O jedné výzvě

7. 2. 2012 / Marek Řezanka

Čím více se blíží jaro, tím více mrzne, dalo by se říci nejen v souvislosti s počasím. Přituhuje také na politické scéně, a to domácí i zahraniční. Jednání v Davosu o podobě EU do budoucna rozhodně nic pozitivního nepřinesla. Kdo čekal, že se Unie zamyslí nad samotnými principy, na nichž je vystavěna a začne řešit problémy z hlediska svých občanů, byl nutně zklamán. Jako každý, kdo si od vstupu ČR do Unie v roce 2004 mj. sliboval "zaplevelení" Ústavy sociálními právy, před čímž tehdy mohutně varoval president Klaus. Místo plevele se však sociální práva stávají v Evropě vzácností a už je možná pozdě na jejich záchranu. Rvou se hlava nehlava, vytrhávají se i s kořeny, po těch, co zbývají, se mocně šlape.

Záchrana je přislíbena toliko bankám a bankéřům, manažerům, kteří budou moci dále provádět nekontrolované riskantní machinace na úkor ostatních. Nadnárodní společnosti budou moci maximalizovat svůj zisk. Co na tom, jaká bude kvalita zdravotnictví, školství, sociálního systému jako takového, kvalita bezpečí občanů, o jejich kultuře nemluvě? O to přece vůbec nešlo. V Davosu se nepomáhalo lidem, nezachraňovaly se tam střední vrstvy, ale házel se tam záchranný kruh těm na břehu, těm, kdo zatopili kus pobřeží, těm, kdo potřebují, aby stávající systém mohl pokračovat navzdory okolnosti, že většině lidí už nemá co nabídnout a jenom jim bere.

Na domácí scéně se přetřásá, zda ve vztahu k Evropě škodí více českým zájmům premiér země, nebo její ministr zahraničních věcí. O jednotné Evropě sociální pak vládne hrobové ticho.

Člověk se nemůže zbavit nepříjemného pocitu, že je evropskými politiky tlačen k rozhodování mezi volbou za osmnáct a bez dvou za dvacet. Buď společná Evropa sjednocená na principech škrtání sociálních práv, destrukci středních vrstev jako takových pod hrdou vlajkou černé, červené a žluté (mimochodem Německo stojí před velkým sociálním problémem plynoucím ze špatné integrace své bývalé východní části), nebo vystoupení z EU a balancování mezi vlivem Ruska a Číny.

Čekal bych, že se objeví směr, jenž poukáže na skutečnost, že neexistují pouze takto vymezené dvě cesty, ale jde kráčet i jinudy. Pokud různé výzvy apelují na referendum hlavně v přístupu k EU, potom nepřinášejí nic nového. Referendum ke vstupu ČR do EU požadovala vždy především ODS, a to proto, že měla k EU vztah velmi chladný až odtažitý. Na vystoupení z EU nepotřebujeme alternativní hnutí typu Babišova Ano či Holešovské výzvy. Já osobně postrádám hnutí (s výjimkou Hnutí za přímou demokracii), jež by zdůrazňovalo potřebu sjednocené Evropy, ale jasně by definovalo sociální, ekonomické a politické základy takového sjednocení, jež by umožňovaly občanům členských zemí důstojný život v právním prostředí.

Tzv. Holešovská výzva se prezentuje plakátem v barvách černé, žluté a bílé. Žlutá ruka v plamenech se vztyčeným prstem působí jako symbol zkázy, možná až trochu jako memento apokalypsy jaderného hřibu. Kolem dokola se rozlévá černá tma. Symbol temna, temnoty, katastrofy je podtrhnut datem svolávané demonstrace, 15. březnem. V československých dějinách se jedná o datum zmaru, ponížení, pádu. Jistě nebylo zvoleno náhodně. Text vyzývá demonstranty ke shromáždění na co nejvíce náměstích v co nejvíce městech, kde hlavní akce má proběhnout na Václavském náměstí v Praze. Cílem má být svržení vlády, jež je označena za zkorumpovanou a zločinnou.

Vláda i president republiky jsou vyzváni, aby rezignovali dobrovolně. Jinak?

To se v letáku neuvádí, ale ze slov výhružky přímo mručí. A mručí po násilí. Zcela nahoře je menším písmem napsáno: "Když se nespravedlnost, nevymahatelnost práva, korupce, mafiánští politici, úplatní soudci a státní zástupci, lupiči posvěcení státem=soukromí exekutoři stanou normou, odpor se stane nejen povinností, ale i právem každého občana".

Děsí mě jakákoli generalizace, jež v sobě skrývá podtext, tihle jsou ti špatní, s těmi zatočte. Tento leták nepřipouští neúplatné soudce a státní zástupce, politiky nálepkuje pouze štítkem "mafiáni". Tato výzva nevolá po jednotě, ale vymezování se vůči sobě s tím, že viníci budou předhozeni davu. Jako cíl je deklarováno svržení vlády, aniž je dopsáno, co má být potom. Čeho chce holešovská výzva dosáhnout? Svržení. Svržení vlády, ale i soudců, státních zástupců, manažerů státních podniků a dalších. Kdo mají přijít na jejich místa?

Kdo stojí za holešovskou výzvou a co sleduje? Po svržení vlády stávající má být ustanovena "dočasná úřednická vláda odborníků". Zde mi chybějí dvě podstatné věci. Jací odborníci by to měli být a kdo by je vybíral a jmenoval a jak dlouhá má být "dočasná vláda"? Co má přijít potom?

Osm základních bodů holešovské výzvy může být pro široké spektrum občanu České republiky značně přitažlivých. Demise zkorumpované asociální vlády, příprava demokratických (jak moc už váha tohoto slova poklesla až někam pod hranici anorexie?) voleb, uzákonění referenda, zastavení církevních restitucí, zastavení reforem penzijního systému, zdravotnictví a školství v podobě, v jaké jsou nyní vládou předkládány, odvolání podpisu na smlouvě ACTA, jež je vnímána jako výrazný zásah do svobody projevu a lidských práv vůbec, požadavek na demisi presidenta Klause a co nejdřívějšího naplnění požadovaných bodů.

Než se rozhodnu něco podporovat, potřebuji vidět určitou konzistentnost toho, s čím se mám ztotožnit. Holešovská výzva mě v tomto ohledu nepřesvědčuje. Během několika málo dní je na webu tzv. Národní rady nový leták, který již nemá výhružnou ruku v plamenech se vztyčeným prstem a neobsahuje text o těch špatných, kteří za všechno mohou a jež je potřeba nahradit. Nynější leták je zaměřen na historii, na národní cítění. Černobílá Hradčana, heslo Národ sobě, kdy místo sežehlého divadla si máme vybudovat něco nového na spálené zemi. Na začátku akce má zaznít hymna, Kde domov můj.

Kam se ale schovaly ona sevřená pěst a slova zloby? Původní letáky byly vytištěny v tisících kusech a rozdány. Jejich obsah a ladění už neplatí? Nebo snad jsou jedny letáky určeny inteligenci a druhé těm, kteří chtějí pevnou ruku? Letáky se mění, otázky zůstávají. Nemohu si pomoci, pro mě osobně je Holešovská výzva toliko chytrou Horákyní, jež není nahá, ani oblečená.

U jakéhokoli programového prohlášení mám rád jeho srozumitelnost, čitelnost, průhlednost a obsah. Aby bylo na první pohled zřejmé, zda se jedná o hnutí demokratické či hnutí vedoucí k nastolení autoritářského režimu, hnutí levicové, či fašistické, atp.

Musím se přiznat, že u Holešovské výzvy v tomto ohledu tápu. Na jedné straně se tváří jako mírumilovná Múza intelektuálů, na straně druhé jí planou oči krví a pěst drtí všechny, kdo se jí postaví do cesty. Má široko rozkročeno, dalo by se říci. U široko rozkročených je jeden problém. Sice se do jejich programového prohlášení hodně vejde, máloco z toho je však realizovatelným...

Holešovská výzva nějak systémově neřeší ani sociální systém, ani zdravotnictví, ani školství, ani podobu Evropské unie a naši participaci v ní. Přijde mi, že intelektuály chlácholí, že jí jde o nápravu nenásilnou, a současně do méně intelektuálních kruhů vysílá jasnou zprávu, "hrrr na ně".

Kniha místo kamení

Není to poprvé, co v nějaké své stati upozorňuji na stav, kdy společnost je naštvaná, ale zároveň bezradná až apatická a pasivní. Kdy má strach se nechat kýmkoli vyburcovat s tím, že může být zneužita a ještě si pohorší. V době nejistot a rizik je těžké hledat jakoukoli jistotu, k níž je možné se upnout a jakékoli bezpečí, kam je možné se uchýlit. Tepat ovšem pouze do lidí za to, že mají strach (mnohdy oprávněný) a že nepodepřou úsilí toho či onoho, mi nepřijde férové. Naopak, čím déle se dívám na žluto černo bílý leták s datem 15. 3., tím více se mi chce apelovat na rozum a obezřetnost všech, kdo v této akci vidí jednorázové efektivní řešení situace v zemi.

Není jednorázových efektivních řešení. Kritika vlády je velmi snadná, a to zprava zleva. Je snadná proto, že tato vláda neslyší racionální argumenty k navrhovaným "reformám", jež nic nereformují, jen mají za cíl zbavit stát odpovědnosti za fungování společnosti, za fungování škol, policie, nemocnic, penzijního systému, chráněných dílen, kojeneckých ústavů, klokánků, péče o seniory, atd. Je zde snaha vyrýžovat z toho, co má sloužit lidem, co nejvíce peněz, jež zmizí v kapsách několika jednotlivců. To je přesná vize Kalouskova "levného státu", jenž svým voličům sliboval před parlamentními volbami.

Je to vize státu, kde právo hájí domobrany a každý člověk s revolverem či alespoň nožem v kapse, podle toho, na co má, kde školy jsou pouze pro ty, kdo je platí, podobně tomu bude s dostupností zdravotní péče. Bezprizorní děti místo do Klokánků půjdou do rodin, jež o ně projeví zájem s tím, že těchto rodin je nedostatek a vidina nemalého příspěvku pro pečující může zasáhnout do osudů novodobých Oliverů Twistů velmi zhoubně. A kdo se ujme kojenců, kteří díky výborné úrovni lékařské vědy přežili, ale jsou odkázáni na drahé přístroje, udržující je při životech?

Již dlouhodobě je normou, že řidiči se speciálními espézetkami nejsou policií staveni, i když poruší pravidla silničního provozu, že učitelé raději přejdou poklesky žáků, jejichž rodiče sponzorují školu či že pacient s titulem doktora v občanském průkazu má lepší péči než ten bez titulu, nemluvě o tulákovi, který nadýchá pár promile alkoholu. Zvykli jsme si na to již jako na normu, stejně jako na stav, kdy ani jedna z korupčních afér nevyústí ve vynesení pravomocného rozsudku. Ano, v právním státě by mělo být jasné, že neplacení alimentů, dluhů, pokut či porušování autorských práv je stejně trestné jako jakýkoli jiný protiprávní akt.

Nelze však požadovat dodržování práva výhradně po určité složce společnosti (po středních a nízkopříjmových vrstvách) s tím, že pro lidi s vysokým příjmem platí jiná pravidla. Obdobně je tomu v případě daňové politiky. Není možné, aby daňová zátěž dopadala pouze na část populace, a přitom byly ve výběru daní katastrofální mezery.

Tady někde jsou kořeny hněvu, jež rozbíjí u značné části populace jakoukoli loajalitu k jejím představitelům. Co ti na to? Skutečně si neuvědomují rizika, která plynou z porušení sociálního smíru? Nebo s nimi počítají a vědí přesně, jak se proti nim pojistit? Co by pro ně znamenal dav v ulicích, jenž by se dopustil násilností? Problém, nebo vítanou pomoc? Do konce funkčního období této vlády zase již tak mnoho dní nezbývá, i když během nich lze natropit hodně špatného. Za současné konstelace by však vládní strany neměly mít v příštích volbách velkou šanci uspět.

Tentokrát se již těžko vytáhne na opoziční partnery nějaká šokující zpráva, která pak zmizí, aniž se cokoli prošetří, strašení Řeckem už také nezabere, ale metoda strašení obecně je velmi lákavou. Lidé se budou bát naprosté ztráty všeho, budou se bát revoluce. A klidně podpoří tvrdou ruku, která je fackuje a vráží jim nůž do zad, jenom když je uchrání před totálním kolapsem všeho. A to by byla pro vládní mrtvolu živá voda. Potlačit povstání raubířů, hodit zodpovědnost na všechny své kritiky včetně hnutí a opozičních stran, zavést "nutné" zákony na ochranu "státu" a vládnout na "věčné časy".

Možná i proto přilévá do ohně olej svého pobouření president Klaus ZDE, možná proto ministr Drábek okatě ničí veškerý sociální systém a ministr Kalousek přehlíží, že přes velké výběry daní od chudších celkové výběry nedostačují. Možná i proto mají exekutoři taková práva, že v lidech kypí krev.

Tohle nedopusťme. Chvilka vznětu nestojí za roky poroby. Pokud bych měl já formulovat nějakou výzvu, zněla by takto:

"Situace v zemi je špatná. Je špatná proto, že vláda je nekompetentní a provázána s korupčními kauzami, ale zejména proto, že kapitalismus jako systém naráží na své limity a není schopen pokračovat na funkčních základech dále. Ne pro většinu obyvatelstva, jenom pro úzké finanční a průmyslové kruhy. Dokud nejsme v situaci, že jediné, o co můžeme přijít, by byly naše okovy, snažme se hledat alternativní politický a ekonomický systém. Není to záležitost jednoho povstání, je to dlouhodobý projekt vyžadující vzdělanost širších vrstev společnosti.

Formulujme, s čím nesouhlasíme a hlavně, podporujme se navzájem. Nenechme vrážet mezi sebe klín, všichni, státní zaměstnanci, lékaři, zdravotní sestry, učitelé, profesoři, vysokoškolští studenti, státní zástupci, manažeři, nezaměstnaní, handicapovaní, všichni jsme na jedné lodi a práva jedněch bezprostředně souvisejí s právy druhých. Říká se tomu koncepce lidských práv. Formulujme, na jakých základech chceme mít Evropu sjednocenou a jakým kruhům nehodláme ustupovat. Čtěme, vzdělávejme se, ať víme, o čem mluvíme a co je naším cílem. Místo kamení berme do rukou knihy. Žižeka, Becka, Kellera a řady dalších autorů.

Naše budoucnost netkví v zapálených autech, ale v zapálených přívržencích demokracie jako takové, přímé demokracie. Místo volání po krvi preferujme volání po dodržování práv a poukazujme na nešvary mocných. Podávejme na ně žaloby, jsme-li přesvědčeni o jejich protiprávních jednáních a apelujme na média, aby plnila svou roli hlídacího psa demokracie.

Připravujme základy alternativního systému, který bude s koncepcí demokracie a lidských práv na rozdíl od kapitalismu slučitelným. A připravujme se na to, že v jednotě je síla a až budeme dostatečně jednotní a připravení, bude náš protest natolik masovým, že i když bude nenásilným (či právě proto), povede ke změně systému. Povede k jeho změně proto, že budeme především znát podobu této změny, na rozdíl od těch, kdo by vyšli do ulic nyní, vyzbrojeni toliko svým vztekem a svou bezmocí (a zbraněmi, kterými by dali pouze důvod k zásahu mocných). Potřebujeme jednotu, jednotu, kde není místo pro rasismus ani xenofobii a kde není místo pro maximalizaci zisku jako hybnou páku systému ZDE."

Jisté je době nejistot jedno. Demokracie a lidská práva jako taková včetně práv v sociálních změnily status z něčeho hojně rošířeného (alespoň vylisovaného na papíře) na chráněný druh. A sláva nad pádem železné opony se proměnila v nejistotu a úzkost širokých vrstev z budoucnosti. V takovém prostředí dozajista zazní ještě mnoho výzev k jediné akci, která změní svět. Důležité je, nenechat se strhnout k něčemu, co se mění za pochodu a není to domyšlené do důsledků. Ano, aktivity je třeba. Ovšem soustavné a vytrvalé. Někde se jednou stavit zkrátka nestačí. Zázraky z nebes nepadají. Až lidé přijdou na to, že než čekat na spasitele, musí začít u sebe a aktivně se zapojovat do změn politických a ekonomických, mají šanci.

0
Vytisknout
4892

Diskuse

Obsah vydání | 7. 2. 2012