Hizballáh vedl válku proti lidu mé země

14. 10. 2024

Jásot na jedné straně hranice a smutek na straně druhé odrážejí hlubokou složitost našeho regionu. Po několik let Hizballáh pustošil syrskou opozici jménem autokratické Asadovy vlády. Jeho intervence zanechala hluboké jizvy – vysídlení, destrukci a trauma, zejména na předměstích Damašku a v Homsu, který Hizballáh obléhal. Syřané, kteří přivítali zavraždění Nasralláha, neoslavovali zrovna Izraelce, kteří ho provedli. Mnozí z nás však cítili, že se svět pro jednou naklonil v náš prospěch.

Asad – a před ním jeho otec, diktátor Háfiz al-Asad – učinil ze Sýrie klíčovou geografickou a politickou spojnici mezi Íránem a Hizballáhem. Libanonské šíitské milice by nemohly přežít bez zbraní, bojovníků a finančních prostředků, které Teherán dodával přes Sýrii. Ale v roce 2011 okolnosti v Sýrii toto uspořádání ohrozily. Pokojné protesty byly výzvou pro autokracii v zemi; Asad na ně odpověděl brutálně a opozice v zemi se proměnila v ozbrojenou vzpouru. Nasralláh neviděl jinou možnost než bránit svou zásobovací linii a politickou síť. Hizballáh ospravedlnil tuto intervenci tím, že ji rámoval jako válku proti extremistům, boj proti chaosu a obranu syrské suverenity proti Západem podporovanými militanty. Na zemi však Hizballáh nebojoval jen s ozbrojenými frakcemi; vedl válku proti syrskému lidu.

Madája, malé město poblíž libanonských hranic, leželo podél zásobovací trasy Hizballáhu do Sýrie. Ozbrojení povstalečtí bojovníci dorazili do tohoto města v roce 2015 a Hizballáh spolu s Asadovými silami ho obklíčil a odřízl od potravin a zdravotnických potřeb. Během několika týdnů lidé v Madáji hladověli. Pohraniční město, které kdysi hostilo trhy s pašovanou elektronikou a oblečením, se proměnilo v pevnost utrpení. Někteří civilisté se uchýlili k pojídání listí, trávy nebo toulavých zvířat. Lidé, kteří sháněli potravu, byli zabíjeni odstřelovači nebo nášlapnými minami. Nejméně 23 lidí, z toho šest dětí mladších jednoho roku, zemřelo hladem v Madáji za něco málo přes měsíc, v prosinci 2015 a lednu 2016. Mezinárodní protesty nezastavily Hizballáh v pokračování obléhání.

Syřané se snažili tyto hrůzy odhalit tím, že na sociálních sítích zveřejňovali příběhy a fotografie z Madáji. Netrvalo však dlouho a příznivci Hizballáhu a syrské vlády sadisticky přijali hashtag "v solidaritě s obléháním Madáji" a zveřejnili fotografie stolů naložených grilovaným masem a rybami, spolu se selfie před přeplněnými ledničkami. Navzdory zprávám četných lidskoprávních skupin o opaku vláda a Hizballáh tvrdily, že fotografie hladovění byly falešné a že v Madáji stejně nezůstali žádní civilisté – jen zahraniční agenti a zrádci, jejichž smrt byla nezbytná pro záchranu Sýrie.

Madája zůstala pod blokádou až do roku 2017, kdy Katar, zastupující povstalecké síly, a Írán, zastupující syrskou vládu, zprostředkovaly dohodu o evakuaci přemísťující přeživší obléhání do oblastí držených opozicí, jako je Idlíb. Evakuovaným, vyčerpaným hladem a bombardováním, bylo řečeno, aby si každý sbalil jen jednu malou tašku a vše ostatní nechal na místě.

Hizballáh nebyl laskavější k ostatním syrským městům. V Aleppu neúnavná bombardovací kampaň, která byla společným dílem syrské vlády, ruských sil a Hizballáhu, zničila čtvrti, zabila tisíce lidí a zničila infrastrukturu. Nasralláh nazval boj o Aleppo "největší bitvou" syrské války. Nasadil tam další bojovníky, aby upevnil kontrolu režimu. Civilisté byli nuceni se evakuovat – a když tak učinili, Husajn Mortada, jeden ze zakladatelů íránského zpravodajského kanálu Al-Alam a propagandista napojený na Hizballáh, stál opodál a vysmíval se jim.

Mortada byl již mezi Syřany nechvalně známý tím, že proměnil mediální pokrytí ve zbraň psychologické války. Se svým silným libanonským přízvukem a brutálními živými přenosy z bojiště Mortada povzbuzoval raketové útoky a označoval opoziční představitele za "ovce". V jednom videu na YouTube sedí ve velkém buldozeru a chválí jeho sílu, pak dřepí v hlíně s dětským náklaďákem a radostně říká: "Tento buldozer je pro některé z vás lepší, protože nemáte nic."

Všichni, kdo vydrželi obléhání svých měst, jen aby se jim agenti Hizballáhu vysmívali a zpochybňovali jejich utrpení před očima cizích zemí, mají ohledně oslav Nasralláhovy smrti jen málo pochyb. Na osud vůdce Hizballáhu pohlížejí s tragickým smyslem pro spravedlnost: Nakonec byl zabit někdo, jehož ruce byly potřísněny krví a kdo se zdál nedotknutelný.

Ale jak často napomínal prominentní syrský intelektuál a disident Jasín Al Hadž Salih, pohled na svět výhradně syrskou optikou nás pouze izoluje. Pro mnohé z nás Syřanů, kteří jsme byli aktivní v povstání a nyní žijeme v exilu, toto varování rezonuje po Nasralláhově smrti. Jak na sociálních sítích, tak v soukromých rozhovorech si klademe otázku, zda by spravedlnost pociťovaná po Nasralláhově skonu neměla být zmírněna obavami o utrpení v širším regionu. Ptáme se: Je morální vítat zabití Nasralláha, pokud je cenou za to zničení Libanonu – země, která se už tak potýká s ekonomickým kolapsem, špatným politickým řízením a výbuchem v bejrútském přístavu před pouhými několika lety? Nasralláh je mrtev, ale pro mnoho Syřanů, kteří se staví proti izraelské válce v Gaze, která zabila tisíce civilistů, je kvůli způsobu jeho smrti těžké tuto událost oslavovat. Dara Abdallah, syrský spisovatel a básník žijící v exilu v Berlíně, napsal na sociálních sítích, že nemůže omlouvat Nasralláhovo zavraždění, protože prostředky – to, co se zdá být několika 2 000 librovými bombami, spíše než řekněme kulkou odstřelovače – demonstrovaly, že "Izrael nemá problém zlikvidovat celou skupinu lidí, aby zabil jen jednoho člověka".

Obávám se, že až skončí večírky, memy a tácy se sladkostmi, Sýrie bude o to izolovanější. Trápení naší země bylo vytlačeno na okraj globálního povědomí. Režim páchal zvěrstva podrobně popsaná na tisících stranách dokumentů, které nepřinesly nic jiného než vzdálené, převážně symbolické procesy před evropskými soudy. Prožít toto všechno znamená pochopit, v nejhlubším smyslu, že morální kompas světa ne vždy ukazuje ke spravedlnosti.

Když se objevila zpráva o Nasralláhově smrti, mnozí Syřané na krátký okamžik pocítili, že jejich prchavý sen nabral hmotnou podobu – že odstranění osobnosti, jako byl Nasralláh, nás nějakým způsobem posune blíže k míru, blíže k nápravě křivd, které na nás byly spáchány. Rostoucí počet obětí v Libanonu však také naznačuje hořkou pravdu. Připomíná mi to jiné okamžiky v dějinách našeho regionu – například smrt Saddáma Husajna a Muammara Kaddáfího –, které se zprvu zdály být spravedlností, ale pouze udržovaly koloběh násilí.

V našem regionu máme někdy pocit, že po zodpovědnosti bude následovat další destrukce a krveprolití – jako bychom nikdy nemohli říci, že se misky vah naklonily v náš prospěch, aniž bychom se zeptali na cenu.

Zdroj v angličtině: ZDE