Ekonomika uprchlické krize odhalila morální bankrot Evropy

18. 1. 2016

Kontinent, jehož soudržnost bude založena na odmítání přijmout zoufalé lidi, zjistí, že je jeho sebevědomí fatálním způsobem poškozeno.

Německo chce zavést celoevropskou daň na uhrazení nákladů uprchlické krize. Dánsko chce schválit zákon, který má umožnit státu zkonfiskovat uprchlíkům veškerou bižuterii dražší než 1000 euro - s výjimkou snubních prstenů. Tak se prý Dánové chovají jako civilizovaní lidé, protože tak zjevně uznávají, že i uprchlíci mají právo na osobní život - než si na nich namastí kapsy.

V Turecku účtují pašeráci lidí uprchlíkům 1000 amerických dolarů za místo v gumovém člunu a 2500 dolarů za místo v dřevěné lodi. Vzhledem k tomu, že jen na jediný řecký ostrov přišlo během roku 2015 350 000 uprchlíků, pašerácké zisky dosahují stamiliony dolarů - a jediné, co dokázala Evropská unie udělat, bylo, že nabídla Turecku další peníze, buď aby zadržovalo uprchlíky na svém území, anebo aby je - proti zákonu a proti duchu všech příslibů, jaké učinily moderní společnosti uprchlíkům, posílalo zpět do války, odkud přišli.

Turecko je zemí, kde žije 75 milionů lidí, kteří už přijali milion uprchlíků a nemožné a kruté požadavky od kontinentu více než 500 milionů lidí, který, údajně, nemůže pomoci, protože se bojí hrozby své "sociální soudržnosti".

Instituce a vlády zastávají tvrdý postoj. Tisíce dobrovolníků v Řecku, čtenáři listu Guardian, kteří během Vánoc věnovali na uprchlíky více než 2,5 milionu liber, více, než kdy předtím pro jakoukoliv jinou charitativní sbírku, organizace obyčejných lidí, které vznikají všude a snaží se prokazovat lidem během jejich divoké cesty do předpokládaného, ale neexistujícího, bezpečí - žádní tito lidé nejsou politicky zastoupeni v diskursu, jehož cílem je přimět ta "hejna uprchlíků" (jak je nazval David Cameron), aby zmizela, podvést je, aby šli někam jinam.

Jsou to právě ty neutrálně znějící, ekonomické návrhy, které prozrazují, jak obscénní je postoj Evropy k uprchlíkům. Kdyby utrpěl milion Evropanů v nějaké přírodní katastrofě, nikdo by nehovořil o nutnosti zavádět nové daně, aby se jim mohlo pomoci. Pomohli bychom okamžitě a starali se o peníze až pak. Když se Evropská unie rozhodne zachránit nějakou vládu, nebo banky v nějaké členské zemi, nenavrhuje nejprve "záchrannou daň".

Návrhy zavádět daně a konfiskovat cennosti od uprchlíků pošpiňují základní princip Konvence o uprchlících: že lidé, kteří prchají ve strachu o život musejí být přijati na tom základě, nikoliv až po sbírce. Odmítnout tento základní princip je vlastně přiznáním, že nám už nejde o lidská práva. Ale bez lidských práv jako náš základní princip se začnou rozkládat vazby, které spojují jeden národ s druhým: Aliance musejí být založeny na myšlenkách, které se nestydíte říct nahlas.

Kontinent, jehož soudržnost bude založena na odmítání přijmout zoufalé lidi, zjistí, že je jeho sebevědomí fatálním způsobem poškozeno. V tomto kontextu dává deprimující smysl dánské rozhodnutí okrádat uprchlíky o zbytek jejich peněz a cenností stejně jako soutěž mezi Británií a Francií, kdo z nich se bude vůči uprchlickým táborům v Calais a v Dunkirku chovat nejnepřátelštěji, stejně jako stovky brutálních překážek postavených v Evropě. Bez morálního imperativu v Evropě převládá soutěž o to, kdo projeví silnější nezájem a krutost.

Zatímco trvá válka v Sýrii, zatímco existuje dál Islámský stát, určitá fakta zůstávají nesporná. Vlna uprchlíků se nezastaví. Jejich počet se nezmenší a ti lidé nemohou být všichni přijati Tureckem, i kdyby se tam chtěli zastavit. Řešení, které bude chtít jen opevňovat Evropu, pouze vrhne další peníze do rukou pašeráků a povede to k zintenzivnění kriminálních sítí po celém evropském kontinentu, takovým způsobem, že se podstata Evropy radikálně změní. Řešení, které spoléhá na předstírání, že nevidíme, že lidé na moři přicházejí o život, se eticky nijak neodlišuje od řešení, kdy se lidé usmrcují topením záměrně. A to také nakonec drasticky změní podstatu všech zemí, které dopustily, aby se to dělo.

Pokud se vyhneme řešení tohoto problému, ochromí to naši kolektivní schopnost spolupracovat na čemkoliv.

Musíme prosadit legitimitu žádostí o azyl, založenou na trasách, jimiž lidé prošli, na zemích, z nichž uprchli, na rozsahu válečných konfliktů. Příliš času se plýtvá hašteřením ohledně toho, kdo je ekonomický migrant a kdo je uprchlík. Můžeme říci s plnou jistotou, že z Turecka loni přišlo 850 000 lidí a ani jeden z nich nebyl jihoamerický instalatér hledající nové pracovní příležitosti.

Není nemožné ani nerozumné rozdělit 850 000 lidí mezi evropské státy, podle jejich velikosti a HDP, a požadovat, aby každý stát přijal svůj podíl. Musíme si všichni ujasnit, čeho je zapotřebí, co musíme udělat, abychom smysluplně splnili podmínky Ujednání o uprchlících, na němž je založeno tolik z naší kolektivní víry v sebe. Anebo budeme muset uvažovat o budoucnost, v níž se ta naše víra v sebe rozplyne.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
3872

Diskuse

Obsah vydání | 20. 1. 2016