Netradiční dárek

19. 11. 2013 / Pavel Táborský

Až budete letos přemýšlet, co nadělíte svým příbuzným a známým pod vánoční stromek, zvolte tentokrát zboží symbolické. Darujte jim češtinu. Třeba v tom pověstném Honzově puntíkovaném ranečku. V tom, který míval zavěšený na sukovici přehozené přes rameno, když se vracíval z dalekých cest domů. Naplňte jej spoustou krásných slov, něžných a milých. Možná i těch, která od vás vaši drazí ještě nikdy neslyšeli.

Odložte do tmy zapomnění všechny myšlenky pomačkané, svraštělé neláskou, ba i krutostí. Raneček naplňte krásnými vzpomínkami, spoustou rodinných historek, básněmi, pro ty malé i větší děti pak pohádkovými příběhy, písničkami, koledami, říkadly, příslovími, pořekadly, ba i škádlivkami, zkrátka vším, co naše mateřština nabízí citlivé duši pro pocit krásna, pohody a rodinného štěstí. Snad se přesvědčíte, že tu pravou vánoční atmosféru dokáže čeština s vaší pomocí vykouzlit.

V dobách, kdy ještě ledacos důležitého bývalo chováno v patřičné úctě, psal český básník své vyznání národnímu jazyku: "Má rodná mluvo, ty drahý skvoste, jediný z velkého odkazu dědů, který jsi přetrval v svátosti prosté všechnu jich slávu, všechnu jich bědu..."

A skutečně, tento náš skvost překonal nádheru králů, velikost věků, vzkvétal a košatěl do podoby důstojného nástroje dorozumění a myšlení. Svým postupným rozvojem a obohacováním vytvářel také nezbytné předpoklady pro národní uvědomění, pro pocit sounáležitosti všech příslušníků společenství bez ohledu na specifiku jednotlivých nářečí, profesní mluvu, slangy i argot. Jakousi samočisticí schopností překonal i překonává mnohdy neústrojné zásahy do gramatiky a slovní zásoby.

Dnes už pohříchu nebývá zvykem vyjadřovat svůj vztah k zdánlivě přirozeným hodnotám včetně mateřského jazyka slovy a často ani skutky. Mnohým z nás uniká vlastní míra odpovědnosti za stav jazyka. Stačí si jen připomenout, jak leckdy chybujeme v normě pravopisné, výslovnostní či stylistické.

Kdysi se říkalo, že norma jazyka ve spisovné podobě a obecná čeština jako běžně mluvený jazyk charakteru zvyklostního jsou v dialektické jednotě. Úzus a další možnosti obohacování dané kvality i kvantity mohou být skutečným základem dalšího vývoje jazyka, avšak norma v podobě gramatiky je nezbytným ochráncem základní jazykové funkce -- být nástrojem dorozumění a myšlení. Ke změnám spisovné podoby je třeba přistupovat zodpovědně, a to nejen na základě korpusu. Svou roli by v tomto procesu měla sehrávat i úcta k tradicím a požadavek jazykové kultury v obecném smyslu slova. Pracovníci Ústavu pro jazyk český a všichni lingvisté zejména z vysokých škol budou zřejmě těmi odborníky, kterým můžeme s důvěrou tuto roli svěřit.

Bohužel se stává, že lidé, kteří se snaží zachovávat přes mnohá úskalí čistotu a krásu národního jazyka, jsou považováni za staromily. Někdy i účelově. Například se málokdo v minulosti pozastavoval nad archaickým tvarem koncovky infinitivu na -ti, který s oblibou v projevech užíval Václav Havel a dodnes Karel Schwarzenberg, neboť z jejich úst zněl a zní zřejmě přirozeně. Naopak užití gramaticky správného tvaru 5. pádu jednotného čísla u vlastního jména na -ec, jež důsledně zavádí Miloš Zeman, je považováno za prostředek zesměšňující osobnost televizního redaktora Václava Moravce.

Jak obtížně lze vytvořit mluvnické pravidlo pro správné užití oslovení a volání u slov a vlastních jmen tohoto typu, si můžeme doložit na příkladech. Oslovení "pane Moravče", které prezident Zeman setrvale užívá, má pro někoho archaický nádech. Pokud vezmeme v potaz náš jazykový cit, tak podobu oslovení "pane Moravec", případně "pane Tupec" lze akceptovat. Jiná situace nastane, když budeme nuceni použít prosté zvolání "Moravec", případně "Tupec"(5. pád se rovná pádu 1.). V tomto tvaru je užití vhodné pro armádní prostředí nebo neosobní prostředí špatné školy. Zvolání "Moravče", případně "Tupče" bude z hlediska jazykového citu vhodnější, neboť má osobní charakter, což se u vlastních jmen tak nějak předpokládá. U slov obecných, zejména těch s hanlivých významem, bude tato podoba dokonce gramaticky správná, významově vhodná a ani náš jazykový cit asi nebude nic namítat, když použijeme úderné zvolání "ty tupče". Archaismus nearchaismus. Ale bez precizace příslušného mluvnického pravidla se neobejdeme.

Nejen žactvo škol základních, ale i studenti těch středních, vyšších, ba i nejvyšších stále zápasí s holou skutečností, že naše mateřština má řadu úskalí. V roli uživatelů jazyka mnozí velmi často zjišťujeme, jak vzácnou schopností je dar vnímat češtinu poklepem a poslechem. Jazykový cit se koupit nedá, a zda má na kvalitu jazykových projevů zásadní vliv školní vzdělávání, o tom se mohou vést sousedské i učené spory. Většinou ale víme, že ke zdokonalování osobní jazykové kultury vedou cesty trnité, a navíc celoživotní. Výsledky se pak dostavují jen zvolna.

Snad i proto se dnes a denně setkáváme v jazykové praxi s nesprávnými tvary základních číslovek dva, oba v různých pádech v podobách "dvouma", "dvěmi", "oběmi", ba i "dvouch". Pravým oříškem jsou pro některé uživatele rovněž pády počítaných předmětů. Pokud korpus zachytí všechny tvary typu "s dvě stě korunami", lze jen obtížně předpokládat, že se bude možná pravopisná podoba ubírat tímto směrem.

Značné potíže mají dokonce někteří jazykoví profesionálové s tvary slovesa být v podmiňovacím způsobu. Tvary "by jste", "byzme" a další nebývají v některých sdělovacích prostředcích v mluvené podobě nikterak neobvyklé.

Řečníci mnoha politických stran využívají za účelem oddechu a navázaní zpřetrhané nitky myšlení pravého dobrodiní různorodých vkladných slov. V některých projevech se mnohokrát objevuje ujištění "řeknu", případně pověstné "prosím vás", "rozumíte", doprovázené zvuky různorodého charakteru jako už bývalé, nyní klasické "že" spojené s typickým mlasknutím. Věci i osoby se zejména v poslední době vyskytují ze záhadných důvodů "jako takové". Roztomile působí dosti časté užití nářeční podoby přídavného jména například ve spojení "Zemanovo dcera". Korpus snad zaznamenal i nedávno vytvořenou vazbu záhadné podoby "vytípnout skřipec", nebo drasticky znějící "na dvojici výtržníků spadla klec".

Kdybychom měli uvěřit názoru, že určující pro charakter jazyka je pouhý úzus v mluvené podobě jazyka, mohli bychom taky někdy v budoucnu konstatovat: "Vole! Naschle, češtine!"

Snad by si všichni uživatelé naší mateřštiny měli čas od času připomenout, proč nazval Pavel Eisner, český překladatel, literární vědec, lingvista, publicista a básník z pražské židovské rodiny, svou knihu o češtině Chrám i tvrz.

0
Vytisknout
3406

Diskuse

Obsah vydání | 21. 11. 2013