O lásce a štěstí

20. 12. 2013 / Zdeňka Petáková

Láska... slovo, pod kterým si každý člověk může představit něco jiného.

Z kulturních zvyklostí, do kterých jsme se narodili, se můžeme domnívat, že láska je dělitelná (matka je schopna milovat více než jedno dítě, člověk může milovat své rodiče i děti zároveň), ale i že je nedělitelná (naše společnost deklaruje jako jediné vhodné cítit v jedné chvíli lásku k jedinému partnerovi). O její dělitelnosti nebo nedělitelnosti, o případných zápasech mezi zúčastněnými o kusy lásky, o míře dosažené harmonie rozhoduje velkorysost, vnitřní jistota a schopnost vyváženě dávat i brát, všech, co se ocitnou ve hře. Je to láska -- nebo jen nějaká hra na lásku? Anebo si můžeme dovolit odpoutat se od té dělitelnosti a nedělitelnosti a přistoupit k lásce jako k čemusi, co je všeobjímající, čeho je z podstaty tolik, že je pro všechny dost?

A láska a moc? Pro většinu z nás jsou neoddělitelné. Nevěříte? Kdo z vás dovolí partnerovi či partnerce, aby mluvil (a myslil si) co chce, s kým chce, aby trávil svůj čas čím chce a kde chce, podle jeho nebo její vlastní vůle? A naopak, komu z vás je něco takového dovoleno? Je partnerství mocenská hra, výměna "něco za něco" -- často výměna vlastní svobodné vůle za společnost toho druhého, za snadnější přístup k materiálním zdrojům, za lepší pozici na společenském žebříčku, za domácí péči, za možnost "důstojně" vychovávat děti...? Je to správně nebo špatně? A musí to být výměna?

Odmala omotáváni pavučinami místních zvyklostí, vyměňujeme vlastní já za cosi na obzoru, za pomyslné jistoty, za příslib lásky jako z filmu, za iluzi šťastně vychovaných dětí, za naději pomoci ve stáří... V té ohrádce z konvencí a nesplněných naivních očekávání to nemáme lehké.

Přesto, lidský potenciál milovat a rozdávat lásku k blízkým, ke krajině, k životu samotnému, je obrovský. Ten potenciál přečasto vyplýtváváme na péči o předměty a další majetek, který doslova zavaluje naši současnost v nepředstavitelném množství (srovnáme-li s ještě nedávnou minulostí). A na hlídání a ohrazování blízkých jako vlastního majetečku. Ostatně, nepatříme ani sami sobě, jak by nám mohl zcela patřit kdosi jiný, jeho myšlenky, city, sny a přání?

My lidé jsme opravdu dobří v jedné důležité disciplině, kterou je být šťasten, hledat a nalézat pocit úplné patřičnosti v prosté přítomnosti či jen vědomí existence milovaných bytostí nebo nezničené krajiny. Ve chvílích, kdy naše duše zapomenou na všechny cetky, majetky a majetnictví, ve chvílích bez dozoru moci.

Tedy, buďme co nejvíc šťastni.

Šťastný nový rok 2014.

0
Vytisknout
3655

Diskuse

Obsah vydání | 23. 12. 2013