Jidáš byl ufon

21. 12. 2012 / Štěpán Kučera

VII.

Johan se obrátil k Robertovi. "Na co jste přišel, profesore?"

"K analýze dva tisíce let starého, řecky psaného rukopisu potřebuju víc než pět minut," ohradil se Robert.

"Nemáme čas. Řekněte mi, co vidíte. Ještě než se dostanu k panu Brownovi, můžu vyzkoušet amputování končetin na vaší přítelkyni, takže vám radím, abyste byl sdílný."

"Dobře," vzdychl Robert. "Začnu tedy první větou. 'Milost vám a pokoj od synů božských, kteří jsou a kteří byli a kteří přicházejí, i od sedmi duchů před jejich trůnem a od Jidáše, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země.` Ta věta pochází ze Zjevení Janova a Kosmas v ní změnil tři slova. Ta slova jsou: synové božští a Jidáš."

"Co to znamená?"

"Co teď řeknu, bude znít velice odvážně..."

"Do toho, profesore."

"Při analýze výrazu 'synové božští` vycházím z prací předního evropského vědce Ericha von Dänikena. Ten zkoumal Starý zákon, kde se narážek na božské syny vyskytuje víc. V knize Genesis se píše toto," Robert rád dával na odiv svoji fotografickou paměť. "'Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo.` Výraz 'brali si za ženy` samozřejmě znamená 'spali s nimi`. A dál se tu píše: 'Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní. `"

"Bohatýři dávnověku, mužové pověstní," opakoval si Johan, "to musí být Nadčlověk, civilizace obrů!"

"Je pravda, že výraz pro 'zrůdy` se ve starších vydáních Bible překládal jako 'obři`," připustil Robert.

Johan mu visel na rtech.

"Pokračujte!"

"Däniken vyvozuje, že 'synové božští` byli příslušníci mimozemské civilizace a že z jejich spojení s pozemskými ženami vzešla civilizace bohatýrů, nebo chcete-li obrů."

"Mimozemšťané?" zarazil se Johan.

"Co vám na tom přijde divného?" vložila se do výkladu Ipek. "Jenom v galaxii, kterou obýváme my, existuje mezi deseti a patnácti miliony planet podobných té naší. Jsou vzdálené třeba několik stovek světelných let, ale jsou složené ze stejné hmoty, mají podobnou atmosféru a mají i svoje Slunce, kolem kterého obíhají. V celém vesmíru, tedy v tom vesmíru, který jsme zatím stačili poznat, je odhadem jeden bilión planet totožných se Zemí. Pravděpodobnost, že tyto planety obývají bytosti podobné lidem, je téměř stoprocentní."

"Chcete říct, že Nadčlověk je dílem ufonů?"

"UFO znamená neidentifikovatelný létající objekt, my vědci pro obyvatele cizích planet používáme výraz mimozemské civilizace."

"Existují o tom pádné historické důkazy," přisvědčil Robert.

Johan chvíli mlčel a vstřebával, co se právě dozvěděl.

"A co ten Jidáš?" obrátil se pak znova k Robertovi.

"Z toho, co jsem zatím přečetl, soudím, že..."

Johan i Ipek hltali každé jeho slovo.

"Říkal jsem, že to bude znít odvážně..."

"Řekněte to, profesore."

"Roberte..."

"Totiž, ehm, zdá se, že Jidáš byl ufon."

VIII.

Nějakou dobu všichni seděli jako opaření.

První promluvil Johan: "Dobře, odhalili jsme původ Nadčlověka. Co dál? Nadčlověk musí sestoupit na Zem a zajistit vítězství nordické rasy v boji mezi ledem a ohněm."

"Já vím, a musí to stihnout zítra za rozbřesku," ušklíbl se Robert.

Johan vytáhl nůž. "Radím vám, abyste bral příchod Nadčlověka vážně. Možnost, že paní docentka přijde o nějakou část těla, pořád existuje."

Robert věděl, že musí něco udělat a že to musí být rychle. Jidáš byl potomek mimozemské civilizace. Jak říkají kainité, Jidáš se obětoval pro lidstvo a jedině díky němu mohlo vzniknout křesťanství. Celá křesťanská civilizace vzešla z popudu mimozemšťana. Bůh, to je civilizace z jiné planety. Tohle je tedy tajemství, které střežili Probudilí. Probudit se znamená pochopit pravdu o nás samých. Až člověk pozná sám sebe, svoji božskou podstatu, dojde osvícení. Gnostické sekty, a Probudilí nebudou výjimkou, věří, že člověk musí projít cestou poznání. Cesta vede přes překážky, které na poutníky líčí biblický Bůh, falešný Bůh, Demiurg. Ale poutníci mají průvodkyni, ztělesnění Svaté Moudrosti. Tahle mystická žena umožní člověku překonat nástrahy a dojít do cíle svojí cesty. Tam pochopí, že celou dobu hledal sám sebe a splyne s nekonečnem.

"Tak co, profesore?" Johan ztrácel trpělivost.

Mysli, Roberte!

"Taky bych potřeboval moudrou průvodkyni, která by mě zavedla na konec cesty," řekl Robert spíš sám pro sebe.

"Cože?"

"Svatá Moudrost, průvodkyně gnostických poutníků," vysvětlil Robert.

"Svatá Moudrost? Co to má společného s Nadčlověkem?!"

"Svatá Moudrost," opakoval si Robert a vtom mu to došlo. Svatá Moudrost!

"Hagia Sofia!" vykřikl. "Tam leží klíč k tajemství!"

IX.

Chrám Boží Moudrosti, neboli Hagia Sofia. Robert ji dobře znal z Wikipedie, ale přesto ho její skutečná velkolepost ohromila. Když císař Konstantin uznal křesťanství jako státní náboženství, nechal po celé svojí říši stavět velkolepé kostely. Hagia Sofia byla největším a nejkrásnějším z nich. Původně to byla obdélníková bazilika s dřevěnou střechou, ta ovšem o padesát let později vyhořela během nepokojů vyvolaných příznivci konstantinopolského patriarchy, který vystoupil proti stříbrné soše císařovny Eudoxie vztyčené přímo před vchodem do chrámu. Druhá, obnovená bazilika vyhořela o století později během povstání proti císaři Justiniánovi. Když císař zvítězil nad rebely, nechal vystavět třetí chrám, nejvelkolepější, jaký svět do té doby spatřil. Deset tisíc dělníků pracovalo pět let se stavebními materiály svezenými do Konstantinopole ze všech koutů Byzantské říše. Během slavnostního otevření bylo obětováno sto volů, šest tisíc ovcí, šest set jelenů, tisíc prasat, deset tisíc slepic a deset tisíc kohoutů. Za dvacet let chrám poničilo zemětřesení, za dvě stě let ho poničili ikonoklastové, kteří Hagii Sofii oloupili o všechny fresky a sochy. Co nezvládli přírodní živly a obrazoborci, dokončili v dalším tisíciletí křižáci. Rozbili oltář Panny Marie, nahnali do chrámu mezky a nakládali na ně nakradené zlato a relikvie, na kazatelně nechali tančit nahou prostitutku. Když o tři sta let později město dobyl sultán Mehmed II., nalezl chrám Boží moudrosti v žalostném stavu. Turci Hagii Sofii opravili, přistavěli minarety a udělali z ní mešitu. Robert v myšlenkách přeskočil několik století a představil si Attaturka, generála s huňatým obočím, jak se chce vyrovnat dávným císařům a sultánům a zanechat v chrámu otisk svojí velikosti. Zrušil v Hagii Sofii mešitu a zřídil v ní muzeum. Ve zdech chrámu Boží moudrosti je vepsána historie lidstva -- a tuto noc měl Robert zjistit, že je to historie mnohem tajemnější, než si do té doby myslel.

Na náměstí Sultána Ahmeda se snášel soumrak, rackové usedali na střechy domů a chystali se ke spánku, unavené slunce zbarvilo oblohu do krvava. Zřízenkyně právě zamykala pokladnu a chystala se odejít domů.

"Zavřeno," odpověděla stroze na Ipečinu otázku. Pak se podívala na Roberta a oči se jí rozzářily. "Nejste ten, kdo si myslím, že jste...?"

"Ehm, je to dost možné," začervenal se Robert. Na svoji popularitu si pořád nemohl zvyknout.

"To je samozřejmě něco jiného, bude to čest pro náš chrám, že smí přivítat tak vzácného hosta!" zvolala pokladní a pustila trojici návštěvníků turniketem. "Vchod není zamčený."

Robert poděkoval a všichni tři se vydali k budově. Pokladní se za nimi dívala a těšila se, až bude doma vyprávět, že mluvila s Tomem Hanksem.

X.

Všechno je o správné perspektivě. Touhle zásadou se Robert řídil ve svojí akademické práci a vštěpoval ji i studentům. Vzpomněl si na jeden seminář symbologie v minulém semestru.

"Všechno je o správné perspektivě," řekl studentům tenkrát.

Teď procházel obrovským prostorem chrámu a nestačil se divit, kolik symbolů z byzantských mozaik k němu najednou mluvilo zcela srozumitelnou řečí, když věděl, na co se má dívat. Ježíš měl tak smutný výraz, že nebylo pochyb, že ví o pravém původu křesťanství. Na jiné mozaice malý Ježíš držel v ruce předmět, ve kterém až dodnes všichni viděli svitek pergamenu, ale klidně to mohlo být i ovládací zařízení kosmické lodě. A to, co měli svatí nad hlavami, sice mohly být svatozáře, ale taky třeba helmy astronautů nebo elektromagnetické vlnění. Archanděl Gabriel měl v ruce glób na znamení, že "synové božští" přišli z jiné planety.

Ale nejvelkolepější symbol byl přímo nad Robertovou hlavou. Na klenutém stropě hlavního dómu se rozkládala obrovská mozaika symbolizující vesmír. V rozích kupole byli čtyři božští synové, abstraktní postavy bez tváří, vlastně jakési shluky přibližujících se křídel. V podmanivé perspektivě čtveřice jakoby sestupovala z nebeské klenby na zem. Uprostřed mozaiky zářila hvězda, jejíž tvar byl stejně abstraktní a neuchopitelný. V tomto dómu, tedy pod "dohledem" božských synů, se nechávali korunovat byzantští císaři. Mohla to být náhoda?

"Do rozbřesku zbývá asi sedm hodin," vytrhl Roberta z přemýšlení Johan. "Čekám na vaše odpovědi."

"Rozbřesku se ani jeden z vás nedožije," odpověděl za Roberta Nemo. Stál u hlavního vchodu s revolverem v ruce. Všichni se polekaně otočili. Nema už víckrát předtím napadlo, proč padouši v knihách nestřílejí rovnou, ale vždycky si napřed s oběťmi povídají, vyprávějí jim svoje motivy, případně se přiznávají k předchozím zločinům. "Tajemství Jidášova původu neopustí Chrám Boží Moudrosti. Chcete si zahrávat s vírou milionů lidí po celém světě?! Kdyby se svět dozvěděl pravdu, byla by to skutečná apokalypsa, konec všeho!"

"Nic jiného si nepřeju," ušklíbl se Johan a ruka mu pomalu klouzala k opasku. "Mimochodem, jak se vám líbil potápěčský kurz v Marmarském moři, který jsem vám odpoledne zařídil?"

"Ty pohane!" zavyl Nemo a vystřelil. Johan uskočil, kulka ho zasáhla do boku. Vytasil luger a vypálil po Nemovi. Ten se kryl za nejbližším sloupem.

"Nestřílejte!" křičel Robert. "Tohle je chrám! Symbol!"

"Pojďte!" Ipek ho chytila za ruku a táhla ho pryč. Nemo na ně namířil zbraň, ale vtom se do mramoru kousek od jeho hlavy zahryzla další kukla z lugeru a on musel obrátit pozornost zpátky k Johanovi. Celá klenba se teď otřásala v rachotu výstřelů.

Johan se kryl za sloupem, krvácel a věděl, že brzy omdlí. Snažil se ucpat ránu kapesníkem, ale bylo to zbytečné. Pistole mu v ruce těžkla každou vteřinou. Podíval se nad sebe a zdálo se mu, že k němu sestupují čtyři božští synové. Pak se nad ním vztyčila silueta.

Nadčlověk!

Johan s námahou zaostřil zrak a uviděl před sebou Nema s namířeným revolverem.

"Nějaká poslední slova?" zeptal se albín posměšně.

"Alles gute," řekl Johan a s úlevou přijal smrtící ránu.

XI.

Velmistr si oblékl jednoduchou řízu, jakou všichni Probudilí nosili na slavnostní mše. Konečně se dočkal. Této noci dojde ke spojení protikladů, svatý had pozře svůj ocas, minulost si podá ruku s budoucností, nebe se zemí, jeho vlastní život s životem celého lidstva, v jediné vteřině se odehraje věčnost. Sešel do krypty, aby do půlnoci stihl všechno připravit.

Robert s Ipek utíkali temným Istanbulem. Náměstí Sultána Ahmeda bylo skoro prázdné, noční život probíhal v moderní části města. Reprodukovaný zpěv muezzinů dnes naposled svolával k modlitbě.

"Schováme se v mešitě!" vyhrkla Ipek. "Je tam hodně lidí, tam si nedovolí střílet."

"Viděla jste, že střílel i v chrámu Boží Moudrosti, je to fanatik, toho svědkové neodradí. Kde je nejbližší policejní stanice?"

"Nemám tušení, bydlím na druhé straně Istanbulu. Ale už mě napadá, kde se schováme. Pod zemí!"

Ipek zamířila k domu s cedulí Podzemní nádrže.

"Mám klíče, provádíme tu z univerzity jeden výzkum," řekla Ipek a vrhla se ke dveřím. Podzemní nádrže nechal vybudovat byzantský císař Justinián, aby město mělo zásobu vody pro případ obléhání nepřítelem. Seběhli schody, Ipek rozsvítila a umožnila tak Robertovi pohled na velkolepý "potopený palác". Nad obrovskou vodní plochou vedly kamenné chodníčky, strop podpíraly stovky sloupů odrážejících se ve vodní hladině. Klenutý prostor byl esencí ticha, kde člověk slyšel i tlukot vlastního srdce.

"Tady si vezměte baterku, kdyby náhodou vypadlo světlo," řekla Ipek a vedla Roberta dál podél sloupořadí.

"To je úchvatné místo," žasl Robert.

"Vidíte, nakonec v Istanbulu stihnete i ty památky," usmála se.

Vtom se za nimi ozvalo bouchnutí dveří.

"Ale ne!" strnula Ipek. "Zapomněla jsem zamknout. Musel nás zahlédnout, jak sem jdeme!"

"Je tu ještě jiný východ?"

"Není."

"Takže jsme v pasti!"

V tichu slyšeli blížící se kroky.

"Musíme běžet dál a modlit se," šeptl Robert a pokračoval s Ipek do nitra nádrže. Dostali až ke sloupu, v jehož patě byla vytesána hlava Medúzy. Zvláštní bylo, že Medúzina hlava byla otočená o devadesát stupňů, a vypadala tedy, jakoby ležela na boku. Nikdo nevěděl proč.

Robert se u sloupu zastavil.

"Pojďte, musíme dál!" zašeptala Ipek.

Ale Robert stál, přitahován neznámou silou, která na něj z Medúziny tváře působila.

Kroky za nimi se blížily.

"Roberte!" sykla Ipek.

Profesor Langdon pohlédl Ipek do očí, pak se naklonil k Medúze a vstrčil prsty mezi její pootevřené rty. Pronikal stále hloub a hmatal bříšky prstů po vnitřku žulových úst. Konečně našel ten správný bod.

Ozvalo se jemné šplouchnutí vody, sloup se rozevřel a odhalil svoje tajemství -- úzké točité schodiště. Ipek se roztřásla rozrušením.

"Rychle! Dovnitř!" šeptl Robert. "A rozsviťte si baterku." Ipek, neschopná slova, vstoupila na první schůdek. Robert ji následoval a zevnitř zavřel vchod, jako by to byly obyčejné posuvné dveře.

XII.

Stoupali po schůdcích až do chodby, která vedla nad Justiniánovou nádrží, ale pořád pod povrchem země. Robert posvítil baterkou na stěnu chodby -- byla tam v kameni vyryta spirála.

"Jak... jak jste to udělal, tam dole?" koktala Ipek.

"Symboly," usmál se Robert. "Četl jsem o záhadné hlavě Medúzy už dřív. Nikdo neví, proč je tak zvláště natočená. Nepochyboval jsem, že nějaký význam její pozice má, naši předci nedělali věci bez důvodu. Když jsem teď Medúzu spatřil na vlastní oči, došlo mi to. Víte, co symbolizují její rty?"

Ipek se uchichtla. "No když jsme byli malí, dělali jsme si legraci, že to je..."

"Správně," přikývl Robert. "Děti jsou při čtení symbolů často důvtipnější než dospělí. Medúziny rty skutečně symbolizují ty druhé ženské rty, poševní vchod. Pamatujte, že naši předci si uvědomovali důležitost ženského principu mnohem lépe než my. I svatý grál vzešel z lůna Marie Magdalské, o tom jsem ostatně napsal svoji poslední knížku. A už to, že se ta kniha prodává líp než Harry Potter, nasvědčuje tomu, že moje teorie je správná. Ostatně i gnostici zvolili poutníkům průvodkyni, ženu -- Sofii. Uvědomil jsem si, že Medúza skrývá nějaké prastaré tajemství, i když jsem si samozřejmě nebyl jistý, že je to schodiště k tajné chodbě."

"Z toho, s jakou jistotou jste vsunul prsty mezi ty rty a našel ten správný bod, soudím, že nejste odborník jenom v symbolologii," řekla Ipek smyslně.

"Neblázněte, Ipek, budou to číst i nezletilí," odpověděl Robert.

"Omlouvám se. Kam podle vás vede tahle chodba?"

"To hned zjistíme."

XIII.

V labyrintu chodeb sledovali znamení spirály, a to je dovedlo až do rozlehlé krypty, ozářené zvláštním světlem. Zhasli baterky a s úžasem sledovali původ podivné záře. Bylo to neskutečné. Nadskutečné. V kryptě stály nekonečné řady světélkujících skleněných válců a v každém z nich byl člověk. Robert i Ipek stáli s otevřenými ústy a nemohli uvěřit svým očím. "Ty sloupce..." řekla konečně Ipek. "Ty sloupce, to je... čtvrtý rozměr."

"Cože?" V oblasti techniky byl Robert nedouk.

"Nejmodernější vědecké poznatky ten jev dokážou popsat, ale nikdo ani nesní o tom, že by se takový přístroj dal sestrojit," vysvětlovala Ipek. "Kolem těch válců je obrovské silové pole a uvnitř víří částice tak rychle, že čas pro ně prakticky neexistuje. To je stejné jako s muony. To jsou částice obsažené v kosmických paprscích. Když se dostanou na Zem, existují jenom milióntinu vteřiny, pak se samy zničí radioaktivitou. Ale v kosmu žijí věčně. Fungují prostě v jiném čase než my..."

"Dobře, ale co to znamená? K čemu jsou ty válce?"

"Jsou to zásuvky na čas. Umožňují uchovat pro věčnost to, co by v našem čase zaniklo."

Procházeli podél řad válců. Na každém z nich byl umístěn štítek se jménem člověka, který byl uvnitř. "Simon Magus," četl Robert. "To byl první gnostický myslitel." Nedaleko stál papež Sylvestr II. "O něm se říkalo, že vládne nadpřirozenými schopnostmi," vyprávěl Robert. "Měl prý ve svém paláci jakousi 'bronzovou hlavu`, která znala odpověď na každou otázku. Slyšel jsem teorie, že bronzová hlava byla vlastně vysílačka mezi světy." Další jména už nepotřebovala komentář. William Shakespeare, Leonardo da Vinci, Isaac Newton, Friedrich Nietzsche, Albert Einstein, Michael Jackson.

"Ti všichni byli mimozemšťani?" kroutila hlavou Ipek.

"Přinejmenším s nimi byli v kontaktu," přikývl Robert.

Vtom Ipek zahlédla Mustafu Kemala Attatürka.

"On je tu taky!" užasla. "Očividně měl ke Kosmovu evangeliu blíž, než veřejně říkal."

"Ipek, musím vám něco říct," zastavil ji Robert. "Kosmovo evangelium není to, za co se vydává."

"Ale vždyť... Sám jste viděl ty fotografie..."

"Právě. Prohlížel jsem si je a všiml si, že v jednom místě se tam píše o Černém Bertholdovi."

"Kdo to je?"

"Je to symbol. Šifra."

"Nic jiného jsem nečekala."

"Mnich Černý Berthold, neboli Berthold Schwarz, žil ve 14. století a je považován za vynálezce střelného prachu v Evropě."

"Chápu, jestli Kosmas znal Bertholda, nemohl napsat evangelium v prvním nebo druhém století po Kristu. Ale co když naopak Berthold znal Kosmovo evangelium a nechal si takhle říkat podle té postavy z něj?"

"O to nejde. Berthold Schwarz ve skutečnosti vůbec neexistoval. Je to alchymické označení střelného prachu a omyl historiků. Ten, kdo napsal text Kosmova evangelia, tím zašifroval svoje skutečné poselství. Není žádný evangelista Kosmas, správný překlad toho slova je kosmos, tedy vesmír. A evangelium znamená radostná zvěst. Dohromady to tedy je 'radostná zvěst z vesmíru`. Kosmovo evangelium, ať už ho napsal kdokoli, vzniklo nedávno s cílem zjevit velké tajemství lidstva čtenáři, který projeví dostatečnou probudilost."

"Ale můj otec o tom evangeliu tak často mluvil..." posmutněla Ipek.

"Buď se nechal oklamat tak jako všichni lidé před ním, nebo naopak věděl víc než ostatní. Říkala jste taky, že s vámi procestoval sedm křesťanských měst. Tušíte proč?"

"Ne. Dodneška jsem ani nevěděla, že to bývala křesťanská města."

"Dokážu si představit, že vykonání téhle cesty může být něco jako rituál, zasvěcení, symbol gnostické pouti za poznáním. Nezapomeňte, že jste vlastně opsali tvar spirály. Nikdy s vámi otec o ničem takovém nemluvil?"

Ipek svěsila hlavu. "Otec zemřel při autonehodě krátce po naší cestě."

XIV.

Vtom nad sebou ucítili slabé dunění. Polekaně vzhlédli.

"Mám strach, Roberte," Ipek se k němu přitiskla.

"Zpátky se vrátit nemůžeme, musíme jít dál," rozhodl.

Došli až na konec krypty, kde, jak si všimli, chyběl jeden válec. Robert už tušil, komu patří to prázdné místo. Pokračovali dál, z krypty vedla další chodba označená spirálou, zase museli rozsvítit baterky. Dunění sílilo, teď už oba poznali, že je to zpěv - jakoby stovka hlasů zpívala nějaký náboženský chorál. Robert napínal uši, aby pochytil, aspoň jakým jazykem se ta píseň zpívá, ale bylo to příliš nesrozumitelné. Došli až ke dveřím. Robert vzal za kliku a dveře se nehlučně otevřely.

Do očí je udeřil proud světla a do uší chorál. Píseň o perle! Prastará gnostická skladba o cestě za poznáním. Když přivykli silnému světlu, zjistili, že stojí v dómu chrámu Boží Moudrosti.

Před nimi stálo a zpívalo asi sto mužů a žen v jednoduchých řízách. Naproti nim, na místě, kde stával oltář, byl válec, který chyběl v kryptě. Uvnitř stál Jidáš a vedl mši Probudilých.

"Proto se v Bibli zprávy o Jidášově smrti různí. On totiž nikdy nezemřel!" pochopil Robert.

Mezi apoštolem a zpívajícím sborem byl zdroj světla, které oslepilo Roberta a Ipek. Z hvězdy uprostřed stropní mozaiky vedl k podlaze silný paprsek, zřejmě spojnice pozemského a nadzemského světa.

Píseň dozněla, ale ozvěna se ještě nějakou dobu nesla chrámem. Pak Jidáš pokynul a ze sboru vystoupil jeden muž. Otočil se tváří k ostatním a Ipek se sevřelo srdce.

"Bratři a sestry!" zvolal. "Všichni víme, proč je dnešní noc výjimečná. Zjevili jsme světu Kosmické evangelium, abychom těm, kdo si to zaslouží, otevřeli oči. Mnoho lidí dychtilo po poselství evangelia, ale chtěli uchvátit jeho moudrost, aby získali moc a bohatství. Osvícení však dojdou jenom ti, kdo pochopí, že poklad se skrývá uvnitř člověka. Jenom ti projdou cestou poznání plnou nástrah nepravého Boha. Jsou pouze dva, kteří to dokázali, a dnes v noci jsou tu s námi. Bratři a sestry, je mi jako velmistru Probudilých mimořádnou ctí představit vám svoji dceru Ipek Sakaryi a jejího průvodce cestou poznání Roberta Langdona!"

Sbor začal zase zpívat a rozestupovat se, aby Ipek a Robert mohli projít vzniklou uličkou až k velmistrovi. Ipek se roztřásla brada, a když přišla k otci, plakala už docela.

"Tati..." vzlykala.

"Ipekčik," pošeptal jí otec do ucha. Tak jí říkal, když byla malá. "Musel jsem předstírat smrt. Když jsem se stal velmistrem Probudilých, nemohl jsem už žít jako ostatní lidé. Ale ještě předtím jsem s tebou vykonal iniciační pouť a nepochyboval jsem, že přijde den, kdy si k nám najdeš cestu sama."

Ipek ho objala a její slzy mu smáčely řízu. I Robertovi zvlhly oči.

Vtom se ozvaly polekané výkřiky a les rukou ukázal nahoru na ochoz. Stál tam Nemo, v jedné ruce Bibli, v druhé revolver.

"Jste zrádci pravé víry!" křičel. "Jste hanba křesťanství!"

"Kdo jsi, že se opovažuješ rušit mši Probudilých?!" zaburácel velmistr a pohybem ruky poslal Ipek k Robertovi.

"Nikdo!" zvolal pyšně Nemo. "Jenom já smím vidět Boha."

"Boha?" velmistr to slovo skoro vyštěkl. "Nanejvýš Demiurga, falešného Boha, který udržuje lidi v nevědomosti! Víš, ty bibliožroute, co znamená spirála v našem znaku? To je obraz hada, který podal Evě jablko poznání. Pro vás je had symbol hříchu, ale ve skutečnosti je had Moudrost, probuzení z mrákotného spánku, ve kterém lidstvo udržuje Demiurg!"

"Jsi kacíř!" ječel Nemo. "Známe vaše prohnilé učení, vatikánská knihovna je plná spisů o takových, jako jsi ty. A já jsem přišel, abych s vámi skoncoval jednou provždycky!" Po těch slovech namířil revolver na velmistrova prsa a zmáčkl spoušť.

"Ne!" zvolala Ipek. Nechtěla otce ztratit podruhé a vrhla se k němu. Kulka ji zasáhla mezi lopatky a ona se s výkřikem zvrátila v otcově náruči.

XV.

Něco takového Nemo nikdy nezažil a cítil, že to je zároveň poslední věc, kterou v životě zažívá. Všichni Probudilí na něj upřeli zrak. Nic víc nedělali, jenom se dívali. Slyšel o tom, že kolektivní vědomí dokáže přenášet myšlenku, ale netušil, že může přenášet i smrt. Zatočila se mu hlava a zvedl žaludek. Namířil do davu revolver, ale prsty jakoby mu zchromly. Připadal si, že je opilý, kýval se na ochozu sem a tam. Z očí mu vytryskly slzy. "Nejsem Nikdo! Nevidím Boha!" zavyl, než sletěl dolů a rozrazil si lebku na kamenné podlaze.

Ipek ani neotevřela oči, jenom chvějící se rty prozrazovaly, že ještě žije. Probudilí obrátili oči k paprsku uprostřed dómu. Robert cítil, že probíhá intenzivní komunikace mezi oběma světy. Nechápal, jak je to možné, nedokázal teď přemýšlet, před očima měl jenom Ipečinu bledou tvář a její krev, stékající velmistrovi po říze.

Vtom se v paprsku objevil prázdný válec. Velmistr s Ipek v náručí vstoupil do silového pole a nechal tam svoji dceru. Robert cítil intenzivní energii, vycházející ze spojení myslí všech přítomných. Za chvíli Ipek vstala a snědá barva se jí vrátila do obličeje.

"Teď budeš žít na věky, dítě," usmál se velmistr.

"Už se nikdy nerozdělíme," oplatila mu Ipek úsměv.

"Děkuji vám, pane Langdone, že jste moji dceru provázel na cestě poznání," obrátil se velmistr k Robertovi. "Muže provází žena, ale když jde o poutnici, bývá průvodcem muž."

"Rozumím, principy ženství a mužství musejí zůstat v rovnováze," přikývl Robert. "Napsal jsem o tom knížku."

"Já vím, četl jsem ji," odpověděl velmistr. "A přeložil jsem ji i tady Jidášovi, moc se mu líbila. Nemohl byste se mu podepsat? Požádal by vás sám, ale neumí anglicky."

Robert ochotně přikývl, vytáhl z kapsy fix a podepsal se apoštolovi na sklo válce.

Jidáš mu poslal vzdušný polibek.

Teprve teď se Robert pořádně rozhlédl po sboru Probudilých. Zahlédl prezidenty a členy královských rodin, několik kolegů ze světových univerzit, významné spisovatele... a mezi nimi... Robert myslel, že ho šálí zrak. Mezi nimi stál Dan Brown.

Robert se k němu vrhl a radostně mu potřásl rukou.

"Dane! Já myslel, že jsi... Ty nejsi... v zajetí?"

Dan mu položil ruku na rameno. "Promiň, Roberte, že jsem na tebe připravil takový trik, ale předstírat vlastní únos byla nejjednodušší cesta, jak rozjet zápletku."

"Ale jak jsi přesvědčil toho Němce, aby..."

"Spisovatel je Demiurg, slovem tvoří vesmír."

Robert chápavě přitakal.

"Už musím letět," pokračoval Dan, "Škoda, že jsme si moc nepopovídali."

"Kam?"

"Tam," Dan ukázal na paprsek. "Konečně jsem dosáhl takového stupně osvícení, abych se směl letět podívat, jak to vypadá v jejich galaxii. Pobyt v mimozemské civilizaci výrazně obohatí moje psaní, už nebudu potřebovat gravitační boty. Tamhle Pamuk letěl minule a hned po návratu dostal Nobelovu cenu."

Dan se rozloučil s Robertem i s velmistrem, vstoupil do paprsku a zmizel.

Robert přistoupil k Ipek. Silové pole ho příjemně hladilo po celém těle.

"Děkuju za všechno, Roberte," řekla. "Až někdy budeš v Istanbulu, přijeď se na mě podívat. Jak se za mnou dostat, víš. Půjdeš do podzemní nádrže a strčíš prsty do-- "

"Ipek," zarazil ji Robert. "I já ti děkuju za všechno. Přijdu."

Velmistr mu položil ruku na rameno.

"Nechcete tu zůstat napořád, Roberte? Můžu vám sehnat vlastní válec..."

"Zatím ne, děkuju. Co by si beze mě počali na Harvardu."

"To máte pravdu. Ale kdybyste si to rozmyslel, naše krypta je vám vždycky otevřená."

Robert se rozloučil s Probudilými a vyšel z chrámu ven do vlahého istanbulského rána. Rackové, probuzení zpěvem muezzinů, se zvedli ze střech domů a zakroužili nad prvními rybáři na Galatském mostě. Na obloze zářil obrovský kříž z hvězd a planet.

0
Vytisknout
3556

Diskuse

Obsah vydání | 21. 12. 2012