Houellebecqovo Podvolení je více než román

13. 1. 2016 / Karel Floss

Jen stěží je možné představit si v Evropě pro náboženskou konverzi k islámu méně příhodnou chvíli, než jakou aktuálně – zejména po pařížském pogromu – prožíváme. Avšak právě takováto konverze je ústředním motivem nového románu Michela Houellebecqa Podvolení, který v překladu A. Beguinina vyšel nedávno v edici Světová knihovna v nakladatelství Odeon.

    Hovořit dnes, když se obáváme, že Paříž byla jen začátkem, klidně a rozvážně o islámu, je přece téměř nemožné. Pro většinu Evropanů, ale také příslušníků tzv. západní civilizace, spadá bohužel právě dnes Mohamedovo poselství v jedno s výstřednostmi tzv. Islámského státu. Přitom si málokdo uvědomí, že muslimové se do Evropy tlačili již na počátku 8. století a že je zpět za Pyreneje dostal po bitvě u Poitiers dědeček Karla Velikého. Ale neměli bychom při svém rozhořčení zapomínat třeba ani na to, že daleko více lidí než v onen pátek 13. 11. zemřelo právě v Paříži za děsivé bartolomějské noci 24. 8. 1572 v nelítostném zápase mezi křesťanskými denominacemi tisíce hugenotů, kteří byli povražděni na pokyn křesťanské královny Kateřiny.

Houellebecqův román hovoří v podstatě o tom, že co se zatím nepovedlo muslimům násilnými výboji, připravila si Evropa a obecně tzv. západní civilizace vlastním neblahým vývojem – úpadkem a postupným vyvětráním křesťanství. Celá závěrečná část knihy je vlastně jakýmsi katechismem nového typu pro moderního Evropana, v němž nikdo méně významný než rektor pařížské univerzity vysvětluje na prahu dvacátých let našeho století nutnost a užitečnost konverze k islámu. Neboť podle jeho přesvědčení se ani nejsoučasnější postmoderní člověk neobejde bez ideje boha a bez základních úkonů, v nichž se k nesporně velkolepému tvůrci vesmíru obrací. Přitom křesťanství v jeho očích neztratilo svou vůdčí úlohu jen postupným zesvětštěním a mravním úpadkem, ale trpí od samého počátku neudržitelnými dogmaty a rituály. Rektor - konvertita tak hovoří nejen o tom, že základním omylem byla víra v Kristovo božství, ale že právě islám má poslání zbavit svět zhoubné nauky o Božím vtělení. Jen málokdo si dosud všiml – a ani sám autor si to zřejmě neuvědomil – jak blízko má k podobným postojům a návodům třeba katolický teolog Hans Küng, když v učení chalkedonského koncilu (451) o dvou přirozenostech v Božím Synu vidí spíše neblahou cestu, jíž se islám shodou historických okolností blahodárně vyhnul, pročež by vlastně mohl být svým způsobem vítaným pomocníkem při opravě křečovité křesťanské dogmatiky.

Ale i kdybychom (jako „dobří“ křesťané) nechtěli a nemohli dát všem Küngům za pravdu, nemůžeme popřít, že většina dnešních křesťanů má k řadě základních dogmat svého náboženství vztah spíše chladný, i když to nedává příliš najevo. Naproti tomu má vyznavač islámu vztah k Bohu nezatížený nejrůznějšími dogmaty – stačí mu vyznávat a ctít pět základních sloupů víry, s nimiž by mutatis mutandis neměl větší potíže ani žádný křesťan.

Je příznačné, že podobných souvislostí si nevšimla ani redaktorka knihy a autorka doslovu J. Šotolová, zřejmě také proto, že pro ni osud křesťanství není stejnou výzvou jako třeba pro současného papeže Františka. A nezmínila také hlubší souvislostí Houellebecqova hledání s předním romanopiscem z konce 19. století J.-K. Huysmansem, který hraje v knize zcela specifickou ústřední roli – jako vůdčí dekadent ze „smutného konce“ 19. století, hledající také záchranu v náboženské konverzi, tehdy ovšem od dusivého laicismu ke katolicismu. Byli to A. Novák a zejména F. X. Šalda (Zápisník 1931) kdo upozornili na Huysmansův výrazný vliv na našeho J. Zeyera, konkrétně na trilogii Jan Maria Plojhar, Dům u tonoucí hvězdy a Troje paměti Víta Choráze, a tím také na celkový ráz duchovní tváře naší literatury.

Tak u nás může Houellebecqovo provokativní proroctví padnout vlastně na úrodnější půdu než by se zdálo na první pohled. Jen je třeba větší otevřenosti v otázkách, v co vlastně věříme a nejsme-li výzvám opravdového islámu (včetně všech mravních a společenských dopadů) blíže, než jsme běžně ochotni si připustit. Také J. Šotolová s autorem románu bere na vědomí, že „ Evropa se s potlačením křesťanství vzdala víry, ale i tradičního způsobu života“, aby jako úplně poslední větu vyslovila nejasné přesvědčení, že „resignace nemusí být jediná možnost“.

Ale právě ony jiné možnosti bychom měli intenzívněji hledat – zejména ovšem ti, kdož chtějí zůstat integrálními křesťany též v postmoderní éře. Co na to naši současní křesťanští teologové a také biskupové? Důkladná a zasvěcená diskuse o Houellebecqově románu by mohla podstatně přispět k hlubší analýze současného českého duchovního života.



----------------

Upozorňujme, že autor tohoto článku je také aktérem nového dokumentárního filmu Heleny Všetečkové "Všichni mají pravdu? Karel Floss a ti druzí", jehož premiéra se bude konat ve středu 13. 1. 2016 od 19:00 ve Velkém sále Městské knihovny v Praze. Film je multiportrétem vývoje českého polistopadového myšlení a cítění centralizovaný kolem osobnosti filosofa a levicového křesťana Karla Flosse (dále ve filmu vystupují N. Chomský, A. Badiou, S. Žižek, T. Halík, M. Knížák, V. Klaus, D. Kroupa, M. Kohout a O. Slačálek).


Po promítnutí filmu bude následovat beseda s režisérkou Helenou Všetečkovou, malířem, básníkem a filmovým režisérem Karlem Vachkem a filosofy Václavem Bělohradským, Petrem Fischerem a Michaelem Hauserem, moderuje Vladimír Hendrich.


více zde (https://www.mlp.cz/cz/akce/e16574-vsichni-maji-pravdu-karel-floss-a-ti-druzi./?knihovna=&knihovna=0&knihovna=0)






0
Vytisknout
3196

Diskuse

Obsah vydání | 14. 1. 2016