Parazitismus, dědictví Velké francouzské revoluce a dnešek

20. 12. 2013 / Miroslav Tejkl

Dědictví Velké francouzské revoluce, od jejíhož začátku (svolání Generálních stavů a dobytí Bastily) uplyne příští rok 225 let, patří vedle Marxe, Milla, Keynese atd. do širokého rejstříku ideového dědictví levice obecně a sociální demokracie zvlášť.

Velká francouzská revoluce neměla už za cíl osvobodit sedláky z nevolnictví - nevolnictví už ve Francii neexistovalo. "Třídní střetnutí" se týkalo parazitování aristokracie a kněží, kteří sami neplatili daně a vysávali tak nepřímo nově se formující soukromý kapitál a přímo ždímali sedláky-nájemce na půdě, kteří užívali pracovní sílu rodiny a najímanou čeleď. Sám francouzský stát stál přitom před finančním krachem ...

Stejně jako tehdejší privilegovaní aristokrati a duchovenstvo vyssávali jak sedláky, tak výnosy vznikající při koloběhu soukromého kapitálu, jsou tentokrát dnešní "vytloukači renty" (rent seeking) přisáti na veřejných zdrojích a zakázkách z nich, na přírůstcích veřejného dluhu, na státem přikázané poptávce (různé certifikáty atd.) ... přičemž celý dnešní kapitalistický systém už dávno plně závisí na genezi nekrytých bankovních peněz, které by bez veřejné moci a emisní banky (buď státní, nebo přinejmenším s delegací od veřejné moci jako u amerického FEDu) nemohly vůbec existovat.

Dnešní privilegovaní jsou takto napojeni na všech sdílených a vzájemných, interaktivních zhodnocovacích procesech probíhajících na agregátní celospolečenské úrovni jako obrovský klastr. Nedávno zesnulá česká ekonomka Eva Klvačová, která se na fenomén "vytloukání renty" vědecky vždy tolik zaměřovala, označuje dnešní "dobývání renty" za dominantní vlastnost soudobé globalizované ekonomiky a tomuto postoji a názoru věnovala vyhraněnou stať právě s názvem "Dobývání renty jako dominantní vlastnost současné globalizované ekonomiky" (publikováno ve Scientia et Societas, 1 / 06, str. 7 - 23).

-.-.-.-.-.-

Existuje jistá představa, že pokud sílí přerozdělování v prospěch chudších a v prospěch celku a celospolečenských cílů, sílí jaksi i prvky socialismu. A že proto jsme všichni byli nejblíže k socialismu (i na tom Západě) ve zlaté době sociálního státu někdy kolem roku 1970.

To je ovšem kardinální omyl a věci se mají přesně naopak.

Jestliže existuje v době velké rekonstrukce po rozvalinách největší (druhé) světové války po řadu desetiletí slušná zisková míra a robustní, silné soukromé zhodnocování schopné dodat zdroje pro přerozdělování, tak to znamená nikoli více socialistické legitimity, ale naopak vysokou legitimitu soukromého kapitálu, jehož zhodnocování přináší (dostatečné) zdroje pro přerozdělování. Dokonce i mnohem krutější kapitalismus 19. století byl historicky legitimnějším než dnes, protože krok za krokem víc a víc (a nikoli méně a méně) přerozděloval výnosy z koloběhu soukromých kapitálů - od toho nevelkého rozsahu, který nastoupil po dickensovském nepřijatelném stavu někdy po r. 1870 a pak (nejprve velmi zvolna) k vyšším a vyšším úrovním ...

Systémově a historicky je důležitý trend ...

Nyní soukromý kapitál z dosažené úrovně zdanění a přerozdělování sestupuje a ustupuje ... a naopak žádá stále více úlev, přičemž jeho požadavkům není (a podle všeho ani nemůže být) konec.

Legitimita soukromého kapitálu je proto logicky snižována, pokud soukromý kapitál (jako nyní) žádá stále více úlev a podílí se víc a víc na veřejné pomoci a klastrových interaktivních zhodnocovacích procesech agregátní celospolečenské úrovně ... a hlavně na přírůstcích veřejného dluhu. Přitom ale silné, robustní konjunktury, které by podle údajné keynesovské formule (pokud jí někdo v Keynesově "Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz" je vůbec schopen nalézt) měly ze soukromého zhodnocování uhradit přírůstek veřejného dluhu z předchozí krize, lze těžko nalézt. Státy často dokonce ani nejsou schopny "vypnout" ty dodatečné veřejné výdaje, kterými si předtím pomáhaly z krizí a stagnačních fází ...

-.-.-.-.-.-

Pokud dnešní privilegovaní těží čím dál víc rentu a nikoli standardní zisk (a to se děje podle Klvačové čím dál větší měrou), netěží už svůj výnos primárně z vlastního soukromého zhodnocování. Těží ji zejména jako výnos ze zhodnocování na celospolečenské agregátní úrovni a z přírůstků veřejného dluhu. Veřejný dluh je přitom největší právě v těch nejvyspělejších zemích, kde se zhodnocování soukromého kapitálu v reálné produkci a v reálných službách potýká s vážnějšími problémy než například v zemích skupiny BRICS. Přírůstek veřejného dluhu je ještě tak nejvíce umořován ve skandinávských zemích, kde existuje nadstandardně vysoký podíl veřejných rozpočtů na celospolečenském produktu a výkonu ekonomiky (HDP) a kde "přetékání" agregátních výnosů do vytloukané renty je jakž takž "drženo na uzdě". Ve Švédsku je dokonce celkový nakumulovaný veřejný dluh nižší než v ostatních vyspělých zemích a pro svou nižší hladinu je netypicky srovnatelný se zeměmi chudými (třebaže Švédsko samo je země velmi vyspělá).

-.-.-.-.-.-

Standardní zisk (jako výnos i původem soukromý) je čím dál víc nahrazován vytloukáním renty z celospolečenských efektů, ale tento proces změny nepřináší takové společensky prospěšné funkce a efekty, aby mohl být legitimizován.

Kdyby tento proces alespoň výrazněji tlumil zlopověstné "závody ke dnu" (races to the bottom), dalo by se (snad) hovořit o náznacích systémové a historické legitimity.

To se ale přece zjevně neděje.

Závody ke dnu trvají, pokračují a dokonce sílí - společenská většina dostává stále méně a méně.

Naděje na změnu už chybí v tomto ohledu natolik, že to už snad dokonce nepopírá vůbec nikdo ...

Výnosy s celospolečenských zhodnocovacích efektů na agregátní úrovni by ale nejspíš měly sloužit celé společnosti.

Takže pokud už tedy "přetékají" do soukromých výnosů, kde krok za krokem nahrazují ten původní standardní tržní zisk ze zhodnocování (které bylo výslovně soukromé), nemělo by toto "přetékání" být úměrné politické a jiné síle aktérů a jejich gangů při vytloukání renty, ale jako transparentní pro všechny stejný, parametrický bonus, tedy odměna za celospolečensky žádoucí jednání -- když už je soukromé zhodnocování při reálné výrobě ve Starém vyspělém světě konfrontováno s rostoucími potížemi.

A tato odměna by měla být úměrná celospolečensky žádoucímu výsledku takových jednání, která lze určitě i exaktně měřit ...

0
Vytisknout
8402

Diskuse

Obsah vydání | 23. 12. 2013