Dlouhej kouř a dlouhej covid

21. 1. 2021 / David Marenčák

čas čtení 3 minuty

Long-haul covid a další dlouhodobé důsledky prodělání tohoto onemocnění se týkají překvapivě velké části bezpříznakových průběhů. Ze způsobu, jakým celospolečensky přistupujeme k řešení problémů pandemie lze odtušit, jaký bude přístup institucí, příslušných odborníků a specialistů k chronickým problémům obrovského množství lidí. Zatím jsme ve fázi blažené nevědomosti. Navzdory našemu malorybníčkovému teplému bahýnku ovšem budou kvalitní výzkumy na toto téma ze zahraničí dřív či později prosakovat. Nevyhnutelně tedy nastoupí kombinované fáze popření a následně bagatelizace.

Tradiční, mnohaleté vyprávění, přetavené do četných eufemismů a frází na téma strukturálních problémů trhu práce, která přerámovávají systémový problém na individuální selhání (kdo chce, práci si najde, znáte to) bude nahrazeno neméně moralistním hip hopem o simulantech a slaboších, kteří nejsou dost dobří ani na to, aby přetěžovali nebohá krematoria.

Zátěž na již tak těžce zkoušené zdravotnictví a jeho pracovníky bude značné. Krom velkého tlaku, způsobeného masovou nezaměstnaností, krácením mezd a platů, přibude další tlak na výkon, více přesčasů, ždímání lidských sil až do morku kostí.

Zejména únavové syndromy, poklesy IQ a jiná poškození mozku, trvale snížená kapacita plic, povedou logicky k objektivnímu poklesu schopnosti podávat předešlé výkony bez ohledu na to, že „situace“ absurdně bude požadovat výkony vyšší a větší – za méně peněz pochopitelně.

Toto vleklé mučení bude mít s velkou pravděpodobností důsledek nejen v epidemii sebevražd, psychiatrických onemocnění, depresí a jiných podobných stavů, ale celkově se také zkrátí průměrná doba dožití a (opět) výrazně poklesne důvěra v instituce.  Je téměř jisté, že tyto a další neduhy budou dávány falešně a zákeřně za vinu protipandemickým opatřením, i když je nad slunce jasné, že kvalitními, včasnými a pozitivně i negativně vymáhanými pravidly se jim všem dalo předejit s minimálními náklady oproti tomu, čemu budeme čelit v následujících letech.

Při řešení pandemie většina zemí více či méně selhala v řešení viditelného, hmatatelného akutního problému (Dobře zvládnuto mají ve Finsku, Norsku, Novém Zélandu, Austrálii, plus v řadě asijských zemí). A přitom zvládání akutního je to, co nám jako civilizaci šlo nejlépe. S chronickým, dlouhodobým jsme na tom o poznání hůře. A český kocourkov? Pro ten dlouhodobé důsledky řádění koronaviru nebudou existovat. I ti, kteří neupadli lákavému popření nebo zlehčování, zapomenou rádi, jak jen to bude možné. Ostatní, celí říční, se opět s vervou pustí do „normálního života“. Jen pár bloudů, které nikdo neposlouchá a jsou dobří jen jako terč denunciací, do seznamů hanby či viselců, o tom se bude mluvit a psát, jako když luštěninou metá.

Až opět zavládne blbá nálada, rozjedou se kola „racionální a rozumné“ austerity a bude se „privatizovat“ zdravotnictví z postsocialistického na americké, reformovat důchody; vzpomeňte, kudy jsme se k tomu dostali.

 




0
Vytisknout
7524

Diskuse

Obsah vydání | 26. 1. 2021