Aktéři úpadku

18. 7. 2016 / Karel Dolejší


Probíhající ústup Západu z globálního výsluní, na němž se začal vyhřívat koncem 15. století, má řadu strukturálních příčin (neúspěch pokusu překročit hranice industriální epochy, deindustrializace, outsourcing, ústup od znalostního paradigmatu k "seberealizačnímu" a "komunikačnímu"...). Těmi se zde nicméně zabývat nebudu. Místo toho se zaměřím na typologii přístupu aktérů k tomu, co je dáno. Koneckonců právě přístup rozhoduje o tom, zda se libovolná krize stane výzvou k adaptivním změnám - nebo jednosměrnou ulicí vedoucí z kopce dolů.


Rutinér. Je přesvědčen, že v zásadě vše funguje skvěle a není třeba nic kvalitativně měnit, jen snad momentálně nedošlo k úplně optimální alokaci zdrojů a pozornosti. Armáda nedokáže porazit třetiřadé protivníky? Prostě jí dejte více peněz! Deindustrializovaná ekonomika služeb vyčerpala svůj rozvojový potenciál? Natiskněte více peněz! Lidé se bouří proti zbytečné a nestrategické administrativní regulaci? Regulujte víc! Lidé se vzpírají přílivu přistěhovalců a rostou preference xenofobních stran? Přijměme více uprchlíků, aspoň milión, otevřeme se ještě více! Mizí pracovní místa? Více komerčním samospádem taženého technologického pokroku, ten to nakonec vyřeší. - Rutinér se nedokáže přizpůsobit změněnému stavu světa, trvá naopak na tom, že jím preferované rutiny, které v dávné minulosti vedly k úspěchům, budou stejně fungovat i v jiné historické situaci.

Důvěřivec. Podobně jako malé děti věří ve všemocnost maminky a tatínka, důvěřivec je přesvědčen o všemocnosti existujících západních institucí. Že by v Británii, Francii či Německu politicky uspěli xenofobové? Důvěřivec postrádající politickou imaginaci míní umřít smíchy - ví přece zcela jistě, že taková věc je absolutně nemožná. Že Evropu kvůli ústupu Američanů a politické roztříštěnosti může ovládnout Rusko velmi podobně, jako v neblahé éře Svaté aliance? Důvěřivec se popadá za břicho - vždyť Moskva je přece tak ekonomicky slabá a my tak silní. Věci které jsou potenciálně nebezpečné byly psychickými cenzurami předem vytěsněny za samotný obzor představitelného. Svět je přece úžasné a bezpečné místo, kde se o mě tatínek s maminkou vždycky postarají a kde si mohu v klidu hrát.

Egocentrik. Trvá na tom, že poměry které vznikaly kolektivním úsilím po generace a vykazují obrovskou setrvačnost se musejí "in no time" přizpůsobit jeho soukromým očekáváním, "protože jinak by ztratily smysl". Když se jej pokusíte upozornit, že karteziánské obracení tradic naruby se Evropě tak úplně neosvědčilo a s organicky vzniklými danostmi je zřejmě třeba zacházet poněkud sofistikovaněji, pokrčí rameny. Pokud namítnete, že neexistuje žádný důvod připisovat ontologickou relevanci sentimentům individua, na které si už za padesát let nikdo nevzpomene, a že lidské pocity měly původně význam stejný jako instinkty králíka nebo vrány - zajistit přizpůsobení světu a promazávat soukolí skupinového soužití - zatímco žádný další význam objektivně vzato kulturní evolucí nezískaly, smrtelně se urazí. Já chci poníka, chci a chci a chci!

Nihilista. Sice pozitivně neví co chce, nicméně nedá pokoj, dokud to nedostane. Je schopen v jedné větě odsoudit pravicovou ekonomii a současně se zaklínat "kreativní destrukcí" nebo ekvivalenty vypůjčenými z Hegela. V nejlepším případě předloží zcela vágní, politicky nerealizovatelný program, jímž zdůvodňuje rozkladné působení. Staré musí pryč, aby mohlo vzniknout nové. Že prakticky neví, co by to "nové" mělo být? Že rozklad má tendenci od určitého bodu probíhat samospádem? Že se kormidla mohou snadno chopit pragmatičtěji a reálněji uvažující extrémisté, nikoliv politicky nekompetentní nihilisté? S tím si na nihilistu nepřijdete. Svůj likvidační přístup považuje za svaté právo.

Vnitřní proletář. Tento typ důkladně popsal Arnold Toynbee, není třeba po něm rozvlekle opakovat. Vnitřní proletář je ten, kdo ztratil důvěru nejen v momentální vládce své společnosti, kteří mohou být případně vyměněni, ale také a především v celou sadu hodnot, jež elity hlásají a do níž měl být enkulturován. Ať bude "nahoře" kdokoliv, pro vnitřního proletáře je on i jeho požadavky vždy principiálně nelegitimní; resentiment naopak přivádí proletáře k (víceméně náhodnému, libovolnému) přijetí nějakého konkurenčního hodnotového žebříčku prosazovaného vnějšími nepřáteli nenáviděných elit.

Kolaborant. Zatímco vnitřní proletáři se primárně vymezují proti domácím elitám a víceméně náhodně proti nim kompenzačně staví nové, odjinud i s chlupy převzaté ideály, kolaborant je s kolektivním resentimentem jen ve velmi povšechném kontaktu. Má osobní, vysoce individualizovaný plán spolupráce s nepřítelem domácích elit. S konkrétním nepřítelem, kterého si promyšleně vybral a od nějž očekává odměnu za své služby - podobně, jako řekněme funkcionáři předválečné KSČ. Vnitřní proletáři vágně a naivně očekávají od svržení stávajících pořádků uznání, jehož se jim podle jejich názoru nedostává. Kolaborant má však konkrétní kariérní kalkulaci, případně i finanční.

Není možno s konečným množstvím informací a v reálném čase jednoznačně rozhodnout, zda nějaká společnost má ještě vývojový potenciál, nebo ho již vyčerpala je odsouzena k postupnému úpadku. Avšak způsoby, jimiž aktéři uvnitř této společnosti reagují na přicházející krize, v konečném důsledku spolurozhodují o tom, zda se dokáže s novými výzvami vypořádat. Směs reakcí připsatelných ideálním typům rutinéra, důvěřivce, egocentrika, nihilisty, vnitřního proletáře a kolaboranta, jež se v praxi často vyskytují v těch nejbizarnějších kombinacích, výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že probíhající krize se stane krizí terminální.

0
Vytisknout
4909

Diskuse

Obsah vydání | 21. 7. 2016