O "darebácké" občanské společnosti

21. 11. 2013 / Karel Dolejší

Andrew Arato a Jean Cohenová v klasické práci Civil Society and Political Theory (1994) navázali na Habermasovu rekonstrukci raně moderního pojetí občanské společnosti. Podle Habermase je nutno bránit zvláštní instituce sloužící komunikativní sociální interakci a kulturní tradice odpovídající životnímu světu. Občanská společnost je pak hlavní institucionální strukturou sloužící zmíněnému úkolu. Zabezpečuje existenci komunikativní racionality a stojí v opozici vůči strategické a účelové racionalitě, které dominují ve sférách státu a ekonomiky. Moderní západní společnost by tedy měla být tvořena třemi komponenty - státem, ekonomikou a občanskou společností - které nelze vzájemně převádět jeden na druhý či rušit jeden ve prospěch druhého.

Raně moderní chápání občanské společnosti bylo mnohem primitivnější než u Habermase, respektive Arata a Cohenové. I zde se ovšem vyskytovala vlastně pojetí dvě, jak se dozvěděl každý absolvent základního kursu dějin politické filosofie. Anglosaská tradice spojující občanskou společnost především se skutečnými boji o náboženskou svobodu uvažovala jinak než její kontinentální epigoni, kteří vesměs v Hegelových stopách systematicky redukovali občanskou společnost na pouhou sféru soukromého zájmu, především ekonomického. (Hegel sám žádnou skutečnou občanskou společnost ještě empiricky neznal, jen o ní selektivně četl hlavně u Adama Smithe.)

Arato s Cohenovou přesvědčivě vyvrátili dvě hlavní námitky proti koncepci občanské společnosti: První tvrdí, že občanská společnost nemá kritický potenciál vůči nespravedlnostem a dysfunkcím západních kapitalistických společností. A druhá tvrdí, že občanská společnost patřila jen k rané moderně a ve vztahu ke složitým společnostem dneška je prý irelevantní.

Arato s Cohenovou ve své knize široce diskutují vše, co na téma občanské společnosti napsali autoři jako Hannah Arendtová, Carl Schmitt, Jürgen Habermas, Michel Foucault nebo Niklas Luhmann. Poté provedou rekonstrukci teoretické koncepce občanské společnosti na základě Habermasovy teorie, ale také s přihlédnutím k fungování skutečných sociálních hnutí a hnutí občanské neposlušnosti své doby.

Jistě nejde o to udělat z občanské společnosti posvátnou krávu a při každé příležitosti ji nekriticky nakuřovat. Problematika vážného selhání "Arabského jara" a mnoha dalších pokusů přikládat občanské společnosti spasitelský význam nepochybně volá po velmi podrobném zkoumání a distanci od všech podobných přepjatostí. V každém případě by však kritika měla být na výši teoretických koncepcí, kolem nichž je současná občanská společnost vystavěna, a nepodsouvat místo nich snadno likvidovatelné strawmany.

Přesně to však dělá Jan Keller v eseji Lesk a bída občanské společnosti. Jak titulek napovídá, Keller se inspiroval u Balzaca, jenže kromě tohoto prozaického autora odkazuje z celé plejády teoretiků občanské společnosti pouze na kritické postřehy z pera de Tocquevilla a Marxe. A ty se týkají raně moderní podoby občanské společnosti, respektive (v Marxově případě) dokonce jen toho, co bylo o občanské společnosti vyčteno z Hegelových Základů filosofie práva.

Jak to tedy podle Kellera vypadalo a vypadá s občanskou společností? Sledujeme hegelovské pojetí občanské společnosti, které je konkretizováno následovně: Kdysi tvořili občanskou společnost drobní vlastníci sledující vlastní soukromé zájmy, pro něž bylo výhodné sdružit prostředky a čelit tak vlivu privilegované šlechty. Dnes ji tvoří liberálové bez vlastního majetku, kteří odmítají sociální stát, ale zároveň od státu žádají dotace na své čistě soukromé záliby. Tito liberálové odmítají politické strany a ve skutečnosti jsou jakousi pouze stínovou, neúčinnou opozicí vládnoucích neoliberálů.

To co Keller popisuje je ovšem přinejlepším hodně zjednodušený a za vlasy přitažený obraz části některých českých neziskových organizací. V těchto kruzích především není nikterak obecně rozšířena představa, že by občanská společnost měla nahradit údajně zastaralé politické strany. Tato představa myslím nepřevládá dokonce ani mezi sentimentálními obdivovateli Václava Havla s jeho "nepolitickou politikou". To, že by měla občanská společnost nahradit politické strany, ovšem ani v nejmenším netvrdí Habermas, natožpak Arato s Cohenovou. Je to, stručně řečeno, Kellerův strawman, který mu umožňuje občanskou společnost rádoby efektně odstřelit. Jenže ve skutečnosti nemá být občanská společnost poměřována nesmyslnými požadavky typu nahrazení funkce politických stran.

Do jak míry je pravda, že občanská společnost odmítá sociální stát? Inu, pravda je taková, že - opatrně řečeno - v českých neziskových organizacích nenajdete nějak výrazně méně příznivců sociálního státu, než ve většinové populaci. Spíše byste jich tam ještě našli o něco více. Některý zaměstnanec neziskového sektoru mívá mezi stále řidčeji přidělovanými granty zhusta spoustu příležitostí ocenit výhody sociálního zabezpečení a rozhodně není příznivcem jeho zrušení. Projevuje ovšem pramálo pochopení pro státní glajchšaltování a byrokratický dirigismus, řekněme jen tolik, kolik ho měl takový George Orwell. Mnozí v neziskovém sektoru pozorně sledují, jak stát dodržuje či nedodržuje vlastní zákony a předpisy, a takoví nepochybně třeba o reálném fungování státní správy vědí mnohem více, než Jan Keller nebo já. Jejich kritický postoj ke státu vyrůstá ze zcela konkrétních zkušeností s tím, jak stát nefunguje. Ale to je přece docela něco jiného, než údajné apriorní odmítání sociálního státu.

A jak je to s oněmi státními dotacemi a granty? Inu, některé neziskové organizace státní příspěvky přijímají ve velkém, jiné ale jen v omezené míře, případně vůbec - protože spoléhají na příspěvky individuálních dárců. A těmto dárcům se pak samozřejmě musejí také zpovídat z toho, co s jejich penězi udělaly, stejně jako se zpovídají institucionálním dárcům včetně státu, počínaje podrobným vedením podvojného účetnictví. Pokud to znamená, že si zaměstnanci těchto organizací mohou dovolit "za cizí peníze" sledovat čistě soukromé zájmy, pak by se Kellerova charakteristika blížila reálnému stavu; jenže mnohem spíše by se pak dalo totéž říci o politických stranách. Typické "charities" anglosaského světa ovšem dostávají od státu maximálně tak výhodné daňové, účetní atd. podmínky pro své působení, kdežto peníze jen v minimální míře, spíše však vůbec. Pokud nepřesvědčí veřejnost, že jsou opravdu užitečné a je jich třeba, zanikají.

***

Kellerův nespravedlivý útok na občanskou společnost zapadá do již dosti dlouhé řady počinů, jimiž se česká "levicová" inteligence postupně propadá do hlubokého teoretického a kulturního regresu - tu se vidí v kapitalismu třiceti tučných poválečných let, o něco později v dnešních rozvojových zemích, jindy se však upíná až ke koncepcím ze samotného počátku dvacátého století (třeba v případě "angažovaného umění"), no a tentokrát se vracíme s Kellerem až do století devatenáctého. Kromě mladého Marxe a starého Tocquevilla údajně nepotřebujeme k pochopení dnešní občanské společnosti číst žádné jiné autory.

Nezbývá zřejmě než s napětím sledovat, za jak dlouho se hradní sociolog propracuje na úroveň "kritiky" občanské společnosti, jakou se už delší čas vyznačuje Putinovo Rusko. Již zmíněný Balzac přece píše: "Co se dělá, má se vždycky dělat pořádně, i když je to pošetilost."

0
Vytisknout
4091

Diskuse

Obsah vydání | 22. 11. 2013