Proč se stala Francie dějištěm masakrů, k nimž se hlásí džihádisté?

18. 7. 2016 / Daniel Veselý

Děsivý masakr ve francouzském Nice opět rozvířil debatu o nebezpečí islamistického terorismu, a to především kvůli tomu, že pachatel zločinu Mohamed Lahouaiej Bouhlel měl tuniské kořeny. Nemálo indicií nasvědčuje tomu, že se celá tragédie zrodila maximálně tak ze směsice společenského vykořenění, kriminality a instantní atraktivity doktríny Daeš, tedy z jakéhosi „gangsterského džihádismu“. Na druhou stranu Bouhlel, na základě poznatků z jeho zhýralého života ZDE , nebyl řádným muslimem, natož pak džihádistou (obdobně jako masový vrah z Orlanda, který své běsnění rovněž proložil zvoláním Alláh Akbar). A neodbytně se vkrádá otázka, proč se Francie během necelých dvou let stala dějištěm již třetího masakru, k němuž se hlásí džihádisté?

Krveprolití v Paříži (masakr v redakci časopisu Charlie Hebdo v lednu minulého roku a teroristické útoky na několika místech francouzské metropole loni v listopadu) a nyní v Nice se přirozeně dostalo obrovské mediální pozornosti. Totéž se nicméně nedá konstatovat o francouzských vojenských operacích, jež těmto zločinům předcházely a jež nadále pokračují. Mám za to, že francouzská vojenská dobrodružství v Magrebu, Sahelu či na Blízkém východě mohou osvětlit důvody, proč se země galského kohouta stává oblíbenou teroristickou „destinací“ džihádistů, ačkoliv masakr v Nice rysy typické džihádistické operace postrádá. Nadto mezi usmrcenými bylo mnoho muslimů ZDE ; ti jsou ostatně primárními obětmi teroristů z Daeš a dalších extrémistů. Jestliže v Paříži a Nice přišlo v průběhu tří masových útoků o život 226 osob, nikdo patrně nespočítá, kolik mrtvých si vyžádala intervence NATO v Libyi v roce 2011 (tedy více než tři roky před běsněním v redakci Charlie Hebdo), jíž se aktivně účastnila Francie. Podle libyjských zdravotnických zdrojů přišlo při náletech Aliance od března do poloviny července roku 2011 o život více než 1100 civilistů ZDE a násilnosti způsobené rozvratem této země od ukončení vojenského konfliktu připravily o život tisíce dalších Libyjců ZDE. Libye se v letech, jež následovaly po intervenci Severoatlantické aliance, a v důsledku destrukce státních institucí, stala eldorádem pro různá džihádistická seskupení, včetně Daeš, jehož bojovníci se zmocnili bývalé Kaddáfího bašty v Syrtě ZDE.

Je už smutným a ustáleným pravidlem, že se obětmi západních vojenských operací příliš nezaobíráme, avšak pozůstalí v chaosem zmítaných zemích jsou velmi zranitelní vůči vytrvalému vábení džihádistických elementů, a totéž lze říci i o některých muslimech žijících v Evropě či ve Spojených státech.

Málo se informuje o okolnostech francouzského vojenského dobrodružství v Mali zahájeného v roce 2013, kam se infiltrovali islámští militanti ze zničené Libye. Francie má v Mali stále své vojáky a bezpečnostní situace v zemi se zhoršuje se sílícími útoky islamistů a násilnostmi páchanými maliskými ozbrojenými složkami. Jak vyplývá ze zprávy Human Rights Watch z února tohoto roku, francouzská vojenská přítomnost sice zajistila jistou stabilitu na severu země, nicméně na jihu a v centrálním Mali islamisté páchají řadu odporných zločinů i proti osobám, jež považují za kolaboranty s Francouzi ZDE. Francie rozmístila v pěti zemích afrického Sahelu (Mali, Mauritánie, Niger, Burkina Faso a Čad) 3500 vojáků s cílem eliminovat islamistickou hrozbu pro své zájmy ZDE , avšak podle specialisty na africké dějiny Nathaniela Powella publikujícího v časopise Foreign Affairs tyto snahy naopak přispěly k nestabilitě v regionu, a to zejména proto, že Paříž poskytuje klíčovou podporu tamním represivním vládám, jejichž politika je zdrojem problémů v Sahelu ZDE.

Vojenskou infrastrukturu v Sahelu a dalších koutech Afriky dlouhodobě budují také Spojené státy a spolupráce Washingtonu a Paříže v Africe je podle vyjádření jejich předních politických činitelů z února 2014 nejintenzivnější právě na černém kontinentu ZDE.

Vojenská spolupráce Spojených států a Francie není omezena pouze na Afriku, ale kvete i na Blízkém východě. Francouzská vláda se zapojila do Bílým domem vedené kampaně proti Daeši v Iráku a Sýrii a loni v září, poté, co získala informace, že Daeš chce udeřit v Paříži, zahájila letecké útoky hlavně proti srdci samozvaného chalífátu v syrském městě Rakká ZDE. Francouzi posléze zintenzivnili bombardování pozic Daeše v reakci na teroristické útoky v Paříži z loňského listopadu. Nicméně Američany vedená vzdušná kampaň proti pozicím teroristického kultu Daeš si na základě poznatků nezávislé organizace Airwars k červenci tohoto roku mohla vyžádat životy až 4270 osob, které se bojů neúčastnily ZDE. Džihádisté samozřejmě s krajní nelibostí vnímají jakoukoliv zemi, která proti nim vede vojenské operace, a vojenské spojenectví USA a Francie v afrických státech, Iráku a Sýrii dozajista přehlížet nemohou.

Stranou nezůstává ani muslimská populace v samotné Francii, jež se v reakci na teroristické útoky v Paříži stala terčem represe ze strany vládních orgánů. O tom ostatně ve své zprávě informuje Amnesty International, podle níž nepřiměřená bezpečnostní opatření traumatizují stovky francouzských muslimů ZDE. Tito lidé nemají se zvěrstvy v redakci Charlie Hebdo a na jiných místech v Paříži nic společného a šikana bezpečnostních orgánů samozřejmě k ničemu smysluplnému nevede.

Slib Hollandovy vlády, že na masakr v Nice odpoví údernou vojenskou silou v Sýrii a Iráku, nevěští nic dobrého. Francouzská vojenská dobrodružství v zemích, kde žijí převážně muslimové, byla zahájena několik let před tím, než v padly první výstřely v redakci Charlie Hebdo. Autor tohoto textu se ani omylem nesnaží čtenářům sugerovat, že si Francouzi o džihádistický výprask koledovali, avšak vojenské aktivity francouzských vlád od Mauritánie po Irák jsou přímo darem z nebes pro džihádisty, kteří takto získávají argumentační munici pro své tažení proti „dekadentnímu Západu“.

0
Vytisknout
6991

Diskuse

Obsah vydání | 21. 7. 2016