Společenská morálka a spasitelský fenomén

19. 11. 2013 / Elio Hájek

Výsledek nedávných předčasných voleb do parlamentu ČR, zdánlivě překvapivý, byl ve skutečnosti zcela logickým důsledkem současného stavu společnosti. Výrazný úbytek mandátů vládnoucí pravicové strany při celkovém vítězství pravice i nevýrazné volební vítězství ČSSD a oslabení jejích pozic. Společným jmenovatelem těchto výsledků je morální úpadek společnosti, deziluze a hledání "spasitele", který by přinesl změnu negativních jevů společnosti, píše Elio Hájek.

Tento fenomén spoléhání na jedince, který svým postavením či autoritou vyřeší všechny problémy, je signifikantním jevem českého národa. Vlastní malomyslnost a nekritické přejímání názorů či rozhodnutí dominantního jedince můžeme v historii sledovat na mnoha příkladech od "tatíčkovského" pojetí T.G.Masaryka přes kultem osobnosti "zavánějící" transpozice postojů V.Havla až po prezentování K. Schwarzenberga. Nedostatek sebedůvěry a přesouvání vlastní odpovědnosti na mocenskou osobnost tak způsobuje přehnané výkyvy z jedné krajnosti ke druhé. Od oslavných chorálů budovatelů socialismu k ódám na všemocnou neviditelnou ruku trhu.

Jednou z hlavních příčin tohoto jevu je naprostý nedostatek národní hrdosti. Není tím míněn nacionalismus, který přináší nesoulad a rozpory mezi národy a etnika, ale prostý pocit sounáležitosti s kulturou, historií a stavem společnosti, jejímž jsme členy. Jak velkou hrdost a sebevědomí však může navodit příslušnost k národu, který přijal prakticky bez odporu jakýkoliv diktát počínaje Habsburskou monarchií přes Mnichov či stalinistickou éru až po bruselská znevýhodnění hospodářských možností České republiky. Nechci obhajovat přehmaty a dokonce i falsa, kterých se dopustili národní buditelé či později Jirásek. Skutečností ale je, že zvýšení národního sebevědomí se pozitivně obrazilo v následné prosperitě první republiky a že národní hrdost je jednou z účinných bariér proti ekonomickému či jinému útisku obyvatel.

Partner, který se bez odporu nebo v zájmu vlastního prospěchu podrobí nevýhodným podmínkám, přestává být partnerem a stává se jen prostředníkem realizace záměrů ostatních aktérů. V uplynulých volbách se tato skutečnost tvrdě vymstila ČSSD oslabením jejích pozic a odlivem jejího voličského potenciálu ke "spasitelům" Babišovi či Okamurovi. S nevýraznou osobností v čele, navíc zatíženou předchozím dosud neodeznělým rozkolem ve straně, neschopnou eliminovat vliv pravicově orientovaných sdělovacích prostředků ani jinak dopadnout nemohla. Žabomyší války o lukrativní pozice v poslanecké sněmovně místo koordinování postupu neparlamentních levicově orientovaných subjektů znechutily voliče a předurčily jeho inklinaci k novým subjektům. (Oprávněnost tohoto znechucení prokázaly i další nové povolební rozpory ve straně.) Deziluze z rozporu programových prohlášení a skutečného jednání čelných představitelů ČSSD zastínila i schopnost voličů logicky hodnotit reálnost volebních programů nových subjektů.

Slepá víra ve spásu, že spravování státu jako firmy bude prospěšné všem je stejně naivní jako dřívější představy o prospěšnosti atomizace velkých českých průmyslových podniků v době globalizace a fúze monopolů za účelem ovládnutí trhu. Hospodářská stabilita státu jako celku je ovlivňována jinými faktory než prosperita jednotlivé firmy byť i zasahující široké spektrum komodit. Záměrné oslabení koruny může být výhodné pro soukromou firmu Agrofert podnikající v dovozně méně náročných oblastech zemědělství, potravinářství, chemie, pozemní technika, obnovitelné zdroje, lesnictví, těžby a zpracování dřeva. V makroekonomickém měřítku státu však zvýšení dovozní náročnosti (až 40%) při subdodavatelském charakteru tuzemského exportu způsobí spíše tlak na snižování mezd a propouštění než nárůst objemu exportu.

Intervence ČNB prezentovaná jako opatření proti deflaci tak naopak vyvolá jen další potlačení spotřebního trhu a pokračování hospodářské recese. Po krátkodobém efektu zvýšení obratu na spotřebním trhu ve snaze nakoupit ještě za nezvýšené ceny dojde k jeho dalšímu útlumu. Deflační efekt politiky škrtových regulací výdajů státního rozpočtu (místo zabezpečení jejich efektivnosti) uplatňované předchozími vládami není příliš významný.

Mnohem důležitější v tomto směru je neustálý pokles hodnoty pracovní síly (ovlivněný nezaměstnaností a zadlužeností obyvatel), který opatření ČNB nijak nezlepší. Nedostatek pracovních příležitostí a rostoucí počty exekucí úzce spjaté s devastací morálky či úpadkem právního systému budou i nadále brzdit oživení spotřebního trhu. Opatření ČNB tak lze vnímat spíše jako vstřícný krok čelních představitelů této instituce vůči skutečnému vítězi voleb v zájmu udržení vlastních pozic než jako efektivní krok k posílení hospodářského růstu. Nejpravděpodobnějším důsledkem bude jen podnícení spekulativního kapitálu k operacím s českou měnou, které nemusí ČNB ustát a jejichž důsledkem může být další zdecimování střední příjmové kategorie.

Spásu z tristní ekonomické situace obyvatel i státu, kterou voliči hledali svým hlasem pro hnutí ANO nelze očekávat. Reálná politika má jen málo společného s předvolebními sliby. Zářným příkladem je v tomto směru TOP 09. Je přímo politickým sarkasmem když strana odpovědná za zvyšování daní (v rozporu s předvolebními sliby) a rozdání zbytků majetku státu církvím si zvolí jako volební slogan "Rozdat úspory nebo odpovědně investovat?"

Dokud politici a státní úředníci jako lokajové bez národní hrdosti budou v zájmu vlastního profitu pod cenou přenechávat hospodářské majetky státu či jeho kulturní dědictví zahraničnímu kapitálu a různým zájmovým skupinám, budeme pokračovat cestou rozvojových zemí třetího světa. Příčinou jejich chudoby není totiž nízká produktivita práce, ale realizace zisků z produkce za hranicemi daného regionu.

"Spasitelem" pro občany této země nemůže být jednotlivec či hnutí byť i s nejlepšími záměry či úmysly ale jen ozdravění morálky společnosti. Dokud bude společensky přijatelná korupce a neprokazatelný původ peněz, dokud bude jediným měřítkem jedince výše jeho bankovního konta nelze uvažovat o prosperitě společnosti jako celku. Jedině hmotná a trestně právní odpovědnost všech činitelů státní správy a vybudováním právního státu může přinést hospodářský rozvoj. Soudcovská stolice nesmí být lénem ale pouze vykonavatelem práva pod účinným dozorem veřejnosti. Stávající systém "přísedících" (Zákon č. 6/2002 Sb.) však tímto účinným dozorem není. Soudní exekutorské úřady musí být způsobem efektivního vymáhání oprávněných pohledávek a nikoliv nástrojem bezpracných zisků exekutorů. Status kdy vrahové po několika letech pobytu věznici mají veškeré možnosti plnohodnotného života, zatímco záměrně neefektivními exekucemi navyšované dluhy přerůstají v celoživotní strádání a vězení v dluhové pasti, status kdy miliardové defraudační kauzy jsou amnestovány, zatímco drobných hmotných náhrad se amnestie netýká nelze pokládat za právní stát.

Přes veškerá uvedená negativa však lze na konci tunelu zahlédnout malé světélko, kterým může být zákon o referendu. Pokud parlamentní strany odvozují svoji legitimitu vládnout od jakékoliv procentuální účasti při volbách, pak není důvod procentuálně omezovat ani referendum. Z jeho působnosti by měly být zákonem vyjmuty jen výjimečné úkony jako je například trest smrti nebo rasově motivované činy. Pokud tato volební návnada nespadne pod stůl jako mnohé jiné, pak může být stimulem nejen pro zvýšení angažovanosti občanů při obhajobě vlastních práv ale i naučit se vládnout si sami bez poručníkování "spasitelů". Může být základem pro renesanci pokřivených morálních hodnot společnosti a tím i hospodářskou prosperitu státu i jeho obyvatel.

0
Vytisknout
3189

Diskuse

Obsah vydání | 21. 11. 2013