Někdo se dívá...

22. 11. 2013

Stalin na konci dvacátých let v polemice proti Bucharinovi použil parafrázi kritiky Platona: "Máme rádi Bucharina, ale pravdu máme ještě raději."

V té době si totiž Stalin vyřizoval účty s pravicovým křídlem bolševiků, s kterým předtím bojoval proti levicovému křídlu, proti levé opozici a proti tzv. trockistům. A Bucharin? Ano, na konci dvacátých stál v čele pravicového směru, prosazujícího pomalou cestu k socialismu v SSSR. V době občanské války však spolu s Trockým patřil k levým bolševikům a navrhovali urychlenou industrializaci a militarizaci ekonomiky. Můžeme tedy vidět propastný rozdíl mezi ultralevým Bucharinem let 1918-1921 a reformním Bucharinem let 1927-1929. Podobně někteří kritičtí marxisté vidí rozdíl v raném a starším Marxovi, nebo Keith Richards z Rolling Stones rozlišuje Elvise před nástupem na vojnu a po, kdy se stal pouhým komerčním zpěvákem, píše Tomáš Schejbal.

Podle stalinské logiky platilo, že kdo se jednou odchýlil od generální linie strany, definované Stalinem, byl úchylkář vždy, a tedy byl vždy nepřítelem, kterého je třeba odhalit, pojmenovat a zničit. Bucharin mohl stokrát na sjezdech strany přednášet sebemrskačské projevy, stokrát mohl být ze strany vylučován a zase přijímán, stokrát psát Stalinovy dopisy, dokonce mohl napsat nejdemokratičtější ústavu na světě, stejně skončil ve sklepě Lubljanky s kulkou v týlu.

My ale nejsme stalinisté. Nezavíráme, nebijeme ani nevraždíme své soudružky a soudruhy. Víme, že názory nikdy nemění jen hlupák a považujeme za přirozené, že mladý inteligentní člověk se vyvíjí a kriticky přehodnocuje své postoje a jednání.

Jsme sémiotičtí teroristé, žáci kapitalistického básníka Jana Kubíčka. Místo tajné policie používáme diskurs, namísto kulek slova. Sémiotický terorismus považujeme za nejvyšší formu teroru, za nástroj pedagogické šikany, jejímž účelem má být náprava nás samých i našich soudružek a soudruhů.

Právě proto je třeba jasně vidět a respektovat propastný rozdíl mezi dvacetiletou soudružkou Kateřinou Kňapovou z ledna 2011, kdy se účastnila soutěže krásy Miss Academia, a mezi třiadvacetiletou soudružkou Kateřinou Kňapovou z roku 2013 -- levicovou feministickou aktivistkou protestního hnutí a kritičkou soutěže krásy Miss UK.

Protože dvacetiletá soudružka Kateřina Kňapová byla tehdy studentka sociologie a vedoucí časopisu Fakulty sociální věd UK Sociál, úplně první motivací byla slovy soudružky rodící se sociologická a novinářská zvědavost. Zúčastněné pozorování s cílem získání šťavnaté reportáže. Proč sakra ne?

Kromě psaní antipoezie se občas pokouším najít volný čas, abych se věnoval psaní antirománu, jedním z jeho motivů má být feministické postporno -- a víc neřeknu, aby mi nějaký hipstr nekradl nápady!!! - , ale co kdyby se na internetu objevilo video, jak hraju v běžném, komerčním sexistickém pornu? Jaký by mohl být můj motiv vzhledem k současnému sociálnímu statusu pornoprůmyslu a prekarizované práci řadových heterosexuálních pornoherců, kteří se pornem neuživí, protože za scénu dostanou pár stovek? Ejakulace? Samozřejmě, že investigativní spisovatelská zvědavost. Zúčastněné pozorování. Proč sakra ne?

Byla to tedy zvědavost a touha po zúčastněném pozorování, která přiměla soudružku Kňapovou, když ještě nebyla tak úplně soudružkou, aby šla na casting soutěže, vůči níž své postoje později kriticky přehodnotila. Poté, co se -- stále jakožto studentka sociálních věd -- stala součástí jiného sociálního prostoru, jiného společenství lidí, a sice komunity studentských aktivistek a aktivistů, protestujících proti vysokoškolským reformám a reformám koaliční vládě Petra Nečase.

Jak si můžeme být jisti, že skutečnou motivací nebyla pouze opět sociologická či politologická zvědavost, touha pozorovat aktivistky a aktivisty v jejich "přirozeném prostředí", tj. na schůzích, na veřejných debatách, v seminárních místnostech, v kavárnách, restauracích a jiných místech jakožto pouhé předměty odcizeného zkoumání? A nikoli z vlastních životních zkušeností a hlubokého přesvědčení?

Jak si můžeme být jisti, že poté, co soudružka Kateřina Kňapová někdy v budoucnosti kriticky přehodnotí své postoje, nebude svou účast v sociálním prostředí protestního hnutí vysvětlovat sociologickou zvědavostí a touhou po zúčastněném pozorování?

Samozřejmě nemůžeme, protože jedinou životní jistotou je smrt, a proto nezbývá než soudružce Kateřině Kňapové věřit, že to myslí upřímně. Že je skutečnou, nefalšovanou levicovou intelektuálkou a aktivistkou duchem, tělem, životním stylem i vkusem.

Nicméně, abychom nezabředli jako Kant v břečce fideismu, je na závěr třeba prohlásit spolu se Stalinem:

"Máme rádi soudružku Kňapovou, ale pravdu máme ještě raději."

0
Vytisknout
3615

Diskuse

Obsah vydání | 22. 11. 2013