Spíš autobiografie, než vyprávění o BBC a Svobodné Evropě

21. 11. 2013 / Daniel Strož

Přečetl jsem knihu Na vlnách BBC a Svobodné Evropy vydanou nakladatelstvím Prostor poctivě a proto musím případné zájemce o ni dopředu upozornit, aby se nedali zmást jejím titulem. Ten má zřejmě za úkol upoutat hlavně čtenářský zájem, neboť obě rozhlasové stanice hrají v popisovaném ději spíše druhořadé role. Prvoplánovým cílem autorky knihy je podle mého zprostředkovat veřejnosti příběh původně dvacetiletého v Praze studujícího děvčete s židovskými kořeny, pevně odhodlaného odejít za svým řecko-britským přítelem a začít žít a pracovat na Západě. O něco málo věrohodnější je proto knižní podtitul "Vzpomínky exilové redaktorky". Tady ovšem zase hned jako první vyvstane problém s autorčiným prakticky neznámým jménem; Zuzana Fried-Preissová totiž těžko někomu u nás cosi řekne. To už pak spíše její pseudonym Eva Rajecká, který později (od roku 1981)přijala v mnichovské vysílačce. Mně identifikace autorky byla ulehčena fotografií vzadu na obálce, ale tomu, kdo ji nikdy v minulosti osobně nespatřil, se náležitého vysvětlení dostane až na straně 199. Což je, domnívám se, poněkud pozdě.

Zmínil jsem, že podtitul knihy Fried-Preissové je poněkud věrohodnější než samotný titul. Úplně věrohodný však rozhodně také není. Vlastně ani nemůže. Být totiž "exilovou redaktorkou" (nebo též redaktorem) -- a ke všemu ještě rozhlasového vysílání do tehdejší ČSSR -- značilo zpravidla přerušit veškerý vzájemný styk s rodinnými příslušníky v domovině. Jenomže autorka má ale kupodivu odlišné, jaksi přímo "neexilové" zkušenosti: v roce 1966, pouhé dva roky poté, co nelegálně zůstala v Londýně a tou dobou měla už zaměstnání v BBC i britské občanství po manželovi (československé jí přetrvávalo), vydala se na setkání s rodiči do Maďarska. Při zpáteční cestě došlo sice k potížím na budapešťském letišti, avšak jakmile se na radu čs. úřadů občanství zbavila, směla ji rodina v Británii navštěvovat. Taktéž ona pak prý pravidelně jezdila "do své bývalé vlasti", a to hned od roku 1970. Už během "tuhé normalizace", jak poznamenává. Tady musím, coby člověk s více jak dvacetiletou exilovou minulostí, jenom trochu posmutněle dodat: Šťastná to žena! A jakou že byla prazvláštní, téměř nevysvětlitelnou výjimkou!

Kniha, kterou nám Zuzana Fried-Preissová předkládá, je čtivě napsaná. V časově posloupném vyprávění doprovází čtenář autorku, narozenou v nejmenované vísce u Žiliny, z umouněné Prahy roku 1964 do blyštivého Londýna a potom následně třeba do Kanady, Izraele, Rakouska anebo Německa. Končí se rokem 1994 a po třiceti letech návratem do České republiky. Krůček za krůčkem autorka zobrazuje různorodost způsobu života tam i onde a kriticky jej rozebírá a posuzuje. Obzvlášť markantně pak ze všeho toho dohromady vystupuje její poznání, jakými úskalími je nucena procházet emancipovaná žena, ať už v manželství anebo jako matka samoživitelka. Někdy jí bylo i hůř, než se dalo unést. Když si kupříkladu po dvou rozvodech (manželé žárlili na její nezávislost) konečně opět našla rovnocenného partnera, skončilo to brzy další rozlukou. Jelikož šlo v tomto případě o vysokého důstojníka na ministerstvu královského námořnictva, nepřipadalo podle jeho nadřízených v úvahu, aby se stýkal "s britskou občankou, která pochází z komunistického státu". Nevylučuji, že našince při takovém čtení začnou alespoň zčásti opouštět některé iluze o západní demokracii a svobodě.

Hned v začátku tvrdím, že v knize Fried-Preissovou popisované dění z prostředí československého vysílání BBC z Londýna, ale i ze Svobodné Evropy v Mnichově, se mi jeví jako podružné. Autorka navíc doopravdy odtud nepřináší nic, co by už nebylo dávno všeobecně přetřásáno: nesčetněkrát byla již uváděna přísná personální kontrola a cenzura rozhlasových příspěvků, vedením záměrně udržovaný konkurenční boj, zášť a závist mezi jednotlivými zaměstnanci, včetně věčných rozbrojů mezi Čechy a zfašizovanými Slováky. O válečném zločinci a spolupracovníkovi Ladislavu Nižňanském, jehož si Američané tolik vážili a odměnili proto důležitým postem, odněkud náhodně zjišťuje, že kdosi z jeho vražedné esesácké tlupy Edelweiss zastřelil jejího partyzánského strýce. Karel Kryl byl sice i pro ni fenoménem (ovšem až když se o tom nějaký ten rok po převratu v Žilině během jednoho koncertu přesvědčila), jenomže vedení rádia "nepovažovalo jeho politické znalosti za dostatečné", konstatuje suše. Vyjmenovává celou řadu lidí, dodnes ještě známých, nebo už zapomenutých, převážně pak těch podle ní takzvaně hodných, jako kdyby o některých ani netušila, komu a čemu právě ti ve skutečnosti sloužili. Škoda, že se autorce nezdařilo výrazněji od sebe odlišit zrna a plevy, kvalitativně by to určitě prospělo její publikaci.

0
Vytisknout
2249

Diskuse

Obsah vydání | 22. 11. 2013