Jak v Sýrii vyvražďují děti a nikoho to nezajímá

23. 12. 2014

Moderátor: Než jsme začali nahrávat, hovořili jsme o tom, že televize není schopná odvysílat tyto záběry. To, co lidé jako vy vidíte. Nedávno se na Channel Four vysílal dokumentární film o vaší práci. Jak jste uvedl, v tom filmu se velká část toho, co při práci vidíte, nedala vůbec ukázat. Zranění. (Pauza) Přemýšlím, bylo by možné (povzdech), abyste popsal, slovy, rozsah těch zranění, které jste tam viděl? Možná, jak jsme o tom hovořili, jsou lidé u nás jaksi chráněni před tím co se v Sýrii skutečně děje. A možná plně nerozumějí dopadům takovéhoto konfliktu na lidské bytosti.

David Nott: Je velmi obtížné to popisovat, protože to, co vám - popíšu - povede - většinu lidí k zděšení. Příklad. Shodili barelovou bombu. Přivezli nám asi sedm nebo osm dětí. Asi se divíte, proč pořád tolik dětí. Protože rodiny tam mívají čtyři nebo pět dětí. Jsou malé. Jejich otec většinou odešel dělat něco jiného, tak se o ně stará matka. Takže vám vždycky najednou přivezou matku a její děti. Nejhorší zkušenost, jakou jsem zažil. Došlo nám morfium. Přivezli nám sedm dětí. Jedno jednoroční dítě přišlo o obě nohy. Druhé dítě přišlo o ruku. Další dítě řvalo a pak přivezl příbuzný další dítě. Bylo ještě naživu, ale výbuch mu utrhl zadnici a zadní části jeho nohou. Tak jsme ho dali na kolečkovou postel a obrátili jsme ho. Ten chlapec byl ještě naživu, díval se kolem, byl v šoku. Neřekl jediné slovo. A na tváři měl krupičky bílé hmoty. Vyčistil jsem mu vlasy a urovnal jsem mu je. A pak přivezli jeho sestru. Ta měla úplně rozdrcenou hlavu a ty krupičky, které měl ten kluk na obličeji, byl její mozek. (Pauza) Pro mě je to symbolem toho, co se tam děje. Bylo to strašlivé.

David Nott: (Povzdech) Nikdo můj hněv neposlouchá. Nikam se s tím nedostanu. Byl jsem teď na večírku a byl tam vysoký člen britské vlády. Tak jsem měl pocit, že je to moje povinnost, oznámit mu, že jsem tady a že s ním chci mluvit o Sýrii. Chtěl jsem mu říci, jak opravdu strašné to tam je. Opravdu strašné. Prosím, budete mi naslouchat? A on mě nechtěl poslouchat. Opravdu mě nechtěl poslouchat. Propadl jsem depresi, když jsem mu řekl první asi dvě věty. Prostě mě vůbec nechtěl poslouchat a začal mluvit o ebole. Já mu řekl, Podívejte se, já nechci mluvit o ebole. Jsem chirurg a říkám vám, co se děje v současnosti v Sýrii. Říkám vám, že někdo na vysoké úrovni ve vládě by mi měl naslouchat. Ale on mě poslouchat nechtěl. Odešel.

Chirurg David Nott pracuje ve třech londýnských nemocnicích. Avšak během posledních dvaceti let tráví pravidelně svou dovolenou nikoliv na pláži nebo na horách, ale v nejhorších zónách světových konfliktů, kde operuje raněné jménem celé řady charitativních organizací. Jeho zájem o dané místo je humanitární, nikdy politický. Loni před Vánocemi vysílala publicistická redakce BBC Radio Four v pořadu PM (Odpoledne) dva rozhovory s chirurgem Davidem Nottem o jeho práci v Sýrii. V úterý 23. prosince 2014 ho do pořadu pozvali znovu. Svědčil o tom, že situace v Sýrii se za poslední rok drasticky zhoršila, za nezájmu západních vlád i sdělovacích prostředků, které se tam bojí poslat novináře.

Publicistický pořad PM, který se vysílá každý den od 17 do 18 hodin a skládá se normálně s krátkých tříminutových reportáží, věnoval v úterý 23. 12. výjimečně rozhovoru s chirurgem Davidem Nottem celých čtyřicet šokujících minut:

< David Nott

David Nott: Byl to letos, Eddie, hodně bouřlivý rok. V dubnu jsem cestoval za prací do Středoafrické republiky, s Mezinárodním výborem Červeného kříže, dělal jsem to tři týdny, když se tam bojovalo mezi křesťany a muslimy. Byly to těžké boje tváří v tvář. Starali jsme se o mnoho raněných v nemocnici v Bangi v centru země. To jsem dělal tři týdny a vrátil jsem se domů. Neplánoval jsem nic dalšího až v září, to je má běžná doba, kdy cestuji, avšak Červený kříž mi znovu zatelefonoval koncem července začátkem srpna, že je to hrozné v Gaze, a mohl bych tam jet co nejdříve? Tak jsem tam jel hned druhý den a pracoval jsem celé tři týdny v nemocnicích v Gaze, zatímco je tam bombardovali. A pak jsem se vrátil domů a o tři týdny později bylo září a jel jsem do Sýrie, odkud jsem se vrátil asi 15. října.

Moderátor: Co se v Sýrii změnilo, co tam zůstalo stejné od předchozího roku?

David Nott: (Povzdech) Je to tam teď daleko, daleko horší. Loni jsem měl trochu naděje, víte. Strávil jsem tam spoustu času tím, že jsem učil tamější chirurgy, a když jsem odjížděli, oni se toho tolik naučili a byli strašně rádi, že mohou lidem pomáhat. Loni jsme měli spoustu střelných ran, dělostřeleckých šrapnelů, prostě normální zranění z války. A měli jsme velmi dobré výsledky a bylo to výborné.

Letos ale se všechno začalo zhoršovat od ledna - února 2014, kdy syrský režim začal používat barelové bomby. Barelová bomba je barel, který je plný TNT, 100 kg TNT, a ty bomby se shazují asi z výšky 2000 metrů z vrtulníků. Vždycky tři čtyři jsou shozeny najednou. Takže celé město Aleppo, kde jsem pracoval, dva miliony lidí, je úplně rozbité na cucky. Letos tam zbývá už jen 350 000 lidí. Za čtvrt až půl roku bylo plně zničeno barelovými bombami. Kromě toho tam lítají stihačky a střílí na lidi raketami a ze samopalů. Je to na straně svobodné Sýrie naprostá katastrofa, všechno je zničeno.

Moderátor: Takže vaši kolegové, které jste předchozího roku vycvičil, ti utekli, aby si zachránili život?

David Nott: Ne, vůbec ne. Osmdesát procent jich tam stále je. Je to neuvěřitelné. Všichni ti mladí chirurgové, které jsem loni učil, tam pořád ještě jsou. Bylo to nádherné se s nimi zase setkat a podílet se na jejich chirurgické práci. Protože oni se od loňska úplně změnili, loni pracovali dost amatérsky, neuměli šít, nevěděli jak rozhodovat, jak operovat, letos byli fantastičtí. Měli tak rozsáhlé zkušenosti, bohužel. Chtějí strašně moc lidem pomáhat.

Moderátor: Co se týče vaší každodenní práce, jaká byla vaše letošní návštěva?

David Nott: Letos to bylo jiné. Zaprvé nemocnice byly jiné. Nemocnice byly letos v podzemí. Všechny nemocnice byly vybomardovány barelovými bombami. Takže jsme měli v jedné nemocnici operační sál pod zemí.

Moderátor: Omlouvám se, že vás přerušuju. Jste si jist, že na nemocnice se záměrně cílilo barelovými bombami?

David Nott: Ano. Byly vyhozeny do povětří. Některé domy v okolí nemocnic nejsou zničeny, ale nemocnice zcela. Nemocnice, které jsou přibližně čtyři sta čtverečních metrů, byly opakovaně vybombardovány barelovými bombami. Takže k operačním sálům v podzemí se přistavují další podzemní části nemocnice.

Moderátor: Kde spíte?

David Nott: Upřímně řečeno, já jsem spal v jedné nemocnici nad zemí, protože v podzemí nebylo místo. Naše podzemní nemocnice ještě nebyla dostavěna, takže jsme ještě spali nad zemí.

Moderátor: A zranění, která jste tentokráte léčil, byla zřejmě zhoršena těmi barelovými bombami?

David Nott: Všechno to byla zranění od barelových bomb. 95 procent zranění bylo od barelových bomb, pět procent byli ostřelovači. Takže ráno jste se probudil, cítil jste otřesy země, ve vzduchu byl zvláštní nepříjemný zápach, odporně nasládlý zápach smrti, a zároveň vůně betonu. Bylo to proto, že po shození barelových bomb byli lidi dál ve svých domech a mrtvoly se tam rozkládaly. Takže zvláštní zápach obklopoval Aleppo. A pak jste slyšel vrtulníky, a slyšel jste, jak se shazují ty barelové bomby. Do čtvrt hodiny se ozvala siréna a sanitky, které ještě fungovaly, které věnovaly všechny ty země, Německo, Británie, začaly přivážet pacienty. Oběti bombardování. Skoro všechno to byly děti. Tentokrát bylo tak 70 procent raněných děti. Přivezli řekněme 14 lidí, z nich bylo asi 9 mrtvých, dva nebo tři umírali, a jeden byl v podstatě v pořádku. A ty umírající jste se pokoušel operovat.

Někdy, když je přivezli, byli pokryti prachem. Takže pacienti byli vpředu pokryti prachem. Musel jste je obrátit, abyste zjistil, jestli jsou ještě živí. Šel z nich ten prach, byl strašně štiplavý, nedalo se pořádně pracovat. Byl jste nucen plivat a kašlat a problém byl, že i lidé, kteří nebyli vážnějí zraněni, umírali na udušení tím prachem.

A pak tam byly všude ta opravdu strašlivá zranění. Přiváželi mrtvé i živé. Musel jsem je obrátit a zhodnotit, jestli jsou živí nebo mrtví. Bylo to zdrcující. Každý den.

Moderátor: Než jsme začali nahrávat, hovořili jsme o tom, že televize není schopná odvysílat tyto záběry. To, co lidé jako vy vidíte. Nedávno se na Channel Four vysílal dokumentární film o vaší práci. Jak jste uvedl, v tom filmu se velká část toho, co při práci vidíte, nedala vůbec ukázat. Zranění. (Pauza) Přemýšlím, bylo by možné (povzdech), abyste popsal, slovy, rozsah těch zranění, které jste tam viděl? Možná, jak jsme o tom hovořili, jsou lidé u nás jaksi chráněni před tím co se v Sýrii skutečně děje. A možná plně nerozumějí dopadům takovéhoto konfliktu na lidské bytosti.

David Nott: Je velmi obtížné to popisovat, protože to, co vám - popíšu - povede - většinu lidí k zděšení. Příklad. Shodili barelovou bombu. Přivezli nám asi sedm nebo osm dětí. Asi se divíte, proč pořád tolik dětí. Protože rodiny tam mívají čtyři nebo pět dětí. Jsou malé. Jejich otec většinou odešel dělat něco jiného, tak se o ně stará matka. Takže vám vždycky najednou přivezou matku a její děti. Nejhorší zkušenost, jakou jsem zažil. Došlo nám morfium. Přivezli nám sedm dětí. Jedno jednoroční dítě přišlo o obě nohy. Druhé dítě přišlo o ruku. Další dítě řvalo a pak přivezl příbuzný další dítě. Bylo ještě naživu, ale výbuch mu utrhl zadnici a zadní části jeho nohou. Tak jsme ho dali na kolečkovou postel a obrátili jsme ho. Ten chlapec byl ještě naživu, díval se kolem, byl v šoku. Neřekl jediné slovo. A na tváři měl krupičky bílé hmoty. Vyčistil jsem mu vlasy a urovnal jsem mu je. A pak přivezli jeho sestru. Ta měla úplně rozdrcenou hlavu a ty krupičky, které měl ten kluk na obličeji, byl její mozek. (Pauza) Pro mě je to symbolem toho, co se tam děje. Bylo to strašlivé.

Moderátor: Myslíte si, že kdyby lidi rozuměli, co se tam děje, (povzdech) - rozumím vaší frustraci. Loni jste tam měl naději. Myslíte si, že kdyby lidi plně rozuměli, co se tam děje, že by byla reakce jiná?

David Nott: No, víte, loni, když jsem se vrátil, tloukl jsem všude na dveře. Byl jsem na ministerstvu zahraničí, byl jsem u různých lidí a přesvědčoval jsem je, něco musíte udělat. Protože jestliže nic neuděláte, situace se bude dál pořád zhoršovat. Jestliže máte obavy z politiky Číny, Ruska, Íránu, zapomeňte na to všechno. Proč se proboha nemůžeme prostě soustředit na humanitární pomoc? A opravdu ji zintenzivnit? Nikdo mě nechce poslouchat. Nikdy nikdo nic neudělá. Nikdy mi nezavolají zpátky.

A tentokrát to bylo skoro jako proroctví. Letos je to tam opravdu o hodně horší.

Když tam jste na místě a vidíte to absolutní frašku, když to vidíte z první ruky a uvědomujete si, že o tom žádná média nepřinášejí informace, protože je to pro reportéry příliš nebezpečné, a nic z toho, co vám říkám, se do médií nedostane, tentokrát jsem byl rád, že se někdo rozhodl chodit se mnou s kamerou, protože lidi mohli vidět, co se děje.

Problém ale je, že syrský režim dostal volnou ruku, aby bombardoval a zničil všechny, kdo žijí v tzv. svobodných oblastech. V těch, které režim považuje za opoziční stranu. A je to teď samozřejmě komplikovanější, s ISIS. Když jsem tam byl v září, dobře jsem věděl, co se děje, ty děsivé popravy, k nimž docházelo jen dvacet třicet kilometrů odtamtud. A Západ pak začal útočit na ISIS. A celý Západ bojuje proti ISIS na východě Sýrie a dovoluje, aby západ Sýrie Assad úplně zničil a vyvraždil. A nikdo o tom v médiích nepřináší žádné informace. Nikdo.

Moderátor: Co děláte se svým hněvem?

David Nott: (Povzdech) Nikdo můj hněv neposlouchá. Nikam se s tím nedostanu. Byl jsem teď na večírku a byl tam vysoký člen britské vlády. Tak jsem měl pocit, že je to moje povinnost, oznámit mu, že jsem tady a že s ním chci mluvit o Sýrii. Chtěl jsem mu říci, jak opravdu strašné to tam je. Opravdu strašné. Prosím, budete mi naslouchat? A on mě nechtěl poslouchat. Opravdu mě nechtěl poslouchat. Propadl jsem depresi, když jsem mu řekl první asi dvě věty. Prostě mě vůbec nechtěl poslouchat a začal mluvit o ebole. Já mu řekl, Podívejte se, já nechci mluvit o ebole. Jsem chirurg a říkám vám, co se děje v současnosti v Sýrii. Říkám vám, že někdo na vysoké úrovni ve vládě by mi měl naslouchat. Ale on mě poslouchat nechtěl. Odešel.

(Pauza)

Moderátor: Takže pracujete v Sýrii v podzemí. Přivážejí vám tam především děti se zraněními od barelových bomb. Jaké jste měl úspěchy?

David Nott: Ne, žádné úspěchy jsem neměl. Tentokrát jsem měl velmi špatné výsledky. Opravdu špatné výsledky. Loni byla naše úmrtnost asi tři neděle nulová, ale tentokrát byla 80 procent. Většina pacientů, které jsem operoval, zemřela. Zemřeli v důsledku absence pooperační podpory, sestry neměly tak dobrou kvalifikaci, byly tam nové sestřičky, a letos jsme neměli internet. Loni jsme mohli pacienty v intenzivní péči sdílet na Skypu a lékaři z Ameriky sestřičkám dávali instrukce, jak se o ně mají starat. Letos to nebylo. Takže pacienti umírali i po docela jednoduchých operacích. A přicházely desítky dětí, které měly strašlivé rány. Jim se skoro vůbec nedalo pomoci. Takže výsledky chirurgických zákroků byly děsivé. Já dělávám v zahraničí hodně plastické chirurgie. To bylo jediné, s čím jsem tam lidem vlastně mohl pomoci. Lidi přicházeli s kostmi vyčuhujícími jim z těla. Nejhorší byla ale ta akutní bolest, kterou cítili rodinní příslušníci, když jim umírali ty děti. To bylo nejhorší.

Byl tam starší lékař, který tam přišel, protože chtěl lidem pomáhat. Byl z toho všechno v naprosté depresi. Někdy měl pocit, že ani nemá cenu si před operací umýt ruce, že nemá cenu operovat, protože ti lidé stejně umřou.

Moderátor: S tak vysokou úmrtností, měl jste někdy taky takový pocit?

David Nott: Někdy ano. Ale musíte se rozhodnout, jestli stojí za to pacienta operovat. Musíte učinit to správné rozhodnutí. A nejen to. Když máte omezené prostředky, míň krve, musíte se rozhodnout, kterým pacientům tu krev dát.

Moderátor: Vám se nic nestalo. Bylo to stejné i s vašimi kolegy?

David Nott: Vůbec ne. Každý den jsme měli pocit, že to bude možná poslední den našeho života. Všichni jsme se snažili navzájem vtipkovat, ale měli jsme všichni ten pocit. Všichni ale věděli, že mohou na nás shodit barelovou bombu. Měl jsem vynikajícího kamaráda, byl to vynikající anesteziolog, bylo mu 22 let. Strašně milý kluk. Měl kamaráda, zdravotníka, který sbíral raněné. Asi týden před mým odjezdem ho zabila barelová bomba. Všichni jsme z toho byli zdeprimovaní a pak i toho anesteziologa zabila barelová bomba.

Moderátor: To je mi líto.

(Pauza)

(...)

Moderátor: Jaké máte pocity poté, co jste odtamtud tentokrát odjel?

David Nott: Upřímně řečeno, nemám optimismus. Je to tam horší, než kdy předtím a bude se to tam jen zhoršovat. A předpokládám, že všichni ti milí lidé, které jsem tam učil, kteří umějí dělat chirurgii, ti tam zůstanou dál, i kdyby měli všichni umřít. Až do smrti. Všichni samozřejmě vědí, že to jsou válečné zločiny. Je to tam strašné. Nevidím východisko, pokud někdo něco neudělá. Aby to přestalo. Děsí mě, že naše vláda začíná být mírnější vůči Asadovu režimu. Mám pocit, že Západ se na tamější lidi vykašlal. Naprosto. Nepomohl jim vůbec. To je problém. Kdykoliv to říkám, všichni mě ignorují. Ale je to pravda.

Kdyby bývali jen poskytovali humanitární pomoc. Dát jim peníze. Pracuju pro charitativní organizaci Syria Relief. Oni nemají vůbec žádné peníze. Jedna nemocnice musela být uzavřena, protože oni už nemají peníze. Britská vláda by měla pomáhat aspoň tamějším charitativním organizacím. Nepomáhají.

To, co se děje v Sýrii, je tak neférové. Ve všech ostatních válkách mají média podstatný dopad. V Gaze. Každé zraněné dítě, které bylo vezeno do nemocnice, tam doprovázelo pět kamer. Bylo to okamžitě ve zprávách. Všichni zuřili. Přestaňte, je to disproporční. A po třech týdnech to přestalo. V Sýrii se tam média nemůžou dostat. Šíří se totiž spousta dezinformací. Jak je možné, že já jsem se tam dostal. Víte, ti umírnění muslimové, s nimiž jsem se setkal, jsou nejmilejší, nejvřelejší lidé na světě. Navštívil jsem tam frontovou linii, protože tam byl domov pro staré lidi na frontové linii. A tam byl katolický kostel s katolickým knězem a katoličtí staří lidé, o něž se tam starali umírnění muslimové. Jsou tak šarmantní a milí a hodní. Starali se o mne. A na tom jsme měli stavět. Ne, říkat, víte, ono tam je stovka různých frakcí. To prostě není pravda. Kdyby se na tom opravdu pracovalo, s těmito lidmi se dalo spolupracovat.

Moderátor: Jak myslíte, že nás bude soudit historie?

David Nott: Myslím, že nás historie bude soudit velmi špatně.

Zdroj v angličtině ZDE (audio, od minuty 18'00)

0
Vytisknout
9748

Diskuse

Obsah vydání | 29. 12. 2014