Sentimentální utopie alias Čas nikdy nenalezený, aneb Co jsi neztratil, to nemáš

18. 11. 2013 / Karel Dolejší

Bretaň, tyto francouzské Slušovice, čelí masivní krizi potravinářského a zpracovatelského průmyslu. Tisíce pracovních míst zanikají, protože v zásadě stejné zboží lze produkovat výrazně levněji v Polsku či na Ukrajině, a to ať už vláda v Paříži udělá cokoliv, co je dosud ještě v její moci. Žádný "levicový" mandarín ovšem Bretoncům zatím nevysvětlil, že se jim vlastně vše jen zdá, neboť pouhý "mýtus konkurenceschopnosti" zde předstírá, že je třeba na globálních trzích čelit zostřující se cenové konkurenci v měřítku celých států. Kdopak by potom ještě věřil, že zaměřit se na potravinovou soběstačnost via průmyslové zemědělství znamená čelit poměrně nízko posazenému mzdovému stropu, který je natvrdo dán hranicí rentability odvětví - že tento strop zde byl dávno překročen a exportní dotace ze státní kasy nemohou růst donekonečna. Bretonci tohle vše zatím netuší, zůstávají tedy v zajetí blahé nevědomosti, postmoderně revoltují a navazují antagonistickou kooperaci se zaměstnavateli. Ještě si totiž nenechali žádným "levicovým" koryfejem objasnit, že postmodernismus z nich dělá bezdomovce a nezbytně vede k apolitickému individualismu. A tak prostě žijí v přesvědčení, že bojují za svá pracovní místa, jak nejlépe je to v dané situaci možné.

Z ideologické perspektivy českého intelektuálně "levicového" establishmentu žádná bretaňská krize ani revolta nemohou nikdy existovat. A jestliže už přece existují, tím hůře pro fakta. Je přece nutno se zálibně shlížet v reformním kapitalismu let sedmdesátých, případně v "socialismu" Třetího světa konce let devadesátých. V každém případě naši představivost musí povinně poutat cosi, co tu kdysi dávno nikdy nebylo.

Čelem vzad! Přímo hleď!

***

"Socialistická" Venezuela má větší zásoby ropy než Saúdská Arábie a potenciálně by tedy mohla být bohatší než nepříliš ekonomicky sofistikovaná a kulturně zaostalá islámská monarchie. Podle údajů MMF za rok 2012 je ovšem Saúdská Arábie s 30 477 dolary HDP na hlavu na 28. místě ve světě, zatímco Venezuela po patnácti letech "bolívariánské revoluce" s 13 480 dolary je až na 73. pozici - za chudou Grenadou či Botswanou. Pokud jde o index lidského rozvoje (HDI) OSN, rok po nástupu Huga Cháveze do prezidentské funkce, v roce 1998, byla Venezuela 45., zatímco jedenáct let poté zaujímala až 56. příčku. Kromě těžby ropy prakticky žádné odvětví venezuelského hospodářství není ekonomicky rentabilní, inflace přesahuje 50% a v obchodech chybí běžné zboží denní spotřeby, jehož cenu se vláda snaží tradičními neúčinnými administrativními metodami regulovat. Vzhledem k předem očekávatelnému neúspěchu této politiky přistoupil teď režim k dalšímu z typicky stalinistických opatření, k pronásledování "spekulantů", kteří nedostatkové zboží údajně stahují na černý trh. Ekonomický systém založený na programovém popření ekonomické rentability a vyznačující se snad všemi na konci poslední doby ledové identifikovanými vrozenými vadami byrokratických diktatur východního typu, plus politický systém, v němž je parlamentní opozice systematicky obcházena prezidentskými dekrety, jsou samozřejmě skvělou ukázkou "socialismu pro 21. století", jehož příkladem by se měly ostatní země světa řídit.

Málokterá země je ovšem tak pohádkově bohatá, aby si mohla dovolit podobné neskutečné plýtvání, jaké provozuje oslavovaná Venezuela.

***

Proces outsourcování průmyslové výroby z bývalého centra světosystému na jeho periferii na národní úrovni znemožnil pokračování tradiční poválečné ekonomické politiky zjednodušeně označované jako keynesianismus. Přitom však navzdory postupnému slábnutí USA nedal v globalizovaném světě vzniknout žádným stabilním reformním modelům, natožpak systémovým alternativám kapitalismu, ale pouze přechodným útvarům různého typu a s různými vyhlídkami, které skutečné systémové alternativy ani v nejmenším nenahrazují. V některých donedávna velmi zaostalých zemích Třetího světa vznikl krátkodobě prostor pro tradiční industriální rozvojovou logiku, včetně zcela tradičních industriálních forem politické organizace a přerozdělovacích sociálních programů spravovaných barokně bující byrokracií. To úplně poslední, co zmíněný vývoj dokázal, je ovšem univerzální a dlouhodobá použitelnost postupů, jež zde byly zhruba mezi lety 1991-2008 po vzoru bývalého 1. a (mnohem méně často) 2. světa uplatňovány. Tyto ekonomiky po určitou mez rostly především díky dluhově financované poptávce v centru světosystému - a bez ní jen těžko mohou úspěšně pokračovat v dosavadním rychlém rozvoji.

Jak si povedou nyní, když jedna po druhé postupně upadají do vážných problémů, to se ovšem teprve uvidí. Čína zřejmě neporoste zdaleka tak rychle jako dosud, ale pokud přežije splasknutí realitní bubliny a podaří se jí skutečně účinně nastartovat růst vnitřní poptávky, může dál pokračovat v úspěšném rozvoji. Brazílie se od klasického západního politického modelu formálně příliš neodchýlila, v praxi však i ji čekají vážné problémy, včetně ekonomických dopadů ohromného nadhodnocení prakticky vytěžitelných zásob ropy u pobřeží či politických dopadů odhalení skutečnosti, že exprezident Lula podplácel opozici, aby mohl vládnout. Venezuela, jakkoliv má z dlouhodobého hlediska vůbec nejlepší potenciál pro velmi dobré ekonomické vyhlídky, v případě zachování stávajícího ekonomického (ehm) systému založeného na mimoekonomickém přisvojování nadhodnoty vládnoucí stranou a jejím částečném přerozdělování ve prospěch chudých vrstev žádný podstatný rozvoj očekávat nemůže. Bude stagnovat a zmítat se v opakovaných politických krizích, dokud opět nedovolí, aby neropná odvětví byla vystavena konkurenci a distribuci zboží řídil zákon poptávky a nabídky. Funkční a vyzkoušenou alternativou ke zmíněnému je na úrovni národního státu pouze klasický přídělový systém.

***

Ekonomika představuje v současné převážně levicové a stále sebevědomější Latinské Americe právě ten aspekt celé věci, který je zajímavý snad ze všeho nejméně. Naproti tomu otázky kulturní tradice a identity zdůrazňující hrdost a nezávislost na USA zde vysvětlují podstatně více, neřkuli téměř vše.

Pokud jde o ekonomiku, proti tomu, jak to nefunguje u nás, nelze argumentovat tím, jak prý to funguje (ve skutečnosti ale nefunguje) jinde. Kdo by chtěl na statu quo něco měnit, nemá co kopírovat - musí se sám pokoušet tvořit to nové.

***

Tradiční levice notoricky podceňovala a podceňuje systémy kolektivní identifikace. Proto vždy, když se s nimi střetne, se jim buď tupě a zčásti třeba i neuvědoměle podřídí, nebo odejde poražena. Tato tristní a bohužel stále dokola opakovaná zkušenost ovšem, zdá se, nedokáže zabránit tomu, aby se znova a znova operovalo s naprosto nesmyslnými předpoklady, jako že kolektivní identifikace se prý má automaticky zrodit ze sociálního postavení (takzvané "třídní vědomí"), případně ji lze prý neobyčejně snadno vytvořit marketingovými prostředky kolem značky politické strany či milovaného vůdce, nebo že prý pouhá identifikace rozdílem (zaměstnanci a klienti sociálního státu proti "revanšistům", živnostníkům, Romům, bezdomovcům...) může snad někdy ustavit kultivované, vnitřně demokratické a racionálně komunikující společenství.

Na problém se tu nahlíží z pozice "levicového" papaláše notoricky naprdlého na lid, jenž se trestuhodně nechová podle knížecích rad - a je to samozřejmě jen a jen chyba lidu zblblého prý médii a postmodernisty. Vlastní praxe hlav pomazaných a lid kritizujících, která typicky zahrnuje kombinaci nesmiřitelně formulované propagandy se zcela bezzásadovou politickou praxí, eventuelně kariérčičku a osobní pomstičky, s tristním stavem věcí pochopitelně vůbec nesouvisí... Kdyby se tak lid konečně přestal zdráhat a nechal se vést těmi, kdo sami vlastní propagandě naprosto uvěřili, již dávno bychom spočívali přímo v království nebeském.

Otázka, která je za výše popsaných okolností stále naléhavější, pak zní: Jaký smysl vůbec má zabývat se dál veškerou plesnivou a neplodnou veteší, doktrinářskými a skrznaskrz devalvovanými tradicemi toho, co u nás samo sebe označuje za "levici"? Jaký smysl ještě má snažit se to vše reformovat, odkmotřit, očistit od balastu a mentálního rigoru mortis, neustálého vzájemného poštěkávání a škorpení majitelů jediných pravd? Kolikrát ještě chceme pozorovat, jak se "levičáci" zpíjejí pod obraz pouhým očicháváním špuntu na chvíli vytaženého z lahve moci, která jim nakonec ani nepřijde do ruky? Kolikrát ještě chceme okusit zhůvěřilou natěšenost na kádrování, vylučování, rozdělování a nesnášenlivé kastování, třebaže jen předčasně porcující kůži medvěda, jenž běhá po lese a nebude vůbec uloven?

Vše je podnikáno údajně ve jménu budoucího úžasného stavu společnosti, který však bohužel nikdo neviděl a zřejmě ani neuvidí. Navždy do budoucnosti odkládané dobro zůstává imaginárním, kdežto aktuální zlo páchané v jeho jménu, to, jež dává beztrestný průchod všem nejhnusnějším, zcela osobním, příliš lidským ukřivděnostem a bebíčkům zamindrákovaných, je jako jediné také naprosto reálné.

Je nejvyšší čas opustit krajinu resentimentu a konečně se otočit čelem k neradostné budoucnosti.

Neboť ti, jež vichr dějin zanesl po hořkých propastech příliš daleko od míst, z nichž pocházejí, nemohou - kromě opiátové útěchy - sněním o návratu ke stavu, jenž vlastně nikdy neexistoval, získat vůbec nic.

0
Vytisknout
4520

Diskuse

Obsah vydání | 21. 11. 2013