Kandidáti jako Hynek Chudárek hovoří jazykem úspor a manažerské racionalizace, slibují zeštíhlení přebujelé řídící struktury, která podle jeho slov připomíná kafkovský aparát více než moderní mediální organizaci. Jiní, jako Milan Fridrich, volí jinou rétoriku: zdůrazňují kulturní a generační výzvy, mluví o oslovení generace Z, o sociálních sítích a programové revitalizaci. Obě tyto linie jsou příznakem pozdního stádia veřejnoprávního vysílání v digitálním, fragmentovaném a post-lineárním mediálním prostředí.

Nad tím vším se vznáší druhá úzkost – vnější a politická – strach ze ztráty nezávislosti, obavy ze strukturálního nebo finančního pohlcení Českého rozhlasu a České televize do jedné státní mediální entity. Že všichni hlavní kandidáti myšlenku sloučení jednoznačně odmítli, je signifikantní. V evropském kontextu to odráží širší obavy veřejnoprávních médií od Varšavy po Budapešť, kde už státní kontrola překročila nebezpečné meze. A i v relativně stabilních demokraciích jako je Německo či Velká Británie dnes veřejnoprávní média bojují jak o politickou nezávislost, tak o kulturní relevanci.

Mechanika samotné volby – potřeba deseti hlasů z osmnáctičlenné rady, která má momentálně pouze sedmnáct členů – jen podtrhuje obraz institucionální dysfunkce. Patová situace je jak příznakem, tak symbolem. Odráží rozdělení uvnitř rady, jež je historicky náchylná k politickému lavírování a nyní není schopná dosáhnout ani základního konsenzu.

Tento český případ je přitom součástí širšího evropského příběhu, kdy veřejnoprávní média bojují s poklesem sledovanosti, ztrátou relevance mezi mladšími diváky a digitální konkurencí, která činí tradiční vysílací modely zastaralými. Samotná legitimita televizního poplatku – mechanismu financování, který je základním pilířem veřejnoprávních médií od Londýna po Prahu – je zpochybňována diváky, kteří lineární televizi už prakticky nesledují, i politiky, kteří rádi využijí nespokojenosti veřejnosti k útokům na „elitní“ instituce.

Budoucnost veřejnoprávní televize však neleží v nekonečných cyklech výměny manažerů nebo debatách o organizačních schématech. Přežití bude záviset na schopnosti těchto institucí obnovit společenskou smlouvu s diváky: stát se nejen poskytovateli materiálu, ale skutečnými občanskými institucemi nabízejícími důvěryhodnou žurnalistiku, smysluplné kulturní pořady a digitálně orientovaný přístup k veřejné diskusi. Fridrichovy poznámky o generaci Z nebo kritika Libuše Šmuclerové týkající se manažerské setrvačnosti ukazují na tuto hlubší otázku: pro koho a za jakým účelem má veřejnoprávní televize v roce 2025 a dál vůbec existovat?

Volba generálního ředitele ČT tak není jen personálním problémem. Je zhuštěným dramatem o osudu veřejnoprávních médií v době, kdy jim odtéká jak publikum, tak legitimita. Jde o to, zda posttransformační demokracie, jako je ta česká, dokážou udržet silná, nezávislá a společensky relevantní mediální zařízení – nebo zda bude i zde pokračovat pomalé, nenápadné a o to nebezpečnější smývání jejich role v demokratickém systému.