Můj první spisovatel

20. 11. 2013 / Tomáš Koloc

Divácká i osobní vzpomínka na Jiřího Bednáře (11. 11. 1941 -- 17. 11. 2013)

Rád bych několika slovy vzpomněl v neděli zemřelého herce a scenáristy JB. Byl synem básníka Kamila Bednáře a typickým "hercem jedné role". V roce 1968 ho režisér Jindřich Polák (později známý tvůrce sérií o Panu Tau, Lucii -- postrachu ulice, Návštěvnících, Chobotnicích z II. Patra a Kačence a strašidlech) obsadil do hlavní role pilota Študenta ve svých Nebeských jezdcích, prvním filmu o československých válečných letcích v Anglii, jehož scénář napsal Zdeněk Mahler -- a Jiří Bednář se spolu s několika dalšími herci, například Radoslavem Brzobohatým, stal rázem tváří Pražského jara. Stejně jako oni za to musel zaplatit; konkrétně "antirolí" stalinistického politruka v leteckém útvaru, jež dostal za úkol ničit balóny s tiskovinami, které do ČSR v letech 1951 -- 1956 posílal Národní výbor pro Svobodnou Evropu. Film, který se jmenoval Vysoká modrá zeď (1973), byl vyroben za účelem popření významu a přebití popularity Nebeských jezdců. Jiří Bednář, stejně jako někteří další reprodukční umělci (jako herec Vít Olmer nebo zpěvák Aleš Ulm), se po této zkušenosti rozhodl přesunout "na druhou stranu kamery", a stal se dramaturgem a scenáristou, který se podepsal například pod seriál Rumburak (1984, dramaturgie) anebo pod pohádku O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli (1996, scénář), inspirovanou poezií středověkého francouzského truvéra Jacquese de Baisieux.

Osobní vzpomínka

Během svého dětství v 80. letech jsem s naší rodinou trávil všechny prázdniny ve Starých Splavech u Máchova jezera, kam tehdy jezdívala i skupinka pražských umělců, mezi které patřili herci Jiří Wimmer a Jiří Schwarz (+ pozdější rozhlasový redaktor Robert Tamchyna) -- a Jiří Bednář. Ubytování ve státních zotavovnách bylo na vzácný poukaz, a tak se většina "soukromých" rekreantů ubytovávala v rodinných domcích zdejších domorodců, které se přes léto stávaly "černými penziony". V létě 1987 se naše rodina v jednom z nich sešla s Jiřím Bednářem. Byl to zarostlý introvertní muž, naprosto nepodobný holobradému pilotovi z plakátu, který měl otec doma schovaný ještě z roku 1968. Celé dny seděl v pokoji, z něhož málokdy vycházel ven, a jeho přítomnost se zhmotňovala jen v neustávajícím klapotu psacího stroje, jeho žlutém tričku, které se celé prázdniny sušilo v koupelně, a odpadkových koších plných zmačkaných popsaných papírů, které naše paní bytná vyhazovala do popelnice. Jednou jsem si dodal odvahy a jeden zmačkaný papír z popelnice vytáhnul, abych si ho přečetl. Byly na něm věty, které jsem krátce předtím slyšel od syna našich bytných, který odešel z vojenské střední školy kvůli šikaně. Podle něj jsem také zrekonstruoval přesnou dataci onoho léta. O rok později jsem totiž tytéž věty v mírně pozměněné podobě slyšel z televizní obrazovky v Bednářově perestrojkovém seriálu z vojenského prostředí Chlapci a chlapi.

Dnes Jiřího Bednáře jako herce i jako scenáristu řadím k dobrému standardu, ale když mám příležitost, nikdy neopomenu zhlédnout jeho dílo prostě proto, že stál v řadě těch, v jejichž blízkosti jsem se později ocitl, jako "můj první spisovatel".

0
Vytisknout
2506

Diskuse

Obsah vydání | 22. 11. 2013