Víra, katolická církev, restituce

20. 11. 2013 / Jiří Jírovec

Text, který následuje se týká víry a církve. Je inspirován obrázky z Filipín, kde publikum, jemuž katolická církev úspěšně vymyla mozky, slibuje, že znovu postaví jakousi katedrálu. Akt boží, jak se někdy říká přírodním katastrofám, tam smetl obydlí, infrastrukturu a vzal život tisícům.

Moje úvaha je rovněž inspirována úsilím s jakým se česká katolická církev pokouší vsunout nohu do nejrůznějších dveří.

Církev je primárně nástroj ke kontrole lidí. Víra v boha je v podstatě založena na pohádkovém scénáři, jehož argumenty nelze dokázat ani vyvrátit. Vezměme třeba řeckou mytologii.

Římská mytologie přinesla další bohy a podbohy, čímž situaci zkomplikovala. Základní seznam řeckých bohů byl obohacen o skoro 30 dalších božských a nižších božských pozic. V náboženské hyerarchii se například ojevuje nižší bůh Spiniensis, který odpovídal za zemědělství v oboru prořezávání trnitých keřů. Někteří bohové měli v referátu místní záležitosti. Například říční bůh Tiber byl odpovědný za místní řeku Tiberu.

Systém římských bohů a nižších bohů byl pro vládnutí pro vládnutí příliš komplikovaný. Na jedné straně byly božsky ošetřeny všechny důležité oblasti života, ale na druhé straně tam je moc lásky, rodiny, penisů (bůh Priapus), štěstí, plodnosti a laskavosti a málo vymahatelných přikázání.

Křesťanství konečně přináší racionalizaci systému. Ježíš, jako vizionář, přišel s konceptem jednoho boha. Šlo o převratnou modernizaci tehdejšího PR systému. Za jedním bohem se dav lépe sjednotí. Nastává éra biče a cukru. Bůh je zbaven lidských slabostí. Vystupuje sice v trojjediné podobě, ale sestava vylučuje třeba souložení uvnitř neúplné rodiny. Oplodnění Ježíšovy matky bylo Duchem svatým dalo Josefovi podobu paroháče, kterou přijal výměnou za společenský statut.

Nový bůh je opředen tajemstvím. Údajně se zjevil Mojžíšovi, který, nedokonav zabití svého syna pro slávu boží, vrátil se mezi svoje ovečky s omezujícím desaterem .

V jednoho boha věřiti budeš, zní to první. Jenže, co když ne, co přijde po hříchu? Boží nebo lidský trest? Kousek dál za "cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi" jsou známá přikázání jako nepokradeš, nezabiješ a nesesmilníš.

Je zřejmé, že svět víry dospěl od poměrně laskavých bohů k autoritě, která zakazuje jednu věc za druhou. V šestém století přispěl svojí troškou do mlýna papež Řehoř I. výčtem sedmi smrtelných hříchů.

Je celkem zjevné, že samotné desatero ani posledně zmíněný seznam hříchů nebyly víc než symbolický a někdy skutečný bič. Lidi dál kradou, smilní, zabíjejí se v malém i ve velkém, jsou chamtiví a kvůli obchodním zájmům ani nesvětí den páně. Bůh nesráží hromem a bleskem svoje obchodní zástupce na zemi, byť obcují se svými kuchařkami nebo ministranty. Dlouho je chránil i sám nejvyšší po bohu ve Vatikánu.

Pokud jde o zabíjení, církev se s krvavou minulostí vyrovnala čobolismem. Čo bolo, bolo, terazky jsme beránci. Čarodějnice a vědci se již neupalují. Zbraním se ale i dál žehná a ani války proti machometánům církev příliš neodsuzuje.

Ukřižování Krista, respektive jeho symbolika je jedním z nejlepších triků církevních scénáristů. "Jesus died for our sins" oznamuje nápis na jednom poněkud zašlém motelu na cestě po níž jezdím do Ottawy. "Ježíš zemřel pro naše hříchy". Ale proč nemáme pro svoje hříchy umírat sami? Jaký je smysl scénáře, v němž všemohoucí bůh nechá Petra, aby svého Mistra zapřel a Jidáše, aby ho ho zradil a syna nechá naříkat na kříži, co že mu to otec udělal? A co Pilát? Co když jeho umytí rukou znamená, že chápe, že Kristem zjednodušená doktrína má při zvládání mas obrovský potenciál a nechce ji tedy rovnou zatratit.

Ukřižování poskytuje věřícímu útěchu, že i jeho hříchy zaplatí někdo jiný -- tedy bude-li poslušný.

Běžný věřící v podstatě přežije všechny hříchy, ledaže je vydán světskému právu. Ostatně Lotova žena se stala ojedinělým terčem božího hněvu, když se jí, při útěku ze Sodomy, patrně zastesklo po životě, který opouštěla, a stala se solným sloupem. Možná tím bůh Lotovi vynahradil nějaké příkoří, které mu způsobila. Kdo ví.

Existence biče je vyvážena cukrem, jehož sladkost se má projevit až po odchodu na věčnost. Poněkud cukerinový ráj a očistec pro převychovatelné spadají do kategorie relativních odměn. Jde opět o PR výmysl, který nelze ani vyvrátit ani potvrdit.

Prostému lidu bylo pocukrování vírou dopřáváno výměnou za desátky odváděné církvi.

Katolická církev postupně nabývala na síle. Někdy splývala s mocí politickou, ale někdy jí byla na obtíž. Pak docházelo k pokusům církev oslabit.

V české historii najdeme čtyři taková období. Josefa II, Masaryka, Beneše a (zjednodušeně řečeno) Gottwalda. Ve všech případech šlo v podstatě o totéž, ale jen posledně jmenovaná perioda byla vypíchnuta jako odporná a tudíž zvráceníhodná.

Na tomto místě je třeba udělat odbočku od víry k tomu, co se obvykle označuje za (s církví spojené) kulturní dědictví. Církev mezi svoje služebníky zapojila i umělce, architekty, stavitele, hudební skladatele a i pár spisovatelů. Stalo se to především proto, že církev potřebovala dokládat svoji důležitost symboly. Tomu odpovídá i výsledek a tak zbyly tisíce obrazů Madon s Ježíškem, ale těžko najdeme obrázek z chalupy nějakého chudáka.

Období roku 1948-89 bylo specifické v tom, že se snažilo omezit církev jako myšlenkově nezávislou organizaci. To byl patrně jediný důvod, proč nedošlo k odluce církve od státu. Marxistická strana tedy přijala nemarxistické řešení a nechala církev dál šířit její pohádkové učení. A tak v letech 1948-53 zůstala náboženská výchova povinnou součástí osnov pro základní školy. Do roku 1989 se církev obešla bez polí, lesů a obrovských finančních prostředků. Přežila v míře úměrné potřebám zbývajících věřících.

Sametová revoluce znamenala pro církevní chamtivce nevídanou příležitost dostat zpátky ekonomickou a do značné míry i politickou moc. Úderné heslo "co bylo ukradeno, musí být vráceno" se úspěšně rozšířilo, aniž by si se někdo zabýval způsobem, jakým církev svoje majetky vlastně nabyla.

Církvi nevadí, za jakých okolností byl přijat restituční zákon, ani to, že Nečas v podstatě pokoutně podepsal s církví příslušné smlouvy, aby byl zajištěn začarovaný kruh nevypověditelnosti.

Námitky proti restitucím se kupodivu týkají především finančních náhrad, tedy peněz, které lze natisknout a nebo přidat k olbřímímu dluhu, který stejně nikdo nezaplatí. Pozornosti uniká, že se stát zbavuje kontroly komoditou daleko cennější, jíž je půda, která má populaci živit. Hodnota peněz může rychle klesnout, kdežto cena půdy poroste.

Dalším podvodem spojeným s restitucemi je zdůvodnění, že církev použije získané prostředky pro poskytování služeb ve zdravotnictví a školství. Opravdu? Co se stane, když její manažéři ono zdánlivé bohatství prostě vytunelují?

Nezanedbatelným problémem je i to, že se do jakžtakž demokratické společnosti vlámává autoritativní organizace v čele s papežem ve Vatikánu. To je ale téma na jinou úvahu.

0
Vytisknout
7763

Diskuse

Obsah vydání | 22. 11. 2013