Skuteční pacifisté jsou našimi přáteli

30. 3. 2015 / Karel Dolejší

Lídři někdejší iniciativy Ne základnám se v textu nazvaném "Bývalí lídři Ne základnám: Iniciativa už není, co byla, mluví jako Kreml" ZDE distancují od proruských stanovisek uskupení vystupujícího nyní pod značkou "Iniciativa Ne základnám".

Jana Jedličková, Ivona Novomestská Remundová a Jan Májíček vysvětlují, že smysl původní iniciativy byl naplněn v roce 2009, kdy prezident Barack Obama rozhodl, že v České republice nedojde k umístění amerického protiraketového radaru a byl opuštěn i plán vzniku raketového centra. Aktivity vykonávané pod touto značkou dnes nemají s jejím původním účelem pranic společného.

"Tak, jako jsme zpochybňovali legitimitu vojenské intervence v Iráku bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, neváháme odsoudit ruskou anexi Krymu jako přímé porušení závazků vyplývajících z Budapešťského memoranda. Porušení mezinárodního práva na jedné straně zeměkoule nelegitimizuje porušení mezinárodního práva na straně druhé. Pocit ohrožení z rozšiřování Severoatlantické aliance, i kdyby byl opodstatněný, neopravňuje Ruskou federaci k narušování suverenity sousedních států," uvádějí autoři prohlášení.

Vyvolávání sporů, které uměle rozdělují českou společnost na nesmiřitelné tábory, v jejichž čele stojí takoví giganti jako Jiří Vyvadil a Tomáš Klvaňa, v malém upomíná na podobně "smysluplný" a "zásadní" střet zemanovců a schwarzenbergovců v prvé řadě zastírající ubohost klíčových person i všeho co představují. Přitom spor o americkou kolonu či šíře o postoj k ukrajinskému konfliktu a putinskému Rusku není samozřejmě žádným sporem "hloupých pacifistů" s "uvědomělými obránci vlasti", jak se jej někteří snaží prezentovat. Ti kdo v českém prostředí opakují kremelskou propagandu nejsou žádnými pacifisty. Prosazují odzbrojení a appeasement na Ukrajině a na Západě a současně s tím již probíhající vyzbrojení Putinova Ruska až po zuby. Jejich výklad mezinárodního práva ve vztahu k Západu se pronikavě liší od účelových konstrukcí, jimiž omlouvají ruskou neoimperiální agresi. Uplatňují na Moskvu docela jiná měřítka než na Ukrajinu a Západ. Zrovna tak ti kdo vítají americké vojáky s nekritickým nadšením si neuvědomují, že jejich skutečně dočasná přítomnost na českém území reálné bezpečnostní hrozby nijak neřeší - a neřešila by je ovšem ani přítomnost trvalá.

Samozřejmě lze namítat, že z hlediska zásadového pacifismu se některé problémy prakticky nedají řešit. Mahátmá Gándhí například zastával stanovisko, že Židé měli fakticky spolupracovat na svém vyhlazování a nacisty tak zahanbit. Jenže zatímco i imperialistické Brity bylo nakonec s opravdu velkými náklady v podobě lidského utrpení možno zahanbit, nacisté, jak známo, si s nějakými morálními obtížemi hlavu vůbec nelámali. Metodou pasivní rezistence se proti nim nedalo dosáhnout ničeho, leda kompletního vyhlazení. Podobných případů, kdy pacifistická logika selhává, je celá řada. To platí i o specifické odrůdě pacifismu, která zaměňuje vojenskou bezpečnost za bezpečnost ekonomickou a sociální a tvrdí, že prý nejlepším zajištěním evropské bezpečnosti je dnes rozvoj sociálního státu. Takto uvažují lidé, kteří nikdy neslyšeli, že francouzští dělníci v roce 1940 odjížděli na frontu z první státem garantované dovolené. Nelze libovolně míchat žánry; nelze vyhrát v partii pokeru podle pravidel hry Člověče, nezlob se.

Je také možné poukazovat konkrétně na fakt, že v demokraciích jsou příznivci Kremlu zváni do médií a je jim poskytován prostor pro veřejnou prezentaci stanovisek usilujících o podkopání vůle k odporu a pokud možno o úplnou kapitulaci Západu, k čemuž patří i okázalé demonstrace proti spojeneckým vojákům, zatímco v Rusku tajná služba vyšetřuje i čtrnáctiletou dívku byť jen za to, že nosila modrožlutou stuhu ve vlasech ZDE. Občanská společnost na Západě má při všech nedostatcích politického systému úplně jiný prostor pro působení než v putinském Rusku, které prostor občanské společnosti brzy fakticky omezí na moskevské a petrohradské kavárny.

To vše je pravda, avšak nedělá to ze skutečných pacifistů naše nepřátele. Ti hájí stanovisko, které můžeme zpochybnit, z vnitřního přesvědčení a bez postranních úmyslů zrovna tak proti ruskému imperialismu, jako proti jakémukoli jinému. Můžeme s nimi nesouhlasit, ale máme všechny důvody jejich názor respektovat.

Jakmile z černobílého sporu "Vyvadil versus Klvaňa" uděláme alespoň trojúhelník, je možno věci vnímat mnohem méně vyhroceně a zkresleně. Je možno (a záhodno) klást řadu důležitých otázek, které v překřikování proruských a proamerických militantů vůbec nezazněly. Jednou z takových otázek je například: "Co konkrétně České republice hrozí a jaké úkoly je zde třeba řešit?" nebo "Co by reálně měla být schopna dělat Armáda České republiky?".

Úkoly, které musí plnit armáda, jsou definovatelné velmi dobře. Některé vyplývají z povahy možných hrozeb na našem území, jiné ze závazků, jež na sebe ČR vzala, ještě jiné by měly souviset s hypotetickou aktivací čl. 5 Severoatlantické smlouvy. Nejde o žádné přehnané ambice a ani jít nemůže. Menší pohotovostní síly by měly mít schopnost reagovat na případné vystoupení skupinek "neznámých" ozbrojenců a la Donbas, ostatní bezpečnostní složky by v tom hrály podpůrnou roli. V současnosti by měla být Česká republika schopna vyslat do zahraničí na půl roku jeden prapor, nemá však ani k tomu k dispozici dostatečné prostředky. V případě velké mezinárodní krize by si Česká republika mohla klást za realistický cíl vyslání poněkud většího spojeneckého kontingentu do Polska, ideálně (pokud dojde k návratu větších jednotek) jedné brigády s vlastním logistickým zabezpečením. Strop reálné operace AČR je opravdu brigáda, pokud se mezinárodní situace velmi výrazně nezhorší. Než došlo z finančních důvodů ke zrušení brigádní organizace, počítalo se s brigádním úkolovým uskupením v síle 3 000 vojáků. Není rozhodně namístě vyvolávat přízrak všeobecné mobilizace.

Přesně to ovšem dělá Ministerstvo obrany, když přitom legislativní iniciativou prosazující obnovu povinných odvodů do armády nedokáže vyřešit jediný z reálných problémů, jimž čelí. Situace rozhodně není tak špatná, aby 500 milionová Evropa musela rezignovat na princip, podle nějž je obrana zajišťována primárně na bázi dobrovolné účasti v ozbrojených silách a osoby s výhradou svědomí odmítající nosit zbraň jsou automaticky zbaveny nutnosti vysvětlovat, "proč nebrání svou vlast".

Technická debata o armádě je důležitá, ať už se týká případné obnovy brigádní organizace, obnovy dělostřelectva, ukončení debaty o rušení tankového vojska, nákupu západních bitevních vrtulníků či posílení systému PVO. Mnohem důležitější je ovšem debata o tom, jak zajistit morální obranyschopnost české společnosti. Zde je vhodné asi spíše studovat velmi zajímavé rakouské koncepce než zupácky zavádět nucené odvody.

Skuteční pacifisté, kteří nepatří k žádné ruské páté koloně, jsou v debatě o těchto záležitostech našimi partnery a přáteli. Není naprosto třeba nahánět všechny občany do houfu a tvrdit, že mají svatou povinnost zastávat jediný přípustný názor X. Odstup od nemyslivého militarismu, který tato skupina reprezentuje, může být ve skutečnosti pro zdravou veřejnou debatu o bezpečnosti České republiky velice užitečným impulsem.

0
Vytisknout
4752

Diskuse

Obsah vydání | 1. 4. 2015