Iluze "suverenismu"

29. 12. 2015 / Karel Dolejší


Demografové prognózují, že se Velká Británie kolem roku 2050 stane nejlidnatější zemí Evropské unie, zatímco Francie v tomto směru dožene upadající Německo ZDE. Ani to ovšem nevede britské autory k nějakému triumfalismu. Ředitel Chatham House Robin Niblett ve studii "Britain, Europe and the World. Rethinking the UK’s Circles of Influence" ZDE (pdf) upozorňuje, že bude pokračovat pokles vlivu institucí, které dlouho prosazovaly britské zájmy.


Niblett reviduje koncepci zahraniční politiky, kterou Británie aplikuje od roku 2010. Podle ní měly být tradiční vazby doplněny a vyváženy rozvojem vztahů s novými hráči světové arény, zejména ze skupiny BRICS.

Británie však ve skutečnosti nemá prostředky na to, aby účinně prováděla politiku v tolika různých kontextech, konstatuje Niblett. Aby udržela mezinárodní vliv, musí soustředit zbývající zdroje tam, kde mohou nejlépe zajistit její zájmy. Namísto snahy bojovat na všech frontách současně by měla přejít k přístupu, který chápe různé mezinárodní kontexty jako britské "okruhy vlivu" a soustředí se na ně úměrně jejich závažnosti.

Prvním a nejdůležitějším okruhem je EU. Druhým v pořadí jsou vojenské a ekonomické vazby s USA a třetím ostatní klíčové bilaterální a institucionální vztahy. Nejefektivnější bude přitom taková politika, která se přes různé nedostatky v Bruselu soustředí na "vnitřní okruh" a vynasnaží se posílit mezinárodní vliv země především prostřednictvím EU. Naproti tomu USA se stále více orientují na Asii - a tam jim britský spojenec bude mnohem méně užitečný, než v Evropě. Naopak v Evropě a na Blízkém východě, kde má sama Británie nejdůležitější zájmy, se USA přestávají angažovat.

Přestože existují vyhlídky na to, že se Británie v polovině století stane nejlidnatější a vojensky nejsilnější zemí Západní Evropy, nevede to k iluzi "návratu k bývalé slávě". Je tu jasné vědomí, že i tak bude příliš malá na to, aby na mezinárodní scéně zajišťovala své zájmy samostatně, bez koordinace s partnery.

Právě probíhající exploze středoevropského a východoevropského nacionalismu, který navenek hovoří exaltovaným jazykem národní suverenity (ale přichycen na hruškách otevřeně prohlásí "budeme rádi, když nás ovládnou Číňani" ZDE), velmi ostře kontrastuje se střízlivým pohledem britského thinktanku. Státy jako Maďarsko, Slovensko či Česká republika jsou následníky bývalých satelitů Hitlerova Německa a satelitů SSSR, který vůči svým guberniím aplikoval doktrínu omezené suverenity ZDE. Suverenita těchto útvarů byla převážně předstíraná, po roce 1989 z ní zbytky prošustrovaly nové politické elity (často tíž lidé, kteří se nyní suverenitou zaklínají, jako Václav Klaus, jenž "reformou" dokonale zlikvidoval postavení české ekonomiky jako finálního producenta a udělal z ní "kolonii"). Nemají ve skutečnosti prostředky na realizaci nacionalistických programů a oslavovaného "znovuzískání suverenity". Dokáží jistě napomoci při rozbíjení Evropské unie ZDE, ale nikoliv vést izolované na mezinárodní scéně samostatnou existenci.

A kdo má v hlavě něco víc, než fašírku z Vodňanského kuřete, chápe, že i pro Peking je ČR nakonec důležitá především jako vstupní brána do EU. Izolovaná desetimiliónová zemička se zadrátovanými hranicemi a napjatými vztahy s okolními státy by jej velmi rychle přestala zajímat.

0
Vytisknout
3189

Diskuse

Obsah vydání | 31. 12. 2015