Varování ministerstva zdravotnictví: Pocit méněcennosti vede k vyvolávání mimořádných summitů EU

Středoevropští populisté by se měli modlit Alláhu Akbar

14. 1. 2016 / Bohumil Kartous

čas čtení 5 minut

Těsně po revoluci v roce 1989 se otevřely hranice a Češi se konečně mohli v masovém měřítku podívat, jak vlastně funguje ten kapitalismus. Takřka všichni už tušili, že unavená propaganda selhávajícího socialismu je jen zoufalstvím ze setrvačnosti. Úplně nejvíc si to asi uvědomovali ti, kdo propagandu ztělesňovali a díky lepšímu přístupu ke statkům věděli, jaká je to lež. A jak méněcennými vlastně jsme. Když se pak otevřely hranice a "zdivočelá" masa vyjela do Rakouska, Německa, Itálie, Francie a dalších zemí západu, pocítili tuto méněcennost všichni. Vesměs neutíkali, nebyla válka. Stejně ale kradli, protože chtěli to, co pro ně bylo nedosažitelné, a ponižovali se tak před očima lidí ze západu i sami před sebou. Brali jako standard, že lidem v levných šusťákovkách není umožněn přístup do obchodů s luxusním zbožím ze strachu, aby ti "ubožáci" něco nezcizili.  Přijali za svou identitu méněcenných. V okamžiku, kdy se na obzoru objeví větší ubožáci, dáme jim to s chutí sežrat...

Když sledujete nekončící diskuse o v českém prostředí neexistujícím "problému  s uprchlíky", může vás napadnout, jak rádi a rychle zapomínáme, že pro lidi ze západu byli chudáci ze socialistického bloku jen bizarními stvořeními, která se rozkoukávají z izolace v konzumním příšeří a slintají nad banalitami západního stylu života. Touha naplnit život těmito banalitami definuje posttotalitní, konzumeristickou společnost dodnes. Vlastní identitu jen těžko hledáme, spíše na sebe stále bereme nějakou cizí.

Ne že by ta západní byla o mnoho lepší, ale míra pozitivní deviace je patrná. Tedy deviace, i míra zcele ne-deviantního, konvenčního zastávání postojů na obranu toho, co konstituuje západní demokracii. Jde o poměr. Ve společnostech střední a východní Evropy je prostě poměr těch, kdo se snaží držet se konstitučních hodnot, případně se bránit proti snaze je ohýbat a deformovat, či případně zcela popírat, výrazně menší.

Potlačená méněcennost, nedůvěra v sebe sama, ve společnost, veřejný zájem, potřeba dohánět jakýsi materiální handicap a orientace na velmi přízemní osobní cíle, ochota popřít kvůli nim základní humanistické hodnoty. Souhrn takových charakteristik definuje soudobou českou společnost a nedává příliš velkou šanci v krátké době cokoli změnit. Středoevropské společnosti modelují svou politiku velmi jasným směrem na to, aby bylo možné podobné tendence zpochybnit. Ano, opticky jsme na tom pravděpodobně lépe než celý zbytek Visegrádské čtyřky, nicméně trend je velmi podobný: populisté dominují, neměli ještě ale odvahu destruovat tolik demokracii jako Orbán v Maďarsku nebo Právo a spravedlnost v Polsku.

Premiér jednoho z outsiderů EU, Slovenska, hraje bizarní hru. Ačkoliv Slovensko, stejně jako ČR, Polsko nebo Maďarsko téměř žádné uprchlíky nepřijímá a - s výjimkou Maďarska - se jich ten problém vlastně téměř netýká, svolává mimořádný summit EU. Asi proto, aby mohl nikoliv politikům unie, ale vlastním voličům z Bruselu vzkázat, že Slovensko je "über alles". Český premiér ještě nedosáhl na škále politické propagandy tolika Putinů (jednotek) jako ten slovenský, ale rád se připojí, aby před svými vlastními voliči nezůstal pozadu. O polské a maďarské degradaci k despocii, v níž si "ochráníme naši vlast" za cenu dalších let chudých na demokracii, netřeba mluvit. 

V posttototalitních společnostech, a to je významný objev uprchlické krize, totiž je velmi dobře možné vytěžovat resentiment a hluboce zasutý mindrák. Ukazuje se, že je pouze potřeba najít ten správný spouštěč, který spící pohnutky znovu aktivuje. Demagogové a populisté, kteří dnes surfují na vlně xenofobních nálad, by se měli modlit Allahu akbar za to, jakou příležitost probudit vnitřní nejistoty získali. Nebýt uprchlíků proudících do Evropy (ne do ČR), Miloš Zeman by dnes pořád byl za opilce vrávorajícího nad korunovačními klenoty, Tomio Okamuru už by obklopovala jen hrstka nejvěrnějších a entomolog Konvička by dál bádal nad nesmrtelností brouka. Díky stále přítomnému, leč doposud málo viditelnému společenskému mindráku se takoví lidé těší neobvyklé popularitě.

Evropa bude nepochybně řešit nejeden problém, který velká uprchlická vlna přináší. Tedy přesněji, jsou země, jako Německo, Švédsko, ale i většina ostatních zemí na západě, kde přijímají uprchlíky v počtech desítek tisíc. Nebude to jednoduché, ale kvůli tomu ještě tyto země nechtějí porušovat mezinárodní úmluvu o lidských právech a platné konvence. V Evropě pak bude ještě několik zemí, které budou stejně intenzivně řešit stejný problém, jen tam nebudou ti uprchlíci. Ve skutečnosti totiž tyto země budou řešit problém sebe sama. Patříme k nim. 

0
Vytisknout
11699

Diskuse

Obsah vydání | 18. 1. 2016