Jak prospívá dítě s Downovým syndromem v běžné škole

14. 1. 2016 / Bohumil Kartous

„Kdybychom jezdili do nejbližší speciální školy, která je 20 km vzdálená, trávili bychom mnoho času na cestách, místní děti by Martina neznaly a pravděpodobně by se mu z ostražitosti vyhýbaly nebo se mu posmívaly.“ Kateřina Polišenská, matka dítěte s Downovým syndromem, svědčí o tom, co mnoho lidí v této společnosti stále nedokáže pochopit: že začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžného vzdělávacího proudu jim dává to, co jim žádná speciální škola dát nemůže. A že také učí okolí o tom, jaká společnost skutečně je.

Máte tři děti, jedno z nich má Downův syndrom. Jak odlišný byl a je váš přístup k výchově a péči?

Výchova každého dítěte vás někam posune. Tedy pokud jste otevření a nebojíte se přijímat nové, nepoznané. Se synem jsme si víc utřepali žebříček hodnot, víc jsme se uvolnili, začali se víc smát. V naší zemi plné "tabulek" je místy těžké žít v souladu s přírodou, tak nějak přirozeně. Marťa nás tomu učí. Od malička byl dříč. Zatím co obě cácorky v deseti měsících chodily a vynechaly polovinu předepsaných mezistupňů vývoje, Martínek od narození makal. To, co holky měly "zadarmo", k tomu se dopracovával po týdnech a měsících neúnavné práce. Dovednosti, které si zautomatizoval, však nyní, i po létech, dělá poctivě a bez řečí. Odlišnost? S každým děťátkem se člověk učí. Dítě s Downovým syndromem je zrcadlem, nedá se ošidit přetvářkou, vidí vám pod kůži, je nutná důslednost z vaší i jeho strany. Díky Marťově odlišnosti jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí, o kterých jsme dříve neměli ani tušení, mnoho výchovných triků, které nám usnadňují komunikaci s našimi i cizími dětmi.

Máte dojem, že ostatní vaše děti na přítomnost svého sourozence nějak doplácejí? Jak byste popsala vzájemný vliv?

Doplácejí? To snad ne… Určitá rivalita je vždy i mezi zdravými sourozenci. V našem případě hlavně mezi zdravými sourozenci. Myslím si, že holky velmi brzy pochopily, že Martin je určitý "volňásek" do mnohých netypických situací. Když se Martin narodil, starší sestra se díky němu naučila plavat (nemohla být přece horší než mladší brácha), díky hipoterapii si našla cestu ke koním, teď je z ní velká "koňařka". Často se míhám ve škole a jsem tady nejen pro Martina, ale také pro holky. Když se holkám něco nebo někam nechce, zatváří se obětavě a řeknou, že kvůli Marťovi tam nepůjdeme, že to pro něj bude lepší… A vzájemný vliv? Nejmladší dcera je Marťův velký vzor a ideál, nejlepší učitelka z nás všech, dává mu tisíce hodin lásky, trpělivosti a formou bezprostřední hry nekonečné moře učení všeho možného i nemožného. Je to nádherná harmonie. Odměnou pro holky je Marťovo srdce na dlani, vítá holky vždy s nadšením a vřelostí, nikdy se nestává, že by s nimi nechtěl být, což může být někdy přítěží, ale jindy, když vás něco trápí nebo štve, je srdečné obětí k nezaplacení.

Od mateřské školy jste se snažila, aby váš syn navštěvoval běžnou školu s tzv. normálními dětmi? Proč? Zdá se, že většina lidí v ČR se domnívá, že tento přístup není v pořádku?

Martin od narození vyrůstal v přirozeném prostředí zdravých sourozenců, bratranců, kamarádů, sousedů. Jelikož nám zůstaly toulavé boty z mládí, od Marťova raného věku jsme se toulali s kamarády, kteří mají také dost dětí. Navíc jsem od jeho 2 let pracovala v místním Mateřském centru, vedla jsem s malinkým Marťou všechny kroužky, tančili jsme, zpívali, povídali, cvičili. Vím, že mnoho lidí v naší zem i s tímto přístupem nesouhlasí a chápu, že je to pro ně těžké. My jsme vyrůstali v jiné době, s "netabulkovými" lidmi jsme se příliš nesetkali. Lidé snad z neznalosti neví, jak s tím naložit, obecně se bojí změn a z principu protestují. Jsou uzavřeni přijímat a dávat, ale věřím, že se to můžeme všichni naučit, pokud budeme chtít...

Váš syn prošel mateřskou školou, nyní je už několik let na škole základní. Můžete prosím vysvětlit, co bylo třeba udělat jinak, v čem se musely školy přizpůsobit? Bylo to náročné?

Syn nastoupil do maličké mateřské školy ve třech letech. V našem městečku byl v té době plný stav a nebylo žádoucí přijmout chlapce s asistentem. Nenavštěvoval tedy spádovou školku, ale o dvě „dědiny“ vedle. Zpětně vím, že to byla velmi dobrá volba, třídy byly maličké, učitelky - tety, panovala tam radostná a láskyplná atmosféra. Ve školce byli pouze tři pedagogičtí pracovníci, což byl v době nemocí a dovolených problém. Velmi vstřícně proto uvítali pomoc v podobě asistenta pedagoga, který byl placen z kraje a neznamenal pro školku velké výdaje. Navíc s Martínkem jdou vždy určité peníze na pracovní pomůcky, za to byli ve školce také velmi vděční. Nemůžu mluvit za paní ředitelku ani pedagogy, ale jsem si jistá, že jsme byli skvělý tým. Ani ve škole nebylo třeba dělat nějaké velké změny. Myslím si, že největší problém je vždy s papírováním, s tím, že pedagogové ke své práci dostávají spoustu formulářů a zpráv, které je třeba při inkluzi odevzdat. Pokud se pedagog poctivě věnuje dětem, musí tyto elaboráty mnohdy dohánět ve volném čase, což není příjemné. Myslím, že konkrétně v naší současné třídě s 26 dětmi, kde jich 5 má individuální vzdělávací plán (IVP), 2 k nám propadly a několik dětí má výrazné sociální a výchovné problémy není Martin tím, kdo by činil výuku náročnou, hlavně vzhledem k tomu, že má na celou dobu výuky asistentku pedagoga. Ta v současné době samozřejmě obstarává několik dalších dětí, které potřebují individuální přístup a pomoc.

Musela jste se setkat s reakcemi řady rodičů. Můžete nám přiblížit situaci "před a po"? Tedy v okamžiku, kdy váš syn začal do mateřské a základní školy chodit a po nějaké době?

V podstatě se to opakuje. Když Martin do školy nastupoval, mnoho rodičů nás sledovalo s neskrývanými obavami. Bylo nepříjemné, jak se straní a hlídají, aby jejich dítě nemuselo s Martinem sedět či nějak spolupracovat. Na druhé straně však byli od začátku rodiče, kteří k nám byli vstřícní a brali Marťu stejně jako my, za jednoho z týmu. Je to o úhlu pohledu. Člověk empatický při pohledu do třídy vidí tu dětskou rozmanitost, že vlastně i bez Martina je tam každý úplně jiný a svůj. Postupem času, jak děti Martínka poznávaly, o něm doma často hovořily a některé ledy roztály. Ne všechny, ale i to je vlastně asi přirozený vývoj, žádné dítě ani rodič se nelíbí všem. Myslím, že zásadní roli v přijetí handicapovaného človíčka do kolektivu má pedagogický pracovník, jak to uchopí, podá. Je rozdíl, zda se toho třeba sám bojí a neví, co s tím, nebo zda to přijme jako výzvu, možnost k osobnímu růstu, cestu jak ucelit kolektiv, jak vytvořit jednu partu, kdy silnější chrání ty slabší a všichni pomáhají všem. My jsme zatím vždy měli štěstí na výborné pedagogy, současná paní učitelka má velmi týmového ducha, učí děti globální výukou, propojuje vše se vším, je to úplně snové v rámci toho, jak probíhá klasická výuka.

Po několika letech už můžete hodnotit, jaký přínos má inkluze pro vašeho syna. Dokážete si představit, kdyby váš syn do běžné školy nechodil?

Náš syn se v prostředí zdravých spolužáků učí normálním modelům chování, učí se komunikovat, též verbální komunikace se hodně zlepšila, i když zřejmě nikdy nebude v normě. Máme spoustu kamarádů, kteří nás navštěvují o víkendech, prázdninách, smím vodit všechny naše děti do stejné školy, škola navštěvuje kulturní a sportovní zařízení v místě bydliště, která jsou synovi důvěrně známá a která navštěvujeme s rodinou i ve volném čase. Mnoho dětí z našeho městečka Marťu zná z výuky, kroužků, jídelny a nejsou tedy překvapení, pokud jej potkají v obchodě, knihovně či na koupališti, jsme součástí tohoto místa. Kdybychom jezdili do nejbližší speciální školy, která je 20 km vzdálená, trávili bychom mnoho času na cestách, místní děti by Martina neznaly a pravděpodobně by se mu z ostražitosti vyhýbaly nebo se mu posmívaly. Odborný personál speciální školy by nám sice jistě poskytl kvalitní výuku, nemohl by se však synovi věnovat individuálně tak, jako asistent pedagoga, verbální komunikace našeho syna by byla rozhodně na horší úrovni, protože by kolem sebe neměl dostatek dětí, které by mluvily zřetelně a správně. Jsem si jistá, že inkluze je pro nás nejlepší a jediná cesta.

O inkluzi se často hovoří jen v souvislosti ze školou. Jakou ale má fakt, že váš syn sdílí školu se svými vrstevníky bez rozdílu, pro jeho budoucnost? A co si z toho odnesou jeho spolužáci?

Škola je jen zlomek životní cesty. Pro našeho syna je důležité navázat s vrstevníky v tomto raném věku vztahy, které si pak všichni ponesou do života. Neznamená to, že očekáváme, že jej budou spolužáci ochotně opečovávat nyní či později, náš syn je láskyplný člověk, který nečeká mnoho. Úsměv či pozdrav od kamaráda má pro něj hodnotu zlata. Věřím, že alespoň někteří spolužáci pochopí, co je důležité a na čem záleží a ponesou si to dál do života. Ale i kdyby ne, v tuto chvíli zažívají s naším synem nevšední dobrodružství, kdy také on přináší do kolektivu mnoho nového a navíc, mají pro sebe dva pedagogické pracovníky, což všichni bez výjimky hojně využívají. Inkluze není jen o docházce do školy. Je to pro nás životní cesta jak pomoct odlišnému dítěti začlenit se do společnosti vrstevníků. Pro nás to třeba v praxi znamená, že se s některými spolužáky setkáváme i mimo školní lavice. Někteří spolužáci nás navštěvují o víkendech, prázdninách, někteří u nás rádi přespí, na koupališti nás je velká parta, při obědě v jídelně dětem naslouchám a jsem připravená pomoci kdykoliv komukoliv. Na Vánoce dává Marťa malinkatý dáreček všem spolužákům, protože je těžko určit, kdo není kamarád, na narozeniny zveme též celou třídu, na tříkrálovou koledu jde Marťa se dvěma spolužačkami.

Z veřejného prostoru velmi často slýchám, že přítomnost dětí s mentálním handicapem v jedné třídě musí omezovat ostatní. I když to zahraniční zkušenosti popírají, prý na to české školy nejsou připraveny. Četl jsem dokonce článek o tom, že jde o "útok na českou střední třídu"...

S omezování ostatních dětí ve třídě je to těžké. Dítě s handicapem je na první pohled viditelné a tak nějak všichni předpokládají, že bude brzdit děti nadané a nadějné. Mám možnost s naší třídou prožít mnohé, jezdíme spolu na plavání, dělali jsme spolu dílničku na jarmark, často se se třídou zúčastní mimoškolních aktivit a tak už dobře vím, že v každé třídě je několik dětí, které výuku brzdí. Jen výjimečně však to jsou děti s handicapem, ty mají svého asistenta a pracují dle IVP svým tempem. Neustálé napomínání problémových žáků, žáků sociálně slabých, tzv. "uličníků" a nutnost stále opakovat již dávno probranou látku dětem, které dostaly do vínku zručnost místo dobré paměti. Tito všichni se podílejí na tom, že se nadané děti nemohou naučit vše, na co mají. Ona je to také otázka systému, kdy se snažíme všechny děti zaškatulkovat do stejné tabulky, což od přírody není možné, ale to už je jiné povídání.

Někteří rodiče mají dojem, že umístění do běžné školy jejich dětem ublíží. Dokážete si představit takové problémy? A jak se jim vyvarovat?

Rodiče handicapovaných dětí, kteří neschvalují inkluzi, často oponují fakty, že jejich dítě na běžné základní škole nezíská praktické dovednosti, které je možno získat na školách speciálních. To je do jisté míry pravda, tady už je asi na rodičích zvolit si priority, co od školského zařízení očekáváme. Pro nás je prioritní soužití s dětmi z místa bydliště, nácvik modelů chování zdravé populace, je to také každodenní výborné logopedické cvičení, protože dítě je přirozeně motivováno snažit se mluvit co nejlépe, aby mu spolužáci rozuměli. Praktické dovednosti se pak snažíme trénovat doma, přirozeně, jak plyne chod domácnosti. Martin je zvyklý pomáhat v domě i hospodářství, někdy vysává, utírá nádobí, prostírá stůl, uklízí hračky. Jindy veze prázdná kolečka, sází hrášky či přitlouká hřebíky. Myslíme si, že jemnou i hrubou motoriku můžeme s dětmi rozvíjet také my rodiče, ale kolektiv zdravých vrstevníků mu nenahradíme a doma nevytvoříme. Častou starostí rodičů, kteří nesouhlasí s inkluzí, je strach ze šikany. Pevně věřím, že pokud dítě má asistenta pedagoga, který na něj dohlíží po celou dobu výuky, není možné, aby k šikaně docházelo. A pokud ano, považuji to za selhání systému.

Co učitelé? Jak se postavili k této výzvě a jaké nároky museli splnit? Je to skutečně tak náročná změna, jak se velká část z nich obává?

Domnívám se, že na tuto otázku by vám lépe odpověděl někdo z řad pedagogických pracovníků. Pokud chce učitel integrované dítě aktivně zapojit do chodu třídy, vyžaduje to jistě mnoho důvtipu a nových nápadů, např. na vánoční besídku paní učitelka vymyslela taneček a ukazovací písničku, aby se syn, který špatně artikuluje, mohl též aktivně zúčastnit. Děti též často pracují ve třídě ve skupinkách, kde jsou namíchány vždy děti zdatnější s dětmi slabšími. Nejdůležitější je zřejmě postoj pedagoga, jak tuto práci uchopí, zda se bude radovat z něčeho nového, z vybočení z rutinní práce nebo zda to bude brát jako "kouli na noze". Jisté je, že nejhorší je vypracovávání plánů, hodnocení a ostatní legislativy, která učitelům zabere hodně času, který by mohli aktivně věnovat dětem a výuce.

Vy sama jistě sledujete pokračující legislativní reformu, která má inkluzi zavést do systému. I mezi lidmi, kteří podporují tento směr společenského vývoje, vládne obava, že celý proces povede spíše k formálnímu naplnění a diskreditaci principu začleňování. Co byste doporučila se svými zkušenostmi? Jak inkluzi zavádět v konkrétní školy, v jakých krocích, na co je třeba připravit učitele, žáky, rodiče?

Také my jsme plni očekávání, co nová reforma přinese. Upřímně doufáme, že nám usnadní studium na stávající základní škole v místě bydliště i do budoucích let. Je pro nás nadějí, že již nebudeme podléhat pravidelnému přezkušování ze stran speciálních pedagogických center, že lidé, kteří – třeba v dobré víře - mohou po otestování dítěte rozhodnout o doporučení či nedoporučení pokračování integrace a s tím spojenými financemi na asistenta pedagoga. Je velmi těžké pochopit, že např. jedno vyšetření psychologa může změnit celý náš život, pokud odborný pracovník, který mé dítě vůbec nezná, vyhodnotí, že míra jeho mentálního postižení již není dostačující pro studium na klasické základní škole. Nerozhoduje "jen" o druhu školy, kde mé dítě bude několik let studovat, ale svým způsobem ovlivňuje životní cestu celé rodiny. Jak inkluzi zavádět, to je strašně obsáhlé téma a lépe by na tuto otázku snad mohli odpovědět učitelé, kteří již tuto zkušenost mají.

0
Vytisknout
6003

Diskuse

Obsah vydání | 15. 1. 2016