Вот многополярность. Вот техника.

25. 11. 2015 / Karel Dolejší


Aktivisté objevili na sociálních sítích propagační video natočené v kabině ruského stíhacího bombardéru Su-24 - tedy toho typu, jaký byl včera sestřelen u syrsko-turecké hranice. Na některých záběrech je dobře vidět komerční navigace GPS improvizovaně instalovaná v rovině očí. Pokud zrovna takto vybavený letoun zabloudí kousek za hranici cizího státu, nemusí to být vždy nutně záměr.


Ovšem v oblasti obývané syrskými Turkmeny, kde se nevyskytují žádná bojová postavení "islámského státu", nešťastný letoun tak jako tak neměl co dělat. Rusko, obdobně jako Turecko, svůj boj s islamisty z největší části pouze předstírá, a Turkmeny, mezi nimiž má relativně silnou základnu "neexistující" umírněná Syrská svobodná armáda, napadá také kvůli tomu, aby napomohlo Asadově úsilí je ze Sýrie etnicky vyčistit. Jistě, zabití pilotů v rozporu s Ženevskými úmluvami to neomlouvá. Právo na obranu tureckého vzdušného prostoru poté, co byla Moskva v pátek po předvolání velvyslance opakovaně a důrazně varována, že každé další narušení bude považováno za důvod k odvetě ZDE, však může zpochybňovat jen ten, kdo je opravdu velmi zaujat ve prospěch Moskvy.

Kritikové americké hegemonie velmi dlouho snili o světě, který by měl více mocenských center než jen jedno. Když v něm díky ústupnosti Baracka Obamy konečně žijí a kolem nich se rozvíjí svět, v němž ne jeden či dva, ale desítky hráčů na mezinárodní scéně spřádají a srovnatelným způsobem realizují své záměry, přičemž narážejí na sebe a střetávají se v klasických hrách typických pro 19. století, tito lidé znervózní a jejich inverzní unipolarismus je prozradí. Vyzvedávají náhle jediného aktéra a dožadují se toho, aby konkurenti byli voláni k odpovědnosti ve stylu proxy wars 70. a 80. let - jako by Turecko bylo klientem USA ve srovnatelném smyslu, v jakém je ohlodaný zbytek Asadovy Sýrie ve vztahu k Íránu a Rusku. Jenže tak tomu není a dokonce nikdy nebylo. USA nemají na Ankaru vliv podobný tomu, jaký si u svých klientů vynucuje Moskva. Nikdy ho neměly a za Erdogana to už vůbec nepřipadá v úvahu. Dnešní Turecko má ambice samostatné regionální mocnosti a velice srozumitelně se necítí dobře na břehu Černého moře proměněného v ruské jezero, jestliže se mu Rusové navíc vylodí i v zádech. A tohle je naprosto nezávislé na takovém drobném detailu, jakou má právě vládnoucí ideologii. Sekulární vláda by to nemohla vnímat jinak.

Když už se po multipolaritě tak toužilo, měla by se ctít. Rusko v ní nikdy nebude jediným hráčem. Také Turecko, Saúdská Arábie, Katar, Francie, Británie nebo Izrael jsou samostatnými hráči, nikoliv něčími klienty, které lze na povel stavět do latě.

Zkusme myslet přesněji. Nenechme se navigovat současným světem na podobně mizerné úrovni, na jaké je po obloze navigován ruský stíhací bombardér.

0
Vytisknout
7154

Diskuse

Obsah vydání | 27. 11. 2015