Město bílých hrobek

24. 11. 2015


Brusel dneška představuje Západ zítřka; pokud nezměníme směr, budeme víc a víc žít ve světě, v němž realita zesměšňuje naše aspirace, napsal profesor Yale University a člen Demokratické strany Walter Russell Mead.


Město bílých hrobek je název, který dal Bruselu Joseph Conrad v nezapomenutelném románu "Srdce temnoty". Výraz pochází z Nového zákona: Ježíš řekl, že pokrytečtí náboženští a komunitní představitelé jeho doby jsou jako bílé (obílené) hroby. Zvnějšku zářiví a nablýskaní, ale uvnitř plni hniloby a rozkladu.

Conrad takto hovořil o Belgii za zločinného krále Leopolda II., který řídil genocidní impérium v oblasti, kde leží dnešní Kongo. Bruselské obchodní, politické a kulturní elity se podílením na Leopoldově zločinně vykořisťovatelském a zlomyslně vražedném režimu proměnily v nejhorší pokrytce. Avšak v jiném smyslu se toto označení vztahuje i na dnešní Brusel: Je to město, které nastavuje světu nablýskanou fasádu mezinárodních institucí a vznešených idejí, zatímco vnitřek hnisá společenským rozkladem a vražednými kulty smrti, které přitáhly pozornost světa minulý týden v Paříži. (Brusel je znám coby útočiště džihádistů od 90. let, šlo však donedávna vesměs o Alžířany, kteří neměli zájem páchat násilí v místě, jež považovali za bezpečnou základnu - KD.)

Žádné jiné město není více identifikováno s postmoderními, posthistorickými ideály kosmopolitní vlády. V Bruselu se nacházejí sídla NATO i EU. Vycházejí odsud edikty určené zaostalým zemím a lídrům v Evropě i za jejími hranicemi. To zde se tisíce eurokratů plahočí za posthistorickou budoucností, to zde hodnoty a aspirace Západu nalezly výraz v pevných institucích. Toto je v mnoha ohledech hlavní město Evropy.

Je to také hlavní město posthistorického světa. Kdysi v 90. letech jsem město navštívil a přítel mě vzal na překrásné náměstí Grande Place, správní centrum v tradičním městě. Na jedné straně upoutala mou pozornost půvabná drahá restaurace. Jak mi přítel vysvětlil, býval to v 19. století pochybný dělnický bar. To zde se sešli Friedrich Engels a Karl Marx, aby sepsali návrh Manifestu komunistické strany. A na druhé straně náměstí ukázal na obchod s čokoládou Godiva. Zde, vysvětlil, brigáda SS Charlemagne rekrutovala "árijské" Belgičany, aby pomohli Hitlerovi vyhrát válku proti Sovětskému svazu.

To bylo ztělesnění posthistorie. Ne komunismus, ne fašismus, jen luxusní obchody. To byl svět, o němž si velká část Západu myslela, že jej buduje; není to svět, v němž nyní žijeme.

Grande Place coby Mekka turistů, instituce EU a NATO: To tvoří úhledný vnějšek, působivý exteriér současného města; vnitřek vře nenávistí a fanatismem, které získávají na účinnosti a virulenci chronickým selháváním správy. Dekády trvající obtížná remíza mezi holandsky hovořícími Vlámy a frankofonními Valony učinila z Belgie - a z Bruselu zvláště - prostor naplněný nepořádkem. Každá z komunit trvá na tom, že si bude vládnout vlastním způsobem, a Brusel, historicky vzato francouzskojazyčné město uprostřed nizozemsky hovořícího venkova, se stalo obzvláště zapeklitým problémem belgické politiky. Jedním z kompromisů bylo rozdělit moc mezi malé čtvrti a komunity; devatenáct municipálních zón je rozděleno mezi šest policejních okrsků pokrývajících milionové město. Výsledkem je, že do mnohých částí města noha policisty sotva kdy vkročí. Mezitím navzdory proslule vysokým sociálním aspiracím a vypjaté rétorice ohledně integrace a příležitostí, kterou slyšíte od Evropanů překypujících chválou svého sociálního modelu, z jakéhosi důvodu jedna generace imigrantů za druhou stagnuje v toxické atmosféře exkluze, nezaměstnanosti a kriminality.

Selhání Bruselu jsou emblémem selhání Evropy. Město, jež doufá vládnout postnacionální Evropě, se stalo impotentním kvůli drobným žárlivostem a špinavé rivalitě dvou etnických skupin, které jsou sotva dost velké na to, aby byly ve většině světa považovány za kmen. Brusel je v jistém smyslu satira evropského projektu: Je oddán nadnárodním cílům a současně sužován nevyřešenými etnickými roztržkami. Město zasvěcené univerzálním sekulárním lidským hodnotám je nyní ohrožováno fanatickými kulty smrti vyrostlými v bídných nebezpečných slumech.

Západ jako celek je dnes stižen prokletím morální grandiozity a selhávajících výkonů. Naše sebevědomí bylo sotva kdy robustnější a náš výkon politováníhodnější. Zaměstnáváme se tím, co považujeme za poslední nedokončený kus práce při zavádění univerzálního rovnostářství, například péčí o středoškolské studenty, kteří se identifikují s jiným genderem, než s jakým se narodili, a zajišťujeme, aby mohli používat toalety, k nimž je vedou jejich aspirace. Považujeme se za kurážné bojovníky, třebaže základy našeho světa se začínají hroutit. Tvrdíme, že tolerance a diverzita jsou základními kameny naší civilizace - a vychovali jsme generaci slabochů, kteří nesnesou kontakt s neortodoxními myšlenkami (autor zde ovšem naráží na praxi tzv. "safe places" na amerických univerzitách odporující svobodě projevu, v Evropě nic takového institucionalizováno není - KD) nebo shon a kolize, jež sebou život v pestré společnosti nevyhnutelně nese. Abych citoval jiné Ježíšovo odsouzení pokrytců, vybíráme desátek v "mincích a kopru a kmínu a zanedbáváme těžší věci zákona". To znamená, že se obsesivně zaměstnáváme maličkostmi a ignorujeme závažnější výzvy, které nás ze všech stran obklopují.

Brusel je tento týden paralyzován svými selháními. Metro nejede; město je z bezpečnostních důvodů zcela uzavřeno, včetně nablýskaného Grande Place; školy zítra zůstanou uzavřeny. Občané, kteří se skrývají doma, si obtížně uvědomují existenci vnitřního nepřítele, jenž vyrostl díky selháním evropské politiky a bruselské paralýze. Brusel dneška je Západem zítřka - pokud nezměníme kurs, stále víc budeme žít ve světě, kde realita zesměšňuje naše aspirace a obílení institucí nemůže skrýt hnilobu uvnitř.

Pro nic z toho lidé v Bruselu nezasluhují nějaké mimořádné pokárání. Všichni bychom v čase strachu měli stát při nich; naše myšlenky a modlitby se upínají k bezpečnostním složkám pracujícím na zajištění bezpečnosti občanů. Sami jsme se svým dílem podíleli na jejich chybách - a nebezpečí, která je ohrožují, se vztahují i na nás.

Když Ježíš kázal, procházel místem, jež se vyznačovalo stejným typem morální grandiozity, který tak převažuje v dnešním západním světě: Kvetoucí rybářská vesnice se zřejmě domnívala, že se jí dostalo jakéhosi výjimečného osudu. Na Ježíše to neudělalo velký dojem: "A ty, Kafarnaum, jež umění vynášelo do nebes, budeš uvrženo do pekel." Brusel tento víkend trochu okusil, jaké to je; my ostatní bychom si měli dát pozor.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2150

Diskuse

Obsah vydání | 26. 11. 2015