Prošlé optimismy konzumujte jen na vlastní riziko

Kolínské útoky: Proč žurnalistika nemůže hrát betla s politiky

12. 1. 2016 / Karel Dolejší


Záviš Kalandra v článku "Happy end v různém vydání" (1937) kontrastoval soudobou filmovou kulturu happy endů s atmosférou v obleženém Madridu. Oba jím zkoumané přístupy ke světu ovšem podřizovaly zkušenostní data účelově zkonstruovaným narativům: První primitivní představě, že štěstí nakonec "samo" přijde a Jeník dostane Mařenku; druhý iluzi, že nedostatek zbraní, neschopnost při jejich opatřování a katastrofální zásahy "spřátelené" mocnosti do vedení války lze kompenzovat vírou v revoluci a poddůstojnickými ctnostmi. Oba přístupy instalovaly vlastní cenzury, avšak Kalandra si všímal jen prvního.


Současná terapeutická kultura Západu samozřejmě nepracuje s hollywoodskými schématy 30. let. Má však jiné sakrosanktní kulturní kódy, jejichž nedodržováním se symbolicky vyčleňujete z "dobré" společnosti. Jedním z nich je "pozitivní psychologie", která těsně před krizí roku 2008 degenerovala až do představy, podle níž nějakou vytouženou věc získáte prostě tím, že si budete představovat, jak už ji máte. (V povyšování tohoto přístupu na další úrovně lze ovšem pokračovat donekonečna - například si můžete i vybásnit, že nastal konec kapitalismu.)

"Yes we can" (Barack Obama) - "Wir schaffen das" (Angela Merkelová) - "The greatest discovery of all time is that a person can change his future by merely changing his attitude" (televizní guru Oprah Winfreyová) - najdi dva rozdíly... (Guru je ještě nejméně primitivní a formuluje nejpřesněji.)

Mamutík zajistit hojnou kořist. Ty odnést vyhublé mrtvoly

Primitivní politické narativy ovšem neslouží potřebě orientace ve světě ve smyslu nějaké teorie. Funkce obamismu i merkelismu je obdobná, jako u jiných patentních politických optimismů, včetně toho, jenž hlásal "Pod vedením KSČ vpřed za mír a socialismus". Rádoby autorita se jimi hlásí o monopol vésti "nás všechny" ke světlým zítřkům, i kdyby na chleba nebylo. Úkolem vedeného pak není svět samostatně poznávat, ale důvěřovat vůdci, že právě to první svým géniem zařídí. S osvícenským projektem, který předpokládal u každého dospělého člověka samostatné používání vlastního rozumu, tohle nemá nic společného. Ostatně ze zaslepeného dogmatického optimismu si utahoval už Voltaire.

Obranných linií takových narativů je samozřejmě více, v aktuální situaci však vystoupila do popředí zejména funkce cenzury, jíž se právě výše zmíněný Kalandra podrobně, byť teoreticky nedůsledně věnoval. Cenzura potlačuje informace, které jsou s narativem v rozporu. Německá vláda dlouho zcela ignorovala veškerá varování zpravodajských služeb a policie. Policie v Kolíně nad Rýnem proto po silvestrovské oslavě následované nakonec více jak 500 trestními oznámeními v oficiální zprávě z obavy před reakcemi politiků tvrdila, že události proběhly pokojně, a dále zadržela informace o tom, kdo činy páchal. Stejnou hru dlouho hrála celostátní média, ovšem ne média regionální, a neslábnoucí proud informací o útocích z nižší úrovně vedl během několika dní ke zničení cenzury. Švédská policie tutlala informace o sexuálních útocích páchaných přistěhovalci dokonce více než rok - a jeden z policistů se posléze přiznal, že právě z obav, že by to prospělo xenofobní pravici. Optimismus si rozvracet nedáme, a ty, soudruhu, napomáháš ultrapravicovým mandelinkám.

Takové normální znásilňování

Další obrannou linií narativu je bagatelizace "nevhodné" informace, pokud se ji nepodařilo potlačit. Zde už se nepopírá, že k událostem došlo, ale upře se jim význam, který jim značná část veřejnosti logicky má sklon připisovat. Angela Merkelová pochopila, že by pro ni po střetu narativu o povinně přijímané, neomezené a bezproblémové migraci s realitou bylo politicky neúnosné ustoupit na tuto obrannou čáru. Místo toho hovoří o přísném trestání pachatelů, včetně deportace. Kam by vlastně deportovala osoby z válečných zón, když je již vpustila na německé území, není příliš zřejmé. Nicméně je třeba uznat, že jde o výrazně zdařilejší adaptaci, než pokusy zasazovat organizované skupinové sexuální útoky severoafrického stylu do falešného kontextu příležitostného individuálního sexuálního násilí, které je jistě na celém Západě poměrně běžné. To, co se dělo v Kolíně nad Rýnem a Hamburku, k čemu se schylovalo v Helsinkách a v menší míře to zasáhlo jiná evropská města, však nebylo nic, co by se tu předtím běžně vyskytovalo. To jsou věci s jiným rukopisem.

Jako první se v Německu od narativu bezproblémové migrace odvracejí feministky a feministé, nicméně nejsou zdaleka sami. Někteří z příchozích, na něž lidé pořádali sbírky (a část si dokonce brala dovolenou, aby mohla pomáhat), se v nové zemi z důvodů, které bude třeba vyšetřit, chová jako na dobytém území. To nemůže nikoho povzbudit k další vstřícnosti. Daleko spíše to nahrává krajní pravici, jejíž konspirační teorie o "islamizaci" a "lživém tisku" se přece zdánlivě potvrdila.

Narativy čistokrevné a hybridní

Funkce politických narativů se od dob prvobytně pospolné společnosti příliš neproměnila. Slouží na prvním místě k pohodlnému vedení tlupy. Hlasatelé povinného optimismu hrají na stejnou krysařskou píšťalku, jako apokalyptici ("Islám není problém!"); jenže zatímco první se předvádějí zásadně v durových stupnicích, druzí fidlají jen a jen v moll. Obě skupiny žárlivě střeží stylovou čistotu a fakta filtrují dle potřeby.

Specifická hybridní odrůda apokalyptického optimismu vyskytující se někdy v krizových obdobích do sebe záměrně vpouští trochu atmosféry konce světa, aby poté v gestu "navzdory" o to důkladněji fakta popřela a reiterovala slepě optimistické obsahy. Není divu, že tento hybrid kdysi Kalandru zmátl. (Kdo ví, jak by se byl zachoval, kdyby mu nejprve pod ruku přišlo Churchillovo "krev, pot a slzy".) Není divu, že témuž klamu opakovaně podléhá radikální levice usilující stále dokola o vyvolání a vyostření "spásných" společenských krizí. V nich je zpravidla pro nepoučitelné podceňování mocenských faktorů a nerealistickou politickou antropologii mezi prvními na hlavu poražena - opouští pak nadlouho jeviště spolu s demokratickými poměry, jež pomáhá pohřbít ZDE.

Kinder, Küche, kalte Lüge

"Mutti" Merkelová Němcům v souvislosti s uprchlickou vlnou dlouho záměrně neříkala celou pravdu, a nebylo to poprvé. Například v kauze skandálu s odposlechy NSA si velmi mnoho z toho, co věděla, nechala pro sebe - a hrála rozhořčenou, jako by netušila, že německá BND Američany odposlouchává úplně stejně. A celostátní média ji průběžnou konfrontací s fakty o poslední přistěhovalecké vlně, která probíhá mnohem problematičtěji, než všechny předchozí, nedonutila, aby svou politiku korigovala.

Výsledkem silvestrovských událostí je mezi Němci rostoucí ztráta pocitu jistoty a bezpečí a nárůst rizika propadání "pravdě" krajní pravice, jejíž preference podle posledních průzkumů stoupají.

Pokud německá demokracie tuto krizi přežije lépe, než když podobné dění radikálně přetvořilo například politickou scénu v Nizozemsku, přinejmenším bude naléhavě třeba zajistit, aby žurnalistika byla něčím víc a něčím jiným, nežli strážcem panujícího narativu před "nepohodlnými" fakty.

V opačném případě opravdu nelze vyloučit ani politickou katastrofu prvního řádu - a veškerému křečovitému vtipkování o "vlastencích" bude pak nadobro konec.

0
Vytisknout
2846

Diskuse

Obsah vydání | 14. 1. 2016