Paměť v exekuci

19. 11. 2013 / Lenka Procházková

Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom...

Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá...

Tyto prastaré úvahy zapsané v knize Kazatel nabádají ke smířlivosti s pomíjivostí lidského života a k seznání jeho bezvýznamnosti. A přesto se v každém pokolení vyskytli lidé, kteří odmítli věřit, že vše je marné a pokoušeli se krátkost svého života protáhnout do vzpomínek na jeho smysl. Ale i otisky těchto velkých životů časem mizí pod nánosem zatuhlého bahna, do kterého pak noví vykladači vrývají upravenou verzi starého odkazu, mnohdy zcela protikladnou.

A tak se z Božích bojovníků stávají teroristé, prohra na Bílé hoře je kvitována jako šťastné zakončení nesmyslného boje za svobodu vyznání, Vestfálský mír, který vložil osud zemí Koruny české pod katolické žezlo Habsburků, je slaven jako prozřetelné ujednání, násilná rekatolizace je překryta obdivem k vítěznému baroknímu slohu, zatímco národní obrození je přezíráno jako zastydlá puberta. S jasnozřivým a geniálně srozumitelným Havlíčkem Borovským si přepisovači dějin zatím neví rady, ale možná se něco "najde" v archívech... Nebudu ve výčtu příkladů pokračovat, stačí nahodile sledovat "vzdělávací" pořady "veřejnoprávní" televize, nebo si přečíst pár stran v učebnicích dějepisu, abychom pochopili, v jak širokém záběru a jakými metodami probíhá exekuce naší společné paměti.

Říká se, že malý národ musí umět snášet i veliké křivdy, aby přežil. To je pravda za předpokladu, že ty křivdy jsou evidentní a že vedou k vnitřní semknutosti, která se v dějinně příhodné chvíli projeví v akci. Tento způsob přežívání už jsme si vyzkoušeli vícekrát. Dá se tedy doufat, že je stále funkční. Ale co když už není? Co když vytrvalé a plošné zmizíkování starých schémat zničilo obranyschopnost národního organismu? Co když má kniha Kazatel nadčasovou pravdu, když tvrdí, že: Nelze podržet v paměti věci minulé... Můžete namítnout, že je to jenom mudrlantská skepse a poukázat na to, že ani násilná, vytrvalá a plošná rekatolizace, která zasáhla mnoho generací, nedokázala svým louhem rozleptat odkaz předků. Ano, je zřejmé, že naši pradědové, žijící před sto lety, nebyli skeptici, když dokázali pod vedením Masaryka a zásluhou statečných legionářů prosadit starý nárok na samostatný stát.

Vývoj k demokracii tehdy probíhal skokově, protože byl opřen o radikální právní a hospodářské reformy, kvalitní národní školství, národní armádu, sekularizaci a o podporu svobodné kultury. Pouhých dvacet let, které měla Masarykova republika k dispozici, sice nestačilo k dotvoření moderního evropského státu, ale ideje a naděje První republiky přetrvaly i v paměti nepamětníků. Jakoby se energie a intenzita oné doby zhustily v koncentrát uchovávaný k dalšímu použití. Základní složky elixíru však existovaly už mnohem dřív, než je budovatelé Československé republiky smísili v tyglíku se svým pracovitým talentem. Můžeme tedy i my dnes stále věřit v účinek oné zázračné tekutiny uchovávané na dně kotlíku? Návod k použití známe. Stačí jen zatopit a v průběhu ohřívání přidávat novou složku, čerstvou ingredienci, která probudí sílu nápoje.

Dějinně příhodná chvíle už tu bezpochyby je. Koncentrát čeká na další ochutnávku. Už jenom do něj přidat onu novou směs složenou z čerstvé energie a z pracovitých talentů mladých dědiců starého odkazu, kteří jsou kvalitním národním školstvím a za podpory svobodného umění už od útlého věku vedeni ke kritickému myšlení a k odvaze hledat a hájit pravdu. Až do tyglíku přilijeme, co jsme si vyšlechtili a vypijeme, co jsme si navařili, budeme tak silní, jak si zasloužíme.

Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá... A bude trvat dál, ta krajina, do které jsme se narodili. Nezanikne, bude trvat dál, i když pod jinou vlajkou.

0
Vytisknout
7909

Diskuse

Obsah vydání | 21. 11. 2013