Jak taxikář odvezl osamělou stařenku do hospice

18. 1. 2016 / Ivan Sommer

Odezva na úvahu „Osamělá smrt kráčí českou krajinou“ byla poměrně rozsáhlá a nezvládl jsem ještě na všechno odpovědět. Pocítil jsem povzbuzení, dostal jsem i nabídku léků ze Švýcarska. Avšak objevily se i stíny. Manželský pár mě přesvědčoval, abych se zbavil myšlenek na pomstu a našel si malou místnost. Nepochopili, že velikost místnosti osamělost nezmění. Pak mi kdosi vyčinil, že jsem paranoik. Byl jsem také označen jako zasranej hajzl, zbytek vulgarit tohoto autora nelze citovat.

Zvědavý čtenář se mně zeptal, jak mohlo dojít k nezákonnostem. Vysvětlení je prosté. František byl souzen v tzv. zkráceném řízení. To se užívá v jednoduchých případech, kdy je pachatel přistižen při činu, např. zloděj. Není nutné v podstatě nic dalšího dokazovat a setření by mělo proběhnout ve lhůtě maximálně 14 dnů. Policie sdělí pachateli „podezření“. Jenže trestní oznámení na Františka a zesnulou Bohunku byla podána před lety, lhůta 14 dnů byla nezákonně překročena mnohonásobně.

Pokusy připravit Františka o byt však nekončí. Jan Keller v Právu dne 16.1.2016 připomněl, jak kdysi ve východním bloku odolné disidenty posílali do psychiatrické léčebny. Indiskrecí se ukázalo, že František měl být policií zadržen snad na ulici a poslán na psychiatrii. Přitom Bohunka trpěla léta nebezpečnou schizofrenií, nikoho to ale nezajímalo. Excesy policie začínají nabývat hrozivých rysů. Až do pořadu Jana Krause pronikl případ ženy, která byla bezdůvodně zadržena na ulici. Ústavní soud rozhodl, že to byla nezákonná svévole. V případě Františka policista nezákonně porušil i pokyny nejvyššího státního zástupce.

František zatím byt do vlastnictví nedostal, protože milionář stanovil nezákonně další požadavky. Bohunka nemá pomník, protože milionář nenechal doplatit částku z pozůstalostního řízení. Velmi mě překvapuje, jak státní orgány jsou vlídné na milionáře a proč ho nežádají vysvětlit, kam zmizely statisíce z družstva, jejichž převzetí potvrdil.

Jako starobní důchodce jsem dostal přidáno 40 Kč. V té souvislosti by mě zajímalo, kolik financí státní orgány promrhaly na souzení Františka místo, aby přilepšily důchodcům. Ten potřebuje klid, nehodlá vyvolávat konflikty, které by jeho srdce mohly zastavit navždy.

Vzpomněl jsem si na příběh, jak taxikář odvezl osamělou stařenku do hospice. Pamatuji si, že ta cesta by stála 200 Kč. Pochopitelně nemohu uvést jména, ostatně stařenka již nežije a nikdo její jméno nevzpomíná.

Jak taxikář odvezl osamělou stařenku do hospice.

Přijel na nahlášenou adresu a zatroubil. Měla to být jeho poslední jízda, a tak si říkal, že by mohl odjet, ale přesto auto zaparkoval, šel ke dveřím bytu a zaklepal.  "Chvilku", ozval se hlas starší ženy. Po nějaké době čekání se dveře otevřely. Stála před ním malá, asi devadesátiletá žena. Byla oblečená v hedvábných šatech. Vedle ní stál malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo roky nebydlel. Na stěnách nebyly hodiny, poličky zely prázdnotou. V rohu stála krabice s fotografiemi.

"Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?", požádala. Odnesl zavazadlo do auta a vrátil se, aby ženě pomohl. Chytla se ho za ruku a pomalu šli k vozu. Neustále děkovala."To přece nic není", řekl jí,"snažím se jen chovat tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce". "To jsi velice hodný chlapec", odpověděla. Když se usadili do auta, nadiktovala adresu a zeptala se, zda by mohli jet přes centrum.

"To ale není nejkratší cesta", upozornil ji. " Ano, já vím", řekla." Nespěchám, jsem na cestě do hospice. Už nemám žádnou rodinu", pokračovala."Lékař řekl, že mi nezůstává moc času". "Jakou cestou byste chtěla jet?", zeptal se taxikář. Následující dvě hodiny jezdili po městě. Ukázala mu budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé. Občas ho požádala, ať zabrzdí před určitou budovou nebo uličkou. Seděla schoulená v koutku, beze slova. Najednou řekla:"Jsem již unavená". Namířili tedy beze slova na udanou adresu. Byla to nízká budova, vypadala jako sanatorium. Jakmile zastavil, přišli k autu ošetřovatelé a opatrně jí pomohli vystoupit.

Taxikář otevřel kufr a zanesl malé zavazadlo ke dveřím. Žena už seděla na kolečkovém křesle."Kolik vám dlužím", ptala se a vytáhla kabelku."Nic", odvětil taxikář. "Přece si musíte vydělávat na živobytí", odporovala. "Mám i jiné pasažéry", odpověděl. Sklonil se k ní a objal ji, ona objetí opětovala. "Daroval jsi staré ženě trochu štěstí", řekla."Děkuji ti". Dveře budovy se zavřely a byl to zvuk uzavírající další knihu života.

0
Vytisknout
3472

Diskuse

Obsah vydání | 20. 1. 2016