O pozitivech vyplývajících z uzavření jaderné dohody mezi Íránem a velmocemi

18. 1. 2016 / Daniel Veselý

Jestliže vnímám velice kriticky zahraniční politiku Obamovy administrativy, světlou výjimku tvoří jaderná dohoda mezi Spojenými státy, dalšími velmocemi a Teheránem, neboť její uzavření zabránilo možnému vypuknutí vojenské konfrontace, otevírá ostrakizovaný Teherán světu a v neposlední řadě pomáhá samotným Íráncům. Proti neutralizaci napětí mezi velmocemi a Íránem se staví především (ultra)konzervativní kruhy ve Spojených státech, Izraeli i samotném Íránu, jejichž nebezpečné konfrontační postoje jsou samy alespoň prozatím neutralizovány.

Přiznám se, že příliš nechápu negativní reakce konzervativních komentátorů (na rozdíl od vždy oportunistických republikánů a izraelské vlády) na očividná pozitiva vyplývající z ukončení sankčního režimu proti Íránu, k němuž by nedošlo, nebýt uzavření klíčové, ba doslova dějinné dohody Íránu s velmocemi.

Považme, že posádka dvou amerických vojenských plavidel, jimž ve výsostných íránských vodách pravděpodobně došlo palivo ZDE, by pravděpodobně nebyla íránskou stranou propuštěna do 24 hodin, ale naopak by mohla v zajetí zůstat mnohem déle. Američtí námořníci byli totiž na svobodu propuštěni nejspíš na příkaz íránského nejvyššího duchovního vůdce Alí Chameneího, který si byl mimo jiné dobře vědom strohého faktu, že by byl ohrožen transfer desítek miliard zmražených dolarů patřících Íráncům. To nemusíme přímo nazývat laskavostí, ale reálpolitikou a ve výsledku úspěchem. Takto byla hrozící diplomatická roztržka zažehnána neobyčejně pružným způsobem.

Ba co více - kdyby nedošlo k podpisu této dohody, nebylo by vůbec vyloučeno přízračné déjà vu krize kolem amerických rukojmí držených v Íránu 444 dnů. Tato krize svým dílem přispěla k neúspěchu prezidenta Jimmyho Cartera v prezidentských volbách a naopak k úspěchu republikánského jestřába Ronalda Reagana. Tání ledů mezi Teheránem a Washingtonem a upozadění konfrontace na obou stranách může nyní vyústit v navázání širších a v mnoha ohledech plodnějších vztahů mezi oběma zeměmi, jež byly na bodu mrazu od svržení proamerického šáha v roce 1979 ZDE.

Dalším pozitivním aspektem diskutované dohody je výměna vězňů, kdy byli z íránských věznic propuštěni čtyři Američané s íránskými kořeny, včetně novináře Jasona Rezaiana z listu Washington Post, a sedm íránských občanů z amerických vězeňských zařízení ZDE. Opět – bylo by možné tohoto úspěchu dosáhnout, nebýt podpisu dohody mezi velmocemi a Íránem – za hypotetické situace, že by byl upřednostněn konfrontační politický kurs? Není taktéž pochyb, že se propuštěním úhrnem jedenácti prominentních vězňů alespoň o něco zlepší lidskoprávní pověst režimu ajatolláhů a Bílého domu.

Též výrazná eliminace možnosti, že by se další stát zmocnil atomové zbraně, je jedním z pilířů diskutované dohody. Tuto tezi se však marně snaží zvrátit ultrakonzervativní komentátoři ve Spojených státech i mnozí republikáni tím, že Teherán na oplátku získá „odmrazené“ peníze ve výši 100 miliard dolarů (které mu však náleží) a tyto finance použije na posílení teroristických aktivit nejen na Blízkém východě. Tito sveřepí kritikové by však v první řadě měli peskovat Obamův kabinet kvůli tomu, že poskytuje vojenskou pomoc mnohem represivnějším režimům kupříkladu v Saúdské Arábii a Egyptě ZDE. Pokud se Saúdská Arábie s použitím americké munice podílí na destrukci chudého Jemenu, nemohou jí represivní aktivity íránské vlády vůbec konkurovat. Nikde rovněž nestojí psáno, že Teherán použije svoje (sic!) peníze na posilování a šíření terorismu, neboť by se brzy opět ocitl v Západem iniciované klatbě.

Přestože Obamova administrativa zaslala svému spojenci v Rijádu sofistikované zbraně v hodnotě desítek miliard dolarů, nově uvalila sankce na jedenáct společností a jednotlivců, kteří se podílejí na vývoji íránských balistických raket ZDE, takže američtí jestřábové mají aspoň malou satisfakci. Inu, dvojí metr v praxi.

Dle mého soudu nejvýznamnějším triumfem jaderné dohody je ukončení sankčního režimu proti Íránu, což samotní Íránci vřele uvítali a oslavili ZDE. Není vůbec divu, neboť západní ekonomické embargo se velice negativně podepsalo na tamním hospodářství, potažmo na životech milionů obyčejných Íránců, kteří nemají vliv na činnost své vlády, ba nezřídka proti ní s riziky vystupují. Sám jsem měl příležitost hovořit s řadou těchto lidí, kteří jednomyslně schvalovali podpis dohody a z ní vyplývající ukončení sankčního režimu, protože jeho břímě pociťovali bez nadsázky každý den. Nezaměstnanost v Íránu dosahuje až 20 procent a tento neblahý stav se nyní může obrátit k lepšímu. Tento tristní fakt mi potvrdila třeba lékařka žijící v Teheránu, jež patřící k tamní střední vrstvě. Mnozí Íránci navíc vnímají ostrakizaci své země západním společenstvím s nelibostí a chtějí tento pro ně neradostný stav změnit - proč tomu tedy stát v cestě?

Írán coby „darebácký stát“, jak je vnímán mezinárodním společenstvím, přesněji řečeno Spojenými státy, Izraelem a jejich spojenci, se díky ukončení ekonomického embarga může stát stabilní silou v destabilizovaném regionu ZDE. To neplatí pouze v ekonomické, ale i v politické sféře. Jistým průlomem bylo loňské rozhodnutí Obamovy administrativy nadále přestat ignorovat Írán coby důležitého hráče na blízkovýchodní politické šachovnici a přizvat ho k diplomatickým jednáním o ukončení syrského konfliktu. Není velkým tajemstvím, že Teherán již dnes s Washingtonem tiše spolupracuje v Iráku při potlačování džihádistů z Daeš.

Sám jsem si při své listopadové návštěvě Íránu se zadostiučiněním uvědomil, že tato země je skutečně stabilizována uprostřed chaosu, jenž drtí téměř celý region. Kdyby – nedej bože – zvítězila politika konfrontace nad diplomacií, stal by se Írán s velkou pravděpodobností dalším zhrouceným státem této sužované oblasti. Přijetí jaderné dohody rovněž podvázalo manévrovací schopnosti ultrakonzervativních sil v USA, Íránu i Izraeli - alespoň prozatím. Nicméně za rok bude v Oválné pracovně úřadovat nový americký prezident, či spíše, jak se domnívám, prezidentka. Stávající diplomatický kurz tak může být notně nahlodán a radikální elementy na všech zúčastněných stranách by časem mohly získat navrch, na čemž by tratili zejména obyčejní Íránci.

0
Vytisknout
1239

Diskuse

Obsah vydání | 20. 1. 2016