Krize světového řádu

25. 11. 2015


Prezident Barack Obama po několik let vycházel ze sady předpokladů ohledně Blízkého východu: Za prvé, je vyloučen návrat pozemních jednotek v podstatném počtu do regionu; za druhé, což podtrhuje předchozí předpoklad, USA nemají v regionu zájmy dost silné na to, aby takový závazek ospravedlnily. Krize na Blízkém východě mohou být lokalizovány. Může dojít ke krveprolití a násilí, dokonce i k masovému zabíjení v Sýrii a Libyi a kdekoliv, a k určité nestabilitě v Iráku, ale boje a jejich důsledky lze udržet pod kontrolou. Hlavní prvky světového řádu tím nebudou ovlivněny a americké zájmy nebudou přímo ohroženy, pokud dobré zpravodajství a dobře zaměřené bezpilotní nálety zabrání teroristickým útokům na půdě Spojených států. I Islámský stát může být časem "degradován" a "zadržován", napsal Robert Kagan.


Tyto předpoklady mohly být správné - jiné konflikty na Blíkém východě zůstaly lokalizovány - ale ukázalo se, že neplatí. Kombinované krize v Sýrii, Iráku a Islámském státě se nepodařilo udržet pod kontrolou. Islámský stát prokázal vytrvalost a schopnosti, jak ukázaly útoky v Paříži. Syrský konflikt s exodem uprchlíků destabilizuje Libanon a Jordánsko a vyvolal dodatečný tlak na již tak otřesenou demokracii v Turecku. Vystupňoval akutní konflikt mezi sunnity a šíity v celém regionu.

Mnohostranná válka na Blízkém východě nyní přestala být čistě blízkovýchodním problémem. Stala se také problémem evropským. Příliv uprchlíků před násilím v Sýrii a represemi režimu syrského prezidenta Bašára Asada zasáhly kontinent a zahltily jeho instituce. Strašlivé útoky v Paříži, pravděpodobně organizované a řízené Islámským státem ze základny v Sýrii, a vyhlídky na další takové útoky, ohrožují soudržnost Evropy, a s ní i soudržnost transatlantického společenství, nebo toho, čemu se říkávalo Západ. Stručně řečeno, krize na periferii se rozšířila do jádra.

Před uprchlickou krizí a teroristickými útoky nebyla Evropa v dobrém stavu. Pokračující krize eurozóny erodovala legitimitu evropských politických institucí a centristických stran, které je řídí, přičemž také oslabila ekonomiky klíčových evropských mocností. Stará Trojka - Británie, Francie a Německo - která zajišťovala vedení na kontinentě a se kterou USA nejúžeji spolupracovaly při tvorbě globální agendy, už neexistuje. Británie je bledým stínem sebe samé. Kdysi byla nezbytným partnerem USA, vlivným jak ve Washingtonu, tak v Bruselu, mediátorem mezi Amerikou a Evropou, ale nyní je nezakotvená a oběma se vzdaluje. Labour Party, kdysi vedená Tony Blairem, má teď v čele protiamerického pacifistu, zatímco konzervativní vláda posiluje své "velmi zvláštní vztahy" s Čínou.

Rozšíření blízkovýchodní krize do takto oslabené Evropy hrozí podkopat soudržnost kontinentu a oslabit sílu transatlantických vazeb. Uprchlická krize dál oslabila centristické strany a posílila pravici ve Francii i jinde; nyní teroristické útoky, které tyto strany neprávem spojují s uprchlickou krizí, tyto subjekty dále posílily. Perspektiva Marine Le Penové, lídryně pravicové Národní fronty, jakožto příští francouzské prezidentky, už není nepředstavitelná.

Existuje také ruské hledisko. Mnohé z těchto stran, a dokonce některá mainstreamová politická hnutí na kontinentě, jsou placeny Ruskem a netají se afinitou k Moskvě. Maďarský premiér Viktor Orbán vychvaluje "neliberálnost" a připojil se ke společnému ideologickému projektu s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. V Německu celá skupina obchodníků, politiků a představitelů současné nebo minulé vlády vedená bývalým kancléřem Gerhardem Schröderem soustavně prosazuje normalizaci vztahů s Moskvou. Občas to v Německu i v Evropě vypadá, jako by jedinou osobou překážející plnému spojenectví s Ruskem byla německá kancléřka Angela Merkelová.

Nyní syrská krize dál posílila ruskou pozici. Ačkoliv Evropané obecně sdílejí nechuť Washingtonu k ruské podpoře Asada a k ruskému bombardování umírněných syrských povstalců, po pařížských útocích jakýkoliv partner v boji s Islámským státem vypadá přijatelně. Ve Francii je bývalý prezident Nicolas Sarkozy již dlouho zastáncem Ruska, ale teď jeho výzvy našly odezvu u prezidenta Francoise Hollanda, který usiluje o "velkou koalici" s Ruskem.

Jak do toho všeho zapadají USA? Evropané už netuší o nic více, než američtí spojenci na Blízkém východě. Většina Evropanů má dosud v oblibě Obamu. Po prezidentu George W. Bushovi a válce v Iráku dostali Evropané amerického prezidenta, jakého si přáli. Ale v současné krizi zdrženlivější a silně opatrná postirácká Amerika může nabídnout méně, než stará supervelmoc, se vší arogancí a bojovností.

Odvrácenou stranou evropského potěšení z nově nalezené venušanské Ameriky je po celém světě široce sdílený dojem, že USA je upadající supervelmocí a že i kdyby objektivně nebyly slabší než kdysi, ochota jejich lídrů použít sílu kvůli prosazení zájmů a ve prospěch Západu se velmi zmenšila. Jak to vyjádřil bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer, USA "velmi zřetelně nejsou ochotny - nebo schopny - hrát svou starou roli."

Fischer měl konkrétně na mysli roli Ameriky jakožto dominantní mocnosti na Blízkém východě, ale od té doby, co přišly uprchlická krize a útoky v Paříži, americká neochota hrát tuto roli má své ozvěny a důsledky daleko za hranicemi tohoto regionu. To co USA udělají nebo neudělají v Sýrii ovlivní budoucí stabilitu v Evropě, sílu transatlantických vazeb a tedy i liberální světový řád.

To je nepochybně poslední věc, kterou chce Obama slyšet, a zřejmě jí nechce ani věřit. Jistě by nepopřel, že sázky se zvedly, když přišla uprchlická krize a zejména po Paříži. Přinejmenším Islámský stát prokázal touhu a schopnost provést masivní koordinované útoky ve velkém evropském městě. Není nemyslitelné, že by dokázali provést podobné útoky v americkém městě. To je novinka.

Kromě zvýšené hrozby Americe je tu také hrozba fundamentální stabilitě v Evropě, nevolá to po přehodnocení politiky, která byla zatím zkoušena v Sýrii a Iráku? Tato politika byla částečně založena na analýze nákladů a výnosů: Jak velké riziko převzít a jak vysokou cenu zaplatit s ohledem na zájmy a výši sázek? Nyní jsou zájmy a sázky vyšší, než se původně předpokládalo: Blízkovýchodní krize metastázovaly a přesunuly se z něčeho, co chladná, realistická analýza vedená zájmy mohla označit za okrajové části těla, k životně důležitým orgánům. Nedosáhly snad události na Blízkém východě a nyní v Evropě bodu, kdy jsou ve hře významné zájmy, které tedy vyžadují podstatnější reakci?

Francouzi již tento přepočet provedli, přinejmenším teoreticky. Hollande prohlásil, že Francie je "ve válce" s Islámským státem. Ale s jakými kapacitami - a také s jakou vůlí - mohou Francie a Evropa tuto válku vést? Po takřka dvě dekády Evropané, a zejména Západoevropané, volili možnost nevyzbrojovat se dostatečně na to, aby mohli vést "válku", nejen proto, že si přáli utratit peníze jinde, ale šlo o věc filosofického přesvědčení odvozeného z hořké zkušenosti 20. století. Evropané věřili, že oni sami - a nakonec celý svět - musejí překonat sílu. Tvrdá síla musí ustoupit měkké moci, zákon džungle vládě zákona. To byla velká filosofická roztržka mezi Evropou a USA a nikdy nebyla zřejmější, než během války v Iráku.

V roce 2002 britský státník a učenec vyslovil tiché varování: "Výzvou postmodernímu světu," tvrdil diplomat Robert Cooper, je fakt, že i když Evropané mohou uvnitř vlastních hranic operovat tak, jako by na síle již nezáleželo, ve světě mimo Evropu musejí být připraveni použít sílu stejně, jako v dobách dřívějších. "Mezi sebou navzájem dodržujeme zákon, ale když operujeme v džungli, musíme také použít zákony džungle," napsal. Evropané si jeho varování k srdci nevzali, nebo přinejmenším ne dostatečně. Nevyzbrojili se do džungle, materiálně ani spirituálně, a nyní když džungle pronikla do evropské zahrady, prohrávají.

Když použití síly je sotva myslitelné, navzdory Hollandovým slibům, Evropané patrně dospějí k pocitu, že jejich jedinou možností je stavět ploty, jak uvnitř Evropy, tak kolem její periferie - i kdyby přitom zničili samotnou podstatu evropského projektu. Je to tento sentiment, díky němuž všechny Le Penové Evropy šplhají v žebříčcích volebních preferencí.

Jedinou alternativou k tomu je věnovat se krizi v Sýrii a Iráku, a spolu s tím i teroristické hrozbě představované Islámským státem. Ale stejně jako v 90. letech Evropané mohli řešit krizi na Balkáně, jen když USA sehrály dominantní vojenskou roli, i nyní by musela Amerika vést, poskytnout vojáky, dodat většinu letectva a shromáždit ty, kdo jsou ochotni a schopni se na věci podílet.

Jak by takové úsilí vypadalo? Za prvé, vyžadovalo by zřízení bezpečné zóny v Sýrii, poskytnutí bezpečného útočiště miliónům potenciálních uprchlíků a statisícům těch, kdo odešli do Evropy, místa k návratu. Ke zřízení takové zóny by podle oficiálního odhadu americké armády bylo třeba nejen letectva, ale také pozemních jednotek v síle až 30 000 mužů. Jakmile by tato zóna byla zřízena, mnoho vojáků by bylo nahrazeno silami z Evropy, Turecka, Saúdské Arábie a dalších arabských států, ale počáteční síly by musely být z větší části americké.

(Mnoho kritiků tohoto plánu, který nyní podporuje prezidentská kandidátka Hillary Clintonová, poukazuje na trvající nepopularitu Američanů v regionu, nacionalistickou, kmenovou nebo náboženskou orientaci syrských opozičních uskupení nepřátelských k vnějšímu zasahování, a na nerealistický předpoklad, že by např. Saúdská Arábie a její spojenci zaměstnaní v Jemenu mohli poskytnout podstatnější kontingenty. I takovému plánu stále chybí realistický politický cíl, jemuž by sloužil - propracovaný návrh na solidní vnitřní uspořádání v Sýrii a Iráku zohledňující také přítomnost a zájmy Ruska a Íránu. Tato část textu, která již neanalyzuje, ale propaguje konkrétní blízkovýchodní politiku uchazečky o post šéfky Bílého domu, je opravdu mimořádně slabá - KD.)

Navíc by bylo třeba dalších 10 000 - 20 000 amerických vojáků k vykořenění Islámského státu z útočišť, která si vybudoval v Sýrii, a k pomoci místním silám dosáhnout téhož v Iráku. Mnozí z těchto vojáků by pak mohli být nahrazeni NATO a dalšími mezinárodními silami, které by držely toto území a poskytly bezpečnou zónu pro znovuvybudování oblastí postižených vládou Islámského státu.

Současně s tím by měl s Sýrii proběhnout mezinárodně vyjednaný a schválený proces předání moci...

Je tento plán tak nemyslitelný? V posledních letech samotná zmínka o pozemních jednotkách stačila k zastavení rozpravy. Američané zůstávají traumatizováni Irákem a všechny kalkulace toho, co lze v Sýrii podniknout, byly taženy tímto traumatem. Obamovi poradci se zdráhali předložit návrhy, které zahrnovaly byť jen malé pozemní síly, protože předpokládali, že je odmítne. A Obama zase odmítal méně ambiciózní návrhy s rozumným odůvodněním, že by patrně nestačily.

Prezident je v tomto směru stejně jako většina Američanů fascinován obrazem rozhodující bitvy následované vítězným návratem domů. Ale tento šťastný obrázek je mýtus.

Uchování liberálního světového řádu a mezinárodní bezpečnosti spočívá v umisťování pokliček na regiony ve varu. Američané však zůstávají paralyzováni Irákem, Republikáni stejně, jako většina Demokratů, a Obama z toho politicky profitoval, ale současně se stal živoucím symbolem této paralýzy. Je otázka, zda má touhu a kapacitu přizpůsobit se měnícím okolnostem. Jiní prezidenti tak učinili - od Woodrowa Wilsona přes Franklina Roosevelta až k Billu Clintonovi. Každý z nich musel zvážit, co by pro americké zájmy znamenala ztráta nebo roztříštění Evropy. V Obamově případě je ovšem takové pozdní přehodnocení méně pravděpodobné. Je možná prvním prezidentem od konce II. světové války, který se prostě nestará o to, co se s Evropou stane.

Pokud je tomu tak, je to pro Evropu velkou ironií, a možná ironií tragickou.

Celý text v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
4070

Diskuse

Obsah vydání | 27. 11. 2015