Rabakovem, Obodří, pod Zálesím

a v polích u Zdětína?

Dohasly.

Kde jsou ti kluci,

otrhaní jak vítr na pustých mezích,

Jindra Kárů a Karkule Bohuš, Mirek Polák,

Bohumil Šířek, Václav Sluka a Karel Komrs?

Dohasli.

Cesta po kraji stráně nad Jizerou

vede do nekonečna.

A v praskotu hořících větví a stébel,

u kterých chtěl ses ohřát,

chichotá se oharky zpotvořenými

ostrý smích ďáblův,

bodavě se vysmívá

tvé opuštěnosti

v hadrech podzimního větru.

BOHUSLAV REYNEK (1892 - 1971) žil v Petrkově u Havlíčkova Brodu na Českomoravské vysočině. Strávil tam skoro celý svůj život, pouze v letech 1923 až 1936 každoročně pobýval ve Francii; v roce 1926 se totiž oženil s francouzskou básnířkou Suzanne Renaudovou.

V mládí byl Reynek aktivním členem literární skupiny, která se utvořila kolem nakladatele Josefa Floriana a jeho nakladatelství Dobré dílo ve Staré Říši u Havlíčkova Brodu. Ve dvacátých letech začal uveřejňovat překlady z moderní francouzské a německé poezie. Zejména Reynkovy překlady rakouského expresionistického básníka Georga Trakla měly velký vliv na českou básnickou avantgardu. Ovlivnily hlavně tvorbu Františka Halase a Vladimíra Holana. Holan si Reynka vážil nejen jako významného básníka, ale i jako grafika.

Reynek debutoval r. 1915 Modlitbou prosebnou k Panně Marii, pak následovaly sbírky Květná neděle (1918), Smutek země (1918), Žízně 1912 - 1916 (1921), Rybí šupiny (1922), Had na sněhu (1924), znovu Smutek země (v podstatně rozšířeném vydání, 1924), Rty a zuby (1925), Setba samot (1936), Pieta (1940) a Podzimní motýli (1946). Po roce 1948 Reynek v Československu nesměl publikovat. Teprve koncem šedesátých let se jeho básně začaly objevovat v časopisech. Nedlouho po sovětské invazi vydala nakladatelství Kruh v Hradci Králové a Růže v Českých Budějovicích dva svazky Reynkových veršů. První z nich, v redakci Ivana Diviše, vyšel r. 1969 a obsahoval tři sbírky: reedici Podzimních motýlů, dále Sníh na zápraží (zahrnující básně z let 1945 - 1950) a Mráz v okně (tvorba z let 1950 - 1955); druhý svazek byl reedicí Rtů a zubů a vyšel r. 1970. Mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov vydalo r. 1980 poslední Reynkovu sbírku Odlet vlaštovek, obsahující básně z let 1969 - 1971. Velmi záslužným činem bylo, když v letech 1985 - 1986 přetiskl Alexander Tomský z pražské samizdatové edice z r. 1980, kterou uspořádal Josef Hradec, v londýnském nakladatelství Rozmluvy ve dvou svazcích Reynkovo souborné Básnické dílo.

Reynkova původní literární tvorba patří k tradici českého mysticismu. Zpočátku byla jeho poezie ovlivněna symbolismem, mezi další vlivy patří expresionismus a erbenovská tradice české lidové balady. Přestože je Reynkova poezie v druhé rovině nabita metafyzickým napětím, v první rovině se neobyčejně intenzívně soustřeďuje na konkrétní, fyzické podrobnosti. Reynek píše o obyčejné petrkovské skutečnosti, o běžných věcech každodenního života kolem sebe. Silou své imaginace však tuto skutečnost přetavuje k nepoznání. Stavba Reynkových básní je při jejich strohosti a zdánlivé jednoduchosti neobyčejně složitá. Verše tohoto básníka často stojí až na hranici hororu. Petr Král zajímavě poukázal na to, že ačkoliv symbolismus je dodnes často chápán jako synonymum »teskně lyrické mlhy a nehmotného zaklínání chimér«, málokdo si přitom uvědomuje, že Reynkova silně předmětná poezie, která také vychází ze symbolismu, je v tomto ohledu pozoruhodnou výjimkou.

Jak dále výstižně zdůraznil Petr Král, metafyzika Reynkovy poezie by se dala shrnout do pojmů bolesti, chudoby a čekání. Reynek si je vědom neuspokojivosti světa, v němž žije, světa, v němž něco nedefinovatelného, ale neobyčejně důležitého, chybí. Proto se tak silně soustřeďuje na drobné detaily skutečnosti. Snaží se z nich uvolnit nadpřirozenou podstatu existence:

Krůpěj deště na kaluži

kreslí živou, bílou růži.


Bílá z černých mraků slétla

hvězda slibu, vážka světla.


Ale ve vln křídlech hasne

roztrhané srdce jasné.


Voda roste v živá kola,

v osidla. Tma z vody volá.


Cizí tváře obrys vratký

zapletl se do oprátky.

RIO PREISNER (nar. 1925) vystudoval germanistiku na Karlově univerzitě, r. 1952 byl odveden k trestným oddílům PTP a po propuštění vyučoval němčině na jazykové škole v Praze. V šedesátých letech přeložil do češtiny řadu prací významných autorů z německé jazykové oblasti. Od r. 1969 žije v USA, kde působí jako profesor germanistiky na Pennsylvania State University.

První Preisnerova knížka veršů Kapiláry vyšla v Brně r. 1968. Na Západě vydal česky kromě politologicko-filozofických prací tři knihy poezie. Odstup (Konfrontace, Curych, 1977) je souborem krátkých, holanovských básní, hluboce prodchnutých autorovou křesťanskou filozofií, která je podrobně vysvětlena a teoreticky obhájena zejména v Preisnerově polemické studii Kultura bez konce (Edice Arkýř, Mnichov, 1981), jíž autor reagoval na esej Václava Černého O povaze naší kultury (Edice Arkýř, Mnichov, 1981). Podle Preisnera byl rozpad jednotné, celoevropské křesťanské kultury středověku (v níž byla moc církve oddělena od moci světské a světští vládci dobře věděli, že jsou za své činy odpovědni Bohu) pro náš svět katastrofou. V osvícenství se člověk neprávem povýšil na boží úroveň, světská a církevní moc byla soustředěna do jediného centra a začaly vznikat zárodky moderních států a totalitních ideologií, které pak ve dvacátém století svět ovládly s ničivou silou. I když je podle Preisnerových děl ze sedmdesátých a osmdesátých let totalismus zatím stále na postupu, autor nepochybuje, že nakonec zvítězí křesťanství. Všechny tyto myšlenky jsou více či méně zastřeně přítomny i v Preisnerově přemýšlivé a žalující poezii. Podle Jiřího Kovtuna je Odstup »rozhněvaným výkřikem nad lidskou a národní prohrou a nad pokusem vyvléci se z této prohry pokud možno ještě se ziskem, postojem který se tu ztotožňuje s hlupáckým rozžvaněním tragického údělu«. V zoufalství, že ho nikdo neslyší, autor zaujímá vůči světu výlučné, odmítavé stanovisko. Československo je podle něho »země špehů a přestárlých děcek«; český národ »mře a mře mezi skývou vyčkávání a plevami konce«. Preisner je však stejně sžíravě kritický i vůči Spojeným státům. Odmítá mínění Rudého práva i »chřestot New York Times«. Chce se mu »zahodit svět/ jako zahazuji úpornou reklamu/ britské encyklopedie, kterou přinesl,/ nic netuše, nikdy nic netuše, pošťák«. V dnešní době jsou to už jen básníci, kteří »krotí blábol v tragicky mučivý řád«. Přirozená, autentická realita přežívá jen ve světě dětství, »jen dětská dlaň se naplní věčnou vládou«. Nicméně básník neztrácí naději, protože »v slepých šachtách se otevírá oko Boží«. Křesťanství na světě nakonec zvítězí. Preisnerovy básně nedosahují holanovské intenzity, některé jsou však zdařilé:

Už i v Čechách vykoktali své ne

k vlastnímu bytí. Ale zpupník

přidal se náhle k souhlasu

v samých hlubinách smyslu

přitočil se švarně k moudrosti

panenských dějin.

Všude tam, kde zřidly šiky

na siné hoře muk, nese hrdě a mlčky

odpovědnost za zběhlé stavy.

Čechy! Krajino měsíční, mimo svítání,

ledová výhni nocidne;

pustino posledních světců,

mlate navždy rozprchlých vojsk!

Rio Preisner strávil první roky svého života v Mukačevu. Sbírkou Zvíře dětství (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1978) se do tohoto období vrátil ve vzpomínkách. Evokuje dnes už dávno zaniklou atmosféru Podkarpatské Rusi. I zde však líčení kraje a postav dětství autorovi často slouží jako odrazový můstek k obecnému filozofickému zamyšlení. Zasuto (Mnichov, 1980, k vydání připravil Karel Jadrný z Edice Arkýř) je složitá a rozsáhlá filozoficko-historická poéma, která čtenáře provádí apokalyptickou historií lidského rodu od nejstarších dob až do současnosti. R. 1989 vydal Rio Preisner v londýnských Rozmluvách »palimpsest« Královská cesta.

Opat břevnovského kláštera JAN OPASEK (řeholním jménem ANASTÁZ, nar. 1913) byl r. 1949 zatčen a posléze odsouzen na doživotí. Propuštěn byl až roku 1960. Do r. 1967 pracoval v Československu jako dělník, po sovětské invazi emigroval a donedávna žil v benediktinském opatství Rohr v Západním Německu. Byl organizátorem každoročních seminářů české exilové inteligence, které pořádalo sdružení Opus bonum v německém Frankenu.

Opat Opasek je autorem několika sbírek lyrické poezie. Debutoval knihou Obrazy (Křesťanská akademie, Řím, 1974), která obsahuje zejména příležitostnou poezii z různých autorových cest do zahraničí, hlavně do Itálie, k níž má autor zvláštní vztah, protože v ní sídlí hlava katolické církve, a občasnou meditativní poezii. Pojítkem k Opaskově zázemí při návštěvách exotičtějších částí světa (viz např. báseň »Klášter u Pearlblossom, Kalifornie«) je katolictví, které autor samozřejmě nalézá i ve vzdálených končinách. Opaskovy klidné, vyrovnané básně jsou plné obdivu a lásky ke světu jako božímu zázraku a skromné odevzdanosti k jeho Stvořiteli. Pokud Bůh dovoluje, aby někdy na světě zavládlo násilí a nespravedlnost, ví, proč to dělá. Opasek ovšem odmítá hřích, který vede ke zkáze: člověk se musí neustále snažit zachovat si čisté srdce. Bůh je záchranou, bez níž se člověk propadá do lhostejnosti a do nicoty.

Obdobnou příležitostnou či kontemplativní (a někdy vlastně téměř votivní) poezii, která občas hledá inspiraci i v běhu ročních dob a pravidelných církevních svátků nebo různých částí dne (úsvit, soumrak), Opasek vydal i v knihách Život upřen do středu (Opus bonum, Mnichov, 1978), Podvečerní hudba (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1979), Vypráhlá krajina (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1980) a v dvojjazyčných, česko-německých sbírkách Zwei mal zwölf Gedichte (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1983) a Z té dálky / Aus jener Ferne (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1990), v nichž Opaskovy básně do němčiny přeložil Franz Peter Künzel.

FRANTIŠEK LAZECKÝ (1905 - 1984) byl dalším katolickým autorem, kterého se komunistický režim pokusil vymazat z čítanek i z národní paměti. Lazecký vystudoval lesní a zemědělské inženýrství a knihovnický kurs a přes čtyřicet let byl zaměstnán v Ústřední zemědělské a lesnické knihovně v Praze. V letech 1934 - 1944 redigoval katolickou literární revui Řád.

Básník debutoval sbírkou Krutá chemie (1930), která obsahovala halasovskou lyriku a náznaky rodícího se existencialismu. Ve sbírce duchovní lyriky Kříže (1934) se objevují březinovské vlivy a barokní básnické metafory. V knize Odění královské (1937) zkoumá Lazecký prameny křesťanství v Čechách a opěvá ideál života ve víře a v pravdě. Máchovsky inspirovaná sbírka Vězeň (1940) nepřímo reaguje i na politické událostí období kolem Mnichova. Lazecký v této sbírce s Máchou polemizuje: jeho vězeň nachází útěchu a záchranu v Boží milosti. Hrůzami německé okupace se nepřímo zabývá sbírka Malé rekviem (1944). V roce 1947 básník vydal další knihu svých válečných veršů Bratr svět a sbírku Nad slezskými písněmi, v níž se s barokní obrazností vracel k rodnému kraji. Po komunistickém převratu r. 1948 byl Lazecký umlčen. Až roku 1970 mohl vyjít jeho cyklus o životě a díle Antonína Dvořáka Má paní Hudba, který vznikl v padesátých letech, a r. 1971 sbírka Hledání klíčů, v níž se básník snaží najít existenciální jistoty ve zmateném světě. Poslední Lazeckého básnická kniha, vydaná v Československu, byl Jenom vzlyk temnot (1971). V husákovském období Lazecký opět nesměl publikovat poezii. Vydal několik odborných zemědělských bibliografií, s J. Bognerem spolupracoval na textech Starého zákona a v nakladatelství Profil vyšlo několik jeho knížek pro děti.

Poezii však nepřestal psát a od r. 1977 mu »soukromě«, po dohodě s ostravskými bibliofily a moravskými tiskaři v malých nákladech v Československu vychází postupně devět svazků básní: Přátelství s jalovcem (1977), Moje klenotnice (1980); Zastavení pod jeřabinou (1982) Osudná píseň, (1982), Chlebovice (1983), Mamince na hrob (1984), Člověk dvacátého století (1984), Světlany (1985) a Na mořském břehu. Řada Lazeckého sbírek z posledních let zůstala v rukopise.

R. 1988 vydalo mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov pod názvem Večeře u kata Lazeckého rukopisy »Večeře u kata« a »Noční procházka s Falstaffem«. Svazek je doplněn podrobnou studií o Lazeckého životě a díle od Jaromíra Hořce (z níž byly čerpány i mnohé zde uvedené informace).

»Večeře u kata« je lyricko-epická skladba, stojící téměř na hranici prózy. Nevzrušeným, volným veršem v ní hlavní hrdina, básník, vypráví o svém setkání s přítelem Falstaffem, který ho s sebou pozve na večeři ke katovi. Dojde tak ke slovnímu střetu tří neměnných, archetypálních postav: Falstaffa, metafory poživačnosti, kata, symbolu hmotařství a hrubého násilí, a básníka, který zosobňuje ideál autentické, tvůrčí existence. Rozhovor pak pokračuje i v »Noční procházce s Falstaffem«, kde tlustý požitkář dále výmluvně hájí svůj způsob života (»něžné věci s vtiskem luny nám jen ztěžují žití«; »Housenka se přece neptá, jestli má list duši,/ žere a živí v sobě to, co chce jíst«), básník vášnivě protestuje proti všem znakům pohodlného, konzumního života, včetně vandalismu (nějací mladíci napadnou holemi barokní sochu) a plýtvání potravinami (cestou vypravěč objeví popelnice přeplněné vyhozeným jídlem). Celkově mají obě skladby poněkud statický a didaktický ráz.

Jiným katolickým autorem je VLADIMÍR VOKOLEK (1913 - 1988). Žil v severních Čechách, po studiu na pražské filozofické fakultě nejprve pracoval jako knihovník, později jako učitel. V období kolem roku 1968 byl časopiseckým redaktorem, začátkem normalizace toto zaměstnání ztratil. Od r. 1973 byl v důchodu.

Vladimír Vokolek debutoval r. 1938 sbírkou Poutní píseň k dobrému lotru, která vyšla péčí básníkova bratra, nakladatele Vlastimila Vokolka. Během války vydal Vladimír Vokolek tři knihy básní (Tolikrát obětovaná, 1939; První blahoslavenství, 1940 a Žíněné roucho, 1940). Sbírka Tichý a temný z roku 1942 byla protektorátní cenzurou zakázána a vyšla až r. 1947 v knize Cesta k poledni. Po válce básník vydal také sbírku Národ na dlažbě (1945), kniha Vyprodaný čas byla vytištěna r. 1949, ale do distribuce se prakticky už nedostala. R. 1967 vyšel v Československu výbor Vokolkovy poezie Mezi rybou a rakem; víc než deset Vokolkových básnických sbírek však zůstává v rukopise. Mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov vydalo 1984 ve spolupráci s organizací Opus bonum knihu z r. 1978 Ke komu mluvím dnes.

Podle Jana Vladislava stojí tvorba Vladimíra Vokolka v české poválečné poezii trochu mimo hlavní proud. Vladislav píše, že prameny Vokolkovy tvorby jsou »v pozapomenutém, ale stále ještě přítomném světě baroka«. (To ovšem platí o poezii mnoha českých katolických básníků.) Řada Vokolkových básní by se dala označit za »moderní obměnu někdejších Tanců smrti, tak jak je kreslil Holbein nebo Urs Graf«. Je pravda, že Vokolkova poezie je střízlivá, skeptická a lakonická. Její temně monumentální tón je ve sbírce Ke komu mluvím dnes do jisté míry ovlivněn starozákonní bibličtinou a trochu také autorovými znalostmi kultur starého Egypta a říše Mayů, k nimž se Vokolek několikrát obrací. Připomínky těchto starověkých civilizací navozují dojem, že básníkovy postřehy a výroky jsou obecně platné pro civilizace všech věků. Základní roli v této sbírce však hraje především básníkova zkušenost života v československé poúnorové totalitní společnosti. V první řadě je Vokolkova poezie nářkem nad devastací lidské osobnosti žijící pod příklopem »reálného socialismu«. Vokolek s trpkostí pozoruje, jak v Čechách dochází k rozpadu společenské kultury, jak se život rozkládá a nezůstává nakonec nic než šedivé příšeří poloexistence, v němž přemýšlíme o zmarněných létech a blížící se smrti. Smrt je podtextem všeho:

Jak dlouho trvá ten odsun za hranice

kde se mluví docela jinou řečí

a ty ses jí měl učit abys rozuměl smrti

vždyť jsi věděl že k tomu jednou dojde

a měl jsi dost času abys k ní chodil na hodiny

aspoň jednou týdně

a pochytil pár slov z řeči

o které říkají že je mrtvým jazykem

a když plynně konverzují tím svým živým

zapomínají, že jde jen o překlad

nikdy dost věrný nikdy dost živý

aby v něm jazyk neklopýtl o kořen

původní mateřštiny

Primárně politický náboj Vokolkovy poezie autora vede k obecnějším úvahám:

Co znamená to pořád dokola

z krámu do krámu z fronty do fronty

pořád kolem toho žrádla prádla

kolem popelu z kamen kolem prachu z ulice

kolem utržených knoflíků kolem díry v punčoše

kolem dětí a dětí kolem nás

muž kolem ženy a žena kolem muže

kola se protínají přetínají

jeden druhému zabírá jeho část a čas

Vniveč přicházejí i zcela základní morální hodnoty. Nikdo už například dnes v Československu neví, co to je odvaha. V neveselých úvahách o zániku civilizace říše Inků, k jejímuž osudu Vokolek přirovnává osud českého národa, autor předvídá i zánik lidské komunikace:

také jejich jazyk, kterým se hovořilo před

4 000 léty ve Střední říši se rozpadl

v nesrozumitelné skřeky a nikdo nechápe

čemu se jejich ústy směje černý Bůh

Vokolka silně oslovují počátky disidentské činnosti v Československu. Rozhlasový poslech pamětí Josefa Smrkovského v březnu 1975 ho vede k přemítání o svém celoživotním morálním postoji: vyčítá si, že se ani v »Září«, ani v »Únoru« ani v »Srpnu« nedokázal osobně postavit na obranu národa. (»Třikrát se otevřely/ a nezavřely za mnou dveře/ naprázdno je otevřel naprázdno přibouchl/ vítr nic než vítr.«) Ve vzniku Charty 77 vidí Vokolek o velikonocích r. 1977 velkou naději pro budoucnost.

Zajímavým literárně historickým dokumentem je soubor dvaceti dopisů Jana Zahradníčka a čtyř dopisů Františka Hrubína Vladimíru Vokolkovi, který pod názvem Adresát Vladimír Vokolek vydal r. 1984 v mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov Jan Vladislav. Jan Zahradníček projevoval o Vokolka a jeho poezii zdvořilý, někdy až trochu starosvětský, ale upřímný a hluboký zájem. Za války se mu několikrát snažil existenčně pomoci. Hrubínova stručná korespondence s Vokolkem obsahuje spirituálně laděné verše z června 1943 věnované tomuto básníkovi. Naposledy psal František Hrubín Vokolkovi z nemocnice v lednu 1971, nedlouho před svou smrtí.

JAN KAMENÍK je pseudonym básnířky Ludmily Maceškové (1898 - 1974), která debutovala r. 1944 složitou mysticko-kontemplativní sbírkou Okna s anděly, kterou v té době kriticky vyzdvihl Bedřich Fučík. R. 1948 měla vyjít druhá sbírka spirituální poezie pod názvem Neviditelný let, po únorovém komunistickém převratu však dílo skončilo ve stoupě.

Ludmila Macešková studovala po maturitě r. 1918 na Umělecko-průmyslové škole a na Akademii výtvarných umění v Praze, studium ale nedokončila. Většinu života prožila v osamění a chudobě. Měla však výjimečné duchovní nadání a její život se stal spirituální cestou do hlubin nejniternější mystické zkušenosti. »Kameníkovy« básně z let 1952 - 1960, líčící autorčinu duchovní cestu k mystickému centru, vyšly r. 1978 jako samizdat pod názvem Zápisky z noci. Macešková také napsala sbírku modifikovaných sonetů Malá suita pro flétnu, knihu povídek Učitelky hudby a divadelní hru David. Kromě osobního mystického deníku se zachovala i její korespondence s Ivanem Divišem a Bedřichem Fučíkem.

Raná verze sbírky Pubertální Henoch vyšla r. 1968 v Mostě v nakladatelství Dialog. Rozšířenou verzi této knihy vydalo r. 1982 mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov. Jak napsal v doslovu Josef Jedlička, Pubertální Henoch je záznamem »o »duchovní praxi«, básnickým popisem stavů niterného poznávání a výkladu o vnitřní práci, jíž se tohoto vyššího poznání dosahuje«.

»Kameníkovy« básně ve sbírce Pubertální Henoch jsou skutečně většinou až didaktickým, ale na druhé straně nepříliš konkrétním líčením mechaniky cesty k mystickému poznání (způsob, jímž se básnířka uvádí do mystické extáze asi není dost dobře možno vyjádřit slovy: autorka se volným veršem a relativně uměřeným, prozaickým jazykem snaží vyslovit nevyslovitelné). Na začátku cesty k mystickému prozření je zřejmě paradox: člověk musí spáchat »sebevraždu láskou«, »uhasit umělá lidská světla, co putují hlavou,/ zaclonit mysl vědomým šerem zaživa/ a naučit se vidět potmě«. Básnířčino vidění světa je ovlivněno zenovým buddhismem a různými dalšími směry indické filozofie. Přitom »Kameník« varuje před přílišnou závislostí na učenosti a intelektu (»Samko Pták mi odhaluje víc než Faust«). Trochu matoucí je básnířčina volba mužského pseudonymu a mužského subjektu k vyjádření její spirituální cesty, protože síla ženské intuice a ženského vidění světa je při mystických poutích do tajemného neznáma bezpochyby významným faktorem.

Sbírka JANY DUFKOVÉ (pseudonym olomoucké překladatelky Anděly Janouškové) Modlitby a kytice (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1986) je knihou rýmovaných náboženských básní. V poušti světa mezi lidmi, kteří se chovají jako zvěř, se autorka, pozdní konvertita, k Bohu obrací doslova, jak říká, na poslední chvíli. Verše jsou poznamenané autenticitou autorského zážitku. Básnířčina rozmluva s Bohem má téměř milostný podtón. Závěr sbírky tvoří soubor patnácti navzájem propojených sonetů.

6.

DANIELU STROŽOVI (nar. 1943) byl z politických důvodů odepřen přístup k vyššímu humanitnímu vzdělání, a tak se prakticky z donucení v Československu vyučil technickému oboru. V šedesátých letech básnicky debutoval na večerech poezie v pražském Luxoru. Verše také publikoval časopisecky. Těsně po srpnové invazi r. 1968 odešel do exilu a od té doby žije v Mnichově, kde od roku 1975 vydává v nakladatelství Poezie mimo Domov českou poezii. Od r. 1981 do konce roku 1990 řídil také významný kulturní čtvrtletník Obrys.

První knížka Daniela Strože, zahrnující verše z let 1964 - 1974, vyšla pod názvem Dlaň plná naděje v newyorském nakladatelství hudebnin Voice - Hlas (1974). Druhým svazkem svých básní Zpovědnice moje hvězda zahájil Daniel Strož v roce 1975 činnost nakladatelství Poezie mimo Domov. Jak sám uvedl, velký zájem o knihy české poezie vydávané v zahraničí nikdy nebyl, Strož se však při své průkopnické vydavatelské činnosti dostal do styku s mnoha českými básníky žijícími na Západě i doma. Kolem jeho nakladatelství se tak rychle vytvořilo autorské zázemí. Strož nejprve vydával v Edicích bibliofilií PmD a Réva převážně díla autorů žijících v zahraničí, r. 1979 vznikla paralelní edice Meritum, v níž vycházely knížky výlučně od zakázaných autorů žijících v Československu. Od r. 1983 tiskne Strož svazky většího formátu (A5) v tzv. Nové řadě poezie. V této edici vychází tvorba českých básníků z Československa i ze zahraničí.

Ze svého vlastního díla Daniel Strož vydal ještě sbírku milostné poezie Svíce do rána (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1977), knihu veršů Orgie smutku vzpomínajících na okupaci Československa v srpnu 1968, která vyšla k desátému výročí sovětské invaze a za niž byl autor zbaven čs. občanství, souborný česko-německý výbor poezie Traumland [Země snů] (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1985; Strožovy básně do němčiny přeložil Franz Peter Künzel) a sarkasticko-kritický pohled na čs. emigraci Exilové seppuku (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1986).

Daniel Strož je nezávislou osobností s velkými ideály, jimž tento básník a editor během let zůstává tvrdošíjně věrný navzdory nejrůznějším životním zklamáním. (Básník »jde a zpívá/ až píseň jeho přes koruny stromů/ do oblak stoupá [...] Jde sám a zpívá až hlas se mu chvěje/ Až hlas se mu zlomí// Pak zmlkne chvilku/ snad i hlavu skloní// Než další jeho píseň/ opět přes koruny stromů/ do oblak do oblak stoupá...«) I když je Strožova poezie často velmi emocionální, obsahuje pronikavé analytické ostří. Na jeho tvorbě je dobře znát, že básníkovou původní inspirací byla v šedesátých letech tzv. »poezie všedního dne«. Strožova kritičnost a analytičnost se projevuje zejména v jeho verších průběžně glosujících politické události či chování spolubližních. Tato část Strožovy tvorby je vlastně téměř básnickou žurnalistikou. Autor často užívá poezie k vyjádření osobního silně pociťovaného názoru, který čtenáři sděluje vybroušeným, ostře formulovaným básnickým tvarem.

Sbírky Zpovědnice moje hvězda a Svíce do rána obsahují převážně milostnou lyriku. Některé básně jsou jemně snivé, v mnohých je podtón deziluze. Strož píše verše lásky, ale i hořkosti. Intenzívní citový vztah nemá u něho nikdy dlouhé trvání. I v době, kdy básník ještě miluje, je už pln obav, že o svou lásku brzo přijde. Opravdu se to stává s železnou pravidelností, a to téměř bezvýhradně proto, že partnerky dříve nebo později nedokážou držet krok s básníkovou ideální představou o ženách:

Na dlani prsten mám Zlatý

S kamínkem červeným

Je to už dávno cos mi jej dala

Dávno...


Já hlupák nepochopil tenkrát:

Neměl ti překážet

až kroužek s vyrytým datem

za mé sny vyměníš

Do Strožova analytického pohledu na skutečnost se často vkrádá ironie. Lpěním na autentičnosti a mravní poctivosti lidské existence má Strožova poezie někdy vzdálené styčné body s »beatnickou« tvorbou Václava Hraběte.

Stesk nad neschopností udržet trvalý intenzívní citový vztah se u Strože váže s básníkovým smutkem nad ztrátou rodné země. Působivé jsou verše o sovětské invazi do Československa. Srpen 1968 byl neobyčejně traumatickou událostí, která autora ovlivnila na celý život:

Želatinou noci

poslední drobty dne

přelity

Neusínám

každý rok v tento den

V tutéž dobu...

Tolikrát už jste vysvětlili:

Vlastně se vůbec nic nestalo

Vůbec nic

Přátelé zatoužili pouze

po bratrském políbení

Protáhlo se

V satirickém Exilovém seppuku (harakiri) se Strož ostře vypořádává s malostí a úzkoprsostí poměrů mezi Čechy v zahraničí (které nyní v mnoha ohledech vznikly i v Československu, takže vyvstává otázka, zda tyto poměry byly typicky emigrantské, nebo spíše typicky české). Básně v této sbírce jsou, řečeno s Havlíčkem Borovským, oněmi »nádobkami, do nichž básník svůj vztek nalívá, aby ho nežral«. Řada textů v Exilovém seppuku patří mezi tzv. »nalezenou poezii«. Autor zde téměř doslova reprodukuje absurdnosti, které četl v českých exilových novinách. Jiné verše v této sbírce jsou četbou emigrantského tisku přímo inspirovány:

Čtěte naše noviny Jen ty jsou oukay

Jen ty za SLAVS UNITED NATIONS pod vedením

UNITED STATES bojují pravidelně

každý měsíc

Vedle toho račte si povšimnout

inzerce TUZEXU rovněž ČESKOSLOVENSKÝCH

AEROLINEK Zvláště doporučujeme lety

Praha - New York - Praha za zvýhodněné ceny

KOMUNISMUS MUSÍ BÝT ZNIČEN

Prozatím ale

navštivte čs. lázně a zřídla Jejich

lékařská péče je dokonalá Postaví vás

na nohy V řadách abonentů

nestrpíme ischias

Traumland obsahuje v prvním oddílu milostnou poezii (některé básně jsou přitom přetištěny ze Strožových předchozích sbírek), v druhém oddílu »Básně z ciziny« a v třetí části »Básně básníka«. Autor je životem v Německu frustrován. Chybí mu rodná země. Návštěvníci z Československa si pochvalují, jak se lidé na Západě mají dobře. Podle Strože ale jejich blahobyt vznikl »Na úkor věrnosti občas/ Avšak vždycky/ na úkor cti«. K Československu je básník silně citově vázán. Protože ho však nemůže navštěvovat, tato země se stává pro něho poněkud zidealizovanou krajinou snů. O to tvrdší bylo probuzení po listopadové revoluci r. 1989. Po počáteční euforii vidí Strož v létě r. 1990 Československo takto (báseň vyšla v časopise Obrys č. 3/1990 a v pražské Tvorbě č. 40/1990):

Padla mříž klece.

Na hranici ticho.

Vlkodlak v rouše beránčím

cvičí se v chůzi bez obojku,

apetit včerejší v koutech tlamy.

V rozbředlém sněhu stopy asiatů,

černé jak uhel strachu, šedé jak oblak

bídy.

Úkradkem lidské oko v oparu sirném

blýskne se za okny v mihotavém světle svic.

Všade krev větří se. Poteče hnis

a z žil pak voda stříkne, jako z kaluží

a stok.

Marasmus v zemi, které z dálky

dotýkal jsem se s něhou.

Jen pod závějemi času teď nahmatal bych

cosi.

Jak fosilní nános za očima.

I něco jako vlastní vinu.

To je můj návrat.

(Ve spolupráci s mnichovským nakladatelstvím Poezie mimo Domov vydalo r. 1990 Západočeské nakladatelství v Plzni pod názvem To je můj návrat výbor ze Strožovy tvorby.)

Strož, básnický vrstevník VÁCLAVA HRABĚTE (1940 - 1965) vydal na přání čtenářů v nakladatelství Poezie mimo Domov r. 1985 k dvacátému výročí Hrabětovy smrti výbor jeho dvaatřiceti básní Černé nebe nad městem, jehož předlohou bylo jednak samizdatové vydání Hrabětovy poezie Blues pro tebe a jednak oficiální edice Hrabětových veršů Blues v modré a bílé, která vyšla v Melantrichu r. 1977. Strož zdůrazňuje, že Hrabětova tvorba si zachovala životnost i po dvaceti letech a »hloubkou projevu se natrvalo včlenila do české literatury«.

Hrabětova romanticky »beatnická« poezie je inspirována tradicí slovesného městského folklóru: nenapodobitelně evokuje Prahu šedesátých let, i když má zároveň obecné, dodnes aktuální vyznění. Nezapomenutelné jsou zejména Hrabětovy milostné verše, v nichž autor výstižně vyjádřil životní pocity mladé generace. Výrazným rysem Hrabětovy tvorby je antiautoritářství: nedůvěra ke všemu oficiálnímu a procovskému. Hrabětova poezie je vyjádřením básníkovy touhy po svobodě a volnosti. I u Hraběte hraje významnou roli jazzová inspirace.

Písničkář, prozaik, malíř a fotograf VLASTIMIL TŘEŠŇÁK (nar. 1950) vydal r. 1983 v mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov sbírku písňových textů pod názvem Plonková sedmička. Kniha obsahuje virtuózní šansonovou poezii psanou typickým hravým třešňákovským stylem, který využívá slovních hříček, personifikace, paradoxů a autorových zkušeností života na pražské periférii. Implicitním podtextem některých básní shromážděných v této sbírce jsou »beatnické« a erotické motivy. Celkově Třešňák také zaujímá antiautoritářský postoj příslušníka mladé generace. Důležitou roli v jeho verších hrají i »dokumentární«, nalezené, odpozorované a odposlouchané fragmenty skutečnosti. Mnohé Třešňákovy básnické texty zachycují atmosféru života v Československu sedmdesátých a osmdesátých let výstižnou zkratkou:

Ve státním znaku

orel a panna

a národním sportem

čára

Horník nám káže

tlučhuba tluče

a farář fárá.

Proslulý je úvodní text sbírky, Třešňákova apoteóza poezie jako běhny z karlínského činžáku. Stejně bezprostředně emocionální, vážná, ale zároveň i hravá je Třešňákova pocta rodnému městu Praze, které autorovi nenávratně proniklo pod kůži, ale zároveň je prchavé a nepolapitelné:

»Jseš svině,«

řekneš jí

a ona odpoví:

»Ne! Já jsem Praha!

A nejsem ledajaká,

jsem tvoje naděje,«

řekne a přičísne si vlásky

táhne tě do průchodu

a tam, jen tak na stojáka

užiješ trochu

užiješ trošku

její lásky, její...

Když otevřeš oči

jsi sám a bez naděje.

»Jseš blbá a pitomá!«

křičíš do tmy.

»Blbá a pitomá!!!«


Nic,

jen se zavlní opona

a kdosi se zasměje

a kdosi se zasměje

Třešňák jen jemně, jakoby mimochodem naznačuje hranice své složité a pevně stanovené básnické normy, zároveň však tuto normu s bravurní lehkostí porušuje. Významnou roli hraje v jeho verších hovorový, každodenní jazyk a celková atmosféra autentičnosti, která je hravou, zkratkovitou stylizací zkoncentrována a zintenzívněna, takže vzniká dojem pronikavější přesvědčivosti než z pouhého dokumentárního záznamu skutečnosti (»Hudební divadlo/ přijme udavačku«). V básních, v nichž se Třešňák zabývá osudem dělníků a líčí životy lidí, kterým na světě nezbývá nic než odcizená pracovní dřina a mechanické míjení dní, se autor letmo dotýká základních existenciálních témat lidského bytí. V některých verších balancuje na rozhraní ryzího citu a plané sentimentality, do kýče však nesklouzává.

Kromě výběru svých písňových textů, které vyšly v knize Dvorky (68 Publishers, Toronto, 1980), vydal JAROSLAV HUTKA (nar. 1947) r. 1981 v mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov sbírku kontemplativních veršů pod názvem Klíč pluhu. Zdrojem Hutkovy poezie je také městská inspirace. Hutkovy básně jsou analytické, filozofující, logicky vystavěné struktury, někdy snad až přespříliš zatížené genitivními metaforickými konstrukcemi, které působí občas trochu knižně a arbitrárně (»přehlédl jsem pilu, přeřezávající prkna dne od kůlny noci«). Hutkovy hmotné metafory vzdáleně připomínají poetiku klasických alegorických barokních děl (např. Komenského Labyrintu světa a ráje srdce). Určitě to není náhoda: Hutka byl silně ovlivněn moravskou lidovou písní, která se hojně napájela z barokní tradice.

Ve svých básních Hutka uvažuje o podstatě umění a umělce, o schopnosti či neschopnosti jazyka komunikovat realitu, o svobodě a nesvobodě, o životě a o smrti. Hutka odmítá vnímat svět kolem sebe účelově, jen z hlediska užitkovosti pro člověka. (Slovo »sýpka« by se podle něho nemělo zaměňovat za slovo »život«.) Domnívá se, že není možné, aby smrt znamenala člověkův konec:

Nemohu uvěřit, že [smrt] bude i tečka

že Autorovi dojde inspirace a dopis

na kterém si dal tak záležet

zalepí jen proto

aby ho hodil do popelnice

kryl

KAREL KRYL (nar. 1944) vystudoval střední keramickou školu v Bechyni a do roku 1968 prošel v Československu řadou různých zaměstnání. V druhé polovině šedesátých let začínaly vcházet ve známost zejména jeho protiválečné protestsongy (Jiří Černý uváděl v rozhlasovém pořadu »Dvanáct na houpačce« opakovaně Krylovu píseň »Klaun a král«, přesto, že pro ni posluchači odmítali hlasovat). Po sovětské invazi začaly Krylovy písně rázem rezonovat s celou kolektivní myslí zejména mladé generace národa. V období těsně po invazi proslula Krylova píseň »Bratříčku zavírej vrátka«, v níž autor k zdůraznění násilí okupace kontrastoval neosobní, absolutní převahu moci cizích vojsk, jíž se nebylo možno postavit a která měla ovlivnit osud národa na desetiletí, s pocity mladíka a jeho malého, bezbranného bratra. (Kryl uváděl vojenské násilí a dětskou bezbrannost do kontrastu i v jiných svých písních.) Svým metaforickým významem měla píseň »Bratříčku, zavírej vrátka« téměř mytologické vyznění:

Se slzou na víčku

hledíme na sebe

Buď se mnou, bratříčku,

bojím se o tebe

na cestách klikatých

bratříčku v polobotkách

[...]

Nauč se písničku

Není tak složitá

Opři se, bratříčku,

Cesta je rozbitá

Budeme klopýtat

Zpátky už nemůžeme

Píseň »Bratříčku zavírej vrátka« vyšla na stejnojmenné dlouhohrající desce, kterou vydal pražský Supraphon na podzim 1968. (V pořadu »Dvanáct na houpačce« se po mnoho týdnů stala hitem bez konkurence a když ji redaktoři tohoto hudebního programu odmítli z vysílání vyřadit, vedlo to k zákazu jejich hitparády.) Od podzimu 1969 žil Karel Kryl v Mnichově, kde pracoval pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa. Na Západě vydal několik dalších dlouhohrajících desek (Rakovina, 1969; Maškary, 1970; Bratříčku, zavírej vrátka, záznam z koncertu, Caston, 1971; Carmina resurrectionis, 1974; Karavana mraků, 1979; Plaváček, 1983; Vůně, 1986).

V Československu stačil Kryl vydat jedinou knihu, a to brožovaný sešit s texty a melodiemi některých svých písní (Hraje a zpívá Karel Kryl, 1969). Na Západě nejprve vyšlo r. 1972 v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem souborné vydání jeho dosavadní tvorby pod názvem Kníška Karla Kryla. Vlastním nákladem nechal Karel Kryl v Mnichově vytisknout bibliofilie Sedm básniček na zrcadlo (1974), Pochyby (1974) a Amoresky (1982). V mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov vyšlo Krylových 17 kryptogramů na dívčí jména (1978), nakladatelství 68 Publishers, Toronto vydalo Krylovy (Zpod stolu) sebrané spisy (1978), poetický scénář Slovíčka (1980) a sbírku Z mého plíživota (1986).

Karel Kryl je nekompromisní romantik, který však (jak ve svém rozboru Krylovy poezie napsal už r. 1974 ve Svědectví Erazim Kohák) žárlivě střeží intimitu básnictví. Maskuje ji škodolibým posměchem a v poslední době stále tvrdším zdánlivě cynickým postojem. Ironii často zaměřuje i proti sobě samému, aby se uchránil i toho nejmenšího nebezpečí pompéznosti (viz např. záměrná pravopisná chyba v názvu jeho sbírky Kníška, která vlastně jeho tvorbu znevažuje). Úvodní oddíly tohoto Krylova básnického souboru obsahují ranou, ještě relativně nevyhraněnou poezii. Jsou to převážně milostné skladby, věnované různým dívkám. Autor si pohrává s jazykem i s rýmem. Inspirace těchto textů za leccos vděčí Jiřímu Suchému. Už ve své rané poezii má Kryl silný sklon k dadaistickým, absurdním hříčkám, tyto hříčky však nejsou ještě motivovány tak absolutně jazykově, jak je tomu později. Kryla zároveň vábí zákony pohádky. Mnoho jeho písní ze všech období jeho tvorby rozvíjí pohádkové nebo mytologické motivy a náměty. (V pozdějších skladbách se vyskytují přímé odkazy ke klasické mytologii.)

Ve zralém období Krylovy tvorby se stává autorovou primární inspirací jeho virtuózní rým. Rýmy nejlepší Krylovy poezie jsou tak složité (a přitom tak samozřejmé), že vzniká sekundární dojem, jako by verše byly založeny na jakési komplikované aliteraci. Krylova zralá tvorba se dělí na několik proudů. Nejrozšířenější jsou absurdní veršované hříčky, které patří do žánru poezie nonsensu, přestože často vrcholí politickou pointou, převážně zaměřenou proti československému komunistickému režimu. Tyto hříčky zabírají převážnou většinu obou sbírek (Zpod stolu) sebrané spisy a Z mého plíživota; v Plíživotě Kryl většinou dadaisticky paroduje různé české a slovenské lidové písně. Některé tyto verše působí nuceně nebo až infantilně, jiné jsou dokonalé. Kryl umí vzorně a s nenapodobitelným humorem veršovat i ve slovenštině:

Kačena divoká

vylétla nad Tatry

Sezobla prvoka

Raz dva tri, dva dva tri

Prvok

Druhok

Treťok

Štvrtok

Piatok

Sobota

Nedeľa


Bodaj by preletela!

Druhým hlavním proudem Krylovy zralé tvorby jsou jeho apokalyptické vize života v totalitním státě. Výchozí inspirací je husákovské Československo, Krylovy monumentální, hrůzné obrazy však skutečnost »reálného socialismu« svým uměleckým ztvárněním povyšují do zvláštního, snově děsivého, pohádkového světa:

Pták Noh

na sponě do vlasů

rval poloshnilou slámu

ze stohů

Pár soch

a střelky kompasů

jež ukazují k chrámu

bez bohů

[..]

Tři stovky šupinatých schodů

a nebe z provazů

Setnuté hlavy

v galerii obrazů.

Pět bran

ze slupek ořechů

a pod branami kvádry

ukryté

zaslíbená Zvuk hran

už vsákl do mechu

a všude stopy sádry

rozlité

Jiným proudem Krylovy tvorby je virtuózní, klasická, zpěvná lyrika. Uvolňuje se z ní atmosféra filigránského, »krajkového« smutku a stesku:

Už na jih odlétá

sto letek ptáků tažných

rok minul bez léta

Jen něco nocí vlažných

nám dvěma daroval

A rána postříbřená

v nichž jsem tě miloval

má Země zaslíbená

Této »čisté« lyriky je v Krylově tvorbě relativně málo. Hodně Krylových lyrických básní má více či méně epigramatický ráz. I v lyrice má Kryl tendenci sklouzávat k jazykovým hříčkám. Je to dáno zřejmě neobyčejnou lehkostí, s jakou básník vytváří rýmy. Například i inspirace Krylových lyrických Sedmi básniček na zrcadlo je do značné míry jazyková. V těchto básních se delší verše střídají s velice krátkými, skládajícími se většinou z jediného tříslabičného slova (jediné daktylské stopy: »Mlha se vleče/ ulicí/ Hraji si vkleče/ s jehlicí/ a ruka tvoje/ nehřeje/ napiš mi, co je/ naděje«). Protože tyto krátké, jednoslovné verše jsou zároveň nositelem složitého rýmu, v celkové básnické struktuře je tak význam rýmu neobyčejně zdůrazněn.

Krylova básnická skladba Pochyby je svým způsobem autorovým lyrickým, sebeironickým životopisem a pokusem vylíčit postavení člověka ve slepé uličce, emigranta odcizeného vlasti, v níž vládne totalita, a outsidera v západní společnosti, jejímž pochybným ideálům prostřednosti se básník nehodlá přizpůsobovat. (»Smíš hnípat - vždy však ve spěchu/ A polichotit blbu/ neb předpokladem úspěchu/ jest implantace hrbu.«) Kritika západní i východní společnosti v básni trochu splývá. Skladba je napsána v břeskně rýmovaných, epigramatických osmiverších, zakončených důrazným kratším, devátým veršem, který pokaždé jaksi změní atmosféru celé předchozí sloky. (Autor mimo jiné ironizuje i to, že je nevysoké postavy: »Co dítě spal jsem skrčený/ když trápili mne půstem/ a tudíž chodím vzpřímený/ jsa pidimužík vzrůstem/ jak račte vidět«.)

I Krylova novější lyrika je plná autentické citovosti. Jeho jemnost má i zde však pevné, krystalické jádro. V některých verších zaujímá básník záměrně tvrdý, rezignovaný nadhled nad hemžením lidí kolem sebe. Do jisté míry to platí i o Krylově »poetickém scénáři« Slovíčka, jehož rýmová dokonalost působí místy až studeně. Slovíčka jsou příběhem dvou milostných dvojic, které se rozpadnou, když chlapec při návštěvě své dívky v nemocnici (poněkud nemotivovaně) vzplane vášnivou láskou k dámě ležící na vedlejším lůžku. Později se tento mladík na čas stává milostnou hračkou dravé a vypočítavé ženy a je zklamán, když ho tato milenka odmítne považovat za vážného životního partnera, neboť nemá dostatečnou »společenskou vážnost« a není finančně zajištěn. Slovíčka jsou Krylovým povzdechem nad nedostatkem ryzí lásky v dnešní povrchně konzumní společnosti.

V Krylových dosud knižně nepublikovaných verších (např. Sněhurka v hadřících či Krylias a Odysea, z nichž vyšly ukázky ve vídeňském časopise Paternoster) autorovo zoufalství nad stavem dnešního světa sílí. Ve skladbě Krylias a Odysea se projevuje demonstrativně hedonistickým postojem ke skutečnosti.

LIBOR KOVAL (nar. 1930) vstoupil po maturitě na reálném gymnáziu r. 1949 do noviciátu salesiánského řádu Dona Bosca v jihomoravském Ořechově; hned následujícího roku však čs. komunistický režim náboženské řády v zemi zrušil. Koval se pak stal valcířem v severomoravských hutích. Později vystudoval ruštinu a jazykovědu na filozofické fakultě olomoucké univerzity a působil jako jazykovědec v pražské ČSAV. Toto místo ztratil, když byl r. 1960 uvězněn. V šedesátých letech pracoval v různých zaměstnáních, po sovětské invazi r. 1968 opustil Československo a v Římě vystudoval teologii východního ritu. Krátce byl zaměstnán mj. i v náboženské vysílačce Radio Veritas Asia na Filipínách, jejíž pořady byly určeny ruským obyvatelům Sibiře. Nyní působí jako duchovní správce pro ukrajinské (a československé) katolíky v Německu.

Většina Kovalovy poezie je silně ovlivněna jeho lingvistickým vzděláním. Na Západě Koval česky debutoval sbírkou Kon/tra/texty (Poezie mimo Domov, Mnichov 1979), jejíž první část tvoří jazykové experimenty. Humor těchto rozměrných hříček je založen na variacích obdobně znějících slov:

Po čem neustále zpěvným zpěvem zpívá

jarní jitro jitřivě jitřící zjitra

rozjitřená játra zjitřeného jitra

v jarním jitření zjitřených jiter

vše VŠE VŠE

nic NIC NIC

zkrácená zkrácenost zkrácené zkrácenosti

v krátkém krácení zkratkovité krátkosti [...]

Celkový dojem tohoto druhu poezie není nepodobný dojmu z tzv. »scratch videos« (rychle se střídající filmové záběry nejrůznějšího druhu s »koktajícím« zvukem skládajícím se z opakovaných, těsně na sebe nastříhaných, avšak ostře oddělených slabik), který v druhé polovině osmdesátých let načas ovládl britskou populární hudbu. Poslední báseň tohoto oddílu sbírky je sestavena ze samých odtažitě znějících cizích slov:

konvergentně divergentní mutilace

diagnosticko-anamnestických symptomů

psychopatologické oligofrenní schizofrenie

osciluje v terapeuticky vágních centrech

stabilně amyrobanální hypomanie maniaků [...]

Druhý oddíl Kon/tra/textů obsahuje hymnickou, reflexívní lyriku. Lingvorytmomelodie aneb Písně moudrého blázna (Zurich, Konfrontace, 1980) jsou rozměrnou sbírkou poezie nonsensu inspirovanou Lewisem Carrollem a Christianem Morgernsternem. Kryliády (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1980) parafrázují veršové hříčky Karla Kryla (sbírka obsahuje i travestie Krylových vážných textů), většinou však tyto Kovalovy pokusy postrádají Krylovu razanci a jeho vyvinutý smysl pro dadaistické absurdno. Nejnověji vydal Libor Koval Měsíce (nejprve vyšly ve dvou vydáních jako bibliofilie v Coalportu v Pennsylvánii v USA, 1984 a 1985, a pak v česko- - německé verzi s paralelními německými překlady od Petera Drewse) pod názvem Zwölf Kalenderblätter roku 1985 v nakladatelství Poezie mimo Domov v Mnichově.

Tyto »listy z kalendáře« jsou souborem dvanácti lyrických básní, psaných volným veršem, pojmenovaných podle jednotlivých měsíců a líčících přírodní atmosféru v daném ročním období, často v souvislosti s psychologickými stavy člověka. Básně jsou (jako u Hutky) také někdy trochu přetíženy genitivními metaforami (»stárnoucí tvář země [je] šminkována/ různobarevnou paletou/ zlatostříbrem krášlené vetchosti/ s neustálým padáním seschlých šupin tísně/ z obnažené kůže holovětvé nahoty/ do podhrobně tlejících hlubin/ dušičkové rozteskněnosti«).

I když tyto Kovalovy básně působí dojmem dramatického rozdírání skutečnosti, autorův celkový přístup k realitě je kladný. Básnický soubor Zwölf Kalenderblätter je věnován Janu Zahradníčkovi, jehož verše o letu času (»za námi minulost hvozdnatá v obzorech rodných/ před námi budoucna okrouhlé prázdno«) tvoří epilog sbírky. Libor Koval touto svou poezií líčí rytmický koloběh času, uprostřed něhož stojí člověk na duchovním rozhraní mezi minulostí a budoucností, aby vyplnil Boží úmysl.

Květy staré Koreje (vlastním nákladem, distribuce Rozmluvy, Londýn, 1987) jsou parafrázemi na starou korejskou poezii ve formě sidžo.

7.

PAVEL JAVOR (1916 - 1981), vlastním jménem Jiří Škvor, býval považován za typického, někdy dokonce »oficiálního« básníka českého exilu. V Československu vystudoval práva a po válce působil jako národně socialistický novinář. Před únorem 1948 ostře vystupoval proti komunistickému plánu kolektivizace českého venkova, a proto už týden po převzetí moci komunisty byl internován v pankrácké věznici. Krátce nato byl sice propuštěn, ale brzo byl na něj vydán zatykač, takže se musel zachránit útěkem do Německa. S manželkou a se synem se znovu sešel až koncem padesátých let. Škvor se přistěhoval do Kanady, kde nejprve pracoval manuálně, potom vystudoval slavistiku a stal se profesorem češtiny a slovenštiny na univerzitě v Montrealu. Zároveň působil i jako redaktor zahraničního vysílání kanadského rozhlasu.

V Československu Jiří Škvor debutoval sbírkou Zlatokop (1938) a do roku 1948 vydal pod svým vlastním jménem ještě pět dalších básnických knih. Pocházel ze starobylého selského rodu a silná vazba na rodné venkovské prostředí byla v těchto sbírkách prvořadou inspirací. Škvor je spontánní lyrik: jak uvádí Antonín Brousek, dobová kritika ho charakterizovala jako lyricko-zpěvný protějšek drsně-věcného básníka »českého selství« Jana Čarka. Na Západě Škvor vydal pod jménem Pavel Javor česky dvanáct básnických sbírek (Pozdrav domů, New Yorské listy, New York, 1951; Chudá sklizeň, Rencontres, Paříž, 1953; Daleký hlas, Nový domov, Toronto, 1953; Nad plamenem píseň, Sklizeň svobodné tvorby, Stockholm, 1955; Nápěvy, Toronto, 1958; 68 Publishers, Toronto, 1978; Hořké verše, Universum Press, Toronto, 1958; Kouř z Ithaky [výbor], Universum Press, New York, 1960; Nedosněno, nedomilováno, Universum Press, New York, 1964; Země křižovaná, Concordia, Montreal, 1970; CCC, Haarlem, 1976; Chléb podaný hostu, Sklizeň svobodné tvorby, Salzburg, 1975; Jediný domov, Poezie mimo Domov, Mnichov, 1977; Krůpěje, Konfrontace, Curych, 1977; Torzo lásky, 1981). R. 1981 vyšel v torontském nakladatelství 68 Publishers v redakci Antonína Brouska souhrnný výbor z Javorovy tvorby pod názvem Plamen a píseň. (Javor je také autorem knihy pro děti Sir Clarence alias Pajda pes, nakladatelství Archa - Freie Presse Agentur, Eggenfelden, 1982.)

Javor sám přiznal, že se v prvních svých exilových knížkách »dopouštěl »trestuhodných« říkánek politických [...] které přehlušily politickým bombastem pramínek skutečné poezie«, byl však zároveň autorem mnoha svěžích, lyricky zpěvných, i když možná někdy trochu konzervativních básní. Javor je spontánním básníkem chvilkového lyrického prožitku a neobyčejné umělecké poctivosti. Jeho poezie je kronikou jeho života. Ústředním Javorovým tématem je stesk po ztracené vlasti. Někdy autor o svém emigrantském osudu hovoří s Bohem a život, který mu byl určen, pokorně přijímá. Jindy svůj úděl nechápe. Javorovy básně z prvních let emigrace jsou plné autentických vzpomínek na život v Čechách, na rodiče, manželku a syna, kteří zůstali doma (»synečku můj,/který jsi žitím mým prolét jak malá bzučivá včela«) a na rodné venkovské prostředí. Básník často staví do kontrastu »cizost« země, do níž se přistěhoval, a jedinečné, nenahraditelné krásy vlasti, která mu byla odepřena. Po jisté době čtenář začíná mít nad těmito Javorovými lyrickými žalozpěvy jisté pochybnosti. Připadá mu zvláštní, že autor, který z Československa odešel ve věku dvaatřiceti let, kdy se člověk novému prostředí přizpůsobuje ještě relativně lehce, pro svou novou zemi, v níž nakonec prožil delší období než v milovaných Čechách, nikdy nenalezl vděčné slovo. Není překvapující, že postupem času konkrétní obraz české vlasti v Javorově poezii bledne a nakonec se stává jen zcela nevýraznou šifrou kdesi v dáli. Tragičnost autorova životního pocitu se tím však stupňuje: jeho láska k rodné zemi se nemenší, i když mu obraz milované vlasti uniká mezi prsty.

V Javorových básních nalezneme mnoho živých a neotřelých básnických obrazů, přesto, že se v nich zejména v autorově ranější tvorbě vyskytnou i konvenční, mrtvé obraty; celkovou atmosféru básní (alespoň v Brouskově výboru) však většinou tyto výrazy nenarušují. Při vší své melodičnosti a lyričnosti má Javor sklon k hovorové, hmotné věcnosti (»v hlubokých polích otřískaný strom«). Básník při svém silném sklonu k spontánní tvorbě se také občas - zřejmě zcela nevědomky - otvírá cizím vlivům. Tak v jeho sbírkách najdeme pěkné verše bezručovské a seifertovské, stejně jako občasné odkazy na poezii Erbenovu, Jeseninovu a Whitmanovu. Vysoké kvality dosahuje Javorova milostná lyrika a dále zejména básně z posledního období života, po úmrtí maminky, které pro něho bylo těžkou ranou. Jsou to básně naplněné tichou rezignací, vědomím plynutí času a očekáváním smrti. Některé Javorovy básně o emigrantském údělu mají obecnou platnost. Týkají se lidské existence všeobecně:

Být věčně prozatímní,

lítosti nebýt prost,

životem jít jak výhní,

všude být jenom host,


svěřovat touhu moři,

jež věčně vlní se

a stále čekat něco,

co nenaplní se -


Prozatímnost se vrší

do nenávratných dob

a započítává se.

A možná dvojnásob...

STANISLAV MAREŠ (nar. 1934) nebyl přijat na pražskou filozofickou fakultu, protože pocházel ze šlechtické (zemanské) rodiny. Prošel řadou zaměstnání a později v Československu vystudoval ekonomii. Překládal z americké a australské literatury, napsal hru Letní semestr (kterou pražské Národní divadlo nesmělo uvést) a vydal sbírku povídek Čas milosti (1965). R. 1968 odešel do exilu. Žije v Austrálii, kde působí na univerzitě.

R. 1975 vydalo torontské nakladatelství 68 Publishers Marešovu Báji z nového světa, básnickou skladbu o pěti zpěvech z let 1970 - 1972, v níž se autor pokusil zobecnit zkušenost prvního období emigrace. Úvodní zpěv, psaný hexametrem, je polemikou metaforického pastevce Meliboea, který se svou píšťalou opustil vlast, s kolegou Tityrem, který zůstal v blahobytu v rodné zemi: hraje ovšem jen to, co se smí. Meliboeus uvažuje, zda by bývalo rozumnější zůstat doma:

Že v chládku se pískalo líp? Že bylo tu aspoň to stádo?

Že Augustus Oktavián vždy k pasáčkům uznalý byl?

Tityre, na hlavě nech, vždyť on ti tu lehárnu nedal

pro nic a za nic, jen tak, tvůj mecenáš, vladař a pán.

(Nebo jsi zapomněl už, jak tehdy nám vykázal z Města

přítele Publia? A Publius, chudák, pak z Mostu

bláboly v dopisech psal. A to byl ten nejlepší z nás!)

Tityre, na hlavě nech, vždyť víme, že pro tebe císař

vždycky tak trochu byl bůh. Těch kůzlat, můj milý, těch ód!

(Začátkem sedmdesátých let nebylo samozřejmě jasné, zda mírně konformní život v »socialismu« nemá spíše budoucnost než nejistota emigrace. Nikdo nemohl předvídat morální a hmotnou devastaci Československa, která měla následovat.) Postaven před volbu mezi pohodlím v nesvobodě a svobodou v existenční nejistotě, Meliboeus učiní nenávratné rozhodnutí a zvolí svobodu. První zpěv Báje z nového světa vydalo nakladatelství 68 Publishers také na SP flexidesce. Marešovu poezii na ní přednáší Jiří Voskovec.

Ostatní zpěvy jsou napsány volným veršem. Nejprve autor zaznamenává zážitky čerstvých příchozích z Československa do Paříže, kde se na ně intenzita života v moderním západním velkoměstě valí ze všech stran. Do obrazů Paříže se prolínají vzpomínky na navždy opuštěnou vlast:

Těžko je vládnout národu,

který má tři sta druhů sýra.

Nám vězel v paměti ten kousek taveného;

naše dcera ho svírala v pěsti, spinkajíc

v kočárku po dlažbě Starého Města,

štos ilegálních novin pod zadkem.

Jako to české jaro, byla krásná

a smrděla.

Dále pak skladba líčí autorovy dojmy z Austrálie, země podivné fauny a flóry a konvenčních anglosaských zvyků. Závěr básně jemně zaznamenává, jak se středoevropští příchozí maně přizpůsobují nenáročnému, konzumnímu způsobu života a začínají ztrácet svou identitu. »Je utěšeně, ačkoliv...« Pachuť na jazyku zůstává. »Sůl vody písek hlodá.«

OTAKAR ŠTORCH (nar. 1933) strávil v Československu v padesátých letech z politických důvodů osm let v pracovních táborech, r. 1967 emigroval a dnes žije ve Stockholmu, kde pracuje jako vrtař. Svou básnickou tvorbou je zastoupen v Almanachu české zahraniční poezie 1979 (Poezie mimo Do- mov, Mnichov, 1979); kromě toho vydal tři samostatné básnické sbírky: Modrý ráj Pacifiku (Stockholm, 1975), Naděje v poušti (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1979) a Ohrady a exily (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1988).

V Ohradách a exilech se autor ve snaze žít počestným a autentickým životem zamýšlí nad obecným lidským údělem z hlediska českého outsidera žijícího na Západě. Štorchova pronikavá, dokonale zaostřená poezie, v níž se autor rázem dostává k jádru věci, je často plná trpkosti a ironie a obavy ze zmarnění života v situacích, kdy je člověk nucen žít ve lži. Objevují se i erotická, politická a ekologická témata. Autor např. velice zazlívá Západu, že v roce 1956 nechal maďarské povstalce na holičkách. Je mu smutno z povrchní konzumní spokojenosti svých švédských spoluobčanů:

Kráčeje

konečně zas hřejivým Stockholmem

žasnu

Těch lidí motýlů

co učarovávajícím klikatým letem

od jednoho krámu k druhému

mlčky šálí pryč

nás kosící bědy

A té nelétavé blaženosti

u koly lelkujících

Jinde Štorch melancholicky vzpomíná na osudy svých přátel, českých emigrantů, kteří se s vypětím sil dostali na Západ a pak zabředli do omezenosti a úzkoprsosti tamějšího prostředí. (»A ty Hynku, jinak zvaný Čárli/ trochu sice slabý v disciplíně muž,/ ale nejchytřejší kluku z italského tažení/ Nejsi u konce svých sil/ když nemůžeš tlouci bubny/ a místo toho/ myješ u nějakého malého knajpaře mizerné duše/ nádobí?«) Z toho, že Češi jsou na světě párii všude, obviňuje Otakar Štorch exponenty domácího komunistického režimu.

Tématem, kterým se Štorch zabývá často, je úzkost z toho, jak svět často zmarňuje talent idealistických nadšenců, kteří v životě celou svou bytostí usilují jen o to, aby pomohli dobré věci:

Kam kráčíš Sokrate?

Správnou etickou bylinku rozsít...


A kampak Spartakus?

Revoltou ukřižovat nesvobodu

a pak domů domů...


A ty Mistře Jene?

Do Kostnice v při svědčit

že evangelium jen jedno jest

abych v Betlémské

zas mohl kázat...

Česko-kanadským lyrikem je IVAN SCHNEEDORFER (nar. 1937), který v Československu pracoval jako stavební technik, do Kanady emigroval r. 1968 a posledních deset let žije v kanadské provincii Britská Kolumbie na poloostrově Tsawwassen (jižně od Vancouveru). R. 1987 Schneedorfer vydal v mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov pozoruhodný sedmidílný soubor své lyriky Básně z poloostrova. Na rozdíl od Pavla Javora nemá Schneedorfer oči jen pro vzdálenou českou vlast. I když i jeho poezie často evokuje milované Čechy dětství a mládí, Schneedorfer se skoro úplně zabydlel ve svém novém prostředí a zamiloval si jeho mohutnou, divokou, exotickou přírodu. Dynamickým, nosným prvkem Schneedorferovy poezie je intenzívně osobní zážitek života uprostřed přírody ve vzdálené krajině »na konci světa«, v níž autor zapustil nové kořeny. Básník píše kontemplativně příležitostné verše, v nichž je mu inspirací fragment zážitku z každodenního života, který se nezřídka asociačně spojí se vzpomínkou na Československo. Schneedorferovy básně jsou malátné: na čtenáře z nich vane duch širokých kanadských prérií, nekonečných mořských pláží, rybářských přístavů pod clonou deště a mohutného Tichého oceánu. Zároveň jsou skromné, vděčné, odevzdané a někdy až jásající. Schneedorfer má oči pro zázračnost každodennosti. Všímá si nenápadných obrazů, naslouchá jemným, poetickým zvukům a žasne nad kouzlem věcí, z nichž se skládá svět, i když přiznává, že světu nerozumí. Člověk by se však měl ze své existence radovat, i když ji nechápe. Důležitým vedlejším motivem je v Schneedorferově tvorbě hudba: autor je náruživým amatérským hudebníkem a posluchačem klasických desek. Někdy se v prostotě Schneedorferovy poezie vynoří ozvuk veršů Ivana Blatného:

Tu řadu domů v ulici

jež sousedí s parkem,

tu mám tady nejraději.

Javor ve tři odpoledne

vrhá zlatý stín.

Park, jako vždy ostříhán,

ostříhán a liduprázdný.

Každé z oken těchto domů

zrcadlí svůj strom.

Myšlenky jsou zasklené.

Kanada má tajemství...

Jiná básnická sbírka Ivana Schneedorfera, Verše léta a zimy vyšla v Paříži r. 1989.

BRONISLAVA VOLKOVÁ (nar. 1946) vystudovala španělštinu a ruštinu na pražské filozofické fakultě a později získala doktorát ze slovanské lingvistiky. R. 1974 odešla z Československa a od r. 1976 žije v USA, kde působí jako asistentka na Indiana University v Bloomingtonu. V mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov vydala čtyři básnické sbírky, Motáky do uší pěny (1984), Dům v ohni (1985), Vzduch bez podpatků (1987) a Jistá nepřítomnost (1990).

V ústraní americké univerzity píše Volková složitou, avšak jemnou, lehkou, prosvětlenou lyriku, která se většinou nepřímo váže k jejímu autorskému subjektu. Už v první sbírce hraje důležitou roli přírodní inspirace: užíváním přírodních motivů autorka včleňuje své já do širokého kontextu přirozeného světa. Přírodní motivy Volková ve své introspektivní poezii dynamizuje a personifikuje (»ruce hnětou zelené těsto luk«; »potoční voda líže své oblázky«). Neživé předměty a věci se často chovají neobyčejně aktivně. Výrazné jsou i básnířčiny milostné motivy:

V místech, kde kolmý křik ptáků

zápolí s tichem,

projdeme hořlavou nocí

bezelstně.

Zítra se probudím na dně tvé dlaně.

Erotický motiv je přítomen v řadě básní; často je smíšen s melancholickými pocity, vyvolanými nepřítomností milence. Důležitou roli hraje v poezii Bronislavy Volkové také motiv míjení času. K oživení svých veršů básnířka spojuje abstraktní nebo nehmotné motivy s věcnými metaforami (»chlad ovíjí dech režnou nití«) anebo konstruuje pomocí hry s několika slovy s obdobným významem miniaturní sémantické variace (»Čas stojí, zastavil se, postavil se za mne«).

Podobně bezstarostně hravé, archetypálně mýtické a milostně melancholické jsou i verše v pozdějších sbírkách Bronislavy Volkové. I zde čtenář často najde skutečně zajímavé obrazy (»rozprchlé obrázky se zmítají/ pod sukněmi deště«; »Slyšíš? Jsou to kameny,/ co mluví k sobě tichým hlasem/ blaženého šeptání lesů«). Někdy mají básně Bronislavy Volkové filozofičtější ráz:

Slabost je moderní květina.

Lidé si ji pěstují,

aby to moc nebolelo,

a pak se diví, že není kam jít.

Básník Petr Král ve Svědectví Volkovou kritizoval pro její občasnou tendenci sklesávat, jak to formuloval, do »zjitřeně ženských povzdechů a sentimentálních konfesí«. Král nicméně ocenil zejména krátké básně Bronislavy Volkové, které na něho působily jako »prostá a tajemná zaklínadla«:

Jsem tu - jsem noc, jež zažehla svá křídla.

Odtékám jako dým.

Ach, vím...

Ke sbírce Vzduch bez podpatků je připojen doslov, v němž profesor Lubomír Doležal a Nancy Traillová zajímavě vysvětlují některé základní principy moderní poezie. Jejich teoretický příspěvek má však s poezií Bronislavy Volkové jen vzdálenou souvislost: tam, kde se autoři pokoušejí o rozbor její tvorby, má čtenář téměř dojem, že teoretici básnířčiny lehké a jemné verše rozbíjejí tupým akademickým kladivem.

OLGA NEVERŠILOVÁ (nar. 1934) vystudovala na Karlově univerzitě slavistiku a pracovala ve Slovanském ústavu a v Památníku národního písemnictví v Praze. R. 1968 odešla z Československa a nyní působí na univerzitách v Bernu a ve Fribourgu. Na Západě vydala tři sbírky lyrických básní (Lahvová pošta, Framar Publishers, 1980; Vzápětí, Poezie mimo Domov, Mnichov, 1981 a Kamenné chůvy, Poezie mimo Domov, Mnichov, 1989).

Kniha Vzápětí je uvozena ironickým »Návodem ku čtení«, podle něhož je »ženy nutno brát jako zvláštní kategorii cvičených zvířat«, jejichž tvorbu je třeba posuzovat pouze jako výjimečné hříčky přírody, protože »udělat z ničeho něco umí jenom muž/ a Bůh/ a naopak«. Lyrika Neveršilové má občas v této sbírce podtext humoru či ironie: většinou jde o logické až aforistické konstrukce, založené na paradoxech a vrcholící pointou. Někdy jsou básně v této sbírce trochu zamlžené těžko dešifrovatelnými, avšak převážně věcnými metaforami. Mnohé skladby mají jemný milostný podtext. V některých básních Neveršilová např. láskyplně ironizuje vztahy mezi mužem a ženou. Jiné verše se zabývají základními filozofickými otázkami (»Jsi milosrdnější než Bůh/ bereš mne do ruky hned/ nemusíš mne napřed prohnat/ časosvětem/ ani čarostřelou bolesti.«) Některé básně jsou částečně inspirovány přírodními motivy, jindy se autorka vrací k osobním vzpomínkám (např. na konec války v roce 1945). Lyričnost této básnířky nikdy nepodléhá přílišné citovosti; často jde o lakonická, věcná pozorování. V následující básni působí humor Neveršilové téměř macourkovsky:

Otvory plakaly ba řvaly že jen zejí

že jsou negativ že jsou hůř než nic

výčnělky řekly

lze se smát otvoru že chce být výčnělkem

ale proč se proto na něj zlobit

vždyť je to roztomilé

pojď sem potvůrko otvůrku utři si slzy

výčnělky to nemají rády

což nevíš že otvory i výčnělky jsou tvary

všichni jsme tvarové boží

my ti to odpouštíme že jen zeješ

a my čníme

hezky statečně se usmívej

Hra s hovorovým jazykem je v některých básních trochu násilná.

Verše ve sbírce Kamenné chůvy vycházejí převážně z přírodní inspirace (hlavní část této knihy vznikla pod vlivem autorčina pobytu v divoké švédské přírodě a byla inspirována životními osudy švédské spisovatelky Selmy Lagerlöfové). Příroda slouží Olze Neveršilové jako odrazový můstek ke kontemplaci lidských psychických stavů. Básnířka píše nevzrušenou, tiše intenzívní poezii, v níž hrají významnou roli pomlky a ticho. Některé básně jsou jen letmými impresionistickými črtami. Autorka někdy jevy antropomorfizuje nebo do přírody přenáší lidské problémy a duševní rozpoložení; jindy hledá v přírodě útěchu. Recenzent čtvrtletníku Proměny o Kamenných chůvách napsal, že jde o poezii, »jejíž jemné napětí mezi půvabem obrazu a lehkou krajkou citovaného tragična vždy znovu vzrušuje«.

LIBUŠE ČAČALOVÁ (nar. 1950), absolventka filozofické fakulty brněnské univerzity, se r. 1977 vystěhovala do Spojených států a tam také vydala r. 1979 svou první básnickou sbírku Doteky. Podle Oldřicha Mikuláška v ní prokázala smysl pro reálie, kterými obklopuje své verše. Čačalová myslí v obrazech a má prý také vzácný smysl pro pointu. Druhá sbírka Popravy a vzkříšení vyšla r. 1986 v nakladatelství Poezie mimo Domov v Mnichově. Je to kniha projasněných, převážně krátkých lyrických básní, do jisté míry inspirovaných autorčiným moravským zázemím. Sbírka obsahuje i milostné a příležitostné verše, např. z různých amerických lokalit. Čačalová často rozšiřuje a oživuje svou základní výpověď konkrétními metaforami, majícími vazbu na přírodní prostředí (»naše rty/ vykrajovaly kouřné nic/ způsobem rybek užaslých«). Sbírka JARMILY MALENDOVÉ (nar. 1935) Sobí barva stesku (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1980) zahrnuje rýmovanou, zpěvnou, často rytmicky zajímavou, klasicizující, také převážně přírodní lyriku, která je částečně ovlivněna českou lidovou písní. INKA MACHULKOVÁ (nar. 1933) původně kmenová autorka pražské Violy, vydala v Československu v šedesátých letech dvě básnické sbírky (Na ostří noci, 1963; Kahúčú, 1969). Její Kámen komediantů (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1979) je sbírkou osobní lyriky psané volným veršem, v níž autorka líčí každodenní skutečnost v německy mluvící části Evropy, kde žije od konce šedesátých let. Na život, přírodu a lidské vztahy se autorka dívá prismatem svého nitra. Básně Inky Machulkové mají snovou atmosféru.

JIŘINA FUCHSOVÁ (nar. 1943) odešla na Západ r. 1963 a žije nyní v Los Angeles v Kalifornii, kde založila malé exilové nakladatelství Framar Publishers, specializující se na českou poezii. Dvojjazyčná, česko-anglicky vydaná sbírka Americký baedeker (Framar, Los Angeles, 1975) obsahuje převážně lyrické básně líčící Ameriku z hlediska přistěhovalce, který v ní našel nový domov. V některých verších se vyskytují i odkazy na českou a evropskou kulturní historii. Další sbírky Jiřiny Fuchsové vydané v nakladatelství Framar Publishers jsou Řeka jménem Acheron (1977), Měsíce (1977) a Píseň o řece (1979). Fuchsová píše pozitivní, vřelou, třpytivou lyriku, opojenou životem a zejména divokou americkou a kanadskou přírodou. Na stéblo trávy (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1978) je cyklus krátkých básní líčících milostné okouzlení hory jezerem. Píseň o řece je milostnou historií běhu řeky od jejího zrodu v prameni až po její splynutí v jezeře, do něhož se vlévá:

Čas není víc

Jen modro

které vzhůru

pozvolna vzlíná

Stoupá do azuru

až nezanechá

žádných

žádných stop

A jezero

v němž bude věčně živá

jí naposledy

tiše

modře zpívá

a písní stele

její modrý hrob

Poezie Jiřiny Fuchsové je převážně optimisticky, až téměř dětsky jemná (hipířská) a má tendenci se ve svém opojení pohybovat jen po povrchu jevů. Primární inspirace básnířky je vizuální.

Alyeský deník (bez nakladatele, Los Angeles, 1980) je reportáž Jiřiny Fuchsové (psaná prózou) o cestě mezinárodního skautského putovního tábora k polárnímu kruhu do romantického kraje u Yukon River na Aljašce. U osady Dawson, těsně u kanadsko-aljašské hranice, skauti s Jiřinou Fuchsovou navštívili i tamější hrob známého českého cestovatele Jana Welzla.

EDUARD DVOŘÁK (nar. 1943) je lékař žijící ve Spojených státech. Je autorem pozitivně laděné, zpěvné, většinou rýmované poezie převážně s milostnou a náboženskou tématikou. Od problémů a bezvýchodnosti tohoto světa se autor vděčně obrací k manželce, k dětem a k Bohu, který je pro něho naprostou hlubinou bezpečnosti. Dvořákovy radostné básně většinou působí dojmem, jako by byly vycizelovány ze zlata. V Dvořákově básnické tvorbě i v jeho esejích se projevuje autorova lékařská erudice. Podle jednoho kritika byly Dvořákovy básně do jisté míry inspirovány Otokarem Březinou, zpěvností však spíše připomínají Hálka. Eduard Dvořák vydal tyto básnické sbírky: Píseň o věčném domovu (1972), Ocún (1973) a v nakladatelství Poezie mimo Domov v Mnichově Moře v odlivu topánku (1980), Na přídi ostrova (1982), Když procházel jsem zahradou (1985) a Vysoké léto (1988).

ZBYNĚK J. GERTLER (nar. 1926), právník žijící od r. 1969 v Kanadě, vydal r. 1988 v mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov pod názvem Ve znamení vah sbírku lyrické poezie, kterou soustavněji píše od doby, kdy se usadil na Západě. Ve své tvorbě se Gertler snaží, jak uvádí editor sbírky, »syntetizovat - bez staromilectví - řadu pozitivních minulých výbojů«. Sbírka obsahuje kontemplativní, přírodní a náladovou lyriku. Některé Gertlerovy básnické metafory vznikají pod nátlakem rýmu. Jako u mnoha českých autorů píšících poezii na Západě, Gertlerova poezie je často hravější a svým způsobem nezávaznější než poezie autorů žijících v Čechách. V některých básních Gertler experimentuje se směšováním vjemů z odlišných smyslových oblastí (»na střechu dopadá světlé bubnování«). Jiné Gertlerovy básně jsou ospale snové nebo slunně nostalgické. Některé zaznamenávají míjení času. Někdy autor vychází od přírodní tématiky směrem k abstraktní kontemplaci. Zejména některé pozdější básně sbírky dosahují pozoruhodné lyrické intenzity.

Autorem sedmi knih poezie a čtyř knih próz je v americkém Utahu žijící klinický psycholog MICHAL RACEK (vlastním jménem Jiří Veselý, nar. 1925). Do exilu odešel r. 1966, básnicky debutoval knihou Poztrácené šlépěje (Hlas - Voice, New York, 1968). Mezi jeho čtenářsky úspěšné básnické sbírky patří např. kniha věnovaná matce a rodné zemi Jsem v prstech času (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1978), obsahující zpěvné, často psychologizující a filozofující básně. Snad nejlepší jsou Rackovy Jizvy po domovu (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1979), zejména tam, kde autor evokuje různé scenérie ztracené vlasti:

Zámek s červenou střechou

jak lucerna sluncem pohozená

s napolo staženým hořákem

zrcadlícího se světa v oknech

a od ní se roztéká jak stružka petroleje

přes šachovnici polí

silnice teskná

až k hromádce kostek z domina

se vzorky oken a dveří

Mezi další Rackovy básnické sbírky patří např. Poprašek lásky a smutku (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1982) a Jediná z žen (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1988). Michal Racek se nikdy neoženil a stesk po lásce se v jeho poezii snoubí se steskem po rodné zemi. Závěrem mnohých svých básní se autor se svým smutkem z nenaplněného života svěřuje Bohu. Racek je silně vázán na svou matku, od níž se po celý život neodloučil (spolu s ní žije i v USA). Matce je věnována např. celá naposled jmenovaná kniha veršů. Citová vyjádření Michala Racka však občas sklouzávají do přílišné sladkosti a titěrnosti. Jiným autorovým tématem je trochu starosvětské vlastenectví (»jsi Čech, tak bojuj«). Některé obrazy jeho lyrické poezie jsou dosti neotřelé, jiné (zejména v pozdějších sbírkách) stojí až na hranici naivismu. Někdy autor zabředá do nechtěné komiky: »Maminka - / když ji nevidím/ bolí to v oku jako střep// Maminka - / když ji neslyším/ jsem jako opuštěný hřeb...«

Racek je také autorem próz (Zelená pastelka, CCC Books, Mnichov, 1973; Šepot v šeru, New York, 1975 a Klinika odcházejících, Archa, Eggenfelden, 1981).

Lingvista Jiří Marvan (nar. 1936), který dnes žije v Austrálii, vydal r. 1983 pod pseudonymem RICHARD HOST v mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov sbírku Činohra slov. Marvan ohledává jazyk převážně z filologického hlediska: jak sám uvádí, ve své poezii se zabývá především konotačním zázemím řeči. Základním principem Marvanových veršů je srovnávání významů homonym (»z pranic nevzchází nám pranic«). Často tak ale vznikají poněkud šroubované sentence, které jsou daleko spíše filologickým experimentem nežli poezií.

8.

Na rozdíl od většiny českých exilových nakladatelství, která se po listopadové revoluci r. 1989 rozhodla postupně ukončit činnost, popřípadě se přesunout do Československa, mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov Daniela Strože bude díla českých básníků vydávat v bibliofilských edicích i nadále. Daniel Strož konstatuje, že současná atmosféra komercializace v Československu je soustavnému vydávání poezie nepříznivá, a dochází k názoru, že role jeho nakladatelství se po revoluci v podstatě nezměnila. Svůj postoj dokumentuje praktickými činy. Na sklonku roku 1990 vydal v tradičním nákladu 350 - 400 výtisků čtyři nové básnické sbírky: čtvrtou knihu veršů Bronislavy Volkové Jistá nepřítomnost, svazek civilních, jemně ironických básní slovenského autora Mariána Hataly Moje udalosti, knihu Petra Prouzy Půjčené ženy, půjčené sny a sbírku Petra Cincibucha Vůně fosforu.

Vydáním poezie PETRA PROUZY (nar. 1944) se Strož pokouší dokumentovat, že v období husákovské normalizace neexistovaly pouze tři proudy české literatury (oficiální, samizdatová, exilová) ale vlastně čtyři: řada autorů psala totiž do zásuvky. Prouzova kniha Půjčené ženy, půjčené sny je uváděna jako příklad této »zásuvkové literatury«.

Petr Prouza debutoval r. 1968 básnickou sbírkou Ubližování, dále vyšla jeho sbírka Vosková krajina (1971). R. 1970 vydal knihu povídek Holky a hřbitov. Začátkem sedmdesátých let kryl Prouza jako redaktor týdeníku Mladý svět články Milana Kundery, které v tomto časopise vycházely pod cizím jménem. R. 1973 se to však dověděla Stb a Prouza ztratil místo. Dva roky byl bez zaměstnání, později se uchytil v lidoveckém časopise Naše rodina.

Postupně se Prouza stal známým, v Československu oficiálně povoleným prozaikem. R. 1975 např. vyšel jeho povídkový soubor Požár v krabici na klobouky a r. 1981 román Krámek s kráskami. Sbírka poezie Půjčené ženy, půjčené sny je soubor básní z let 1968 - 1990. Zpočátku svazek obsahuje lehce načrtnutou, převážně milostnou poezii, později přibývá veršů vyjadřujících autorovu sílící frustraci životem v »reálném socialismu«. Jako u jiných českých básníků, kteří zažili osmdesátá léta v Československu, Prouzova poezie se postupně stává záznamem postupujícího civilizačního rozkladu, vyloženým voláním o pomoc:

Vzduch sírově kalný

smog drží Prahu

v dusivém objetí.


Kdo varuje a kdo

je varován?

V parku sýkorka

pípá slabé es ó es:

Už dnes, už dnes...


Zoufalá ruka ční

nad příkrovem popílku.

Jsme tu všichni

pohřbeni zaživa.

Zdánlivě jsou tyto verše úzce příbuzné s dílem zakázaných a disidentských autorů. Příbuznost je však pouze povrchová. Prouza je totiž »dítětem socialismu«. Citlivě, i když snad nevědomky, zachycuje etos československé reálně socialistické společnosti, jejímiž hlavními znaky byly hravá lehkost a konzumnost (snaha užívat si za každou cenu) bez hlubších vazeb k základním evropským kulturním hodnotám.

Obdobnou atmosféru má i přírodně-erotická lyrika PETRA CINCIBUCHA v knize Vůně fosforu. Jde o blyštivé, stříbřité verše, jejichž námětem je převážně erotika; autor však neproniká pod povrch sex-appealu. Žena je pro Cincibucha pouhým sexuálním objektem. Básník se propracovává k lidštějšímu vztahu ke svým partnerkám teprve když ho opouštějí a ve verších jde o zhrzenou lásku. V některých básních je láska pro Cincibucha útočištěm před nehostinností veřejného života, jindy autor experimentuje s jazykem. Některé jeho básnické zkratky jsou zajímavé:

Podkoní touhou se vleče.

Napadlo tolik vin.

Jen černý klín

je svleče.


Zblácené cesty. Stromy prořezané

k smyslu torz; jiné kominickou štětkou.

Promáčené boty cítím v rýmě střech.

Odřený čas. Dítě se zase narodí,

už je nosíš v břiše. Slepota rozumu

se osedlává citem. Vojsko v rojnicích

pokašlává v hlíně, terč.

Z hospody, z lesa, z postele.

Z rozumu. Zblácené cesty.


Pod koně touha vleče.

Napadlo tolik vin.

Hořký jak mandle, černý

svleče je v kleče. Klín.

V.

DRAMA

Dramatická tvorba stála v produkci českých exilových nakladatelství poněkud stranou. Bylo to samozřejmě hlavně proto, že v západní diaspoře, kde Češi žijí často zcela roztroušeně, většinou nevznikly české divadelní soubory schopné inscenovat hry českých autorů, a tak po původních textech českých dramat nebyla valná poptávka. Výjimkou bylo Nové české divadlo v Torontu, ochotnický soubor, který pravidelně uváděl čtyři až pět premiér do roka a kterému r. 1980 Josef Škvorecký napsal k desátému výročí jeho založení frašku Bůh do domu pojednávající o pobytu komunistického dědečka z Prahy mezi českými (a slovenskými) emigranty v Kanadě. (Tato hra vyšla ještě v témže roce tiskem v torontském nakladatelství 68 Publishers.) Nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem vydalo r. 1972 hru Egona Hostovského o moci a o revoluci v malé zemi Osvoboditel se vrací. Péčí curyšského časopisu Magazín vyšla r. 1981 komedie Jaroslava Gillara a Vladimíra Škutiny ...a na cincihrušce sedí diktátor.

Spíše kulturně-historickým než divadelnickým počinem bylo vydání textu dramatické parodie-muzikálu na motivy knihy Valentina Katajeva Syn pluku od Petra Podhrázkého a Josefa Fraise. Tato fraška se hrála v ostravském divadelním klubu Waterloo na jaře roku 1969 a její autoři a inscenátoři byli pak úřady tvrdě pronásledováni. Někteří z nich byli r. 1972 dokonce odsouzeni do vězení. Text této muzikálové parodie vyšel s dokumentací o celém případu (kterou uspořádal Ivan Binar) v mnichovském nakladatelství Poezie mimo Domov r. 1987.

Nejvýznamnějšími českými dramatiky, jejichž dílo nebo alespoň jeho část vyšlo v českých exilových nakladatelstvích, jsou Václav Havel, Pavel Landovský a Milan Uhde. Neznamená to o všem, že se v letech 1970 - 1989 v západních divadlech a sdělovacích prostředcích úspěšně neuplatnilo i několik dalších nekonformních českých dramatiků. V německy mluvící oblasti se svými hrami dobře uspěl Pavel Kohout: žádné z jeho dramatických děl však na Západě nevyšlo česky knižní formou. Občas se na Západě také uváděly hry Alexandra Klimenta a Ivana Klímy.

VÁCLAV HAVEL (nar. 1936) pocházel z významné pražské podnikatelské rodiny, a proto mu byl v padesátých letech znemožněn přístup k vyššímu vzdělání. Vyučil se chemickým laborantem, externě vystudoval střední školu a pak studoval dva roky na ekonomické fakultě ČVUT, odkud se pokusil přestoupit na AMU. Nepodařilo se mu to a musel jít na vojnu. Po ukončení vojenské služby byl jevištním technikem, nejprve v Divadle ABC a od r. 1960 v Divadle Na zábradlí, kde pracoval i v oblasti režie a posléze se tam stal dramaturgem. R. 1967 absolvoval divadelní fakultu AMU. Už v šedesátých letech dosáhly Havlovy hry světové proslulosti. Brzo po sovětské invazi bylo Havlovo dílo zakázáno. V první polovině 70. let pracoval jako pomocný dělník v trutnovském pivovaře; jinak se plně věnoval literatuře a politice. Aktivně se podílel na vytváření české samizdatové literární kultury: řídil a pomáhal vydávat samizdatové literární edice a mj. například redigoval i řadu literárních a filozofických sborníků.

Václav Havel se stal hlavním iniciátorem hnutí za lidská práva Charta 77. Za svou činnost v oblasti lidských práv byl pronásledován a několikrát vězněn. K nejdelšímu trestu - čtyři a půl roku odnětí svobody za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných - byl odsouzen v říjnu 1979; propuštěn byl v březnu 1983, až poté, co překonal těžký zápal plic. Naposledy byl Havel dlouhodoběji vězněn ještě r.1989 - za to, že 16. ledna 1989 položil v Praze na Václavském náměstí květiny k pomníku svatého Václava, aby uctil památku Jana Palacha. V listopadu 1989 se Havel postavil do čela Občanského fóra a koncem prosince 1989 byl zvolen československým prezidentem.

Havel vstoupil do literatury v polovině padesátých let jako autor divadelních kritik a teoretických statí z oblasti divadla. R. 1963 vydal v pražském Divadelním ústavu studii o Josefu Čapkovi. Jako dramatik debutoval už na vojně recesistickou hrou Život před sebou (s níž spolu s přáteli vyhráli řadu kol armádní soutěže umělecké tvořivosti - dokud jejich divadelní soubor nebyl vzhledem ke kádrovým materiálům jeho členů odhalen jako »hnízdo nepřátel lidu«), druhou jeho ranou hrou byla »ionescovská aktovka« Rodinný večer z r. 1959. V Divadle Na zábradlí Havel napsal spolu s Ivanem Vyskočilem hru Autostop (1961) a s Milošem Macourkem kabaretní pásmo Nejlepší rocky paní Hermanové.

Skutečně profesionální Havlovou prvotinou mezinárodního významu byla však hra Zahradní slavnost, která byla poprvé uvedena v pražském divadle Na zábradlí v prosinci 1963; r. 1964 pak vyšla i tiskem. Zahradní slavností se Havel rázem stal čelným představitelem východoevropské větve absurdního dramatu. Absurdní drama vzniklo po druhé světové válce v západní Evropě v dílech Samuela Becketta, Arthura Adamova, Eugena Ionesca, Jeana Geneta a Harolda Pintera. V rozhovoru s Karlem Hvížďalou Dálkový výslech (který vyšel v nakladatelství Rozmluvy v Londýně r. 1986 a pak znovu v pražském Melantrichu r. 1990) říká Havel o absurdním divadle toto:

Osobně se domnívám, že to je nejvýznamnější úkaz v divadelní kultuře dvacátého století, protože demonstruje soudobé lidství tak říkajíc v jeho »krizovitosti«. Ukazuje totiž lidství člověka, který ztratil základní metafyzické jistoty, zážitek absolutna, vztah k věčnosti, pocit smyslu. Čili: pevnou půdu pod nohama. Je to člověk, kterému se všechno hroutí, jehož svět se rozpadá, který tuší, že cosi nenávratně ztratil, není však schopen si svou situaci přiznat a skrývá se tudíž před ní. Čeká, neschopen pochopit, že čeká zbytečně. [...] Tyto hry jsou mnohdy inspirovány zcela triviálními každodenními situacemi. [...] Přesto to nejsou výjevy ze života, ale scénické obrazy základních modalit hroutícího se lidství. V těch hrách se nefilozofuje, jako třeba u Sartra, říkají se v nich naopak banality. [Tyto hry] nejsou emfatické, patetické ani didaktické. Spíš jsou jaksi poklesle žertovné. Znají fenomén nekonečné trapnosti. Často se v nich mlčí a často se v nich stupidně žvaní. Kdo chce, může na ně chodit jako na pusté komedie. Tyto hry nejsou - a to je důležité - nihilistické. Jsou pouze varovné. Otřásajícím způsobem nás vrhají před otázku smyslu zpřítomněním jeho absence. [...] Absurdní divadlo si nemyslí, že tu je od toho, aby divákům vysvětlovalo, jak to všechno je. [...] Svůj úkol spatřuje v plastické formulaci toho, čím se trápí všichni, a v sugestivní připomínce tajemství, před nímž stojíme všichni stejně bezradni.

Paradoxem bylo, že zatímco téma absurdity života se na Západě stalo námětem děl několika citlivých jednotlivců a jejich hry tam oslovovaly jen relativně výlučné, středostavovské obecenstvo, ve Východní Evropě, která byla po druhé světové válce násilně kolonizována Sovětským svazem a podřízena strnulému a neživotnému dogmatu, absurditu života zakusily na vlastní kůži milióny obyčejných lidí. Nešlo už pouze - jako na Západě - o zmatek a zoufalství hrstky myslících lidí, který vyplýval z toho, že nejsou schopni najít odpovědi na základní existenční otázky. Život celých národů sovětského bloku byl násilím podřízen zjednodušenému, druhořadému a odlidšťujícímu schématu. Pod tlakem tohoto schématu si začali základní existenční otázky klást i zcela obyčejní lidé, takoví, jací se na Západě těmito »odtažitými filozofickými tématy« většinou nezabývali. Ve východní Evropě se tak pod vlivem vnuceného systému stala absurdita realitou. Když se začátkem šedesátých let západní absurdní hry začaly uvádět i ve východoevropských divadlech, ukázalo se, že absurdní drama má ve východní Evropě obrovskou společenskou rezonanci. (Podobnou zkušenost získal například jeden anglický soubor, který v padesátých letech uvedl Beckettovo Čekání na Godota v Anglii ve vězení.) I když byla absurdní dramata vysoce stylizovaná a na první pohled »nesrozumitelná«, ve východoevropském kontextu působila skoro úplně jako dokumentární studie každodenní skutečnosti. Tento dojem se ještě znásobil, když absurdní divadlo začali vytvářet i východoevropští autoři. Václav Havel se stal jedním z hlavních východoevropských kronikářů absurdní »socialistické« reality.

Také Havlova dramata jsou vysoce stylizována, většina z nich má silnou intelektuální a racionální inspiraci. Jak tento dramatik přiznává v rozhovoru Dálkový výslech, začíná psát své hry tak, že si nejprve nakreslí grafy výstupů, obrazů a scén, a předem si tímto ujasní celkovou strukturu díla, v němž je zřejmě skoro všechno předem rozmyšleno a vypočítáno a máloco je ponecháno náhodě. Havlovy hry většinou působí jako symetrické, matematicko-geometrické konstrukce. I když postavy jeho dramat jsou převážně statickým zosobněním čistě teoretických postojů nebo určitých konkrétních typů (protagonisté se charakterově nevyvíjejí), do Havlových teoretických konstrukcí nicméně proniká život - protože jeho hry jsou paralelou života za socialismu, který také byl (anebo se alespoň snažil být) oživením teoretické konstrukce. Havlova dramata svou vysokou mírou stylizace život v totalitním režimu silně karikují.

První absurdní hra tohoto autora, Zahradní slavnost, je typickým příkladem tohoto přístupu. V Havlových dramatech je nástrojem společenské i osobní dehumanizace - a zároveň klíčem ke společenskému a politickému úspěchu - řeč jako základní prostředek mezilidské komunikace. Hry tohoto dramatika jsou v první řadě karikaturou totalitního jazyka. Protagonisté mají na vybranou: buď se chovat přirozeně a mluvit normální, lidskou řečí a být zničeni, anebo se v odlidštěné společnosti adaptovat a vybudovat si kariéru - za cenu ztráty osobní totožnosti.

Toto dilema dokumentuje v Zahradní slavnosti příběh mladého Hugo Pludka. S Hugem mají rodiče starosti: nevědí, jestli se v životě uplatní. Už mají v rodině jednu černou ovci, Hugova bratra Petra, buržoazního intelektuála (nosí brýle a chce studovat mikrobiologii), kterého rodiče před očekávanými oficiálními návštěvami raději skrývají na půdě anebo ve sklepě. I Hugovi rodiče jsou odcizeni, otec Oldřich zdůrazňuje to, co říká, nesmyslnými, komickými příslovími. (»Kdo se hádá o komáří řešeto, nemůže tančit s kozou u Podmokel!« »Ani kolínští husaři nechodí do lesa bez obojku!« »Kdo ví, kde má čmelák žihadlo, tomu nejsou kalhoty nikdy krátké!« »Žabinec bez brčka neusmažíš!«) Havel se tak krutě vysmívá tomu, že lidé se často ve snaze popsat skutečnost kolem sebe uchylují k stereotypním frázím, protože je to jednodušší a méně namáhavé, než mluvit neotřele, což předpokládá samostatné myšlení. (Jinou Havlovou postavou, která obdobným způsobem hledá před skutečností útočiště v pořekadlech, je Sládek ve hře Audience.)

Otec Pludek chce Huga představit vysoce postavenému příteli Kalabisovi, a tak zajistit jeho budoucnost. Kalabis má k Pludkům přijít na návštěvu, nikdy se však neobjeví, takže Hugovi nezbývá, než aby »do veřejného života« vstoupil sám. Odebere se na zahradní slavnost byrokratického Likvidačního úřadu, kde se setká se zahajovačem Ferdou Plzákem (obdobou středního nomenklaturního stranického kádra) a později i se samotným ředitelem Zahajovačské služby. Tito úředníci mocensky ovládají svět kolem sebe pomocí zvláštní degenerované funkcionářštiny. Jejich projevy jsou zbaveny primárního sdělovacího obsahu: se svými bližními tito lidé komunikují pomocí sekundárních významů a různých nenápadných stylistických podtextů. Jejich řeč je směsicí familiárnosti, vulgárnosti a ostražitosti. Její primární logický smysl je vymknut z kloubů, i když funkcionářština svými paralelismy důsledně respektuje princip marxistického dialektického myšlení. Věcný obsah sdělení chybí, zůstává jen gramatika.

Úředníci se neustále snaží shora naorganizovat spontánnost: běda však, kdyby se někdo skutečně začal chovat volně a přirozeně. Takto například promlouvá zahajovač Plzák k dvěma funkcionářům Likvidačního úřadu u vchodu na Zahradní slavnost Zahajovačské služby:

Vůbec je tak nějak fajn, že jste přišli, že tady sloužíte - klidně si zase sedněte - udělejte si pohodlí - uvolněte se - třeba se i odstrojte - zujte - vždyť jste, sakra, tak nějak sami mezi sebou! Tak co - jak se vám líbilo mé zahájení? Dobré, co? To víte - najel jsem na to tak nějak prostě lidsky, abych to tady trochu rozhýbal! Ten lidovej tón jsem si ovšem nezvolil - je mi prostě už tak nějak dán. Nesnáším totiž fráze a ostře se stavím proti každýmu planýmu řečnění. Jde to tak nějak už z mýho založení: jsem totiž docela obyčejnej člověk z masa, krve a mlíka - prostě, jak se říká, jeden z vás!

Hugo Pludek si tento způsob vyjadřování rychle osvojí. Má pro něj velký talent a brzo v totalitním žargónu lehce přetrumfne všechny ostatní funkcionáře. V atmosféře permanentní existenční nejistoty (nic se oficiálně neví jistě, protože jazyk přestal být přímým komunikačním prostředkem) se ho v rozhovoru pokouší oťukat ředitel Zahajovačské služby. Ve slovním souboji s ním zanedlouho stoprocentně vítězí Hugo Pludek. Závěr jejich »diskuse« ukazuje, že funkcionářština je skutečně v první řadě nástrojem ovládání druhých k osobnímu prospěchu vládnoucích:

[...] ŘEDITEL A HUGO SPOLEČNĚ: V důsledku nezdravé izolace celého úřadu byly nekriticky přeceněny některé pozitivní prvky v práci Zahajovačské služby a zároveň jednostranně zveličeny některé negativní prvky v práci Likvidačního úřadu, což vedlo nakonec k tomu, že v údobí -

(Ředitel Hugovi už nestačí)

HUGO: - kdy nová aktivizace všech pozitivních sil v Likvidačním úřadě postavila Likvidační úřad opět do čela naší práce jako pevnou a rozvážnou baštu naší jednoty, byla to bohužel právě Zahajovačská služba, která podlehla -

ŘEDITEL: - hysterické atmosféře určitých neuvážených výstřelků -

HUGO: - vtírajících se sice efektními argumenty z liberalistické zbrojnice abstraktně humanistických frází, nepřekračujících však ve skutečnosti hranice celkem zkonvencionalizovaných způsobů práce, odrážejících se v typické formě například ve -

ŘEDITEL: - staronovém aparátu -

HUGO: - pseudofamiliární zahajovačské frazeologie, ukrývající za rutinou profesionálního humanismu hlubokou názorovou rozbředlost, což dovedlo nakonec Zahajovačskou službu zákonitě do situace podkopávače pozitivního konsolidačního úsilí Likvidačního úřadu, jehož historicky naprosto nutným výrazem je moudrý akt její likvidace!

ŘEDITEL: Absolutně souhlasím!

HUGO: Vy pořád jen souhlasíte - a skutek utek! Ne, ne, takhle tu likvidaci nikdy neuděláme! Čas letí - přineste mi kafe!

Hugo je díky svým neobyčejným schopnostem jazykové adaptace rychle jmenován do závratně vysokých úřednicko-politických funkcí. Přichází tím však zároveň o osobní identitu. Jeho individuální charakterové vlastnosti jsou vymazány: když v závěru hry navštíví své rodiče, otec a matka ho už nepoznají.

Řeč je nástrojem boje o mocenské pozice i v Havlově hře Vyrozumění (1965), na jejímž začátku se celkem rozumný a tolerantní ředitel Gross dozví, že do jeho úřadu je bez jeho vědomí zaváděn nový, »vědecký« syntetický jazyk »ptydepe«, který díky vysoké míře redundance má umožnit zcela přesné úřednické vyjadřování. Neživotný a neobyčejně složitý, absurdní jazyk (nikdo se ho nedokáže pořádně naučit) je zde bezpochyby v první řadě metaforou marxleninské ideologie. Podobně jako marxismu-leninismu se i jazyku ptydepe ve Vyrozumění zmocňují neskrupulózní jedinci (zejména Grossův náměstek Baláš) ve snaze pomocí zavádění ptydepe ovládnout druhé.

Daleko výrazněji než v Zahradní slavnosti je v této hře zdůrazněno, že ve snaze manipulovat druhé sledují jedinci opilí mocí jen svůj osobní, fyzický prospěch. Hlavním zájmem uzavřené sekty vyloženě estébáckých zaměstnanců »překladatelského střediska« ptydepe ve Vyrozumění je - jídlo.

Zápletkou Vyrozumění je začarovaný kruh: ředitel Gross obdrží úřední dopis v řeči ptydepe, nemůže však nikoho přimět, aby mu text přeložil, protože nemá příslušná potvrzení, která však může dostat jen tehdy, až bude mít přeložený ptydepový text. Dopis mu nakonec »soukromě« přeloží sekretářka Marie. Paradoxně se ukáže, že ptydepové vyrozumění je ostrou kritikou ptydepe. Vyžaduje se v něm, aby bylo šíření této »syntetické řeči« okamžitě zastaveno a její šiřitelé potrestáni. Gross, který se během hry stal obětí Balášovy mocenské manipulace a přišel o ředitelské místo, má nyní příležitost k jisté satisfakci. Úřad ředitele sice získá zpět, manipulátora Baláše se však nedokáže zbavit. Baláš totiž včas učiní sebekritiku. Začne odmítat to, co ještě před okamžikem nadšeně podporoval, a tím se zachrání. V závěru hry začne v podniku bez ředitelova vědomí opět zavádět novou syntetickou řeč - »chorukor«.

Sekretářka Marie je typickou idealistickou postavou, jaké se vyskytují v mnohých dalších Havlových dramatech (je například blízce příbuzná sekretářce Markétě ze hry Pokoušení). Tyto idealistické postavy vír zmanipulovaného, odcizeného života Havlova světa bez výjimky ničí. Marie je za »neoprávněný překlad« Grossova vyrozumění z podniku propuštěna. Grossova pozice v podnikové hierarchii je po aféře s ptydepe oslabena. Ředitel se proto Marie neodváží zastat: odbude ji - tak jak to dělají i mnohé jiné postavy Havlových dramat v obdobných situacích - řečnickým cvičením, které je však paradoxně do jisté míry míněno vážně.

Fragmentárnost moderního života zdůrazňuje struktura Havlovy hry Ztížená možnost soustředění (1968), jejíž tři paralelní děje jsou rozčleněny na krátké epizody a zamíchány tak, že je kategorie času zrušena a útržky jednotlivých dějů do sebe navzájem plynule přecházejí. I tato hra má však zcela přesnou, zrcadlově symetrickou strukturu, projevující se nesčetnými paralelismy v dialozích herců. Hlavním hrdinou je »vědec« dr. Eduard Huml, který žije zároveň s manželkou Vlastou a milenkou Renatou a oběma přitom podrobně referuje o momentálním stavu vztahu k druhé ženě, přičemž každou z nich polopravdami přesvědčuje, že se s její sokyní hodlá v brzké době rozejít. »Vědeckou« prací dr. Humla je to, že sekretářce Blance diktuje na pokračování frázovitou a mlhavě obecnou přednášku pro rozhlasové vysílání. Mezi tím, co »vědec« vykládá, a tím, jak žije, existuje značný rozpor.

Humla navštíví »vědecký« tým ze Sociologického ústavu a chce ho podrobit šetření pomocí počítače Puzuka, který má Humlovi položit sérii otázek. Cílem výzkumu, jak na to i sám Huml v závěru hry poukáže, je nesmysl: analyzovat člověka »nezredukovaného v jeho komplexnosti a nezbaveného jeho neopakovatelné lidské jedinečnosti«. Tým sociologů, vedený dr. Balcárkovou, má v úmyslu »modelovat lidskou individualitu«.

Paradoxem Ztížené možnosti soustředění je, že mezi zmechanizovanými a odlidštěnými protagonisty je komputer Puzuk jedinou skutečně »lidskou« individualitou. Je náladový a rozmazlený: nejprve je ho potřeba chladit v ledničce, pak zase zahřívat v troubě. Když se konečně odhodlá k činnosti, otázky, které vychrlí, jsou snůškou absurdit. Některé z nich jsou havlovskými parodiemi ustálených rčení:

Který je váš oblíbený tunel? Máte rád hudební nástroje? Kolikrát ročně větráte náměstí? Kde jste zakopal psa? Proč jste to neposlal dál? Kdy jste přišel o nárok? V čem je jádro? Jakpak je dnes u nás doma? Čuráte veřejně nebo občas?

Podle Markéty Goetz-Stankiewiczové »Havel zkoumá člověka jako oběť jazyka, který si sám vytvořil.« Ztížená možnost soustředění je zrychlující se spirálou jazykového nesmyslu, který se v závěru dramatu promění v děsivý, všeničivý vír, když se jednotlivé absurdní repliky odpoutají od konkrétních postav a začnou se ozývat v rytmickém opakování z úst libovolných protagonistů:

MACHULKA: Kde je pojistná závlačka od vlhkoměru?

BECK: Zítra odjedu na ryby a bude!

HUMLOV : A nejsou to všechno jen těšínská jablíčka?

KRIEBL: Dejte mi horské blumy!

[...] BLANKA: Kde je pojistná závlačka od vlhkoměru?

MACHULKA: Že se nestydíte, pane doktore!

RENATA: Jíš vůbec nějaká jablíčka?

BECK: Zítra odjedu na mrkev a bude!

Vliv jazyka, jehož účelem není osvětlit a analyzovat skutečnost, ale naopak člověku zabránit v přístupu k realitě, se dnes projevuje - často mimoděk - všude. Přiléhavost Havlovy kritiky tohoto způsobu vyjadřování si uvědomíme, když srovnáme styl Humlovy rozhlasové »vědecké přednášky« se slohem doslovu ke Ztížené možnosti soustředění od Josefa Šafaříka, otištěného ve vydání této hry, které vyšlo v nakladatelství Orbis r. 1969. Humlova přednáška je ovšem karikaturou, takže její bezobsažnost je zveličena a zdůrazněna. Josef Huml píše takto:

Štěstí je tedy něco, co je na jedné straně, v konkrétním obsahu toho pojmu, něčím velice nestálým, prchavým, proměnlivým, na druhé straně to je však zároveň něco, co je jako určitý obecný stav něčím zároveň velice trvalým, protože člověk pořád chce být šťasten. Je to tedy jakýsi ideál, k němuž se vždy znovu vzpíná lidská aktivita, kterého však nikdy vlastně nemůže člověk plně dosáhnout.

Josef Šafařík má na rozdíl od Humla čtenářům co říci, způsob, jakým mu to však sděluje, se od Humlova stylu příliš neliší. Čtenář má pocit, jako by Havlova hra Šafaříkovým doslovem pokračovala:

Dramatik už tím, že chce svědčit pravdě s jeviště, nikoli s katedry nebo s tribuny či kazatelny, vypovídá o pravdě něco pro nás - kupodivu! - neobvyklého, vypovídá o pravdě, která se nám neukládá mocí nějaké autority, ale naopak se dovolává svědectví našeho, více se ptá, než prosazuje, více se dorozumívá, než vnucuje: říká, že odpovědi jsou v nás, ne na jevišti, že pravda není něco, co je kdesi mimo nás skryto a co je třeba objevovat a pak ohledávat, ale že pravda se děje v nás, pravda je niterný, bytostný proces, kterým si člověk sebe uvědomuje, sebe realizuje a identifikuje.

Zahradní slavnost, Vyrozumění a Ztíženou možnost soustředění napsal Václav Havel v době, kdy pracoval v pražském divadle Na zábradlí a byl v přímém styku se svým publikem. Psal tehdy pro konkrétní divadlo a jeho konkrétní návštevníky. Na jeho dramatech je znát, že vznikla v atmosféře přímé konfrontace s veřejností a z konkrétní společenské situace. Havel je často přímo dotvářel během zkoušek a podle diváckých reakcí. Obsahují řadu gagů, které bezpochyby vznikly přímo v divadle a u publika vyvolávaly bouři smíchu.

Ve svém doslovu k novému vydání těchto tří her pod názvem Ztížené možnosti (Rozmluvy, Londýn, 1986) Havel poznamenal, že když tyto hry znovu po letech přečetl, upoutalo ho na nich, že »jejich úhel pohledu prozrazuje jakousi radost; jejich demystifikační energie byla v podstatě veselá; jejich mentálním východiskem spíš než osobní utrpení se zdá být osvobodivá potřeba vysmát se všemu, co člověka zotročuje a dusí«. Po roce 1968 se situace radikálně změnila.

Brzo po sovětské invazi se Havel stal, jak píše v dovětku ke svazku svých Her 1970 - 1976 (68 Publishers, Toronto, 1977), jedním z »nejzakázanějších« českých autorů. Přišel o možnost pracovat v divadle a dramata musel psát v ústraní své pracovny bez styku s publikem. Pokračovat v tvůrčí dramatické práci bylo pro něho zpočátku těžké. Nejen proto, že se octl v izolaci, ale i z toho důvodu, že po roce 1968 došlo v československém společenském klimatu k hlubokému mentálnímu zlomu: nešlo už pouze o tradiční utužení po uvolnění, na jaké byli českoslovenští intelektuálové zvyklí od začátku šedesátých let, ale byl to konec celé jedné éry. Z trosek zborceného světa »zlověstně vyrůstal svět bytostně jiný, nemilosrdný, pochmurně vážný, asiatsky tvrdý«. Havel měl v nové situaci pocit, že veškerá svá témata už možná vyčerpal. Jeho hry ze sedmdesátých let, vydané r. 1977 nakladatelstvím 68 Publishers v Torontu, jsou podle autorových vlastních slov dramaty, v nichž spisovatel hledá »druhý dech«. Toto torontské vydání zahrnuje pět Havlových her: Spiklenci, Žebrácká opera, Horský hotel, Audience a Vernisáž.

První hra torontského svazku Spiklenci (1971) vyšla bohužel v nehotové, pracovní verzi z r. 1970. Havel se zde pokusil napsat pro zahraniční publikum obecně platné drama na téma boje o moc. S výsledkem nebyl příliš spokojen. Vznikla, jak sám uvádí, »hra přespekulovaná, neživotná, bez švihu, bez krve, bez humoru a bez tajemství«. Uveřejněná pracovní verze hry Spiklenci skutečně působí trochu abstraktně, didakticky a mechanicky. Jejími hlavními protagonisty jsou čtyři čelní politikové (náčelník policie Mohér, vrchní velitel armády Ofir, vrchní cenzor Aram a státní prokurátor Dykl) a bohatá vdova Helga v mladé, nepříliš dobře fungující demokracii, která se teprve nedávno osvobodila od diktatury. Politikové a vdova připravují puč. Pětice se však nemůže shodnout, kdo má po převratu nový revoluční režim vést a před našima očima se tak rozjíždí kolotoč intrik, slovy Jiřího Voskovce, známá »havlovská spirála, pohyb, vír nesmyslnosti, bezradný, akcelerující, slovní i akční kvapík prázdnoty a bezvýchodnosti«, maĚlstrom, do něhož dříve nebo později upadá většina protagonistů všech Havlových her. I v této hře se Havel zabývá svým hlavním tématem, jímž je ztráta lidské identity. Jeho spiklenci jsou mistry přetvářky: nikdy neřeknou v přítomnosti ostatních intrikánů na jejich adresu nic kritického, zásadně je podtrhují jen za jejich zády. Několikrát se tak během hry vytvoří koalice tří nebo čtyř členů intrikánské pětice, z níž jsou vyloučeni ti protagonisté, kteří zrovna nejsou přítomni. I ti se však brzy dovědí, co záporného se o nich kde řeklo, protože někteří spiklenci, aby měli krytá záda, jim to okamžitě donesou. A jakmile se všichni dovědí, že tajné setkání bylo prozrazeno, sami také úplně změní své stanovisko. Hlavním tématem hry je neustálá, proměnlivá přetvářka. Nikdo si nikdy nemůže být zcela jistý, kdo stojí za kým, protože nikdo nestojí pevně a trvale za svými názory. Veškeré postoje jsou tak v touze po moci a v obavě z trestu úplně zrelativizovány.

Na případu soudce Xiboje hra západnímu divákovi vysvětluje, jak je možné, že v totalitních diktaturách lidé zdánlivě nadšeně dělají něco, s čím vnitřně nesouhlasí. Havel ukazuje, že jsou k takovému chování většinou dohnáni jemným, ale velice účinným systémem nenápadného vydírání. Xiboj se zpočátku zdráhá odsoudit nevinného vězně na smrt ve zmanipulovaném procesu. Jeho představený, hlavní prokurátor Dykl, má však připraveny falešné dokumenty, jimiž Xiboje hrozí zničit. Jakmile se o jejich existenci Xiboj doví, je okamžitě ochoten udělat všechno, co se po něm žádá.

Jinou až tragikomickou ukázkou rozdílu mezi myšlením »zdegenerované humanitní demokracie« a totalitního režimu je scéna, kdy k šéfovi policie Mohérovi přichází orodovat za svého neprávem zatčeného tajemníka Steina ministerský předseda. Premiér má dosud zcela neotřesitelnou víru v zákonnost, a proto mu vůbec nepřijde na mysl, že by obvinění tajemníka mohlo být vykonstruované. Naivně se přimlouvá u vraha Mohéra za to, aby jeho chorobně čistotný tajemník mohl mít ve vězení stále k dispozici čistou košili a dokonce aby si do cely mohl vzít svého kocoura Mourka. Tajemník Stein je přitom ve vedlejší místnosti mučen. Ozývají se odtamtud jeho výkřiky, které si však ministerský předseda s mučením nedokáže spojit.

Žebrácká opera (1975) je Havlovým vynikajícím zpracováním klasické anglické operní burlesky od Johna Gaye (1685 - 1732) The Beggar's Opera z r. 1728. Autor původní anglické Žebrácké opery kritizuje těžké životní podmínky londýnské chudiny a nepřímo se přimlouvá za zavedení sociálních reforem. Zároveň svým dílem zesměšňuje dobové anglické politiky, zejména ministerského předsedu Walpola.

Hlavní postavou Gayovy Žebrácké opery je šéf zlodějské organizace Peachum, který zaměstnává množství londýnských zlodějů a zlodějíčků, ale pouze potud, pokud mu přinášejí zisk. Neschopné a nevýkonné zloděje udává policii a inkasuje za udání odměnu. Peachumova dcera Polly se k Peachumově nevoli zamiluje do lupiče Macheathe a vdá se za něho. Pro Peachuma je to impulsem, aby »zpeněžil« i Macheathe. Za úplatu ho udá důstojníku londýnské policie Lockitovi, s nímž spolupracuje při rozprodávání kradeného zboží. Macheathovi se sice z vězení podaří utéci s pomocí Lockitovy dcery Lucy, které slíbí manželství, je však znovu chycen a závěrem hry má být popraven. Před smrtí ho zachrání pouze autorův zásah: podle Johna Gaye se totiž nehodí, aby opera končila popravou. Hra je drsným líčením života v londýnském podsvětí v první třetině osmnáctého století. Jde tu neustále o život. Hlavním motivem jednání většiny postav jsou peníze.

Havel Žebráckou operu přizpůsobil československé skutečnosti. Jeho hra je daleko komičtější, zábavnější a nezávaznější než pochmurný anglický originál. Námětem je opět Havlovo hlavní téma: ztráta lidské identity v důsledku mnohonásobného podvodnictví, vydírání a manipulace. Hlavním nástrojem všeobsáhlé přetvářky, která relativizuje veškerá fakta, je zase jazyk.

V Havlově Žebrácké opeře jsou Peachum a Macheath šéfy konkurenčních zlodějských organizací. Peachum se snaží přimět svou dceru Polly, aby s Macheathem navázala styky, naoko se do něho zamilovala a třeba si ho i vzala, aby mohla v Macheathově táboře průběžně působit jako Peachumův špión. K Peachumově nevoli se však Polly do Macheathe zamiluje doopravdy. Ve spolupráci s policejním velitelem Lockitem Peachum proto zorganizuje Macheathovo zatčení. Za příslib vycházky ho zatknou trestanci převlečení za tajné policisty.

Ukazuje se, že Peachum s Lockitem dlouhodobě úzce spolupracuje: svou zlodějskou organizaci vybudoval na Lockitův popud, aby měla policie městské podsvětí plně pod kontrolou. Tak o tom Peachum alespoň hovoří před Lockitem: své kolegy zloděje naopak přesvědčuje o tom, že s policií spolupracuje jen naoko. Co je pravda, se nedá zjistit - vzhledem k všeobecné přetvářce je skutečnost neuchopitelná.

Macheath z vězení několikrát unikne, ale vždycky ho znovu zradí prostitutka Jenny (která ho přitom pokaždé výmluvně přesvědčí, proč ho při dřívějších příležitostech vydala policii a že to tak vlastně vůbec nemyslela) a Macheath je opakovaně vracen do vězení. Čeká ho smrt na popravišti, šéf policie Lockit má však ve skutečnosti zájem o něco zcela jiného. Nejde mu o Macheathovu fyzickou smrt, ale o ovládnutí jeho duše. Požaduje, aby Macheath svou zlodějskou organizaci spojil s organizací Peachumovou a aby mu o Peachumovi průběžně dodával zprávy, tak jako mu Peachum bude dodávat zprávy o Macheathovi. Macheath je nucen tento návrh přijmout. Oba šéfové zlodějských organizací se tak dostávají do ďábelské policejní pasti, z níž není úniku.

Stejně jako v jiných Havlových hrách, i zde se vyskytuje postava nekompromisního idealisty. Je jím »nezávislý kapsář« Filch, který se zpočátku uchází o členství v Peachumově organizaci, protože si Peachuma díky jeho pověsti neobyčejně váží. Brzo však s hrůzou zjišťuje, že Peachumův život je plný kompromisů, proto jeho organizaci znechuceně opouští. Je zatčen, ze svých ideálů neslevuje ani ve vězení, a je proto popraven. V ovzduší všeobecné přetvářky působí Filchova neústupná víra v principy až komicky.

Havlova Žebrácká opera je opět kritikou jazyka. Její protagonisté užívají novodobého, pseudovědeckého, zdánlivě racionálního žargonu, avšak pod eufemistickým pláštíkem jeho mlhavé oficiality se skrývá skutečnost, kterou by divák nebyl ochoten akceptovat, kdyby byla pojmenována přímo. Tak například majitelka bordelu Diana hovoří výmluvně o »změněné sociální struktuře jejího zákaznictva« (do bordelu jí nyní chodí i šlechta), která klade »nové nároky na vybavení mého salonu«. Vynikajícím příkladem typicky havlovského, zdánlivě logického, ale ve skutečnosti demagogického a zavádějícího řečňování je Macheathovo extempore, jímž pacifikuje rozlícenou Polly Peachumovou i Lucy Lockitovou, poté, co se dívky dověděly, že se s nimi oběma Macheath oženil a spáchal tak bigamii. Macheath k nim promlouvá takto:

Děvčata! Respektuji váš hněv a chápu vaši bolest, protože vím, že jevová stránka mého jednání může opravdu svádět k tomu výkladu, který mu vaše rozrušená mysl dává. Avšak právě proto, že vám rozumím, a tím spíš, že sám vím nejlépe, kolik mám chyb, musím se rozhodně hájit ve všem, kde mi prokazatelně křivdíte jen proto, že vám váš zápal znemožňuje spatřit pod povrchem mých činů jejich skutečný lidský obsah. Především není pravda, že vás nemiluji. [...] Čeho jsem se tedy vlastně dopustil? Bylo snad mou chybou, že jsem si vás vzal? Ale co jsem měl jiného dělat, když jsem vás miloval? Samozřejmě: obvyklejší, protože pro společnost přijatelnější a pro muže pohodlnější, je dnes poněkud jiný postup, totiž ten, že muž pojme za manželku pouze jednu z milovaných žen, a tu druhou - vymlouvaje se na ohled ke své legitimní choti - odkáže do deklasujícího postavení tak zvané milenky, to jest jakési lepší kurtizány, jejíž povinnosti jsou sice skoro shodné s povinnostmi manželky, jejíž práva jsou však ve srovnání s manželkou výrazně okleštěna... (atd. atd.)

Horský hotel byl sice dokončen až roku 1976, tematicky však patří před jednoaktovky Vernisáž a Audience, které vznikly v roce 1975. V Horském hotelu se Havel ohlíží na své předchozí dílo: pokouší se v něm »dovršit a uzavřít celé jedno pásmo svého dřívějšího divadelního zkoumání«. Podle autora jde o experimentální »scénickou kompozici pohybů a promluv«. Drama se odehrává na zahradě hotelu v horách, kde posedává třináct různých postav: spisovatel Josef Kubík, který je v oficiální nemilosti, ruský hrabě Sergej Iljič Orlov, kterému se stýská po rodné zemi a snaží se přesvědčit dívku Lízu, že s ní kdysi prožil romantickou lásku v Paříži, Vilém Pechar, o něhož se s chorobnou posedlostí stará manželka a který se rozdvojuje ve dva muže ucházející se o tutéž milenku, a další osoby. Schematické, frázovité a ploché repliky jednotlivých postav se pomalu začínají odpoutávat od lidí, kteří je vyslovují. Rytmicky se navracejí a hra končí známým havlovským vírem, kdy všechny postavy mechanicky opakují na přeskáčku všechno, co již bylo řečeno, a jejich slova a věty přitom pozbyly veškerého smyslu. Účelem tohoto Havlova experimentu bylo, jak autor uvádí, dát refrénům, obměněným, vyměněným či protiběžným dialogům, zpřeházeným replikám a časovým smyčkám autonomii a vyzkoušet, nakolik jsou schopny samy o sobě tvořit významy. Tématem hry je opět ztráta lidské identity ve zmechanizovaném a stereotypizovaném žití.

Snad nejlepšími Havlovými hrami, v nichž do tvorby tohoto autora s vervou vtrhl život a dramatikovu tendenci vytvářet teoretické, matematické modely reality podřídil vlivu přímé zkušenosti, jsou jednoaktovky Audience (1975), Vernisáž (1975) a Protest (1978). Je symptomatické, že Havel se na psaní těchto her příliš nepřipravoval: napsal je »rychle a s chutí a původně vlastně jen pro pobavení přátel«. Že by mohly zajímat i někoho jiného, natož i v cizině, ho vůbec nenapadlo. Do konce února 1989 dosáhly však Audience a Vernisáž více než čtyřiceti samostatných inscenací ve více než jedenácti zemích. Staly se tak vůbec nejhranějšími Havlovými hrami.

Inspirací k těmto jednoaktovkám byl do jisté míry Havlův disidentský život v Československu sedmdesátých let: do Audience například zahrnul své zkušenosti z doby, kdy pracoval jako dělník v trutnovském pivovaru. Hry však mají i silný obecný význam, jímž rezonují s životní zkušeností diváků v mnoha zemích světa.

Hrdinou Audience je zakázaný spisovatel Vaněk, který pracuje v pivovaru jako »přikulovač sudů«. K rozhovoru do své kanceláře ho pozve jeho nadřízený, Sládek. Jedná s ním neformálně, žoviálně a přátelsky: spisovatel se však cítí nesvůj. Je vytržen ze svého prostředí, dělnickým zvykům (např. nadměrnému pití piva) přivyká jen s obtížemi, a kromě toho neví, zda pro něho nadřízený navzdory své žovialitě nechystá nějaký podraz. Sládek ovšem jistý »podraz« chystá. Je to zvláštní návrh. Spisovatelův pivovarnický nadřízený je pod tlakem tajné policie, která ho nutí, aby pro ni o Vaňkovi psal pravidelné zprávy. Sládek však není schopen takové zprávy sestavovat: neví, co má o Vaňkovi policii pořád hlásit. Proto připraví soukromé spiknutí, jehož jádrem je přetvářka nejhrubšího zrna. Navrhne, aby Vaněk zprávy pro policii o sobě psal sám. Měl by tak »přímej vliv na to, co o tobě budou vědět«. Jde zde o totéž pokrytectví, které Havel zkoumal už v řadě svých předešlých her. Popřením objektivních morálních hodnot a zrelativizováním skutečnosti získá člověk nad svým protivníkem výhodu. Zároveň tím však neguje vlastní osobní identitu.

Vaněk se na takovém spiknutí odmítne z principiálních důvodů podílet, a to přesto, že Sládek mu za odměnu nabízí »teplé místo ve skladu«. Sládka tím vyprovokuje k dlouhé obžalobné řeči, v níž vyjde najevo dvojznačnost celé situace a obtížnost postavení disidentů, kteří se svým heroickým, nekompromisním postojem izolovali od slabší, morálně křehké většiny společnosti. Tématem Audience (a také hry Vernisáž) je podvědomá snaha morálně zkompromitované většiny »obyčejných lidí« disidenty reabsorbovat, namočit je do »normálního« života, aby pro ně přestali působit jako živá výčitka.

Vedle prvotního politického významu hry a jejího neobyčejně výstižného vylíčení celkové společenské atmosféry Československa sedmdesátých let ve zdánlivě jednoduché zkratce má však Audience i obecnější vyznění: zabývá se základní a neřešitelnou otázku lidské nerovnosti. Havel se touto hrou ptá, proč je tomu tak, že se někteří lidé rodí s velkou dávkou inteligence, zatímco jiní přicházejí na svět hloupí. Sládek je typem omezence: jen těžko chápe, co se děje kolem něho. Jako mnozí protagonisté Havlových předchozích her (kteří však na rozdíl od Sládka byli většinou neživými schématy, pěšáky v Havlově logické »hře v šachy«) i Sládek na skutečnost kolem sebe reaguje pokleslými frázemi, hesly a různými »příslovími«. Jako většina Havlových postav Sládek dokáže realitu zvládnout jen tak, že své výroky neustále zkresluje a manipuluje podle toho, co se zdá v daném okamžiku pro jeho věc nejvýhodnější. Je pro něho šokem, když zjistí, že zdánlivě poddajný a měkký Vaněk si ve světě dokáže poradit bez potupného taktizování.

Struktura Havlových jednoaktovek čerpá z Havlovy dlouholeté zkušenosti z psaní dramat. I v těchto živých hrách Havel využívá mnoha dramatických postupů, které si vyzkoušel ve svých předchozích dílech. I v Audienci a Vernisáži se dialog řídí principem kruhovitosti; i zde se pravidelně opakují různé útržky konverzace. Typická havlovská dramatická struktura je však tentokrát podřízena přirozené, živé, hovorové řeči, která je havlovskou poetikou jen mírně stylizována. Autor tím dosahuje neobyčejné míry umělecké přesvědčivosti. Uvědomujeme si s hrůzou, jak hluboko Havlovy neživé dramatické principy pronikly do každodenního života. Mnoho lidí skutečné běžně mluví v kruzích, tak jako Sládek a Vaněk.

Vzdálenou připomínkou postupu, kdy se v předchozích Havlových hrách repliky protagonistů odpoutávaly od konkrétních postav a volně mezi nimi kolovaly, je závěr Audience. Spisovatel Vaněk zde přebírá Sládkův dělnický způsob chování i vyjadřování, takže i v této hře ztrácí Havlova hlavní postava svou identitu. Drama může začít znova, v nové variaci. (Na dvojznačnost tohoto závěru upozorňuje spisovatel Staněk ve hře Protest.)

Ve Vernisáži přichází na návštěvu do úspěšné středostavovské rodiny jiný disidentský spisovatel, Bedřich, v podstatě táž postava jako Ferdinand Vaněk. Vzhledem k tomu, že se hra odehrává v Československu v sedmdesátých letech a že hlava středostavovské rodiny, Michal, volně cestuje do západního zahraničí, vyplývá z toho nepřímo, že kolaboruje s komunistickým režimem. Tato otázka však stojí víceméně stranou. Během návštěvy se oba středostavovští manželé, Věra i Michal, snaží, seč jim síly stačí, udělat na Bedřicha dojem. Provádějí ho svým bytem, který je nově zařízen různými snobskými uměleckými předměty, nadšeně mu vykládají o svém způsobu života a o své životní filozofii a dokonce mu navrhnou, že se před ním budou na ukázku milovat. S Bedřichovým neformálním postojem k životu jsou nespokojeni a chtějí ho změnit k svému obrazu. Když se proti tomu nakonec zcela pasívní Bedřich vzepře a chce z návštěvy odejít, Michal a zejména Věra propadnou hysterickému záchvatu. V tom okamžiku si uvědomujeme, že jejich existence, upjatá na konzumní podružnosti, je prázdná a že úspěšní středostavovští manželé to vědí, i když si nalhávají něco jiného. Definují se pouze ve vztahu k svému disidentskému příteli, jehož život chtějí ovládnout.

Bedřich se skutečně podřídí, usedne zpět na své místo v obývacím pokoji, a bezobsažná, kruhovitá konverzace pokračuje, jako by k emocionální scéně vůbec nedošlo. Je zajímavé, že obrovskou rezonanci má Vernisáž v Británii, kde vyznívá jako sžíravá kritika plytkosti životních hodnot anglických středních vrstev, tzv. middle classes.

Jednoaktovka Protest (1978) je jedinou Havlovou hrou, která na Západě nevyšla česky. V této hře přichází disidentský spisovatel Vaněk na pozvání na návštěvu k oficiálně uznávanému, úspěšnému autoru Staňkovi. Staněk Vaňka požádá, aby sepsal petici, protestující proti uvěznění hudebníka Javůrka, s nímž Staňkova dcera čeká dítě. Vaněk Staňka překvapí tím, že petici už zformuloval a nyní pro ni sbírá podpisy. Požádá samozřejmě o podpis i Staňka, ten však v dlouhém a složitém monologu, jehož účelem je zakrýt strach, přesvědčivě logicky zdůvodní, proč petici podepsat nemůže: jeho podpis by Javůrkově věci prý uškodil. V závěru hry je Javůrek propuštěn i bez petice. Hlavním protagonistou je v této jednoaktovce opět jazyk - jako nástroj alibismu a rádoby racionální argumentace.

V letech 1978 - 1983 byl Václav Havel vězněn. Tento drastický životní předěl silně ovlivnil jeho další dramatickou tvorbu. Po návratu z vězení r. 1983 napsal mikrohru Chyba (česky vyšla v časopise Svědectví, č. 69/1983). Jejím námětem je opět tlak prostředí na jednotlivce, který se od tohoto prostředí něčím odlišuje. Hra se skládá z jediné scény ve vězeňské cele, kde na nováčka Xiboje křičí vězeň (»king«), který má v místnosti rozhodující slovo, proto, že se hned nepřizpůsobil platným vězeňským zvyklostem. Důrazně mu vysvětluje, co všechno má dělat, pokud má uniknout výprasku od spoluvězňů. Tři další přítomní vězni, kteří kingovi slouží, jsou připraveni Xiboje zmlátit.

Xiboj však na kingovu přednášku vůbec nereaguje. Po celou dobu se jen rozpačitě usmívá. Kingovi spoluvězňové Xiboje nakonec shodí z postele, jen jeden z nich se pokusí namítnout, že Xiboj je asi cizinec, který nerozumí česky. King však rozhodne, že je to Xibojova chyba. V závěru mikrohry se všichni čtyři vězňové začnou ke Xibojovi zlověstně přibližovat, zřejmě s úmyslem zmlátit ho do bezvědomí.

Silně ovlivněna vězeňskou zkušeností byla i další hra Václava Havla, Largo desolato (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1985). Autor toto dílo napsal v červenci roku 1984 za pouhé čtyři dny. Roli tu sehrála zřejmě i obava, aby Havlovi rozpracovaný rukopis nezkonfiskovala policie.

Hlavní postavou Larga desolata je disidentský filozof Leopold Kopřiva, který je pod tlakem policejního pronásledování a zřejmě i vězeňské zkušenosti mentálně zcela rozložen. Sotva se zmůže na něco jiného, než pasívně sedět v obývacím pokoji a naslouchat, jestli se na něho nechystá policie, popřípadě se obsesívně zabývat svým fyzickým stavem. Ze stejného důvodu nevychází vůbec ven, protože »co kdyby přišli, kdybych já zrovna nebyl doma?« Navzdory nezáviděníhodné psychické situaci klade na něho mnoho lidí obrovské nároky. Každý z jeho přátel a známých si ho přizpůsobuje ke své osobní představě a vyžaduje, aby se Kopřiva choval tak, aby této představě odpovídal. Na jedné rovině je tato hra opět dramatem o tlaku prostředí na jednotlivce, aby se přizpůsobil a jednal tak, jak to od něho většina společnosti očekává. Za Kopřivou například přicházejí »dva Láďové«, dělníci z papírny, kteří v něm vidí politického mluvčího obyčejných lidí s nadlidskou mocí, který může dokázat cokoli: vykonat činy, jichž oni sami nejsou schopni. Jindy Kopřivovi domlouvá pompézní intelektuál Olbram. Chce po něm totéž jako všichni ostatní: aby »dostál svým povinnostem« a jednal tak, jak to očekávají přátelé v disidentském ghettu. I Leopoldova milenka Lucy je nespokojena s tím, že se filozof vůči ní nechová tak, jak by podle ní měl.

V druhé polovině hry za Kopřivou přijdou dva tajní policisté, kteří mu předloží nabídku: pokud podepíše dokument, jímž se zřekne své minulosti a své osobní totožnosti (místopřísežně prohlásí, že není autorem svých filozofických textů), nebude muset do vězení. Kopřiva věc rovnou neodmítne: chce si ji nejprve rozmyslet. Vyslouží si tak pohrdání od své družky Zuzany, která má o něm také představy, které Kopřiva nesplňuje. Později však policisté Kopřivovi oznámí, že jeho podpisu na výše zmíněném prohlášení už není třeba: úřady si uvědomily, že jeho osobní identita se rozpadla i bez dodatečného policejního nátlaku.

Zřejmě pod vlivem Havlovy téměř čtyřleté vězeňské zkušenosti Largo desolato působí oproštěně, hole a klinicky. Ve svých poznámkách, psaných pro případné inscenátory této hry, Havel zdůraznil, že toto dílo vidí jako obecnou »úvahu o tíži lidského bytí«. Ani postavy Larga desolata se nevyvíjejí: jsou snad nejschematičtějšími protagonisty ze všech Havlových her. Důraz je však položen na mnohoznačnost jejich motivace, která ze hry vytváří statické, na první pohled jednoduché, ale při hlubší analýze až závratně mnohovrstevnaté, neprůhledné bludiště.

Zralou a divácky vděčnou hrou je Havlovo faustovské Pokoušení (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1986), kterou naplňuje napětím až do poslední chvíle racionálně nevysvětlený motiv nadpřirozeného tajemství. Drama se odehrává v ústavu, jehož úlohou je boj proti mystickým vlivům v socialistické společnosti. V této instituci pracuje dr. Foustka, který se však soukromě zabývá magickými vědami. Doma ho navštíví podivné, sírou páchnoucí individuum jménem Fistula, o němž skoro po celou hru není jisté, zda to je či není ďábel. Fistula Foustkovi nabídne spolupráci v oblasti černé magie, kterou Foustka nakonec přijme jen takovým způsobem, aby mu to neuškodilo v zaměstnání: předstírá, že chce černou magii studovat, aby ji mohl lépe potírat. Tak se také hájí, když jeho styky s Fistulou vyjdou v zaměstnání najevo. I Foustka propadá Havlem mnohokrát pranýřovanému pokrytectví, verbálnímu relativismu a snaze lží manipulovat své bližní. I v Pokoušení se vyskytuje typicky havlovská naivní idealistka: je jí sekretářka Markéta, která se do Foustky zamiluje a pak se ho před šéfem ústavu snaží bezelstně hájit. Vyslouží si tím výpověď a skončí v blázinci. V dramatu vystupuje ještě celá řada typicky havlovských zaměstnanců. Vedoucí ústavu, »primář«, se Foustku rozhodne zničit zdánlivě za to, že se odchýlil od oficiální politické linie ústavu: ve skutečnosti se mu však mstí za to, že Foustka odmítl jeho homosexuální námluvy. Opět se tu objevuje motiv osobního prospěchu skrytého pod pláštíkem ideologické ortodoxie.

V rozuzlení se ukáže, že Fistula byl primářovým agentem provokatérem, který byl na Foustku oficiálně nasazen. Hlavním ďáblem, působícím v dramatu ničivou silou, je tedy primář: Fistula je jen nástrojem zla. V této situaci si Foustka konečně uvědomí, že lhát, sloužit dvěma pánům a zároveň ze své služby těžit, je zhoubné. V odlidštěném prostředí ústavu však vede ke zničení i veřejné rozhodnutí nekompromisně se postavit za objektivní morální hodnoty. Foustka to přesto učiní, poté, co je na kostýmovaném večírku zaměstnanců svého ústavu, převlečených za čarodějnice a ďábly, v ústavní zahradě odhalen jako zrádce, a v havlovském orgiastickém víru odcizených jedinců zlikvidován.

Řadu typických havlovských postav obsahuje i zatím poslední hra tohoto dramatika, Asanace (Poezie mimo Domov, Mnichov, 1988). Jde o zbabělého projektanta Zdeňka Bergmana, vedoucího, který nemá žádnou moc a který je obdobou ředitele Grosse z Vyrozumění. Podlézavá architektka Macourková připomíná patolízala Kotrlého z Pokoušení. Bergmanova milenka Luisa je podobná různým partnerkám Havlových protagonistů z jeho několika předchozích her, například Vilmě z Pokoušení nebo Lucy z Larga desolata. Idealistickými, romantickými a počestnými postavami, které odlidštěné prostředí nakonec zničí, jsou v Asanaci Kuzma Plechanov a Albert. Vzdálenou obdobou náměstka Baláše z Vyrozumění je Tajemník. (Rozdíl je však v tom, že zatímco Baláš prostřednictvím zavádění ptydepe teprve usiluje o získání absolutní moci, Tajemník je už dávno členem výlučného, tajnůstkářského, a nepokrytě brutálního bratrstva mocipánů.)

Havlova tísnivá tragikomedie Asanace je pronikavým politickým podobenstvím o situaci v Československu v druhé polovině osmdesátých let, při jehož psaní Václav Havel použil řadu svých osvědčených pracovních postupů z předchozí doby. Hra vysvětluje, proč ani po nástupu Gorbačova k moci nebyla před listopadem 1989 většina lidí v Československu příliš nadšenými stoupenci toho, co se oficiálně propagovalo jako program »demokratizace« a společenské »přestavby«.

Asanace se odehrává na středověkém hradě, na němž bydlí a pracuje skupina architektů, kteří připravují plány demolice starobylého městečka v podhradí, na jehož místě má být vystavěno panelové sídliště. Šéfem týmu architektů je zmíněný Zdeněk Bergman; skutečným držitelem moci je však záhadný Tajemník. S přítomnými jedná Tajemník arogantně a spatra, styk s nimi omezuje na minimum a je-li třeba, užívá i násilí.

Na začátku hry se na hrad dostaví dva návštěvníci z podhradí a předají Bergmanovi petici, která požaduje, aby byly plány na asanaci městečka zrušeny. Bergman jim vysvětlí, že on sám se nemůže protivit oficiálním rozhodnutím, nicméně asanace je z technických důvodů zcela nepravděpodobná, takže se jí není třeba obávat. Když se o suplikantech doví Tajemník, bez okolků je podrobí výslechu (»Kdo vám to psal?« »Kdo za tím stojí?«) a uvrhne je do hladomorny.

Asanace se odehrává v prostorné hradní síni. V zadní části jeviště je několik dveří, k nimž vedou různá schodiště. V jistých klíčových okamžicích začne Tajemník po těchto schodištích běhat. Vybíhá z různých dveří a do jiných vbíhá. Tento komický prvek ohlašuje změnu v mocenském vedení a zároveň i změnu politického kursu. Poddaní architekti však na tyto změny nemají naprosto žádný vliv, jako by šlo o náhlé nevysvětlitelné zásahy osudu. První politická změna se odehraje ve třetím jednání, kdy Tajemník architektům najednou představí nového Inspektora. Inspektor je krutou parodií Chruščova, Gorbačova i Dubčeka. Hovoří přehnaně lidovou, žoviální, avšak primitivní řečí. Architektům sdělí, že si je vědom, že trpěli útlakem, teď však už bude útisku konec. Asanační projekt bude odvolán: byl to šílený plán, jehož jediným cílem bylo zotročit lidi.

Architekti jsou novou svobodou nadšeni. Uspořádají oslavu a zpijí se do němoty. Hned následujícího dne však dochází k nové změně politického vedení. Moc je zřejmě vratká. Tajemník představí zaměstnancům Druhého Inspektora, který jim přečte projev, podle něhož reformy Prvního Inspektora šly příliš daleko a způsobily zmatek a anarchii. Proto je nutno se vrátit k starým praktikám, ale »s novou dynamikou«. V asanačním projektu se bude pokračovat a ti, kdo by se proti tomu chtěli případně bouřit, budou přísně potrestáni. Architekti se poslušně podřídí, až na jednu výjimku: mladého »romantika« Alberta. Tajemník ho zatkne a odvede do vězení.

Zanedlouho se však Druhý Inspektor na scéně objeví znovu a přečte přítomným z papíru ještě jeden proslov. Vyplývá z něho, že asanační projekt nebude možno realizovat. Je nyní technicky neproveditelný - vinou je »balvan stagnace«. Závěrem Druhý Inspektor poznamená - na okraj a bez papíru - že, jak se zdá, »bez svobody to halt nejde«. Apeluje na architekty, aby »se zbavili strachu a konformity« a začali »svobodně hledat nové a nekonvenční přístupy«. Navzdory řečem o svobodě však oba suplikanti ze začátku hry nadále zůstávají v hradních kobkách. Albert je sice propuštěn, ale když se na scéně objeví, je pouhou troskou své bývalé osobnosti.

Není příliš překvapující, že architekti za těchto okolností příliš nadšení »zahájit svobodnou diskusi a přicházet s novými myšlenkami« neprojevují. Věnují se, zcela výmluvně, pouze osobním, soukromým věcem. Zoufalá atmosféra, která se paradoxně projevuje ostentativním nezájmem architektů o cokoliv smysluplného, se silně zhustí, když téměř na konci hry spáchá druhý idealista a »romantik«, Kuzma Plechanov, sebevraždu. Možná se zabil proto, že už dlouho miloval neopětovanou láskou Bergmanovu partnerku Luisu.

Václav Havel je také autorem mnoha esejí na politologická a kulturní témata, v nichž často vynikajícím způsobem analyzoval hlavně poměry v husákovském normalizačním Československu. (Klíčové je v tomto ohledu zejména pojednání »Moc bezmocných« z roku 1978.) Většina Havlových esejistických textů vyšla souborně ve dvou svazcích. Úvahy z let 1969 - 1979 vydali Vilém Prečan a Alexander Tomský r. 1984 v londýnském nakladatelství Rozmluvy v knize O lidskou identitu (vyšlo ve spolupráci s časopisem Svědectví Paříž; druhé vydání Rozmluvy, Londýn, 1989). Eseje z let 1983 - 1989 a výběr textů z let 1965 - 69 vyšly r. 1989 péčí Viléma Prečana v scheinfeldském Čs. dokumentačním středisku nezávislé literatury ve svazku nazvaném Do různých stran. Tento slandovoubor také obsahuje bibliografii Havlovy tvorby a podrobný chronologický přehled o Havlově životě a díle. Svazek Do různých stran vyšel na jaře 1990 ve fotografickém přetisku s drobnými změnami (a v technicky podstatně horší kvalitě než první scheinfeldské vydání) také v Praze v nakladatelství Lidových novin. Tři nejnovější Havlovy hry, které postupně vydalo mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov, vyšly roku 1990 znovu ve fotografickém přetisku (také podstatně horší technické kvality než původní vydání) v souborném svazku pražského nakladatelství Artforum.

Havlovu vězeňskou korespondenci z let 1979 - 1982 vydalo r. 1985 pod názvem Dopisy Olze torontské nakladatelství 68 Publishers. Závěrečný cyklus šestnácti dopisů (č. 129 až 144 z května až září 1982), v nichž se Havel pokusil soustavněji syntetizovat své vězeňské filozofické úvahy, uveřejnil poprvé tiskem r. 1983 římský časopis Studie, odkud ho pod názvem Výzva k transcendenci přetisklo r. 1984 londýnské nakladatelství Rozmluvy v jednom svazku se Sidoniovou analýzou tohoto cyklu dopisů, nazvanou »Consolatio philosophiae hodierna«.

Herec PAVEL LANDOVSKÝ (nar. 1936) nebyl po ukončení základního vzdělání r. 1951 přijat na žádnou střední školu a vyučil se nástrojařem. Po absolvování vojenské služby se několik let pokoušel dostat na divadelní fakultu AMU, ale bezvýsledně. Od roku 1961 působil jako herec v regionálních divadlech v Šumperku, v Klatovech a v Pardubicích, v letech 1965 - 1976 byl členem pražského Činoherního klubu. R. 1976 ztratil z politických důvodů zaměstnání, r. 1978 dostal povolení vystěhovat se z Československa a stal se členem divadelního souboru vídeňského Burgtheatru. Landovský hrál v mnoha českých i zahraničních filmech, např. Každý mladý muž (1965), Soukromá vichřice (1967). Utrpení mladého Boháčka (1969), Já, truchlivý Bůh (1969), Honička (1983) a Nesnesitelná lehkost bytí (1986).

R. 1982 vydalo nakladatelství 68 Publishers v Torontu pod názvem Jiné komedie a Sanitární noc soubor pěti původních dramat Pavla Landovského. V obsáhlém a neobyčejně čtivém rozhovoru s Karlem Hvížďalou (Soukromá vzpoura, Karel Ritter Verlag, Bonn, 1988) Landovský hovořil o své zálibě v lidovém »pábení« a zároveň vyjádřil svou nechuť k uměle fabulovaným příběhům, k tzv. »umělecké« próze:

U nás se stále vyprávělo. Teprve později jsem zjistil, jaký je to rozdíl, žít v rodině, kde se večer čte, to jsou úplně dva odlišný světy. Ti, co čtou, se hlavně tvářej povýšeně jako nadlidi, ale zapomněli, že člověk získává nejvíc mluvením, protože právě tím se stává člověkem. U nás se vyprávěly dennodenně historky z revoluce, z mládí, z vojny, a hlavně tady jsem se naučil to vyprávění přenášet na druhý a taky jsem zjistil, že člověk může veškerý informace o životě získat z vyprávění a z čumění a z koukání a z vidění. A to mám dodneška. Já nemůžu číst! Já otevřu knížku, přečtu dvacet stránek a vím, jak to dopadne! To je stejný oblbování jak televizní seriál. To je asi tím, že já nečtu tu knížku jako příběh, ale jako informaci o spisovateli, a toho já z prvních dvaceti stránek znám, vím, kdo to je, vím, jak myslí, vím, co udělá a jak to skončí, protože každou knihu psal člověk. Jen když je to geniální, tak to dočtu, když to není spisovatel z povolání, ale když je to člověk, kterej musí psát. [...] Dneska se ale většinou knihy vymejšlej rovnou jako literatura, a proto nejsou ke čtení. Chybí jim zkušenost se skutečným světem. Literatura se tvoří a fabuluje z toho, jak lidi chtěj, aby to na světě bylo, a ne, jak to je. Dneska je v podstatě literatura bezcenná, jistě z dobrých pětadevadesáti procent.

Poetika Landovského dramat je plně v souladu s tímto vyznáním. Landovského hry většinou neobsahují složitý, uměle fabulovaný děj, jehož prostřednictvím by se autor snažil divákovi něco sdělit. První tři Landovského dramata jsou převážně lyrizujícími, čechovovsko-hrabalovskými konstrukcemi, jejichž základem je dialog mezi několika protagonisty, »hovory lidí«, z nichž postupně vzniká v uzavřené skupině postav, které se víceméně náhodně sešly v jisté situaci, silná, nezapomenutelná atmosféra.

Ve všech svých dramatech Landovský vynikajícím způsobem využívá svých hlubokých znalostí mentality obyčejných lidí, citlivosti vůči idiomatické hovorové češtině a v neposlední řadě i své mimořádné divadelnické profesionality. Na všech Landovského hrách je na první pohled vidět, že je psal člověk, který je na jevišti naprosto doma - po dlouholeté praxi přesně ví, jak divadlo funguje a jaký efekt bude mít určitý trik.

První dvě hry Pavla Landovského srovnávají, jak svět vidí příslušníci starší generace a jak ho vidí mladí lidé. V těchto svých raných hrách je Landovský fascinován až naturalisticky vyhlížejícími starci, vpodstatě vandráky žijícími na okraji společnosti. Dva takoví staří muži, Fána a Hanzl, jsou hrdiny Landovského dramatického debutu Hodinový hoteliér z r. 1968, jediné Landovského hry, která byla uvedena v Československu. R. 1969 se hrála v pražském Činoherním klubu.

Fána a Hanzl v této hře pronajímají za patnáct korun svůj neuvěřitelně nepořádný, zanedbaný byt, plný nejrůznějšího harampádí (které ale plně odráží jejich nekonvenční, svéráznou osobnost) ženatému mladíku Ríšovi, který si tam přivádí přítelkyni Zuzi. Vztah Ríši a Zuzi je však skoro u konce - Zuzi proto požádá starého Fánu, aby s nimi v bytě přes noc zůstal: s Ríšou se už nechce milovat. Na chvíli se do bytu v noci vrátí i stařec Hanzl, noční hlídač a svérázný lidový filozof. (»Sýr je otisk lidského přemýšlení.«)

Pro oba nekonvenční starce, kteří, jak na to poukázala ve své studii o českém dramatu Markéta Goetz-Stankiewiczová, trochu připomínají Beckettovy antihrdiny Vladimíra a Estragona, je pozorování peripetií mileneckého vztahu vítaným zpestřením jejich jinak dosti monotónní existence. Oba oceňují přítomnost ženského živlu ve svém bytě a jsou fascinováni Zuzinou krásou. Starci jsou živými individualitami: Zuzi a Ríša jsou naproti tomu zcela konvenčními, jednorozměrnými karikaturami lidí, které jednají stereotypním, dopředu předpověditelným způsobem. Fánovi a filozofujícímu Hanzlovi to nevadí: ke svým návštěvníkům se chovají, jako by šlo o všestranně rozvinuté osobnosti. Zfrustrovaný Ríša, jemuž se tentokrát skutečně nepodaří Zuzi dostat do postele, uprostřed noci odchází. Zuzi zůstává a na okamžik se zdá, že mezi ní a starci možná vznikne něco jako přátelský vztah. Náhle jako by na jevišti začalo působit nějaké kouzlo: v závěru dramatu se scéna najednou naplní intenzívní lyrickou atmosférou. Hanzl se v té chvíli svěří polospící Zuzi s intimním zážitkem »hvězdného okamžiku«, prchavé chvíle, kdy měl pocit, že lidská existence má hluboký smysl:

Mně se chtělo jednou v životě umřít a nikomu jsem nikdy neříkal proč. (Po chvíli.) Protože by mně to nikdo nevěřil, tak vám to řeknu na dobrou noc. Vyjeli jsme si jednou, asi čtyři jsme byli, v zimě odpoledne na koních. Ta bílá krajina nebrala konce a vesničky jakoby se nám vyhýbaly. Byli jsme sami, i když jsme byli čtyři. Z koňů šla vůně rozpařené srsti a na obzoru se sem tam objevily srnky. Kopyta koňů jakoby svým klapotem měřila čas a mně se vám najednou chtělo umřít, protože mi bylo dobře a už jsem nic víc nechtěl. (HANZL chvíli mlčí a když vidí, že ZUZI spí, dodá pro sebe) A teď je mi právě tak. A kde je bílá pláň a kde jsou čtyři koně. (Odejde.)

Hanzl si uvědomí, že hodnotami, pro něž stojí za to žít, nejsou spokojenost, pohodlí, mládí, peníze či svoboda, ale že jsou to ony prchavé okamžiky, kdy se člověk octne na krátkou chvíli v naprostém souzvuku s přirozeným světem. Zuzi je však tomuto uvědomění uzavřena: ukazuje se, že Hanz- la vůbec nebere vážně, ani ho vlastně neposlouchá, protože Hanzl je pro svůj pokročilý věk mimo okruh jejího sexuálního zájmu - a tedy mimo okruh jakéhokoliv zájmu.

Nejrozsáhlejší »čechovovskou« hrou svazku Jiné komedie a Sanitární noc je Případ pro vesnického policajta z r. 1972. V rozhovoru s Karlem Hvížďalou Landovský o této hře říká, že je to »příběh o tom, že člověk má právo na chybu«.

Hra se opět odehrává v zanedbaném prostoru plném haraburdí, kde se povalují věci, které ztratily své původní funkce a jsou nyní používány k novým, veskrze provizorním účelům. Toto nepořádné, naturalisticko-surrealistické provizorium se zdá být výstižnou metaforou života v socialistickém Československu, kde vládne atmosféra všeobecné pokleslosti. Scénou Případu pro vesnického policajta je zrušený klášter, nyní domov pro přestárlé, neboli - jak se prořekne místní policista - chudobinec. V popředí jsou opět hovory mezi jednotlivými protagonisty ze staré a mladé generace. Ve hře vystupuje několik hádavých a sobeckých dědků samorostů, kuchařka, správce chudobince Kříž a bývalá jeptiška Bartolomea, která do domova důchodců - z blíže nemotivovaných důvodů - přijde na návštěvu. Nejmladší generaci zastupuje kuchařčina pomocnice Jarynka, která má milostný poměr se správcem Křížem, a jejíž chlapec Vlastík kvůli tomu uteče z vojny. Jarynka ho schová v chudobinci na půdě. Čtenářův zájem je během hry udržován touhou dovědět se, jak to s Vlastíkem nakonec dopadne. Jinou jakoby detektivní zápletkou je zmizení důchodce Kurtze, které se však v závěru hry vysvětlí logicky, když se Kurtz do chudobince vrátí. Některé neočekávané dramatické peripetie působí trochu neústrojně a až socialisticko-realisticky: například když na sebe správce Kříž v opilosti prozradí, že byl koncem války na Slovensku »ľuďáckým vrahem« nebo když koncem hry Vlastík začne osazenstvo chudobince ohrožovat samopalem a dokonce střílet. Dosti nepřesvědčivý je i závěr hry, kdy se ukáže, že místní policista Vovsík je vlastně lidumil. Vovsík, který prokazoval pozoruhodnou toleranci po celou hru (nevadí mu například, že jeho vlastní matka chodí do kostela) se rozhodne předstírat, že střelba vyšla z Vlastíkova samopalu náhodou, a tak zběha uchrání před vězením.

Autor zřejmě cítil, že rozsáhlejší divadelní hra nemůže být založena na pouhém záznamu rozhovorů několika lidí, a proto se do ní pokusil vpravit řadu dějových prvků, které se mu však nepodařilo plně integrovat.

Poslední »čechovovskou« hrou Pavla Landovského je Supermanka z r. 1976, za niž byl Landovský r. 1980 nevysvětlitelně zbaven čs. státního občanství, protože prý - podle čs. ministerstva vnitra - hra »pomlouvá a zkresluje politickou situaci v ČSSR«. Šlo o falešnou záminku, protože Supermanka je nepolitické drama. Jak uvedl autor v odvolání ministerstvu, je- ho námětem jsou »vztahy mezi pohlavími nezávisle na jejich národní příslušnosti«. Prvotním námětem Supermanky je latentní erotická přitažlivost mezi muži a ženami, která je ve smíšené společnosti motorem veškeré konverzace, ať už je tato konverzace o čemkoliv. (Do jisté míry je erotická při- tažlivost druhého pohlaví základním motorem jednání všech postav i v Landovského hrách Hodinový hoteliér a Případ pro vesnického policajta.)

Supermanka je konverzační hra několika dvojic: na začátku se v posteli ráno probouzí Erna, kráska středních let, s devatenáctiletým milencem pro jednu noc Bobečkem. Během jejich ranního, trochu podrážděného rozhovoru dostane Erna dopis, z něhož se dozví, že její stálý partner se oženil, aniž by jí o tom dal vůbec vědět. Zkazí jí to náladu: v zoufalství telefonuje mladé přítelkyni Slávince, aby jí přišla dělat společnost.

Erna má zároveň objednaný úklid bytu a úklidová služba se hned ráno ozve, že uklízečky nemohou přijít. Erna však rozzlobeně trvá na tom, aby firma bezpodmínečně poslala alespoň někoho. Zanedlouho se objeví padesátiletý opálený krasavec s pologramotným pomocníkem. Místo uklízení však postupně rozehrají až skoro destruktivní komedii ve stylu amerických komiků bratří Marxů. Na jevišti od této chvíle vzniká absurdní konverzační klauniáda s mírně filozofujícím podtextem. V rozhovoru může přijít na přetřes naprosto cokoliv. Takhle například reaguje sličný uklízeč na Ernin protest, že mluví sprostě:

PRVNÍ: Hééééééééj hovno. A je to.

ERNA: Nebuďte dobytek, pane. [...] Mně se to nelíbí.

PRVNÍ: Mně se zase nelíbí konce u koncertů. Pam pa dam, pam, pam. Člověk už už myslí, že je konec, a zase pam pa dam, pam, pam. A potom ještě jednou, milostivá paní, pam pa dam, pam pam. A u některých skladeb se potom ještě ozve takový to pááááááá lavalavalavalava páááá a to mám potom chuť zařvat tohlecto héééééj hovno. Jo, jo, lidi rádi víc konců, jeden je jim málo.

K večeru se Ernin devatenáctiletý milenec pokusí zaútočit nožem na elegantního uklízeče, dostane však od něho několik ran, takže kapituluje. Zbitý se uchýlí do koupelny, kam ho následuje Slávinka. Závěrem hry, pozdě večer, jeviště zaplavuje lyrická atmosféra a mezi Ernou a krásným uklízečem dochází ke zřejmému erotickému sblížení. Jak poznamenává autor, Erna má porozumění pro hajzly všeho druhu, kteří se se svým ulejváctvím a svou žoviální drzostí dokážou protlouci životem víceméně bez úhony.

Čistě divadelním gagem, který Supermanku v příhodných okamžicích oživuje, jsou neočekávané příchody a odchody elegána neurčitého věku, který do bytu přináší a pak z něho zase odnáší různé předměty a který si žádného z protagonistů nevšímá, aniž si oni všímají jeho, jako by patřil »do zcela jiné hry«. Přítomnost tohoto elegána zůstává zcela nevysvětlena. Snad je to jeden z Erniných milenců z dávné minulosti.

Další dvě Landovského hry v tomto svazku, Objížďka a Sanitární noc, patří zcela zřejmě do úplně odlišné epochy. Jsou otevřeným politickým svědectvím o životě v totalitním režimu, přičemž si však zachovávají autorův charakteristický, rafinovaně plebejský, žoviální styl. V obou hrách je hlavním hrdinou opět obyčejný »člověk z lidu«, kterého nikdo neoblafne. Komunistický režim ho sice přiskřípl, ale on si ví rady a pomocí svého zdravého selského rozumu nad utlačitelským systémem vítězí. Obě hry jsou tak apoteózou obyčejného člověka a jeho téměř geniálních schopností. Tento člověk si totiž dokáže poradit za všech okolností. Landovského víra v přirozenou lidskou inteligenci a podnikavost - za jakéhokoliv režimu - je bezmezná. Totalitní systémy se nakonec zhroutí a pak zase nastane normální život. Chce to jen klid a trpělivost. V rozhovoru s Hvížďalou Landovský na toto téma říká:

Mě jen utěšuje jedno, že tenhle průser může trvat dvě stě, tři sta let, a pak, když se otevřou vrata, vyjede to zase jako kdyby těch tři sta let nebylo. To dokázali v Kanadě pokusem s bobrama. Nějakej vědec tam našel bobry, kteří tam prej dobrejch třicet tisíc nebo sto třicet tisíc let žili v takovejch ideálních podmínkách, že nemuseli stavět hráze, a pokusně jim tu vodu vypustili. Ti bobři hned druhej den, když zjistili, že hladina klesá, začali hlodat kameny a stavět hráze. První se jim nepodařila, ale druhou už postavili pevně, slepili a bylo to. Vždyť se podívej na rok 1968. Lidi, úplně jiná generace, a začala stavět barikády na úplně stejných místech jako v roce 1848 a 1945.

Rozhlasová hra Objížďka ze začátku osmdesátých let je zábavná, švejkovská studie situace v československém policejním státě, kde se nakonec i členové tajné policie pokoušejí strnulá oficiální pravidla přizpůsobit pro své pohodlí. Hlavní postavou je politický vězeň Eda Hevrle, inteligentní pracovník, kterého si vedoucí vězeňského tábora velmi váží: je s ním domluva a dovede odvést dobrou práci. Hevrle si dokázal poměry v trestnici zařídit tak, že si tam vlastně - v rámci možností - dělá, co chce. Pro Hevrleho se však nyní v táboře zastavili dva estébáci. Chtějí ho eskortovat zpět do vyšetřovací vazby, protože se - zcela arbitrárně - rozhodli, že je mu třeba prodloužit trest.

Čekání na eskortovaného vězně se však protáhne a je obava, že policisté zmeškají dohodnutou večerní schůzku s dvěma dámami na blízké horské chatě. Rozhodnou se proto s vězněm udělat objížďku a na chatě se cestou stavit. Je to vysoce neregulérní a kdyby se o tom někdo dověděl, policisté riskují trestní postih. Když se služebním autem řítí noční lesní krajinou, vběhne jim do cesty srnka. Dojde k havárii a auto skončí v příkopě. Policisté jsou šokováni a eskortovaný vězeň Hevrle situace šikovně využije ve vlastním zájmu. Estébákům předloží návrh: pokud stornují nové obvinění proti němu, Hevrle se bude chovat tak, že se nedostanou před prokurátora. Policistům nezbývá než souhlasit.

Poslední hra svazku, Sanitární noc z prosince 1976, hledí do budoucnosti: odehrává se v Čechách až v první polovině osmdesátých let. Tím, že zveličil a dovedl do logických důsledků některé rysy života v Českosloven- sku v sedmdesátých letech, Landovský v této hře vylíčil orwellovskou společnost v pozdní fázi husákovské normalizace v hrůzné éře, do níž by Československo možná docela pravděpodobně dospělo, kdyby komunistický režim nezačal hospodářsky a technologicky stagnovat. Jde o děsivý policejní stát, jehož občané jsou doslova svázáni množstvím složitých předpisů a mimo jiné i nepřetržitým policejním odposlechem. Ale i pod téměř neprodyšným příklopem zostřeného totalitního režimu dokážou lidé pomocí různých fíglů žít docela normálním životem. Je to opět hra o tom, jak si obyčejný člověk s totalitním režimem dokáže poradit a jak ho ulejváctvím, švejkovským předstíráním a jánabráchismem nakonec skoro úplně rozmělní. Obyčejní lidé tak žijí ve světě, jehož se režimní oficialita už skoro vůbec nedotýká.

Hrdinou Sanitární noci je bývalý herec Herolt, člověk který si i v nesnesitelném světě zostřeného totalitarismu dovede dobře poradit. Hra je situována do prostředí, které v lepších, svobodnějších časech bývalo restaurací, nyní je však »Gastronomickým protirakovinným klubem«, kde se smí kouřit jen od 19.15 do 19.45 a kde zákazníci mají nárok na jídlo pouze po předložení osobního průkazu, do něhož se jim konzumace večeře potvrzuje razítkem. Postupně vycházejí najevo další rysy plně reglementovaného života, které však protagonisté hry berou jako naprostou samozřejmost. Chce-li například cizí příchozí být v restauraci obsloužen, musí předložit propustku do hlavního města a jízdenky k cestě tam i zpět, dále potvrzení o překročení pracovní výkonnosti a »odškrtanou angaženku«. Číšník v restauraci je bývalý prokurátor, který se úřadům znelíbil: když je později zapotřebí kardiologa, lidé dojdou pro nedalekého topiče. Jistý Keler je bývalým armádním plukovníkem: od začátku hry o sobě opakuje stereotypní větu »Já jsem blbej, promiň«. Věta nabude hrůzného významu, když se mezi řečí dovíme, že Keler neprošel politickými prověrkami, a tak byl roku 1979 podroben operaci »restrinkce mozku«. Jeden mladík v této hře by si rád vzal určitou dívku, má však problémy:

NATAŠA: Vzal by sis mě?

MLADÍK: Kdyby to šlo, tak jo. Ale u nás dávají do svatebních počítačů i materiály po rodičích a tam mám škraloup jako prase.

NATAŠA: To je potom blbý. A co tam máš?

MLADÍK: Ále smůla. Můj táta šel k volbám v hubertusu, protože měl sako v čistírně, a někdo to udal jako provokaci.

(Mimochodem, tento venkovský mladík se ocitl v pražské restauraci jenom proto, protože v soutěži »Po stopách bojů dělnické třídy« vyhrál první cenu. Byla jí »volná návštěva hlavního města«. Režim občanům uděluje jako odměnu či výsadu to, co je jinde samozřejmostí.)

První polovina Sanitární noci nás postupně seznamuje s různými rysy života v této přízračné společnosti, kde například občané suší zbytky jídel navlečené na provazech, které rozvěšují z oken přes ulici, čímž státním Granulovnám odpadků uvědoměle šetří až 30 procent výdajů za palivo. V této části hry se nic podstatného neděje. Provoz restaurace se ke sklonku dne chýlí ke konci a připravuje se soukromý, nepovolený večírek pod kamufláží, že jde o »Sanitární noc«. Na večírek se má dostavit i známý disident, spisovatel Vaněk, který donkichotsky stále sbírá podpisy na podporu svých vězněných přátel. Marnost Vaňkova snažení je symbolizována tím, že chce úřady přimět, aby kolega spisovatel Staněk, kterého předchozího roku podobnými peticemi horko těžko dostával z vězení do blázince, byl nyní přesunut zase zpět z blázince do vězení.

Tajný večírek se však nemůže konat, protože do středu pozornosti se dostává okrajová zápletka. V domě, kde je situován »Gastronomický protirakovinný klub«, bydlí nájemnice paní Kadavá, která se tajně schází s milencem Hanouskem, ministrem »vnitřní kultury«. Během milování ministr dostane infarkt. Je nutno ho odvézt do nemocnice, ministr se však bojí, aby se jeho milostná avantýra neprozradila (byl by to konec jeho kariéry). Paní Kadavá proto zoufale apeluje na osazenstvo restaurace, aby jí pomohlo. Zcela zjevně se v této části Sanitární noc stává groteskní karikaturou. Zapracuje neformální lidová organizace, kde »ruka ruku myje«, a ministr Hanousek je bezpečně dopraven na lékařskou kliniku. Druhý díl Sanitární noci však nedosahuje přesvědčivosti první části tohoto dramatu. Autorovy satirické výboje jsou příliš přímé a syrové. Ani zde se Landovskému zkarikovaný děj nepodařilo učinit integrální součástí dramatu.

Pavel Landovský je i autorem několika povídek, které vysílal pražský rozhlas v šedesátých letech, a hry Arest, v níž také vystupuje spisovatel Vaněk, ale tato hra na Západě nevyšla česky tiskem.

MILAN UHDE (1936) vystudoval brněnskou filozofickou fakultu a od konce padesátých let do r. 1970 působil jako redaktor měsíčníku Host do domu. Od roku 1971 byl spisovatelem z povolání, nyní je českým ministrem kultury.

Uhde je autorem písňových textů, filmových scénářů a tří knih povídek (Lidé z přízemí, 1962; Hrách na stěnu, 1964 a Záhadná věž v B., 1967). Hlavně však proslul jako dramatik. Jeho první divadelní hrou byl »nonstop nonsens« Král-Vávra (1964), politická satira se zpěvy, inspirovaná známou básní Karla Havlíčka Borovského Král Lávra a ještě ovlivněná i hrou Alfreda Jarryho Král Ubu. Království groteskního »strýce národa« Krále-Vávry se v této hře rozkládá po půli světa: je to bizarní zmechanizovaná říše, kde vše, i vládcův mozek, funguje podle předem daných pravidel. Ne všechno je však podřízeno jasným a mechanickým zákonům. V samých základech království spočívá iracionální fakt, který se tají: Král-Vávra má oslí uši. Existence celého racionálně mechanického zřízení je tedy podvod. Občané to většinou vědí, ale do politiky se nepletou: chtějí žít svůj život v klidu. Děvka z města Théby (1967) je moderní verze Antigony, v níž se hlavní hrdinka stává obětí dnešního relativismu. Není schopna postavit se Kreóntovi, protože sama v sobě nachází některé jeho vlastnosti. Místo boje s absolutním vládcem se stává prostitutkou, která se znovu a znovu prodává světu. Dvě dramata Milana Uhdeho nebyla uvedena v divadle ani publikována tiskem: Vraždění ve Veracruz (1970) a Hra na holuba (1974), která se odehrává ve světě inspirovaném mnohoznačným filozofickým románem ruského symbolistického spisovatele Andreje Bělého.

R. 1988 vydalo exilové nakladatelství 68 Publishers v Torontu soubor šesti Uhdeho her pod názvem Velice tiché Ave. Čtyři dramata z tohoto svazku zkoumají různé aspekty téže skutečnosti: určité motivy se prolínají a hry jsou navzájem spojeny poloautobiografickými postavami členů rodiny Tischerových, kteří jsou někde jen vedlejšími protagonisty, jindy vystupují do popředí. Prvotním námětem všech Uhdeho her je společenská atmosféra a vztahy mezi lidmi. Osobní lidské osudy jsou podřízeny celkovému sociálnímu klimatu. Žádné z těchto Uhdeho dramat nemá tradiční děj.

Pán plamínků (1977) je televizní hra, která studuje psychický stav postav na rozhraní mezi normálností a paranoiou. Přechod mezi zdravým a paranoidním vnímáním skutečnosti je plynulý: divák nedokáže určit, co je ještě běžná realita a co paranoidní blud. Normální skutečnost totiž ve hře zcela ovládá tajná policie, která své oběti podřizuje obrovskému, avšak očím ostatních lidí většinou skrytému tlaku. Hrdina Jan Lucák se pod policejním tlakem psychicky hroutí, až je pouhým uzlíčkem nervů: neustále pečlivě zkoumá, zda policie náhodou nebyla v jeho nepřítomnosti v jeho bytě, kvůli obavám z odposlouchávání se doma skoro neodvažuje promluvit nahlas. Podle informací od policisty, který je Lucákovi údajně nakloněn, prý úřady provádějí na vybraném vzorku obyvatelstva experiment ve snaze zjistit, zda se tito jedinci pod soustředěným psychickým nátlakem rozloží. Hrdina sám se snaží nevysvětlitelnému tlaku odolávat, okolí ho však přesvědčuje, že stres je jen v jeho mysli, a nutí ho, aby se léčil. Ani v prostředí psychiatrické léčebny si nejsme jisti, zda nemocnice a její lékaři nejsou součástí všeobecného policejního spiknutí.

Jako řada obdobných her podávajících svědectví o životě v totalitní společnosti je Pán plamínků souborem variací na téma mnohonásobné přetvářky. Jako Václav Havel i Milan Uhde poukazuje na to, že v prostředí, kde protagonisté nemohou být sebou samými, ale musí neustále předstírat, se brzo dostáváme do situace, kdy dochází k rozpadu lidské identity: nevíme, co kdo předstírá a co máme brát vážně. Skutečnost se nám začne rozpadat před očima. Hra Pán plamínků je vybudována na této mnohoznačnosti. Na základě úspěšného předstírání, že léčba v psychiatrickém ústavu zabírá, je hrdina zanedlouho z nemocnice propuštěn. Brzo se však znovu dostane do takového stresu, že podezřívá ze zrady dokonce i svou manželku. V situaci, z níž nevidí východiska, ji přesvědčí, aby společně spáchali sebevraždu svítiplynem. Manželka Pavla, kterou mezitím také opakovaně vyslýchá policie, a která musí zápasit se svým vlastním strachem, s tímto plánem souhlasí jen naoko: na poslední chvíli zavolá záchrannou službu, čímž svého muže do jisté míry skutečně zradí. Hrdina se závěrem hry opět ocitá na psychiatrii. Oznamuje, že policie mu nyní prozradila, že experiment s nesnesitelným stresováním vzorku obyvatel se podařil: všichni kromě Lucáka tlaku podlehli. Nyní má být obdobnému stresu podrobena celá společnost. Navzdory tomu, že Lucák má být léčen elektrošoky, které zřejmě zlikvidují jeho osobnost, závěrem hry prohlašuje, že se boje proti státním institucím, které ho pronásledují, nikdy nevzdá. Drama je velmi deprimující; i když bylo přeloženo do angličtiny, v britské televizi se neuplatnilo.

Důležitým zdrojem napětí a překvapení v Zubařově pokušení (1976) je trik, jehož pomocí autor dočasně vytvoří v mysli své hlavní postavy subjektivní skutečnost, sen, a přiměje čtenáře, aby se až do poslední chvíle domníval, že jde o objektivní realitu. Realizace tohoto triku je ulehčena tím, že jde o rozhlasovou hru, která se odehrává pouze ve zvukové dimenzi bez konkretizace místa či času. Hlavním tématem Zubařova pokušení je vášnivá, až patologická touha zotročeného jedince uniknout z přesně definovaného místa v totalitní společnosti. Symbolem této touhy je historka o rebelujícím řidiči tramvaje. Zubař ji vypráví instrumentářce a pacientovi a pak se k ní vrací znovu ve snové epizodě - příběh má pro něho zřejmě klíčový význam. V novinách se dočetl, že jistý řidič tramvaje z ničeho nic odjel ze své trasy na opačnou stranu města. Tramvaj odstavil na konečné a vydal se nazdařbůh do zasněžených polí. Jako v Pánovi plamínků i zde společenský tlak na hlavní postavu Zubařova pokušení působí tak silně, že se hrdina dostává na hranici šílenství. Zubní lékař Pauler pracuje na vysoce exponovaném pracovišti ve zdravotnickém středisku pro významné politické činitele a »dvacet let jim spravuje jejich smradlavé držky«, aby se jim, jak říká, mohl pomstít. Pacienty mučí bolestí, nechává jim pod plombou vatu a v hlavní části hry podlehne pokušení (jak se nakonec ukáže, jen v subjektivních představách) pacienty zabíjet. Jako Lucák v předchozím dramatu je i zubař Pauler závěrem hry psychicky zcela rozvrácen.

Televizní hra Hodina obrany z r. 1978 je téměř dokumentární studií rozkladu společenské soudržnosti mezi skupinou vědců v jednom chemickém výzkumném ústavu na samém počátku husákovské normalizace. Vědci se sejdou na povinném školení civilní obrany, které vede socialistický plukovník ve výslužbě. Zpočátku se výzkumníci školení snaží bojkotovat, školitel se však rozčílí a málem dostane infarkt. Ředitel ústavu se zalekne, obrátí, a začne na své pracovníky vyvíjet nátlak, aby se tupému násilí politické moci, symbolizované cvičeními civilní obrany, plně podřídili. Hra je podrobnou analýzou způsobů, jakými psychický teror, vyvíjený shora, působí na jednotlivé členy pracovního kolektivu. Nikdo, ani ti, kdo tlak shora uplatňují, nemá nejmenších pochyb o tom, že politické požadavky, které na ně náhle klade vnější svět, jsou zcela absurdní. Nakonec se však všichni z existenčních důvodů podrobí. V groteskní, hrůzostrašné závěrečné scéně je podplukovník symbolicky poníží tím, že je přinutí, aby prováděli různé fyzické prostocviky.

Děsivá je také hra Modrý anděl z r. 1979, monolog ženy ve vlaku. Paní jede s fasciklem spisů k Nejvyššímu soudu, kde doufá, že se jí podaří soudce vydíráním přimět, aby případ vyřešili v její prospěch. Po úmrtí strýce se s ní bratr nepodělil o dědictví, kamsi ho prý zašantročil, hrdinka v slepé zášti vykradla bratrův byt a má teď na krku žalobu kvůli vloupání. V džungli komunistické společnosti je navyklá řešit situaci tím, že protivníky zažene do úzkých pomocí kompromitujících informací a hrozbami, že je udá. Spolucestujícímu joyceovským monologem vypráví svůj životní příběh. V podání této ženy je svět otřesným místem. Jeho obyvatelé spolu bojují na život a na smrt a neváhají přitom použít nejpodlejších prostředků. Podle ženiných životních zkušeností je tato situace zcela normální. Vysvětluje:

Ten soudce mě nejdřív taky nebral vážně, když jsem za ním přišla znovu. Povídá: Paní, posledně jsme si to vyložili, teď jenom ztrácíme čas. - Pane předsedo - povídám, - jak myslíte. Oni s váma ten čas budou ztrácet jiní. Možná se zeptají, co dělá váš bratránek v Americe. Jestli je tam legálně. Anebo jestli tam nezůstal, když ho tam naši poslali na služební cestu. A jestli mu tady za to nepřišili tři roky. A jestli jste ho uved v dotazníku. Rubrika Příbuzný v cizině. Neuved, že? A jakpak to bylo s tím barákem, co jste prodal za odhadní cenu? Za sto dvacet tisíc. A kolik jste dostal doopravdy? Dvakrát tolik, viďte. Už to začali vyšetřovat, ale pak se to ututlalo. Jenže nic se neututlá tak, aby se to nedalo vytáhnout. Co by na to říkala vaše paní? Ta je přece poctivá. Mimochodem, proč jezdí do kostela na druhej konec města? Snad se nestydí, že je věřící? Na to má přece právo. Ovšem je pravda, soudce by takhle zaostalou manželku mít neměl. Zvlášť když jezdí po celým kraji přednášet, jak si u nás báječně poradíme bez pánbíčka.

V zemi s komunistickým režimem se nedá žít, aniž by člověk něco neustále před oficiálními místy nepředstíral či neutajoval. Tak má každý osobní Achillovu patu, které je možno dobře využít k vydírání. V rozhlasové hře Velice tiché Ave z r. 1981, založené zřejmě na autorových osobních zkušenostech, je však svět jako nelidská džungle vylíčen už před únorem 1948. Děj sahá až do posledních let meziválečné demokratické Československé republiky. Po smrti matky někdy koncem sedmdesátých let s ní čapkovským způsobem rozmlouvá její syn, zakázaný dramatik Tischer, o jejím životě a jejích vztazích k lidem, které znala. Velice tiché Ave je studií o lidské slabosti, která se pokaždé octne tváří v tvář nepřekonatelným překážkám či smrtelnému nebezpečí, takže je vlastně za všech okolností lidsky omluvitelná. Ústředním slabochem je zde dramatikův otec. Těsně před druhou světovou válkou neuposlechl tchánova varování a odmítl se i s židovskou manželkou vystěhovat před nacisty do Spojených států. (»Amerika je strašná zem. Co si tam počne? Neumí slovo anglicky. Francouzsky špatně. V pětatřiceti začít znovu. Nepřežije to,« říká jeho matka.) Za války pod tlakem nacistického režimu uvažuje o tom, že se s manželkou nechá rozvést. (»Jestli nedoložím, že má rodina je rasově nezávadná, přijdu o místo. Jako právník se jinde neuplatním a na fyzickou práci nestačím. Prodělal jsem tuberkulózu.«) Nakonec jeho manželku zachrání starý přítel rodiny tím, že na úřadech učiní křivé svědectví, že není židovka, protože je jeho nemanželskou dcerou. Po roce 1948, kdy tento přítel potřebuje v nouzi pomoc, bojácná rodina Tischerů pro něho nehne ani prstem. Po komunistickém převratu se otec Tischer stává přednostou kanceláře, kde pracuje, zbabělost mu však brání, aby se zastal nadřízeného, který nad ním celou válku držel ochrannou ruku, či kolegů, a tak jsou všichni z práce propuštěni.

Motivem, který Milana Uhdeho v těchto hrách neodolatelně přitahuje, je lidská ubohost. Ubozí jsou ve vládnoucích režimech nejen utlačovaní lidé, ale zejména jedinci, kteří jsou nahoře. Mezi příslušníky vládnoucí vrstvy po únoru 1948 svým způsobem patřil i Tischer otec. Jeho manželka na něho ve hře však vzpomíná takto:

Advokacie byla ve psí. Po roce osmačtyřicet nás nahnali do družstva, bylo tam za pár korun plno dřiny, a kdo nevstoupil do strany, toho vyhodili. Tak jsem vstoupila. Ten den co tatínek. Odpoledne a večer jsme sedali na schůzích, domů se vraceli bůhvíkdy. Byla jsem k smrti unavená, sotva jsem dokázala připravit večeři. A on po nocích a v neděli šil, drhl podlahy, leštil parkety, umýval okna, pral a spravoval, co se polámalo. Samozřejmě že na všecko nestačil. Dům se rozpadal, všude nepořádek. Začal si říkat podomek a chodil v hadrech. V ještě horších než musel. Dělal šaška a vy děti jste se smály.

Osobní lidská ubohost je hlavním motivem i v poslední hře svazku, trochu schematické černé komedii Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl (1986). Autor si zde vyřizuje účty s komunistickým posvátným teletem. Dělá si legraci z Karla Marxe. Uhdeova karikatura Karel Max má mnohé styčné body se skutečnou historickou postavu. Max je sobecký, nezaměstnaný a neschopný »vědec« revolucionář, na jehož novátorské dílo podle přítele továrníka Bedřicha »čeká svět«. Max se však na psaní díla nemůže soustředit. Má osobní problémy. Je pod pantoflem neurotické manželky Beni, s níž v londýnském exilu tře bídu. Zároveň neví, co si počít se služkou Leni, která s ním čeká dítě. Ústřední část hry tvoří (podobně jako v Zubařově pokušení) snová, subjektivní scéna, o níž se čtenář až do poslední chvíle domnívá, že je objektivní skutečností: těhotná Leni se v ní utopí v řece Temži, Max Beni uškrtí, když se doví, že mu spálila rukopis, a továrník Bedřich přinese zprávy o nečekaném vítězství komunistické revoluce přímo ve viktoriánské Anglii.

VI.

LITERATURA FAKTU

Závěrem ještě přehled o tom, jaká na Západě v normalizačním dvacetiletí vycházela nebeletristická próza. Zájem nezávislých českých autorů se přirozeně soustřeďoval hlavně na historii, a to převážně na klíčová období moderních československých dějin. Kromě toho vyšla také řada politologických a sociologických studií analyzujících podstatu komunistického systému. Hodně děl bylo věnováno významným kulturním postavám českých moderních dějin, zejména těm, jejichž aktivní život spadal do údobí první republiky. Byla vydána také řada literárních, filozofických a teologických prací. Občas vycházely i knihy zabývající se zkušeností Čechů ze života v zahraničí. Exilová nakladatelství vydala i několik překladů ze světové literatury.

1.

Prvním historickým obdobím, jemuž se čeští exiloví nakladatelé věnovali, byla druhá světová válka. V londýnském nakladatelství Rozmluvy vyšlo v letech 1986 a 1988 ve dvou svazcích druhé, zkrácené vydání pamětí Soumrak československé demokracie z pera pravicového politika Ladislava Feierabenda. (Feierabend tyto paměti původně publikoval vlastním nákladem v osmi svazcích ve Washingtonu v letech 1961 - 1968.) Autor byl před druhou světovou válkou v Československu ministrem zemědělství, r. 1940 se mu podařilo z protektorátu emigrovat do Anglie a tam pak pracoval jako ministr financí v Benešově exilové vládě.

Feierabend nejprve líčí své působení ve vládě druhé republiky a v protektorátní vládě generála Eliáše. Podává také svědectví o své ilegální činnosti v Protektorátu. Pak píše o Benešově exilové vládě v Londýně a o prezidentu Benešovi osobně, o němž (a zejména o jeho iluzích o Stalinovi) se vyjadřuje velmi kriticky. Chmurnými slovy charakterizuje i »mravní rozklad« a »růst politického oportunismu« v Československu po r. 1945.

Jinou monumentální memoárovou prací, které se zabývá v podstatě týmž obdobím jako Feierabendovy paměti, jsou vzpomínky Benešova tajemníka Prokopa Drtiny Československo, můj osud, které r. 1982 vydalo ve čtyřech svazcích torontské nakladatelství 68 Publishers. Národní socialista Drtina byl hluboce přesvědčeným masarykovcem. Prezidenta Beneše proto v těchto pamětech líčí dosti nekriticky, považoval ho za velkou autoritu.

I Drtina působil v Československu politicky ještě v prvních měsících německé okupace; jako Feierabend pak emigroval do Londýna. Proslul svými rozhlasovými projevy v BBC, které do Československa vysílal pod pseudonymem Pavel Svatý. Třikrát oficiálně navštívil Moskvu (byla to přízračná zkušenost, jednání se Stalinem se odehrávala výhradně v pozdních nočních hodinách) a po roce 1945 se v Československu stal ministrem spravedlnosti. Po komunistickém převratu se pokusil spáchat sebevraždu, pak byl dlouho vězněn. I podle Prokopa Drtiny ovládly československou politickou scénu po r. 1945 oportunismus a politické podraznictví.

K působení československé exilové vlády v Londýně se vrací ve svých vzpomínkách Záznamy: ze starých deníků (Index, Kolín nad Rýnem, 1985) také předválečný ředitel nakladatelství Borový, koncernu Lidových novin a Melantricha, národně socialistický politik a pozdější dlouholetý vedoucí čs. vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa Julius Firt. V první části knihy Firt vzpomíná na únorový puč r. 1948; v její druhé části se vrací do válečného Londýna a analýzou toho, co komunistickému převratu předcházelo, se snaží vysvětlit, jak k němu mohlo dojít. Zdůrazňuje, že už v londýnské Státní radě si jednotlivé čs. politické strany bohužel vůbec neuvědomovaly, že by měly utvořit aktivně obrannou politiku proti komunistům. Rozhodnutí se neměla nechávat v rukou »nadstranického prezidenta«.

Jinou důležitou memoárovou prací, »deníkem druhého čs. zahraničního odboje«, je dílo Benešova londýnského tajemníka Eduarda Táborského Prezidentův sekretář vypovídá, jehož první dva svazky vyšly v curyšském nakladatelství Konfrontace (1. díl r. 1978, 2. díl r. 1983). Přednáškovým turné Edvarda Beneše ve Spojených státech koncem r. 1938 a začátkem r. 1939, kdy se prezident po své abdikaci ve prospěch Emila Háchy pokoušel Američanům ve věci Československa otevírat oči, se zabývá kniha Bohuše Beneše, Amerika šla s námi (Konfrontace, Curych, 1977). Své dojmy z Československa posledních předválečných let zaznamenal v dopisech snoubence kanadský historik a odborník na Československo Hubert Gordon Skilling, který tehdy pobýval jako student několik let v Praze. V českém překladu vyšly tyto dopisy v nakladatelství 68 Publishers v Torontu r. 1988 pod názvem Listy z Prahy.

Ke čtyřem »osmičkovým« výročím (1918, 1938, 1948 a 1968), která se připomínala r. 1988, napsal Vilém Hejl studii moderních československých dějin Rozvrat: Mnichov a náš osud. Hejlův rozbor vychází od událostí druhé poloviny roku 1938. Kniha vyšla v nakladatelství 68 Publishers, Toronto, v říjnu 1989.

Kulturní i politickou situaci v Protektorátu Čechy a Morava líčí podrobně třetí díl pamětí Václava Černého, Pláč koruny české (68 Publishers, Toronto, 1977; druhé vydání Rozmluvy, Londýn, 1985). Černý zdůrazňuje, že zatímco většina národa, zejména dělnické vrstvy, na odboj proti nacistům brzo rezignovala, dvě společenské skupiny v Čechách vzaly nekompromisní boj proti německým vetřelcům na svá bedra s nesmírnou vážností. Byli to vojáci a inteligence. Příslušníci obou těchto skupin dlouhodobě organizovali podzemní protinacistické akce. Odplatou byli během okupace krutě pronásledováni. Československému protinacistickému odboji se bohužel nikdy nedostalo soustavné podpory ze zahraničí (např. ve formě zbraní), protože podle Václava Černého válečné mocnosti neměly zájem na tom, aby si Češi vybojovali samostatnost vlastní silou a mohli pak po válce sami rozhodovat o svém osudu. Historické události Černý poměřuje nekompromisními morálními měřítky a ostře odsuzuje českou (Černý píše »čecháčkovskou«) přihrbenost hřbetů.

Vzpomínky šéfa československé zpravodajské služby Františka Moravce Špión, jemuž nevěřili (68 Publishers, Toronto, 1977; druhé vydání Rozmluvy, Londýn, 1987), začínají v třicátých letech, ale jejich těžiště je také v letech druhé světové války.

Plukovník Moravec vybudoval československou zpravodajskou službu v třicátých letech doslova z ničeho. V březnu 1939 pak převedl skoro celý její ústřední štáb do Anglie. Během jeho působení čs. rozvědka dosáhla řady vynikajících úspěchů. Jedním z Moravcových předních agentů byl německý špión A-54 Paul Thümmel, který ještě dlouho během války dodával Moravcovi do Anglie neobyčejně důležité zprávy o chystaných německých akcích. Předem mu poskytl např. i přesné datum plánovaného německého útoku na Sovětský svaz: v Moskvě tu zprávu však nevzali vážně. Moravcovy memoáry obsahují také množství informací o atentátu na Heydricha. Akci podle svědectví šéfa čs. rozvědky prý naplánoval prezident Beneš a Moravcovi nařídil, aby ji provedl.

Významnou dílčí studií dějin československé východní armády za druhé světové války je práce Ericha Kulky Židé v Československé Svobodově armádě (68 Publishers, Toronto, 1979). Poukazuje na několik důležitých, oficiální komunistickou historiografií zcela potlačených faktů: většina vojáků československé východní armády byli židé. Na začátku války uprchli z Protektorátu do Sovětského svazu ve snaze vytvořit tam protihitlerovskou legii. Stalinské úřady je však všechny odsoudily za »nedovolené překročení hranic« k dlouholetým trestům a poslaly je do pracovních táborů. Teprve po Hitlerově vpádu do Sovětského svazu dostali českoslovenští politikové v Moskvě svolení sovětské vlády tyto vězně z koncentračních lágrů vyreklamovat a vytvořit z nich bojové jednotky. Nejméně polovina jich však už mezitím zahynula: ostatní se museli zotavovat až několik měsíců, než byli schopni nosit zbraň.

Poslední měsíce bojů druhé světové války na Slovensku líčí objektivní, nepatetické a přitom neobyčejně živé svědectví o každodenním válečném životě od generála Viléma Sachera Krvavé velikonoce (68 Publishers, Toronto, 1980). Tragickým osudem ruských vojáků, kteří v německém zajetí vytvořili pod vedením generála Vlasova »Ruskou osvobozeneckou armádu«, jež chtěla bojovat proti Stalinovi a které nedůvěřovali ani nacisté, ani Spojenci, se zabývá studie Stanislava A. Auského Vojska generála Vlasova v Čechách (68 Publishers, Toronto, 1980). Jedinou bojovou akcí, jíž se tato armáda zúčastnila, bylo osvobození Prahy v květnu r. 1945, kdy se postavila po bok Pražanů v pražském povstání. Část Ruské osvobozenecké armády byla zajata Rudou armádou v Čechách ještě v květnu 1945 a mnozí její příslušníci byli na místě zastřeleni nebo ubiti. Všichni zbylí vlasovci byli postupně násilně repatriováni do Sovětského svazu. Západní Spojenci nerozuměli pravé podstatě Stalinova režimu a nechápali, proč proti němu vlasovci chtějí bojovat a proč by se po válce měli obávat návratu do Ruska.

Dalšími na Západě vydanými díly s vojenskou tematikou jsou např. dokumentární záznam o životě generála Vladimíra Přikryla, účastníka obou světových válek Odsuďte je k životu od Petra Paška (Konfrontace, Curych, 1976), paměti čs. výsadkáře od Antonína Bartoše Clay-Eva volá Londýn: Hlášení z let 1939 - 1945 (vlastním nákladem, New York, 1977) a tři práce od Václava Šikla. Jeho Nebe nad Seinou (Konfrontace, Curych, 1977) popisuje začátek druhé světové války očima českého letce ve francouzské armádě. Nač Jaru nezbyl čas (68 Publishers, Toronto, 1979) je historií pokusu rehabilitovat během Pražského jara všechny československé vojáky, kteří byli po roce 1948 pronásledováni, a umožnit této významné společenské skupině znovu se aktivně uplatnit ve společnosti. Vojáci, v padesátých letech komunisty pronásledovaní, však nutně zůstali - tak jako většina nestraníků - během reformních měsíců r. 1968 stát mimo, i když se v rychle se liberalizující armádě dal očekávat slibný vývoj. V knize Praha v kleštích (Rozmluvy, Londýn, 1989) Šikl jednak vzpomíná na léta 1945 - 1948 a sna- ží se analyzovat politický vývoj tohoto období, jednak se vrací do posledních týdnů druhé světové války a zamýšlí se z vojenského hlediska nad tím, co v událostech té doby předurčilo další politický vývoj Československa.

2.

Tříleté období 1945 - 1948 je námětem práce historika Karla Kaplana Poválečné Československo (Národní politika, Mnichov, 1985). Jde o kritickou analýzu poválečné československé politické scény založenou na studiu dobových vládních a stranických protokolů. Celkový dojem, který z tohoto studia vzniká, je veskrze žalostný. Obsáhlým historickým dílem, zabývajícím se v první části podrobně vývojem, který vedl k únoru 1948, a v druhé stalinskými procesy v komunistickém Československu, je Kaplanova Nekrvavá revoluce (68 Publishers, Toronto, 1985). Opět na základě studia archívních dokumentů čs. vlády, Národní fronty a politických stran, zejména KSČ, Kaplan ukazuje, jak komunisté v prvních třech letech po válce postupně ničili československou demokracii. Autor zdůrazňuje, že vítězství komunismu v Československu v únoru 1948 bylo předurčeno mezinárodní politickou situací a nedalo se mu zabránit. Druhá část Nekrvavé revoluce zahrnuje mnohé do té doby nepublikované podrobnosti o zázemí politických procesů padesátých let.

Obsáhlé osobní svědectví o událostech vedoucích k únorovému převratu 1948 vydal bývalý národně socialistický poslanec Ota Hora pod názvem Svědectví o puči (68 Publishers, Toronto, 1978). Hora byl před únorem 1948 členem bezpečnostního výboru parlamentu a shromažďoval informace o vyzbrojování polovojenských organizací KSČ. Mnohokrát varoval, že ozbrojené komunistické složky připravují převrat. Tři roky koaličního politického soužití s komunisty bylo podle Hory obdobím napětí a rostoucího pocitu bezmocnosti. Hlavní potíž byla v tom, že Sovětský svaz a jeho pátá kolona v Československu - KSČ - byly po válce nekritizovatelné, zatímco komunisté mohli volně kritizovat nekomunistické strany i západní státy.

Třicet let po únorovém puči, ve dnech 23. - 26. února 1978, zorganizovalo katolické sdružení Opus bonum v bavorském Frankenu sympozium o vývoji Československa v letech 1945 - 1948, na němž se sešli emigranti z roku 1948, kteří tehdy prohráli, s emigranty z roku 1968, kteří v únoru 1948 patřili mezi vítěze. Příspěvky přednesené na sympoziu příslušníky obou emigračních »generací« a diskusi, která následovala, vydalo knižně r. 1979 pod názvem Únor 1948 očima vítězů i poražených o třicet let později nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem. Účastníci sympozia se shodli na tom, že únor 1948 byl porážkou demokratických a humanitních ideálů, včetně ideálů socialistických. Odmítli stalinský princip postupného vylučování nepohodlných skupin občanů z politického života národa a podpořili politický a morální postoj Charty 77.

3.

Kromě druhého dílu Kaplanovy Nekrvavé revoluce se politickým útlakem v padesátých letech podrobně zabývá syntetická historická práce od Viléma Hejla a Karla Kaplana Zpráva o organizovaném násilí (68 Publishers, Toronto, 1986). Karel Kaplan pracoval v šedesátých letech ve stranických komisích, které vyšetřovaly nezákonnosti padesátých let, a měl tak přístup k tajným archívům KSČ. Své záznamy pořízené na základě studia tohoto materiálu se mu většinou podařilo vyvézt na Západ a na jejich základě napsal a vydal několik neocenitelných historických prací. Mezi ně patří i Zpráva o organizovaném násilí, která souhrnným způsobem analyzuje způsob zneužití policejního a justičního aparátu v padesátých letech k účelům stalinské totalitní zvůle. V jiné obsáhlé studii, Mocní a bezmocní (68 Publishers, Toronto, 1989), Karel Kaplan kreslí portréty čelných funkcionářů KSČ, od Klementa Gottwalda až k Alexandru Dubčekovi.

Osobní, věcně psané, otřesné zážitky z vyšetřovací a soudní vazby a z výkonu trestu v padesátých letech obsahuje Zpráva dokumentační komise K 231 v exilu (vydali členové dokumentační komise K 231 v Torontu, 1973). Kniha je sestavena z výběru materiálů, které o pronásledování převážně nekomunistů shromáždil klub bývalých politických vězňů K 231 během Pražského jara. Drastické osobní svědectví o životě v komunistických věznicích padesátých let podává také střízlivě napsaná kniha tajemníka Klubu 231 v roce 1968, Jaroslava Brodského, Řešení Gama (autor ji vydal vlastním nákladem v USA, 1970, později několik dalších vydání). Druhá část této práce líčí obrodný proces r. 1968. Oficiální Zpráva komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu 1949 - 68, která vznikla na popud usnesení ÚV KSČ v dubnu 1968 a již vydal r. 1970 česky Jiří Pelikán ve Vídni v nakladatelství Europa Verlag, zahrnuje také řadu informací o perzekucích padesátých let.

Pozoruhodnou dvoudílnou prací o osudu obětí stalinských perzekucí v Československu je práce Hedy Kovályové a Erazima Koháka Na vlastní kůži (68 Publishers, Toronto, 1973). Známá překladatelka z anglické a americké literatury Heda Kovályová-Margoliová prošla v mládí nacistickými koncentráky. Po válce se provdala za nadšeného, idealistického komunistu Rudolfa Margolia, který se stal náměstkem ministra zahraničního obchodu, byl však potom zatčen a v prosinci 1952 popraven jako člen »spikleneckého centra Rudolfa Slánského«. V první části knihy líčí Heda Kovályová ve čtyřech kapitolách své osudy od německé okupace až do r. 1968; v druhé části pak ve stejnojmenných teoretických úvahách autorčinu zkušenost rozbírá profesor filozofie bostonské univerzity Erazim Kohák. Tento jeho vynikající čtyřdílný politologicko-filozofický esej psaný z humanitního, v podstatě sociálně demokratického hlediska, dochází k závěru, že společnost nemůže dlouhodobě fungovat na principu vylučování »nevhodných« vrstev národa. Násilí je podle Koháka negací akumulace lidské tvořivosti: vraždou či politickou popravou je v jedné vteřině zlikvidováno obrovské množství úsilí, které bylo po mnoho let investováno do vytvoření osobnosti oběti.

Intenzívním, zkoncentrovaným svědectvím o zážitcích politických vězeňkyň v táborech 50. a 60. let, ve kterém autorka vydestilovala »dojmy, pocity a zážitky, jež mají význam signálních zkušeností« (Kovtun) je práce Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky (68 Publishers, Toronto, 1980). Vzpomínky agenta americké špionáže Oty Rambouska, který se po únoru 1948 aktivně účastnil boje proti komunismu, byl zatčen a unikl trestu smrti jen díky svému dělnickému původu, vydalo pod názvem Krochnu s sebou nakladatelství 68 Publishers v Torontu r. 1978. Osobní svědectví o praxi v československé justici v padesátých letech napsal Ota Ulč. V první části svých Malých doznání okresního soudce (68 Publishers, Toronto, 1974) líčí všeobecné prostředí u komunistického soudu a práci hlavních soudních úředníků, v druhém dílu se zabývá trestním soudnictvím, v třetí části občanskými spory. Práci o kolektivizaci zemědělství v Československu Venkov v temnu publikoval v edici časopisu Národní politika v Mnichově r. 1986 F. J. Vohryzka-Konopa. (Vilém Hejl však v recenzi upozornil na to, že tato studie není příliš spolehlivá.)

Rozsáhlou třídílnou dokumentaci o stalinském teroru padesátých let vydal v sedmdesátých letech dr. Antonín Kratochvil. První díl této trilogie nazvané Žaluji. Svědectví a myšlenky o deformacích stalinské justice v Československu (CCC Books, Mnichov, 1973) podává informace o politické perzekuci československých občanů z nejrůznějších sociálních vrstev. Druhý díl Vrátit slovo umlčeným (CCC, Haarlem, 1975) se soustřeďuje na pronásledování spisovatelů, třetí díl Cestou k Sionu (CCC, Haarlem, 1978) na útlak církve. Kromě občasných shrnujících komentářů a několika původních textů obsahuje tato třídílná práce většinou materiály uveřejněné v československém tisku v období Pražského jara. Kratochvilovo dílo tak ukazuje, jak rozsáhlá byla dokumentární činnost československých novinářů v této oblasti v roce 1968, kdy bylo otištěno množství historicky cenných svědectví. Podle Jiřího Kovtuna četba Kratochvilovy stalinské trilogie potvrzuje, že teror padesátých let byl naprosto iracionální: škodil totiž i samotnému komunistickému režimu.

Stalinským útlakem českých spisovatelů se zabývají také dvě další publikace, Vzpomínání na Jana Zahradníčka od Zdeňka Kalisty, které k samizdatovému vydání podle magnetofonového záznamu připravil básník Jaromír Hořec a které vyšlo tiskem r. 1988 v nakladatelství Poezie mimo Domov v Mnichově, a rozhovor historika Karla Bartoška s literárním kritikem Bedřichem Fučíkem Zpovídání (68 Publishers, Toronto, 1989) v němž Fučík vzpomíná na léta strávená ve vězení.

V českých exilových nakladatelstvích vyšla i dvě osobní svědectví bývalých příslušníků tajné služby, která mapují přízračný svět československé špionáže padesátých a šedesátých let. Cenné byly memoáry Josefa Frolíka, Špión vypovídá (Index, Kolín nad Rýnem, 1979 a další vydání). Vzpomínky tohoto agenta, který pracoval pro pražskou Státní bezpečnost v letech 1952 - 1969 a byl odborníkem zejména na Velkou Británii, obsahují množství informací o proniknutí čs. rozvědky do všech vrstev československé společnosti a často i do důležitých vládních struktur v západních zemích. Kniha bývalého majora 1. správy ministerstva vnitra Ladislava Bittmana Špionážní oprátky (68 Publishers, Toronto, 1981), který se ve své práci specializoval na německy mluvící oblast, líčí řadu dezinformačních akcí, zaměřených proti Západu, na nichž se Bittman podílel. Nejznámější z nich byl podvod s bednami obsahujícími nacistické dokumenty, které byly r. 1965 vyloveny ze šumavského Černého jezera. Akci zorganizoval Ladislav Bittman ve snaze vyvolat v Německu a v celé Evropě protinacistické nálady, které by zabránily, aby byl v NSR přijat zákon o promlčení nacistických zločinů. Nefalšované nacistické dokumenty Bittmanovi pro tuto akci dodala ze svých archívů sovětská rozvědka.

4.

K dvacátému výročí Pražského jara vydala v únoru 1988 redakce časopisu 150 000 slov ve spolupráci s nakladatelstvím Index pro mladou generaci obsáhlou »Čítanku pro děti a mládež« Jaro 1968, zahrnující výběr textů uveřejněných v čs. tisku v době dubčekovské liberalizace, od projevů přednesených na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v červnu 1967 až k článkům uveřejněným v posledním předinvazním čísle týdeníku Literární listy, které vyšlo 15. srpna 1968.

Jednou z prvních podrobných analýz Pražského jara, období postupného opouštění programu reforem, které následovalo po sovětské invazi, a začátku husákovské »konsolidace« je práce Československý problém od A. Ostrého (pseudonym Františka Šamalíka), která vyšla v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem r. 1972. Nejznámějším hloubkovým zamyšlením nejen nad osmašedesátým rokem, ale i nad českou národní povahou a nad vztahy mezi Čechy a Slováky, je práce J. Sládečka (Petra Pitharta) Osmašedesátý (Index, Kolín nad Rýnem, 1980; Rozmluvy, Londýn, 1987; Rozmluvy, Praha, 1990). Podle Pitharta Češi vždycky podceňovali volní aspekty politiky a měli přílišnou víru v moc slova. Na možnost sovětské invaze r. 1968 nebyli připraveni a během Pražského jara se chovali hlučně a nezodpovědně. Komunističtí intelektuálové, kteří v padesátých letech schvalovali stalinské procesy, pak trpěli zlým svědomím a v šedesátých letech se pokusili zhumanizovat režim, který předtím pomáhali vytvořit. Jejich experiment se nezdařil: sovětská okupace jim odebrala moc a tím je v jejich vlastních očích zbavila odpovědnosti za národní debakl. Komunisté z hlouposti zemi obětovali sovětským imperiálním zájmům a svůj vlastní problém nezvládnuté minulosti a špatného svědomí si vyřešili na úkor národa.

Vynikajícím, neobyčejně čtivým osobním svědectvím o Pražském jaru a o sovětské invazi v srpnu 1968, napsaným z hlediska příslušníka nejvyšší špičky vládnoucí vrstvy, jsou paměti Zdeňka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu (Kolín nad Rýnem 1978; 1979; 1981). Mlynář byl v roce 1968 členem předsednictva ÚV KSČ a zastával v něm reformistickou pozici. Zvláště cenné jsou kapitoly o tom, co se dělo v Praze v prvních hodinách a dnech po sovětské invazi 21. srpna 1968 a podrobné líčení moskevských »jednání« čs. dubčekovského vedení s Brežněvovým neostalinským prezidiem KSSS. Živé jsou však i úvodní kapitoly, v nichž Mlynář píše o svých zkušenostech ze Sovětského svazu, kde studoval, a vysvětluje, jak došlo k tomu, že on a příslušníci jeho generace se už v útlém mládí stali nadšenými komunisty. (Mlynář vstoupil do KSČ ještě jako student gymnázia.)

Jinými zajímavými memoáry jednoho z hlavních protagonistů Pražského jara je kniha Jarní probuzení - iluze a skutečnost (Polygon, Curych, 1989) od ekonoma Oty Šika. Je to historie celého Šikova života, od jeho mládí, ovlivněného neutěšenými sociálními poměry, přes věznění v koncentračním táboře za druhé světové války, přes Šikův vstup do komunistického aparátu po válce a ztrátu komunistické víry v raných padesátých letech až do jeho pokusů ekonomicky reformovat komunistický systém v letech šedesátých. Od padesátých let Šika trápila otázka, jak komunistický systém změnit, aniž by ho režim zlikvidoval dřív, než dokáže čehokoliv dosáhnout. Rozhodl se proti němu bojovat zevnitř.

Hlavní část knihy je věnována úsilí Oty Šika a jeho týmu zavést v Československu v šedesátých letech hospodářskou reformu a období Pražského jara. Ota Šik otevřeně viní Alexandra Dubčeka z toho, že Pražské jaro ztroskotalo. Dubček prý svou váhavostí první měsíce roku 1968 zcela promarnil. Podceňoval novotnovce ve stranickém aparátu a naprosto nebyl připraven na možnost sovětské invaze: tuto možnost si jako věřící straník vůbec nepřipouštěl. Pod tlakem z Moskvy oddaloval veškerá rozhodnutí, takže pro československou reformu neudělal nikdy nic podstatného. Jeho zdrženlivost však Sovětský svaz, který požadoval zavedení tvrdého neostalinského režimu, nemohla uspokojit. V nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem vydal Ota Šik r. 1987 česky svůj výklad hospodářského modelu »třetí cesty« (mezi komunismem a kapitalismem) Ekonomické reformy a demokratizace.

K událostem Pražského jara se vrátil i interdisciplinární sborník Systémové změny (Index, Kolín nad Rýnem, 1972), v němž se českoslovenští vědci a publicisté žijící v zahraničí pokusili analyzovat některé aspekty československé reformy. (Ivan Bystřina studoval úlohu inteligence a sociální stratifikaci, A. J. Liehm se zabýval vztahem kultury a politiky, Jiří Kosta a Jiří Sláma ekonomikou, Adolf Müller mezinárodními souvislostmi, Ota Šik vysvětlil svůj model plánovaného tržního hospodářství.)

Zdeněk Mlynář napsal v sedmdesátých letech ještě v Praze teoretickou obranu Pražského jara a čs. reformního komunismu pod titulem Československý pokus o reformu 1968 (Index, Kolín nad Rýnem a Listy - Řím, 1975). Snažil se donkichotsky dokázat sovětským stranickým teoretikům i západním komunistickým stranám, že v Československu šlo v roce 1968 skutečně o upřímně míněnou obrodu socialismu, nikoliv o kontrarevoluci. Mlynář se tak chtěl pokusit případ již polozapomenutého Československa vrátit na jednací stůl mezinárodního komunistického hnutí. Sborník Mlynářových článků Problémy politického systému, 2. svazek Knižnice Listů (Index, Kolín nad Rýnem, bez data, [1987]) zahrnuje studii o představách o politickém pluralismu v KSČ v roce 1968, esej o normalizaci v Československu po roce 1968 a texty o vývoji v Sovětském svazu »od Brežněva ke Gorbačovovi«.

Jinou obranou čs. reformního komunismu, určenou hlavně mladým čtenářům v Československu, kteří osmašedesátý rok nezažili, je kniha bývalého ředitele Čs. rozhlasu Zdeňka Hejzlara »Pražské jaro« 1968 a jeho odkaz (Index, Kolín nad Rýnem, 1988). Jde o soubor Hejzlarových statí a komentářů z let 1970 - 1987 na téma Pražského jara, ale i širší politické problematiky sovětského bloku a eurokomunistického hnutí.

R. 1987 vyšel jako 1. svazek Knižnice Listů v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem výběr dokumentů Dubček - 1968, který r. 1985 v Praze »připravil, uvedl a komentoval« a v samizdatu vydal profesor Vladimír Kadlec s úmyslem zpřístupnit mladší generaci nedostupné oficiální texty z reformního období a přiblížit jim osobnost a ideje Alexandra Dubčeka. Kadlec ukazuje, že Dubček už od října 1967 podporoval politiku společenského smíření: strana podle něho zemi neměla vládnout, ale pouze lidem ukazovat cestu. Ústřední moc měla být decentralizována. Měla být zavedena svoboda projevu a účinná ekonomická reforma.

Třetím svazkem Knižnice Listů byla studie právníka Zdeňka Jičínského Vznik České národní rady v době Pražského jara 1968 a její působení do podzimu 1969 (Index, Kolín nad Rýnem, bez data, [1989]). R. 1989 přetisklo nakladatelství Index ze samizdatové Knižnice Lidových novin sborník Srpen 1968 obsahující studii Jiřího Dienstbiera a Karla Lánského »Rozhlas proti tankům«, esej Věnka Šilhána »XIV. mimořádný »vysočanský« sjezd« a vzpomínky Bohumila Šimona, r. 1968 kandidáta předsednictva ÚV KSČ »Takoví jsme byli« na prvních deset dnů srpnové okupace.

K dvacátému výročí sovětského vpádu do Československa vydalo v červnu 1988 Čs. dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu historickou studii pseudonymního autora Miroslava Synka (vlastním jménem Jiří Vančura) Naděje a zklamání: Pražské jaro 1968. Podle zahraničního editora svazku Viléma Prečana patří mezi přednosti Vančurovy studie »důsledně historický přístup k událostem a nezbytný odstup od nich, jakož i snaha postihnout všechny dějové vrstvy dějinného dramatu a objektivně hodnotit úlohu všech jeho protagonistů«. Vančurova práce se zabývá obdobím od konce r. 1967 do dubna 1969. Je to věcná, vysvětlující a spíše obhajobná než kritická studie. Na jaře r. 1990 vyšla v pražské Mladé frontě nákladem 107 000 výtisků.

Dramatickým a neobyčejně čtivým vylíčením událostí od podzimu r. 1967 až do konce roku 1970 je kniha amerického novináře Alana Levyho Rowboat to Prague, kterou do češtiny přeložil Igor Hájek pod názvem Pražské peřeje (68 Publishers, Toronto, 1975; nakladatelství Pavla Primuse Praha 1991). Jaroslav Kučera vydal dokumentárně publicistickou práci Pražský srpen (CCC Books, Mnichov, 1971; druhé vydání Archa, Mnichov, 1978; třetí vydání Archa, Wurmannsquick, 1982) obsahující stručný úvod o Pražském jaru a pojednávající o prvních sedmi dnech sovětské okupace. Sborník Živé pochodně k uctění památky Jana Palacha, Jana Zajíce a Evžena Plocka s příspěvky mnoha československých i zahraničních osobností a s články a fotografiemi přetištěnými z dobového tisku vyšel v lednu 1980 v curyšském nakladatelství Konfrontace péčí tamějšího Čs. klubu Jana Palacha.

5.

Vynikající analýzou znovunastolení neostalinského režimu po sovětské invazi a mnoha aspektů husákovské normalizace je kniha Milana Šimečky Obnovení pořádku (Index, Kolín nad Rýnem, 1979; Rozmluvy, Londýn, 1984). Byla dokončena v roce 1977, sedm let poté, co Šimečka musel odejít z místa vysokoškolského učitele, a to v době, kdy autor pracoval jako dělník. Šimečka nekoncipoval Obnovení pořádku jako vědecké dílo, protože o pojetí vědeckých studií měl po letech manuálního zaměstnání značné pochybnosti. Události, které následovaly po roce 1968, viděl ze stejného úhlu jako obyčejní lidé v Československu, jako »historické představení s živými postavami, hru o zradě, lásce, nenávisti, obětavosti a čachrářství, velikosti a nízkosti, pomstě a odpuštění, zbabělosti a hrdosti«. Teprve později prý začal pátrat po abstraktních tendencích a historických generalizacích. Soubor Šimečkových obecnějších esejů s politickým podtextem, které vycházejí z jeho vlastní zkušenosti života v reálném socialismu Kruhová obrana: Záznamy z roku 1984, vyšel ve spolupráci s časopisem Svědectví v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem r. 1985.

Lingvista Karel Palek uveřejnil pod pseudonymem Petr Fidelius studii oficiální totalitní řeči normalizační éry Jazyk a moc (Arkýř, Mnichov, 1983). Sociolog Jaroslav Klofáč napsal práci Sociální struktura ČSSR a její změny v letech 1945 - 1980 (Index, Kolín nad Rýnem, 1985). Poukázal v ní na to, že sociální struktura totalitní československé společnosti byla založena na protikladu mezi bezmocnou většinou obyvatelstva a malou skupinou vládnoucích mocipánů. Mimo tuto malou skupinu byl podíl na moci přístupný pouze konformním členům společnosti, ale omezoval se jen na podružné, vedlejší otázky. Problémy čs. ekonomiky analyzuje studie Josefa Teplého Socialismus v čs. národním hospodářství (Index, Kolín nad Rýnem, 1990).

R. 1976 vydalo nakladatelství Index v Kolíně v redakci Adolfa Müllera sborník Hlasy z domova 1975, soubor dokumentů československých disidentů protestujících proti porušování lidských práv. Svazek zahrnuje např. otevřený dopis Václava Havla Gustávu Husákovi, dopis Pavla Kohouta evropským a americkým spisovatelům, list Viléma Prečana světovému kongresu historiků v San Francisku, dopis Ludvíka Vaculíka generálnímu tajemníkovi OSN a další texty. Disidentské texty z roku 1976 a soubor materiálů o prvním roce činnosti Charty 77 (včetně dokumentů Charty 77, situační zprávy o Chartě 77, seznamu signatářů Charty a soupisu písemného materiálu vzešlého z činnosti Charty) vyšel v redakci Viléma Prečana v kolínském nakladatelství r. 1977 pod názvem Kniha Charty: Hlasy z domova 1976 - 1977. Významné nezávislé eseje obsahuje svazek O svobodě a moci (Index, Kolín nad Rýnem a Listy, Řím, 1980). Vilém Prečan také sestavil sborník zabývající se náboženskou problematikou v Chartě 77 Křesťané a Charta 77 (Index, Kolín nad Rýnem, 1980). Jiný sborník s chartisticko-náboženskou tématikou sestavili Milan Kubes a Ivana Šustrová (Charta 77 k situaci církví a věřících v ČSSR: dokumenty z let 1977 - 1987 Mnichov, Opus bonum, 1987). Eva Kantůrková publikovala cyklus rozhovorů s dvanácti chartistkami Sešly jsme se v této knize (Index, Kolín nad Rýnem, 1980), který zachytil esenci zkušenosti života v disidentském ghettu. Podle autorky je »orientace na hlas ženský v této knize nikoli omezením, ale zpřesněním pohledu. Žena má totiž tak málo smyslu pro abstrakci, že jí nehrozí utrhnout se pojmem či úvahou od světa, jak on skutečně je«. R. 1979 byl každoroční seminář organizace Opus bonum v bavorském Frankenu věnován Chartě 77: zkrácený záznam z této konference vyšel r. 1981 v Indexu ve spolupráci s organizací Opus bonum pod titulem Vývoj Charty. Kniha obsahovala i několik chartistických příspěvků z Československa.

Texty Václava Havla pojednávající o kulturní a politické situaci v Československu a v Chartě 77 vyšly souborně péčí Viléma Prečana a Alexandra Tomského ve svazku O lidskou identitu (Rozmluvy, Londýn a Svědectví, Paříž, 1984; Rozmluvy, Londýn, 1989; Rozmluvy, Praha, 1990; svazek obsahuje eseje z let 1969 - 1979 a jeden Havlův dopis z vězení z r. 1982 místo doslovu) a v redakci Viléma Prečana v knize Do různých stran (Čs. dokumentační středisko nezávislé literatury, Scheinfeld, 1989, Lidové noviny, 1990; kniha zahrnuje eseje z let 1983 - 1989 a 1965 - 1969). Havlova vězeňská korespondence z let 1979 - 1982 vyšla pod názvem Dopisy Olze (Toronto, 68 Publishers, 1985); závěrečný cyklus šestnácti dopisů z května až září 1982 na filozofická témata publikovalo spolu se Sidoniovou analýzou Havlových myšlenek ve svazku Výzva k transcendenci londýnské nakladatelství Rozmluvy r. 1984.

Kolínský Index vydal také dvě samostatné publikace věnované jednotlivým chartistickým osobnostem. Poté, co byl r. 1977 podruhé odsouzen do vězení novinář Jiří Lederer, Index spěšně vytiskl na jaře 1978, »dříve, než se Gustáv Husák vydá na své letošní zahraniční cesty,« dokumentaci o jeho případu pod názvem Politický vězeň Jiří Lederer. R. 1980 v Indexu vyšel sborník Jan Patočka - osobnost a dílo na památku jednoho z prvních tří mluvčích Charty 77, kterého na jaře 1977 policie uvyslýchala k smrti. Vedle řady Patočkových původních textů (kromě úvodního eseje z r. 1946 jsou všechny ze sedmdesátých let) obsahuje tento sborník příspěvky Václava Havla, Jiřího Hájka, Ludvíka Vaculíka a Václava Černého a soupis prací Jana Patočky.

V českých exilových nakladatelstvích vyšlo také několik knih o životě v husákovských věznicích a pracovních táborech. Jednou z prvních bylo anonymní vylíčení poměrů v pražské ruzyňské věznici Motáky z Ruzyně (Index, Kolín nad Rýnem, 1973). Filozofickými úvahami vzniklými ve vězení jsou Eseje z ostrova od Rudolfa Battěka (Index, Kolín nad Rýnem, 1982). Šachový velmistr Luděk Pachman vydal r. 1974 v torontském nakladatelství 68 Publishers svůj životopis Jak to bylo, v jehož druhé části se podrobně zabývá vlastními vězeňskými zkušenostmi z Československa začátku sedmdesátých let. (Svou cestou od marxismu ke křesťanství Pachman posléze líčí v knize Boha nelze vyhnat, Křesťanská akademie, Řím, 1975.)

Trochu neurčitým souhrnem příhod, postřehů a záznamů o životě v Československu v prvních pěti letech po sovětské invazi jsou vzpomínky atomového fyzika Františka Janoucha Ne, nestěžuji si (Index, Kolín nad Rýnem, 1985). Zprávou o životě v chartistickém ghettu je kniha Františka Vaněčka Stalo se v kraji zvykem (68 Publishers, Toronto, 1988). O normalizačních zkušenostech Vladimíra Škutiny z věznice Mírov pojednává jeho svědectví Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů (Konfrontace, Curych, 1979). Eva Kantůrková je autorkou souboru vynikajících portrétů svých spoluvězeňkyň z Ruzyně Přítelkyně z domu smutku (Index, Kolín nad Rýnem, 1984).

6.

V českých exilových nakladatelstvích na Západě vyšlo také několik odborných studií života v sovětském bloku. Klasické dílo jugoslávského politologa Milovana Djilase o podstatě komunistického systému Nová třída vydalo r. 1977 nakladatelství Demos v Curychu. R. 1983 publikoval Zdeněk Mlynář v Indexu v Kolíně nad Rýnem knihu Krize v sovětských systémech 1953 - 1981, v níž se zabývá politickým vývojem v zemích Varšavské smlouvy v letech 1953 - 1968, stabilizací východního bloku v sedmdesátých letech, krizí v Polsku r. 1980 a mezinárodními souvislostmi vývoje. Mlynář se také pokouší předpovídat, jak se sovětský blok bude dál vyvíjet v osmdesátých letech. Jeho hodnocení budoucích trendů bylo r. 1983 zcela podmíněno dobovou situací koncem brežněvovské éry, kdy se Sovětský svaz jevil relativně silný a zdálo se, že se potenciální krizi svého systému bude pokoušet řešit tvrdě expanzívní, vojenskou politikou, která bude stále vyvolávat »reálné nebezpečí válečného konfliktu«. Sovětská vládnoucí elita, píše Mlynář, se bude snažit »udržet a neměnit již dosažený staus quo«. Přesto však je možné, připouští autor, že v zemích sovětského bloku se »budou otevírat alternativy, v nichž by prvek konfliktu ustoupil prvku kooperace«. Pouhé dva roky před nástupem Gorbačova k moci Zdeněk Mlynář - jako ostatně žádný jiný kremlolog - neviděl ani vzdálenou možnost zásadního hospodářského krachu Sovětského svazu, k jakému došlo koncem osmdesátých let, ani blížící se začátek jeho rozpadu.

Sociologickou studii nazvanou Sociální systém a strukturální rozpory společností sovětského typu vydal r. 1983 v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem Zdeněk Strmiska; soubor politologických článků od sociologa Lubomíra Sochora, které původně vyšly v římském časopise Listy, byl v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem vydán knižně pod názvem Úvahy o ideologii a praxi reálného socialismu r. 1987. Pavel Tigrid napsal historii dělnických revolt v komunistických zemích Dnešek je váš, zítřek je náš (Index, Kolín nad Rýnem, 1982). Dochází v ní k závěru, že dělnické bouře v zemích sovětského bloku nikdy nedosáhly svržení komunistického režimu z toho důvodu, že buď byly uspokojeny dílčími, ekonomickými sliby úřadů (které potom komunistický režim nesplnil), anebo když došlo k téměř úplnému dělnickému vítězství (jako např. ve vrcholném období polské Solidarity), vláda mohla dělníky porazit pomocí vojenské moci a hrubé síly Sovětského svazu, od níž odvozovala svou existenci. Přesto Tigrid vyjadřuje pře- svědčení, že k dělnickým revoltám ve Východní Evropě bude docházet znovu a znovu a nakonec nad komunismem zvítězí. I pro Pavla Tigrida bylo však začátkem osmdesátých let nemyslitelné, že by se komunistický režim mohl najednou rozložit zevnitř.

V knize Politická emigrace v atomovém věku (Index, Kolín nad Rýnem, 1974) uvažuje Pavel Tigrid nad tím, co mohou východoevropští exulanti žijící v západní Evropě podniknout pro svržení komunismu. V kapitole, napsané ještě před Pražským jarem, argumentuje, že v době nukleárních zbraní je vyloučeno, že by mohlo dojít k válečnému konfliktu mezi Východem a Západem, takže pravděpodobnost, že by bylo lze středoevropské země od komunismu osvobodit silou, je nulová. Západ prostě není ochoten východoevropský status quo změnit rázným činem: ani v nejpříhodnější situaci, tj. v době maďarského povstání na podzim 1956, Západ pro věc demokracie ve východním bloku neudělal naprosto nic. Naději pro budoucnost vidí Tigrid v postupném sbližování obou bloků. V dalších kapitolách autor charakterizuje československou emigraci z roku 1948 a srovnává její postoje s politickými postoji poražených reformních komunistů, kteří opustili Československo po roce 1968. Poukazuje na to, že program reformně komunistických exulantů je příliš mlhavý a ideologický na to, aby s ním mohla československá demokratická emigrace plně souhlasit. (V této souvislosti je však zajímavé, že emigrace z roku 1968 a z pozdějších let dokázala pro československou věc udělat mnohokrát víc než exulanti z roku 1948.)

Nakladatelství Index vydalo také dvě knihy osobních vzpomínek komunistů, jimž stalinismus zničil život. Právník Karel Goliath-Gorovský byl spolupracovníkem zakladatele KSČ Bohumíra Šmerala, ale později se postavil proti »bolševizaci« strany. Ve dvacátých letech napsal několik knih, označovaných za trockistické, v nichž kritizoval bolševismus a leninismus, a proto byl po příchodu do Sovětského svazu v prosinci 1939 okamžitě zatčen. Ve stalinských táborech strávil sedmnáct let. Útržky života v sovětských vězeních popsal v knize Zápisky ze stalinských koncentráků (Index, Kolín nad Rýnem, 1986). Ota Hromádko, komunista od mládí, který byl za svůj život asi desetkrát vězněn, srovnává ve vzpomínkách Jak se kalila voda (Index, Kolín nad Rýnem, 1982) vězeňské poměry za první republiky a za komunistického režimu. Hromádko je na sklonku života v naprosté deziluzi. Je přesvědčen, že nic nemůže dobře skončit. Buď člověk už od mládí bez protestů přijme otroctví konvence a všedního života, anebo se idealisticky pokusí o revoluci. Mladí revolucionáři však tak jenom přivodí nové zotročení, protože plodů jejich revoluce posléze využijí násilníci.

Koncem osmdesátých let vyšel v nakladatelství Index pod názvem Svědkové revoluce vypovídají (bez data, [1989]) soubor rozhovorů Bedřicha Utitze s dvanácti Leninovými a Stalinovými spolupracovníky, pamětníky ruské revolce z r. 1917. Bedřich Utitz tyto rozhovory původně natočil pro rozhlasovou stanici Westdeutscher Rundfunk v Kolíně nad Rýnem. Snažil se v nich zjišťovat, jak mohl zločinecký systém získat a zneužít idealistické a inteligentní jedince, a ukázat, jak slepá víra v ideu může vést k naprosté ztrátě vlastního úsudku.

Ekonom Radoslav Selucký vydal v Indexu r. 1972 čtivé svědectví o svých cestách do Sovětského svazu a dalších východoevropských zemí od konce čtyřicátých do konce šedesátých let. Kniha Východ je Východ (něco mezi autobiografií a cestopisem) začíná oddílem osobních vzpomínek o tom, jak Selucký od r. 1949 studoval v Leningradě a jak ho odtamtud r. 1952 za jeho ironické poznámky při přednáškách poslali domů jako odhalený protistranický »živel«. Další části této Seluckého práce pak pojednávají o jeho zkušenostech z NDR, z baltských republik, z Jugoslávie, z Polska, z Rumunska, z Maďarska, z Mongolska a z různých exotických oblastí Sovětského svazu.

Filozofující politologické práce o Československu, o komunismu, o kapitalismu a o sovětském bloku, pokoušející se analyzovat dosavadní vývoj a uvažující nad budoucností východní Evropy i celého světa, průběžně během let vydával Ivan Sviták. V nakladatelství Index vyšla jeho esejistická trilogie Dialektika moci (1973), Dialektika pravdy (1984) a Dialektika dějin (1989). Svazek úvah Kámen mudrců (1985) vytiskl Index v autorově vlastním nákladu. (Svitákovu knihu povídek Děvčátko s červenou mašlí vydalo nakladatelství Konfrontace v Curychu r. 1975.) Skeptickou analýzou situace v sovětském bloku po r. 1985 je Svitákova práce Nulový bod gorbačoviny, (Curych, Polygon, 1987).

Politické eseje významných západoevropských sociálních demokratických politiků Willyho Brandta, Olafa Palmeho a Bruno Kreiskyho vydalo nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem r. 1977 pod názvem Demokracie a socialismus. Kritikou systému totalitního komunismu a nástinem politické činnosti do budoucna z pera radikálních socialistů je kniha Petra Uhla a kolektivu Program společenské samosprávy (Index, Kolín nad Rýnem, 1982). Svazek obsahuje i studii Petra Uhla z roku 1969 »Československo a socialismus«.

7.

Na Západě vyšlo také několik publikací o nejvýznamnějších postavách československých politických a kulturních dějin. Snad největší takovou osobností byl Tomáš Garrigue Masaryk, jemuž bylo v exilových nakladatelstvích věnováno několik titulů. R. 1987 připravilo nakladatelství Poezie mimo Domov nové vydání knihy Jana Herbena z r. 1936 Masarykův rodinný život. Ve své době to byl bestseller: od r. 1936 do r. 1948 tato knížka vyšla alespoň dvanáctkrát. Herbenova zasvěcená práce (kterou před vydáním přehlédl i sám Tomáš Masaryk) vypráví hlavně o Masarykově manželce, Američance Charlottě Garriguové a o silném vlivu, který tato jemná, distinguovaná a skromná paní měla na svého muže. Charlotta Masaryková byla vychována v unitářské církvi a její náboženská víra byla také zdrojem jejího socialismu. Nejvíce Masaryka ovlivnily Charlottiny americké představy a zvyklosti, týkající se ženské rovnoprávnosti. Masaryk tyto principy dodržoval i v praxi: Vídeňany šokoval tím, že v neděli sám vozil své děti v kočárku na procházku do Prátru. Když žili v Vídni, vařil dětem oběd, krmil je i převinoval. Krásný rodinný život u Masaryků zničila první světová válka. R. 1914 se rodina rozešla a už se nikdy neshledala v plném počtu.

Zejména prvním desetiletím Masarykova pražského působení se zabývá obsáhlá studie Jaroslava Opata Filozof a politik: Tomáš Garrigue Masaryk 1882 - 1893 (Index, Kolín nad Rýnem, 1987). Opat líčí, jak Masaryk zahájil svou učitelskou činnost na pražské univerzitě. Přednášel tam zpočátku o skotském filozofu Davidu Humovi a o francouzském vědci a filozofu Blaise Pascalovi, osobnostech, které byly v Praze v podstatě neznámé. Masaryka podle Opata silně ovlivnila Humova filozofická skepse. Na Pascalovi ho fascinoval rozpor mezi kritickým, vědeckým intelektem a silnou náboženskou vírou. Masaryk sám tento rozpor velice silně pociťoval. Intenzívně se zabýval myšlenkou ideální vědecké metody, která by člověka přivedla k exaktnímu poznání.

Postupně se kolem Masaryka utvořila skupina stoupenců, tzv. »realistů«. Od r. 1883 T. G. M. vedl vědecký časopis Athenaeum, který si kladl za cíl pozvednout úroveň českého myšlení. Kniha Filozof a politik podrobně popisuje, jak se Athenaeum octlo r. 1886 v ohnisku ostré kontroverze, když se pokusilo zahájit diskusi o pravosti Zelenohorského a Královédvorského rukopisu. Zanedlouho pak vznikla další aféra, ohledně článku Huberta Gordona Schauera, uveřejněného v jiném masarykovském časopise, čtrnáctideníku Čas, v němž tento vysoce nadaný česko-německý novinář veřejně formuloval několik závažných otázek o české národní existenci.

Koncem osmdesátých let vstoupil Masaryk se skupinou přátel do politiky. R. 1891 se stal poslancem za mladočeskou stranu. Jiří Kovtun sestavil výbor z Masarykových projevů ve vídeňském parlamentě, přednesených v letech 1891 - 1913. Podle Viléma Hejla z této knihy, nazvané Slovo má poslanec Masaryk (Edice Arkýř, Mnichov, 1985), vyplývá, že »Masaryk byl jedním z mála, pramála opravdu jasnozřivých politiků, snažících se po léta osaměle a bezvýsledně starou monarchii změnit v moderní demokratický stát, který by byl opravdovým domovem všech svých národů«.

Činností T. G. Masaryka a jeho spolupracovníků v posledním roce první světové války, od dubna do prosince 1918, kdy Masaryk ve věci československé samostatnosti působil ve Spojených státech, se zabývá rozsáhlá studie Jiřího Kovtuna Masarykův triumf: příběh konce velké války (68 Publishers, Toronto, 1987), která je založena na hlubokém studiu pramenného materiálu, ze značné části dosud nepublikovaného a uloženého v amerických vládních archívech.

Jde o období, kdy se vztah mezi Spojenými státy, československými legiemi na Sibiři a Ruskem dostal na několik měsíců do přímého středu světové historie. Po uzavření brest-litevského separátního míru mezi Ruskem a centrálními mocnostmi v březnu 1918 došlo mezi dohodovými státy k rozkolu. Británie a Francie byly pro znovuotevření ruské fronty proti Německu, americký prezident Woodrow Wilson však zásadně odmítl jakoukoliv možnost americké vojenské intervence.

V Americe na jaře 1918 nebylo přitom vůbec známo, že od konce května 1918 zuří v Rusku mezi asi padesátitisícičlenným československým vojskem a Rudou armádou nesmiřitelné boje. V srpnu 1918 Čechoslováci ovládli celou transsibiřskou magistrálu. Nutně potřebovali od států Dohody vojenskou pomoc, ta však nikdy nepřišla. Wilson odolal všem apelům, ať už přicházely odkudkoli, včetně mnoha naléhavých proseb Tomáše Masaryka. Z Kovtunovy knihy vyplývá, že americký prezident tak zřejmě promarnil šanci podílet se na vytvoření demokratického zřízení v Rusku. Z Wilsonovy slabosti a nerozhodnosti pak vznikla všeruská bolševická moc. Československé legie byly příliš nepočetné na to, aby dlouhodobě udržely získané pozice.

Dočasný neuvěřitelný úspěch československých legií na Rusi však velice posílil Masarykovo postavení a pozici jeho zahraniční Národní rady československé. Dohodové státy tuto Radu postupně uznaly během léta 1918 a prezident Wilson podpořil rozdělení Rakouska a vytvoření nezávislého československého státu.

Jiří Kovtun působí jako odborník na československé záležitosti v knihovně amerického Kongresu. Kromě několika sbírek vlastních básní a řady překladů poezie z ruštiny vydal i dvě prozaické práce, Pražskou eklogu (CCC Books, Mnichov, 1973; Rozmluvy, Londýn, 1982), která pojednává o zážitcích tří chlapců v květnu 1945, a eticko-filozofickou novelu s detektivní zápletkou Zpráva z Lisabonu (Konfrontace, Curych, 1979), v němž autor vede spor mezi dvěma pojetími světa: racionálně osvícenským a metafyzicky teologickým.

Jinou knihu o tom, co předcházelo vzniku Československé republiky r. 1918 vydal vlastním nákladem r. 1982 v městě Lakewood v Ohiu Antonín Svatopluk Kalina a nazval ji Boj o Československo: o dějinách československé revoluce 1914 - 1918.

V curyšském nakladatelství Konfrontace vyšly dva knižní soubory Masarykových esejů. Výbor Masarykova abeceda (Konfrontace, Curych, 1976), který sestavil Jaroslav Dresler, je základním úvodem do názorů prvního československého prezidenta. R. 1977 vydala Konfrontace reedici Masarykových přednášek z r. 1898 Jak pracovat? r. 1979 Masarykovo dílo Jan Hus.

Nakladatelství 68 Publishers v Torontu publikovalo r. 1980 Dvě studie o Masarykovi od Jana Patočky (»Pokus o českou národní filozofii a jeho nezdar« a »Kolem Masarykovy filozofie náboženství«). Kniha obsahuje i erudovaný úvod do filozofie Jana Patočky od Erazima Koháka. R. 1977 vyšly v nakladatelství 68 Publishers vzpomínky Masarykovy sekretářky Jarmily Kaloušové, Pod jednou střechou s T.G.M.

Vedle prací o Tomáši Garriguovi Masarykovi se objevilo také několik publikací o jiných významných osobnostech, které vyrostly v kulturní a politické atmosféře devatenáctého století. Jaroslav Krejčí napsal studii Miroslav Tyrš: filozof, pedagog a estetik českého tělocviku (Index, Kolín nad Rýnem, 1986). Jiří Morava (pseudonym Jiřího Vlka) vydal dvě práce o Karlu Havlíčku Borovském. Podkladem jeho Exilových let Karla Havlíčka Borovského (Konfrontace, Curych, 1981) je dokumentární materiál tajných policejních spisů o Havlíčkovi, který Morava objevil v Tyrolích. Kniha zahrnuje mnoho nových a cenných informací, dosti neústrojně však autor v tomto díle kritizuje komunismus. Moravovo dílo C.k. disident Karel Havlíček (68 Publishers, Toronto, 1986) je prvním podrobným životopisem tohoto významného českého spisovatele a politika, napsaným za posledních sto let.

8.

Mezi významná syntetická svědectví o životě ve dvacátém století patří v první řadě monumentální vzpomínky Václava Černého, jejichž druhý, třetí a čtvrtý díl vyšel postupně v torontském nakladatelství 68 Publishers. Všechny tři svazky mají dohromady 1600 čtivých stran.

Druhý díl Pamětí Václava Černého (68 Publishers, Toronto, 1982) začíná r. 1921 odjezdem šestnáctiletého autora na lyceum do francouzského Dijonu, pokračuje jeho studiem na pražské Karlově univerzitě, líčí Černého zkušenosti s předválečným komunismem a s masarykismem, charakterizuje jeho poměr k Devětsilu, k poetistům a k dalším uměleckým směrům dvacátých let, popisuje autorovo čtyřleté působení na ženevské univerzitě a pak jeho návrat do Čech, jeho práci v Lidových novinách a vznik časopisu Kritický měsíčník.

Třetí díl těchto pamětí, Pláč koruny české (68 Publishers, Toronto, 1977; Rozmluvy, Londýn, 1985), vznikl mnohem dříve než druhý a čtvrtý díl. Černý ho napsal už v první polovině šedesátých let. (Část knihy v Československu vyšla r. 1970 pod názvem Křik koruny české, její náklad byl však zničen.) Pláč koruny české se v úvodní kapitole vrací do roku 1934, kdy se Černý přestěhoval ze Ženevy do Prahy, aby se u F. X. Šaldy habilitoval na pražské univerzitě. Znovu se zmiňuje o založení Kritického měsíčníku a pak se zabývá postojem českých spisovatelů v období Mnichova. Dále popisuje atmosféru Druhé republiky a život v prvních letech Protektorátu. Posléze Pláč koruny české líčí historii československého protinacistického odboje, jehož se Černý aktivně účastnil. V knize se píše i o případu Julia Fučíka a podrobně je vyprávěna celá historie atentátu na Heydricha. Třetí díl Černého Pamětí končí historií autorova uvěznění a propuštění koncem války. Obdobným způsobem, Černého uvězněním a propuštěním na konci Stalinovy éry, končí Paměti IV (68 Publishers, Toronto, 1983). Tento čtvrtý díl Černého autobiografie se na šesti set stranách (s mnoha exkurzemi do minulosti, ale i s výhledy do budoucnosti, až do 60. let) zabývá československou kulturně politickou historií v letech 1945 - 1953.

Václav Černý byl vášnivý polemik. Čtvrtý díl jeho vzpomínek vyvolal u čtenářů námitky, že mnohé z nepřehledné galérie portrétů, jimiž jsou jeho memoáry zalidněny, nejsou zcela objektivní. Tak například Černý přísně hodnotí politické postoje Františka Halase. Strukturalista Jan Mukařovský, který se po únoru 1948 přidal ke komunistům, je v čtvrtém dílu Černého vzpomínek za tuto svou kolaboraci přímo zatracen, tak jako mnozí další čeští vědci a kulturní činitelé.

Poutavou historií Československa je syntetická práce Pavla Tigrida Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (68 Publishers, Toronto, 1988). Kniha je koncipována jako fiktivní vyprávění mladé dívce z Československa, s kterou se Tigrid náhodou seznámí na Jadranu. Ve třinácti večerech jí vykládá o Pražském jaru, o vývoji komunistických satelitů po Stalinově smrti, o padesátých letech, o Mnichovu, o druhé světové válce, o období let 1945 - 1948 a o vzniku Československé republiky. Pavel Tigrid je přesvědčen, že by Pražské jaro 1968 muselo zkrachovat, i kdyby bývalo nedošlo k sovětské invazi. Vadí mu, že komunisté vždycky považovali zločiny svého systému za důsledek špatné aplikace dobré ideje a že žádný komunista nepřipustí, že komunistické zřízení bylo zločinné svou podstatou. Podrobně se autor zabývá obdobím, v němž byl aktivním činitelem na politické scéně: jde o desetiletí 1938 - 1948, které líčí víceméně na základě osobní zkušenosti, i když o něm vypovídá zcela objektivně. Dosti kriticky hodnotí Tigrid Edvarda Beneše, období první republiky chválí - přiznává se, že v té republice prožil mládí a bylo mu v ní dobře. Tigridův Kapesní průvodce vyšel se značným čtenářským úspěchem i v porevolučním Československu.

Pohledem na období první republiky je kniha Jaroslava Pecháčka Dvacet let svobody (Mnichov, Národní politika, 1988). Jaroslav Pecháček také připravil k vydání dopisy T. G. M. Edvardu Benešovi pod názvem Masaryk, Beneš, Hrad (Mnichov, České slovo, 1984).

Teoretičtějšími zamyšleními nad některými kapitolami českých dějin posledních dvou století jsou historicko-politologické studie Jiřího Hájka Setkání a střety, »poznámky a úvahy o působení vnějších faktorů na politické postoje české novodobé společnosti« (Index, Kolín nad Rýnem, 1983) a kniha Ivana Pfaffa Historické kořeny reformního hnutí v české společnosti (Index, Kolín nad Rýnem, 1988).

Kromě Černého pamětí vyšla také řada dílčích osobních svědectví o kulturní a politické situaci v Čechách v různých obdobích tohoto století. Novinář Jiří Lederer vydal v nakladatelství 68 Publishers v Torontu dvoudílnou autobiografii Touhy a iluze (první díl, který zahrnuje události do srpna 1968, vyšel r. 1984, druhý díl, líčící »už zcela jiný život v Československu v sedmdesátých letech«, r. 1988). O Československu v padesátých, šedesátých i sedmdesátých letech zejména z kulturního hlediska pojednávají i rozhovory Karla Hvížďaly s Václavem Havlem (Dálkový výslech, Rozmluvy, Londýn, 1986; 1989; Melantrich, Praha, 1990) a s Pavlem Landovským (Soukromá vzpoura, Karel Ritter Verlag, Bonn, 1988).

Londýnské Rozmluvy vydaly r. 1989 pod poněkud ironickým názvem Vínek vzpomínek memoáry pražského básníka a překladatele Josefa Hiršala, v nichž se autor ohlíží na svůj život od básnických začátků ve Studentském časopise v třicátých letech až do padesátých let. Hiršalův Vínek vzpomínek je v první řadě důležitým osobním svědectvím o vývoji české poezie koncem první republiky a za německé okupace, na nějž se autor dívá z hlediska příslušníků tehdy nejmladší básnické generace, pro niž byl velkým vzorem Kamil Bednář. Druhá polovina těchto Hiršalových memoárů se zabývá událostmi po válce. Jako řada jiných autorů i Hiršal si všímá, že v Československu po roce 1945 došlo k jisté míře brutalizace. Mnoho lidí začalo bez skrupulí páchat povážlivé morální poklesky.

V prvních týdnech po únoru 1948 se mladí básníci z Hiršalova okruhu pokoušeli udržet s novým režimem modus vivendi, dlouho to však netrvalo. R. 1949 Hiršal pod nátlakem vstoupil do komunistické strany, zanedlouho však z ní byl na udání vyloučen. Autor ve své knize mimo jiné zaznamenává i epizodu z února 1949, kdy básník Jaroslav Seifert v alkoholickém opojení napadl ve vinárně v Křemencové ulici v Praze komunistu Jiřího Taufera a doporučil mu, aby šel se svými překlady Majakovského »do Prčic«. Dodal, že má radši »Francouze, když blije, než Rusáka, když tančí,« a že »ten poďobanej Gruzínec mu může vlézt na záda«. Incident byl prý záminkou, proč se brzo poté Seifert octl nadlouho v nemilosti. (V nakladatelství 68 Publishers, Toronto, vyšla r. 1986 Hiršalova experimentální próza Píseň mládí. Je to několikastránkový stručný příběh, který je rozveden rozsáhlým poznámkovým aparátem v celou novelu.)

Paměti překladatele a prozaika Zdeňka Urbánka Stvořitelé světa (68 Publishers, Toronto, 1989) zahrnují čtrnáct prozaických lyrických textů, které stojí na rozhraní povídky, eseje a črty. V úvodním textu svazku Urbánek vzpomíná na své předky a dochází k názoru, že svůj někdy až vypjatě nekompromisní individualistický postoj zřejmě zdědil po své babičce a prababičce, přísných protestantkách. Jinde autor líčí svůj střet s komunistickým ministrem školství a kultury Zdeňkem Nejedlým na zámku v Dobříši v dubnu 1948. Vypráví také, jak se ho nedlouho po únoru 1948 pokusil získat Václav Řezáč, nový šéf zestátněného nakladatelství Borový, které bylo přejmenováno na Československý spisovatel. Kniha obsahuje také vzpomínky na první republiku a několik Urbánkových zážitků ze zahraničních cest.

Důležitým literárním dokumentem je komentovaná korespondence Zdeňka Kalisty a Jiřího Wolkera z let 1919 - 1923, kterou Kalista vydal v nakladatelství 68 Publishers v Torontu r. 1978 pod názvem Přátelství a Osud. Vynikajícím dílem jsou vzpomínky nakladatele Bedřicha Fučíka na nejvýznamnější literární osobnosti první republiky, které vyšly r. 1981 v Mnichově v edici Arkýř pod názvem Sedmero zastavení. (Později napsal Bedřich Fučík ještě sedm dalších vzpomínkových kapitol a celá kniha, Čtrnáctero zastavení, vyšla v Československu v samizdatu r. 1985.) Jak píše Jiří Kovtun, »Fučík zde nepodává jen svědectví z dob dnes už dávno minulých, ani nepředkládá chladnou analýzu pozoruhodných literárních výkonů pozoruhodných lidí, nýbrž iluminuje hluboce prožitými nebo přesně vypozorovanými postřehy a zkušenostmi vždy nějaký nečekaný rys [...] několika výjimečných postav«. R. 1987 vyšlo v edici Arkýř v Mnichově osm portrétů současných českých umělců Na hranicích umění z pera Jindřicha Chalupeckého.

Výbor kulturněpolitických esejů Ferdinanda Peroutky psaných pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa Budeme pokračovat vydalo r. 1984 torontské nakladatelství 68 Publishers v Torontu. Jiná sbírka Peroutkových esejů o význačných postavách české kulturní a politické scény (o Havlíčkovi, o Masarykovi, o Šaldovi, o Březinovi, o Karlu Čapkovi a dalších osobnostech) vyšla pod názvem TGM představuje plukovníka Cunninghama v curyšské Konfrontaci r. 1977. Konfrontace vydala r. 1985 pod názvem Muž přítomnosti i sborník vzpomínek současníků na Ferdinanda Peroutku. Novou edici tří svazků Peroutkova monumentálního díla Budování státu postupně publikovalo nakladatelství Universum Sokol v Perth Amboy v New Jersey (první díl r. 1975; druhý díl r. 1980 a třetí díl r. 1982). Totéž nakladatelství vydalo r. 1980 nově i Peroutkův Demokratický manifest.

V londýnských Rozmluvách vyšly r. 1985 paměti katolického nakladatele Ladislava Kuncíře Život pro knihu. Knihy a osudy, neobyčejně úspěšné literární vzpomínky nakladatele Julia Firta na Ferdinanda Peroutku, Zdeňka Bořka-Dohalského, Karla Poláčka, Vítězslava Nezvala, na bratry Čapky a na bouřlivý kulturní život v období první republiky, vydalo v redakci Ludvíka Veselého r. 1972 nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem (další vydání Rozmluvy, Londýn, 1988). Druhé vydání vzpomínek na Josefa a Karla Čapka od jejich neteře Heleny Koželuhové, (Josef a Karel: Čapkové očima rodiny, které původně vyšly v edici Sklizeň v Hamburku r. 1961 - 62, přetisklo r. 1985 ve společné produkci kolínské nakladatelství Index a české knihkupectví Dialog ve Frankfurtu nad Mohanem. V Indexu vyšly r. 1988 ve zpracování prozaika Viktora Fischla pod názvem Svědek téměř stoletý také vzpomínky Čapkova lékaře Karla Steinbacha, který se tou dobou dožil 94 let (zemřel koncem roku 1990). Steinbach osobně znal nejvýznamnější politické, intelektuální a umělecké osobnosti první republiky a kniha zahrnuje většinou anekdotické příběhy o Steinbachových přátelích, v nichž zachycuje nenapodobitelnou, zmizelou atmosféru doby, kdy žili lidé, kteří něco znali, něco dokázali, uměli se bavit a drželi hlavu zpříma.

Z dalších literárních monografií o významných osobnostech první poloviny tohoto století je třeba se zmínit o knize Milena, Cesta k jednoduchosti (nakladatelství Archa - Freie Presse Agentur, Eggenfelden, 1982), která jednak zahrnuje reprint souboru esejů o ženách a pro ženy od Mileny Jesenské a jednak studii »Kafkova Milena« z pera Jaroslava Dreslera. Jaroslav Dresler napsal také úvodní stať k českému překladu nádherných, ale zároveň děsivých vzpomínek Margarety Buber-Neumannové Kafkova přítelkyně Milena (68 Publishers, Toronto, 1982). Margarete Buber-Neumannová byla manželkou šéfa německé komunistické strany. Po útěku do Sovětského svazu před nacisty tam byl její manžel Sověty likvidován. Margarete skončila ve stalinském koncentráku, odkud ji se skupinou dalších německých komunistů sovětské úřady v roce 1941 předaly gestapu. Zbytek války prožila v Ravensbrücku, kde poznala Milenu Jesenskou. Vzniklo mezi nimi hluboké přátelství. Kniha Margarety Buber-Neumannové (která vyšla v Německu už r. 1963 a od té doby ještě dvakrát) je vášnivým svědectvím o přátelství dvou velkých žen.

R. 1984 vydalo torontské nakladatelství 68 Publishers soubor Posledních dopisů Doře, které psal Doře Vaňákové spisovatel Karel Poláček v posledních čtyřech létech svého života, od r. 1939 do r. 1943, kdy byl povolán k nástupu do koncentračního tábora. Jak uvádí v předmluvě pořadatel tohoto souboru Martin Jelinowicz, po příchodu Němců r. 1939 se Karel Poláček octl naprosto bez prostředků. Teprve začátkem roku 1942 dostal místo u Rady židovských starších. Jeho úkolem bylo jezdit po zabavených domácnostech a sepisovat seznamy knih. Z těchto cest po Čechách a Moravě Poláček občas Doře Vaňákové posílal dopisy. V terezínském ghettu zmizel 3. července 1943, 14. října 1944 zahynul v plynové komoře v Osvětimi. Vzpomínky novojičínského rodáka Maxe Mannheimera z nacistických koncentráků vydalo r. 1986 v překladu Martina Schulze nakladatelství Poezie mimo Domov.

Na Západě vyšlo česky také několik publikací o Voskovci a Werichovi. Ještě v Praze sestavil Jiří Lederer sborník Když se řekne Werich... (Index, Kolín nad Rýnem, 1981), po odchodu do Německa po smrti Jiřího Voskovce zredigoval knihu ...a když se řekne Voskovec (Index, Kolín nad Rýnem, 1983). Oba sborníky jsou souhrnem názorů českých kulturních osobností (v případě Werichova sborníku žijících v Praze, ve Voskovcově případě žijících v zahraničí) na tyto dva velké herce. V edici časopisu Magazín vydal r. 1981 v Curychu Vladimír Škutina vzpomínky na Jana Wericha z období Pražského jara Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu. (Kniha vyšla v Curychu r. 1981 ve dvou vydáních a pak ještě péčí knihkupectví Dialog ve Frankfurtu nad Mohanem, 1983 a londýnského nakladatelství Rozmluvy, 1989. Na jaře r. 1990 ji pak Alexander Tomský vydal ve svých pražských Rozmluvách v nákladu čtvrt miliónu výtisků.)

Jiří Voskovec dlouho sliboval Josefu Škvoreckému, že pro nakladatelství 68 Publishers napíše své paměti. Tyto vzpomínky jménem Stín svobody měly původně vyjít jako publikace číslo čtyři v torontském nakladatelství někdy začátkem sedmdesátých let. Voskovec však knihu bohužel nikdy nenapsal. Náhradou za tyto paměti proto nakladatelství 68 Publishers vydalo v prosinci 1988 obsáhlou studii teatrologa torontské univerzity Michala Schonberga o pražském divadle Voskovce a Wericha Osvobozené.

V nakladatelství 68 Publishers však vyšly vzpomínky dvou slavných českých hereček, Adiny Mandlové, Dneska už se tomu směju (1976; 1977; 1981) a Lídy Baarové Útěky (1983). Toto nakladatelství vydalo také autobiografie dvou v Československu kdysi velice populárních jazzových hudebníků, Jiřího Traxlera, Já nic, já muzikant (1980) a Kamila Běhounka Má láska je jazz (1986). Všechny čtyři životopisy mají společného jmenovatele: jejich hlavní postavy, které v předválečném Československu a v Protektorátě dosáhly velké proslulosti, žily v tolerantním a pokojném prostředí první republiky pohodlným, bezstarostným životem. Bavily se a žily téměř jako děti. Herečka Lída Baarová se stala hvězdou německého filmu a v letech 1937 - 1938 milenkou nacistického ministra Goebbelse. Bylo jí tehdy sotva čtyřiadvacet: o »politiku« se podle vlastního doznání nestarala. Zřejmě tou dobou vůbec netušila, co byl nacismus. (Jen jednou se kdosi na jakési večeři v Goebbelsově přítomnosti zmínil o tom, že Němci si dělají nároky na české pohraničí. Jakmile to Baarová uslyšela, na recepci udělala skandál. Bylo to asi poprvé v životě, co se k ní doneslo, že Němci plánují anektovat Sudety.)

I život lidí, kteří se o »politiku« nezajímali, byl však nakonec dějinnými událostmi třicátých a čtyřicátých let rozdrcen: svět demokratického Československa se rozpadl a hvězdy jeho kulturní scény skončily ve vzdálených koutech světa. Jiří Traxler emigroval do Kanady, kde se však už jako hudebník neuchytil. Kamil Běhounek se po řadě angažmá v exotických zemích vrátil do Západního Německa, kde se v tvrdé konkurenci stal známým hudebníkem. Baarová byla po válce vězněna na Pankráci. Po únoru 1948 se jí za dramatických okolností podařilo utéci na Západ. Ve Španělsku a v Itálii natočila pak ještě několik filmů, z nichž jeden režíroval Federico Fellini. Adina Mandlová byla po válce v Československu také vězněna, po emigraci pak žila, dosti nešťastná, v severní Anglii. Získala sice několik krátkodobých angažmá v britské televizi, ale dlouhodoběji se jako herečka neuplatnila. S anglickým manželem Benem vedla obchod s šatstvem pro zámožnou klientelu, jejíž snobské způsoby a prázdný život nesnášela. R. 1974 se oba manželé odstěhovali na Maltu. Zemřela nedlouho po návratu do Československa na jaře 1991. - V nakladatelství Konfrontace publikoval své vzpomínky komik Jára Kohout (Hop sem, hop tam, Curych, 1977).

Životní a tvůrčí historií českého filmového režiséra pozdější generace, který na Západě po roce 1968 dobře uspěl, se zabývá kniha A. J. Liehma Příběhy Miloše Formana (68 Publishers, Toronto, 1976). Životopis líčí Formanovo mládí, jeho úspěchy v Československu v šedesátých letech, konflikt s italským producentem filmu Hoří, má panenko, Carlem Pontim, který odmítl film převzít, protože prý »cynicky uráží prostého člověka«, a pak Formanovy začátky v Americe sedmdesátých let. Kniha končí rozborem filmu One Flew over the Cuckoo's Nest [Přelet nad kukaččím hnízdem] z roku 1975. Obsahuje mnohé cenné informace o situaci v americkém filmovém průmyslu.

Zabýváme-li se publikacemi o významných českých osobnostech tohoto století, je nutno se zde znovu zmínit i o Hovorech s Janem Masarykem, které zaznamenal Viktor Fischl a které vyšly během let v několika vydáních (Tel Aviv, 1952; Chicago, 1953; CCC Books, Mnichov, 1973; Galerie Krause, Pfäffikon a Kolín nad Rýnem, 1982; Praha 1991). O Janu Masarykovi psala i Claire Sterlingová (Případ Masaryk, CCC Books, 1972; další vydání 1979) a Marcia Gluck Davenportová (Jan, Freie Presse Agentur, Wurmannsquick, 1980). Osobností Jana Masaryka v období let 1938 - 1948 se zabývá také studie Ivana Svitáka Velký skluz (Národní politika, Mnichov, 1985).

K pětadvacátému výročí založení nejvýznamnějšího českého exilového časopisu sestavil Jiří Lederer sborník o Svědectví Pavla Tigrida (Opus bonum, Mnichov, 1982). Obsahuje úvahy o roli tohoto časopisu od Jiřího Kovtuna, Antonína Kratochvila, Viléma Prečana, Karla Jezdinského, Milana Schulze a dalších autorů a záznam diskuse o tomto čtvrtletníku a o postavení Československa na začátku osmdesátých let, která proběhla na setkání v bavorském Frankenu v říjnu 1981.

Monografii o významném meziválečném politikovi Antonínu Švehlovi (Antonín Švehla: profil československého státníka, Výkonný výbor republikánské strany v exilu, Elmhurst, NY, 1989) napsal Vladimír Dostál. Encyklopedickou práci Poslední pocta, jejímž cílem je uchovat památku na zemřelé československé exulanty, vytvořil Jožka Pejskar. První díl, zahrnující především české politiky, diplomaty, vědce, vojáky a spisovatele, vyšel v curyšské Konfrontaci r. 1982; druhý díl, který věnuje pozornost teologům, právníkům, novinářům, sportovcům, umělcům a ekonomům, vyšel v Konfrontaci r. 1986. Třetí díl Poslední pocty vydal autor vlastním nákladem r. 1989 ve Fallbrooku ve Spojených státech. (J. Pejskar napsal také práci o historii československé strany národně socialistické Pronásledovaní vlastenci: perzekuce čs. národních socialistů, 1897 - 1980, Ústředí čs. strany národně sociální v exilu, 1987. Vilém Hejl však tuto knihu ve své recenzi ve Svědectví pro koncepční neujasněnost a mnohé nepřesnosti odmítl.)

Životopis Tomáše Bati vydal Antonín Cekota (Geniální podnikatel Tomáš Baťa, 68 Publishers, Toronto, 1981; druhé, zájmové vydání odkoupila celé firma Baťa); o Janu Baťovi psal prozaik Edvard Valenta (Žil jsem s miliardářem, Index, Kolín nad Rýnem, 1980). Úvahy a projevy Tomáše Bati vyšly péčí Studijního ústavu Tomáše Bati v Torontu (Interdyne, Jonesville, Mich., 1986). Sborník o Františku Schwarzenbergovi uspořádal Vladimír Škutina (Český šlechtic František Schwarzenberg, Polygon, Curych, 1989; Rozmluvy, Praha, 1990). Americký životopis Martiny Navrátilové, který tenistka napsala s Georgem Vesceym, do češtiny přeložil Josef Škvorecký (Já jsem já, 68 Publishers, 1985); jinou knihu o Navrátilové vydal Vladimír Škutina (Martina: Z Řevnic na wimbledonský trůn, Edice »S«, Curych, 1984). Práci Marie Provazníkové XI. všesokolský slet v Praze 1948 vydala r. 1976 curyšská Konfrontace, její knihu To byl Sokol r. 1988 mnichovské České slovo.

9.

V českých exilových nakladatelstvích na Západě vyšlo také několik literárně kritických a literárně teoretických prací. Snad nejvýznamnější z těchto publikací je soubor sedmi studií o vybraných moderních českých autorech od Sylvie Richterové, Slova a ticho (Arkýř, Mnichov, 1986). Literární kritiky převážně české poezie a prózy, která vycházela v sedmdesátých letech v oficiálních nakladatelstvích, zahrnuje kniha Josefa Škvoreckého a Antonína Brouska Na brigádě (68 Publishers, Toronto, 1979). Nakladatelství Rozmluvy vydalo knihu literárních kritik Milana Jungmanna Cesty a rozcestí (Londýn, 1988). Ve snaze zdokumentovat postavení zakázaných spisovatelů, žijících v normalizačním Československu, sestavil novinář Jiří Lederer České rozhovory (Index, Kolín nad Rýnem, 1979) svazek zahrnující šestnáct interviewů se zakázanými českými spisovateli. Karel Hvížďala pak vytvořil soubor rozhovorů s dvaceti českými autory žijícími v zahraničí (České rozhovory ve světě, Index, Kolín nad Rýnem, 1981). Jinou, starší knihu interviewů s českými a slovenskými spisovateli, Generace od A. J. Liehma, která měla vyjít v Praze r. 1969, ale její náklad byl zničen, přetisklo r. 1988 ze stránkových korektur poté, co ve francouzském a anglickém vydání obletěla svět - kolínské nakladatelství Index. Publikace je rozšířena o rozhovory s Jiřím Voskovcem a Egonem Hostovským a o předmluvu k cizojazyčným západním vydáním od Jean-Paul Sartra. (R. 1991 vyšla konečně také v Československu.)

Skupině mladších spisovatelů, kteří dospívali v padesátých letech a které podle jejich svědectví stalinský režim nadosmrti poznamenal, takže se cítí na světě jako cizinci, žijící v provizoriu, je věnována literární antologie Karla Hvížďaly Generace 35 - 45 (Edice Arkýř, Mnichov, 1986). Nakladatelství Poezie mimo Domov v Mnichově publikovalo dva básnické almanachy, Almanach české zahraniční poezie 1979 (1979) a soubor Na střepech volnosti (1989), který obsahuje tvorbu šestačtyřiceti českých básníků, která byla v komunistickém Československu potlačena.

Soubor fejetonů zakázaných českých autorů Čára na zdi vyšel v kolínském Indexu r. 1977, antologie Sólo pro psací stroj: Československý fejeton 1976 - 1979 r. 1984. Reprezentativní »almanach české literatury 1968 - 1978« Hodina naděje s ukázkami z díla více než třiceti zakázaných českých spisovatelů vydalo nakladatelství 68 Publishers v Torontu r. 1980. Almanach uspořádali Jiří Gruša, Milan Uhde a Ludvík Vaculík.

Dílo nazvané Básníci ve stínu šibenice (Křesťanská akademie, Řím, 1976), knihu ukázek z díla českých spisovatelů, kteří byli v padesátých letech v Československu vězněni, sestavil Antonín Kratochvil. Tento editor také redigoval sborník Slovo a naděje (Křesťanská akademie, Řím, 1978).

Přehledným dílem o české literatuře je Česká literatura 1785 - 1985 od Antonína Měšťana, kterou vydalo nakladatelství 68 Publishers v Torontu r. 1987. Kniha Hledání ztracené generace (68 Publishers, Toronto, 1987) od Heleny Koskové je studií české prózy od šedesátých let až do pokročilého normalizačního období. Skrytá tvář české literatury (68 Publishers, Toronto, 1987) od Zdeňka Rotrekla je souborem životopisných medailónů pětadvaceti katolických autorů a Ivana Blatného, Františka Halase a Jana Trefulky. Literárněvědnou studií pamětihodných míst Prahy vážících se k významným mezníkům české kulturní a literární tradice a zároveň upřímným vyznáním lásky k československému hlavnímu městu je dílo italského bohemisty Angelo Maria Rippelina Magická Praha (Index, Kolín nad Rýnem, 1978).

Důležitými bibliografickými příručkami jsou Slovník českých spisovatelů: Pokus o rekonstrukci dějin české literatury 1948 - 1979 (68 Publishers, Toronto, 1982), který sestavil Jiří Brabec a kolektiv, a Bibliografie literatury vydané českými a slovenskými autory v zahraničí, 1948 - 1972 (s dodatkem do srpna 1978) (Index, Kolín nad Rýnem a Svědectví, Paříž, 1978) od Ludmily Šeflové. (Nové, přepracované vydání této bibliografie, dovedené do r. 1978, má vyjít v pražském nakladatelství Rozmluvy.) Vojtěch N. Duben (vlastním jménem Vojtěch Nevlud) dokončil r. 1976 ve Washingtonu, D.C., strojopisnou práci Český a slovenský tisk v zahraničí: 1945 - 1975. Vedoucí frankfurtského knihkupectví české a slovenské literatury Dialog Václav Hora vydal vlastní dvousetstránkovou bibliografickou příručku Literatura, česká a slovenská, mimo Československo: 1982 - 1987 (Dialog, Frankfurt nad Mohanem, 1987). Horova příručka však obsahuje i řadu titulů, které exilová nakladatelství anoncovala do budoucna, ale pak nevydala. Ilja Kuneš vypracoval bibliografii Svědectví: jmenný a věcný rejstřík: ročníky 1956 - 1987 (Paříž, Svědectví, 1988).

Patrik Ouředník vydal první obsáhlý slovník českého slangu Šmírbuch jazyka českého (Paříž, Edice K., 1989). Dílo zahrnuje víc než 14 000 výrazů »nekonvenční češtiny« v 1200 tematických skupinách. 1300 citátů bylo excerpováno z literatury, prvním zdrojem Šmírbuchu byla práce v terénu. V Ouředníkově slovníku však bohužel nejsou uvedeny žádné informace o tom, jak, kdy a kde byla tato práce v terénu prováděna. Autor se také nepokouší sebraný materiál interpretovat ani analyzovat.

Rozšířená a přepracovaná verze Knížky o Babičce a její autorce (původní vydání Lidová demokracie, Praha, 1963) od Václava Černého, v níž autor zrekonstruoval do té doby neznámou historii babičky Boženy Němcové a dokázal, že tvůrčí metoda této spisovatelky byla v podstatě romantická, vyšlo v nakladatelství 68 Publishers v Torontu r. 1982. Nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem vydalo r. 1984 reedici eseje Václava Černého Jaroslav Seifert: náčrt k portrétu, která původně vyšla na Kladně r. 1954 jako soukromý tisk.

Torontské nakladatelství 68 Publishers vydalo v květnu 1974 sborník Rudolfa Šturma Egon Hostovský. Obsahuje vzpomínky lidí, které Hostovského znali, několik literárních studií Hostovského prózy (mj. i »Nástin analýzy Hostovského metody ve Všeobecném spiknutí« od dnešní komentátorky Svobodné Evropy Ludmily Rakušanové) a několik dokumentárních textů. Některé beletristické práce Egona Hostovského vyšly v sedmdesátých a osmdesátých letech v exilových nakladatelstvích znovu. Tak nakladatelství 68 Publishers vydalo romány Všeobecné spiknutí (1973, původně vyšlo česky v Praze r. 1969) a Dobročinný večírek (1985, první české vydání New York, 1958). Toto druhé vydání Dobročinného večírku je doplněno studií Františka Kautmana o autorovi a esejem Heleny Koskové o dílech, jimž byla během let udělena Hostovského literární cena. Hostovského dosud nepublikovaná divadelní hra Osvoboditel se vrací z let 1965 - 1967 vyšla ve stejnojmenném svazku spolu s novelou Epidemie v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem, r. 1972.

10.

Mezi historické práce, zabývající se vzdálenější minulostí, patří studie Jana Křena Konfliktní společenství (68 Publishers, Toronto, 1989) o česko-německých vztazích za posledních dvě stě let. Londýnské Rozmluvy přetiskly klasické dílo katolického historika Josefa Pekaře Bílá hora (1986), Stojanov-edice Akord v Rotterdamu znovu vydala Pekařovu knihu O smyslu českých dějin (1977), která zahrnuje eseje o Sv. Václavu, o Janu Nepomuckém, o Husovi a o husitství a o národním obrození. Důležitou studií, vykládající smysl a význam barokní kultury, je Tvář baroka od Zdeňka Kalisty (edice Arkýř, Mnichov, 1982 a Rozmluvy, Londýn, 1983; 1989). Trochu nevyrovnanou prací o barokním písemnictví je Oheň baroka: Kavalíři Páně, mystici a asketové v české barokní literatuře od Antonína Kratochvila (Klub přátel českého baroka, Mnichov, 1984).

Přemysl Pitter uveřejnil v curyšském nakladatelství Konfrontace stručnou historickou studii o duchovních základech českých a slovenských dějin Duchovní revoluce v srdci Evropy (1974). Přepracovanou a rozšířenou verzi katolicky orientovaných dějin českého národa vydal pod názvem Jindy a nyní r. 1975 v nakladatelství Opus bonum v Mnichově Bohdan Chudoba. Dvoudílný Přehled církevních českých dějin od Jaroslava Kadlece vyšel v římské Křesťanské akademii r. 1987 (Náboženská edice, svazek 91 a 92). Torontská Sokolská knihovna vydala r. 1984 Obrázky z českých dějin od Jarmily Uhlířové.

Mezi několik filozofických prací, které vyšly v exilových nakladatelstvích, patří pozoruhodná kniha Erazima Koháka Národ v nás (68 Publishers, Toronto, 1978). Dílo je založeno na rigorózním myšlenkovém základě, vycházejícím z filozofického personalismu. Autor vysvětluje, jak by se člověk měl v životě chovat, aby se vyhnul ničivé, pasívní stádnosti a aby během své pozemské existence zrál k »plné lidskosti«. Z tohoto hlediska Kohák pak vynikajícím způsobem analyzuje myšlenku humanity, myšlenku demokracie a myšlenku socialismu, zkoumá otázku národní povahy, české národnosti a české státnosti a zamýšlí se nad tím, jaké má člověk v dějinách možnosti. Je přesvědčen, že jedinec se musí za každých okolností, bez ohledu na dané politické poměry, chovat odpovědně a svobodně. Velí mu tak morální kategorický imperativ.

Londýnské nakladatelství Rozmluvy vydalo r. 1982 v přetisku z římského časopisu Studie (č. 66, 67 a 68/1980) filozofickou práci Václava Bělohradského Krize eschatologie neosobnosti o významu disentu a paralelní kultury v totalitní společnosti, která se pokusila filozoficky formulovat a teoreticky objasnit každodenní zkušenosti lidí žijících v komunistickém systému.

Filozofické Kacířské eseje od Jana Patočky vyšly v edici Arkýř v Mnichově r. 1980. R. 1987 vydaly Rozmluvy fotografický přetisk devíti filozofických úvah Jana Patočky O smysl dneška, které měly původně vyjít r. 1969 v Mladé frontě v Praze, ale šly do stoupy. R. 1988 vyšel v Rozmluvách ve spolupráci se spolkem Athenaeum pod názvem Voegelin a Patočka záznam pražského paralelního filozofického semináře z let 1983 - 84 o Voegelinově knize The New Science of Politics (1952), o Patočkových Kacířských esejích a o Patočkově pojetí filozofie dějin.

Jiný paralelní filozofický sborník Hostina s příspěvky Erazima Koháka, Egona Bondyho, Milana Šimečky, Radima Palouše, Václava Bělohradského, Rio Preisnera, Miroslav Kusého, Ivana Svitáka a dalších autorů vydalo r. 1989 v redakci Václava Havla torontské nakladatelství 68 Publishers. K stému výročí narození českého novoscholastického filozofa Josefa Kratochvila vyšel r. 1982 v Mnichově Kratochvilův portrét Philosophia perennis od Karla Máchy.

Nakladatelství Křesťanská akademie v Římě publikovalo r. 1981 Filozofickou antropologii od Metoděje Habáně. Sborník překladů z děl Martina Heideggera, který přeložili »Ivan Tomáš a přátelé« přetiskla ze samizdatového vydání edice Atheneum (Oxford, 1985). Obdobný fotografický přetisk samizdatového vydání českých překladů Nečasových úvah od Friedricha Nietzscheho vyšel v edici Athenaeum v Londýně r. 1988. Traktát Nemoc k smrti od ren!>Srena Kierkegaarda vydalo v roce 1981 mnichovské nakladatelství Opus bonum. R. 1985 publikovaly londýnské Rozmluvy úvod do filozofie of Josefa Maria Bochenského Cesta k filozofickému myšlení.

V mnichovské edici Arkýř vyšel r. 1981 kulturně-filozofický esej Václava Černého O povaze naší kultury, na jehož liberální, mírně levicový úhel pohledu ostře zareagoval Rio Preisner studií Kultura bez konce (edice Arkýř, Mnichov, 1981) v níž odmítl období osvícenství, kdy se podle něho člověk neprávem povýšil nad Boha, a tak vznikly zárodky moderních totalitních ideologií. Tři svazky Preisnerových fragmentárních filozofických zápisků Kritika totalitarismu (Křesťanská akademie, Řím, 1973; Rozmluvy, Londýn, 1984), Česká existence (Rozmluvy, Londýn, 1984) a Až na konec Česka (Rozmluvy, Londýn, 1987) podrobněji analyzují totalitní ideologii a polemizují s masarykovsko-protestantskou interpretací českých dějin.

Na Západě vyšly také dvě knihy prací české filozofky protestantské a masarykovské orientace Boženy Komárkové, Sekularizovaný svět a evangelium (Konfrontace, Curych, 1981), zahrnující statě z let 1949 - 65, a Původ a význam lidských práv (Cramerius, Affoltern am Albis, 1986). Sborník esejů katolického teologa Josefa Zvěřiny Odvaha být církví (Mnichov, Opus bonum, 1981) sestavil Anastáz Opasek. Organizace Opus bonum vydala také Zvěřinovu práci Maria (Mnichov, 1988) a Dialog o víře (Mnichov, 1984) mezi Evou Kantůrkovou a Josefem Zvěřinou. Kniha Radima Palouše Čas výchovy vyšla v nakladatelství Křesťanská akademie v Římě r. 1987. (V tomto nakladatelství vyšlo během let množství dalších titulů s náboženskou tematikouCurych.)mělo adresy

Setkání v bavorském Frankenu se v listopadu 1983 zabývalo mírovou problematikou. Výbor materiálů z tohoto sympozia vyšel v mnichovském nakladatelství Opus bonum pod titulem Mír - mírové hnutí - křesťanská etika v redakci Milana Schulze r. 1984.

11.

Některé publikace českých nakladatelství na Západě líčí exotické zážitky českých exulantů v zahraničí. Bývalý major čs. armády Karel Hora odešel po únoru 1948 z Československa a vstoupil do francouzské cizinecké legie. Účastnil se tažení v Indočíně, v Koreji a v Alžíru a o svých zkušenostech napsal knihu Moje matka cizinecká legie (68 Publishers, Toronto, 1977). Soubor rozhlasových reportáží Vladimíra Fleischera, podrobně mapující průběh vietnamské války z hlediska Čechoslováka, který na rozdíl od mnohých západních novinářů věděl, co je to komunistická totalita, vyšel v nakladatelství 68 Publishers v Torontu r. 1981 pod názvem Hlas Ameriky - Saigon. 68 Publishers také vydalo tři cestopisy právníka a politologa Oty Ulče Náš člověk v Indii a na Ceyloně (1976), Bez Čedoku po Pacifiku (1980) a Bez Čedoku po Jižní Africe (1988) a výbor z díla známého českého cestovatele konce 19. a začátku 20. století Enrique Stanko Vráze V dálavách světů (1983), který k vydání připravila Olga Svejkovská.

Kuriózními hipířskými cestopisy, psanými sice česky, ale fonetickým pravopisem, jsou práce Jiřího Svobody Autostopem kolem světa (1. část nakl. Autostop, Toronto, 1979; 4. část Afrika s Čínou, Japonskem a Koreou, J. Svoboda, Scarborough, Ont., 1987). Cestopisné causerie píše Jan Schneider. V knize Za čarou: vademecum pro toulavé Čechoevropany (Konfrontace, Curych, 1980) ukazuje českým cestovatelům Evropou, čeho si mají všímat, a zejména upozorňuje na místa, v nichž během historie žili a působili Češi.

Občas se česká exilová nakladatelství věnovala i problematice jednotlivých zemí komunistického bloku. V období vzniku Solidarity začátkem osmdesátých let se objevilo několik publikací věnovaných Polsku. Kolínské nakladatelství Index vydalo sborník Československo 68 - Polsko 81 (1983). Jiří Lederer, který udržoval dlouhá léta úzké styky s Polskem, vydal v Indexu r. 1982 své osobně pojaté, procítěné dějiny tohoto severního souseda Československa pod názvem Mé Polsko: 200 let boje proti cizí nadvládě. Antonín Měšťan zredigoval pro mnichovské nakladatelství Opus bonum sborník Československo-polské styky včera, dnes a zítra (1986). Je to výbor příspěvků ze sympozia organizace Opus bonum, které se konalo v říjnu 1982. Nákladem newyorského Výboru na podporu Solidarity vyšla r. 1987 v londýnských Rozmluvách historie tohoto odborového hnutí Solidarita: Polské nezávislé odbory od svého vzniku až po vyhlášení výjimečného stavu. Index vydal český překlad knihy poezie polského básníka Czeslawa Milosze (Hymnus o perle, 1986) a překlad románu Tadeusze Konwického Malá apokalypsa (1981). V Indexu vyšly také pod souhrnným názvem Nebeklíč (1982) ironické »Dějepravné příběhy z historie svaté, sepsané ku poučení a výstraze« a »Rozhovory s ďáblem« od filozofa Leszka Kolakowského. Mnichovské nakladatelství Poezie mimo Domov vydalo v českém překladu sbírku básní papeže Jana Pavla II Kamenolom (1980) pod autorovým pseudonymem Andrzej!>Andrzej Jawien.

Několik českých exilových publikací se zabývalo poměry v Sovětském svazu. R. 1972 vyšel v kolínském Indexu český překlad politického eseje Andreje Amalrika Dožije se SSSR roku 1984? a r. 1973 vydalo londýnské nakladatelství Macmillan česky knihu Žorese a Roje Medvěděva Kdo šílí? v níž oba bratři svědčili o pokusu sovětských úřadů uvěznit biogenetika Žorese Medvěděva v psychiatrické léčebně. Ve spolupráci s časopisem 150 000 slov vydal Index r. 1986 překlad »příběhu strážného psa« Věrný Ruslan od Georgije Vladimova. Z otisku rozmetané sazby pražské edice Světová literatura byl v Indexu r. 1985 fotograficky přetištěn překlad utopie Jevgenije Zamjatina My. A r. 1983 vydal Index vynikající knihu o poměrech v Sovětském svazu Zářné zítřky od Alexandera Zinověva. V Indexu vyšly také výbor z básní Osipa Mandelštama Topůrko pro kata (1979) a memoáry Naděždy Mandelštamové Konec naděje (1975). R. 1974 vydala Konfrontace překlad Solženicynova textu Nežít se lží, r. 1975 jeho Dopis představitelům Sovětského svazu a ve třech dílech Solženicynovo Souostroví Gulag (první díl r. 1974; druhý díl r. 1976, třetí díl r. 1982).

V Indexu vyšly dvě knihy o Číně. R. 1980 to byly Neretušované pohlednice z Číny od Františka Janoucha a r. 1982 sborník Čína našima očima od devíti autorů ze skupiny »československé socialistické opozice« soustředěné kolem časopisu Listy. Od konce sedmdesátých let začalo totiž čínské vedení projevovat zájem o československý experiment roku 1968 a začalo zvát do Číny k diskusím aktivní protagonisty Pražského jara, žijící v exilu. R. 1979 se zakladatel skupiny Listy Jiří Pelikán setkal v Číně s generálním tajemníkem čínské komunistické strany Hu Jao-bangem, a pak do Číny cestovala celá řada dalších Čechoslováků žijících na Západě. Sborník Čína našima očima shrnuje jejich dojmy.

Nyní ještě zmínka o několika českých překladech ze západní umělecké literatury. Nakladatelství 68 Publishers v Torontu vydalo r. 1979 ve svazku nazvaném Profesionální faul dvě dramata od Toma Stopparda, r. 1988 tam vyšla próza Philipa Rotha Pražské orgie a r. 1989 divadelní hra Arthura Millera Strop v arcibiskupském paláci. Nakladatelství Index vydalo česky dva slavné romány George Orwella Zvířecí statek (1981) a 1984 (1984; s doslovem Milana Šimečky »Můj soudruh Winston Smith«). Ve spolupráci s časopisem 150 000 slov vyšel v Indexu román maďarského spisovatele György Konráda Spoluviník (1985), novela a tři povídky Jugoslávce Danilo Kiše pod názvem Hrobka pro Borise Davidoviče (1988), esej Primo Léviho Potopení a zachránění (1989), analyzující fanatismus nacismu, a román Grahama Greena Monsignore Quijote (1987). Londýnské Rozmluvy přetiskly r. 1988 překlad Deníku venkovského faráře od Georgese Bernanose z vydání pražského nakladatelství Vyšehrad z r. 1969. Nakladatelství Konfrontace v Curychu publikovalo hlavně překlady autorů z německé jazykové oblasti. Vyšly zde například humoristické povidky Ephraima Kishona Nejlepší (1981), Proces od Franze Kafky (1975) a prózy Friedricha Dürrenmatta Soudce a jeho kat (1975) a Pád (1977).

Konfrontace také nově vydala řadu titulů pražského česko-německého autora a překladatele Pavla Eisnera (Chrám i tvrz, 1974; výbor z lidových písní Mamince, 1975; Sonety kněžně, 1976; Čeština poklepem a poslechem, 1976; Bohyně čeká, 1977 a Pan Kaplan má třídu rád, 1979).

SEZNAM PUBLIKACÍ VYDANÝCH V HLAVNÍCH EXILOVÝCH

NAKLADATELSTVÍCH

(U některých titulů se jejich vročení v různých zdrojích bibliografických informací liší. Tam, kde nebylo možno si údaj přímo ověřit, uvádím rok vydání, který se vyskytl nejčastěji.)

I. 68 Publishers, Toronto

Adresa: 68 Publishers, Corporation, Box 695, Postal Station »A«, Toronto, Ont., M5W 1G2, Canada

1. Josef Škvorecký, Tankový prapor, 1971, 1972, 1973, 1976, 1980

Satira na život v čs. armádě v padesátých letech.

2. Arnošt Lustig, Miláček, 1973

Román z izraelsko-arabské války r. 1948.

3. Jan Beneš, Na místě, 1972

Povídky z čs. vězení v období stalinismu.

4. Michal Schonberg, Osvobozené, 1988

Studie kanadského teatrologa o pražském Osvobozeném divadle.

5. Zdena Salivarová, Honzlová, 1972, 1976

Román z Prahy padesátých let o zpěvačce z chudé rodiny se špatným třídním původem, zaměstnané v souboru lidových písní.

6. Josef Škvorecký, Mirákl, 1972, 1977

Panoramatický obraz Československa od padesátých let do r. 1968, viděný očima Dannyho Smiřického.

7. Heda Kovályová, Erazim Kohák, Na vlastní kůži, 1973

Osobní svědectví Hedy Kovályové o životě v nacistickém koncentračním táboře a o útlaku v padesátých letech, doplněné filozofickým rozborem profesora Koháka.

8. Jaroslav Vejvoda, Plující andělé, letící ryby, 1974

»Beatnické« povídky převážně o osudech českých posrpnových emigrantů na Západě.

9. Egon Hostovský, Všeobecné spiknutí, 1973

Psychologický román s existencialistickými prvky o neschopnosti hrdiny komunikovat se světem, který ho obklopuje.

10. Ota Ulč, Malá doznání okresního soudce, 1974

Svědectví právníka o soudní praxi na maloměstě v Československu padesátých let.

11. Josef Škvorecký, Hříchy pro pátera Knoxe, 1973

Detektivní divertimento.

12. Josef Škvorecký, Zbabělci, 1973

Román o konci druhé světové války na českém maloměstě, jak jej viděl student Danny Smiřický.

13. Josef Škvorecký, Lvíče, 1974

Detektivní román z nakladatelského prostředí.

14. Luděk Pachman, Jak to bylo, 1974

Autobiografie šachového velmistra, který byl po r. 1968 v Československu vězněn.

15. Rudolf Šturm (ed.), Egon Hostovský, 1974

Sborník vzpomínek, studií a dokumentů o díle a osudu tohoto autora.

16. Karel Pecka, Štěpení, 1974

Román o roku 1968 viděném očima nekomunisty. Dějová linie z dvacátého století se prolíná s příběhem z pobělohorského období.

17. Josef Škvorecký, Prima sezóna, 1975

Šest povídek z válečného Kostelce, v nichž se Danny Smiřický neúspěšně uchází o šest tamějších dívek.

18. Stanislav Mareš, Báje z Nového světa, 1975

Básnická skladba o pěti zpěvech snažící se zobecnit zkušenost z prvního období emigrace.

19. Josef Škvorecký, Smutek poručíka Borůvky, 1975

Detektivní povídky.

20. Sheila Ochová, Sůl země a blbá ovce, 1975

Komediální novela o dívce a výstředním starci.

21. Antonín Brousek, Kontraband, 1975

Hořké básně o Československu, verše o autorově dětství a teskná poezie o životě v emigraci.

22. Alan Levy, Pražské peřeje, 1975

Reportáž amerického novináře o událostech v Československu od podzimu 1967 do zimy 1970.

23. Jan Drábek, A co Václav? 1975

Román o neúspěšných pokusech mladého poúnorového emigranta integrovat se do amerického prostředí.

24. Ivan Diviš, Noé vypouští krkavce, 1975

Sbírka experimentální poezie z let 1965 - 1968.

25. Vratislav Blažek, Mariáš v Reykjavíku, 1975

Humorná literární koláž z dopisů Vratislava Blažka z emigrace v Německu režiséru Václavu Táborskému do Kanady.

26. Ota Filip, Poskvrněné početí, 1976

Satira o životě na moravském maloměstě jménem Božíles.

27. Karel Pecka, Pasáž, 1976

Kafkovská novela o univerzitním docentu Antonínu Tvrzovi, který se octne v přízračném světě městské pasáže s podzemním labyrintem nekonečných chodeb.

28. Zdena Salivarová, Nebe, peklo, ráj, 1976

Milostná novela o nešťastné lásce mezi mladou Češkou a Lotyšem, odehrávající se v Československu na sklonku padesátých let.

29. Josef Škvorecký, Konec poručíka Borůvky, 1975

Druhý díl povídkového seriálu o poručíku Borůvkovi, který v závěru knihy odmítne spolupracovat s poinvazními úřady a je odsouzen do vězení.

30. Václav Černý, Pláč koruny české, 1977

Třetí díl pamětí literárního vědce Václava Černého, zabývající se obdobím druhé světové války.

31. Karel Hora, Moje matka cizinecká legie, 1977

Autobiografie čs. důstojníka, člena francouzské cizinecké legie.

32. František Moravec, Špión, jemuž nevěřili, 1977

Paměti šéfa československé zpravodajské služby převážně z období druhé světové války.

33. Jaroslav Hašek, Velitelem města Bugulmy, 1976

Povídky satirizující Rusko a rudoarmějské revolucionáře v prvních měsících po říjnové revoluci.

34. A. J. Liehm, Příběhy Miloše Formana, 1976

Životopis známého filmového režiséra.

35. Adina Mandlová, Dneska už se tomu směju, 1976, 1977, 1981

Vzpomínky známé herečky.

36. Ota Ulč, Náš člověk v Indii a na Ceyloně, 1976

Exotický cestopis českého profesora americké univerzity.

37. Věra Linhartová (ed.), Aniž by nastal viditelný pohyb, 1977

Soubor poezie surrealisty Jindřicha Heislera.

38. Jaromír Hořec (vl. jm. Halbhuber), Půlnoční jam session, 1977

Sbírka pražského autora inspirovaná jazzem.

39. Antonín Kratochvil (ed.), Via dolorosa, 1977

Ukázky z poezie vězněných básníků Zdeňka Rotrekla, Václava Renče a Josefa Palivce s monografickými portréty.

40. Ferdinand Peroutka, Oblak a valčík, 1976

Román o příchodu nacistického totalitarismu do střední Evropy.

41. Ludvík Vaculík, Morčata, 1977

Orwellovský příběh o bankovním úředníku zaměstnaném v záhadné pražské bance. Román o zotročení a moci.

42. Václav Havel, Hry 1970 - 1976, 1977

Pět Havlových her z prvních let »doby zakázanosti«.

43. Jan Beneš, Zelenou nahoru, 1977

Ironický román o zkušenostech českého přistěhovalce v Americe.

44. Jan Drábek, Zpráva o smrti Růžového kavalíra, 1977

Román s detektivně-špionážní zápletkou o životě českého poúnorového emigranta na americkém kontinentě. Kniha o tom, jak je pro Středoevropana obtížné přizpůsobit se západní mentalitě.

45. Jiří Hochman, Český happening, 1978

Satira na normalizaci.

46. Ota Rambousek, Krochnu s sebou, 1978

Vzpomínky agenta CIA.

47. Josef Škvorecký, Příběh inženýra lidských duší, 1977, 1978

Obsáhlý román o životě v Československu za druhé světové války, v padesátých a v šedesátých letech a v Kanadě v sedmdesátých letech, vylíčený ze zorného úhlu Dannyho Smiřického, který nyní vyučuje na torontské univerzitě.

48. Jaroslav Vejvoda, Osel aneb Splynutí, 1977

Román o českých emigrantech ve Švýcarsku a o nesdělitelnosti východoevropské zkušenosti.

49. Zdeněk Kalista, Přátelství a Osud, 1978

Komentovaná korespondence mezi Jiřím Wolkerem a Zdeňkem Kalistou.

50. Antinostalgicum a Samožerbuch, 1977

Jubilejní, padesátá publikace nakladatelství 68 Publishers, která líčí začátky podniku Zdeny a Josefa Škvoreckých a obsahuje zákulisní informace o některých dílech, která Škvorečtí vydali, a úryvky z dopisů čtenářů z celého světa. Antinostalgicum je komentovaný výběr nejhloupějších citátů z oficiálního čs. normalizačního tisku, který sestavil Ota Ulč.

51. Jarmila Kaloušová, Pod jednou střechou s T.G.M, 1977

Paměti Masarykovy sekretářky.

52. Erazim Kohák, Národ v nás, 1978

Filozoficko-politologicko-etická analýza české a slovenské národní existence.

53. Jan Skácel, Chyba broskví, 1978

Sto čtyřverší.

54. Pavel Javor (pseudonym Jiřího Škvora), Nápěvy, 1978

Lyrická poezie českého básníka, který žil v Kanadě.

55. Karel Kryl, (Zpod stolu) sebrané spisy, 1978

Poetické hříčky a několik lyrických básní Karla Kryla. S flexideskou.

56. Ivan Binar, Kdo, co je pan Gabriel, 1978

Pohádková novela o šviháku panu Gabrielovi, který je zosobněním zla.

57. Jiří Gruša, Dotazník, 1978, 1979

Román, jímž hrdina z malého města ve snaze vyplnit dotazníkový formulář vypovídá o své přítomnosti i minulosti.

58. Vilém Hejl, Zásada sporu, 1979

Fiktivní paměti Šimona Lomnického z Budče.

59. Ivan Klíma, Milostné léto, 1979

Příběh šestatřicetiletého biologa, který se bláznivě zamiluje do mladé dívky.

60. Alexander Kliment (vl. jm. Klimentiev), Nuda v Čechách, 1979

Architekt Mikuláš Svoboda se rozhoduje mezi dvěma ženami a zda má či nemá emigrovat.

61. Pavel Kohout, Bílá kniha ve věci Adama Juráčka, 1978

Groteska o tom, co se stane, překoná-li někdo v policejním státě fyzikální zákon.

62. Sylvie Richterová, Návraty a jiné ztráty, 1978

Experimentální literární text o životě v dnešním světě.

63. Jan Trefulka, O bláznech jen dobré, 1978

Novela, v níž tváří v tvář předpokládané smrti rebeluje proti konvenci poddajný penzista Cyril Duša a namluví si mladou ženu.

64. Ota Filip, Valdštýn a Lukrecie, 1979

Novela o Valdštýnovi a jeho nepovedeném manželství.

65. Milan Kundera, Život je jinde, 1979

Ironický příběh slabocha, básníka Jaromila.

66. Arnošt Lustig, Z deníku sedmnáctileté Perly Sch., 1979

Novela o mladé prostitutce v terezínském ghettu.

67. Tom Stoppard, Profesionální faul, 1979

Překlad dvou her britského dramatika českého původu.

68. Antonín Brousek - Josef Škvorecký, Na brigádě, 1979

Literární kritiky současné poezie a prózy.

69. Erich Kulka, Židé v Československé Svobodově armádě, 1979

Historická studie o osudech čs. východních jednotek za druhé světové války.

70. Václav Šikl, Nač jaru nezbyl čas, 1979

O roli příslušníků západního odboje z druhé světové války v období Pražského jara.

71. Ota Hora, Svědectví o puči, 1978

Paměti národně-socialistického politika o událostech, které vedly k únoru 1948.

72. Josef Škvorecký, Hořkej svět, 1978

Výbor povídek z let 1946 - 1966.

73. Hodina naděje, 1980

Almanach české nezávislé literatury 1968 - 1978.

74. Jiří Gruša, Dámský gambit, 1979

Experimentální koláž dopisů, snů a rituálů s milostným podtextem.

75. Jaroslav Hutka, Dvorky, 1980

Novela o studentu gymnázia, který žije v Praze sedmdesátých let, reportáž o autorově konfliktu s policií a výběr jeho písňových textů.

76. Ivan Klíma, Má veselá jitra, 1979

Sedm povídek ze znormalizované Prahy.

77. Eda Kriseová, Křížová cesta kočárového kočího, 1979

Devět povídkových psychologických portrétů.

78. Jan Patočka, Dvě studie o Masarykovi, 1980

Dva eseje Husserlova žáka.

79. Karel Pecka, Motáky nezvěstnému, 1980

Obsáhlý román z prostředí stalinských koncentráků v Československu.

80. Vilém Sacher, Krvavé velikonoce, 1980

Vzpomínky generála čs. armády (po sovětské invazi degradovaného na vojína) na boje na východním Slovensku koncem druhé světové války.

81. Jan Beneš, Trojúhelník s madonou, 1980

Milostný příběh z vojenského prostředí odehrávající se na Slovensku v padesátých letech.

82. Ivan Blatný, Stará bydliště, 1979

První sbírka tohoto exilového básníka po dvaatřiceti letech. Uspořádal Antonín Brousek.

83. Antonín Brousek, Zimní spánek, 1980

Obsahuje v Praze zakázanou sbírku Nouzový východ zahrnující básně z Československa, oddíl Zimní spánek o frustraci emigrace a parodie na socialisticko-realistickou poezii.

84. Vilém Hejl, Ex offo, 1980

Detektivka ze začátku normalizace a z prusko-rakouské války r. 1866.

85. Karel Kryl, Slovíčka, 1980

Příběh dvou milostných dvojic. Lyricko-epická poéma.

86. Milan Kundera, Valčík na rozloučenou, 1979

Symetrický, sarkastický milostný román z českých lázní, plný intrik a manipulace.

87. Ferdinand Peroutka, Pozdější život Panny, 1980

Příběh o tom, co by se stalo s Janou z Arku, kdyby ji neupálili.

88. Stanislav Auský, Vojska generála Vlasova v Čechách, 1980

Historie »Ruské osvobozenecké armády«.

89. Dagmar Šimková, Byly jsme tam taky, 1980

Svědectví o ženských věznicích v komunistickém Československu.

90. Josef Škvorecký, Velká povídka o Americe, 1980

Soubor článků o autorově cestě po USA r. 1969, které původně vycházely v Listech a ve Světě práce.

91. Jiří Traxler, Já nic, já muzikant, 1980

Vzpomínky nejvýznamnějšího skladatele a hudebníka českého swingu.

92. Ota Ulč, Bez Čedoku po Pacifiku, 1980

Cestopisný úvod do problematiky Pacifiku, Austrálie a Nového Zélandu.

93. Karel Hynek Mácha, Byl lásky čas (bez data) [1980]

Necenzurovaný deník romantického básníka z r. 1835.

94. (Plánované vydání nezkrácené verze Českého happeningu od Jiřího Hochmana, k němuž pro nezájem čtenářů nedošlo.)

95. Václav Černý, Knížka o Babičce a její autorce, 1982

Rekonstrukce neznámé historie babičky Boženy Němcové a jejího manžela.

96. Egon Bondy (pseudonym Zbyňka Fišera), Invalidní sourozenci, 1981

Utopická vize světa »páté vědecko-technické průmyslové revoluce«, parodie čs. normalizace.

97. Viktor Fischl, Píseň o lítosti, 1982

Novela o životě v chudé židovské vesnici v Československu koncem třicátých let.

98. Martin Harníček, Maso, 1981

Dvě utopické novely Maso a O Albínovi.

99. Alexander Kliment (vl. jm. Klimentiev), Basic love, 1981, 1982

Novela o procesu oproštění ve zmatku světa.

100. Božena Němcová, Babička, 1982

Jubilejní publikace nakladatelství. S ilustracemi Jana Brychty.

101. Pavel Kohout, Nápady svaté Kláry (bez data) [1982]

Bláznivá komedie o dívce s jasnovidnými schopnostmi.

102. Eda Kriseová, Klíční kůstka netopýra a jiné povídky, 1982

Povídky o úpadku čs. normalizační společnosti a snová milostná novela.

103. Milan Kundera, Kniha smíchu a zapomnění, 1981

Příběh české emigrantky Taminy, která po r. 1968 žije ve Francii. Kritika komunistické devastace Východu a mělkosti života Západu.

104. Jaroslav Vejvoda, Ptáci, 1981

Lyrické povídky o nepřizpůsobivých českých emigrantech ve Švýcarsku.

105. Ladislav Bitman, Špionážní oprátky, 1981

Paměti pracovníka dezinformačního oddělení čs. ministerstva vnitra.

106. Margarete Buber-Neumannová, Kafkova přítelkyně Milena, 1982

Jedinečný dokument o Mileně Jesenské, s níž se autorka seznámila v koncentračním táboře Ravensbrück.

107. Václav Černý, Paměti II, 1982

Vzpomínky literárního kritika Václava Černého na studentský život v Dijonu a na předválečné působení v Ženevě a v Praze.

108. Jiří Brabec (ed.) Slovník českých spisovatelů, 1982

»Pokus o rekonstrukci dějin české literatury 1948 - 1979«. Zahrnuje všechny české spisovatele, jejichž dílo bylo úplně nebo částečně zcenzurováno.

109. Pavel Landovský, Jiné komedie a Sanitární noc, 1982

Pět dramat od známého herce.

110. Josef Škvorecký, Bůh do domu, 1980

Fraška o návštěvě komunistického dědečka u Čechů v Kanadě. Napsáno k desátému výročí Nového českého divadla v Torontu.

111. Minka Rybáková, Tuctová mrtvola, 1981

Detektivka z New Yorku.

112. Josef Škvorecký, Návrat poručíka Borůvky, 1981

Román o poručíku Borůvkovi, který uprchne z československého vězení do Kanady, pracuje tam jako hlídač na parkovišti a rozluští vraždu v Torontu.

113. Milada Součková, Sešity Josephiny Rykrové, 1981

Básnická sbírka literární historičky a esejistky.

114. Jan Zahradníček, Dům strach, 1981

Vězeňská poezie katolického básníka.

115. Milan Kundera, Směšné lásky, 1981

Soubor sedmi klasických povídek o vztazích mezi muži a ženami. Definitivní verze.

116. Arnošt Lustig, Dita Saxová, 1982

Román o židovské dívce, která přežila koncentrák, ale s životem v míru se nedovede vyrovnat.

117. Josef Škvorecký, Dvě legendy, 1982

Novela Legenda Emöke o milostném vzplanutí pražského intelektuála k maďarské vdově a novela Bassaxofon, pocta jazzu jako symbolu svobody za nacismu. Svazek zahrnuje i Škvoreckého esej o osudu jazzu za nacismu a komunismu, nazvaný »Red Music«.

118. Antonín Cekota, Geniální podnikatel Tomáš Baťa, 1981 (a druhé zájmové vydání pro firmu Baťa)

Biografie Tomáše Bati od jeho tiskového tajemníka.

119. Prokop Drtina, Československo, můj osud, 1982

Rozsáhlé vzpomínky spolupracovníka prezidenta Beneše na období od Mnichova po únor 1948. Vyšlo ve čtyřech svazcích.

120. Vladimír Fleischer, Hlas Ameriky - Saigon, 1981

Reportáže českého žurnalisty z vietnamské války.

121. Pavel Javor (pseudonym Jiřího Škvora), Plamen a píseň, 1981

Výbor z básnického díla Pavla Javora. Uspořádal Antonín Brousek.

122. Jaroslav Seifert, Všecky krásy světa, 1981

Básnické memoáry. Vyšlo ve spolupráci s nakladatelstvím Index v Kolíně nad Rýnem.

123. Karel Poláček, Poslední dopisy Doře, 1984

Dopisy Karla Poláčka z posledních měsíců před odchodem do koncentračního tábora.

124. Vratislav Effenberger, Surovost života a cynismus fantazie, 1984

Pět surrealistických filmových scénářů. S úvodem Petra Krále.

125. Jiří Gruša, Doktor Kokeš, Mistr Panny, 1984

Fantaskní experimentální román o sexu a smrti.

126. Jan Hanč, Sešity (bez data) [1984]

Eseje, úvahy a záznamy pražského filozofa.

127. Jan Křesadlo (pseudonym Václava Pinkavy), Mrchopěvci, 1984

Bizarní román z padesátých let o zotročování skrze sexuální deviace.

128. Stanislav Moc, Údolí nočních papoušků, 1984

Dobrodružný a milostný román z Austrálie.

129. Jan Novák, Striptease Chicago, 1983

Poeticko-naturalistický pohled na české Chicago. Cyklus povídek.

130. Natalie Princová, Polepená oblaka, 1984

Milostný román ze Španělska, jehož hrdinkou je Češka, která se provdala na Západ.

131. Josef Škvorecký, Scherzo capriccioso (bez data) [1984]

Román o Dvořákovi za jeho amerického pobytu.

132. Jan Werich, Americké příběhy, 1983

Pět povídek. Přiložena gramodeska s dvěma válečnými nahrávkami Voskovce a Wericha z Ameriky.

133. Lída Baarová, Útěky, 1983

Vzpomínky české herečky. Zapsal Josef Škvorecký.

134. Václav Černý, Paměti IV, 1983

Vzpomínky z let 1945 - 65.

135. Jiří Lederer, Touhy a iluze, 1984

První díl pamětí novináře do r. 1968.

136. Ludvík Vaculík, Český snář, 1983

Polofiktivní deník. Jeden rok v životě českého disidentského spisovatele.

137. Ferdinand Peroutka, Budeme pokračovat, 1984

Výbor kulturně-politických rozhlasových úvah.

138. Jaroslav Seifert, Ruce Venušiny, 1984

Výbor z celoživotního básníkova díla.

139. E. S. Vráz, V dálavách světů, 1983

Historické cestopisy.

140. Miss Rosie z Chicaga, 1986

Výbor fiktivních dopisů českoamerické služky z Chicaga sestře Márince ve Skrčené Lhotě v Čechách, které vycházely v chicagském humoristickém časopise Šotek v letech 1885 - 1893.

141. Dominik Tatarka, V ne čase, 1986

Lyrické, erotické a filozofické texty.

142. Jaroslav Drábek, Podzemí, 1986

Román o českém nekomunistickém odboji proti nacismu od hlavního poválečného prokurátora v procesech s nacistickými zločinci.

143. Josef Hiršal, Píseň mládí, 1986

Experimentální próza, několikastránkový příběh, rozvedený obsáhlým poznámkovým aparátem v delší vyprávění.

144. Egon Hostovský, Dobročinný večírek, 1985

Román z emigrantského prostředí padesátých let.

145. Ivan Klíma, Moje první lásky, 1985

Nostalgicko-idylické povídky, vzpomínky na první nesmělé zkušenosti s láskou.

146. Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí, 1985

Román o českých emigrantech, chirurgovi Tomášovi a jeho ženě Tereze, kteří se po čase vrátí do Československa.

147. Albert Kyška, Šero, 1986

Román anonymního pražského autora o studentském životě v husákovském období.

148. Doba páření, 1986

Soubor povídek jedenácti současných českých spisovatelek.

149. Karel Pecka, Malostranské humoresky, 1985

Povídky o životě na pražské Malé Straně začátkem osmdesátých let.

150. Minka Rybáková, Potměšilí pozemšťané, 1986

Komediální science-fiction s politickým podtextem.

151. Josef Škvorecký, Ze života české společnosti, 1985

Třídílný soubor fraškovitých textů o životě za první republiky, v socialismu šedesátých let a v emigraci a v Československu po roce 1968.

152. Pavel Taussig, Jedinečná svätá, 1985

Humoristické povídky slovenského autora z komunistického Československa.

153. Ota Ulč, Špatně časovaný běženec, 1985

Sarkastický román z Ameriky.

154. Jaroslav Vejvoda, Zelené víno, 1986

Román o životě českých emigrantů ve Švýcarsku.

155. Kamil Běhounek, Má láska je jazz, 1986

Vzpomínky jazzmana z éry českého swingu.

156. Václav Havel, Dopisy Olze, 1985

Havlovy dopisy z vězení z let 1979 - 1982.

157. Karel Kaplan, Nekrvavá revoluce, 1985

Historie cesty čs. komunistů k moci a prvních let útlaku v Československu.

158. Jiří Morava, (pseudonym Jiřího Vlka) C.k. disident Karel Havlíček, 1986

Životopis Karla Havlíčka Borovského.

159. Jaroslav Vejvoda - Bernard Šafařík, Honička, 1985

Filmový scénář.

160. Jiří Kolář, Prométheova játra, 1985

Kombinace poezie, deníkových záznamů, překladů a próz z padesátých let.

161. Karel Kryl, Z mého plíživota, 1986

Poetické hříčky a několik lyrických básní. S gramodeskou.

162. Frank Marlow, Rejstřík ke Švejkovi, 1985

Konkordance k vydání Švejka z r. 1922.

163. Vilém Hejl - Karel Kaplan, Zpráva o organizovaném násilí, 1986

Studie politického útlaku v Československu v padesátých letech.

164. Martina Navrátilová - George Vescey, Já jsem já, 1985

Životopis Martiny Navrátilové. Přeložil Josef Škvorecký.

165. Jaroslav Seifert, Věnec sonetů, 1987

Dvojjazyčné česko-anglické vydání. Do angličtiny přeložili J. K. Klement (Václav Pinkava) a Eva Stucke, roz. Pinkavová.

166. Pavel Taussig, Blbé, ale naše, 1987

Soubor historických rytin se satirickými legendami z období komunismu v Československu. Slovensko-anglicko-německé vydání.

167. Egon Bondy (pseudonym Zbyňka Fišera), Sklepní práce, 1988

Filozoficko-naturalistická próza psaná stylem hospodského pábení.

168. Bohumil Hrabal, Proluky, 1986

Třetí díl Hrabalovy autobiografie.

169. Iva Kotrlá, Návštěva v ETC., 1987

Soubor naturalisticko-erotických povídek převážně z Československa osmdesátých let.

170. Jan Křesadlo (pseudonym Václava Pinkavy), Fuga trium, 1988

Hravý, bizarní román z Urogalie, malé země okupované sousedním Börödzöstánským impériem.

171. Blanka Kubešová, Deník Leošky Kutheilové, 1987

Deník holčičky, která žije v padesátých letech na Chebsku.

172. Iva Procházková, Výprava na zlatou rybičku, 1988

Román z prostředí mladých lidí odehrávající se v Praze v polovině sedmdesátých let.

173. Lenka Procházková, Oční kapky, 1987

Napínavý román, jehož zápletka vzniká z touhy po pomstě u mladé ženy, kterou opustil milenec.

174. Philip Roth, Pražské orgie, 1988

Novela o znormalizované Praze. Slavný americký spisovatel Zuckerman se vydá do Prahy pro cenný rukopis a zaplete se do řady groteskních a dramatických událostí.

175. Dominik Tatarka, Listy do večnosti, 1988

Eroticko-lyrická kniha klasika slovenské literatury.

176. Jan Trefulka, Svedený a opuštěný, 1988

Příběh poddajného katolického intelektuála, utlačovaného komunistickým režimem, který se v iracionální revoltě vzepře poměrům.

177. Milan Uhde, Velice tiché Ave, 1988

Šest her.

178. Ivan Blatný, Pomocná škola Bixley, 1987

Druhý výbor z pozdní tvorby Ivana Blatného. Sestavil Antonín Brousek.

179. Jiří Kovtun, Masarykův triumf: Příběh konce velké války, 1987

Obsáhlá studie činnosti T. G. Masaryka v USA od dubna do prosince 1918.

180. Helena Kosková, Hledání ztracené generace, 1987

Studie o české próze od šedesátých let do nedávné minulosti.

181. Jiří Lederer, Touhy a iluze II., 1988

Vzpomínky pronásledovaného a vězněného novináře na normalizační období.

182. Antonín Měšťan, Česká literatura 1785 - 1985, 1987

Dějiny české literatury.

183. Zdeněk Rotrekl, Skrytá tvář české literatury, 1987

Portréty převážně katolických autorů.

184. Ota Ulč, Bez Čedoku po Jižní Africe, 1988

Cestopis.

185. H. Gordon Skilling, Listy z Prahy, 1988

Dopisy známého kanadského historika, odborníka na Československo, z konce třicátých let, kdy pobýval v Praze jako student.

186. Josef Škvorecký, Franz Kafka, jazz a jiné marginálie, 1988

Kulturní, literární a politické eseje.

187. František Vaněček, Stalo se v kraji zvykem, 1988

Vzpomínky disidentského novináře na život v normalizačním Československu.

188. Zdena Salivarová, Ashes, Ashes, All Fall Down, 1987

Angl. překlad novely Nebe, peklo, ráj.

189. Bohumil Hrabal, Svatby v domě, 1987

První díl Hrabalovy autobiografie.

190. Bohumil Hrabal, Vita nuova, 1987

Druhý díl Hrabalovy autobiografie.

191. Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, 1988

Populární dějiny Československa.

192. Bohumil Hrabal, Městečko, kde se zastavil čas, 1989

Autorizované vydání románu o světě Hrabalových rodičů.

193. Antonín Jareš, Výstraha, 1989

Detektivka z Toronta.

194. Jan Křesadlo (pseudonym Václava Pinkavy), Vara guru, 1989

Zábavná a bizarní literární hříčka odehrávající se v Čechách v době první republiky na panství rodiny Švamemberků.

195. Milan Kundera, Žert, 1989

Klasický román, v němž hlavní hrdina zjišťuje, že skutečnost je neovladatelná.

196. Arnošt Lustig, Král promluvil, neřekl nic - dosud nevyšlo

197. Jan Novák, Miliónový jeep, 1989

Historie člověka zničeného nejprve totalitním systémem a pak americkým snem o šťastném a úspěšném životě v Chicagu.

198. Iva Pekárková, Péra a perutě, 1989

Román o silniční prostituci v Československu.

199. Lukáš Řehůřek, Mládí, 1989

Novela o tragédii z padesátých let.

200. Karel Hvížďala, Benefice, 1991

Jubilejní publikace. Rozhovor se Zdenou Škvoreckou o jejím životě a literární kréda většiny autorů nakladatelství 68 Publishers.

201. Zdeněk Urbánek, Stvořitelé světa, 1989

Lyrické vzpomínky pražského překladatele.

202. Ivan Diviš, Konec štěstí, 1990

Reedice sbírek Průvan, Beránek na sněhu, Odchod z Čech a Žalmy.

203. Petr Král, P.S. čili cesty do ráje, 1990

Básně.

205. Arthur Miller, Strop v arcibiskupském paláci, 1989

Drama o intelektuálech v blíže neurčeném městě, které připomíná husákovskou Prahu.

206. Bedřich Fučík a Karel Bartošek, Zpovídání, 1989

Rozhovory Karla Bartoška s dlouho vězněným spisovatelem Bedřichem Fučíkem.

207. Václav Havel (ed.), Hostina, 1989

Sborník současné české filozofie.

208. Vilém Hejl, Rozvrat: Mnichov a náš osud, 1989

Historická studie.

209. Karel Kaplan, Mocní a bezmocní, 1989

Portréty komunistických prominentů.

210. Jan Křen, Konfliktní společenství - Češi a Němci 1780 - 1918, 1989

Historie vztahů mezi Čechy a Němci za poslední dvě století.

211. Hana Ponická, Lukavické zápisky, 1989

Vzpomínky slovenské autorky, která v roce 1977 odmítla podepsat rezoluci proti Chartě 77.

212. Josef Škvorecký, Hlas z Ameriky, 1990

Recenze americké literatury psané pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky.

V rámci »ročníku na rozloučenou« 1991 plánuje nakladatelství 68 Publishers, Toronto, vydat ještě tyto tituly:

213. Iva Hercíková, Domů

Dramatický příběh rodiny, která se na přání nostalgického otce vrátí z Austrálie do husákovského Československa.

214. Petr Kouba, Kráska, zvíře a já

Novela z prostředí koňských dostihů v Chuchli.

215. Eda Kriseová, Co se stalo

Nové povídky známé autorky.

216. Milan Kundera, Nesmrtelnost

Román, v němž vystupuje J. W. Goethe a jedna z jeho milenek a řada postav ze současného světa, které hledají smysl existence.

217. Libuše Moníková, Fasáda

Fantasmagorický příběh čtyř českých výtvarníků, kteří cestou za obchodem v Japonsku uvíznou na Sibiři. V Německu román získal Cenu Alfreda Döblina.

218. Lenka Procházková, Smolná kniha

Ženský protějšek Vaculíkova Českého snáře. Příběh manželské nevěry mezi disidenty v husákovském Československu.

219. Zdena Salivarová, Hnůj země

Román v dopisech o několika generacích české emigrace v Severní Americe. Oslava exulantů, kteří odešli z domova za svobodou.

220. Josef Škvorecký, Nevěsta z Texasu

Román o českých vojácích v armádě generála W. Tecumseha Shermana, která přispěla k vítězství Severu v americké občanské válce.

221. Ota Ulč, Šťastně navrácený běženec

Pokračování knihy Špatně časovaný běženec.

222. Jaroslav Vejvoda, Provdaná nevěsta

Nová sbírka povídek o Češích ve Švýcarsku.

223. Jiří Dědeček, Reprezentant lůzy

Výbor textů pražského písničkáře. Se čtyřicetiminutovou kazetou s Dědečkovými písněmi.

224. Jan Novák, Praha v sametu

Kniha o československé »sametové revoluci« od známého autora, exulanta z Chicaga.

225. Antonín Dvořák - Stephen Foster, Old Folks at Home

Dvořákovo aranžmá melodie oblíbeného amerického písničkáře pro sbor a orchestr americké Národní konzervatoře, které bylo doposud nedostupné. Česko-anglické vydání, které bude obsahovat faksimile Dvořákovy partitury. Doplněno nahrávkou písně v anglické černošské verzi (sbor Brazeal Dennard Chorale z Detroitu za doprovodu Civic Orchestra of the Detroit Symphony) a v české verzi (nový text Jiřího Suchého nazpíval sbor Bambini di Praga a Kühnův Mužský sbor za doprovodu Prague Philharmonic Players).

II. Index, Kolín n. Rýnem

Adresa: Index, Postfach 41 05 11, D-5000 Köln 41.

1. Jiří Hochman, Jelení Brod, 1971, 1981

Satira o záhadné vesnici v českém pohraničí.

2. Radoslav Selucký, Východ je Východ, 1972

Vzpomínky na studia v Sovětském svazu a dojmy z cest do různých zemí sovětského bloku.

3. Gabriel Laub, Největší proces dějin, 1972

Humorné a satirické prózy.

4. Kníška Karla Kryla, 1972

Souborný svazek písňových textů a poezie Karla Kryla.

5. Antonín Ostrý (pseud. Františka Šamalíka), Československý problém, 1972

Analýza Pražského jara.

6. Ladislav Mňačko, Súdruh Münchhausen, 1972

Satira na socialismus.

7. Systémové změny, 1972

Sborník příspěvků devíti autorů o reformním hnutí r. 1968.

8. Andrej Alexejevič Amalrik, Dožije se SSSR roku 1984? V knize uvedeno vročení 1971, ale vyšla r. 1972.

Politická studie situace v Sovětském svazu.

9. Ladislav Grosman, Nevěsta, 1972

Soubor poetických povídek ze Slovenska válečných let.

10. Egon Hostovský, Osvoboditel se vrací, 1972

Drama o revoluci Osvoboditel se vrací a novela Epidemie.

11. Julius Firt, Knihy a osudy, 1972

Vzpomínky ředitele nakladatelství Borový a předválečných Lidových novin na Čapka, Poláčka, Basse a další současníky.

12. Jan Beneš, Až se se mnou vyspíš..., budeš plakat, 1973

Povídky o mladých lidech žijících v Československu padesátých a šedesátých let.

13. Jiří Hochman, Kronika místodržení v Čechách, 1973, též druhé vydání

Historizující satira o r. 1968.

14. A. Lidin (pseudonym Tomáše Řezáče), Trpaslík na houpačce, 1973

Detektivka.

15. Motáky z Ruzyně, 1973

Dokumenty o poměrech v pražské věznici.

16. Arnošt Lustig, Ulice ztracených, 1973

Tři prózy (Velká bílá cesta, Můj známý Vili Feld, Oleandrové keře).

17. Ivan Sviták, Dialektika moci, 1973

Politická analýza východní Evropy.

18. Bohumil Štěpán, Vynálezy, 1973

Koláže.

19. František Listopad, Černý, bílý, nevím, 1973

Poezie.

20. Josef Lederer, Sopka islandská a jiné verše, 1973

Poezie.

21. Vladimíra Čerepková, Ztráta řeči, 1973

Poezie.

22. Minka Rybáková, Útěk z rekreace, 1974

Napínavý román, který líčí opakované pokusy skupiny vězňů utéci z jáchymovského pracovního tábora.

23. Nikolaj Terlecký, Pláž u San Medarda, 1977

Dobrodružná fikce o odlidštěné budoucí společnosti.

24. Karel Michal, Rodný kraj, 1977

Ironické prózy o postavách z českých dějin.

25. Pavel Tigrid, Politická emigrace v atomovém věku, 1974

Politologická studie o roli východoevropských exulantů.

26. Bohumil Hrabal, Jak jsem obsluhoval anglického krále, (bez data) [1980]

Román o číšníkovi Janu Dítěti, který se snaží stůj co stůj přizpůsobit se dobovým zvyklostem.

27. Žores a Roj Medvěděv, Kdo šílí? Macmillan, Londýn, 1973, distribuce Index.

Dokumentace líčící osudy biogenetika Roje Medvěděva, kterého sovětské úřady nechaly uvěznit v psychiatrické léčebně.

28. - 31. Ota Filip, Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, 1. díl, 1974; 2. díl, 1974; 3. díl, 1975; 4. díl, 1975

(1. díl označen jako publikace 28. - 30., 2. díl označen jako publikace 29. - 30., třetí a čtvrtý díl označeny jako publikace 31. - 32.)

Panoráma života na ostravském maloměstě.

32. Naděžda Mandelštamová, Konec naděje, 1975

Vzpomínky manželky ruského básníka Osipa Mandelštama, který zahynul ve stalinském koncentračním táboře.

33. Mojmír Klánský, Vyhnanství, 1976

Novela o bývalém sedláku Hrazděrovi, který je v padesátých letech vyhnán ze svého statku a nesmí vytvářet hodnoty, ačkoliv je to nepotlačitelnou součástí jeho osobnosti.

34. Zdeněk Mlynář, Československý pokus o reformu 1968, 1975

Apologie Pražského jara.

35. Adolf Müller (ed.), Hlasy z domova 1975, 1976

Soubor textů čs. disidentů z první poloviny sedmdesátých let.

36. Jan Procházka, Ucho, 1976

Literární předloha známého filmu. (Označeno jako publikace č. 34.)

37. Willy Brandt, Bruno Kreisky, Olaf Palme, Demokracie a socialismus, 1977

Eseje prominentních sociálně demokratických autorů. (Označeno jako publikace č. 36.)

38. Ludvík Vaculík, Sekyra, (bez data) [1977]

Generační román o vystřízlivění z komunistických ideálů. (Označeno jako publikace č. 37.)

39. Čára na zdi, 1977

Fejetony pětadvaceti českých autorů z let 1975 - 1976. (Označeno jako publikace č. 38.)

40. Vilém Prečan (ed.), Kniha Charty: Hlasy z domova 1976 - 1977, 1977.

Disidentské politické texty z r. 1976 a dokumentace o prvním roce činnosti Charty 77. (Označeno jako publikace č. 48.)

41. Politický vězeň Jiří Lederer, 1978

Dokumentace o případu vězněného novináře. (Označeno jako publikace č. 48.)

42. Eva Kantůrková, Pozůstalost pana Ábela, 1977

Úsměvný román o úředníku Janu Špačkovi, který pomocí nenápadných intrik udržuje styky se třemi ženami najednou. (Označeno jako publikace č. 44.)

43. Jaroslav Seifert, Morový sloup a jiné verše, 1977

Básně o lásce a strachu ze smrti.

44. Jan Trefulka, Zločin pozdvižení, 1978

Román o potlačení stávky začátkem prosince 1920 v moravském městečku Nespery.

45. Angelo Maria Ripellino, Magická Praha, 1978

Literárněvědná studie pamětihodných míst Prahy.

46. Jan Patočka - osobnost a dílo, 1980

Sborník příspěvků filozofa Jana Patočky a o Janu Patočkovi.

47. Zdeněk Mlynář, Mráz přichází z Kremlu, 1978, 1979, 1981, 1988

Osobní svědectví o Pražském jaru a o sovětské invazi.

48. Stanislav Moc, Tábor na Alligator River, 1979

Román o drsném životě party zeměměřičů v australském buši. (Označeno jako publikace č. 51.)

49. Josef Frolík, Špión vypovídá, 1979, 1980, 1981, 1982

Paměti důstojníka čs. rozvědky.

50. Milan Šimečka, Obnovení pořádku, 1979

Příspěvek k typologii reálného socialismu.

51. Jiří Lederer, České rozhovory, 1979

Soubor rozhovorů s šestnácti zakázanými spisovateli žijícími v Československu.

52. Vývoj Charty. Ve spolupráci s organizací Opus bonum, 1981

Záznam z konference ve Franken r. 1979.

53. Osip Mandelštam, Topůrko pro kata, 1979

Výbor z básní. Z ruštiny přeložil Jiří Kovtun.

54. Únor 1948: očima vítězů a poražených o třicet let později, 1979

Záznam z konference ve Franken v únoru 1978.

55. Vlastimil Třešňák, Jak to vidím já, 1979

Povídky z pražského proletářského prostředí.

56. Vilém Prečan (ed.), Křesťané a Charta 77, 1980

Výběr dokumentů a textů.

57. Karel Hvížďala, Nevěry, 1980

Šest povídek o dívkách. Prózy z nedisidentského prostředí Československa sedmdesátých let.

58. Pavel Kohout, Katyně, 1980, 1988

Román o dívce, která studuje obor »úkonářky«.

59. Edvard Valenta, Žil jsem s miliardářem, 1980

Portrét Jana Bati.

60. Jan Čech (pseudonym Jaromíra Hořce), Pozdvihování slov, 1981

Kniha politické poezie inspirované útlakem signatářů Charty 77. (Označeno jako publikace č. 57.)

61. František Janouch, Neretušované pohlednice z Číny, 1980

Cestopis z Číny.

62. J. Sládeček (pseudonym Petra Pitharta), Osmašedesátý, 1980

Politologická analýza poválečné historie Československa.

63. Karel Hvížďala, České rozhovory ve světě, 1981

Rozhovory s dvaceti českými spisovateli žijícími v zahraničí.

64. Eva Kantůrková, Sešly jsme se v této knize, 1980

Rozhovory se šesti signatářkami Charty 77.

65. O svobodě a moci, 1980

Soubor esejů od V. Havla, V. Bendy, V. Černého a dalších nezávislých autorů.

66. Jiří Lederer, Když se řekne Werich..., 1981

Rekonstrukce sborníku gratulací Janu Werichovi k jeho sedmdesátinám.

67. Tadeusz Konwicki, Malá apokalypsa, 1981

Román o posledním dnu života polského spisovatele před jeho sebeupálením ve chvíli, kdy je Polsko připojováno jako sovětská republika k SSSR.

68. Eva Kantůrková, Černá hvězda, 1982

Román. Komunistický novinář Jiří Donát se před smrtí ohlíží na svůj neúspěšný život.

69. George Orwell, Zvířecí statek, 1981

Klasická satira na komunismus.

70. Petr Lotar, ...domov můj, 1981

Životopisný román o člověku z pražské německo-židovské rodiny, který vyrostl v sepětí dvou jazyků a tří kultur.

71. Bohumil Hrabal, Příliš hlučná samota (bez data) [1980]

Monolog zřízence Hanti, který ve sběrně starého papíru lisuje do balíků vzácné knihy.

72. Jiří Lederer, Mé Polsko, 1982

Dějiny boje Polska proti cizí nadvládě za posledních 200 let.

73. Zdeněk Mlynář, Krize v sovětských systémech 1953 - 1981, 1983.

Politologická analýza východního bloku.

74. Jaroslav Seifert, Všecky krásy světa, 1981

Básnické memoáry. Vyšlo ve spolupráci s nakladatelstvím 68 Publishers, Toronto.

75. Rudolf Battěk, Eseje z ostrova, 1982

Osm esejů o svobodě, spravedlnosti a dalších základních pojmech, jak o nich autor přemýšlel ve vězení.

76. Pavel Hajný, Kde teče Tennessee (bez data) [1982]

Humorný a kritický pohled na studentské a vojenské prostředí.

77. Bohumil Hrabal, Něžní barbaři (bez data) [1981]

Pocta malíři Vladimíru Boudníkovi,.

78. Lenka Procházková, Růžová dáma, 1982

Román o láskách a osudech osamělé mladé ženy na českém maloměstě.

79. Bohumil Hrabal, Poupata (bez data) [1982]

Rané texty z let 1938 - 1952.

80. Petr Uhl, Program společenské samosprávy, 1982

Práce radikálního socialisty, předkládající alternativní politický program.

81. Jiří Lederer, ...a když se řekne Voskovec, 1983

Sborník na počest Jiřího Voskovce, do něhož přispěli převážně exiloví autoři.

82. Ota Hromádko, Jak se kalila voda, 1982

Vzpomínky mnohokrát vězněného komunistického revolucionáře.

83. Ludvík Vaculík a další, Sólo pro psací stroj: Československý fejeton 1976 - 1979, 1984

Fejetony od dvanácti českých a slovenských autorů.

84. Čína našima očima, 1982

Dojmy z Číny od členů socialistické skupiny »Listy«.

85. Viktor Fischl, Hovory s Janem Masarykem. Vydala Galerie Krause, Pfäffikon, 1982

Masarykovy úvahy o svobodě, o komunismu, o demokracii, o velmocech a o malých národech.

86. Leszek Kolakowski, Nebeklíč, 1982

Ironické příběhy z bible.

87. Lenka Procházková, Přijeď ochutnat, 1982

Jedenáct povídek o lásce.

88. Pavel Tigrid, Dnešek je váš, zítřek je náš, 1982

Historie dělnických revolt v komunistických zemích. (Označeno jako publikace č. 72.)

89. Miloš Vacík, Zahrada na dva zámky, 1983

Poezie pražského autora z let 1973 - 1977.

90. Zdeněk Strmiska, Sociální systém a strukturální rozpory společností sovětského typu, 1983

Sociologická studie.

91. Alexander Zinověv, Zářné zítřky, 1983

Román o poměrech v Sovětském svazu.

92. Československo 68 - Polsko 81, 1983

Sborník.

93. Ivan Sviták, Dialektika pravdy, 1984

Výbor politologických textů.

94. Jan Trefulka, Velká stavba, 1982

Kafkovský příběh o nesmyslné »stavbě socialismu«.

95. Edvard Valenta, Žít ještě jednou, 1983

Románový příběh umělce a novináře v Čechách před válkou a po ní ve stínu nevyjasněné několikanásobné vraždy.

96. Sylvie Richterová, Místopis, 1983

Experimentální literární text o životě v dnešním světě.

97. Vlastimil Třešňák, Babylon, 1982

Tři novely z pražského prostředí.

98. Jiří Kolář, Odpovědi, 1984

Zápisníkové poznámky o umění. (Označeno jako publikace č. 101.)

99. Jiří Hájek, Setkání a střety, 1983

Rozbor zahraničně politických vlivů na moderní dějiny Čech a Československa. (Označeno jako publikace č. 98.)

100. George Orwell, 1984, 1984

Slavný utopický román o totalitním světě budoucnosti.

101. Helena Koželuhová, Josef a Karel: Čapkové očima rodiny. Ve spolupráci s knihkupectvím Dialog, Frankfurt am Main (bez data) [1985]

Vzpomínky na Josefa a Karla Čapka, od jejich neteře, někdejší poslankyně Národního shromáždění.

102. Dominik Tatarka, Písačky, 1984

Poeticko-erotické texty.

103. Karel Michal, Bubáci pro všední den, 1981

Zábavné prózy.

104. Eva Kantůrková, Přítelkyně z domu smutku, 1984

Portréty autorčiných spoluvězeňkyň z Ruzyně.

105. Viktor Fischl, Jeruzalémské povídky, 1985

Poetické prózy o dnešním Jeruzalémě.

106. Lubomír Martínek, Představení, 1986

Novela ze zákulisí malých pražských divadel.

107. Julius Firt, Záznamy: ze starých deníků, 1985

Vzpomínky na komunistický puč r. 1948 a na válečný pobyt v Londýně.

108. Martin M. Šimečka, Žabí rok, 1985

Tři novely ze Slovenska husákovského období.

109. František Janouch, Ne, nestěžuji si, 1985

Vzpomínky jaderného fyzika na léta 1968 - 1975.

110. Václav Černý, Jaroslav Seifert: náčrt k portrétu, 1984

Esej o Jaroslavu Seifertovi. Původně vyšla na Kladně r. 1954 jako soukromý tisk.

111. Bohemicus (pseudonym Jana Šterna), Hledání smyslu, 1985

Úvahy z let 1978 - 1984.

112. Karel Goliath-Gorovský, Zápisky ze stalinských koncentráků, 1986

Fragmenty o životě v sovětských věznicích.

113. Jaroslav Klofáč, Sociální struktura ČSSR a její změny v letech 1945 - 1980, 1985.

Sociologická studie.

114. Ivan Sviták, Kámen mudrců, 1985. Vyšlo autorovým vlastním nákladem.

Úvahy.

115. Pavel Kohout, Kde je zakopán pes, 1987, 1988

Románově zpracované vzpomínky Pavla Kohouta od začátku šedesátých let do r. 1978, kdy autor opustil Československo.

= 116. György Konrád, Spoluviník. Ve spolupráci s časopisem 150 000 slov, 1985

Román o složitých osudech jedné středoevropské generace žijící v tomto století.

117. Helena Nováková, Nevina: aneb vražda v Příkré ulici, 1985

Detektivka.

118. Milan Šimečka, Kruhová obrana: Záznamy z roku 1984. Ve spolupráci s časopisem Svědectví, Paříž, 1985

Padesát úvah na aktuální témata z husákovského Československa.

119. Bohumil Hrabal, Proluky (bez data) [1986]

Třetí díl Hrabalovy autobiografie.

120. Czeslaw Milosz, Hymnus o perle, 1986

Výbor z poezie.

121. Eva Kantůrková, Člověk v závěsu, 1988

Sbírka psychologických povídek.

122. Zuzana Brabcová, Daleko od stromu, 1987

Generační výpověď dívky žijící v Československu osmdesátých let.

123. Georgij Vladimov, Věrný Ruslan. Ve spolupráci s časopisem 150 000 slov, 1986

Příběh strážného psa, jehož úkolem je hlídat vězně v Gulagu a který je konfrontován s novou situací po Stalinově smrti.

124. Lumír Čivrný, Jít jen tak, 1987

Vlídné prózy o kamarádech, přírodě a prvních láskách. Zážitky chlapce a studenta dospívajícího ve skrovných poměrech v severovýchodních Čechách před druhou světovou válkou.

125. Lenka Procházková, Hlídač holubů, 1987

Povídky.

126. Vlastimil Třešňák, Bermudský trojúhelník, 1986

Prózy, napsané po odchodu na Západ, jimiž se autor snaží vyrovnat s pocitem vykořeněnosti a asimilovat do západního prostředí.

127. Jaroslav Krejčí, Miroslav Tyrš: filozof, pedagog a estetik českého tělocviku, 1986

Monografie o zakladateli Sokola.

128. Jan Pelc, ...a bude hůř. Ve spolupráci s časopisem Svědectví, Paříž, 1985

Naturalistické líčení života mladých společenských outsiderů v severních Čechách.

129. Jaroslav Putík, Muž s břitvou, 1986

Příběh výstředního holiče žijícího na maloměstě.

130. Jevgenij Zamjatin, My, 1985

Fantastický román z budoucnosti totalitarismu.

131. Ludvík Vaculík, Milí spolužáci: 1. Kniha indiánská, 1986

Vaculíkovy deníky ze školních let.

132. Ludvík Vaculík, Milí spolužáci: 2. Kniha dělnická, 1986

Vaculíkovy deníky z doby, kdy byl Baťovým »mladým mužem«.

133. Jan Kotík, Neúplný kompas, 1987

Úvahy a výtvarné práce Jana Kotíka.

134. Ludvík Vaculík, Milí spolužáci: 3. Kniha studentská - nevyšlo

135. Eda Kriseová, Arboretum, 1987

Povídky.

136. Ján Mlynárik, Česká inteligencia Slovensku, 1987

Studie o vlivu Čechů na Slovensku v období první republiky.

137. Viktor Fischl, Figarova zlatá svatba, 1987

Prózy, v nichž autor domýšlí osudy hrdinů světové literatury.

138. Zbyněk Benýšek, Výzkumný ústav Vídeň, - nevyšlo

139. Jaroslav Opat, Filozof a politik: T. G. Masaryk 1882 - 1893, 1987

Historická studie o prvním desetiletí Masarykova pražského působení.

140. Ota Šik, Ekonomické reformy a demokratizace, 1987

Studie současných hospodářských systémů, která nabízí nové řešení.

141. Vladimír Kadlec, Dubček - 1968, 1987

Výběr komentovaných dokumentů.

142. Graham Greene, Monsignore Quijote. Ve spolupráci s časopisem 150 000 slov, 1987

Novela o přátelství mezi katolickým knězem a marxistickým starostou ve Španělsku po pádu Franca.

143. Petr Kouba, Lekce jízdy, 1987

Dobrodružství českého husara na pochybném válečném tažení.

144. Jaro 1968: čítanka pro děti a mládež. Ve spolupráci s časopisem 150 000 slov, 1988

Sborník nejzajímavějších článků z čs. tisku roku 1968.

145. Zdeněk Mlynář, Problémy politického systému (bez data) [1987]

Texty o roce 1968, o normalizaci a o reformě v Sovětském svazu.

146. Ivan Kadlečík, Rapsódie a miniatúry, 1988

Úvahy slovenského autora.

147. Dominik Tatarka, Navrávačky, 1988

Tatarkova vyprávění a vzpomínky, přepsané z magnetofonového záznamu.

148. Vlastimil Třešňák, To nejdůležitější o panu Moritzovi, 1989

Detektivka.

149. Karol Sidon, Dvě povídky o utopencích, 1988

Snové novely Polské uši a Brány mrazu.

150. Zdeněk Jičínský, Vznik České národní rady v době Pražského jara 1968 a její působení do podzimu 1969 (bez data) [1987]

Politologická studie.

151. Ludvík Vaculík, Jaro je tady, 1988

Fejetony z let 1981 - 1987.

152. Zdenek Hejzlar, »Pražské jaro« 1968 a jeho odkaz, 1988

Výběr statí a komentářů z let 1970 - 1987.

153. Lubomír Sochor, Úvahy o ideologii a praxi reálného socialismu, 1987

Vybrané statě z let 1969 - 1986.

154. Antonín J. Liehm, Generace, 1988

Šestnáct rozhovorů s českými a slovenskými spisovateli z let 1967 - 1968.

155. Ivan Pfaff, Historické kořeny reformního hnutí v české společnosti, 1988

Studie, snažící se odpovědět na otázku, zda reformní podoba »Pražského jara« odpovídala kontinuitě myšlenkového a politického vývoje české společnosti.

156. Ivan Sviták, Dialektika dějin, 1989

Politologické úvahy.

157. Václav Havel, Do různých stran. Vydalo Čs. středisko nezávislé literatury, Scheinfeld (distribuce Index), 1989

Eseje a články z let 1983 - 1989.

158. Bedřich Utitz, Svědkové revoluce vypovídají (bez data) [1989]

Rozhlasové rozhovory s pamětníky VŘSR.

159. Danilo Kiš, Hrobka pro Borise Davidoviče. Ve spolupráci s časopisem 150 000 slov, 1988

Prózy.

160. Karel Steinbach, Svědek téměř stoletý, 1988

Vzpomínky lékaře Karla Čapka literárně zpracoval Viktor Fischl.

161. Jan Čech (pseudonym Jaromíra Hořce), Soudný den, 1988

Verše inspirované sovětskou okupací v srpnu 1968.

162. Blanka Kubešová, Kočičí dlažba, 1988

Příběh starého domu na spadnutí, který poskytuje útočiště životním ztroskotancům.

163. Srpen 1968: Jiří Dienstbier - Karel Lánský, Rozhlas proti tankům; Věněk Šilhán, XIV. mimořádný »vysočanský« - sjezd KSČ; Bohumil Šimon, Takoví jsme byli, 1989

Texty o sovětské invazi v srpnu 1968.

164. Pavel Kohout, Hodina tance a lásky, 1989

Román z terezínského ghetta o lidech zasažených ideologickou slepotou.

165. Marek Hofman (pseudonym Miroslava Kutílka), Sedm dní, 1989

Konflikt vysokoškolského fyzika s politickou mocí.

166. Michael Konůpek, Böhmerland 600cc, 1989

Příběh několika sourozenců v českém pohraničí po odsunu Němců.

167. Petr Lotar, ...zemi, kterou ukáži tobě. Publikace vyšla v únoru 1991 jako časově poslední titul Indexu

Volné pokračování Lotarova autobiografického románu ...domov můj.

168. Primo Lévi, Potopení a zachránění. Ve spolupráci s časopisem 150 000 slov, 1989

Esej analyzující fanatismus nacismu.

170. Rudolf Krejčík, Deset dnů, které otřásly ČSSR. Svědectví nezúčastněného účastníka, 1990.

Čtyřicetistránková zpráva o listopadové revoluci r. 1989.

174. Josef Teplý, Socialismus v čs. národním hospodářství, 1990

Ekonomická studie.

- Ludmila Šeflová, Bibliografie literatury vydané českými a slovenskými autory v zahraničí 1948 - 1972 (s dodatkem do srpna 1978). Ve spolupráci s časopisem Svědectví, Paříž, 1978.

III. Poezie mimo Domov, Mnichov

Adresa: Ob