Vánoce 2015

24. 12. 2015 / Boris Cvek

Ve slavném prologu k evangeliu podle Jana čteme tato slova: „Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ Tato slova jsou podle tradičního, většinového křesťanství napříč církvemi a tisíciletími slova o Bohu, o Bohu, který se vtělil a stal se člověkem. To je ta událost, která se slaví na křesťanské Vánoce: narození Boha.


Jak měl svět poznat Boha v malém Ježíšku, jak ho měli přijmout „jeho vlastní“? Copak Pán a Stvořitel světa přichází na svět jako bezvýznamný ubožák? Panovníci mají koruny, kněží hábity, slušní lidé poctivá zaměstnání a domovy… a Bůh se rodí v chlévě? Kdyby to věděli, že je to Bůh, že je to mocný a konečný Soudce všech, jistě by se všichni hádali o to, kdo ho bude moci u sebe ubytovat, kdo mu bude moci dát větší a bohatší dary. Ale nevěděli to.

Evangelium podle Lukáše líčí narození Ježíška takto: „Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila jej do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich velká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velkou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“

Anděl se zjevuje obyčejným pastýřům a oznamuje jim narození Boha, Spasitele. Proč se to všechno děje takhle stranou, v chudobě, mezi lidmi, na nichž vlastně nikomu nezáleží? Protože Bůh je s nimi, je na jejich straně. Ale když je Bůh na straně těch nejposlednějších, proč nejsou těmi prvními? Proč nemají štěstí, majetky, slávu, postavení, když je na jejich straně ten nejmocnější, totiž Bůh? Právě proto Bůh přišel na svět, aby nás spasil od této představy, od tohoto způsobu myšlení. Nepřišel v pompě a moci, protože u Boha na pompě a moci nezáleží. Pompou a mocí nelze stvořit vesmír, pompa a moc jsou lidské, pomíjivé, nikoli Boží. Pompou a mocí lze umučit člověka, nikoli ho milovat.

Jediné vtělení důstojné všemohoucího Boha je bezbranné dítě ve chlévě, na okraji zájmu společnosti, kosmická událost oznámená bezvýznamným pastýřům. Teď už víme, kde je Bůh: mezi bezdomovci, v uprchlických táborech, na dně, na okraji společnosti. A víme, proč tam je: protože nás přišel spasit. A víme konečně také, před čím nás přišel spasit: před pompou a mocí, před pocitem, že jsme na té správné straně, že poctiví a slušní jsme my, kdežto ti na dně společnosti, ti cizí a jiní, nás nemusejí zajímat. Ano, nemusejí nás zajímat, pokud nás nezajímá Bůh.

Když už byl vtělený Bůh dospělý, zeptal se ho jeden člověk na to, co má vlastně dělat, aby měl podíl na věčném životě (evangelium podle Lukáše 10, 25-37). Ježíš mu odpověděl, aby se podíval do Zákona, kde najde přikázání lásky k Bohu a k bližnímu svému. Ten člověk „se však chtěl ospravedlnit“, a proto se Ježíše zeptal, koho má vlastně považovat za svého bližního. Tak se často ptáme dnes i my, protože se chceme ospravedlnit: komu z těch přicházejících lidí vlastně máme pomoci, není to nebezpečné, jsou ti lidi nám blízcí a na naší straně? Ježíš odpověděl takto:

„Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan (BC: něco jako dnes pro běžného Čecha Cikán nebo muslim) na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: „Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.““

A nyní přijde klíčová Ježíšova otázka, která úplně mění perspektivu, stejně jako ji změnilo už jeho narození. Ale ještě než ji uvedu, rád bych upozornil na to, že Samařan nezkoumá identitu zraněného člověka, neuvažuje o tom, zda toho člověka pro něj bude či nebude výhodné uzdravit, zda je té či oné víry nebo života – nad tím možná uvažovali kněz a levita, a proto šli dále a nepomohli. Samařan je prostě pohnut soucitem, nic víc. Teď ta otázka:

„Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“

Zde je jasně vidět, že nejde o to, kdo je můj bližní, ale o to, jestli já se chovám jako bližní vůči svému okolí, včetně mi neznámých lidí v nouzi. Tázaný člověk, který se chtěl původně ospravedlnit, nemá jiných slov, než jsou tato:

„Ten, který mu prokázal milosrdenství.“

Ježíš na to odpovídá, aby ten člověk šel a jednal také tak. V tom spočívá podle starobylé křesťanské víry věčný život, zatímco pompa a moc jsou život pomíjivý, mrtvý. Proto se Bůh narodil mezi dobytkem, na samém okraji společnosti, bez zájmu a nikoli v palácích a chrámech ve středu pozornosti, opěvování a úcty.

Proto ten, kdo by chtěl chránit křesťanské hodnoty, musí být pohnut soucitem a jednat tak bez ohledu na strach o svůj život vezdejší. Brblavé handlování s tím, zda tomu či onomu je dosti bezpečné a realistické pomoci, není žádná křesťanská hodnota, to je jen nízká všední realita pomíjivého, marného života všech lidí bez ohledu na náboženství. Vzory křesťanských hodnot a života jsou světci a ti se obětovali pro jiné, ti nad svůj pozemský život stavěli věčnost. Takovými vzory a zastánci křesťanských hodnot nemohou nikdy být ustrašení rozumbradové, vláčející za sebou jako kouli ohledy na své dobré bydlo.

0
Vytisknout
1787

Diskuse

Obsah vydání | 31. 12. 2015