Co bylo, je, nebo bude ukradeno, musí být vráceno

21. 12. 2013 / Rudolf Karásek

Politikou opět hýbají tzv. církevní restituce. Nesouhlas více než čtyř pětin obyvatel zjištěný v průzkumu veřejného mínění zhruba před rokem se do výsledků podzimních sněmovních voleb už tak nepromítl a náprava legální nespravedlnosti (přiznal ji i Ústavní soud) se tím ztížila. Koaliční strany jsou v této otázce v patu, jejich předvolební sliby se vylučují.

Nadále tudíž má navrch řešení prosazené jen parlamentní silou, navíc silou pochybnou, stojící na roztodivném přerodu křesel poslaneckých v manažerská, na využití poslance mířícího do vězení a na premiérově bleskovém podpisu smluv za jakéhosi vládního bezvědomí. Proto to není řešení definitivní. Ne ani tak kvůli tomu, že patrně bude někdy zákonodárci revidováno, ale především z toho důvodu, že společenské vědomí to církvím (zejména katolické) nezapomene. Církevní vrchnosti to ovšem zřejmě nevadí, byť nespravedlivé »restituce« se pro církve a věřící stanou obdobným stigmatem, jakým byly, jsou a budou pro KSČ(M) a komunisty stalinistické procesy 50. let. Vedle čarodějnických procesů, žehnání zbraní a válek, šíření víry mečem a krví, napomáhání feudálnímu a kapitalistickému vykořisťování, krytí pedofilních kněží a dalších zločinů zaujme tato legalizovaná krádež na výsost »čestné« místo mezi církevními prohřešky. Stín této krádeže tu už bude navěky, i kdyby jej církve v budoucnu patřičnou vstřícností a skromností zkrátily.

Proč krádež? Protože šlo za Habsburků i za Československa o veřejnoprávní majetek -- legislativou, určením, dohledem státu nad nakládáním s ním (dokládají to kupř. různé právní lhůty odlišné od lhůt pro majetek soukromý a totožné pro majetek veřejné správy), ale zejména původem jeho značné části. Samotné konkrétní nemovitosti sice katolická církev často dostávala darem, avšak podstatnou část její existence hradily desátky -- odvod vynucovaný s pomocí státu. Pokud by tuto daň od lidí nezískala a musela kvůli provozu dary prodávat, tak by disponovala pouze zlomkem stávajícího jmění a žádný velký restituční problém by se neřešil. Připomenu ještě pozemkové reformy Československé republiky, jimiž byly -- za náhradu -- zabrány nadměrné majetky.

V případě první šlo rozsahem zasaženého majetku a smyslem přerozdělení o principiální, konstitutivní počin mladé republiky, který je jí politická reprezentace schválila ještě za čerstvé historické vzpomínky právě v souvislosti s úlohou a činy vysoké šlechty a katolické církve v třistaletém pobělohorském období. Kardinálové Miloslav Vlk a Dominik Duka se »restitučními« tahy zařadili za někdejšího pražského biskupa Ondřeje, který počátkem 13. stol. rozehrál proti Přemyslu Otakarovi I. hru o majetky. Zatímco tehdy se ale na opačném pólu rozšířily do Čech bohatství odmítající řády františkánů (r. 1228) a klarisek (r. 1234), dnes je mezi českými katolíky skoro ticho a jen zpoza hranic doléhá hlas papeže Františka. Možná hrají na to, že katolická církev se přinejmenším polovinu svého trvání jeví trojjedinou: otcovská tvář skromnost hlásající, synovská tvář chamtivost praktikující a duch podvodu, který je spojil vespolek. Faktem ovšem je, že je to díky obětavým věřícím a kvůli vychytralému kléru životaschopné.

Ovečky ale i přesto ubývají. Koupí si český katolický klér nové ovečky? Jaké budou při vědomí krádežných »restitucí«? Nebo koupí »bačům« norkové kožichy? I rychlík do pekel má však brzdu. I z politického patu existuje tah.

Je jím navrácení daného majetku do původního právního režimu. Ten sice již neexistuje, ale pravidla nakládání s majetkem, jimiž byla reálně naplněna, lze opět schválit. »Restituce« by již nebyly krádeží, nýbrž restitucemi, neboť tento majetek by se vrátil do původního stavu, zůstal by veřejnoprávním a nestal by se soukromým. Došlo by k návratu do bodu »nula« a vytvořil by se čas na seriozní jednání, na celospolečenskou dohodu, jak co nejspravedlivěji naložit s tímto veřejnoprávním majetkem. Takový krok by pro všechny zainteresované měl být přijatelný -- alespoň veřejně. Jak by jinak katolíci a spol. vysvětlili případný odpor? Přeci nemohli mít 65 let jiné tzv. oprávněné očekávání, než že se majetek vrátí do předchozího právního stavu! Nebo snad roky chtěli veřejnoprávní majetek ukrást do svého soukromého vlastnictví?

Návrat do původního režimu by vyřešil nejen stav hmotného majetku, ale otevřel by pole i pro jednání o tzv. finanční náhradě, resp. její výši. Těch 150 již vydaných položek z 50 tisíc vznesených požadavků a už odeslané miliardy korun by se s touto změnou nějak vyrovnaly, od toho jsou v legislativě zvláštní a přechodná ustanovení. Církve ale nemohou čekat, že by byly v budoucnosti jedinými uživateli výnosů z tohoto jmění. (Otazník se ovšem rovněž vznáší třeba nad smyslem redakce duchovního vysílání, tj. programu ve veřejnoprávním médiu ve prospěch soukromých subjektů za peníze všech, ačkoli jiný mimovládní sektor to nemá.) Vějíř veřejnoprávních služeb, který církve kdysi vyplňovaly, je dnes mnohem širší a naplňuje jej mnoho mimovládních, neziskových organizací, jež si zaslouží svůj podíl. Výnosy z daného majetku by výrazně pomohly celému českému třetímu sektoru.

Osud veřejnoprávního majetku, který v minulosti užívala státní, prorežimní církev, tak bude měřítkem, nakolik to vláda a církve (zejména katolická) myslí s občanskou společností vážně. Ono totiž platí, že co bylo, je a bude ukradeno, musí být vráceno.

0
Vytisknout
11323

Diskuse

Obsah vydání | 23. 12. 2013